Slavná sněmovno! Já jsem upozornil na význam, který přikládáme obchodním smlouvám a obchodně-politickému jednání. Od dobrých obchodních smluv očekáváme dobré obchodní styky, z nichž vyvěrá větší zaměstnanost, výdělek a spokojenost. Osud našich exportních průmyslů nám nemůže býti lhostejný. Více než polovina obyvatelstva tohoto státu nalézá v něm práci a obživu. I naše zemědělství přijde ke svému, neboť nemá-li dělník, nemá prostě nikdo. (Tak jest!)

Nezaměstnanost není jen otázkou nezaměstnaných dělníků, ona je otázkou a věcí celého národa a celého státu. (Výborně! Tak jest!) Proto vítáme předloženou obchodní smlouvu a budeme pro ni hlasovati.

Přáli bychom si zároveň, abychom měli dobré obchodní styky se všemi okolními státy a národy, abychom je měli také se všemi kulturními státy světa. Výrobky našich pracovníků, našich dělníků jsou nejlepší, jsou krásně uznávány i v cizině. Pracovati naše dělnictvo dovede, jde ještě o to, abychom toto dobré naše zboží také dobře a výhodně mohli prodati. (Výborně! - Potlesk.)

Místopředseda Taub (zvoní): Dále má slovo p. posl. dr Rosche.

Posl. dr Rosche (německy): Velectění pánové! Má se projednávati zpráva o obchodní smlouvě s Jugoslavií. Vítáme každý pokrok v obchodní politice a proto budeme hlasovati také pro obchodní smlouvu s Jugoslavií, dovoluji si však zároveň prohlásiti, že tato obchodní smlouva není naprosto něco ideálního, nevyčerpává a neobsahuje nikterak všech možností hospodářské vzájemnosti a pro vybudování obchodních styků mezi oběma státy zbývá pro budoucnost ještě velmi mnoho.

Obchodní smlouva přináší v podstatě agrárníkům málo nebo nic a obchodu, živnostem a průmyslu málo. Při této obchodní smlouvě plus jest většinou na straně jugoslávské, i když v této chvíli Československo má velký náskok ve vývozu do Jugoslavie.

A tu dovoluji si otázku, proč nebyla zároveň také předložena obchodní smlouva s Tureckem, které mohla býti, jako v zahraničním výboru, projednána společně.

Obě smluvní strany stojí ve znamení velké krise a snad krise byla důvodem, že vyjednávání o smlouvu byla poněkud lehčí. Mnozí ovšem tvrdí, že krise byla příčinou, že vyjednávání o obchodní smlouvu dělala poněkud větší těžkosti, ale jest jisto, že smlouva stojí ve znamení krise, a jestliže jsem před tím řekl, že plus je na straně jugoslávské, domnívám se, že mám k tomu právo, poněvadž ministr obchodu Dimitrovič v interviewu se spolupracovníkem "Pravdy" prohlásil: "Svůj vývoz dobytka a obilí do Československa máme zajištěn." Vývoz z Československa do Jugoslavie činí celkem asi dvacítinu československého vývozu, není tedy příliš velký, ale musíme upřímně připustiti, že od roku 1925 vývoz vzrostl, československý vývoz do Jugoslavie vzrostl z 820 milionů v r. 1925 na 1536 milionů v r. 1930, naproti tomu jugoslávský vývoz, který r. 1927 činil 585 milionů, klesl na 439 milionů. Tento pokles jugoslávského vývozu do Československa pociťovala Jugoslavie jistě bolestně a snad tím jest odůvodněno, že vlastně Československo bylo onou smluvní stranou, která zabránila uskutečnění celně tarifní části smlouvy. Na vývozu Československa do Jugoslavie má náš textilní průmysl velký podíl, který činil roku 1929 asi miliardu. Zvláště bych v této souvislosti rád upozornil, aby všichni činitelé, kteří se zabývají těmito věcmi zahraničně-politicky, věnovali našemu textilnímu průmyslu onu pozornost, jaké zasluhuje podle svého významu, zvláště však péči v obchodně-politických stycích s balkánskými zeměmi, poněvadž ony, a to Jugoslavie, Rumunsko, ale i Maďarsko atd. jsou důležité pro náš textilní průmysl. Neboť v těžké době krise nemůžeme jistě hájiti stanovisko, že máme příliš mnoho průmyslu, naopak, potřebujeme pro svůj průmysl zaměstnání.

Zkoumáme-li data smlouvy mezi Československem a Jugoslavií, vidíme, že ji předcházelo dlouhé jednání. Vidíme, že až do této chvíle mezi oběma státy byla vlastně jen rámcová smlouva, která dne 14. listopadu 1928 byla změněna ve smlouvu obchodní a plavební. Byla to však smlouva, která vlastně nebyla nic více než výrazem doložky o největších výhodách. Trvalo to 2 1/4 roku, než byla podepsána smlouva v Praze dne 30. března 1931. Dokonce se tvrdí, že rychlé uzavření smlouvy v oné době bylo demonstrací proti celní unii; nevěřím tomu úplně, ale jisto jest, že obchodní krise mezi Maďarskem a Československem zcela určitě přispěla k uzavření smlouvy s Jugoslavií.

Tato smlouva byla předložena sněmovně dne 3. června a dne 1. června 1931 vstoupila již v platnost. 8. července 1931 projednává ji parlament. Nemohu jinak, než vytknouti to jako věc odporující demokratickým zásadám, že se parlamentu předkládá návrh o smlouvě, která již vstoupila v platnost. Namítne se mi, že smlouva vstoupila v platnost prozatímně. To jest lhostejné; máme-li parlament, bylo dosti příležitosti, aby smlouva byla projednána v parlamentě, poněvadž jsme beztoho neměli žádné látky, nikdo nevěděl, co s parlamentem počíti, na druhé straně necháváte však smlouvu klidně ležeti, necháváte ji vstoupiti v platnost a předkládá se parlamentu klidně o měsíc později. Jest to, chcete-li, přímo zesměšňování parlamentu. K tomu přece tu nejsou členové sněmovny, aby povolovali smlouvu, která již vstoupila v platnost. Posuzujete-li to správně, jest vlastně rozprava o smlouvě úplně zbytečná, poněvadž by na této smlouvě nikdo nemohl nic měniti, i kdyby chtěl a kdyby to bylo sebe vítanější.

Na jednu věc mohl bych snad upozorniti, zvláště na agrární straně, a to jest, že dlužno dbáti poměru mezi oběma státy, že Jugoslavie - můžeme klidně říci - jest ze 100% nebo aspoň z 80 až 90% čistě agrární stát. To nevylučuje, aby se Jugoslavie nesnažila vybudovati národní průmysl, ale převládající tendence je tam agrární, kdežto na československé straně jest poměr takový, že stát je z polovice průmyslový, z polovice agrární. (Posl. Böhm [německy]: Proto byla také vázána dobytčí cla!) Pane kolego, rád vám věřím, že se vám jugoslávská smlouva nelíbí, ale dožijete se ještě také toho divu, že my u nás nejen povolíme našim milým agrárníkům ceny, které jsou o velké procento nad cenou na světovém trhu, nýbrž, že ve své lásce k lidem půjdeme ještě mnohem dále a budeme také zahraničním zemědělcům platiti preferenční cestou vyšší ceny.

Po této stránce není naprosto důvodu k nějakým stížnostem.

Smlouva upravuje nejen obchodně-právní, nýbrž i soukromo-právní a finančně-politické poměry, dále poměry v paroplavbě a vůbec dopravní poměry. Prozkoumáme-li smlouvu důkladněji, můžeme s určitostí říci, že v našem obchodně-politickém jednání neznamená nikterak příliš velkou epochu, nepůsobí převratně. Naopak vidíme snahu, aby se vzájemné obchodně-politické a hospodářské potíže nějakým způsobem vzájemně, v blahovůli, vyrovnaly. Toto vyrovnání stalo se však velmi nepatrnou měrou: Prohlédneme-li si důvodovou zprávu a najdeme v ní vzájemné obchodněpolitické styky, vidíme, že okruh oněch tarifních položek, které byly sníženy, jest velmi nepatrný. Musíme vítati, že bylo aspoň poněkud pamatováno na textilní průmysl, i když se to neděje tou měrou, jak by toho potřeboval. Ještě velké množství přání zcela určitě nebylo smlouvou splněno. Okolnost, která ztěžuje smlouvy s Jugoslavií a Rumunskem, a která snad také zavinila, že vyjednávání jsou obtížná a trvají dlouho, jsou jednak souběžné, silně agrární zájmy na obou stranách, na druhé straně pak budování národního průmyslu v Jugoslavii a Rumunsku, což ovšem opět překáží, aby obě tyto země mohly poskytovali Československu větší koncese, abych již zůstal při tomto příkladu. Neboť, jak známo, jest to přece právě mladý průmysl, který dovede vykonávati tak rozhodný vliv na státní správu, pokud jde o rdoušení a cla. Pan zpravodaj kol. Šeba prohlásil ve svém referátu velmi krásně: "Věrnost za věrnost." Dr Macek to rozšířil: "Zboží za zboží." Pane kolego Šebo, vy jste to potvrdil. Jako člověk praktického života připojil bych, pane kolego Šebo, neboť vy přece onu zem znáte, "peníze za zboží", to jest, že by bylo žádoucí, aby se ve vzájemném styku projevilo politické přátelství také poskytováním výhod v hospodářském životě, aby na příklad jugoslávští zákazníci pamatovali na československé dodavatele a výrobce, aby však také mravně dospěli ke stanovisku: peníze za zboží. Mluvím ze zkušenosti, poněvadž ve vzájemném styku máme přece velké množství úpadků, konkursů a vyrovnání a máme špatné zkušenosti, jejichž příčina zvlášť snad tkví v tom, že se zdlouhavě poskytuje právní pomoc. Neboť mohu vám docela poctivě prohlásiti, že obchodník, který dnes vyváží do Jugoslavie, Rumunska atd., nedomůže se nijak lehce svého práva právní pomocí. O tom dovedl by pan kolega Šeba mnohé pověděti, jak docházely stížnosti k vyslanectví a ke konsulátům této země. (Posl. Šeba: Teď už je to lepší! Máme už smlouvu o právní pomoci a co jest tato smlouva v platnosti, je to už lepší! Byly ovšem kdysi stížnosti!) Zvláštním dojmem působilo, že v Jugoslavii bylo vyhlášeno prováděcí nařízení k novému zákonu o dani obratové, právě když ministr obchodu Dimitrovič byl v Československu. Tento zákon působí na dovoz jako šroub, působí přímo jako zvýšení cla, poněvadž dříve zaplatil kupec na zahraniční zboží 1% daně z obratu, kdežto dnes když dojde zboží do Jugoslavie, zaplatí podle odstupňování 2, 6, 7 a více procent. To ovšem podstatně ztěžuje vývoz do Jugoslavie, zvláště za dnešních kritických poměrů a u zboží, které se dováží do Jugoslavie ve velkém množství. Mohu jistě prohlásiti, že současné vyhlášení tohoto prováděcího nařízení nebylo výrazem zvláště přátelského činu.

Promluvil-li jsem několik slov o smlouvě s Jugoslavií, nemohu se vyhnouti tomu, abych v této souvislosti nepronesl také několik slov o politické situaci v Československu. Zahraničně i vnitro-politicky stojíme ve znamení této ohromné krise. Zahraničně-politicky dostává se Československu velkým činem Hooverovým značné výhody, neboť v příročí, které se poskytuje na jeden rok, nemusí zaplatiti asi 233 miliony. To je právě v době krise značná pomoc a poněkud pomůže panu ministrovi financí při sestavování rozpočtu. Zahraničněpoliticky, hledíme-li poněkud dále, velmi vítáme, že Hoover tento čin uskutečnil, a bylo by si přáti, aby tento čin byl skutečně počátkem míru mezi evropskými národy. A jest přece podivuhodné, že musí přijíti Amerika, aby učinila tento počátek mezi národy Evropy. Ale na druhé straně jest to také názor Ameriky - proti názorům evropských státníků že situace Německa jest skutečně velmi špatná a povážlivá, že Hoover uznal za nutné sáhnouti k tomuto kroku a provedl tato těžká jednání s Francií a dospěl ke šťastnému konci.

Přáli bychom si, aby tímto počinem došlo k míru mezi evropskými národy a zvláště k míru mezi Německem a Francií, poněvadž podle našeho skrovného mínění závisí na tom z největší části poměr národů a států v Evropě. Poměr Německa k Francii rozhoduje o poměru Československa, Jugoslavie a Rumunska v celém velkém koncernu evropských států.

Na poměru mezi Německem a Francií závisí postup v hospodářských a politických otázkách všech evropských států, s výjimkou Ruska.

Když se jednalo o celní unii v Ženevě, nebyli jsme ještě tak daleko, aby se pochopila tíže doby, kterou prožívá Německo, neboť, co bylo vykonáno nyní, mohlo se provésti již v Ženevě, Haagu nebylo by bývalo již třeba. Po Ženevě, díky Bohu, přišlo Chequers mezi Německem a Anglií, přijde také francouzské Chequers a táži se pana ministra věcí zahraničních, dra Beneše: nebylo by iniciativní od Československa, kdyby připravil také československé Chequers a kdyby pozval na weekend do Československa také státníky z říše, poněvadž také mezi Československem a Německem jest mnoho věcí, o kterých dlužno promluviti, poněvadž právě Německo jest největším a nejrozhodnějším zákazníkem pro Československo.

Při jednání o celní unii českoslovenští politikové všech směrů uznali, že v Československu v obchodní politice není něco v pořádku, že se musí ubírati jinými cestami. A bylo také řečeno, že obchodní politika, jak se zdá, bez směru, nemá onoho stupně odpovědnosti, jehož jest třeba. Příznačné jest jedno: Kdo jest odpověden v Československu za obchodní politiku, kdo jest v Jugoslavii odpověden za obchodní politiku? A kdo za ní odpovídá v jiných státech? Na tuto otázku dává odpověď fotografie v "Prager Presse". Tam podpisuje obchodní smlouvu s Československem a Jugoslavií jugoslávský ministr obchodu, a v Československu? Tu ministr obchodu přihlíží, jak obchodní smlouvu podpisuje ministr věcí zahraničních. A já říkám: V Československu nedělá obchodní politiku ministr obchodu, v Československu obchodní politiku dělá ministr zahraničních věcí. (Posl. Šeba: Není pravda, nikdy nemůže zahraniční ministr domluviti nějakou smlouvu bez souhlasu ministerské rady!) Pane kolego Šebo, v Československu dělá obchodní politiku ministr zahraničí a podle mého mínění jest odpověden za obchodní politiku ministr zahraničí. Není státu, v němž by obchodní smlouvy podpisoval ministr věcí zahraničních, to přenechává ministrovi obchodu. (Posl. Šeba: Mýlíte se pane kolego!) Proč nepřišel ministr věcí zahraničních? (Posl. Šeba: Náhodou je nemocen!) Přišel ministr obchodu. U nás ministr obchodu a ministr zemědělství přihlížejí, jak podpisuje ministr věcí zahraničních. Myslím, že to jest nejnebezpečnější věc, že obchodní politiku dělá dnes ministr pro věci zahraniční. Musíme přece rozlišovati: Vykonává obchodní politika vliv na politiku zahraniční, nebo zahraniční politika působí na politiku obchodní? A odvažuji se opět tvrditi, že v Československu vykonává vliv zahraniční politika na politiku obchodní. Nemyslím, že bych mohl říci, že tento vliv jest příznivý, neboť vidíme podivu hodný obraz, že k politickým přátelům neměli jsme dobrých obchodněpolitických vztahů, aspoň do nejposlednější minulosti. Teprve nyní, prý při vyjednávání v Tatrách, byla sjednána rumunská obchodní smlouva, teprve nyní na základě myšlenky hospodářské dohody mezi státy Malé dohody, k níž nikdy nedojde, došlo k jugoslávské obchodní smlouvě. Jest podivu hodné, že se toto politické přátelství nejeví ve vybudování obchodních styků v takové míře, v jaké totiž máme na druhé straně neuspořádané obchodní styky s oněmi státy, které jsou našimi největšími zákazníky, s Německem, Rakouskem a Maďarskem. Nám chybí obchodní smlouva s Německem. Vedeme obchodní válku s Maďarskem (Výkřiky.). Nyní se ovšem snažíte - nyní je Friedmann v Ženevě, snad tam již není - nyní se snažíte ve Vídni, v Polsku, myslím však, že doba jest příliš kritická, než abyste si dávali s těmi věcmi tolik na čas. Za žádných okolností není trvale možno, aby zahraniční politika působila takovou měrou na politiku obchodní. (Posl. Pohl [německy]: O vlivu agrárníků prostřednictvím ministerstva zemědělství nevíte nic?) Pane kolego, přenechávám vám, abyste o tom promluvil. (Posl. Pohl [německy]: To není úplně nestranné!) Hleďte, pane kol. Pohle, mohu ovšem vedle ministerstva pro věci zahraniční pokárati také ministerstvo zemědělství, že dělá potíže při vyjednávání o obchodní smlouvy. (Posl. Pohl [německy]: Sabotuje!) Zajisté; ale my musíme přece dělati velký rozdíl mezi pojetím zahraničně-politickým a mezi rozpory čistě hospodářsko-politickými, které, bohužel-konstatoval jsem to již dosti často - podle skutečnosti se politicky mezi agrárníky, průmyslem, obchodem a živnostmi vyrovnávají, na druhé straně vidíme však převahu moci, v obráceném poměru k tomu, co platí. Hleďte, pane kol. Pohle, tu musili bychom rovněž také konstatovati, že bohužel na druhé straně jest politická moc, která může přivoditi poměry, kdežto obchod, průmysl a živnosti - naprosto nikoliv podle toho, co platí - jsou zastoupeny politicky slabě a že v mnoha případech, právě společným postupem dělníků a zaměstnavatelů, mohl by se nátlak na agrární vrstvy poněkud zvětšiti.

Je to ovšem kapitola, o které by se dalo mnoho mluviti, ale, pane kolego, nechci vyloučiti, že agrárníci neobyčejně ztěžují vyjednávání o obchodní smlouvy s těmi státy, které jsou čistě agrární, s Maďarskem, Rumunskem a Jugoslavií.

Již v předchozím jsem vyložil, že zahraničně-politicky a také obchodně-politicky činíme velmi dobře rozdíl mezi politickými přáteli a politickými protivníky. Toto rozlišování jest právě v opačném poměrů k hospodářským stykům. Vedlo by ovšem příliš daleko, kdybychom v této souvislosti chtěli ještě jednou mluviti o kapitole "celní unie", ale myslím, že o kapitole "celní unie" velmi brzy, až se projeví nynější poměry, jak je máme v Evropě, ještě ostřeji a kritičtěji, bude se mysliti docela jinak a, jak se domnívám, bude se uvažovati střízlivěji, a to v tom směru, že se nerozejdeme, že se musíme sejíti. Na této cestě může ovšem dnes Československo učiniti velký krok kupředu. Československo potřebuje obchodně-politicky - chci to konečně jednou konstatovati - spořádaných poměrů, nejlepších styků, jak odpovídají stykům s nejlepšími zákazníky, to jest s Německem, Rakouskem a Maďarskem atd. a tyto obchodní styky musí býti jednou upraveny. (Posl. Horpynka [německy]: Dovolí-li to Francie!) Kol. Horpynka říká, dovolí-li to Francie. Myslím, že obchodně-politicky nemělo by to tak velký význam, ale v jedné věci máte, pane kolego, pravdu, že také Francie, největší politický přítel Československa v obchodně-politických stycích k Československu, pokud jde o dovoz, jest neustále na vzestupu, kdežto náš dovoz do Francie ukazuje opačný vývoj, takže vlastně, pokud jde o hospodářské styky Československa s Francií, nemají takřka vůbec významu.

Dovolil-li jsem si promluviti pro obchodní smlouvu s Jugoslavií, učinil jsem tak proto, že my s našeho stanoviska vítáme pokrok, který tato smlouva znamená pro naše styky aspoň z větší části a přejeme si, aby se započalo s obchodní politikou ke vzájemnému zdaru a blahu národů, poněkud méně ovlivňovanou politikou zahraniční. (Potlesk.)

Místopředseda Taub (zvoní): Dalším řečníkem je pan posl. dr Hanreich. Dávám mu slovo.

Posl. Hanreich (německy): Dámy a pánové! (Předsednictví převzal místopředseda Roudnický.) Návrh obchodní smlouvy s Jugoslavií zahájil zpravodaj jednoho výboru suchým výpočtem jednotlivých položek, zatím co zástupce zahraničního výboru, posl. Šeba, zapěl zcela významný chvalozpěv na politické styky mezi Československem a Jugoslavií. Bude se snad zdáti divným, co mají takové politické exkurse dělati v čistě hospodářském elaborátu, ale nelze mu to vyčítati, když se již v návrhu samém nachází narážka, že tato smlouva znamená posílení politické síly států Malé dohody a prohloubení hospodářských styků mezi jednotlivými státy. Tímto tónem jde to pak dále. Jest zvláštní, že se právě zahraniční výbor u nás stará o tyto věci, které podle mého mínění mají čistě obchodní, čistě obchodně-politický význam a že se právě ministerstvo zahraničních věcí stará o vedení celé této věci.

Nejsou to ještě zdaleka žádné důvody, když někdo velkým hlasem, jak to učinil dnes posl. Šeba, a s patrným nedostatkem důvodů chválí věc, kterou lze jen haniti. Tu by se měly uváděti důvody, které by ukázaly, že náš další hospodářský vývoj závisí na této obchodní smlouvě. Ale opak toho jest důležitý. Přejeme vám nejlepší politické přátelství s Jugoslavií, nechceme a nebudeme vám v něm překážeti. Buďte s tím šťastni, ale proto tvrditi, že by Jugoslavie byla pro nás hospodářsky nejdůležitějším činitelem, to jistě budete sotva chtíti nebo moci dokázati. Když se náš ministr pro zahraniční věci skutečně dále bude tak starati o to, jak se sjednávají naše obchodní smlouvy, nebudeme asi velmi brzy hospodářsky již moci pokročiti, naopak pod tíhou břemene, které se nám ukládá, prostě zahyneme. Platí to zvláště pro naše zemědělství.

Jest skutečností, že dosud všechny obchodní smlouvy, na nichž pan ministr pro věci zahraniční Beneš měl zájem, musilo zaplatiti zemědělství tohoto státu. Pozorujeme-li, které položky byly ve smlouvě s Jugoslavií sníženy a nalezneme-li, že na př. proto, poněvadž z Jugoslavie kupujeme poněkud méně tabáku, musíme ihned zvýšiti kvotu pro víno, snížiti clo na víno, jest to více než hodné politování, když uvážíme, jak těžký boj o existenci vedou právě naši vinaři. Jest to bezohlednost nemající sobě rovné, když se vydávají všanc svatá práva našeho zemědělství, když se takovými prostředky musí vykupovati poměr politické blahovůle s Jugoslavií. Není to naprosto důkaz schopnosti našeho ministerstva pro věci zahraniční a našeho zahraničně-politického zastoupení, když se blahovůle a přízeň prý spřátelených států musí po každé vykupovati hospodářskými ústupky. Můžeme si jen uvědomiti, že na př. cena vína klesla u nás až na 1 Kč za litr a že nás ministr financí zatěžuje daní z vína a podobnými v částce 1.40 Kč za litr a že zdanění u četných druhů zboží jest vyšší než hodnota výrobku u sedláka. A tu se ještě odvažujete v obchodní smlouvě s Jugoslavií tak usnadniti dovoz vína, že se snižují celní sazby. Jmenujete-li to podporováním zemědělství, pak si můžete zažádati o patent na to. My to nepovažujeme za důkaz zvláštní schopnosti a nemůžeme vás v tomto oboru následovati.

Ovšem, že byla snížena cla na těžké koně, byly ustanoveny úlevy na všech možných místech a jest samozřejmé, že nemohu míti za to, že když Rumunsku v jeho obchodní smlouvě s Československem, byť i v tajné doložce, byly přiznány určité velké kontingenty pro dovoz vepřů a hovězího dobytka, že ani druhý bratr nedostal těchto nebo podobných ústupků; poněvadž si nemohu pomysliti, že by se s druhým bratrem hůře zacházelo. Ale co to má znamenati, člověk si ujasní teprve tehdy, když si uvědomí, že podle nejnovějších usnesení má býti sklizeň upravena dovozní komisí, při čemž tolik zboží, které musí býti připuštěno k dovozu, jest smluvně vázáno, že se tím vlastně celé omezování dovozu stává dosti ilusorním.

Ale kritika této obchodní smlouvy jest - tu má kol. dr Rosche úplně pravdu - vlastně zbytečná. Smlouva musí býti přijata. O tom není pochybnosti. Vždyť návrh jest pouze vyplněním mezery, poněvadž páni v koalici se ještě nedohodli, co má sněmovna ještě v nejbližší době vyříditi. Ještě se nedohodli, jak se mají sprovoditi se světa určité problémy a sporné body, které mezi nimi ještě jsou, aby konečně uspokojeni a s dobrým svědomím mohli jíti na prázdniny. Nuže, jaký dojem to vzbuzuje ve veřejnosti, toto čachrování, o to se nemusíme naprosto starati, můžeme to pozorovati dokonce ve vládních časopisech Svazu zemědělců. Dne 27. června t. r. uveřejnil časopis "Deutscher Landbote" v Karlových Varech úvodní článek s nadpisem: "Truchlohra" toto: "Tu jednají a hádají se již po měsíce, zdali a jak má býti upraven dovoz cizozemského obilí monopolní společností. V nesčetných ministerských schůzích byla tato otázka se všech stran rozebrána a konečně dohodli se v zásadě pro tento způsob státní úpravy dovozu obilí." To píše časopis, který nejen že jest přátelský vládě, nýbrž patří ke koalici, Nejprve jsem myslil, že to jest časopis mé strany a velice jsem se divil, když jsem zpozoroval, na jak zeleném dřevě se tomuto listu daří a pomyslil jsem si: takto nelze již s pány soutěžiti, oni člověka předstihují v oposičním chování. Dále se praví v tomto článku: "Ale od čtvrtka nastal v obilní otázce nový obrat. Státní úprava dovozu obilí prostřednictvím monopolní společnosti nepřichází již v úvahu." A dále: "Obilní spekulanti a obchodníci nekonali marně svých protestních schůzí. Ačkoliv jsou číselně poměrně slabí a nemají vlastní stranu, měli se svou agitací proti dovoznímu monopolu větší úspěch než zemědělství" atd.

Přiznání, že i bez strany lze něčeho dosáhnouti, jest ovšem velmi cenné. Jen se poněkud zeslabuje projevem v dalším odstavci, kde se praví: "Tato skutečná truchlohra, která se již po týdny v Praze odehrává, nebyla by ovšem nikdy možná, kdyby obě agrární strany byly silnější." Zajímavé jest, že to dovedou jen obchodníci a to beze strany, ale agrární strany, které mají 5 ministrů a dvě velké strany, nejsou schopny toho dosíci. Tato logika nás tedy docela nepřesvědčuje. Ale konec konců pisatel článku, sleduje toto mínění, že jsou příliš slabí, viděl se přece nucena vyřítiti se na všechny jiné, že to jsou špatní chlapi, kteří překážejí agrárníkům, aby si domů přinesli úspěchy, aby se zalíbili svým voličům a pak po tomto kázání, které držel všem jiným, domníval se, že přece ještě musí něco připojiti, co zavání bojem a útokem proti koalici a vládě. Zde se praví: "Není-li možnosti, aby se tento vývoj byť jen omezil, bude se musiti zase vážně a s pocitem odpovědnosti zkoumati otázka, má-li za těchto okolností ještě cenu podporovati vládu, která tvrdošíjně odpírá zemědělství, čeho potřebuje k životu." Domnívám se, že tak nebo tak nějak jsme to slyšeli již od pana Böhma někde na nějakém krajském sjezdu, nebo od pana sen. Stöhra v senátě. Píše zde o truchlohře, a my nebéřeme příliš vážně těchto divadelních hromů. Neboť co praví p. Stöhr nebo p. Böhm, to již jistě nikdo nebéře vážně. Ale pana Hahna v Karlových Varech jsem vždy považoval za vážného pána a myslím si, že co píše, musí přece konec konců míti ten smysl, že tím chtějí podpáliti oheň, jejž podle okolností nebudou již moci uhasiti, že již heslo vyletělo z úst a pak již nebude moci býti odvoláno. Ale člověk si není jist, zdali to míní vážně či nikoliv. "Má-li býti truchlohra o zkáze zemědělství dohrána již docela do konce, pak Svaz zemědělců nebude ještě sám při tom působiti." Nejsem pevně přesvědčen, že se včas neodvrátí od této divadelní komedie. "Nechť jiné strany nesou odpovědnost za věci, které potom musejí přijíti, strany, které se celý týden hádaly, je-li pan Stříbrný darebákem nebo "čestným mužem", spor, který podle výsledků vyšetřování byl velmi zbytečný, ale jest příznačný pro poměry, které stále ještě jsou mezi českými stranami. Ale vláda, která nečinně přihlíží k nouzi zemědělství a nemůže dospěti k dohodě o skutečné pomoci, otevřeně tím přiznává svou neschopnost vyřešiti životní problémy a nemá již oprávnění k existenci. Jest zralá, aby zmizela." To jest mínění časopisu Svazu zemědělců, tento časopis mohl by si člověk schovati a pánům, kteří přece mají špatnou paměť, jak máme o tom zkušenosti, po roce zase předložili, aby viděli, jak rychle se změnili a zapomněli, co napsali. (Posl. Horpynka [německy]: Zjistil jsi, zdali Janausch dal povolení k tomuto článku?) Podepsal jej Hahn, musíme míti za to, že jako redaktor časopisu "Landbote", jako zaměstnanec strany požádal Janausche o povolení. Zdali skutečně sám napsal tento článek, nemám ponětí. Ale domnívám se, že to je nová metoda, totiž na venek voličstvu pro skutečně smutnou nouzi něco předstírati a klamati je, ve skutečnosti však nechtějí se odloučiti od vládního žlabu. Domnívám se, že to jest jen nový odstín cesty, která byla uznána za správnou atp., jak se v resolucích stále říká: neuchylovati se s této cesty a pevně se jí držeti.

I časopis "Scholle" v Broumově stejně usiluje psáti ostře, popouzeti zemědělské obyvatelstvo, ale má týž recept a při tom zdůrazňuje, že zástupci zemědělců jsou příliš slabí, jiných že je více a proto že nemohou v pražské sněmovně ničeho dosáhnouti. Zvláštním se mi ještě zdá, že agrárníci, kteří přece mají předsedu vlády, nemohou ničeho dosáhnouti, neboť jinak byla by zde jako obyčejně možnost, že ho nikdo nemůže zdržeti, aby nepodal demisi, nebylo by jistě tak snadno to přemoci, kdyby němečtí a čeští agrárníci viděli, že nemohou ničeho dosáhnouti a učinili tento krok, ale oni tento důsledek nevyvodí, neboť mají rozličné důvody, které jim v tom překážejí. Jeden z těchto důvodů jsem nedávno nalezl. Zdá se mi býti sice nepatrný, ale jest tomu tak a pak lze jistě mnoho věcí upravovati podle vlastního mínění a není zapotřebí dotazovati se jiných. Tu jsme vloni při dovozních listech musili založiti také družstvo pro vývoz okurek, poněvadž jen členové tohoto družstva dostávali dovozní listy. Dobře, každý člověk může se státi členem tohoto družstva, potud to není žádná nespravedlnost, ale co toto družstvo letos zamýšlí a na čem se již usneslo, pokud jde o zřízení jednotlivých družstev ve výrobních územích všetatském, žateckém, znojemském atd., jak se tam postupuje a jak se na př. zachovává parita mezi zemědělstvím a průmyslem, to se zde musí říci. Vyskytne-li se náhodou jednou nějaký agrárník, který při tom musí hájiti zájmy průmyslové, jak se pak hájí agrární zájmy, když místo dvou zemědělců a dvou nakladačů okurek ve výboru znojemského území zasedají 4 zástupci nakladačů okurek a ani jeden zástupce sedláků? To jsou věci, které lze upraviti, dokud jest někdo ve vládě, věci, které se mohou prováděti bez kontroly. Pánové zapomínají na své velké zásadní otázky, ale nemohu pochopiti a nemohu si to srovnati s tím, co se jinak obyčejně rozumí politikou. Světlých okamžiků měli pánové dosti, jen po nich nenásledují stejně jasné činy. Co pravil kol. Rosche o zahraniční politice, o zahraniční obchodní politice, kterou úplně ovládá ministr zahraničních věcí dr Beneš, doznává jistý časopis Svazu zemědělců tak ostře, že to nemůže ostřeji říci ani strana dr Kramáře. Tak ostře útočí tento časopis proti Benešovi. Píše: "Podle souhlasných zpráv denního tisku byl to především dr Beneš, který svým energickým úsilím docílil shody v ministerské radě. Míní tím vzdání se úmyslu zavésti monopol a novou věc s dovozní komisí. Jemu vděčí domácí zemědělství i za obchodní smlouvy s Rumunskem a Jugoslavií, jakož i za zaplavení polskými vepři a on jistě nebude míti výčitek svědomí, když zdejší zemědělství vydá všanc i Maďarsku, neboť Beneš jest stejně jako dříve věrným sluhou francouzské politiky a tato nyní směřuje k tomu, aby východoevropské agrární státy zapřáhla do služeb svých záměrů, aby zamezila, aby se tyto státy nedostaly do sféry německého vlivu. Zemědělství půjde teprve tehdy lepším dobám vstříc, až tento muž zmizí se svého místa, (Posl. Horpynka [německy]: To byl asi časopis ministra Spiny!) Radikálněji nelze vysloviti toto přání, než když se řekne, že by byl svrchovaný čas, aby Beneš šel. Poslední číslo tohoto časopisu "Deutscher Landbote" ze dne 4. července - vždy jest podepsán sám pan Hahn, buď má skutečně dovolení nebo přijde na seznam proskribovaných a také vyletí zabývalo se otázkou: "Hlasovací stroj nebo zástupci lidu." Přichází k přesvědčení, že celý parlament vlastně ve skutečnosti za nic nestojí, (Výkřiky posl. dr Luschky.) že v Československu byl parlament snížen na úroveň hlasovacího stroje. Když nějaký návrh zákona přijde k "poradám" do plena sněmovny, jest jeho osud již dávno rozhodnut. Jest zbytečná ztráta času mluviti ještě pro nebo proti. Vládní strany rozhodně přijmou příslušný návrh zákona a oposice jej zamítne. K tomu jest ovšem vždy zapotřebí, aby vládní strany měly většinu a proto asi musejí v ní zůstati. Tomu věřte. Šlo by to totiž bez nich také. I ve sněmovních výborech se ve většině případů jen málo mění na vládních návrzích. Zásadně rozhoduje spíše ministerská rada. Ve sborech politických nebo hospodářských ministrů a v ministerské radě samé se skutečně konají porady o návrzích zákonů, které předložila byrokracie a tato vyjednávání mohou pak, jak ukazuje výše zmíněný příklad, trvati velmi dlouho. Ostatní členové sněmoven a strana sama jsou odkázáni na zprávy, které jim podává jejich ministr o dočasné situaci. Jest zřejmo, že takové zprávy dopadnou vždy podle osobního názoru zpravodaje. Nevím, musejí-li si pánové ze sociální demokracie stěžovati na svého referenta, který jim, jak se zdá, nedává správných informací, nebo zdali se to vztahuje právě jen na agrárního referenta v ministerské radě. Rozhodně jest to zde zjištěno a každý, kdo jen poněkud má dobrý sluch, velmi snadno může vyposlechnouti, že tento referát důvěrníků ve vládě nemůže vždy býti tak docela bez osobního zabarvení a podle toho může býti také často klamný. Když se ministři dohodli, musejí strany a parlament příslušný zákon spolknouti, ať chtějí nebo nikoliv. Vidíte, to je kritika, že jistě ostřejší nelze napsati. Vyvozuje z toho také důsledky, totiž zde v časopise, že bychom se měli zaříditi podle zásad západních států, že by měla býti určitá svoboda, že by jednotliví poslanci měli míti sami ve straně možnost říci své mínění a že by se celé plenum mělo zabývati spěšnými poradami o důležitých otázkách a že by se mělo jednati aspoň ve výborech. Jsem také přesvědčen, že by výbor nikdy nepotřeboval tolik času, aby dospěl ke kompromisu, jak nám to již nyní dokázali páni hospodářští a političtí ministři a celá vláda. Celé měsíce nad tím sedí, a k ničemu nedospěli. Jsem přesvědčen, že by výbory byly dávno tyto otázky rozřešily. Ovšem hrozilo by nebezpečí, že za určitých okolností by se dospělo k proměnlivým většinám, že by se za určitých okolností tvořila nová seskupení, poněvadž by se celý vývoj děl více coram publico, poněvadž by mohla zasáhnouti kritika veřejnosti atd. Jest pro mne dostiučiněním, že pánové dnes po tolika letech dospěli tak daleko, že parlamentní ústrojí, jak jest zde vylíčeno, neuznávají za správné, jest pro mne dostiučiněním, že mi kdysi r. 1927 odňali toto právo, poněvadž podle mého mínění nejlepší příležitost naléhavě vyžadovala, aby se ke všemu neříkalo ano a amen.