Důsledek této politiky jest takový, že na př. v Užhorodě, hlavním městě Podkarpatské Rusi, jest ze 42 členů městského zastupitelstva jen 6 Rusínů, ale naopak jest tam 12 Čechů, 12 Židů a 12 Maďarů. Kdyby čeští členové městského zastupitelstva provozovali společně s Rusíny ruskou politiku a usilovali by dáti hlavnímu městu Podkarpatské Rusi ruský ráz, pak by byl Užhorod pro Rusíny zachráněn. Ale věc má se přímo opačně, neboť Češi v Užhorodě bez rozdílu stran provozovali a provozují svou českou politiku, která pomocí Židů hledí proměniti Užhorod v české město.

Projevem tohoto úsilí bylo, že když po městských volbách dne 27. září t. r. ve volební komisi jeden ruský člen žádal, aby zápis byl sestaven a napsán rusky, čeští a židovští členové odmítli a přehlasovali jeho návrh. Takové urážení ruštiny na Podkarpatské Rusi a ostentativní upírání zaručeného jazykového práva podkarpatoruského lidu jest jen důsledkem politiky, kterou vláda provozuje na Podkarpatské Rusi již od r. 1920. Tato politika jest naprosto opačná k té politice, kterou vidíme na příklad v Bratislavě, Košicích a jiných střediskách Slovenska. Tam promyšleně hleděli dáti městům slovenský ráz, posilniti Slováky a slovenské instituce. Na Podkarpatské Rusi městská politika vlády jest politikou počešťování podkarpatoruských měst a chce z nich udělati hnízda pro počešťování venkova. Ten, kdo pohlédne na města v Podkarpatské Rusi, v každém vidí silné české kolonie, nádherné domy, vystavěné pro české úředníky, vidí jejich české kulturní, hospodářské a jiné organisace, které česká veřejnost a vláda štědře podporují.

Počešťování Podkarpatské Rusi slouží i neslýchaný a nespravedlivý způsob, jak byl proveden soupis lidu, kdy sčítací komisaři sami určovali národnost občana. Díky tomuto způsobu spousty Židů byly zapsány k národnosti československé, aby se tím zvětšil počet Čechů na Podkarpatské Rusi. Díky této politice v ruské obci Hořanech sousedící s Užhorodem při posledním sčítání lidu ruské obyvatelstvo obce stalo se národní menšinou a většinu dostali Češi za pomoci Židů, rovněž zapsaných jako Češi.

To, pánové, jsou fakty, jichž nelze popírati. Může-li svědomitý podkarpatoruský člověk chovati se s důvěrou k takové politice vlády a může-li přijmouti tento státní rozpočet, který na Podkarpatské Rusi slouží počešťovací politice? Proto i já budu hlasovati proti státnímu rozpočtu.

Místopředseda dr Lukavský (zvoní): Dalším řečníkem je p. posl. Hampl. Dávám mu slovo.

Posl. Hampl: Slavná sněmovno! Projednávání loňského rozpočtu dělo se již za situace, kterou jsme nemohli označiti za růžovou. Hospodářský život již loňského roku vyvíjel se ve znamení světové deprese, která pochopitelně vrhla také svůj reflex na vývoj poměrů u nás v republice. Soudím však, že jen generace, která prožila válku a byla účastna překotného vývoje různých událostí, může s určitým vysvětlením přijímati nebo bráti na vědomí onen rozdíl, který se jeví, posuzujeme-li hospodářské poměry a všeobecný vývoj dnes s oním intervalem loňského roku, když jsme měli možnost také v rozpočtové debatě hodnotiti světový vývoj hospodářský a finanční a zároveň své poměry vlastní.

Je viděti, že všeobecné poměry hospodářské a finanční doznaly velikého zhoršení. Řada států stojí na pokraji hospodářské a finanční katastrofy a jak všecky znaky ukazují a jak zejména můžeme také usuzovati z celé řady mezinárodních porad, není dosud jasné orientace a lze velmi těžko předpovídati budoucí vývoj. Celá Evropa je naladěna pesimisticky a zdá se, že tento pesimism má také své podstatné oprávnění.

Těžké poměry hospodářské a sociální zobrazují se pochopitelně také ve velmi obtížných poměrech politických a jestliže registrujeme jednotlivé symptomy hospodářského a politického života v cizině, soudím, že můžeme i tento vývoj posuzovati se značným zneklidněním. Ve státech, jejichž hospodářské a finanční poměry jsou rozvráceny, zesilovány jsou stále prudčí a prudčí útoky na demokratické režimy a pokusy o pravé diktatury jsou zřejmější a agitace pro ně je stále otevřenější.

Vidíme to zejména na zemích příbuzné hospodářské a sociální konstrukce, jakou je Rakousko a Německo. Zde fašistická hnutí bezohledně agitují a pracují pro povalení ústavy, pro změnu režimu, a znatelé poměrů v Německu posuzují dnešní situaci tak, že nenastane-li nějaká účinná pomoc hospodářská a finanční, lze čekati někdy na jaře pokus o nastolení fašistického režimu. Zda tyto pokusy vytvoří situace méně nebo více bouřlivé, lze dnes těžko říci, ale mám za to, že by demokratické a socialistické Německo těžko, byť i s relativním klidem, podobné změny přijímalo.

Celý svět, jak vidíme, žije ve znamení všeobecné nedůvěry a všeobecných obav. A tak zdá se, posuzujeme-li zejména poměry v zahraničí, že žijeme na počátku velkých událostí, na počátku boje všech proti všem a že můžeme, nevzpamatuje-li se svět, počítati s určitým úpadkem civilisace. I když nechci sdíleti tento pesimismus, přece jen je nutno konstatovati, že všeobecné poměry hospodářské a politické tak, jak se ve světě vytvářejí, svými důsledky se promítají také u nás.

Chtěl bych jenom konstatovati, že i naši vlastní situaci nutno označiti za takovou, kdy jen největší svědomitost, politická moudrost a spravedlivé rozdělení břemen může nás přes nejtěžší situace přenésti.

Maje na mysli tento stav, obracím svou pozornost především k oněm zjevům a naléhavostem, v nichž my sami, náš stát, má povinnost určité iniciativy a kde jsme také my povinni hráti určitou roli.

Je to především působení ve střední Evropě, které je tvořeno t. zv. sukcesorními státy. Náš přímý úkol je, v těchto státech organisovati široký obvod hospodářské vzájemnosti a spolubudovati dílo jednotné, hospodářsky na sebe vzájemně odkazované střední Evropy. Neváhám konstatovati, že i myšlenka hospodářského připojení Polska k územím Malé dohody hraje zde značnou roli a že by to zejména znamenalo cestu ke dvěma mořím. Jsme si ovšem plně vědomi politické a psychologické nejednotnosti, která přivádí státy a národy střední Evropy ve stav hospodářské rozvrácenosti a hospodářské bídy. Velmoci, které udržují ozbrojený fašismus, ať v Rakousku nebo Maďarsku, nebo které tento ozbrojený fašismus trpí, musí si býti vědomy, že do značné míry odpovídají za vývoj událostí. Tato odpovědnost musí býti také připomínána, poněvadž mám přesto všechno pocit, že velké západoevropské státy do značné míry podceňují vývoj poměrů v Rakousku a Německu.

Musí býti jasno, že především hospodářská kooperace stává se zde samozřejmostí a že je do značné míry klíčem k vyrovnání určitých příkrostí a zejména také klíčem k zklidnění poměrů.

Lituji, že naše agrární politika nestojí na té výši a není tolik politicky orientována, abychom nebyli při každém kroku zatěžováni stálými obchodně politickými diferencemi. Soudím, že tento posudek je prost nějaké příkrosti a stranictví; ale tak, jak jsme viděli vyvíjeti se osud maďarsko-československé smlouvy, myslím, že máme plné právo, abychom tuto výtku činili. Jsem si vědom okolnosti, že smlouva uzavíraná dnes nemá dávno oné praktické ceny, jakou by bývala měla, kdyby bylo došlo k jejímu uzavření před rokem. Faktem je, že dnes Maďarsko není schopno platby a že je tím také stísněna všechna výměna statků. Poměry před rokem byly docela jiné a zejména rozbití našeho obchodně-politického jednání s Maďarskem vrhlo velmi nepříznivé stíny na naši industrii, zejména textilní, obchod dřívím, a znamenalo ztížení poměrů, zvláště na Slovensku. Chci dále konstatovati, že agrární konference, konané v Sinai, Bukurešti a Varšavě, odumřely, a zdá se, že se ukazuje i zde nedostatek konstruktivnosti, a že v tomto směru mezinárodní agrarismus nijak neprokázal, že je prakticky schopen přikročiti k řešení řady těžkých problémů. Sociální demokracie cítí ovšem také svou povinnost k zájmům našeho zemědělství; jsme přesvědčeni, že široké vrstvy zemědělského lidu trpí krisí velmi citelně a zejména neúroda na Slovensku působí zde velmi nepříjemně a bude třeba míti k tomu určitý zřetel - ale přes to přese všecko jsme toho mínění, kdyby agrární politika byla schopna spolupůsobení při tvoření obchodně-politických dohod v rámci Malé Dohody, že by našla daleko většího posílení svých interesů ve zvýšení vnitřního konsumu, poněvadž bychom neměli oné nezaměstnanosti, která prýští z prudké průmyslové krise. V souhlase s touto politikou je potřebí, abychom si všímali problému odzbrojení a působili iniciativně také v tomto směru. I když zde stojíme jako zmocněnci příštího vývoje, který po našem soudu spěje ke změněným formám hospodaření, přes to jsme povinni učiniti i zde všechno, co znamená ochranu pracující třídy a demokracie. Je to především myšlenka zmenšování vojenského rozpočtu a výdajů na zbrojení. Dnešní zbrojení stojí ca. 150 miliard.

Poslední válka zruinovala Evropu a zbrojení není v podstatě ničím jiným než přípravou na druhou válku. Stav je ten, že hlavní slovo ve zbrojení vedou státy, v nichž jsou diktatury, nebo státy, které po diktaturách touží. Smyslem našeho programu je, abychom učinili všechno pro myšlenku míru a pro mezinárodní demokracii. Vzpomínám úsilí předešlé anglické vlády, která navrhovala v Ženevě hospodářskou dohodu za všech okolností jako jedinou cestu, která vede k pacifikaci Evropy a zastavení politiky, z níž vzniká nebezpečí války.

Vycházeje z tohoto předpokladu, tlumočím zde s největším důrazem požadavek strany, kterou zastupuji, po snížení vojenské presenční služby; soudíme, že za dnešních poměrů stačilo by 12 měsíců. (Výkřiky komunistických poslanců.)

Ostatně ministerstvo národní obrany a vláda jsou už povinny ve smyslu dřívějšího svého programu a dřívějších zákonů přikročiti co nejdříve ke snížení presenční služby na 14 měsíců. Soudím, že v podstatě není překážek, a jestliže si národní obrana stýskala do nedostatku instruktorů, pak jsem přesvědčen, že za dnešních poměrů, kdy řada inteligentních lidí by velmi ráda déle sloužila, bylo by schopných instruktorů dost.

Zde je třeba zmíniti se také o dalším požadavku, o nutných úsporách v ministerstvu národní obrany. Běží o úspory, jež lze provésti poměrně snadno, a pak o další úspory, které resultují ze snížení nákupních cen potravin a předmětů, kterých ministerstvo nár. obrany potřebuje. Tato cifra se odhaduje na 100 až 120 mil. Kč a my jsme toho mínění, že při dnešní velmi těžké situaci je potřebí v tomto prameni také nutné úspory nalézti.

Do rámce naší iniciativy zapadá dále náš vztah k únorové odzbrojovací konferenci. Jsme zásadně pro každé opatření vedoucí k odzbrojení, ale obáváme se - docela otevřeně řečeno soudím, že jsme povinni, abychom jako stát měli určitou iniciativu - že ona diplomacie, která bude ovládati ženevskou konferenci, nebude míti dosti demokratického a pacifistického ducha a proto ani dosti dobré vůle, aby bezohledným způsobem přistoupila k takovým omezením a k takovým ustanovením, která by docela otevřeně ukázala světu, že myšlenka odzbrojení a míru je na postupu, aby hospodářský náš život dostal basi pro nutnou důvěru, aby mohly nastati normální poměry hospodářské a výrobní. (Výkřiky komunistických poslanců.) Venizelos řekl v Praze, že válka se přestala již vypláceti, ale zdá se, že tento praktický hlas nebesa neproráží. Na válku doplácejí poražení i vítězové. Všecka jednání, která se vedla v posledních letech o reparacích a která skončila řadou plánů, jakož i současná situace hospodářská ukazují velmi jasně, že útraty moderní války jsou takové, že je od poraženého vítěz nikdy nemůže dostati, že posléze zaplatí - i když to posuzuji jen hospodářsky a finančně - důsledky války národové bez rozdílu kdo prohrál svou věc a kdo ji vyhrál. Rozvrat, nezaměstnanost a bída, kterou máme ve státech vítězných jako poražených, je přímým dědictvím války. (Výkřiky komunistických poslanců.) Přímým dědictvím války je také šílené tempo výrobní, které se subsumuje pod pojem slova racionalisace. Nejenom nové mapírování světa, které nastalo po válce (Výkřiky komunistických poslanců.), nýbrž ztráta trhů a snaha dobýti je, ba reparace uložené Německu, vedly k překotnému tempu v průmyslové výrobě a k důsledkům, se kterými se setkáváme dnes. Trhy nejsou schopny konsumovat vyrobené statky a tak vidíme, že všechno, co na poli techniky mělo sloužiti k ulehčení poměrů a práce, se stává vlastně kletbou. (Výkřiky komunistických poslanců.)

Současně vývoj těchto poměrů vedl k nacionalisovaným, hermeticky uzavřeným domácím trhům, které jsou také jednou z pošetilostí a také důsledkem válečného ochuzení. Bude-li bezvýslednou odzbrojovací konference, pak lze docela otevřeně říci, že tu běží o krach kapitalistického režimu, že je to jeden (Výkřiky komunistických poslanců.) z posledních hřebů do rakve dnešního společenského řádu. Nyní čítá se ve světě kolem 30 milionů lidí vyřazených z užitečné práce, podléhajících hospodářskému a mravnímu rozvratu. To je ohromné národní bohatství, které tu uniká. V naší republice nezaměstnanost dosahuje podle oficiálního šetření čísla kolem 400.000 a tato cifra se zvyšuje den co den. Maje na mysli tuto okolnost, soudím, že je oprávněné volání, aby parlament i vláda působily iniciativně ve všech směrech hospodářského a správního života. Podstatné škrty v rozpočtu ztížily naopak iniciativu státu v investičním podnikání, ba zhoršily spíše ještě tento stav. Za těchto okolností je nezbytně třeba, aby byla věnována pozornost produktivní péči a péči o nezaměstnané. Vláda, která přichází s podněty nových daní, najde naše porozumění ve všech případech, kde uloží povinnosti především hospodářsky silnějším jednotlivcům a vrstvám, aby tlak poměrů byl spravedlivým způsobem rozdělen.

Dovolte mi, abych při této příležitosti se zmínil o t. zv. vánočním platu. Nechci se dotýkati cifer, vím, že běží tu o bolestný kompromis mezi státními financemi a hospodářskými poměry nižších a středních kategorií. Jsme toho mínění, než vláda se pokoušela o jakékoliv řešení, že se mělo přímo jednati s odborovými organisacemi veř. zaměstnanců (Tak jest!), zvláště když k chystaným opatřením dochází bezprostředně před výplatou. Soudíme, že tento postup byl mylným, že zbytečně způsobil mnoho zlé krve.

Dále se chci dotknouti na poli sociální politiky některých aktualit, které zejména nyní za současných poměrů mají svoji bolestnou platnost. Považujeme za aktualitu především některé podněty čelící ke zmírnění tísně a zneužívání tísně na pracovním trhu a novely zákona o závodních výborech. Prakse tohoto zákona ukázala jasně, že úmyslu zákonodárce, i když tento zákon byl kompromisem, nebylo dosaženo a že zejména v podnicích, kde organisace zaměstnanců jsou slabé nebo bez vlivu, celá tendence zákona je přímo setřena, že se zákon neplní. Vedle toho nejasnost zákona vedla také k tomu, že rozsudky plynoucí z ustanovení tohoto zákona zpravidla jsou vždycky nepříjemné pro zaměstnance. Dále je to novela živnostenského řádu, zákon o platnosti kolektivních smluv a požadavek 40hodinového pracovního týdne, proti kterému se zvedl prudký odpor. Dovolte, abych řekl docela otevřeně, že z nás nikdo nesoudí, že 40hodinový pracovní týden by mohl býti jediným lékem proti nezaměstnanosti. Jsme si vědomi toho, že zvlášť zracionalisované podniky by mohly docela klidně přistoupiti ke zkrácení doby pracovní, kdyby zde byla cesta mezinárodní dohody anebo mezinárodních ustanovení a že by mohla býti pracovní doba podstatně kratší, zejména když výměna statků je podlomena a její vývojové tempo neodpovídá nijak výrobě. My jsme si byli vědomi také toho, že když ministerstvo soc. péče předloží osnovu tohoto zákona, narazíme především na mezinárodní poměry. Nám je jasno, že máme ještě státy, které ještě nesplnily usnesení washingtonské deklarace. Ale nám bylo na druhé straně jasno, že tato předloha může býti při dobré vůli podnětem, mostem k takovým opatřením, třebas časově omezeným pro dobu mimořádnosti, aby se generelně zkrátila doba pracovní a aby se poněkud vyvážil pracovní trh. Tak by tomu rozuměl každý národohospodář. A tento požadavek po zkrácení doby pracovní, které by především bylo ustanovením pro dobu tísně jako přechod, než bychom měli další zkušenosti, jest prudce potírán. Dovolte, abych se při této příležitosti dotkl také posudku, který učinila Pražská obchodní komora. Pražská obchodní komora je vážný orgán hospodářský a já nechci na ni nijak útočiti, soudím však, že jsou některé instituce a některá zřízení, kde by bylo potřeba poněkud otevříti okna a provětrati, poněvadž vede-li, předložená osnova zákona také k prudkým útokům na ministra, který ji předkládá a dochází-li při tom ještě k nacionálnímu štvaní, pak mám za to, že nás opravdu velké události shledávají naprosto nepřipravenými, že opravdu vážná opatření, čelící k paralysování dnešní velké krise, nejsou dosti dobře chápána a že se svedou mnohé podněty na pole malicherného štvaní a malicherné politiky.

Na poli sociálních opatření jest potřeba - a stává se to velmi intensivní aktualitou - promluviti o novele sociálního pojištění. Především jest zapotřebí, aby došlo k snížení věkové hranice, opravňující k nároku na požitek starobní renty a ku zvýšení počátečních důchodů. To není jen nějaký projev soucitu k pracujícím vrstvám, ale nezbytná potřeba. Za dnešního stavu produkce z našich závodů propouštějí se dělníci ne 60letí, nýbrž 50letí, kteří patrně se už do výroby více nevrátí. Tu jest potřebí, abychom za každých okolností učinili opatření na poli sociální politiky, které by tyto těžké důsledky absorbovaly.

Chci se dotknouti další věci: Za dnešních mimořádně těžkých poměrů hospodářských a produktivních, kdy na stát v oboru investiční politiky činí se mimořádně velké nároky, jest zřejmo, jak neblaze působí známé samosprávní zákony. Porovnáme-li rozpočet státu s rozpočtem našich komun, vidíme, že rozpočet komun jest tak velká cifra, že kdyby se nalézaly jen v poněkud snesitelnější finanční situaci, mohl by býti leckterý náš okres pružným polštářem na poli hospodářské a sociální politiky. Vidíme, že světová krise zastihla naše obce prodlužené, bez prostředků a že nelze hledati v obcích nějakou zvláštní záchranu. Stejným způsobem budeme usilovati, jak jsme to již řekli v našem volebním provolání a jak jsem povinen upozorniti, o změnu zákona č. 125. Chtěl bych říci se starým Altenbergem "Wie ich es sehe" a chtěl bych se vžíti do intencí těch, kteří usilovali o to, aby naše samospráva byla zbavena demokratického vedení, ale těžko pro to hledám doklady.

Přece jsme viděli, že nebylo vážných výtek proti naší samosprávě v tomto směru, našim okresům, v jejichž čele stojí dnes vysoký úředník, byrokrat. Je zlé, že zatím, co se demokracii musely udělati koncese a došlo k všeobecnému hlasovacímu právu v okresích a obcích, na druhé straně tento demokratický element se spojuje s byrokratickými přežitky. Chci k tomu konstatovat ještě jeden fakt a soudím, že všechny politické strany, pokud mají seriosní činitele v samosprávě, musí to přiznat. Jakž takž osobně to jde tam, kde je schopny, taktní, inteligentní úředník, ale máte řadu míst, kde jsou úředníci osobně málo schopní a v některých případech i málo taktní: tam jsou desolátní poměry za působení tohoto zákona.

Dovolte, abych se zmínil u příležitosti rozpočtové debaty o bankách, o funkci Národní banky a našeho bankovnictví vůbec. Národní banka zvýšila před řadou týdnů s určitou, řekl bych, překotností diskont o 1 1/2%. My jsme povinni věřiti a pochopiti, že se to dělo ze strachu, aby za známých poměrů, když došlo k pádu anglické libry, nedošlo ke spekulaci s korunou. Chci konstatovati rád, že na stabilitě měny jako platidla mají interes všichni dělníci a gážisté. Dokud žijeme v těchto režimech, víme, že každý pokles měnové jednotky měl by za následek nesmírný vzestup drahoty. Přes to mám za to, že psychologicky toto zvýšení se dálo nesprávně a falešně pojalo celou situaci. S naší korunou se mohlo utéci snad do Švýcarska, do Francie, snad do Severských států, ale tam všude úroková míra je nižší než u nás, a do Polska a Maďarska a jinam nebude nikdo s naší korunou utíkat.

Pro nás to znamená četné ztráty. Pokud se muselo intervenovat u státních papírů - to bych považoval za vedlejší, poněvadž tam, dospějeme-li k normálním poměrům, kurs automaticky stoupne - ale znamená to další podvázání naší výroby, zdražení úvěru výrobního v době, kdy se výroba sotva hýbala z místa. Soudím, že musí zde dojíti v nejbližší době ke korektuře, která je nezbytná, aby nastalo uvolnění.

Pokud jde o banky, chci připomenouti, že my po dobu 2 let naléhavě žádali jsme předložení předlohy, kterou by se funkce bank se zřetelem k posledním událostem do určité míry precisovala a kde by se také jednalo o precisování odpovědnosti vedoucích osob v bankách. Jsou to známé případy, na které veřejnost také ukazovala. Jsme povinni nejprve konstatovati - a to přivodily poměry poválečné v celém světě - že banky nebezpečně rozšířily svoji působnost, že se dostaly ze své konkretně vyznačené působnosti k docela jiným funkcím. Banky jsou dnes zpravidla vlastně velkými koncerny průmyslovými a finančními; víme, že neblaze působí na hospodářský a výrobní chod podniků v četných případech, že se podniky, které nejsou schopny života, v oblasti onoho koncernu bankovního saturují a odnímá se krev podnikům kvetoucím. Víme, že z podnikání zmizela téměř úplně obchodní směnka, že banky poskytují volné prostředky za úrokových podmínek, které zpravidla žádný podnik nemůže dobře unésti. A tak jsme viděli, že došlo k utvoření takových poměrů v našem bankovnictví, které musí býti předmětem největší pozornosti, a chceme bankovním zákonem působiti k nápravě. Jsme povinni na tyto zjevy ukázati velmi otevřeně a teď, když se tradují zvěsti, že někteří bankovní ředitelé mají námitky proti osnově zákona, považujíce tento zákon za značné stísnění. Já nechci děliti všechny bankéře na slušné a neslušné, ale konec konců je třeba, abychom se na to podívali takhle: mám za to, že ti slušní musí poněkud také trpěti za ty méně slušné. To je vždycky logický chod takových věcí. Odpusťte mně, abych to srovnal docela primitivně: dělníci se brání, pochopitelně, každému osobnímu prohlížení u vrat závodů, když opouštějí práci; vidí v tom těžké ponížení - a docela právem! Jestliže se však vyskytnou 2 nebo 3 případy krádeže v podniku, které jsou prokázány, pak i ti slušní dělníci se musejí, bohužel, nechati prohlížeti jako ti všichni ostatní. A v této souvislosti chtěl bych zejména připomenout, že i lidé, kteří v bankovnictví si zachovali seriosnost, osobní neporušitelnost, musejí už učiniti tuto nutnou koncesi a musejí už počítati s tím, že tam, kde se prokáže vina, musejí se dělat, bohužel, opatření generelní. Nemůžeme si žádným jiným způsobem pomoci. Tak je třeba na věc se také dívat.

Při projednávání rozpočtu chci poukázati dále na některé zjevy našeho veřejného života a ukázati také na některé nedostatky naší administrativy. Je to především poukaz na nemožné politické poměry na Podkarpatské Rusi. My jsme se snažili novinářsky i v lůně ministerské rady ukázati, že to, co se děje na Podkarpatské Rusi, je ostudou a že, kdyby líčení o poměrech na Podkarpatské Rusi se zmocnila mezinárodní publicistika, půjde o světovou ostudu. Podkarpatská Rus stala se pro některé strany reservoirem, kde chtějí sanovat své porážky, které utrpěly v historických zemích. Systém, jímž se tam vládne, je neuvěřitelný. Správní úředníci stojí tam ve službách politické strany s onou, řekl bych, bezohledností málo inteligentních lidí. Myslím, že je v zájmu všech a zejména těch stran, které z toho mají okamžitý prospěch, aby na Podkarpatské Rusi nastal co nejdříve pořádek. (Tak jest!) My také slibujeme, že neúprosně za tímto pořádkem půjdeme, že nemůžeme také jinak. (Potlesk.)

Chci ukázati ještě na jeden zjev, který potřebuje také určité pozornosti. Vláda, která se nyní pokouší novými daněmi zjednati finanční rovnováhu, by si měla všimnout, že daňový systém není již dosti elastický a že nehodí se dobře na nové struktury hospodářské. Ukázal jsem na to již loňského roku. Všimněme si případu fy Baťa, do jaké míry naše berní správa ztrácí tam nesmírné obnosy tím, že u firmy Baťa běží o vertikální kartel, v němž mizí nesčetné daně, obratová na příklad, a nelze to daní výdělkovou zachytit. Upozorňuji, že se toto děje u více firem a že je třeba, aby nás berní systém v tom směru se také přizpůsobil. Již loňského roku jsem řekl, že způsob našeho úřadování je v naprostém nesouhlasu s rythmem života a práce.

Mluvíme-li o racionalisaci, je také potřebí - a to není míněno jako útok proti státním úředníkům - aby také v státním aparátě se uvažovalo o rychlém řízení, o zkráceném řízení a o řízení, které co nejméně je zatíženo byrokratickými formulemi. Z vlastní zkušenosti vím, že řada podniků a jednotlivců obracejí se na různá ministerstva s podáními, peticemi a podněty, a rád bych připustil, že 70 % těchto podnětů nestojí za nic. Nelze třebas pomoci nebo běží mnohdy o falešné nazírání. Ale aspoň něčím se mají naše úřady zabývat, aspoň někomu mají odpovídat, aspoň v tom směru nemá se přecházet přes některé věci k dennímu pořadu. Nelze přece odpovídati na věci a podněty, které souvisí těsně se změnou našeho hospodářského života a produkce, prostě: nám o tom není nic známo; nebo jako jedno ministerstvo, když jsme ukazovali, že jedna z velikých firem plete se do všeho a dělá konkurenční poplach v cenách, a řekli jsme: slavné ministerstvo, podívej se, tady je potřebí něco dělat, nám odpovědělo: "Na to nemáme zákony." Když centrální úřad řekne, že nemá k tomu zákona, který běží celá desetiletí za životem, a nechce reagovat na tyto podněty přímo, pak soudím, že jsme ztraceni. Tedy na tuto drobnou práci ministerstev chtěl bych ukázati, ona je nutná, nemá-li se rýsovat demarkační čára mezi obyvatelstvem a státní správou. Tak platí věc také u nás. (Potlesk.)

Dovolte, když jsem tlumočil naše názory na politickou a hospodářskou přítomnost, bych pronesl soud o stanovisku našem ke koalici a k vývoji poměrů, pokud běží o budoucnost. My, tvoříce současně vládní většinu, snažíme se v ní loyálně spolupracovat, ačkoli jsme si vědomi obtížného postavení a těžké odpovědnosti, jakou sociální demokracie za dnešních poměrů na sebe přijímá. Jsme ochotni a povinni na tomto místě setrvat tak dlouho, pokud máme za to, že se tato činnost kryje s interesy dělnické třídy. (Výkřiky komunistických poslanců.)

Budeme hlasovat pro rozpočet. Přáli bychom si, aby parlament pracoval, aby vláda na rozbouřeném moři poměrů státní koráb vedla pevnou rukou. (Výkřiky komunistických poslanců.) Nám je pořád milejší špatný pořádek, na němž můžeme korigovat, než krásný nepořádek, v němž bychom mohli utonouti. (Výborně!) Nelze popřít, že poměry uzrávají, že krok za krokem vývoj událostí ukazuje zřetelně, že formy kapitalistického hospodaření nejsou s to, učinit na světě pořádek. Náš osud je do značné míry odvislý od vývoje poměrů v cizině. Již v úvodu své řeči jsem naznačil, že nejsme velikými optimisty a jsme také přesvědčeni, že linie příštího vývoje nebude určována naší republikou a v naší republice, nýbrž velikou linií vývoje mezinárodních poměrů.

Byl bych jenom rád, aby pro tyto obtížné poměry se našli lidé, kteří mají porozumění pro volání doby. Když mám býti sobecký, sluší konstatovat, že velmi těžce neseme rozbití sil v dělnickém táboře. Jsme si vědomi toho, že nemůžeme do vývoje při tomto rozbití sil zasahovat, jak bychom chtěli, a že celá dělnická třída jest ochromena, že jsme zdržováni na postupu a že leckteré korektury, po kterých dnes toužíme a které jsou předmětem úporných zápasů, by se přijímaly do jisté míry jako samozřejmost nebo by se mnohem snáze vybojovávaly. Soudím, že všichni lidé vědí - a není k tomu třeba zvláštního hospodářského vzdělání - že svět se potácí v anarchii, která jest úzce formulována jako anarchie mezi produkcí a konsumem. To jest její úzké pojetí. Do toho zapadá celý komplex otázek hospodářských, finančních a celních a pak všechny ty komplikace politické.

Nám je jasno, že veřejnost je o tom přesvědčena. Povážlivější je, že veřejnost také vidí, kolik mezinárodních konferencí s nezdarem usiluje o jakýs takýs pokrok. (Výkřiky komunistických poslanců.) Roku 1926 byla známá konference celního míru v Ženevě a tam správně viděli, že určité uklidnění poměrů a návrat k tak zv. normálním poměrům může nastávati snižováním, tedy nezvyšováním celních hranic. Od těch dob, bohužel, jsme viděli pravý opak: politiku záchrany, úzkého sobectví, chcete-li, stavění nedozírně vysokých šraňků a pak onen chaos, kde jeden dělá politiku bez druhého, kde není jednotného plánu a kde svět potácí se v řadě určitých omylů.