Předseda (zvoní): Dalším řečníkem je pan posl. Mojto. Dávám mu slovo.

Posl. Mojto: Vážená snemovňa! Mal som česť v rozpočtovom výbore dopodrobna odôvodniť naše odmietavé stanovisko k rozpočtu ministerstva školstva. Pre krátkosť času nemôžem všetky otázky tu znova prebierať, omedzím sa len na shrnutie a prípadné doplnenie niektorých našich dôvodov, pre ktoré za tento rozpočet hlasovať nemôžeme a nebudeme.

Roypočet je výrazom kulturno-politickej linie našej vlády. I musíme si dať i zodpovedať otázku, aká táto linia je. Od prevratu podavajú si správu školstva do rúk dve strany u nás: strana agrárna a soc. demokratická. Z 10 ministrov, ktorí sa vystriedali vo správe školstva, bola práve polovina, päť Slovákov. Neni to náhoda, že pán prezident republiky sveruje správu školstva práve ministrom Slovákom. Pán prezident nazval Slovensko pre seba pretium affectionis. Dalo by sa tedy mysleť, že po 13 rokoch aspoň toto pole, pole školstva, bude poľom zoraným, obrobeným a že aspoň na tomto poli by nebola mohla vzísť a rozkoreniť sa rozsiata nevraživosť československá a že aspoň tu by sme nemuseli, nehovorím, závistivým okom dívať sa na historické zeme, ale že aspoň by sme nemuseli toľko oprávnených výčitiek robiť školskej správe, keď porovnáme svoj stav so stavom historických zemí, že už by sme mohli byť z veľkej časti vyrovnaní alebo aspoň na ceste k vyrovnaniu. Žialbohu, veci, ktoré tu prednášal bývalý pán minister školstva a dobrý znateľ nášho školstva pán posl. dr Štefánek, tomu nenasvedčujú. Príčin k sťažnostiam a žiadostiam je ešte veľa.

Prečo? Miesto vyrovnania a nivelizácie dvoch pólov republiky na ich prirodzených základoch sleduje školská správa akési snahy neutralizačné, odbarvovacie, ktoré narážajú na odpor politicky citlivého Slovenska a ktoré sú preto štátnickej synteze a československej štátnej myšlienke škodlivé. Snáď práve tomu, že sa tieto snahy školskej správy nedaria, môžme pripísať, že badáme zjavný nezáujem československých vlád dosiaľ všetkých, o slovenské školstvo.

Pán kol. Ježek v rozpočtovom výbore mi povedal, že abysme nazreli do Maďarska, ako sa tam Slovákom vede. Ja som riekol pánu kol. Ježkovi, že zašiel na nesprávnu cestu, keď žiada od nás Slovákov v republike, aby sme sa porovnávali so Slovákmi v Maďarsku. My sme tuná doma, my sme tuná páni, my sme vo svojej zemi, my nie sme menšina. (Tak je!) Pán minister zasa sa dovoláva svedectva Scota Viatora, ktorý vo svojej knihe hovorí o zázrakoch na poli školstva, ktoré sa staly na Slovensku. Vážení pánovia, ja tieto zázraky nepodceňujem, ja ich sám uznávam a obdivujem, ale tiež myslím, že není správna stála retrošpekcia bez náležitej providencie. Čo bolo, to je vec historikov, čo je a čo má byť a ako to má byť - to je vec politikov, to je vec vlády a parlamentu.

Zákon č. 226 z r. 1922 naznačil cestu, ktorou sa má kráčať ku kulturnému vyrovnaniu historických zemí so Slovenskom, správnejšie Slovenska s historickými zemiami. Zvýšil školskú dochádzku so 6 na 8 rokov a snížil počet žiactva v triede postupne so 75 na 60, od budúceho roku na 60, poťažne na 50. Zákon tento mal byť prevádzaný postupne, ako bude možno opatriť učebne pre nové triedy. Do r. 1927 a 1928 však "každým spôsobom", hovorí zákon doslovne. Zákon tento uložil Slovensku veľké povinnosti., povinnosti nad jeho nosnosť, bez ohľadu na túto nosnosť a nepostaral sa o žiadne pramene. K týmto dvom momentom, ktoré som spomenul a ktoré sú obsažené v zákone, prichádza moment tretí, to je silná poválečná natalita. Na tieto veci poukázal predo mnou pán posl. dr Štefánek a ja som na ne poukázal v rozpočtovom výbore. Nechcem sa teda opakovať a nechcem druhých opakovať. Fakt je ten, že slovenské školstvo sa nachádza vzdor všetkým pochvalám Scota Viatora a sebachvále školskej správy v stave katastrofálnom. Nemá kto učiť a nemáme kde učiť. (Tak jest!) Nemáme dostatok kvalifikovaných učiteľov a nemáme dostatok miesta. Máme vyše tisíc učiteľov takých, ktorí nemajú učiteľskej spôsobilosti ani dospelosti učiteľskej: učiteľov z obchodných škôl, so 4 meštiankami atď. atď. - celé legie.

Pán minister vo svojej odpovedi na moju otázku o týchto veciach tvrdí, že na štátnych školách n máme takých učiteľov, ktorí by nemali aspoň maturitu gymnaziálnu, že nemajú sice formálne dospelosti učiteľskej, ale že majú aspoň strednú školu. Ja som si zaobstaral datá ešte laňského roku, tohoto roku neviem ako to tam vypadá, ale vlani i na štátnych školách boli učitelia s menším vzdelaním než stredoškolským.

Čo sa týka učebných miestností, od r. 1918 do 1930 sriadené bolo 3765 tried. Proti tomu bolo postavené len 600 učebieň, zostalo teda neumiestnených do konca r. 1930 3165 tried. Toho roku počet ten vzrastol do 4000. V budúcom roku sa zdvojnásobí, ako sa na to stále poukazuje. Potrebovali by sme rovnú miliardu, keby sme chceli Slovensku pomôcť. Potreboval by som k vylíčeniu tejto biedy slovenskej Moyzesových slov, ktorými zahajoval ustavujúcu schôdzu Slovenskej Matice a ktorými tak klasickým spôsobom poukazoval na veľkú duševnú biedu slovenského ľudu.

Na tieto pomery už poukazujú nielen odborníci ale aj neodborníci, celá slovenská verejnosť, lebo táto otázka sa jej veľmi zblízka týka. V týchto pomeroch žijeme a každý ich vidí. Na tieto pomery už poukazuje i študentstvo. "Luk", časopis sväzu slovenského studentstva, teda nie nejakého ľudáckeho časopisu, nazýva "spôsob, akým sa previedol Malý školský zákon, kultúrnou hanbou a paškvílom kultúrneho pokroku, ktorý len diskredituje kultúrnu a školskú politiku." Ja tieto slová len citujem, ale mohol by som ich povedať i z vlastného presvedčenia. Scotovi Viatorovi, ktorému sme inak veľmi zaviazaní, musíme odpovedať toto: My musíme hľadeť nielen na kvantitu, ale aj na kvalitu školstva. Pán minister dr Dérer dobre vie o týchto veci ich a pred 2 rokmi spomenul v rozpočtovom výbore, že Slovensko ten ohromný predskok, o ktorý sú historické zeme pred nami, nespraví z vlastných síl nikdy. Poukazoval na nepomer v pečlivosti vlády o školy menšinové a o školy slovenské. Povedal, že menšinovým školám sa dostalo dosiaľ 300 mil. Kč, a ďalej je zabezpečené pre menšinové školy vo finančnom zákone na 10 rokov po 28 milionoch Kč, to je 280 milionov Kč. To je už blízko 600 milionov Kč. Na slovenské školstvo, ktoré sa nachádza v takej tiesni, bolo v rozpočte zo štátnych prostriedkov venované celkom 80 milionov Kč. I povedal pán minister, že tento pomer musíme vyrovnať, že štát tu musí priskočiť, lebo že Slovensko z vlastních síl na to sa nikdy nezmôže. (Ministr dr Dérer: Už priskočil!) Pán minister, ja si dovolím v ďaľšom poukázať, aká je táto výpomoc štátu. Pán minister sľúbil podporný a garančný fond, nelogicky asi s tamtým, ktorý by bol dotovaný nie maličkosťou, ale primeraným spôsobom vo štátnom rozpočte. Keď som toho roku reklamoval tento fond - o obnose už ani nehovorím, že je malý, nech by len bol aspoň zabezpečený finančným zákonom, ako sa to stalo s menšinovými školami - sľúbil som pánu ministrovi, ak sa mu to podarí, že mu odporovať nebudem. Žialbohu ja pánu ministrovi oponovať musím, lebo sľub pána ministra zostal sľubom, a táto výpomoc pre slovenské školstvo sa do finančného zákona nedostala. A prečo sa tak nestalo? Pán minister vraj musel ustúpiť vo vláde pred dnešným hospodárskym stavom celej republiky. Páni moji, ja som.... (Ministr dr Dérer: 300 mil. Kč nie sú maličkosť, na tom sa usniesla ministerská rada!) Ja uznávam, to je vec veľká, ale potreba je ešte väčšia a súrnejšia. Sú ešte možnosti úspor, ktoré by sme mohli náležitejšie venovať školstvu. Vyhrabal som z rozpočtu - a nerobil som žiadné demagogické návrhy, ale postupoval som všade mierne a rozumne - demagogia, myslím, nie je mojou vlastnosťou - kde by sa dalo usporiť 350 mil. Kč - ba mohlo by to ísť ešte do 500 mil. Kč - zo štátneho rozpočtu, pri tom by sme mohli zvyšiť sociálne, zdravotné a kultúrne položky o 150 mil. Kč, a ešte by vždycky bol snížený štátny rozpočet o 350 mil. Kč. Pán minister, len treba energického výstupu vo vláde! I keď je tam Slovákov tak málo, myslím, že celá vláda, keby boly tieto žiadosti rezolutne predložené, musela by pred nimi kapitulovať. (Ministr dr Dérer: Vláda sa usniesla na 200 mil. Kč, pane kolego!) Pan minister, ja uznávam, a vitám každý groš, len prosím pekne, vláda si sama neverí, že tento mravný a právny záväzok žiadna vláda nebude rušiť. Páni, keď si vláda sama neverí, že by tento mravny a právny záväzok vložila i do finančného zákona, prosím, ako čaká pán minister od nás, od opozicie, aby sme my verili, že týchto 200 mil. Kč bude v čiastkach vkladané každý rok do rozpočtu podľa vládneho usnesenia? I keby to bolo vo finančnom zákone, i vtedy sa môže stať, ako sa to stalo i toho roku, že stať finančného zákona o menšinových školách bola pozmenená - a bol to predsa finančný zákon - že sa to nedodrží. My sme si mysleli, že to zostane tak na 10 rokov, a prosím, až po jednom roku sa tam velačo škrtlo, totižto, že nevyužité čiastky neprepadajú. (Ministr dr Dérer: To je pre jeden rok!) Jako to dopadne vtedy, keď to usnesenie vlády neni vo finančnom zákone? Ja som, vážení pánovia, tej mienky: republika uložila Slovensku povinnosti nad jeho nosnosť, a tedy vlastne uložila tieto povinnosti sebe! (Tak je!) Tak je, ako hovorí pán minister: republika má mravnú a čestnú povinnosť a tejto povinnosti musí dostáť. (Tak je!) Nesúhlasím s tým, čo povedal pán minister v lete jednomu novinárovi od Slovenského deníka, že úloha výstavby cirkevných škôl čaká na ich udržovateľov. (Posl. dr Tiso: Na koľko môže!) Táto povinnosť čaká na republiku, nám musí republika vystavať školy! Vtedy bude možné hovoriť o úplnom oslobodení Slovenska.

Ako plní republika túto povinnosť? Núdzovým rozpočtom. Žiadame sriadenie školského podporného a garančného fondu, inak túto úlohu ani za 10 rokov zdolať nemôžeme, a ak budeme takýmto tempom postupovať, nebude slovenské školstvo vybudované ani za 50 ani 100 rokov. (Posl. dr Štefánek: To snáď nie!) Pán minister, od prevratu sme postaval 600 tried! (Posl. dr Štefánek: 900!) 900? Školský odborník Kadanec v knihe Slovenskej ligy "Za tú našu slovenčinu" presne vypočítava do jednej tieto školy. Do r. 1930 bolo ich postavené 600; jestli k tomu za 1 rok postavila školská správa 300, ja jej k tomuto výkonu gratulujem, ale viem, že sa toľko škôl nepostavilo, a ak áno, teda pomocou cirkvi.

Cirkvi od povinnosti zákonom im uloženej neutekajú ani sa jej neodhazujú. Cirkvi stavajú. Nevidím tak absolutné zlo v tom, keď školská správa donucuje cirkvi, aby svojej povinnosti dostály (Hlasy: Ale rovnomerne, ako cirkevným tak aj štátnym školám!) i tu musíme žiadať rovnosť, aby školská správa nepoužívala prísnejšieho merítka voči školám cirkevným ako voči školám svojim. (Tak je!) Zakiaľ budú niektoré štátne školy v horšom stave, ako sú katolícke školy, zatiaľ môže mať síce štátna správa formálne právo vytýkať cirkevným školám nedostatky, ale nemá morálneho práva, aby pre tieto nedostatky katolícke školy zatvárala. Keď vieme poshoveť štátnym školám, poshovujme i cirkevným. Aj tým treba dať isté respirium, lebo cirkevné školy sú vydržiavané občanmi, ktorí majú mimo štátnych a obecných prirážok ešte zvláštne prirážky cirkevné. Lenže, myslím, pánovia, že sa tu uplatňuje heslo "odcirkevniť". A tu prichádza malý školský zákon vhod so svojim výrazom "každým spôsobom". Školská správa sa chytá opravdu každého spôsobu, aby cirkevných škôl bolo čím menej. O poštátnenie už neide, ale o zobecnenie. Hoci typ obecnej školy je podľa nášho základného školského zákona pravidlom, predsa je tento školský typ na Slovensku málo známy.

R. 1928 z 3700 škôl bolo len 124 obecných, z toho 82 jednotriednych. Roku 1929 vzrastol ich počet na 149, z toho je 92 jednotriedok. R. 1930 máme už 189 obecných škôl, z toho 102 jednotriedok. Vzrast činí 65, viac než 50%. A v akom pomere vzrastajú obecné školy a štátne školy, v takom pomeru hynú katolické školy. Za dva roky ministrovania pána ministra Dérera zaniklo na Slovensku a na Podkarpatskej Rusi 115 katolíckych škôl. Zaniklo teda 5.7% celkového počtu katolíckych škôl v týchto zemiach. Keby školská správa ani nestupňovala toto tempo a uspokojila sa s tempom dosavádnym, tak za 34 roky nemáme na Slovensku a na Podkarpatskej Rusi jedinej katolíckej školy.

Miesto pomoci prevádzaním zákona č. 226/22 "každým spôsobom" a zneuživaním zákona 38/1868, menovite jeho § 25 naše školy hynú. Tento paragraf ponecháva politickým obciam na vôli, že ak chcú, môžu prispievať na udržovanie katolíckej školy, tak ako dosiaľ prispievaly. To by znamenalo, že vôľa obce by mala byť v tejto veci rozhodná. Ale, prosím, vôľa obce v demokratickej republike neni nič. Uplatňuje sa vôľa byrokracie a tu musím prehlásiť, že proti cirkevným školám je formálné spiknutie byrokracie. Politik minister síce stojí v úzadí, ale za neho pracujú byrokrati. (Výkřiky: A velmi úspěšně!) Áno, veľmi úspešne. A to nielen správa školská ale sa zapriahol do tej káry i celý aparát politickej správy, okresní náčelníci, niektoré technické správy, od ktorých nie je možno dostať plán pre stavbu školy, krajinský úrad, ktorého úradník dr. Munka postavil zvláštnu teoriu o Schulfassiách, ktorý neuznáva ani súkromoprávnych záväzkov obcí voči církevným školám, a vládne napomenutia len lietajú a lietajú a za 1 1/2 roka je katolícka škola zahynutá. (Předsednictví převzal místopředseda Stivín.)

Loyálne konštatujem, že keď už sa celá táto procedura prekonala a škola bola aj pri správnom súde prehratá, že ministerstvo školstva potom dokazuje sa byť veľmi blahovoľné. Prijde minister školstva a riekne: "Dáme školu nazpäť, keď je už postavená." Ja sa môžem pochlubiť s veľkým úspechom pred našimi voličmi, čo som vymohol pre školu. Ale tieto procesy sú zbytočné. Keď nemožno stavať hneď, tak nemožno, a také respirium musíte tej škole dať, aby sa nemusela táto kalvária prekonávať a voličstvo darmo znepokojovať.

Školská správa vyhrabala akýsi maďarský výnos z r. 1903, výnos feudálnych liberálnych ministrov uhorských čís. 22.977 pritiahla za vlasy, ktorý vysvetluje § 25 škol. zákona, že politická obec nemôže rozširovať katolickú školu. A tak pri katolických školách viactriednych sa sriaďujú jednotriedné obecné školy. O tom sa mlčí, že citovaný výnos bol nálezom uh. Kúrie z 12. febr. 1904, č. 1511/903 zrušený a Kúria vypovedala, že politická obec rozšírivše katolícku školu podporovala ju podľa § 25, zák. čl. XXXVIII: 1868. Pán kol. Sladký včera žiadal, kde je viac škôl v jednej obci, že je treba tieto školy z pedagogických dôvodov slúčiť. To samé hovoril i pán minister v rozpočtovom výbore r. 1930. Doslovne citujem: "Budem sa usilovať všade tam, kde je viac nižšie organizovaných škôl, aby boly tieto školy sjednotené v jednu školu vyššie organizovanú. Ide mi o to, aby táto unifikácia bola prevedená nie ako opatrenie politické, ktoré by smerovalo proti cirkevným školám, ale ako opatrenie administratívné, a myslím, že nemôže byť o tom sporu, že ako také je toto opatrenie potrebné." Politik tu stojí v úzadí, ale jeho predvoj, administratíva, robí svoje opatrenia v duchu svojho politického predstaviteľa (Posl. dr Tiso: Proti cirkevným školám!) proti cirkevným školám. Unifikačný program pána ministra obracia školská správa zrovna na posmech. V obci Most na Ostrove školský referát nechce povoliť pobočku katolickej školy na ďalší rok, lebo ešte sa nepostaral o umiestenie tejto pobočky. Školský inšpektorát v Galante píše okr. úradu o katolíckej škole v Dunajskej Novej Vsi toto: "Sriadenie obecnej ľudovej školy v Dunajskej Novej Vsi nenaráža na žiadné ťažkosti, lebo učebňa je už zabezpečená v novostavbe dvojtriednej ľudovej školy rímsko-katolickej. Keďže druhá trieda pri rímsko-katolíckej ľudovej škole už v budúcnosti vôbec nebude môcť byť povolená a to nikdy, musí byť sriadená obecná ľudová škola a do tej doby, kým sa vec nejako nerieší, bude v obci jednotriedna rímsko-katolická a jednotriedná obecná ľudová škola a každá bude mať zvláštnu školskú stolicu."

Takto sa v praksi prevádzajú unifikačné snahy pána ministra školstva, že sa školstvo trieští. Musím dľa mena pripomenúť školského inšpektora Gašparíka v Bratislave, ktorý si sbiera vavríny z náhrobných vencov katolíckych škôl. (Místopředseda Stivín zvoní.) Čas je již veľmi krátky, som upozorňovaný už pánom predsedom, ale prosím ešte o niekoľko slov.

Vážení pánovia! Tu treba spôsoby zmeniť. I pán minister školstva Štefánek žiada zmenu spôsobov na inom poli, ja ju žiadam na tomto poli. Obeti, ktoré prinášajú církvi na udržanie svojho školstva a ktoré takto značným spôsobom zmierňujú starosť školskej správy o školstvo, by nemaly byť odmeňované takýmito spôsoby. (Výborne!) Slovensko si žiada katolícke školy. Veľmi ma teší, že som mohol počuť konfesie od býv. pána ministra Štefánka, ktorý žil vo verejnosti ako známy pokrokár - neviem, či bude protestovať proti tomu menu a či nie - ale prosím, keď pán minister Štefánek si žiada akýsi spiritualizmus vo školstve, akési zduševnenie školskej výchovy, to znamená v dnešných časoch mnoho. My stojíme za požiadavkom: nábožensky vychovanému dietku patrí náboženská škola. (Potlesk.) Škola je pokračovanie domácej výchovy a preto katolícka škola patrí katolíckym deťom, evangelická evanjelickým deťom. Trieštenie školstva sa nebojím. Ako vidno, školská správa sa tiež nebojí trieštenia školstva a triešti ho.

Prehlašujem, že my rozpočet a finančný zákon, do ktorého neni vtelený morálny a právny záväzok štátu na vybudovanie slovenského školstva, neodhlasujeme. (Potlesk.)

Místopředseda Stivín (zvoní): Dále má slovo paní posl. Jurnečková.

Posl. Jurnečková: Slavná sněmovno! Vážnost doby, v níž projednává se státní rozpočet ČSR na r. 1932, ukládá ženám pracujících vrstev, aby zdůraznily své stanovisko k některým důležitým otázkám. Upozorňuji co nejnaléhavěji na bídu stále vzrůstající v masách pracujícího lidu. Nedostatečné mzdy a platy, rostoucí počet nezaměstnaných, nejistota existence, zhoršující se podmínky životního boje o udržení nejnižší životní míry rodiny pracujícího člověka doléhají ve svých důsledcích nejvíce na ženy, které zápasí vlastně nejtíže s těmi posledními starostmi, jak zaopatřit rodinu. Nejenom každodenní boj o udržení rovnováhy rozpočtu dělnické domácnosti stává se vždy těžším, ale udržení a zachování zdraví a života nezaměstnaných a příslušníků jich rodin přesahuje možnosti rodiny a volá po pomoci veřejnosti a státu.

Ženy, které znají cenu a význam každé malé špetky nějaké potraviny, nemohou klidně přihlížeti k bezplánovitému hospodaření dnešní soustavy hospodářské, která uvrhuje masy pracujících do bídy z nadbytku a ničí ohromné zásoby živobytí před zraky hladovějících milionů nezaměstnaných. A co se děje na světových trzích ve velkém, to se odehrává v menším měřítku kolem nás se zdejšími plodinami a zásobami. Tyto zjevy, které dovedou právě ženy oceniti v jejich skutečném významu, dávají jim drasticky obraz nynějšího hospodářského řádu a nutí k bedlivé pozornosti v mnoha směrech veřejného hospodaření tohoto státu.

Rozpočet ministerstva nár. obrany jest zejména předmětem zvýšeného zájmu v době, která charakterisována jest přípravami na blížící se mezinárodní odzbrojovací konferenci v Ženevě začátkem února příštího roku. Veřejnost se zajímá o poměr vydání ministerstva nár. obrany k vydání na školství a kulturu, sociální péči, zdraví a zásobování obyvatelstva.

Snížení rozpočtu o 90˙5 milionu Kč neznamená při celkové položce vydání 1.309.5 milionu Kč, s investičním fondem 1.624.4 milionu, tolik, aby se projevil význačnější přesun pokud se týká poměru jednotlivých položek vydání státního rozpočtu. Pětina vydání státního rozpočtu zůstává i nadále určena na zbrojení a válečné přípravy a položka tato je nejvyšší v řadě ostatních státních vydání. Dáváme o 610 mil. Kč více na vojsko než na školy a kulturu obyvatelstva v republice. Dáváme dvakrát více na přípravu k obraně národa než na jeho sociální potřeby. Dáváme třikrát více na přípravy k válčení než na zdravotnictví obyvatelstva.

Nepovažujeme snížení rozpočtu ministerstva nár. obrany za dostatečné vzhledem ke zvýšenému volání po snížení nákladů na zbrojení a dále se zřetelem k nynější těžké situaci, která staví stát před úkol, aby uchránil aspoň nejhoršího strádání statisícovou armádu nezaměstnaných s jejich rodinami. Snížení rozpočtu vyváženo je z části poklesem cen hlavně velkoobchodních - takže stojíme před faktem, že otázka snížení vojenského rozpočtu zůstala u nás doposud nedotčena. Na trvalo a nadále nelze však počítati s tímto stavem. Volání tisíců žen a matek, tlak uvědomělých vrstev pracujícího lidu stávají se tak naléhavými, že vynutí si řešení nejnaléhavějších požadavků, o které žádáme: zkrácení presenční služby vojenské, snížení počtu odvedených a snížení nákladu na přípravy válečné.

Stanovisko žen k těmto otázkám nespočívá na nějakém citovém vzplanutí příležitostného zájmu, nýbrž pramení ze základu bytosti ženiny, z jejího vztahu ke každému novému životu, který dává lidstvu jako matka, z jejího smyslu pro záchranu hodnot, v odporu k ničení, trýznění, utrpení a bědám, které s sebou přináší každá válka.

Ženy jsou rozenými nepřáteli války, militarismu i všeho, co s tím souvisí a v této významné době postavily se v přípravách k odzbrojovací konferenci v mezinárodním měřítku jako iniciátorky nejrozsáhlejších akcí v poválečné Evropě. Hnutí mas a národů přehlušuje dnes již odpor nacionalistů a militaristů, kteří uměle živí nenávist a nedůvěru mezi národy.

Hospodářsky jest lidstvo přes hranice států stále více k sobě poutáno. Neexistuje stát, který by mohl trvale udržeti svoje obyvatelstvo na jisté životní úrovni, odpovídající dnešnímu kulturnímu stavu, který by se isoloval od svých sousedů. Jen spolupráce najde lidstvo na cestě pokroku a vyvede je z dnešní svízelné situace.

Prostředí vzájemného předstihování v přípravách válečných není vhodným ovzduším ke vzniku důvěry a spolupráce. Vyvolává pocit nejistoty, podezírání, všeobecný dnes strach před válkou. V této hospodářsky tak obtížné době komplikuje situaci a ztěžuje řešení hospodářských otázek.

Nevěříme tvrzení, že války vždy byly a budou. Lidstvo se vybavilo z otroctví, inkvisice, roboty, v soukromém právu řeší své spory cestou platného právního řádu. Proč by tak nemohlo řešit i spory mezinárodní? Zejména poslední válka ukázala, jak ožebračuje a demoralisuje nejen poraženého, nýbrž i vítěze. V třináctém roce po válce neseme stále ještě a trpíme důsledky světové války a přes to je zřejmo, že doba je charakterisována nikoliv snahami mírovými, nýbrž stupňovanými přípravami válečnými.

Dokladem jest úsilí o zvýšení brannosti národa, vyskytnuvší se tentokrát pod názvem povinné tělesné výchovy v návrhu zákona. Pan ministr nár. obrany uvedl v rozpočtovém výboru: "Termín ťpředvojenská výchovaŤ není nejvhodnější a přinesl mnoho nedorozumění. Neběží o to, vyučiti mládež již ve školách na vojáky, nýbrž přizpůsobiti výchovu školskou i mimoškolskou hlediskům opravdové brannosti."

Jsme povděčni panu ministru nár. obrany, že řekl takhle otevřeně své stanovisko a ukázal tím, co má povinná tělesná výchova na zřeteli. Je to stále jedno a totéž. Snahy po ovlivnění ducha našich dětí, aby si zvykly na možnost války, vojenskou kázeň a slepou poslušnost. Když návrh o předvojenské výchově narazil na odpor, objevil se nyní v této formě, která prozatím neprozrazuje mnoho, ale sleduje tentýž účel.

Sociálně demokratické ženy vyslovují svoje zásadní a jasné stanovisko proti povinné tělesné výchově, neboť vidí v ní popření onoho ducha lidskosti a bratrství, které v duchu ideálů Komenského mají vytvářeti z naší školy pravou dílnu lidskosti. Soc. demokratické ženy žádají nikoliv povinnou tělesnou výchovu na školách, nýbrž positivní výchovu mírovou, soustavné vštěpování názorů o jiném způsobu vyřizování mezinárodních sporů, vedení mladé generace k míru a k znemožňování válek. V průběhu rozpočtové debaty vysloven byl několikrát názor, že naše školství, zejména školství národní, jest na značné výši. Duch povinné tělesné výchovy jest v odporu s tím, oč usiluje nová československá škola.

Slavná sněmovno! Je to výsměchem mluvit o povinné tělesné výchově mládeže, když máme tisíce mladistvých nezaměstnaných, když nemocnost a úmrtnost v řadách mladistvých dosahují vysokého stupně. Povinná tělesná výchova při prázdném žaludku!

Tělesná slabost a nedostatek zdatnosti dělnických dětí, chatrné a podlomené zdraví dělnické mládeže nejsou zaviněny tím, že otec by povinně necvičil, nebo že by dítě ve škole, či mladistvý hoch nebo dívka necvičili tak, aby to bylo jemu ku prospěchu a národu k užitku, nýbrž bídou a nedostatkem, které krutě řádí v řadách pracujících. Bída se nedá odstranit povinnou tělesnou výchovou!

Sociálně demokratická mládež žádá důrazně, aby místo povinné tělesné výchovy, která vyžádá si značných finančních nákladů, postaráno bylo o vybavení pokračovacích škol, aby zákon o učňovských školách byl dán na pořad jednání v posl. sněmovně a aby postaráno bylo o zřízení župních nebo okresních ozdravoven pro dělnický dorost. Dále aby bylo zákonem zabráněno propouštění vyučenců, aby vyřešen byl neutěšený stav mládeže nezaměstnané a aby zlepšeno bylo sociální pojištění dělnické mládeže.

Celá řada sociálních požadavků na ochranu zdraví dělnické mládeže čeká na vyřízení. Není pro ně finanční úhrady, ač mnohé opatření postihlo by jen kruhy zaměstnavatelské. Pro opravdovou sociální ochranu není u mnohých vládních stran žádného porozumění. Učeň navštěvuje ve většině případů pokračovací školu až večer. Povinné tělesné výchově byl by nucen věnovati svůj volný čas, nebo by mu musil zaměstnavatel poskytnouti prázdno v době pracovní. V živnostech, zejména menších na venkově, není postaráno o zabránění přidržování učňů k práci přes čas, mnohdy do pozdních hodin nočních. Těžko by mohl někdo vysvětlovati mládeži, proč možno zákonným nařízením přinutiti ke konání povinnosti jedné a není možno podobným zákonným opatřením přinutiti k plnění a dodržování povinností týkajících se skutečné sociální ochrany. Sociální ochrana mládeže není v našem státě řešena uspokojivě. Žádáme, aby bylo přikročeno předem k řešení těchto otázek a tím pro mládež a dobrou budoucnost státu vykoná se daleko více, než zavedením povinné tělesné výchovy.

Příklad, k jakým důsledkům vede zbrojení tělesnou výchovou, poskytuje Německo, které se svým nacionálním hnutím jest pramenem obav o mír a bezpečnost v Evropě. Povinná tělesná výchova vědomě živí a podporuje touhu po válečném hrdinství, pěstuje nacionalismus do vypjaté nezdravé formy. Kam by dospěla poválečná Evropa z nynější hospodářské katastrofy, kdyby jednostranný, vypjatý nacionalismus ovládl její státy? Výrok Roberta Cecila platí v plném znění:

"Nezabije-li civilisace válku, zabije válka civilisaci."

Jak ti, kteří rozdmychávají hesla nacionalismu, jsou sami ochotni k obětem ve službách vlasti, dokazuje mladá generace národní demokracie na několika ukázkách svého časopisu. Zabývá se zde otázkou zkrácení presenční služby pro t. zv. intelektuály, neboli zavedení instituce "jednoročních dobrovolníků". Volají po zavedení branné přípravy žen. Jsou proti návrhu o povolení potratů a žádají více porodů a více dětí. Poslední platí ovšem nejvíce do jejich vlastních řad.

Sociálně demokratické ženy odmítají každý pokus o zmilitarisování školní a dorůstající mládeže a budou bedlivě sledovati veškeré snahy, které by chtěly pod jakoukoliv rouškou omeziti veliké mírové dílo nynější poválečné generace. Povinností generace, která prožila válku, jest aktivní práce mírová a výchova příští generace proti válce a všemu, co s ní souvisí.