2. Zpráva výborů ústavně-právního a rozpočtového k usnesení senátu (tisk sněm. 1216) o vládním návrhu zákona (tisk sen. 352 a 473) o soudnictví ve sporech z poměru pracovního, služebního a učebního (o pracovních soudech) (tisk 1279).

Zpravodajem výboru ústavně-právního je p. posl. dr Mareš, zpravodajem výboru rozpočtového je za omluveného p. poslance Fr. Svobodu pan posl. Bergmann.

Dávám slovo prvnímu zpravodaji, p. posl. dr Marešovi.

Zpravodaj posl. dr Mareš: Slavná sněmovno! Zpráva tisk 1279 obsahuje zprávu o zákoně, který předložila vláda a který byl původně odhlasován v senátě a o němž se má teď slavná sněmovna usnášeti a učiniti jej zákonem.

Především bych si dovolil podotknouti, že je to opět jeden z celé soustavy sociálních zákonů, který je velmi prospěšnou a velmi pěknou ukázkou dosud vykonaného sociálního díla. Jde o návrh zákona o soudnictví ve sporech z poměru pracovního, služebního a učebního neboli o t. zv. pracovních soudech. Tento název byl volen z toho důvodu, poněvadž účelem vládního návrhu zákona je jednak sjednotiti soudnictví ve sporech z pracovního a služebního poměru v obou právních oblastech republiky, jednak v rámci možnosti upraviti jednotně tyto předpisy pro dotyčné obory služby a práce.

Nutno při tomto bodě konstatovati, že těmto požadavkům osnova jen do určité míry vyhovuje, a to právem. Ona stanoví výjimky pro spory zaměstnanců v hornictví, do jejíhož dnešního způsobu řešení nejsou stížnosti, také pro spory zaměstnanců ve službě státu a státních podniků, poněvadž nezdálo by se býti účelným, aby platnost tohoto zákona byla i na tento široký obor více méně veřejného rázu rozšířena. V platnosti zachovává se i dosavadní působnost závodních výborů a rozhodčích komisí zřízených podle zákona o závodních výborech. Rovněž zachovává se v platnosti ustanovení §u 122, odst. 2 a §u 208 živn. řádu o fakultativním rozhodování sporů mezi zaměstnanci a zaměstnavateli rozhodčími výbory živnostenských společenstev a obligatorní rozhodování sporů osob zaměstnaných při plavbě labským soudem plavebním. Působnost těchto soudů zakládá se na mezinárodní smlouvě, kterou touto osnovou řešiti nebylo možné.

Vzorem této nové zákonné úpravy z poměru pracovního, služebního a učebního je v hrubých rysech dosavadní zákon o soudech živnostenských. Liší se od něho však v mnohých a podstatných směrech. Zejména, pokud se týče organisace, složení a příslušnosti pracovních soudů, tak i pokud jde o řízení v těchto sporech. Pokud se organisace týče, má býti pracovní soud zřízen u jednotlivých okresních soudů jako zvláštní oddělení zvláště tam, kde pro samostatný pracovní soud by nebyly podmínky.

Pokud se složení týče, liší se od soudů živnostenských tím, že přísedící z řady zaměstnanců a zaměstnavatelů nemají býti povoláváni volbou, nýbrž jmenováním. Ač by se zdálo, že toto řešení by neodpovídalo plně požadavkům demokracie, přece jen v jednom případě byly tyto důvody jak se strany zaměstnanců, tak i se strany zaměstnavatelů plně uznávány již také vzhledem k tomu, že jmenování v tomto případě soudnictví skýtá jakousi lepší záruku volby a výběru k tomu kvalifikovaných osob.

Vliv zaměstnanců a zaměstnavatelů na jmenování přísedících je právě zaručen tím, že příslušné organisace jsou povolávány k tomu, aby podávaly návrhy, jichž pochopitelně je nutno dbáti. Jmenováním přísedících jsou pověřeni presidenti vrchních soudů. Podobný způsob obsazování přísedících je také řešen v jiných státech, zejména u živnostenských soudů v Rakousku zákonem z 5. dubna 1922 a v Německu zákonem o pracovních soudech z r. 1926.

V novém zákoně upravuje se odlišně od dosavadního stavu i jejich příslušnost. Soudy živnostenské jsou příslušny k rozhodování toliko pracovních sporů zaměstnanců v podnicích podrobených řádu živnostenskému a sporů obchodních pomocníků. Nové pracovní soudy jsou však povolány k rozhodování veškerých sporů z poměrů pracovních, služebních a učebných, pokud jsou založeny soukromoprávní smlouvou a pokud nejsou výslovně vyňaty z pravomoci soudu ustanovením §u 1, odst. 2. Pokud jde o řízení, jsou nejdůležitější

změny proti zákonu o soudech živnostenských v tom, že jsou připuštěny nové opravné prostředky.

Tedy materie zde v tomto zákoně obsažená a její význam nutila, aby také otázka právnická, tedy další rozhodování o rozhodnutí první instance, byla podrobena bedlivějšímu zkoumání. Obor, v němž je možno použíti opravných prostředků, je rozšířen a prostředky jsou rozmnoženy, totiž revise proti rozhodnutí soudu odvolacího a i přípustnost opravných prostředků, dovolených podle zákona o soudech živnostenských, byla rozšířena. Odvolání je možné i ve sporech zásadní povahy, i tam, kde podle zákona civilního možné není, tedy ve věcech bagatelních. Také žaloby o obnovu a zmatečnost jsou připuštěny. To jsou novoty, které v tomto oboru nepostrádají velmi důležitého významu.

Novotou je také nový obor působnosti,- a to smírčí činnost pracovních soudů ve sporech hromadných. Že nebylo možno smírčí činnost opodstatniti, že nebylo možno dáti jí poněkud obligatorního významu, že bylo nutno setrvati při fakultativním významu, dá se vysvětliti dílem kompromisním, jímž osnova o pracovních soudech jest. Prošla pochopitelně cestou různých zájmů a, co slavná sněmovna má před sebou, je kompromisním dílem, kde nebylo možno vyhověti na všechny strany. (Předsednictví převzal místopředseda dr Lukavský.)

Zastoupení stran doznává také do určité míry změny oproti dosavadnímu zákonu. Podle zákona z r. 1896 bylo zastoupení advokáty úplně vyloučeno. Tento zákon připouští možnost zastoupení kteroukoliv svéprávnou osobou. Zastoupení advokáty je vyloučeno jediné ve sporech o nejmenší hodnoty, kde by zastoupení advokáty vzbudilo nebezpečí průtahu právnickými rozklady, ačkoliv by toho hodnota sporu nevyžadovala. Ovšem ve sférách vyšších hodnot bylo by nesmyslné a nelogické advokáty vylučovati již proto, že by to bylo zatížením jednostranným, bylo by to privilegium odiosum, poněvadž druhá strana, zejména zaměstnavatelé, zastoupeni svými právníky, exponenty ze správních rad a podniků, by zastoupení měla.

Jak jsem podotkl, zákonná předloha je dílem kompromisu, a tím jen možno vysvětliti, že má určité nedostatky. Ale proti stavu, který tu byl podle zákona z r. 1896, proti omezení působnosti živnostenských soudů je tu velmi značný pokrok, který se u této osnovy, jinak dosti suché, svou materií a poněkud cizí na dnešní dobu, nedá plně doceniti. Budoucnost ukáže její význam, zejména, že urychleně řada sporů mezi zaměstnanci a zaměstnavateli dá se zde vyřešiti. Je to zákon, který plně vyhovuje požadavkům doby a, jak již bylo řečeno, je opět jedním kaménkem ve velké soustavě sociálních zákonů a celého našeho sociálního zákonodárství.

Navrhuji proto, aby slavná sněmovna této osnově dala svůj souhlas a aby osnovu ve znění usnesení ústavně-právního výboru, resp. usnesení senátního přijala. (Souhlas.)

Místopředseda dr Lukavský (zvoní): Zpravodajem výboru rozpočtového je za omluveného pana posl. Fr. Svobodu pan posl. Bergmann.

Zpravodaj posl. Bergmann: Slavná sněmovno! Předložená osnova o pracovních soudech je jedním ze článků celého souboru sociálně-politických požadavků soukromého zaměstnanectva i dělnictva.

Prodělala již křížovou cestu. Již třikráte byla předložena Národnímu shromáždění a teprve dnes máme příležitost schváliti tuto osnovu, která jest již senátem ústavně odhlasována.

Rozpočtový výbor podrobně projednal tuto osnovu, a poněvadž tato osnova, třeba byla kompromisem, odpovídá alespoň z větší části požadavkům zaměstnanectva a také požadavkům přítomné doby, v souhlase s ústavněprávním výborem doporučuje ji slavné sněmovně k ústavnímu schválení beze změny. (Potlesk.)

Místopředseda dr Lukavský (zvoní): K této věci jsou přihlášeni řečníci. Zahájíme proto rozpravu.

Podle usnesení předsednictva navrhuji řečnickou lhůtu 30 minut. (Námitek nebylo.)

Námitek není. Navržená lhůta je schválena.

Přihlášeni jsou řečníci: na straně "proti" pp. posl. Köhler a Dvořák; na straně "pro" pp. posl. Jos. Tůma, Petr a Roscher.

Dávám slovo prvému řečníku zapsanému na straně "proti", p. posl. Köhlerovi.

Posl. Köhler (německy): Dámy a pánové! Tímto návrhem zákona má se napraviti citelný nedostatek dosavadního pracovního soudnictví, záležející v tom, že pro neobyčejně malý počet živnostenských soudů většina zaměstnanců soukromého hospodářství musí své žaloby z pracovního nebo služebního poměru uplatňovati před řádnými soudy, zajisté těžkopádně pracujícími a čím dále tím více útrat působícími. K tomu dlužno ještě přičísti nynější nejistotu v otázce příslušnosti soudu, která nyní má býti napravena pracovními soudy. Nejvýznačnější věcí na tomto návrhu jest zajisté podstatné rozšíření příslušnosti, tedy oboru působnosti, takže nyní lze před pracovními soudy vyřizovati všechny spory ze služebního, pracovního a učebního poměru, ale i spory jednatelů a cestujících na provisi, což zvláště vítáme. Výjimku tvoří jen ony spory, které podle platných zákonů musí býti vyřizovány před jinými soudy. Při této příležitosti musím s politováním konstatovati, že zákon o pracovních soudech nebyl rozšířen na zaměstnance státu a státních podniků, pokud se jejich ustanovení zakládá na soukromo-právní smlouvě, ačkoliv podle vládního návrhu měl platiti i na ně, jak tomu také bylo podle starého zákona o živnostenských soudech. Nyní jsou tito zaměstnanci vyňati z příslušnosti pracovních soudů, aniž se to v důvodové zprávě podrobněji odůvodňuje. Nemohu pochopiti, že pro tyto smluvní zaměstnance má býti příslušny jiný soud než pro všechny ostatní zaměstnance, kteří jsou rovněž ustanoveni na základě soukromoprávní smlouvy. To se mi nikterak nezdá býti logické; neboť co platí pro veškeré hospodářství a jeho zaměstnance, musilo by přímo kategoricky platiti také pro smluvní zaměstnance státních podniků, především však pro zaměstnance železniční. Stát, který se neustále chlubí komercialisací železnic, i když nemůže vybřednouti ze ztrát, nemá práva vyjímati svého soukromého zaměstnance ze soudnictví platného pro všechny ostatní smluvní zaměstnance. Žádáme tedy co nejrozhodněji, aby se státním zaměstnancům a zaměstnancům státních podniků, pokud jsou smluvními zaměstnanci, dostalo jejich dobrého práva a aby pro ně byly opět příslušné pracovní soudy.

Zda bylo účelné neúplné taxativní vypočtení sporů, které mají přijíti před pracovní soud, jest pochybné, poněvadž podle mého mínění způsobí to jistou právní nejistotu.

Pracovní soudy mají býti zřízeny v místech, kde toho vyžadují hospodářské a sociální poměry. To jest vyjádřeno velmi nejasně. Tam, kde již jsou okresní soudy, jsou jistě také dány předpoklady pro zřízení pracovního soudu. Proto ze zásadních důvodů žádáme, aby pracovní soudy byly zřízeny v sídlech okresních soudů. Takovýmto jasným zněním zabránilo by se jakékoliv nesprávné nebo nepříznivé interpretaci.

Co nejrozhodněji protestujeme proti jmenování přísedících, což není nic jiného než upuštění od dalších demokratických práv. Právě nedávno jsem vylíčil, jak se u nás provádí jmenování. Právem se tedy obáváme, že se při jmenováních přísedících pracovních soudů setrvá při dosavadní metodě, i když se jmenování provádějí jen podle návrhů ústředních odborových organisací. Předsedové vrchních soudů, v jejichž obvodu je pracovní soud, sotva asi zachovají nutnou nestrannost, poněvadž při nejmenším budou míti na zřeteli otázku národní, aby u nejrůznějších českých vedlejších vlád neupadli v nemilost. Proto žádáme rozepsání voleb na základě poměrného zastoupení, poněvadž konec konců dělníci a zaměstnanci mají právo vysílati do pracovních soudů muže a ženy požívající jejich důvěry.

Těžké pochybnosti máme proti znění §u 11, odst. 3, který nahrazuje dosavadní odst. 4 vládního návrhu. Podle něho mohli býti přísedící - zaměstnanci a dělníci propuštěni jen tehdy, dal-li k tomu svůj souhlas pracovní soud. Změna provedená v návrhu senátu jest určitě krokem nazpět, který velmi poškodí přísedící-zaměstnance, poněvadž zaměstnavatel může kdykoliv propustiti přísedícího-zaměstnance, poněvadž v návrhu se výslovně praví, že propuštění jest neplatné jen z důvodů výkonu funkce jako přísedící. Takováto ochrana naprosto nepostačuje. Proto jsem již v soc. politickém výboru poukázal na to, že pro přísedící pracovních soudů mají platiti stejná ochranná ustanovení jako pro členy závodních výborů. Bude-li znění navržené senátem uzákoněno, bude pro přísedící-zaměstnance velmi těžké vykonávati funkci řádně a nezávisle. To by si měly vládní strany ujasniti a pokusiti se ještě v poslední chvíli o obnovení dřívějšího znění.

Velmi citelný nedostatek tohoto návrhu vidíme v tom, že zřízení zaměstnaneckých senátů nedochází konkrétního výrazu. Jest sice na ně pamatováno, ale nikoliv ve znění, jakého my si přejeme. My žádáme stálé senáty soukromých zaměstnanců a dělníků, kteří by volili své přísedící ve zvláštních volbách. Zde se mohl návrh opírati o osvědčenou říšskoněmeckou praksi. Že senáty mají býti zpravidla zřizovány, to daleko ještě neříká, že se také má vyhověti přáním soukromých zaměstnanců. Nechápu, proč se zde vložilo vyloženě pružné ustanovení, poněvadž výhody pracovních soudů mohou býti velmi ztenčeny pro velký a významný stav zaměstnanců. Poněvadž zaměstnanecký služební poměr jest zvláštního druhu a poněvadž zaměstnanci podléhají zvláštnímu zákonodárství, právem mohou žádati, aby jejich spory projednávaly zvláštní senáty.

Nemůžeme souhlasiti ani s §em 23 návrhu. Smyslem živnostenských soudů přece bylo, aby rychle a bez velkých nákladů vyřizovaly spory ze služebního nebo pracovního poměru zaměstnanců v soukromém hospodářství. Proto nebylo dovoleno zastupování právními zástupci. Tento stav má nyní býti zhoršen, přesahuje-li hodnota sporu 1000 Kč, neboť ve všech těchto případech mají býti právní zástupci připuštěni bez omezení. Tím procesy před pracovními soudy budou nejen podstatně zdraženy, nýbrž dojde i ke značným průtahům na škodu zaměstnanců, především však soukromých úředníků. Neboť sotva lze pochybovati, že by příště zaměstnavatelé nebyli vždy zastoupeni advokáty, při nejmenším však právnicky vzdělanými zaměstnanci a že se tím odročení stane obvyklým zjevem. Do jaké míry bude ještě možno narovnávati spory, v čemž dosavadní živnostenské soudy spatřovaly hlavní svůj úkol, ukáže další prakse. Dnes jest již jisto, že počet narovnání velmi značně klesne.

Touto svou kritikou nestavíme se proti stavu právních zástupců, nýbrž proti praksi zastupování advokáty, poněvadž se obáváme, že příští řízení před pracovními soudy stane se připuštěním právních zástupců zřejmě těžkopádnější. To však není v zájmu zaměstnanců, kteří největší důraz kladou na to, aby se jim co nejrychleji dostalo jejich odpíraného práva. Zdlouhavých právnických výkladů většinou není zde třeba, nýbrž vedení sporu jen ztěžují, při čemž výslovně zdůrazňuji, že se určitě nepřimlouvám za ledabylé řízení.

V prvých dvou stolicích podle mého mínění není advokátů vůbec třeba. Zaměstnavatelé většinou mohou se dáti dobře zastupovati, poněvadž mají dostatek školených zaměstnanců. Jiné jsou poměry u zaměstnanců, kteří již svým poměrem podřízených podléhají vlivu zástupce zaměstnavatele a častokráte ani nemohou před soudy vystupovati s nutnou jistotou. Proto vítáme, že "strany mohou se dáti zastupovati každou svéprávnou osobou"; při této příležitosti bychom však přece rádi upozornili, že bychom pokládali za velmi účelné, kdyby zákon naprosto jasně ustanovil, že jako zástupci mohou fungovati zaměstnanci odborových organisací, pokud to nejsou právní zástupci. Této jasnosti jest třeba také proto, aby se již předem zabránilo nesprávným interpretacím.

Přímo nemožné jest ustanovení, že při sporech do 300 Kč má býti odvolání možné jen z důvodů zmatečnosti nebo z důvodů zásadních. To postihuje především manuelní dělníky, kteří tedy ve většině případů neměli by možnosti se odvolati, poněvadž by řízení končilo v prvé stolici. Domníváme se tedy, že by měla býti zachována dosavadní nejnižší hranice 100 Kč.

Nové jest ustanovení, že odvolání k nejvyššímu soudu jsou přípustná teprve při hodnotě sporu nad 2000 Kč. Tato hranice jest zajisté příliš vysoká. Měla býti snížena na 1000 Kč, při čemž ve všech případech zásadního významu mohla býti dána možnost revise k nejvyššímu soudu.

Že jsou přípustné před pracovními soudy také hromadné spory, velmi vítáme. Naproti tomu litujeme, že pracovní soudy přestávají na pouhé činnosti smírčí a tím vyřazují činnost rozhodčích soudů. To není v zájmu ani hospodářství, ani zúčastněných zaměstnavatelů a dělníků. Také zde mohla si vláda vzíti příklad z oněch států, které již dávno zavedly veřejno-právní rozhodčí soudnictví. Pro toto opominutí bude požadovaný zákon o kolektivních smlouvách zároveň s ustanovením o rozhodčích soudech naléhavější než kdy jindy a musím říci, že nechápeme, že přes sliby, které učinilo ministerstvo soc. péče již více než před rokem, není po tomto návrhu stále ještě ani stopy. Zákonná úprava smírčího řízení jest však již proto nutná, poněvadž dnes máme již celou řadu smírčích instancí, jejichž příslušnost není naprosto vyjasněná, nehledě ani k tomu, že kolektivní pracovní právo musí býti konečně dále rozšířeno. Proto žádáme, aby příslušný návrh zákona byl vydán co nejrychleji, při čemž upozorňuji na návrh posl. Kaspera, Köhlera a druhů, který jest vhodným podkladem, odpovídajícím přáním zaměstnanců a dělníků.

Příští pracovní soudce očekává zajisté těžký úkol, neboť nikoliv na posledním místě bude na nich záležeti, zda si pracovní soudy získají důvěru zaměstnanců. To ukládá odborovým organisacím především za povinnost, aby vybírajíce přísedící hleděly především k odborné způsobilosti a potom k tomu, aby nic nebránilo jejich opětnému jmenování, což jest velmi důležité, poněvadž tito přísedící musí časem nabýti také nutné soudcovské zkušenosti. Národní odborové organisace vykonají tuto povinnost rády a ochotně, aby se pracovní soudy staly předchůdcem sociálního soudnictví. (Potlesk.)

Místopředseda dr Lukavský (zvoní): Dalším řečníkem je p. posl. Jos. Tůma. Dávám mu slovo.

Posl. Jos. Tůma: Slavná sněmovno! Projednávaný zákon má býti dalším doplněním našich sociálních zákonů. Dosud byla mezera v našem sociálním zákonodárství, poněvadž tento zákon má zajistiti dělnické právo, o něž, bohužel, v našich zákonech nemáme dobře postaráno. Připravujeme a stane se skutkem zákon o pracovních soudech. Ale bylo by záhodno, kdyby tomuto zákonu předcházelo zákonné usnesení, které by jasnějším způsobem stanovilo dělnické právo, neboť zaměstnanec nemá dnes tohoto zajištění, neboť jsou tu nedostatky, o jichž odstranění právem voláme a dožadujeme se, aby tato mezera v nejkratší době byla také vyplněna. Nemáme dělnického práva, ale máme striktně pro zaměstnance stanoveny jejich povinnosti. Dovolati se práva bývá pro zaměstnaného velkým uměním a mnohdy nedosaženou tužbou, poněvadž nemáme právních předpisů a zajištění, abychom toto právo mohli na plných 100%, jak vyžadují poměry, uplatniti a dosáhnouti. (Tak jest!) Na druhé straně však máme jasným, ba tvrdým způsobem vytyčeny pro zaměstnance povinnosti pracovními řády, které jsou od prvého paragrafu až do posledního souhrnem tvrdých povinností. Pracovní řády jsou takového rázu, že mnohdy rdíme se při pročítání jednotlivých odstavců, poněvadž takové pracovní řády mohly snad míti své místo před dávnými lety, ale dnes, myslím, měly by patřiti minulosti. (Tak jest!) Pokud jde o dělnické právo, můžeme se zatím opírati o zastaralý, překonaný živnostenský řád, který má své prvopočátky v letech 1859, který tedy pro svou starobu měl by již býti odložen do staré veteše, poněvadž pro dnešní dobu se nehodí, nedá se upotřebiti, ale i toto zastaralé vetešnictví a málo zaručující právo dělnické má jen několik paragrafů, kterých může se dělník-zaměstnanec ve svém pracovním a námezdním postavení dovolávati. Namnoze i tato malá zajišťovací práva zaměstnancova bývají různými reversy, které zaměstnavatel předkládá dělníkovi k podpisu, zmenšena a na konec, nač právem si stěžují, stojí tu dělník v poměru, že nemá žádného zajištění, žádného práva. A proto jako dělník kladu s tohoto místa velikou váhu na projednávaný zákon, který svou moderní textací dá snad nyní nám, dělníkům, větší možnost uplatniti naše práva, která bohužel do této doby velice těžko uplatňujeme. Jako dělník z prakse chci prohlásiti, že nemáme de facto vedle zastaralého a mnou připomenutého živnostenského řádu žádného jiného zajištění dělnického práva, nežli pracovní nebo kolektivní smlouvy, které bohužel pro neochotu zaměstnavatelů, pro hospodářskou krisi jsou v nečinnosti. Jest jen několik šťastných odborů, které v tuto dobu mají smlouvy v platnosti, jinak nejméně z 90% jsme ve stavu bezesmluvním, ve stavu bezprávním. A právě z těchto důvodů připomínám důležitost a závažnost projednávaného zákona. Když zmínil jsem se o pracovních a kolektivních smlouvách, budiž mi dovoleno, abych zdůraznil, jaké podstaty je toto jediné, více méně vzájemně nepsané právo dělníka, jaké je hodnoty a co vlastně my dělníci od kolektivní smlouvy, která má nám zajistiti právo v práci, na konec všechno můžeme očekávati. Naše kolektivní pracovní smlouvy jsou založeny na dvou zásadách. Jedna část kolektivních smluv precisuje pracovní a druhá část mzdovou součást kolektivní smlouvy. Ta první část, která pojednává o pracovním poměru zaměstnance a dělníka v práci, je opisem sociálních zákonů, neboť vedle opisu sociálních zákonů nechtějí zaměstnavatelé do textace kolektivních smluv připustiti nic více. Proto smlouva ve své části pracovní obsahuje konstatování, že se zaručuje 8hodinová pracovní doba, placená dovolená, že se zaručují požitky §u 1154 b) obč. zák., volby závodních výborů, ale málo už tam bývá jasno, jak bude honorována práce přes čas a jiné výhody. Tudíž uvádím, že kolektivní smlouvy, které jediné mají zaručiti dělníkovi právo, jsou v prvé své části opisem sociálních zákonů, což by mohlo odpadnouti, kdyby zaměstnavatelský svět byl na tolik vychován, aby ze své vůle a sám dodržoval sociální zákony, které jsou v platnosti a které by neměly býti za žádných okolností porušovány. (Výkřiky posl. Malého.)

Táži se: Když musíme dáti do smlouvy připomínky těchto zákonů, proč už tam nedáváme, že dělník musí býti pojištěn pro případ nemoci, stáří, invalidity, úrazu? Děje se tak proto, že také tyto mnou posledně připomenuté zákony mají jinou povahu, mají zásadu exekučního vymáhání, kdežto ony sociální zákony dříve mnou připomenuté se nedodržují také proto, že nemáme k nim nařízení a podkladu, aby byly postaveny na zásadu trestního vymáhání a exekuce, jako je tomu u zákona nemocenského, starobního, invalidního a úrazového pojištění. (Tak jest! - Výborně!)

Vážená sněmovno! Toto všechno je zastaralý živnostenský řád. Smlouvy dosahu nebo opisu sociálních zákonů - to je všechno, čím zaručujeme dělníkovi právo. A proto voláme po tom, aby v tomto smyslu stala se náprava. A máme-li souditi dělnické právo, musíme je tu nejdříve míti! (Tak jest!) A musíme je míti zajištěné! (Výborně! - Potlesk.)

My hledáme dělnické právo také tím způsobem, že jsme zřídili a aktivovali t. zv. rozhodčí soudy mzdové, které jako součástka zákona o stavebním ruchu fungovaly a fungují při řešení sporů, které vyplývají z námezdního pracovního poměru mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem. Poněvadž tu jde o soudy, které jsou namnoze těch zásad, povahy a struktury jako budou soudy, k nimž mám příležitost s tohoto místa mluviti, prohlašuji, že na př. při velkém boji pražských truhlářů r. 1921 soudy - v těchto soudech je 6 přísedících - většinou 4 hlasů rozhodly pro přiznání přídavků a zvýšení mezd truhlářským dělníkům v Praze, ale předseda tehdy prohlásil, že se musí otázati ministerstva soc. péče, může-li dáti k tomu souhlas, aby se mzdy zvyšovaly a upravovaly. Já u tohoto případu chci zdůraznit, že pracovní soudy si musejí uvědomit - tedy jejich přísedící - že tu jde o soudy, které mají hledati právo pro sociálně slabší. Pro dělníka a laika je sice zřejmý průkaz, že soud tu bude hledati právo a kdo je v právu a pro koho příznivě případný rozsudek má býti vynesen, ale v prvé řadě je třeba zdůrazniti, že tu jde o sociální spravedlnost, kterou je třeba hledati v tom smyslu, jestli pracovník za svoji práci je dostatečně odměněn a jeho práce zhodnocena, že jde o to, aby se tu nehledalo jenom právo rozhodnutí z titulu trestního pojmu a z nynější judikatury, nýbrž aby se tu hledalo právo sociálně slabého, který jde k dotyčnému soudu, aby se tohoto práva dovolával, a toho práva chce také dosíci. (Výborně! - Výkřiky komunistických poslanců.) Tak by se nám neopakovaly případy, které jsem připomenul, u rozhodčího mzdového soudu z titulu stavebních živností, ač jsem dalek toho, abych se pouštěl do rozboru názorů a zaujetí stanoviska předsedy soudu, které jsem si v tomto případě dovolil uvésti.

My hledáme dělnické právo v našem státě dalším zákonným ustanovením, které vyplývá ze zákona o závodních výborech. Máme za tím účelem zřízeny rozhodčí komise. Ale vidíme zde všeobecnou vadu, že my ani tímto zákonem, který úzce řeší záležitost zaměstnání zaměstnance v závodě, podniku a kanceláři, nemáme vyřešen pojem hromadného propouštění zaměstnanců a že nemáme nalezenou cifru nebo procento, které by vyjádřilo, kdy nastává hromadné nebo individuelní propouštění z práce. Tato nejasnost stane se, myslím, předmětem jednání při provádění zákona o pracovních soudech. Připomínaje tudíž tuto nejasnost, zdůrazňuji tím jen tolik, že ani v otázce hromadného propouštění zaměstnanců nemáme jasno, kdy a pod jakým procentem rozumí se hromadné propouštění zaměstnanců z práce. A v těchto rozsudcích jest takový zmatek, že jistě právník ani z jediného z nich nemůže nabýti přesvědčení, co se rozumí hromadným propuštěním, poněvadž tím bylo by označeno také propuštění 3 zaměstnanců, kteří náhodně pracovali ve zvláštním oddělení, ač v závodě bylo by na 300 zaměstnanců. Bylo by to prohlášeno za hromadné propuštění, poněvadž by zde šlo o zrušení jednoho výrobního oddělení. Komise prohlásila by se nekompetentní a záležitost pro dělníky by byla prohrána, ač by šlo jen o 3 dělníky z velikého počtu zaměstnaných v závodě.

Hledáme-li pojem dělnického práva, shledáme, že nemáme dodnes pevně postavené zásady pro rozvázání pracovního poměru, pokud se týče výpovědní lhůty. I když se nechci dovolávati zastaralého a překonaného živnostenského řádu, musím přece jen konstatovati, že je v něm ustanovení, které drží zásadu 14denní výpovědní lhůty, jež ovšem v tom zákoně nebyla stanovena z důvodu ochrany dělníka, nýbrž vynutili si toto zajištění zaměstnavatelé vzhledem k tehdejšímu nedostatku řemeslníků a pracovníků vůbec. Z toho důvodu si vynutili, aby dělník měl 14denní výpověď z práce, aby si v té době mohli opatřiti nového zaměstnance.

Dnes ovšem jsme v situaci, že ve všech smlouvách stojí zaměstnavatelé na zásadě nejen hodinové, nýbrž t. zv. okamžité výpovědi, a máme málo smluvních ujednání, kde bychom prosadili zásadu, aby výpovědní lhůta stanovena byla na týden, natož pak na 14 dní, jak bývalo před tím, ač právě zde, kde jde o rozvázání pracovního poměru, měl by míti dělník lepší zajištění a více práva, poněvadž propuštěním z práce jest vysazen bídě a nedostatku, jak to potvrzuje dnešní doba, kterou prožíváme.