Dále podnikatelé žádali, aby odhadní komise, které mají určiti hodnotu elektrárny, byly určeny zahraničními věřiteli, v jednom případě švýcarskými věřiteli, a aby tito byli v komisích zastoupeni. Lze pochopiti, že žádný stát to nebude trpěti - to musíme uznati za spravedlivé - aby při takovéto transakci rozhodujícím činitelem byli zahraniční kapitalisté a zástupci jejich zájmů a aby všichni členové této komise byli jmenováni tímto místem. Novela byla tedy odvolána a opět se dostal na přetřes § 28. Za nynější situace máme tuto volbu: Buď ještě tohoto měsíce jmenování sedmi dotčených větších podniků nebo prodloužení §u 28. Poněvadž v této novele padly nepatrné záruky pracovního místa pro nečeské dělníky, prohlašuji, že moje strana bude hlasovati pro prodloužení, poněvadž jmenování podniků jednou pro vždy zpečetí osud jmenovaných elektráren bez možnosti nápravy. Poněvadž věříme, žebude-li § 28 prodloužen na jeden rok, bude dána lhůta k jednání s příslušnými zájemnickými organisacemi a ministerstvem veřejných prací o tom, aby byly chráněny nejen zájmy zaměstnavatelů a kapitalistů, nýbrž aby po slyšení všech zájemnických skupin také zájmy dělníků a zaměstnanců měly určitým způsobem oporu v novém znění zákona, poněvadž doufáme, že tato cesta jest lepší a nikoliv vyjmenování elektráren neboť k němu dojde bez našeho vlivu a nemáme možnosti provésti jakoukoliv korekturu - bude moje strana hlasovati pro prodloužení § 28. (Potlesk.)

Místopředseda dr Lukavský (zvoní): Dalším řečníkem je p. posl. dr Rosche. Dávám mu slovo.

Posl. dr Rosche (německy): Dámy a pánové! (Hluk. Různé výkřiky.)

Místopředseda dr Lukavský (zvoní): Prosím o klid.

Posl. dr Rosche (pokračuje): Dámy a pánové! Posuzujeme-li předložený návrh zákona, můžeme konstatovati, že se tento zákon nehodí vlastně již do dnešní doby a že bychom byli na druhé straně, když již nelze jinak, očekávali při nejmenším místo tohoto zákona spíše novelu zákona. (Hluk.)

Místopředseda dr Lukavský (zvoní): Prosím o klid.

Posl. dr Rosche (pokračuje): Myslím, že však musím konstatovati, že tento zákon byl by musil býti předložen také rozpočtovému výboru, poněvadž obsahuje také hmotné závazky, které na sebe musí případně vzíti stát, země, okresy a obce. Upozornil bych rád ministerstvo veř. prací, že tím, že návrh nebyl předložen rozpočtovému výboru, byl velice porušen zákon, při nejmenším jednací řád a že sněmovna musí zkoumati, zda zákon v této formě může vůbec nabýti platnosti. Nemůžeme věřiti, že by jej nebylo možno novelovati, poněvadž víme, že přes konstatování různých řečníků, ve vyjednáváních ministerstva s podnikateli není již téměř žádného rozporu, při nejmenším takového, jejž by nebylo lze překlenouti. Rozpor, který jest a který uvedl pan kol. Kaufmann, že se na příklad chce dnes již ustanoviti přejímací cena, netýká se velké části podnikatelů, poněvadž vím, že v různých bodech došlo k úplné dohodě. Snad trvá nejistota o rozhodčí komisi, o zemi původu členů, ale základních pochybností, které by byly mohly zabrániti novelování zákona, zde nebylo.

Poněvadž se hluk poněkud utišil, ještě jednou zdůrazňuji a upozornil bych na to odb. přednostu Vaněčka, že zákon měl projíti rozpočtovým výborem. Jestliže dnes svobodně... (Posl. Horpynka [německy]: Ani tam se nic nezmění!) To je lhostejné, musíme však dbáti zákonných ustanovení, co jest správné v jednom případě, musí býti i v druhém. Neposuzujeme-li věci demagogicky, připouštím, že by snad bylo bývalo lépe, kdyby byli němečtí nár. socialisté, bránící se proti zákonu nebo proti nařízení, které bude vydáno, vstoupili raději do společné fronty, jako jsme to tenkráte učinili při zestátnění mikulášovické elektrárny, než aby byli věci využili sami stranicko-politicky. A jestliže prohlašuji, že s tímto zákonem přicházíme do doby, do které se vlastně nehodí, chci to odůvodniti tím, že doba, v níž žijeme, je příliš vážná, příliš bohatá událostmi, řítí se příliš daleko dopředu, než abychom dnes ještě trvali na zákonných ustanoveních, která snad vyhovovala intencím zákonodárce v r. 1919, která se však naprosto již nehodí pro dnešní dobu. My v Československu jsme dnes přece závislí z největší části na mnohem větších událostech, jsme závislí na světě, jsme závislí na Evropě, jsme závislí na mezinárodní úpravě věcí a jako Československo nebudeme moci na věci nic změniti, nebude-li upravena mezinárodně, harmonickou spoluprací. A tu bohužel při těchto kritických těžkých poměrech nevidíme světlého paprsku v celém tomto zmatku; naopak, v této době nouze se poměry zhoršují, vidíme rozpory mezi Amerikou a Evropou, vidíme, že se Hoover setkává s odporem hodlaje prodloužiti moratorium, vidíme blížící se odzbrojovací konferenci a myslím, že právem můžeme tvrditi, že nebude míti žádného výsledku. Na druhé straně vidíme spor mezi Francií a Německem. Mají přednost reparace nebo soukromé dluhy? Na druhé straně máme zjištění Banky pro mezinárodní platy - nestrannými, třetími, neutrálními státy - že reparace jsou hlavní příčinou krise. Vidíme politický vývoj v Německu a v jednotlivých státech, vidíme opět úsilí po soběstačnosti, po uzavření. A v celém tomto ovzduší, kdy dnes jednot dnes národové, hospodářství a státy bojují za svou existenci, v těchto dobách se domnívám, že musím konstatovati, že zahraniční politika Československa zůstává v těchto věcech do jisté míry bez iniciativy, místo aby podle svého nejlepšího vědomí a svědomí zasahovala do věcí iniciativně. Neboť dnes měla by zahraniční politika morální závazek, aby nečekala, až bude musiti zasáhnouti, nýbrž aby do věcí zasáhla sama, poněvadž žijeme v tak neobyčejně těžké době. (Posl. dr Macek: [německy]: Zcela správně!) Opakuji ze své poslední řeči v rozpočtu: Dnes nejde o kombinaci: "Spolupráce s Německem" nebo "bez Německa", dnes nejde o uvažování o plánu Hantosovy kombinace pěti nebo tří, dnes jde jedině o to, abychom konečně započali, abychom dospěli k pokojné mezinárodní spolupráci národů a hospodářství.

Po těchto několika úvodních větách pociťuji, že zákon o prodloužení lhůty podle této skrovné důvodové zprávy naprosto nemůže posíliti důvěru k nám, při nejmenším důvěru cizí. Neboť prodloužením lhůty pro jmenování podniků neučinili jste nic jiného, než že jste stanovili pojem expropriace, vyvlastnění, o kterém přece dnes i socialističtí řečníci pochybují jako o správné cestě. Proto se domnívám, že nesmíme si zahráti s důvěrou, především s důvěrou ciziny, v dnešní kritické době, kdy jsme odkázáni na zahraniční zápůjčky, kdy stojíme přímo před jednáním o zahraniční půjčku. Jestliže v téže době, kdy se ucházíme o zahraniční půjčku, vydáváme na druhé straně ustanovení o vyvlastňování nebo o možnostech vyvlastnění, ustanovujeme, že se především obracíme proti zahraničnímu kapitálu, jak pak nám může cizina důvěřovati? Ministerstvo veř. prací mi snad namítne: "To přece není naším úmyslem, představujeme si to docela jinak." Ano, pánové, to však nesmí zůstati pouze ve vašich myšlenkách, to se musí v tak kritických dobách říci,v tak kritických dobách musí to býti napsáno aspoň v důvodové zprávě, že účele prodloužení jest pouze to, aby se dosáhlo rozumné úpravy mezi soukromými společnostmi a veřejnými korporacemi.

Popírám správnost §u 28 sama o sobě, poněvadž jsme dnes dospěli vlastně docelajinam proti tendencím zákona z r. 1919 i v tak zvaném úsilí o socialisaci, poněvadž dnes na vývoji poměrů přece vlastně vidíme, že velké státní podniky ještě ani zdaleka nefungují tak - stačí, podíváme-li se jen na železnice a pošty - jak bychom byli očekávali. Také posuzováno s jiného stanoviska, jsme-li úplně poctiví, jest to vlastně dnes jakási fraška podávati zákon, dovolovati, aby stát i nadále vystupoval jako podnikatel, kdy žijeme v době největší peněžní tísně. Jestliže dnes dám ministerstvu veř. prací konkrétní otázku - bude-li zítra s to, aby uzavřelo s podnikateli smlouvu o prohlášení za podniky obecně prospěšné za účasti státu, země, okresů a obcí - bude-li na to míti dosti peněz, bude na to musiti odpověděti záporně, rovněž i kdybych se zeptal: "Vynaložily se tyto peníze správně?" - Dnes máme daleko naléhavější a větší starosti a nutnosti, jak naložiti s penězi. V tomto úzkém rámci nechci se dnes zabývati otázkou, je-li správné prostě tak naložiti se 60 miliony, jak to vidíme ve finančním zákoně, nebo jak to nalézáme v zákoně o podpoře elektrisace na Slovensku, je-li správné v těchto dobách prováděti tak rozsáhlé akce. S našeho stanoviska nikdy jsme proti takovýmto akcím nebyli, ale třeba konstatovati, že se při těchto subvencích setkáváme s neobyčejně velikými potížemi, jestliže jiné průmysly, v nichž jest tisíce a tisíce dělníků bez práce, žádají o převzetí nepatrných záruk a jsou odbývány slovy, že na to není peněz. S tohoto stanoviska musíme žádati, aby se s druhé strany pamatovalo náležitě také na ně. Ministerstvo veř. prací si jistě nemůže stěžovati, že by jeho agendy, pokud jde o elektrisaci, stavbu silnic a vodních cest atd., byly zanedbávány.

A stalo se, že zákonné ustanovení, jak je vidíme v §u 28, od r. 1919 do r. 1931 nebylo dosud ještě upraveno a že z toho vznikla nezměrná nejistota. Jednu věc třeba konstatovati, že § 28 - a to mi musí přiznati i pan odb. přednosta Vaňouček - původně v zákoně vůbec nebyl, že tento § 28 přišel do toho teprve v technickém výboru, že jeho připojením dostal zákon naprosto bezúčelně jiný smysl a jiného ducha, zatím co v ministerstvu veř. prací musili přece míti správné poznání, že toto ministerstvo jest v § 27 zákona úplně kryto. § 27 zákona z r. 1919 poskytuje ministerstvu veř. prací veškerou oporu proti soukromým a obecním elektrickým podnikům, pokud jde o využití elektrické energie a přihlížení k veřejným zájmům. Chtěl jsem zdůrazniti, že v r. 1919 byly docela jiné předpoklady pro vydání zákona, že r. 1919 bylo snad přece spíše oprávněno zahrávati si s takovýmito snahami o socialisaci a vyvlastnění, že r. 1919 žilo se jaksi v revoluční době a že r. 1919 i pojmové určení podniků, které měly býti zasaženy, i v národním smyslu bylo docela jiné. Zde bylo právě poněkud málo ušlechtilé závodění mezi nár. socialisty a soc. demokraty, kteří jsou konec konců obojí zástupci německých stran. Zde nejde o zákonná ustanovení, nejde o Slovensko, ani o Moravu a Slezsko, ani o vnitřní Čechy, řekněme to přece na plno - vidíte to také na representaci řečníků - zde jde o určení podniků v německých pohraničních krajích, které jsou vám vlastně trnem v oku. Budeme si musiti promluviti spolu také vážné slovo o tom, že přece smyslem zákona z r. 1919 bylo, aby se rozšířila elektrisace venkova, která nebyla dosud ještě tak vybudována, a že se předpoklady od roku 1919 přece úplně změnily a že od této doby, jak potvrdí odb. přednosta Vaněček, právě soukromé podniky neobyčejnou měrou a nekonečnou péčí prospěly elektrisaci venkova a o ní spolupracovaly. Tato spolupráce soukromých podnikatelů byla uznána ministerstvem veř. prací a tyto podniky byly by mohly zajisté spolupracovati ještě daleko intensivněji, kdyby tam nebyla bývala vložena tato příkrá ustanovení §u 28, která musila ochromiti veškerou podnikavost, jak potvrdili sociální demokrati.

Uvažujeme-li dnes o tom, musíme přiznati, že naprosto nežijeme nyní v době, kdy se lze obírati takovýmito věcmi. I politika a parlament musí se oprostiti od myšlenky, že za těmito zákonnými opatřeními stojí národní snahy. Dávám ministerstvu veř. prací na uváženou, zda by nebylo bývalo mnohem lepší, kdyby bylo pomocí §u 27 použilo obecně prospěšných podniků, komunálních i soukromých podniků, a vyzvalo je ke společné práci o generálním elektrisačním plánu. Snad bychom byli právě na venkově dospěli s elektrisací daleko, daleko rychleji kupředu. Jestliže dnes vlastně celé té situaci lámu hrot a slyším, že těžisko a příčina jest vlastně v ministerstvu financí, dovolím si s tohoto místa tázati se ministra financí, zda v dnešní době má peníze, aby se stát a země mohly účastniti na elektrisačních podnicích. I když se dnes tážeme spotřebitelů, nestavíme se za návrh ministerstva veř. prací, poněvadž, posuzujeme-li věc naprosto nestranně, musíme uznati, že soukromé elektrické hospodářství jest dnes většinou, pokud jde o ceny světla i energie, levnější než obecně prospěšné podniky nebo i podniky komunální.

Sledujeme-li tento zákon až do r. 1919, i ministerstvo se velice umírnilo. Započalo se jmenováním 60% v jednom roce, jinak vyvlastnění. Pak se v r. 1921 zákonem č. 258 došlo na 25% ve 20 letech. To umožňuje, že ve 20 letech každého dne mohlo dojíti k zabrání zbývajících 75%. Nyní se domnívám, že se v přípravných pracích k novele přichází ke stanovisku 25% na dobu 30 let. Naprosto nehledě k zachování soukromého majetku a jeho nedotknutelnosti, jest jistě nějaká cesta, aby se dospělo k nějaké dohodě s jednotlivými podniky. Ale můžeme zajisté konstatovati, že ministerstvo veř. prací zabývajíc se touto látkou, vždy postupovalo jaksi neupřímně orientujíc politické vrstvy i orientujíc také veřejnost. Vezmeme-li si dnes na příklad resoluci z r. 1924, tisk posl. sněm. 4995, dopravní výbor upozorňuje tam ministerstvo veř. prací na § 1 zákona ze dne 1. července 1921, čís. 258: "Nynější finanční poměry státu i korporací autonomních jsou takové, že pro elektrisaci dlužno více počítati na úvěry, někde i na cizozemské, které by při příslušné úpravě tohoto znění snáze bylo možno získati." Zde tedy dopravní výbor již r. 1924 upozornil: "Upusťte tedy přece konečně od myšlenky vyvlastnění, poněvadž v §u 27 máte veškeré možnosti učiniti všechna opatření, jestliže podnik neposlouchá nebo nejedná ve veřejném zájmu." V zachování §u 28 shledávám také ohromný rozpor s důvodovou zprávou, kde se výslovně praví, že se nepomýšlí na státní monopol. Tam se výslovně odmítá myšlenka zřízení výhradního státního monopolu a zdůrazňuje se, že se zákon týká jen zahájení soustavné elektrisace. Mluví-li se tak v důvodové zprávě, pak se na druhé straně má také konečně jednou upustiti od myšlenky setrvávati na vyvlastnění, poněvadž přece nechcete pracovati se státním monopolem; ministerstvu veř. prací jde o to, aby mělo převahu a nejvyšší správu a aby bylo dohlédacím úřadem nad celou tou věcí. (Předsednictví převzal místopředseda Roudnický.) Ministerstvo veř. prací neprojednává věc, jak jest to zvykem, jak se věci obvykle projednávají. Není správné, že se vydá nařízení a předloží se elektrárenskému poradnímu sboru, bez dotazu vrstev a organisací, které mají na celé té věci zájem ať přímo či nepřímo. A to bylo účelem tehdejší naší návštěvy u pana ministra Dostálka den před svoláním elektrárenského poradního sboru - pan odb. přednosta Vaňouček byl tenkráte na Slovensku - aby elektrárenský poradní sbor rozhodl teprve tehdy, až vyslechne příslušné organisace. V tomto případě byly briskovány veškeré ochranné organisace, ať to byly podniky soukromé nebo obecní elektrárny, nebyla dotázána zájmová zastupitelstva, to jest obchodní komory, svazy průmyslníků, svaz samosprávných korporací, žádné z těchto míst nebylo vyzváno, aby se vyjádřilo nebo podalo návrh. Nebyla svolána žádná anketa zájmových vrstev a ku podivu nebyla splněna ani prosba, aby se elektrárenský poradní sbor odročil a kol. Hampl, český sociální demokrat, který chtěl původně podporovati myšlenku odročení, od toho upustil pro naprosto nesprávnou orientaci. Konstatuji to výslovně, že není možno odůvodňovati tento spěch tím, aby se na druhé straně cizozemským kapitalistům konečně zabránila účast nebo že jste nechtěli býti odkázáni při odběru proudu na cizí proud. Nebylo správné, že jste věc odůvodňovali tím, že není možno, aby stát neměl žádného vlivu na severočeských elektrárnách. Zde jste zasadili soukromým podnikatelům ránu ve tvář, předstírali jste jiné pohnutky a na druhé straně nechtěli jste uznati, že pravou příčinou byly ve skutečnosti vlastně důvody národní. Byl to právě odb. přednosta Vaněček, který získávaje elektrárnu Elka, pracoval také proti vašim záměrům, neboť jako ministerstvo veř. prací byli byste se musili smluvně zavázati, že budete odbírati z ciziny proud ještě dalších 10 let, zatím co na druhé straně již od 1. ledna mohli jste odbírati proud doma. Tak tomu bylo ve skutečnosti a tak třeba věc osvětliti, tak musíme chápati souvislosti, pak se nám obraz nezkreslí, pak se nám ukáže obraz nestranně. Nemá smyslu chtíti viděti tyto věci stranickými brýlemi, chceme je posuzovati se stanoviska všeobecných zájmů.

Pan kol. Kaufmann použil před chvílí příležitosti mluviti o věci jako představitel německých soc. demokratů. Měl jsem v úmyslu s ním polemisovati, ale v podstatě dal mi velmi málo příležitosti k tomu, poněvadž se dnes postavil proti §u 28 a odmítá dnes monopol právě tak jako já a konstatuje, že obecně prospěšné podniky bojují dnes proti komunálním a soukromým elektrárnám častokráte boj, jehož nelze ospravedlniti. Charakterisoval také postavení elektrárenského poradního sboru a proto nelze naprosto pochopiti, že "Sozialdemokrat" ve svém čísle ze dne 16. prosince odůvodňuje dnes prodloužení tohoto zákona způsobem, který jest naprosto nesprávný. Zákon jest prý nutný, poněvadž se vyjednávalo mezi průmyslníky a vládou, ale vyjednávání prý se rozbila pro bezmezné požadavky skupiny kapitalistů. Pane odb. přednosto Vaňoučku, volám vás za svědka, že to není pravda, naopak, o těchto věcech došlo k úplné dohodě, že není pravda, že se vyjednávání rozbila o tyto nesmírné nároky skupiny zájemníků a že proto přichází do sněmovny § 28, aby jeho platnost byla prodloužena. To jest úplná nepravda. § 28 přišel do sněmovny, aby byl prodloužen pro odpor ministerstva financí, a dnes líčí "Sozialdemokrat" věc tak a svádí ji celou na prohlášení o obecné prospěšnosti, zatím co na druhé straně několik měsíců před tím bojoval proti obecné prospěšnosti, poněvadž prý se obecná prospěšnost neosvědčila a na druhé straně země, okresy a obce nemají peněz. Buďme tedy poctiví a nepředstírejme si něco; dnes není peněz, aby se věci takto urychlovaly.

Jestliže si v této souvislosti dovolím ještě několik slov, buďtež věnována úkolu ministerstva veř. prací vůbec. Netajil jsem se, že věc posuzujeme tak, že ministerstvo nemá býti nic jiného než nejvyšší správní úřad. Ministerstvo nemá býti obchodní firmou. Ministerstvo tím, že jest zároveň nejvyšším správním úřadem a obchodní a dodavatelskou firmou a v téže věci opět má činiti rozhodnutí, kdy jest na druhé straně súčastněno jako správní rada, dostává se do rozporu. Ministerstvo v tomto rozsahu, že dnes rozhoduje o stavbě silnic, elektrisaci, vodních cestách - ať již právem nebo neprávem, nemůžeme zde dokazovati - dostává se příliš mnoho do okruhu podezření z korupcí a jsme zvědavi na zprávu nejvyššího kontrolního úřadu, jak to vlastně vypadá s oddělením pro stavbu silnic ve veřejných pracích. Neboť podle posledních schůzí rozpočtového výboru konaly se revise u země a ministerstva, které prý vynesly na světlo různé skutečnosti. Proto prohlašuji, že dnes nechápeme, a že spatřujeme v tom určitou inkompatibilitu, že funkcionáři ministerstva veř. prací jsou zároveň členy správní rady obecně prospěšných elektráren. Namítne se mi na to, že v takovýchto případech rozhodují jako správní radové v obecně prospěšných podnicích jiní páni. Ale nebudete přece popírati, že dnes za těchto poměrů kloní se názor rozhodujících funkcionářů přece více k obecně prospěšným podnikům. Pane odb. přednosto Vaňoučku, prohlašuji výslovně, že toto stanovisko naprosto neuvádím v souvislost s platy ve správních radách. Dal jsem se velmi rád od vás poučiti, že s tím není spojeno nic jiného než hotové výlohy a nepatrná část diet a že se ostatní platy musí odváděti. Prohlašuji výslovně, že ve svých vývodech spatřuji inkompatibilitu bez ohledu na platy v tom, že pokládáme za nepřípustné, aby funkcionáři tohoto odboru byli členy správní rady. Účelem ministerstva jest a zůstává, aby bylo nejvyšším správním úřadem a nic jiného.

Skončil bych své vývody a prohlásil bych: Je-li pravda, že ministerstvo připravuje novelu, pokládáme lhůtu prodloužení do 31. prosince 1932 za rozhodně příliš dlouhou. Nezbývá nám nic jiného než přání, aby ministerstvo veř. prací přišlo co nejdříve s novelou k zákonu, s novelou, která by byla rozumně sjednaným poměrem mezi veřejnými korporacemi zastoupenými státem, zemí, obcemi a okresy a soukromými podniky. (Potlesk.)

Místopředseda Roudnický (zvoní): Uděluji slovo dalšímu přihlášenému řečníku, jímž je p. posl. K. Procházka. Prosím, aby se ujal slova.

Posl. K. Procházka: Nejvyšší soud v Brně zvýšil dnes trest soudruhu posl. Majorovi na 16 měsíců a 2.000 Kč pokuty a zbavil ho volebního práva a všech úřadů. Vyslovil proti rozsudku prvních dvou instancí, že se prý soudruh Major dopustil zločinu a v odůvodnění výslovně podotýká, že vyslovuje ztrátu volebního práva "podle své konstantní praxe".

Stalo se to na návrh státního zástupce, podřízeného soc. dem. ministru Meissnerovi. Stalo se to, ačkoli ani nejvyšší soud nezjistil nic jiného, než že soudr. Major chtěl pořádati schůzi, ale od toho úmyslu upustil. Postaráme se, [Další slova byla usnesením předsednictva posl. sněmovny ze dne 17. prosince 1931 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké zprávy. Viz těsnopiseckou zprávy o 160. schůzi sněmovny.] aby se tato věc stala známou na celém světě.

Včera zabývala se posl. sněmovna posílením policejního aparátu, dnes je na i denním pořadu posílení aparátu trestního soudnictví. Na projednání návrhu na zimní výpomoc nezaměstnaným dělníkům prý nemá času. Ano, policie a trestní soudy, toť hlavní pilíře kapitalistického řádu, toť hlavní předměty péče vlády, ve které sedí 7, s prominutím, socialistických ministrů. (Výkřiky komunistických poslanců.)

Místopředseda Roudnický (zvoní): Prosím, aby p. řečník nebyl vyrušován.

Posl. K. Procházka (pokračuje): Policie a soudy jsou nerozluční spojenci. Po střílení do dětí a do mladých žen v Radotíně byl zahájen soudní proces, nikoli však proti četníkům, nýbrž právě proti oněm postříleným dětem. Po střílení četníků v Duchcově byl proces, nikoliv však proti četníkům, nýbrž proti dělníkům. Po střílení četníků v Košútech byl zahájen soudní proces, avšak nikoli proti četníkům, nýbrž proti dělníkům a jejich vůdci soudr. Majorovi. Po střílení do dělníků ve Frývaldově připravuje se soudní proces, ale nikoli proti četníkům, nýbrž proti dělníkům a jejich vůdcům. Práce policie a četníků, podřízených agrárnímu ministru dr Slávikovi, a práce soudů, podřízených soc. demokratickému ministrovi Meissnerovi, se věrně doplňují.

Po střílení v Dol. Lípové štvou nepřátelé proletariátu a mezi prvními čeští a němečtí soc., demokratičtí vůdcové, předáci českých nár. socialistů a německých hakenkrajclerů, že prý nebyl zastřelen také komunistický poslanec nebo senátor. Je to známá mluva:

"Drei Hundert Tote in einer Reih, Proletarier... Karl, Radek, Rosa und Kumpanai, ist keiner dabei, ist keiner dabei..."

"Tři sta mrtvých v jedné řadě, proletáři... Karel (Liebknecht), Radek, Rosa (Luxemburgová) a spol., žádný z nich není mezi nimi, není mezi nimi..."

Tuto písničku uveřejnil berlínský soc. demokratický časopis "Vorvärts" v lednu 1919. A o několik dnů později byli Karel Liebknecht a Rosa Luxemburgová německou soldateskou skutečně zavražděni.

Podobnou písničku zpívali u nás po každém střílení spojení fašisté a sociálfašisté. "Zbabělci, zbabělci, zbabělci!" křičí pan Stivín v "Právu lidu" a hakenkrajclerský senátor Jesser na veřejné schůzi dodává: "Lituji jen, že nezůstal na místě mrtvý také komunistický poslanec Hadek."

Také policie dobře rozumí této písničce, chápe, že se komunističtí poslanci a senátoři stali terčem útoků. Zatím ještě nebyl zastřelen komunistický poslanec nebo senátor. Je to částečně náhodou. Co včera ještě nebylo, může se státi zítra. Je to částečně také úmysl: vzbudilo by to příliš velký rozruch. Zatím sleduje buržoasie jiný úmysl: totiž poštvat dělníky proti komunistickým poslancům, zatím platí tedy pro komunistické poslance dále Stříbrného heslo: Na vás stačí pendreky - doplněno slovy "a kolby pušek" - a jeho pověstné: Budete sedět tak dlouho, až budete černí. Heslo přeložené ze Stříbrného vulgarismu, do jemné mluvy pana Klímy z "Lidových novin": "Učiníme komunistické poslance prostě neviditelnými a neslyšitelnými" nebo do brutálnějších výkřiků soc. demokratických a nár. socialistických poslanců: "Přičiníme se, abyste brzy seděli všichni v kriminále jako Harus." Zatím je komunistický poslanec, který jde k veliteli četnictva intervenovat, prostě sražen k zemi a do isolovaných dělníků se střílí. Tak to bylo v Košútech se soudr. Majorem a v Dolní Lípové se soudr. Hadkem. Pak se komunistický poslanec nebo senátor zatkne při činu podle ústavy, nebo dávno po činu proti znění ústavy. Což pak záleží na ústavě. Pan dr Meissner už to vyloží a v každém případě nastává rozvíření pogromové nálady proti poslancům revolučního proletariátu. Není však ještě možno stříleti do dělníků každý den. Na př. v Praze a v jiných českých městech se dosud tolik nestřílí, ale komunističtí poslanci jsou biti přece. A kromě toho podává policie proti nim trestní oznámení pro veřejné násilí. A není-li jiné záminky, tak se veřejné násilí prostě vymýšlí. Oznámili jsme již r. 1929 předsedovi posl. sněmovny p. Malypetrovi velkou řadu takových případů. Pan Malypetr rok vůbec neodpověděl a pak se jednoduše ztotožňoval s nekontrolovanými výpověďmi policie, tlumočenými ministerstvem vnitra. V této své praksi postupoval pan předseda sněmovny a celé předsednictvo vůbec soustavně také v letech 1930 a 1931. Tím vzrostla chuť a odvaha policie do nekonečna. V této době soustřeďují se útoky buržoasie na čelného funkcionáře komunistické strany soudr. Gottwalda. Ale její přímé politické útoky na něj jsou naprosto bezúčinné, poněvadž autorita komunistické strany mezi pracujícím lidem stále roste. Jak neúčinné jsou politické argumenty, ukazuje se také zde ve sněmovně při každé řeči soudr. Gottwalda, kdy tento důvody odpůrců vždy hravě vyvrací a odhaluje zcela jasně jejich nepřátelskou politiku pracujícímu lidu. Přímo politicky by to tedy nešlo. Kdyby byl soudr. Gottwald obžalován pro vyslovený a na první pohled politický čin, pro své politické řeči, pro své články, stal by se soudní proces již od prvého okamžiku východiskem stejně očividnému bezprostřednímu politickému protinástupu proletariátu, upoutala by se pozornost celé veřejnosti samočinně na politický obsah věci, ukázalo by se každému člověku na první pohled, že zde nejde jen o osobu soudr. Gottwalda, nýbrž že tu běží jedině o politický boj dvou tříd, buržoasie s celým jejím potlačovacím aparátem proti proletariátu s jeho revoluční vůdkyní, komunistickou stranou v čele. Tomu má býti zabráněno, k tomu cítí se vládnoucí třída příliš slabou. Proto vykonstruovala se žaloba, že prý soudr. Gottwald se dopustil "veřejného násilí", že prý se pral se strážníky, že prý jde o pouhou osobní rvačku. Tím má býti vyvolána pogromová nálada nejen proti soudr. Gottwaldovi, nýbrž hlavně proti komunistické straně, proti revolučnímu dělnictvu, které má býti nepřímo líčeno po vzoru tisku p. min. předsedy a ministra vnitra jako živel "líný a surový", avšak každému třídně uvědomělému dělníkovi, každému kritickému pracujícímu člověku vůbec je při věcném vylíčení průběhu věci jasno, že také oznámení proti soudr. Gottwaldovi pro t. zv. veřejné násilí "vztažení ruky proti vrchnosti", to je proti strážníkovi, a jeho chystaná vydání k trestnímu stíhání je ve skutečnosti pouhým politickým prostředkem k tomu, aby také on byl "učiněn neviditelným a neslyšitelným", že je to pouhým útokem na dělnickou třídu a její vůdcovskou revoluční stranu.

Policejní oznámení tvrdí, že prý soudr. Gottwald dne 7. listopadu 1929 strčil do strážníka. Ve skutečnosti začali jím tehdy strážníci tak cloumat a tak ho rvát, že mu přímo utrhli kabát. Nyní po 2 letech se taková věc vytáhne. Celé 2 roky se pánové radili, jak jíti na vedoucího funkcionáře komunistické strany soudr. Gottwalda. Po celou dobu nebyl soudr. Gottwald ani slyšen imunitním výborem sněmovny, aby se věc řádně vysvětlila, aby také byla slyšena druhá strana a ne jen smyšlenky policie. Jen jednou přišel k němu mimo imunitní výbor zpravodaj tohoto výboru nár. soc. poslanec pan Richter a zeptal se ho, jak se věc vlastně měla?