Předseda (zvoní): Dále je k slovu přihlášen p. posl. Tayerle. Dávám mu slovo.

Posl. Tayerle: Slavná sněmovno! Rozprava, která je vedena o prohlášení p. předsedy vlády, dokazuje dostatečně, že žijeme v době mimořádné. Hospodářská krise zasáhla hluboko svět, a státy kdysi hospodářsky nejmocnější dnes právě cítí nejvíce její následky. Netřeba se snad rozšiřovat o příčinách krise. Jsou známy a aspoň v podstatě nesporny. Je to nejen válečné vyčerpání, nýbrž zejména technické, hospodářské a politické změny, které tu nastaly, zvláště pak překotné racionalisační a koncentrační snahy podnikatelské, které tento stav urychlily a zhoršily. Pokud odnášíme důsledky změn ve světovém hospodářství, můžeme snad aspoň v určitých případech říci, že jsme bez viny. Ale nezůstali bychom bez viny, kdybychom pomíjeli příčiny, které spolupůsobily v našem domáckém hospodářství ku zvýšení důsledků světové krise, které tuto krisi stupňují a naše vlastní hospodářství podlamují. Tyto příčiny leží v našich rukou. Jest třeba jen správně je vyjádřiti, neboť pak teprve můžeme voliti také správný

Prohlášení p. předsedy vlády o naší hospodářské situaci bylo plné důvěry. Jistě že je nezbytně nutno, aby především vedoucí činitelé neztráceli sami důvěru. Avšak důvěra v lepší počasí nesmí přehlížeti mraky, které se nad námi stahují. Musíme včas dělati opatření, abychom nebyli překvapeni přívalem. Je nutno proto v mnohém ohledu doplniti vyjádření p. předsedy vlády.

Pan předseda zdůraznil právem, že jedním z nejdůležitějších našich úkolů je zmírnění a odstranění nezaměstnanosti. Souhlasím! Jestliže však p. předseda vlády vybízí k úsporám ve státní správě, aniž by blíže naznačil, jaké úspory má na mysli, může snadno vyvolati obavy, jež působí neklid, který v této době je velmi nevhodným prostředkem k řešení těžkých problémů hospodářských. Všichni se shodujeme, že nejdůležitějším problémem jest dnes zajistiti práci a výdělek. Jest však právem nutno, abychom se také shodli o prostředcích, které spolehlivě vedou k tomuto úkolu. Vláda a stát nesmí otáleti ve volbě cest a prostředků, které by jednak zabránily dalšímu omezování výroby, jednak umožnily nám její rozvoj. Nechci mluviti, kolik jsme ztratili pravě otálením v důležitých hospodářských otázkách, jako na př. při sjednávání obchodní smlouvy s Maďarskem, nebo jaké škody působí naše nerozhodnost a váhavost v úpravě otázek zahraničního obchodu a mezinárodních styků. Všichni cítíme, jakým nebezpečím jest nám přílišná závislost našeho vývozu na průmyslovém západě, ale málo děláme, abychom své průmyslové výrobky dostali a upevnili na jihu i východě, v zemích převážně zemědělských.

Právě změny, které nastaly na světovém trhu, a rozvoj průmyslu i na dálném východě nutí nás, abychom zavčas snažili se zajistiti tu své postavení, nutí nás však také, abychom právě zde neopomíjeli důležitou okolnost, kterou jsou sociální podmínky v těchto státech, a při každé příležitosti podporovali mezinárodní úmluvy, jimiž dochází aspoň k částečnému vyrovnání v sociálním zákonodárství.

Náš průmysl sklářský, textilní, kovodělný i jiný již dnes pociťuje, co znamenají nízké pracovní podmínky v zemích, do nichž vyváží. Bude zejména také třeba, abychom z pouhých representativních zastoupení vytvořili hospodářská zastoupení, která by vyhovovala požadavkům, jež zaměstnání našich lidí vyžaduje.

V této době krise i stěhování našich lidí do ciziny je omezováno, ba vracejí se nám tisíce našich vystěhovalců nebo v cizině živoří, takže je musíme podporovati. A proto musíme znovu zdůrazniti, že je vždy rozumnější vyvážeti zboží než lidi. Z toho důvodu také trváme na tom, že fond pro vývozní úvěry, který je dostatečně odůvodněn, musí býti též dostatečně dotován, aby skutečně něco znamenal. Při tom však jeho zužitkování musí býti vázáno na podmínku, že také závody budou dodržovati smluvené pracovní podmínky. Vyvážeti do ciziny na účet našich zaměstnanců není stejně možné a nemělo by také smyslu, právě tak jako kdybychom chtěli vyvážeti jenom na účet našeho státu. Mzdy a sociální položky tu našim podnikatelům nevadí. A jestliže p. kol. Staněk zde dokonce ukázal, že sociální zatížení je u nás značné, dovolím si upozorniti, že sociální zatížení právě v těch zemích, které s námi s úspěchem na světovém trhu konkurují, je nesporně vyšší, a že jsou tam také nejen mzdy, nýbrž i sociální dávky vyšší. Mimo to nelze přezírati, že právě v důsledku racionalisace a koncentrace podniků klesá průměrný mzdový podíl, což doznávají sami podnikatelé, takže tyto příčiny jistě nemohou býti vážně brány jako překážka našich zahraničních styků.

Ale přese všechny snahy o mezinárodní obchodní styky nemůžeme přezírati také význam trhu domácího. Tím méně, když si uvědomíme, že tvoří vlastně odbytiště téměř pro 70% našich výrobků, jak ujišťují odborníci. Zde je nutno zasáhnouti a zabrániti všemu, co by znamenalo další zhoršení poměrů na domácím trhu. Ovšem nezaměstnanost sama o sobě zhoršuje a omezuje spotřebu. Ale nezaměstnanost nevyléčíme a spotřebu obyvatelstva nezvýšíme, když zhoršíme ještě rozpětí mezi vysokými a nízkými důchody tím, že ponecháme nedotčeny důchody bohatých a snížíme důchody chudých ve mzdě a platech. Snížení mezd, které provádějí jednotlivé podniky, jest nejhorším prostředkem, k jakému sahají zaměstnavatelé. Průměrná naše úroveň mzdová a platová daleko nedosahuje, jak jsem řekl, úrovně sousedních států. Odborové organisace právem brání se proti útokům, které jsou tu podnikány a které také odrážejí. (Výkřiky komunistických poslanců.) A jestliže tato obrana odborových organisací je podlamována, není to jenom síla kapitalistů, nýbrž práce jejich pomocníků, kteří sedí na této straně (ukazuje na komunistické lavice. - Potlesk. - Odpor komunistických poslanců.) Vy máte, pánové, nejméně příčiny, abyste pokřikovali, poněvadž vy svou působností dělnictvo a zaměstnance rozrážíte a tím vlastně politiku zaměstnavatelskou umožňujete. (Výborně! - Výkřiky posl. Čižinské!) Naše úsilí musí vésti k tomu, abychom příliš nízké mzdy a platy zvedli, neboť jenom tak přispějeme ke zvýšení domácí spotřeby.

Dnes není snad třeba líčiti, k jakým důsledkům dovedla hospodářská krise. Omezování výroby postupuje. Stačí pohled do jednotlivých oborů průmyslových, do kovoprůmyslu, do textilu, do sklářství, abychom si uvědomili, jaké naděje můžeme činiti pro nejbližší dobu. Číslice nezaměstnaných, které udávají úřady, nejsou úplné, to je nám sdostatek známo, a není také zde snad třeba líčiti věci, které jsou obecně známy. Je však třeba upozorňovati znovu a znovu na tento fakt, který nezbytně vyžaduje pečlivé pozornosti (Výkřiky.) a také neodkladných opatření ke zmírnění následků (Stálé výkřiky.) hospodářské krise. Každý zná proces, který se odehrává dnes v našem sklářství, cukrovarnictví a j. Ještě roku 1920 měli jsme 176 cukrovarů s 22.000 zaměstnanci stálými a 130.000 zaměstnanci sezonními. V minulém roce však pracovalo pouze 140 cukrovarů s 8.000 zaměstnanci stálými a 43.000 zaměstnanci kampaňovými. Minulého roku zavřeno 15 dalších cukrovarů a letos se hlásí, že po kampani bude zavřeno dalších 9 cukrovarů. V papírenském průmyslu před dvěma lety měli jsme zaměstnáno ještě přes 22.000 lidí, kdežto dnes pracuje v tomto průmyslu sotva 14.500 zaměstnanců. V tomto průmyslu právě tak jako v cukrovarnictví (Výkřiky komunistických poslanců a posl. Srby.) pracuje se pod vlivem domácích a mezinárodních kartelů, zde dochází tak k zastavovaní výroby, resp. závodů, jichž majitelé dostávají určité odbytné, odškodné (Stálé výkřiky komunistických poslanců a posl. Srby.), zatím co zaměstnanci jsou prostě zbaveni práce. Není vyloučeno, naopak (Stálé výkřiky komunistických poslanců a posl. Srby.) lze souditi, že se tu uplatňují mezinárodní dohody. (Výkřiky posl. Srby a komunistických poslanců.)

Předseda (zvoní): Prosím o klid.

Posl. Tayerle (pokračuje): A tu bych chtěl upozornit zejména pana kol. Staňka a pana kol. Hodáče, že účinky těchto kartelových dohod jsou dnes tak pronikavé, že zasluhují pozornosti nejen s hlediska hospodářského a sociálního, nýbrž, pravím, přímo i s hlediska národního a státního. Je zajímavé, že státníci nemohou se dohodnouti o vzájemných stycích obchodních a ponechávají volné pole mezinárodnímu kapitálu, mezinárodním koncernům, aby podle svých zájmů řídily výrobu. Vliv, kterého tu dobývá cizí kapitál v našem průmyslu, je nebezpečím, které by se nemělo na odpovědných místech přezírati. Toto nebezpečí není menší, když se nastrčí několik domácích lidí do správních rad. Chceme-li vykonávati vliv na vývoj naší výroby a našeho hospodářství, nemůžeme a nesmíme ponechávati bez dozoru kartely podnikatelské, ať domácí nebo mezinárodní. (Výkřiky komunistických poslanců a posl. Srby.)

Předseda (zvoní): Prosím o klid.

Posl. Tayerle (pokračuje): Za jeden z nejnaléhavějších úkolů naší hospodářské politiky nutno pokládati pronikavý zákon o kartelech, v němž by zejména zabezpečena byla kontrola jejich postupu a zveřejňovány také jejich dohody.

Technický pokrok, který nebéře zřetele na obecný hospodářský prospěch a slouží pouze zájmu podnikatele, je jednostranný a proto neprospěšný. Jaký prospěch má společnost z toho, když výrobu překotně zrychluje, jestliže současně zbavuje lidi práce a výdělku a tím pak znemožňuje, aby se nakupovalo vyrobené zboží? Ani snížení cen, dokonalejší výrobou dosažené, ještě neodůvodňuje ztráty, které na druhé straně vznikají pro národní hospodářství.

Dokazovalo se své doby, že racionalisace, technický pokrok vedoucí k soustředění podniků, přispívá ke stálejšímu zaměstnání. Dnes však vidíme, že za dnešního vedení přispívá pouze k stálejší nezaměstnanosti. Rozhodně však musí se společnost brániti proti překotným změnám, které jsou prováděny ve výrobě jak v rychlém soustřeďování podniků, tak ve velikých investicích. I zde často to, co se kryje pod pojmem racionalisace, není vlastně racionelní, neboť podniky ukládají často jen proto, aby zakryly své zisky, mimořádné hodnoty do strojových investic. Je sice pravda, že se tím poskytne dočasné zaměstnání určité části lidí, pracujících na investicích, pokud je ovšem neobjednávají v cizině, avšak vlastní účel investic bývá právě často trvalá úspora pracovních sil.

Tato úspora však jest každé chvíle ohrožena novými vynálezy, novým technickým převratem. A tak vidíme, že vlastně celé vědecké snažení a úsilí zvrhá se za daného hospodářského řádu v honbu za ziskem a že i věda a technika, která má sloužiti vlastně k ulehčení a usnadnění práce lidské, provádí sebevraždu lidstva, zbavujíc ho pracovní příležitosti a tím vlastně nejvyššího statku - práce a zaměstnání.

Není přece účelem lidského pokroku, aby zbavoval lidi povinnosti k práci, nýbrž právě naopak, aby ji přiměřeně rozděloval a zejména, aby práci zabezpečoval. Proto je nezbytně nutno, aby vytvořen byl hospodářský plán, aby nebyla ponechána na tomto poli neomezená svoboda, ať vynikajícím jedincům, či sdruženým podnikatelům. Je třeba současně dbáti, aby lidé, kteří zbaveni byli technickým pokrokem neb soustředěním podniků zaměstnání v jednom oboru, nalezli je v jiném a aby zejména bylo zabráněno překotným změnám, které zhoubně zasahují nejen do života jedinců, nýbrž i celého národa. Vždyť dnes i podnikatelé sami, kteří v zápase hospodářském ztroskotali, opouštějí své názory protikolektivní a obracejí se na stát, aby jim pomáhal. Pamatujeme se všichni ještě na pomocnou akci, která byla podniknuta v důsledku zkrachování bank nebo záložen, kdy stát musil zasáhnouti, aby odvrátil větší škody hospodářské. Právě tak nese dnes důsledky nezdravého hospodářského podnikání, úpadků průmyslových podniků, jež se projevují potom v mimořádné nezaměstnanosti. Zásah státu do soukromého hospodářství jest nutným, když samo nenalezlo rovnováhy. (Výborně!) To doznávají dnes i kruhy, které stojí jinak proti kolektivnímu hospodářství. A jestliže dnes dovolává se cukrovarský kartel zákona, kterým má býti omezena další stavba cukrovarů, jestliže tentýž požadavek kladou v posledních dnech mlýny, co tím vlastně potvrzují? Neschopnost soukromého hospodaření. Právě v posledních dnech opět se dožadují naše korporace hostinských, aby omezeno bylo povolování hostinců a hotelů. Nenapadne je však přezkoušeti, zdali ceny, zejména hotelové, svou výší nepřekážejí cestovnímu ruchu. Za to žádají, aby omezena byla volná soutěž, kterou vždy zastávaly a která zastánci soukromého podnikání pokládána byla za nejlepšího regulátora hospodářského. Zde vidí tedy p. kol. Hodáč, že právě z jeho vlastních kruhů přicházejí lidé a přednášejí požadavky, které odporují tomu, co zde hájil a zastával.

Veliký vliv má dnes finanční kapitál v průmyslovém podnikání. Ale všichni cítíme, že jeho vliv stává se nebezpečím, že nekontrolován přispívá vlastně ke zhoršení poměrů. Jsou to právě banky, které ze zprostředkovatelů peněz potřebných průmyslu staly se vlastně vládci v průmyslu. Z pomocníků stali se rozhodující činitelé. Tak dochází k tomu, že často snaživý a svědomitý podnikatel, který sám spolupracoval v podniku a zaměstnával řadu zaměstnanců, je často donucen podnik zastaviti. Přestalo panství podnikatelů a nastává panství bank. Kam to vede, vidíme právě z těch dokladů, které jednotlivé průmysly nám podávají. A zrovna v posledních dnech opět je vidět, jaké rozhodující moci nabyly banky, když vrchní ředitel České průmyslové banky prohlásil, že banka použije svého vlivu jako financujícího ústavu nejen ve svém vlastním podniku, nýbrž i v řadě podniků průmyslových ke snížení platů zaměstnanců těchto podniků. Toto prohlášení zřetelně ukazuje, jaký je vliv bank, ale také, jaké úsilí zde vyvinují banky, od jejichž hospodaření, od jejichž vlivu ve veliké míře závislým je také osud našich hospodářských poměrů. Vždyť provozují politiku, která není schvalována ani jejich zastánci. I ústředna obchodních komor vyjádřila se právě v posledních dnech, že je nepopíratelným faktem, že dosavadní vysoké úroky bankovní jsou jednou z hlavních příčin nedostatečné prosperity našeho obchodu a průmyslu, a vytkla právem, že banky velmi rychle zvyšují úrokovou míru, avšak ne tak rychle ji snižují. Vysoká úroková míra pak jest jednou z nejhlavnějších překážek rozvoje našeho stavebního ruchu. Průmyslník nebo obchodník stává se jen úředníkem nebo zástupcem peněžního ústavu, který mu půjčil peníze. Zde pak dochází k novým bezpracným důchodům. Ředitelé a vysocí úředníci bank stávají se průmyslníky s tím rozdílem, že, kdežto skutečný průmyslník musil často pracně vytvářeti svůj podnik, pracovati v něm ve dne v noci, aby umožnil jeho chod, zástupce banky zná podnik jen z finančních závazků nebo z tantiém a dividend, které dostává na akciích podniku.

Ředitelé bank stávají se také všemohoucími a všeovládajícími lidmi. Dovedou seděti ve 30 až 40 správních radách různých průmyslových podniků, berou z nich své dividendy, případně tantiémy, a tak ovšem dochází k těmto nezdravým zjevům: na jedné straně jsou jedinci, kteří mají za své sedění statisíce, ano miliony ročního příjmu, na druhé straně zaměstnanci, kteří za svou práci mají sotva stovkové a tisícové roční příjmy.

To znamená ztráty i pro národní hospodářství, neboť nelze tvrditi, že ředitelé nebo podnikatelé, kteří mají desetkrát a snad i stokrát více nežli dělník neb úředník, jichž jsou představení, také desetkrát nebo stokrát tolik potřebují. Naopak. Zde právě nám uniká přímo krev ze žil našeho hospodářství, neboť velmi často právě tyto stamiliony mimořádných příjmů plynou do ciziny.

Vítáme proto prohlášení pana ministra financí, že chystá bankovní zákon a považuje jej za naléhavý. Nebude však míti bankovní zákon významu, když se skutečně nepostará o účelnou kontrolu vnitřního a vnějšího bankovního hospodářství, o odpovědnost vedoucích činitelů, ředitelů, členů správních rad za vedení banky, případně za škody, které způsobili, kdyby nebylo umožněno, aby smlouvy ředitelské, které odporují dobrým mravům, nebylo možno rušiti, kdyby nebyla zavedena povinnost podrobiti veřejné kontrole režijní náklady. Zejména však je nutno, aby bylo zabráněno nemravnému osobnímu obohacování, které plyne z tantiém různých podniků, v nichž zasedají zástupci bank jako jejich úředníci. (Předsednictví převzal místopředseda Stivín.)

Rozhodujícími činiteli v otázce podpory nezaměstnaných jsou dnes stát a odborové organisace. Velmi mnoho se dnes mluví o nynějším způsobu podporování a nalézají se na něm všechny možné vady. Nepovažuji tento systém za dokonalý. Ale také jiný systém, jako na příklad pojištění nezaměstnaných, jak je prováděno v jiných státech, neposkytuje dokonalého zabezpečení, a jak vidíme z opatření, ke kterému sáhlo Německo a Anglie, nezůstalo pojištění uchráněno důsledků mimořádné situace.

U nás je závažnou vadou, že nejsou pojištěni všichni zaměstnanci a že přímo na úhradu nákladů s podporou spojených nepřispívají vůbec zaměstnavatelé. Naši zaměstnanci, ať zřízenci nebo úředníci, nemohou však vytýkati, že by neměli příležitost se pojistiti. Mají tu dobré odborové organisace, které jim dávají plnou záruku za podporu, kterou v nezaměstnanosti potřebují. Pohříchu musejí býti donucováni často k samozřejmé pomoci a vyžadují tudíž povinného pojištění, přehlížejíce, že si je mohou výhodně zabezpečiti v dobrovolné formě. Není sporu, že na nezaměstnané mají přispívati i zaměstnaní, zejména s trvalejším postavením. Odborové organisace vykonaly na tomto poli jistě úctyhodný úkol. Je třeba upozorniti jenom, když se mluví o nákladech, které vyžaduje podpora v nezaměstnání a které p. kol. Staněk nazval subvencemi, že odborové organisace vlastně ze svých prostředků umožňují především podporu v nezaměstnání. Jen odborové svazy, které jsou zastoupeny v největší odborové ústředně, vyplatily minulého roku ze svých prostředků 23 mil. Kč, celkem pak se státním příspěvkem přes 70 mil. Kč. Vedle toho jsou tu ještě organisace, zastoupené v jiných odborových svazech, které také vykonaly na tomto poli úctyhodný čin. Situace tohoto roku pak nejen že se nezlepšila, nýbrž ještě zhoršila. Uvedu jen některé toho doklady. Na podporách, ať již ze svých prostředků nebo na účet státního příspěvku, vyplatil na příklad svaz horníků v minulém roce za celý rok 306.000 Kč, kdežto za prvé pololetí tohoto roku 825.000 Kč. Svaz kovodělníků vyplatil loni za celý rok 18 mil. Kč - nebudu uváděti podrobné číslice - letos za 6 měsíců 24 mil. Kč; skláři, kteří vyplatili minulého roku za celý rok 2,400.000 Kč, vyplatili letos za půl roku 3,600.000 Kč, a stavební odbory, které minulého roku vyplatily asi 2 mil. Kč, vyplatily letos za půl roku 6 1/2 mil. Kč. Nebudu vás, vážení pánové, unavovati podrobnými číslicemi, které jsou snad více méně známy, ale právě tyto rozdíly, které se tu jeví, dokazují nejlépe, jak povrchně mluví ti, kteří o těchto otázkách hovoří, aniž by se dříve opravdu přesvědčili, co odborové organisace na tomto poli vykonaly.

Dnes je ovšem stav ten, že řada nezaměstnaných vyčerpala podporu. Podpory v průmyslu vedou ke dlouhodobé nezaměstnanosti. Nezaměstnanými stávají se i sebe kvalifikovanější lidé. Přesuny, které nastaly na pracovním trhu, způsobily, že tu máme nezaměstnané, kteří jsou bez práce již půl roku, tři čtvrti roku i přes rok, nepočítaje ty, kteří pracují omezeně, kteří pracují jen 3, 4 dny v týdnu. To jsou důvody, které nás nutí k požadavku, abychom nezadržovali sociálně politická opatření na tomto poli, nýbrž abychom je zdokonalovali. Pro nikoho jiného to neděláme, než právě pro tento stát. Chceme mu zajistiti potřebný a nezbytný klid k řešení otázek, které jsou před námi a které po svém řešení naléhavě volají.

Je nutný nouzový fond, ze kterého by mohli býti podporováni všichni, kteří vyčerpali své nároky v organisacích, ze kterého by byli podporováni všichni ti, kteří jsou delší dobu bez práce a výdělku.

A jestliže tu pan kol. Staněk řekl, že podpory v nezaměstnanosti jsou 100%ními subvencemi, pak nedovedu pochopiti, že mohl pronésti takový výrok s tohoto místa. Nechci zacházeti na toto pole polemiky, ale musel bych se tázati, co jsou potom pomocné akce při živelních pohromách, když rolník vyhoří, když přijde povodeň? Kde kdo je povinen pomáhati, vždyť v tom právě se projevuje občanská solidarita, vzájemnost, v tom se má uplatniti myšlenka státní pomoci. Kdo vyhořel, komu povodeň strhla pole, utrpěl značnou škodu, ale přece jen škodu, která se dá v dohledné době vyrovnati, snad už dobrou úrodou příštího roku, ale kdo nahradí škody, které utrpěl zaměstnanec bez své viny velkou nezaměstnaností, ztrátami, které plynou z několikaměsíční, nebo můžeme říci už dnes, bohužel, několikaleté nezaměstnanosti? Když se má uplatniti státní myšlenka, myšlenka vzájemnosti, která je v ní vyjádřena, myslím, že nemůžeme a nesmíme takovým způsobem hovořiti o pomoci, kterou v této těžké chvíli poskytujeme nebo jsme povinni poskytnouti svým spoluobčanům.

A jestliže tu s druhé strany bylo také křičeno, že 150 milionů, které byly dány minulého roku na pomocné akce, bylo rozděleno mimo jiné také reformistickým organisacím, poznamenávám klidně jenom tolik: tyto peníze mohly býti dány ovšem jenom těm organisacím, které je nezpronevěřily a které je odvedly svému účelu. (Výborně! - Potlesk.) Odborovým organisacím, které nevyplácejí podpory anebo které dokonce státního příspěvku zneužívají, nemůže se dostati pochopitelně žádné pomoci. (Výkřiky komunistických poslanců.)

Pánové, promiňte, odborové svazy, které dostaly pomoc ne pro sebe, nýbrž pro nezaměstnané, jim ji také odvedly a mohou to dostatečně dokázati. (Výkřiky komunistických poslanců.) Neohlušujte zbytečně své svědomí svým křikem!

Zaměstnavatelé, pravda, až dosud ničím nepřispívali, aspoň ne přímo. Poněvadž však svými opatřeními, jednostrannou racionalisací, někdy také spekulací spoluzaviňují nezaměstnanost, je odůvodněno, aby nesli její náklady aspoň v té míře, jako je nesou zaměstnanci. Je lhostejné, myslím, bude-li to přímým příspěvkem nebo zvláštní přirážkou k dani výdělkové, hlavní jest, aby tato povinnost byla také splněna. Je nutné zejména postihnouti právě podnikatele a zprostředkovatele, kteří svými spekulacemi často nezaměstnanost zhoršují. Octl-li se dnes stát v těžké hospodářské situaci, vázne-li jeho investiční činnost, zdržují se veřejné práce, které by mohly podnikati naše obce, pak nejde už ani tak o návrhy, co bychom měli všechno dělati, nýbrž víme všichni, že tu jde hlavně o peníze, které by tyto návrhy také zužitkovaly. Svědčí tedy jistě o dostatečném pochopení občanské solidarity, jestliže dnes i v dělnických kruzích projevuje se vzájemnost podporou v nezaměstnanosti nebo dokonce zvláštními sbírkami, které mimořádně mají nezaměstnané podporovati. Nestačíme však s těmito prostředky, zejména ne k produktivní péči. Proto příklad, který dává chudobný dělník a člen odborové organisace, že vedle řádného příspěvku ještě mimořádně přispívá, musí býti také následován ostatním občanstvem a zejména majetné kruhy musejí uznati, že v této době jsou povinny přispěti.

Je třeba postihnouti mimořádný příjem, je třeba zajistiti zejména vyšší důchod. Jest úplně oprávněno, aby ti, kteří mají dnes zabezpečenou existenci, přispěli k zmírnění bídy, k rozšíření pracovní příležitosti tím, že přispějí státu k splnění jeho úkolů. Mimořádná doba vyžaduje mimořádných opatření. I technika daňová musí se snažiti zachytiti právě důchody, které jinak unikají. Stát najde dosti prostředků, když postihne příjem bezpracný, když zachytí důchody, které plynou z dividend a tantiem, z bursovních obchodů, spekulací s pozemky a jiných bezpracných příjmů.

Zejména dnes, když stojíme před novým zákonem o stavebním ruchu, který může velmi podstatně přispěti k zlepšení nezaměstnanosti, je nutno znovu se zabývati lichvou s pozemky. Je třeba jí čeliti, právě vhodným zákonem znemožniti, aby se tu obohacovali jedinci, kteří v nejmenším nepřispěli k zhodnocení pozemků. (Výkřiky komunistických poslanců.) Lichva s pozemky vážně brzdí stavební ruch. Zejména ti, kteří volají po uvolnění ochrany nájemníků, měli by si uvědomiti, že její uvolnění není možné, dokud nebude znemožněna lichva s pozemky.

Pan min. předseda zdůraznil také produktivní péči. Bylo by proto záhodno, aby státní správa všude tam, kde může zmírniti nezaměstnanost, opravdu tak činila. Jestliže však naše vozovky, lokomotivky nemají co dělati, snad by nebylo přece jen plýtvání penězi, kdyby se urychlily státní objednávky a umožnilo tak zaměstnávání v těchto závodech. Produktivní péče musí však dbáti, aby zbytečně nepřipravovala naše podniky a dělníky o práci. V poslední době četli jste zajisté zprávy o událostech v kamenném průmyslu. Zastavují se závody, které léta pracovaly. V lomech a v závodech kamenických, při výrobě dlažby, je zaměstnáno okrouhle přes 14.000 dělníků, po většině v chudobných krajích. V poslední době se však zde práce omezuje. V posledních dnech propuštěno bylo na 1200 dělníků jen na Skutečsku. Dovedete si představiti, jaké účinky to zanechává v kraji, jak to pociťují i živnostníci, obchodníci, kteří jsou závislí svou existencí na existenci dělníků! A proč dochází k těmto zjevům? Poněvadž také státní správa a obce neberou dostatečně zřetele na bohatství, které tu máme uloženo, a obracejí se raději na produkty, které se dovážejí z ciziny, a užívají jich při úpravě silnic. Vidíme, že v jiných státech soustřeďují dnes všechny síly k tomu, aby pokud možno vystačili s domácími prostředky. U nás máme bohatství dřeva, bohatství kamene, ale naši technikové, bohužel, stále navrhují jiné prostředky, jakoby právě nebylo jejich úkolem, aby vyhledávali zdroje a umožňovali zužitkování materiálu, který máme po ruce. Je nutno zajisté především předejíti účelnou kontrolou výrobních nákladů zneužívání přednosti, kterou bychom dali domácím výrobkům, avšak na druhé straně nesmíme přehlížeti, kolik ztrácíme hospodářsky, když sta a tisíce zaměstnanců necháváme bez práce.

Úprava produktivní péče o nezaměstnané, o které zde mluvil pan min. předseda, bude však neúplnou, nebude-li provedena také zákonná úprava zprostředkování práce. Právě účinky racionalisace vyžadují, aby jim bylo čeleno účelně. Zanikají-li staré způsoby výrobní, vznikají nová zaměstnání. Vzpomeňme jen, jakou novou příležitost pracovní dává rozvoj nových dopravních prostředků, ať pozemních nebo vzdušných! Co znamená dnes stavba silnic?, Nebylo by třeba věšeti hlavu, avšak je nutno říditi tento vývoj na poli pracovním, neponechávati to náhodě. Ne sobectví, nýbrž vzájemnost musí se uplatniti v hospodářském životě.

Tato vzájemnost nutí, abychom hledání práce neponechávali náhodě, nýbrž pomáhali nezaměstnaným práci nalézti. Právě proto se musíme starati také, aby každý se uplatnil v zaměstnání, k němuž se nejlépe hodí. Tím splníme nejen důležitý úkol sociální, nýbrž i nezbytné podmínky dalšího hospodářského rozvoje. Nemohu tu přirozeně a nechci také podrobně mluviti o těchto věcech, ale nemohu nechati bez odpovědi útoky a námitky, které se uvádějí proti regulaci na pracovním trhu. Zprostředkování práce považuje se za agitační prostředek nebo za věc bezvýznamnou. Jest pravda, že můžeme zprostředkovati práci jen tehdy, když ji budeme míti. Avšak víme, že máme ještě velmi mnoho nezaměstnaných, kteří nenalezli pro sebe práci, poněvadž o ní nevěděli, a máme také mnoho podniků, které nenalezly vhodných zaměstnanců, protože jim nikdo o nich neřekl.

Úprava zprostředkování práce není v žádném agitačním zájmu, jest dnes v zájmu státním. Státu nemůže býti lhostejno, jestliže neví vlastně, kolik má nezaměstnaných a kdo jest vlastně nezaměstnaný. Proto povinnost nezaměstnaných hlásiti se pravidelně, stejně jako povinnost zaměstnavatelů hlásiti uprázdněná místa, jest nezbytnou podmínkou řádné úpravy. Každé jiné řešení znamená jen poloviční řešení. Nejde o to, vnucovati snad do podniku libovolně pracovní síly, nýbrž naopak účelným zařízením dosíci, aby každý byl postaven na místo, které odpovídá jeho schopnostem a nadání. Je to problém, který, pravda, nemůže býti vyřízen ihned, ale k jehož řešení musejí podati pomocnou ruku všichni, kterým jde o to, abychom se z dnešních poměrů opravdu dostali kupředu.