V německém vzoru je to tak, že pojistník musí převzíti 12 1/2%. Potom při normálním risiku je největší účast zajišťovatele, tedy u nás fondu, a to 50% při normálním risiku, ovsem při katastrofálním risiku až 90%.

Bude dále stanoveno, jaké bude procento premiové a jakou kvotu z toho dostane příslušný fond, který z toho se bude budovati, aby v budoucnosti již nepotřeboval tolik garancie státní, nýbrž mohl operovati svým vlastním jměním. Tato otázka není tak nebezpečná, poněvadž na př. podle vzorů a zkušeností německých až dosud se vždycky dostačilo s premiovým splácením, aby byly kryty ztráty vzniklé z těchto exportních úvěrů.

Procento premiové bude různé podle doby pojistné, protože doba krátká už pojmově je méně nebezpečná než doba dlouhá, a při tomto způsobu pojišťování odhaduje se jaksi maximální doba na jeden rok, ve kterém obchod musí býti vyřízen. Jaké modality udělá správa fondu našeho a příslušná pojišťovna, s níž uzavře úmluvy, je ponecháno naší správě, aby podle našich možností upravila to tak, jak to našemu národohospodářství a financím bude prospívati.

Rozhodně však musí při tom býti dbáno zásady řádného obchodního vedení a proto toto provádění nebude rázu úředního, nýbrž rázu obchodně-pojišťovacího. Pojišťovna má sama už fascikl referencí, existuje tady celý koncern pojišťoven světového druhu, které jsou spřaženy svými informačními kancelářemi tak, že podávají informace o každém jednotlivém případě, a dokonce je to tak, že úvěrová pojišťovna, pakliže se dotáže pojišťovny úvěrové v cizí zemi a ta jí dá příznivou referenci o tom, který má přijmouti zboží - o kupci, o obchodníkovi, kterému se na úvěr zboží dává - již tím automaticky přejímá část kvoty pojištěné na svůj účet, aby dala na jevo, že tu firmu pokládá za dobrou. Tedy tento systém pojišťoven, které jsou známé svou opatrností, skýtá nám hlavní záruku, že nebudou dělány obchody se špatnými risiky, nýbrž s risiky dobrými.

Slavná sněmovno, je třeba také si všimnouti úvěrů exportních, které není možno skončiti v době 120 dnů, 3měsíční nebo o něco delší, které však vyžadují delší doby. To se týká hlavně dodávek určitých strojů, kde celý obchod může býti skončen v době delší než jednoho roku. Pro tyto případy, poněvadž pojišťovny svých charakterem obchodu nejsou na to zařízeny a nemohou předpokládati, odhadovati a do premií již zfixovati premiové risiko, bude podrobeno zkoumání, jakou kvotou se v tomto případě musí zde zúčastniti fond, to jest stát, který tento fond tvoří. Je třeba, aby tu bylo obchodně-pojišťovací vedení. To je tak obsah té první, soukromoprávní stránky tohoto zákona.

Druhá stránka v kapitole II se týká garancií a je rázu spíše veřejnoprávního. Cizí státy, po případě zahraniční korporace veřejnoprávní, obce, svazy obcí, případně i jiné korporace potřebují úvěry. A tu pojišťovna nemůže převzíti pojištění úvěrů těmto korporacím, ve zboží ovšem poskytnutých, poněvadž jsou svou povahou velmi dlouhodobé, 5, 8, 10leté. Tento způsob obchodu se vůbec vymyká pojišťovací metodě a pojišťovací technice.

Dále je ještě jedna okolnost, která brání, aby pojišťovna přebírala tyto obchody, a sice ta, že pojišťovna, po případě ten, kdo je pojištěn, exportér, by tu nebyl oproti tomu, komu dá úvěr, v rovnoprávném postavení. Stál by tu soukromý exportér proti na př. státu, a to je velká závada, poněvadž postavení státu a hlavně postavení státu doma je daleko silnější než postavení exportéra, který by se na státu domáhal v jeho vlastním působišti zaplacení nebo splacení účtu. Jsou tu tedy dvě závady, proč nemůže pojišťovna, po případě úvěrová pojišťovna nebo koncern úvěrových pojišťoven převzíti pojištění: jednak ze jsou to úvěry ve zboží rázu velmi dlouhodobého, že se spíše podobají financování, půjčce poskytnuté některé zahraniční zemi nebo veřejnoprávné korporaci, jednak že jsou tu dva nesourodí činitelé, to jest jeden soukromoprávní, pojišťovna úvěrová, a druhý veřejnoprávní, stát, veřejnoprávná korporace v jiné zemi, a proto náš zákon ve svém druhém oddíle stanoví, že pro dodávky a úvěry takto poskytované přejímá sám prostřednictvím ministerstva financí příslušnou garancii, jejíž výše je stanovena v návrhu zákona. Zde jde, jak již zde prohlásil zpravodaj výboru zahraničního, spíše o mobilisaci úvěru. Dodávky cizím státům nebo veřejnoprávním korporacím jsou takové výše, že se často vymykají možnosti, aby je příslušný náš exportér financoval, opatřil si peníze na své risiko od domácích ústavů. A tak ten fakt, že stát převezme garancii za takovou dodávku do výše, kterou máme zde v návrhu zákona, to je 65%, způsobí, že si příslušná továrna, ať jsou to již železárny, továrny na turbiny, parní stroje nebo pod., si bude moci na základě této garancie doma opatřiti úvěr.

Jakým způsobem bude řešena tato otázka úvěrová, bude-li to úvěr směnečný, kde se budou obchodní směnky stále prolongovati, nebo jiná forma - byla by možná forma dílčích bankovních dluhopisů anebo jiná - to bude stanoveno tak, jak toho bude potřeba a jak to snese náš finanční trh.

Zde byla p. zpravodajem odborně a obsáhle probrána hlavní otázka tohoto styku s Ruskem, krytého státní garancií. Ale já se domnívám, že by bylo velkou chybou, kdybychom zde měli nabýti domnění, že je to jenom financování exportu do Ruska a že je to vlastně financování Ruska, poněvadž fakticky i ten první způsob, ale hlavně ten druhý znamená financování zahraničního dlužníka. Já bych si přál, aby tato garancie státní stala se v rukou ministerstva financí spolu se zúčastněnými ministerstvy ostatními také prostředkem resp. nástrojem zahraniční politiky, abychom mohli pomocí tohoto přispěti tomu nebo onomu státu svou službou tak, abychom od tohoto státu obdrželi příslušné kompensace.

Tedy, prosím, aby slavná sněmovna si uvědomila, že zde nejde jenom o sovětské Rusko, že naopak se musíme snažiti, aby bylo této garancie silně využito ve prospěch států, s nimiž nás víží přátelské styky a obchodní smlouvy a s nimiž jsme také zpřáteleni i po stránce politické.

Slavná sněmovno! Probral jsem krátce tento zákon schválený příslušnými výbory zahraničním, živnostensko-obchodním a rozpočtovým - a prosím, aby ve smyslu zpracovaného návrhu zákona sněmovna přijala tento návrh tak, jak byl usnesen výbory. (Potlesk.)

Místopředseda Stivín (zvoní): Dávám slovo zpravodaji výboru rozpočtového, p. posl. Richtrovi.

Zpravodaj posl. Richter: Slavná sněmovno! Po důkladném rozboru předložené osnovy zákona zpravodaji za výbor zahraniční a výbor živnostensko-obchodní dovolte mi, abych za výbor rozpočtový přičinil několik poznámek najmě s hlediska rozpočtového. Zde ovšem musím zdůrazniti celostátní význam tohoto zákona. Bylo by omylem domnívati se, že tento zákon má význam pouze pro průmysl a pouze snad pro průmyslové dělnictvo. Faktem je, že tento zákon musíme vítati, poněvadž v dnešní době hospodářské krise je vítán každý počin, který má za účel umožniti zaměstnání našemu průmyslu a tím i našemu dělnictvu.

Pokud se týče obsahu zákona, nejsme v této věci originelní. My do jisté míry pokulháváme za jinými státy, zejména za státy, které s námi na cizích trzích konkurují. Různé formy zákonů o podpoře vývozu mají už Velká Britanie, která začala r. 1919, dále má uzákoněnu podporu také Dánsko, Švédsko, Finsko, Belgie, Holandsko, Německo, Italie, Francie a Španělsko. Postupem doby po roce 1928 dovedly všechny tyto státy určitým způsobem upraviti podporu vývozního průmyslu, podle zpráv také v Polsku, Japonsku a Rakousku se chystá podobná osnova. Z toho vychází, že tento zákon má ten význam, že konkurenční možnosti našeho exportního průmyslu vzhledem k těmto státům, které už podobný zákon mají, se v podstatě staví na stejnou konkurenční základnu. Nemůžeme připustiti, aby náš vývozní průmysl byl určitým způsobem handikapován proti státům, které s ním konkurují a které mají uzákoněnou podporu vývozního průmyslu.

Mimo to význam tohoto zákona spočívá také v tom, že musíme hledati nová odbytiště, když ztrácíme odbytiště na trzích, kde jsme dosud prodávali, v důsledku t. zv. průmyslového racionalismu některých států evropských. Musíme hledati odbytiště nová v zemích cizích, jak bylo řečeno ve vládní osnově, exotických. Potřebujeme, aby určité risiko z těchto obchodů nesl stát, poněvadž není možno, aby celé risiko neznámých poměrů nesl na sobě exportér.

Celkem možno říci, že tato osnova zapadá svým myšlenkovým směrem velmi dobře do exportní povahy našeho státu; ta je nesporná. Jak už zde bylo řečeno, tato předloha řeší podporu exportu dvojím způsobem: jednak tak zv. spolupůsobením státu při pojišťování exportních úvěrů, jednak státní garancií. O těchto věcech se nebudu zvláště rozšiřovati, byly zde důkladně probrány referenty dřívějšími. Jen upozorňuji, že ze dvou možných systémů, které jsou myslitelné: buď že by pojištění na sebe vzal stát, jako to má Velká Britanie, nebo druhá možnost: spolupůsobení státu s pojišťovnami soukromými - si naše osnova vybrala tuto druhou eventualitu, která je zkušenostmi potvrzena jako výhodnější. Má ji Německo, a my se držíme v tomto smyslu vzoru Německa. Velká Britanie má pojišťování státní, ale již od této myšlenky ustupuje a hledá cesty, jak by mohla přesunouti pojišťování exportních úvěrů na ústavy soukromé.

Celkem ovšem předloha zákona se pohybuje v širokých mezích předlohy rámcové a nemá podrobností této spolučinnosti se soukromými pojišťovnami nebo zajišťovnami. Jsou i jiné důvody, které svědčí pro toto naše opatření než jen příklad Německa. Svědčí pro to i to, že spojením se soukromými pojišťovnami nebo zajišťovnami získá se na expeditivnosti tohoto procesu, získá se na rychlosti, poněvadž nebude zatížen byrokraticky. Mluví také pro to, že podobné zajišťovny mají dobrý styk s jinými státy a ústavy tam, a že mají také zřízenu dobrou službu informační. Osnova obsahuje mimo to také ustanovení, že část risika ponese sám exportér a mimo premii, kterou bude platiti za pojištění, ponese určitou část risika, ovšem, jak poznamenal tu poznámkou dr Macek, zákon neustanovuje ani minima ani maxima tohoto vlastního pojištění a risika exportérova, které bere na sebe. Zpráva vládního návrhu to odůvodňuje tím, že risika jsou různá, že není možno stanoviti hranici risika ani pro jednoho ani druhého, poněvadž by se mohl některý dobrému risiku vyhýbati. Jistě zásadu, aby exportér nesl část risika, je nutno vítati, poněvadž se tím jistě vyhneme tomu, aby veškerá špatnější risika byla předkládána tomuto pojištění. Státní spolupůsobení je upraveno prostřednictvím tak zv. fondu pro pojišťování vývozních úvěrů.

A nyní přicházím k otázkám, které nás mohou zajímati s hlediska finančního, rozpočtového. Jak už z obsahu zákona je vidno, tento fond pro pojištění exportních úvěrů je dotován jednak příspěvkem státním, pro první rok 1 mil. Kč a pro další 1/2% z hodnoty pojištění. Minimum je stanoveno na 250.000, maximum na -1 milion korun. Dále půjdou do tohoto fondu premie pojišťovací podle toho, jak smlouvami s pojišťovnami to bude určeno, kolik dostane fond a kolik příslušná pojišťovna, plynou tam dále t. zv. záruční provise, které jsou uzákoněny v II. hlavě návrhu zákona o garantování exportních úvěrů, ovsem z těchto záručních provisí plynou do fondu pouze úroky, poněvadž sumy samé musí býti použito především k tomu, aby kryla eventuální ztráty ze státních záruk, konečně jsou tu příjmem úroky z fondového jmění a jiné další příjmy, jak zákon uvádí. Fond má dosáhnouti 100 milionů a podle zákona může bráti na sebe závazky z pojišťovacích smluv nejvýše do 500 milionů. Z toho vychází, že ovšem pojištěné obchody mohou přesahovati ročně tuto sumu 500 milionů, poněvadž k záruce státní přistupuje risiko exportéra, a určitou část risika vezmou na sebe soukromé pojišťovací ústavy, s nimiž fond bude spolupůsobiti.

Rozpočtově v této části osnovy je důležitý státní příspěvek jednoho milionu Kč, resp. 250.000 až 1 milion Kč ročně. Pro příští roky bude nutno tuto částku zařaditi do běžných výdajů státního rozpočtu. Pro letošní rok bude ovšem nutno, bude-li fond uveden v činnost, hledati krytí pro tyto položky v rozpočtu ministerstva obchodu, zejména v položce pro podporu úvěru zahraničního. Stát béře na sebe, jak jsem uvedl, povinnost krýti závazky, které z pojistných případů vyplynou pro fond, po případě pro pojišťovnu. Toto risiko, pokud nedostoupí jmění fondu 100 milionů, bude činiti částku mezi skutečným jměním a penízem jednoho sta milionů. Je tu otázka, zda toto risiko státu není vysoké a nebezpečné. V tom ohledu nemáme vlastních zkušeností a musíme se držeti toho, co je v Německu, poněvadž podle německého vzoru pracujeme. Fakt je, že v Německu se tento způsob pojišťování osvědčuje a že tam do dnešní doby veškerá risika, která se vyskytla, byla úplně kryta premiemi. Podle zprávy vládního návrhu přijaté premie činily 2 miliony říšských marek, vyplacené pojistné případy 1,600.000 říš. marek, takže tu zbyl určitý přebytek. Z toho nutno souditi, že vážné nebezpečí pro státní pokladnu vůbec nehrozí, nebo jen v míře nejmenší. Na druhé straně nutno vzíti v úvahu a přivítati, což zdůrazňuji, že pojišťování exportních úvěrů bude míti za následek možnost zaměstnání našeho vývozního průmyslu, možnost zaměstnání našeho dělnictva, možnost lepšího zdanění a také zmenšení břemen sociálních, které nás dnes tíží z důvodů dělnické nezaměstnanosti. V této partii jest vítati, pokud se opatřuje určitými organisacemi a správním výborem postup pojišťovací, že zákon pamatuje na to, aby zástupci dělnictva měli co mluviti do tohoto pojištění.

Druhá forma podpory, jak již zde bylo uvedeno, spočívá v tom, že stát béře záruky za vývozní úvěry. Nese nebo chce nésti určité risiko přímo v případě ztrát, že by nastoupil svou náhradní povinnost. Jde tu pouze o dodávky, které budou uskutečňovány veřejným korporacím cizím, zejména státu, po případě jiným osobám, které požívají garancie státu nebo cedulové banky, nebo jistoty, která je této jistotě na roveň postavena. Z toho plyne značná bezpečnost těchto pohledávek a minimum risika.

Bylo zde vzpomenuto, že podstata této záruky státní za exportní úvěry spočívá v tom, že je umožněna mobilisace exportních úvěrů, nehledě k tomu, že část risika nese sám exportér do 35%, mimo záruční provisi, kterou musí také platiti a která živí fond, který bude uhrazovati eventuální ztráty. Formy této mobilisace exportních úvěrů jsou různé. Bude to jednak možnost lombardu dluhopisu garantovaného státem, anebo by to bylo možno, jak bylo zde také uvedeno, tím, že by banky, které honorují tyto dluhopisy, si zaopatřily prostředky emisí dílčích bankovních úpisů. To bude asi forma nejsprávnější, poněvadž se může také očekávati, že to bude nejlevnější forma kreditu. Bohužel, musím při této příležitosti poznamenat, že změna zákona v hlavě II, kterou platnost a účinnost je omezena na 1 rok, v podstatě bude bránit, aby se banky a peněžní ústavy mohly zařídit na tuto emisní činnost. To je určitá vada tohoto zákona, a je nutno žádati, abychom brzy došli k systémům pevným a stabilisovaným.

Naproti tomu by nebyla oprávněna obava, jak to v rozpočtovém výboru naznačil pan dr Rosche, že by snad po roce se ztratila vůbec záruka státní pro exportní úvěry, pro něž již záruka byla povolena. Záruka pro exportní úvěr je smlouvou, kterou stát musí dodržet, i když zákon sám v platnosti nebude. Tedy i s tohoto hlediska finanční závazky státu, které by mohly vzniknouti v případech pojistných, kdyby bylo nutno záruky uplatňovati, jsou minimální, vychází to z povahy dlužníků, jak jsem to již uvedl, že jsou to dlužníci práva veřejného, stát, případně osoby úvěrově na roveň postavené.

Bylo tu také mluveno o našem poměru k Sovětskému svazu. Mluvilo se ve výborech o tom, neměla-li by se omeziti tato státní garancie za úvěry pouze na státy, se kterými máme obchodní smlouvy. Bylo by to pochybené, poněvadž by to odporovalo zásadě tohoto zákona, jak jsem si dovolil již na začátku zdůrazniti. Musíme hledati nová odbytiště a právě pronikání našeho exportu do cizích států nám umožní poznávati tyto státy, jejich možnosti plnění pohledávek, možnosti odbytu a úvěru, a když průmysl jako průkopník tam vnikne, pak nastane možnost určitých přesných ujednání obchodových. Kdybychom jednali opačně, zamezili bychom si přístup do těchto cizích států. Pokud se týče Ruska, je jasno, že neplyne ze zákona, že bychom nemohli garancii úvěrů exportních použíti pro Sovětský svaz.

Mám za to, že v té věci musíme se postaviti ne na stanovisko politické, nýbrž čistě na stanovisko hospodářské a řekl bych přímo výlučně hospodářské. Konec konců i kruhy hospodářské v této věci zaujaly stanovisko, které se mi zdá rozumné. Dovoluji si na příklad upozorniti na "Hospodářskou politiku" z 25. dubna 1931, kde je stanovisko formulováno tak, že by celá zákonná akce pozbyla významu pro velkou část našeho vývozního průmyslu, kdyby se neměla vztahovati na obchody se Sověty. Prostě zásadní stanovisko je asi toto: Ať jsou politické poměry v sovětském Rusku jakékoliv, národní hospodářství ruské nemůže stagnovati, to se musí a bude vyvíjet, ať je forma politická jakákoliv, a bylo by nesprávné, abychom se vzdalovali součinnosti v podpoře a vývoji národního hospodářství ruského, nikoliv Sovětů nebo určité politické formy. Snad by se nám to vymstilo nejen hospodářsky, nýbrž v budoucnosti i politicky.

Upozorňuji ostatně, že je řada států, které obchodu s Ruskem věnují péči a poměry s Ruskem upravují specielními zákony nebo nařízeními. Velká Britanie nevylučuje SSSR z obecného zákona o podpoře zahraničního obchodu. Podle posledních novinářských zpráv v přítomné době dokonce chystá podstatné rozšíření této záruky pro sovětské Rusko. Norsko zaručuje obchody s Ruskem do 75% fakturované hodnoty. Stejně Finsko, kde se záruky plně osvědčily. Italie dohodou z 2. srpna 1930 se zavázala, že převezme záruky při dodávkách do Ruska do výše 200 mil. lir za rok od 1. července 1930 do 30. června 1931 a státní záruka se týká 75% celkové hodnoty dodávky. Polsko podle posledních zpráv převzalo záruky za dodávky do Ruska ve výši 35 milionů zlotých a státní polská banka pomýšlí poskytnouti pro dodávky do Ruska směnečný úvěr ve výši 30 milionů zlotých. Rakousko má pro obchod s Ruskem záruky jednak svazové, jednak městské. Podle zákona ze 16. března 1927 poskytuje Rakousko pro dodávky do SSSR 65% záruky do 100 milionů šilingů, ovšem nikoli v hotovosti, nýbrž ve formě levného 10letého úvěru. Město Vídeň skýtá záruky pro dodávky vídeňských firem do Ruska do 70% hodnoty do maximální výše 100 milionů šilingů. Německo má pro obchod s Ruskem a garancii úvěrů exportních do Ruska zákon už z r. 1926, podle něhož stát ručí za exportní pohledávky v Rusku do 60%. Podle poslední dohody sovětského Ruska s Německem získá německý průmysl do Ruska dodávek za 300 milionů marek se státní garancií do 70%. Celkově se garancie exportního úvěru pro Rusko osvědčila. Konec konců i některé závody naše - vzpomínám na První brněnskou strojírnu - které obchodují s Ruskem - prohlásily, že tyto obchody, třebas s určitými obtížemi, přece bez risika se vyvinují.

Na konec dovolte, abych se zmínil o některých návrzích, které jsou předloženy pro dnešní plenum. Nemohu říci, že by byly všechny zlepšovací. O jednom jsem se již zmínil. Nemohu si jaksi upříti, abych nepovažoval vsunutí nového §u 10 za výhodné pro tuto předlohu. I když jsou již určité obchody uzavřené, hlavní jest, aby pohledávky z těchto úvěrů mohly býti mobilisovány, a to je možné i pro dodávky, které již v době účinnosti zákona uzavřeny byly, poněvadž dodávky do ciziny se uzavírají na dlouhou dobu a je pro tyto pohledávky možna mobilisace úvěru. Stát má vždy možnost bonitu těchto úvěrů zkoumat a ke garancii jejich se rozhodnout.

O omezení účinnosti hlavy II jsem se již také zmínil. Použití trestních sankcí vítáme, poněvadž je nutno učiniti opatření, aby falešnými údaji nebyla vylákána podpora exportu od státu ve formě pojištění nebo garancie za úvěr.

Považuji za určité zlepšení této předlohy, že § 13 ustanovuje, že účinnost zákona nastává okamžikem jeho vyhlášení. Vládní nařízení může býti vydáno ještě během několika měsíců - nevím, jak práce pokročily ale k ustanovením hlavy II není prováděcího nařízení potřebí a může proto garancie začíti okamžitě dnem, kterým zákon vejde v účinnost, tedy dnem vyhlášení. Naše hospodářská krise, stagnace ve všech oborech průmyslových vyžaduje, aby možností tohoto zákona bylo použito co možno nejdříve.

Dovolil jsem si těchto několik kritických poznámek k této osnově. Tvrdím, že je velkým pokrokem v organisaci našeho života hospodářského a v řešení hospodářské krise. Její výhody daleko převyšují zatížení, které státu vzniká, a risiko, které státu vzniknouti může. Proto jménem rozpočtového výboru navrhuji, aby byla osnova přijata posl. sněmovnou ve znění výborovém a se změnami, které předložily koaliční strany v plénu. (Potlesk.)

Místopředseda Stivín (zvoní): K této věci jsou přihlášeni řečníci, zahájíme proto rozpravu.

Podle usnesení předsednictva navrhuji lhůtu řečnickou 30 minut. (Námitek nebylo.)

Námitek není. Navržená lhůta jest schválena.

Přihlášeni jsou řečníci: na straně "pro" posl. dr Rosche, Kunz, Pechman, Slavíček; na straně "proti" posl. Hadek.

Uděluji slovo prvnímu řečníku na straně "proti", p. posl. Hadkovi.

Posl. Hadek [německy]: Pánové! Pan posl. Nečas jako zpravodaj k zákonu o podpoře vývozu se domníval, že ve svém odůvodnění k zákonu musí uvésti, že komunističtí poslanci ve výborech nehájili dostatečně Sovětského svazu a že přenechali sociálním demokratům, inž. Nečasovi a jeho politickým přátelům, aby převzali tento úkol. Kdyby tomu tak bylo skutečně, ruští dělníci a sedláci zvedli by, zapřísahajíce, své ruce a řekli by: "Pane, chraniž nás před takovými přáteli!" Ve skutečnosti však inž. Nečas a jeho političtí přátelé neměli vůbec úmyslu hájiti Sovětský svaz proti útokům pana Hajna a českých klerikálů. Pan Hajn se vyslovil proti vývozu a proti obchodu se Sovětským svazem. Čeští soc. demokrati mluvili proti panu Hajnovi, ale mluvili v zájmu ruských dělníků a sedláků? Nikoliv, v zájmu českých kapitalistů a podnikatelů, kteří dnes právě tak jako jejich říšskoněmečtí, angličtí a američtí kolegové podnikatelé přišli k úsudku, že vývoz do Sovětského svazu znamená pro ně velmi užitečný a výnosný obchod. A poněvadž sociální demokrati zvláště v poslední době se zvláštní aktivitou hájí zájmy kapitalismu a podnikatelů, postavili se v zahraničním výboru proti vývodům Hajnovým a přimlouvali se, aby zákon byl rozšířen i na Sovětský svaz.

Ale doprovodem k dnešnímu prohlášení kol. Nečase, ve kterém uvádí, že poměry v sovětském Rusku jsou lepší, než je stále líčí tisk soc. demokratický a měšťácký, jest toto: V posledním čísle našich novin pro ženy uveřejnili jsme obrázek, který představuje československou dělnici s jejím dítětem, jak žebrajíc stojí na rohu pražského předměstského domu. Tento obrázek byl opatřen tímto textem: "Jedna z tisíců: Muž celé měsíce hledá marně práci. Marně se sama namáhala dostati posluhu nebo prádlo. Všechno, co bylo lepšího, odnesli do zastavárny. Děti se stávají břemenem. A tak se vydala na trpkou cestu, na žebrotu s nejmenším dítětem. Nechceme almužen, žádáme řádnou podporu pro nezaměstnané." Proti tomuto obrazu s tímto textem byl postaven jiný obrázek, totiž ze Sovětského svazu, v němž se ukazuje, jak tam vypadá péče o ženy a děti. Toto srovnání s těmi lepšími poměry v Sovětském svazu, které dnes musil přiznati sám inž. Nečas, působilo na censora sociálního demokrata Meissnera tak dráždivě, že je zabavil.

To jest doprovod k vývodům inž. Nečase o Sovětském svazu. (Předsednictví převzal místopředseda Roudnický.)

Nyní k zákonu samému, který byl dnes předložen sněmovně. Projednávaný dnes návrh zákona tisk 1242 o podpoře zahraničního obchodu dává mi podnět, abych vytýčil několik zásadních otázek týkajících se obchodu Československa. Návrh zákona má podle mínění svých původců zaručiti možnost aktivního zahraničního obchodu. Obchodní politika československá, přímo oduševňovaná nár.-demokratickým ministrem obchodu Matouškem a pod přímou protekcí všech vládních stran, tedy i soc. demokracie, jest jednou z těch kapitol, ve kterých se projevuje celá nemohoucnost, celá bezradnost kapitalistického společenského řádu. Československo, které má největší část průmyslu ze starého Rakouska, jest odkázáno na vývoz svého zboží. Československo mělo by všechny důvody, aby v obchodně-politickém oboru uzavíralo mezinárodní smlouvy pro výměnu a odbyt své výroby. Těchto smluv není. Československo uzavřelo sice četná válečná spojenectví a vojenské dohody se všemi možnými a nemožnými státy a mocnostmi, mezi tím dokonce dohody s caristickou menševickou bělogvardějskou pakáží, které podle mínění vlády bude pracující obyvatelstvo musiti v dohledné době realisovati, ale Československo za to nemá buď vůbec žádných obchodních smluv, nebo jen velmi ubohé. Skoro 3/4 roku není mezi Československem a Maďarskem, kam se normálně vyváželo 10% československého vývozu, obchodní smlouvy. Uzavření obchodní smlouvy mezi těmito státy ztroskotávalo dosud na bezpříkladné nesmiřitelnosti české a maďarské buržoasie, které junktimují obchodní smlouvu se svými politickými expansivními úmysly.

Za nějakou dobu nastane pro Československo konec upravených obchodních styků s Rakouskem. V příštích měsících bude poměr obchodu s Rakouskem míti tytéž známky vývoje, jaké má nyní poměr mezi Československem a Maďarskem. Při tom však není Rakousko jen odbytištěm pro československé průmyslové a agrární výrobky; Rakousko jest také důležitá průvozní země, kterou prochází určitá a nikoliv příliš nepatrná část československého vývozu.

Ale nejen k Maďarsku a Rakousku, které patří k jinému mocensko-politickému seskupení, jsou obchodní vztahy nanejvýš vratké; také s těmi státy, s nimiž jest Československo v nejužším politickém přátelství, dokonce jest spojeno s nimi v Malou Dohodu, s Rumunskem a Jugoslavií, jsou obchodní vztahy a vývozní poměry ve stavu přímo neuvěřitelném. Obchodní smlouva nedávno uzavřená mezi Německem a Rumunskem znamená pro spojence Rumunska, Československo, přímé poškození v neprospěch Československa. Obchodní vztahy Československa k Polsku, také ke státu, s nímž jest česká buržoasie na základě versailleské smlouvy a rozličných válečných spojenectví spojena k dobrému i zlému, jsou, jak jest všeobecně známo, tak špatné, jak si jen lze pomysliti. Mohl bych ještě pokračovati, uvésti několik států, mezi nimi i Spojené státy severoamerické a Anglii, které pro československou obchodní a celní politiku sáhly k odvetným opatřením.

Československé hospodářství, které jest ve víru světové hospodářské krise a pod kletbou takové obchodní politiky, jest přirozeně zcela nuceně, jelikož kapitalisté usilují za všech okolností udržeti své zisky, ve stavu úpadku. V průmyslu textilním, v hornictví, v průmyslu sklářském, keramickém a kovovém jsou účinky takové situace, mající ráz čistě kapitalistické politiky, přímo katastrofální. Československou obchodní politiku dělají mimo to lidé, kteří se k tomu chovají přímo dráždivě. Národní demokrati, čeští národní socialisti, sociální demokrati a čeští i němečtí agrárníci, kteří neustále vůči komunistickým dělníkům a jejich poslancům tak vystavují na obdiv svou inteligenci, jako by ji byli žrali lžícemi, oni všichni jsou odpovědni za tuto obchodní politiku, právě jako musejí přijmouti na svůj účet úpadek, nemající příkladu, celé vládní soustavy. My komunisti bez závisti jim přiznáváme, že by nám scházelo pochopení pro takovou politiku. Kdyby ruský lidový komisař pro obchod nebo národní hospodářství měl v těle byť jen desítinu této moudrosti, kterou jsou tak naplněni panující v Československu, ruští dělníci a sedláci byli by ho již dávno strčili do ústavu pro trvale choromyslné.