Vládní návrh má dále ještě jednu velkou slabinu. Zásadně totiž nezapočítává nepojištěnou dobu tomu soukromému zaměstnanci, který před tím, než se stal pojištěncem podle pensijního zákona, byl zaměstnán jako dělník a pod. To má za následek, že řada kategorií z řad báňských a hutních úředníků nebude výhod zákona účastna. To se týká stejně dílovedoucích, mistrů a podobných kategorií, kteří napřed prošli školou dělníka, pak teprve se stali mistry, anebo zase v báňském a hutním podnikání prošli kategorie, jež do pensijního pojištění přišly až po novele 1. července 1920. Tito soukromí zaměstnanci, pokud jsou již starší, budou míti malé pense, ježto se na jich dobu dělnickou vůbec přihlížeti nebude. Jsou případy, že na př. byl důlní zaměstnanec na šachtě od 14 let a v 52 letech stal se dozorcem-úředníkem. 38 let u bratrské pokladny ztrácí a jen 8 let bude míti pojištění. To jsou případy, které křičí a kterých není málo. Považuji naše báňské a hutní úředníky za vzácné pracovníky, kteří stejně na Ostravsku jako na českém severu, stejně na Kladensku jako na českém západě jsou strážci pořádku, správci a pracovníky v nejtěžším oboru národohospodářské práce. Jest skutečným nevděkem, jestli význam a důležitost báňských a hutních úředníků se nedoceňuje a jestli se tím jejich těžká, zodpovědná služba neulehčuje. (Posl. Hatina: To se už mohlo státi za občanské koalice!) Co se týče toho výkřiku stran občanské koalice, konstatuji, že my jsme to započítání navrhli, ale právě pro odpor ministra financí, o kterém pan kolega by mohl vědět, že nebyl tak příliš z občanské koalice, k tomu nedošlo. Starost o budoucnost je nejtěžší starostí jednotlivce, bylo by proto na místě, řešiti řádně tuto otázku při sanaci bratrských pokladen. K sanaci se bude muset stejně přistoupiti, poněvadž svého času "Lex Vrbenský" zapomněl na maličkost - na úhradu - a při sanaci musíme žádat aspoň, aby bratrské pokladny měly povinnost přiznat soukromým úředníkům, pokud byli dříve jich členy, aspoň statutární nárok. To je nárok na to, co si za své členství v bratrských pokladnách, dokud nepřišli do pensijního fondu, zaplatili. To je minimum, které žádáme pro báňské a hutní úředníky.

Přicházím k další tvrdosti zákona, a to tvrdosti, která již dnes budí velmi značnou pozornost všech postižených a o které také, jak musím loyálně konstatovati, velmi obšírně se zmínil p. zpravodaj, který už také poukázal, že toto ustanovení je skutečně tvrdostí. Návrh zákona zásadně připouští započítání jen té prokázané nepojištěné doby, která byla odsloužena na území našeho státu. Nezapočítává tedy na př. dobu soukromého úředníka, odslouženou za starého Rakouska ve Vídni, Haliči, Bukovině atd. Takových případů nezapočítání bude jistě hodně, ježto dnes z praxe víme, že je mnoho soukromých úředníků, kteří prostě přicházejí o své pojištění za starého Rakouska, pokud prošlo v době před 1. lednem 1919 na území, které není dnes československým.

A teď přijdou ještě ke všemu i o naději, že tuto dobu získají započtením jako doby nepojištěné. Tady se stále marně namáháme, aby naše vláda uzavřela s vládou rakouskou mezistátní úmluvu o vzájemném převodu takových pojištění a doplnila tak úmluvu z r. 1924. Ale to není vše. Podívejme se na Slovensko. Kolik tam je úředníků, kteří sloužili v Uhrách. A kolik našich lidí je a bylo nuceno hledati svůj chléb v Německu. Zdá se, že řešíme tuto otázku nespravedlivě, poněvadž zapomínáme, co je v mezinárodním právu pro každý samostatný stát nejdůležitějším, totiž reciprocity, neboť podle našeho zákona říšský Němec, Maďar, Angličan, Ital atd., pokud je u nás v zaměstnání, bude mít nárok na započítání, kdežto Čech a Slovák, který pracoval v kterékoli zemi bývalého mocnářství rakousko-uherského mimo dnešní území naší republiky, nebude míti toho nároku.

Při tom musím se vším důrazem žádati ministerstvo soc. péče, aby dbalo, aby zákon o ochraně domácího trhu práce z r. 1928 byl skutečně zachováván, neboť právě nedodržováním tohoto zákona nejvíce jsou poškozováni soukromí úředníci ve vyšších službách. Jistě že i v cizině je hodně Čechoslováků, ale rozdíl proti cizině je zejména v tom, že cizina dodává nám rozhodující ředitele a vůdčí úředníky. Je v zájmu našeho státu, abychom chránili své příslušníky proti cizincům. Lituji velice, že nebyla tato otázka řešena podle §u 11 návrhu našich senátorů Dyka, Votruby, dr Fáčka a druhů z 9. dubna 1930. V tomto návrhu byl formulován § 11 velmi krásným způsobem: "Cizí státní příslušníci, pojištěnci mají nárok na dávky výše uvedené jen tehdy, je-li v jejich vlasti rovněž provedeno pensijní pojištění a je-li tam poskytován státním občanům československým stejný přídavek k jejich důchodům."

Tedy to je princip reciprocity, který je, bohužel, opomenut, ale který jistě celou tuto otázku by pozměnil.

I prof. Schönbaum ve svém původním návrhu na tyto okolnosti pamatoval, ale, bohužel, v komisi věc padla. Myslím, že nejsprávnější by bylo, kdyby toto ustanovení při provádění zákona bylo suspendováno na tak dlouho, dokud s příslušnou zemí nebude dojednána úmluva o naprosté reciprocitě.

Na konec upozorňuji ještě na jednu závažnou okolnost, která byla by s to poškoditi řadu pojištěnců. Vládní návrh zákona je totiž tak stylisován, že opravňuje žádati o započtení nepojištěné doby buď pojištěnce, tedy aktivního zaměstnance, nebo důchodce a jeho pozůstalé. Výkladem stylisace je možno vyloučiti z účasti dobrodiní zákona ty, kdož už nejsou aktivními zaměstnanci, nejsou však ještě důchodci, jinými slovy ty, kteří buď pokračují dobrovolně v pojištění anebo si platí t. zv. uznávací poplatek 25 Kč ročně a udržují si podle zákona nároky neztenčeně dále. Toto vyloučení stalo se již při sdělávání volebního řádu do všeobecného pensijního ústavu, v němž dobrovolný pojištěnec není prohlášen za voliče, stejně jako ten, který platí uznávací poplatek. Bylo by na místě, aby prováděcí nařízení jasně řešilo tuto otázku ve prospěch dobrovolných pojištěnců.

Již při projednávání platového zákona státních zaměstnanců r. 1926 prohlásil jsem v této slavné sněmovně, že provádění zákona může nejhorší zákon zlepšit, ale nejlepší zákon úplně zkazit. Máme smutné zkušenosti i z provádění platového zákona, i ze staropensistského zákona. Vyslovuji naději, že aspoň tento zákon bude se prováděti co nejliberálněji, aby tendence zákona, ulehčení postavení soukromých úředníků, byla skutečně splněna. Zejména přimlouvám se, aby bylo liberálně postupováno při posuzování průkazů, potřebných při uplatňování nároků. Lhůta je totiž poměrně krátká, ani ne jednoroční, a potíže budou míti zejména ti, kteří si žádaná potvrzení své doby od zaměstnavatelů nevyžádali nebo je ztratili a nová potvrzení nebudou si moci opatřiti, jelikož bývalí šéfové již nežijí, firmy již neexistují a pod., a ještě hůře bude vdovám a sirotkům, kteří mnohdy nevěděli ani zcela určitě, v čí službách jejich živitel byl. Ovšem hlavním naším přáním jest, prováděti zákon brzy a skutečně provádět. Zákony musí se plnit! Trváme na provádění zákonů. Snad by někomu mohlo se zdát poněkud divným, že žádám skutečné provádění. A přece volání toto má svůj důvod. Jsou zákony, které se vůbec neprovádějí, jsou zákony, které se provádějí pomalu a leckdy neúplně nebo nesprávně. Trváme na provádění zákonů. Trváme na provádění pensijního zákona. Trvalo na př. dlouho, než došlo k jmenování pojišťovacích soudů. Dodnes však nebyly jmenovány nové správní orgány všeobecného pensijního ústavu a jeho úřadoven, jak přikazuje ministru soc. péče a vládě § 193 pens. zákona. Dnešní správní komise neodpovídají danému stavu, jejich jmenování bylo provedeno r. 1920 a 1923, nehledě ani k tomu, že jsou kusé a neúplné. Prohlásili jsme a znovu prohlašujeme, že jsme pro vypsání voleb do pensijních ústavů, ale dáváme zároveň v úvahu, je-li dnešní doba hospodářské krise, kdy jest z pensijního pojištění vyřazeno mnoho soukromých zaměstnanců, k provedení voleb vhodnou.

Bohužel, máme ještě jiné příklady nesprávného provádění zákona. Nový pensijní zákon z r. 1929 ve svém §u 176 přiznal pojištěncům a jejich pozůstalým nárok na státní příspěvek za války. Výslovně pravím, že nárok ten mají i ti, kdož konali osobní válečné úkony podle zákona o válečných úkonech. Myslí se tím služba v civilu v podnicích, jež za války byly pod vojenským dozorem a které vyráběly válečné potřeby. Právě v nich byla zaměstnána velká část soukromých úředníků. Žádosti o tento státní příspěvek měly býti podávány pensijním ústavům s příslušným potvrzením o vojenské službě do 30. června 1930. Zůstalo mnoho těch, kdož tuto žádost do předepsané doby nepodali. Ti všichni nedostali ničeho, ač ministerstvo soc. péče dovolilo pensijním ústavům, aby žádosti zatímně přijímaly do 30. září 1930. Kdo podal žádost o státní příspěvek za osobní válečné úkony i ve lhůtě do 30. června 1930, tedy úplně správně podle zákonných předpisů, také ničeho nedostal. Je to výsledek snahy nárok na státní příspěvek odejmouti osobám, které konaly za války t. zv. osobní válečné úkony, a přiznati nárok ten jen těm, kdož vykonávali vojenskou službu, ač to v intencích zákonodárného sboru naprosto nebylo. Délku vojenské služby potvrzovaly žadatelům vojenské úřady. Dostávám řadu stížností, že žádaná potvrzení se nevydávají, ač lhůta ku předložení dokladů k žádostem již podaným byla prodloužena do 30. června t. r. Zakrátko tedy lhůta projde a nastane ještě větší zmatek v celé této věci, než jaký je dnes. Bylo by dobře, kdyby lhůta k podávání žádostí byla prodloužena do 30. června t. r., aby tím byly uznány za správné žádosti, které byly podány po 30. červnu 1929. Doporučovali jsme stále ve svých listech, aby se žádosti o státní příspěvek za válku podávaly i po projití prvotně stanovené lhůty, což se také dělo, a pensijní ústavy je také nezávazně a s výhradou přijímaly. Bylo by dobře, kdyby tomuto stavu byl učiněn konec jednak urychleným vydáváním žádaných vojenských potvrzení, jednak prodloužením lhůty. Je to v zájmu především vdov a sirotků, od nichž těžko můžeme žádati striktní dodržování zákonných lhůt. Ovšem, že naším stanoviskem je, aby státní příspěvek byl ponechán i těm, kdož vykonávali t. zv. osobní úkony za války.

Velmi bolavým bodem sociální péče o soukromé úředníky je ovšem nemocenské pojištění. Byla to naše strana a zejména dr Kramář, který prosadil, že nemocenské pojištění zachovalo si svoji samostatnost, ale bohužel po stránce zákonné stále nedostáváme se ve věci nemocenského pojištění vpřed. R. 1928 dohodli se v odborné meziministerské komisi zaměstnanci a zaměstnavatelé ve vzácném souladu a předložili úplně vypracovaný návrh, avšak, bohužel, ministerstvo soc. péče přepracováním návrhu zkomplikovalo situaci tak, že máme nyní řadu návrhů od odborových organisací a že stále otázka nemocenského pojištění točí se kolem otázky svého organisování. A tak jsme dnes v neudržitelné situaci, že totiž rozsah dnešního pensijního pojištění nekryje se s rozsahem pojištění nemocenského, takže se dochází k anomaliím, že na př. některý soukromý zaměstnanec má pojištění pensijní, ale nemocensky je pojištěn jako dělník. Odhaduji počet těchto soukromých úředníků na 40%. Je proto nutno uspíšiti práce odborné komise a je nutno konečně dojíti k úpravě, která je tak toužebně všemi soukromými úředníky očekávána.

Chtěl bych při této příležitosti ještě poukázati na smutný osud nejstarších pensistů velkostatkářských, kteří odešli na odpočinek před 1. lednem 1907 a event. na pozůstalé po nich. Požitky těchto staropensistů a vdov byly upraveny zákonem z 18. března 1921, č. 130 Sb. z. a n. Tyto požitky pohybují se u pensistů mezi 1500 Kč ročně v nejnižší a 14.000 Kč v nejvyšší kategorii. Vdovy jsou odkázány na polovinu těchto požitků, které jistě nestačí k uhájení holého živobytí. Kromě toho hrozí jim nebezpečí, že jejich bývalí zaměstnavatelé, jimž uvedeným zákonem byla uložena povinnost platiti tyto pense, po zabrání jejich majetku pozemkového nebudou moci dostáti této své povinnosti. Již několikrát museli staropensisté a vdovy na př. na schönbornských statcích čekati více měsíců na výplatu svých pensí, takže mnohý šafář, který neměl nikoho, kdo by mu v této kritické době pomohl, musel se chopiti žebrácké hole, aby nezemřel hladem. Všeodborovému spolku pensistů spolu se správou velkostatku podařilo se konečně zakoupením těchto pensistů do pojištění u soukromého ústavu zajistiti jim řádnou výplatu pensí až do smrti, avšak to jde pouze o jeden velkostatek, kdežto u druhých možno takové případy, zejména v dnešní hospodářské krisi, velmi lehko očekávati. Stát, který zabral velký majetek pozemkový a s ním jako se státním podnikem disponoval, měl by též povinnost starati se o přiměřené zaopatření bývalých zaměstnanců, jichž prací získal majetek vybudovaný a spořádaný. Má k tomu k disposici fond pro zaopatření býv. zaměstnanců na velkém majetku pozemkovém. Prostředky tohoto fondu by jistě stačily k úpravě požitků nejstarších pensistů a vdov aspoň na výši, která je nyní přiznávána mladším pensistům velkostatkářským, kteří se dočkali zavedení pensijního pojištění v činné službě, a pozůstalým po nich. Počet těchto nejstarších je již nepatrný. Odešli na odpočinek před zavedením pensijního pojištění v r. 1907, tedy před více než 24 roky a většina z nich šla do pense ve stáří přes 60 roků. Těch málo, kteří ještě zůstali na živu, vykazuje stáří přes 80 let. Proto nikdo z nich nezatěžoval by dlouho zmíněný fond. Bylo by skutečně povinností státní, aby k těmto nejubožejším přihlédl.

Mohu tedy ke konci shrnouti svoje vývody o navrhované předloze v ten smysl, že předloha jest splněním našeho dlouholetého volání po započítání nepojištěné doby a že, i když nevyhovuje ve všech směrech našim požadavkům, přece jest velkým krokem kupředu v sociální péči o tak důležitý stav, jako jsou soukromí úředníci. Mohu s radostí konstatovati, že tohoto úspěchu dosáhlo se jedině vzájemnou solidaritou zaměstnavatelů a zaměstnanců a já s tohoto místa pronáším vroucí přání, aby vzájemná solidarita stala se trvalým východiskem pro všechny úkoly národohospodářské do budoucnosti, aby tato vzájemná solidarita stala se vzorem všem politickým stranám, aby všechny velké otázky hospodářské, sociální a politické řešily solidárně ve prospěch všech tříd a stavů, ve prospěch celého státu. (Potlesk.)

Místopředseda Roudnický (zvoní): Uděluji slovo dalšímu přihlášenému řečníkovi, jímž je p. posl. Oehlinger.

Posl. Oehlinger (německy): Slavná sněmovno! Vláda rozdala dne 2. června poslanecké sněmovně návrh zákona tisk 1191, který dnes projednáváme. Tento vládní návrh jedná o započtení poloviny nepojištěné doby služební soukromých zaměstnanců pojištěných na pensi. Starším soukromým zaměstnancům se nyní v polovici započítává do pensijního pojištění nepojištěná služební doba, odbytá před tím, než ještě nabyl účinnosti zákon o pensijním pojištění z r. 1909. Od vydání novely k zákonu o pensijním pojištění ze dne 21. února 1929 za dřívější vlády jest tento vládní návrh prvním zákonem, který dnešní vláda na několikeré interpelace a zakročení i naše vydává ve prospěch soukromých zaměstnanců, dosti pozdě, ne-li příliš pozdě.

Návrh zákona není nic jiného než pokračování novely ze dne 21. února 1929 a obsahuje známé ustanovení ve prospěch soukromých zaměstnanců, o které jsme se my němečtí křesťanští sociálové zasazovali již kdysi při poradách o novele k zákonu o pensijním pojištění soukromých zaměstnanců ve vyšších službách a které jsme chtěli míti již tehdy pojato do novely ze dne 21. února 1929. Náš tehdejší požadavek, aby i důchody starších na pensi pojištěných soukromých zaměstnanců byly zlepšeny státním příspěvkem - obdobně jako při zákonu o sociálním pojištění ze dne 9. října 1924, který přece také ustanovuje státní příspěvek k důchodům - rozbil se o odpor tehdejšího ministra financí. Soukromí zaměstnanci, zvláště starší, měli pochopitelně velký zájem na řešení této otázky v našem smyslu. Než ministerstvo financí zůstalo tvrdé. Ani tentokráte nechtělo ministerstvo financí převzíti zatížení a tak se po dlouhém vyjednávání mezi zaměstnanci a zaměstnavateli našlo východisko, aby se prostředky sehnaly zvýšením pojistného.

Vládní návrh tisk 1191 jest tedy dílem kompromisu se všemi světlými a stinnými stránkami takového díla. Ze stinných stránek budiž učiněna zmínka jen o několika. K některým skupinám bývalých soukromých zaměstnanců nebo jejich pozůstalých, kteří jsou nyní ve velké nouzi a kteří, když nabyly účinnosti rozličné zákony o pensijním pojištění, nemohli již vstoupiti ani do povinného pojištění ani do dobrovolného pojištění na útraty zaměstnavatelů, poněvadž pro invaliditu, stáří nebo smrt stali se již k pojištění neschopnými, nebylo zase přihlíženo. Tyto skupiny jsou ve velmi velké hospodářské nouzi a musí bohužel stejně jako dříve setrvati ve svém nanejvýš nepříjemném postavení, jsou tedy takřka odsouzeny k smrti hladem.

V návrhu bylo dále opomenuto zbaviti účinnosti ona ustanovení zákona o pensijním pojištění, která buď překážejí započtení nepojištěné služební doby nebo nepřipouštějí, aby se projevilo ve výši důchodu. Jest to vada návrhu, že omezení důchodů pro náhodnou výši pensijní základny v posledních letech znemožňuje započtení spolupojištěné služební doby v těch případech, kdy starší zaměstnanci, jako nyní zcela zvláště v době krise, ztratili zaměstnání a musili přijmouti méně placená služební místa. Důchodci, kteří se v letech až do r. 1920, i když na místech přiměřeně dobře placených, stali invalidy nebo musili dostávati starobní důchod, ještě než jejich mírové platy byly přizpůsobeny, byť jen částečně, znehodnocené měně, ztratí zvýšení důchodů. Dále jest nespravedlivé, že ačkoliv zvýšení důchodů podle zákona z r. 1929 byla prohlášena za nepodléhající srážce proti jiným příspěvkům a zvýšením pense, vládní návrh opomíjí rozšířiti toto ustanovení na zvýšení důchodů ze započtení nepojištěné služební doby. Velkou tvrdostí návrhu, o které se zmínil kol. Köhler, jest, že nepřihlíží k započtení nepojištěné služební doby tak zvaným osobám přestárlým v pensijním pojištění.

Poněvadž jest nyní úmysl v mezistátních smlouvách, z nichž dosud byla uzavřena jen smlouva s Německem, započítati pojištěncům služební dobu ztrávenou v cizině, odporuje to tím spíše sociálnímu duchu v novele o započtení nepojištěné služební doby zcela pominouti služební dobu ztrávenou v cizině, zvláště pak dobu ztrávenou v té cizině, která tehdy, když se služební doba konala, ještě vůbec cizinou nebyla. Vládní návrh přináší však také přece jen citelné, 40 let trvající zvýšení pojistného podle platových tříd od 2 do 10 Kč měsíčně. Doufejme, že se tato zvýšení dostanou výlučně do rukou důchodců. Nyní jistě četní soukromí zaměstnanci, kteří již dávno pro své stáří měli býti na zaslouženém odpočinku, zažádají o své přeložení do výslužby a tím oživí pracovní trh.

K vládnímu návrhu tisk 1191 podal můj klub několik pozměňovacích návrhů, které si dovolím sněmovně oznámiti a prosím, aby byly přijaty. Poněvadž tyto pozměňovací návrhy nejlépe osvětlují naše stanovisko k tomuto návrhu zákona, nemusím se blíže zabývati jednotlivými příslušnými paragrafy.

Pozměňovací návrhy znějí:

Čl. I, obsahující § 177 a), budiž doplněn odstavci tohoto obsahu:

"(8) Důchodcům podle §u 187 zákona ze dne 21. února 1929, č. 26 Sb. z. a n., započítává se nepojištěná služební doba rovněž polovinou.

(9) Služební doba ztrávená v cizině, pokud nebyla zhodnocena již podle §u 188, považuje se za ztrávenou ve zdejší zemi.

(10) U důchodců, jejichž důchod činí podle §u 177 (6) ročně 7200 Kč, přiráží se k těmto 7200 Kč zvýšení z polovičního započítání nepojištěné služební doby.

(11) Starobní důchodci, kteří dostávajíce nepodmíněný starobní důchod zůstanou dále v postavení podléhajícím pojistné povinnosti, získávají nárok na zvýšení důchodu ze započtení poloviny nepojištěné služební doby, teprve když opustí místo podléhající povinnému pojištění. (Předsednictví se ujal předseda Malypetr.)

(12) §§ 24 a 44 (3) zákona ze dne 21. února 1929, č. 26 se ruší.

(13) V §u 68 (5) se ruší ustanovení "nenastal-li dosud pojistný případ".

(14) § 118 (2) zákona z 21. února 1929, č. 26 Sb. z. a n., mění se částečně v...." z čák, vyměřený podle §§ 177, 21 a 176 a) tohoto zákona".

(15) Státní příspěvek podle §u 176 zákona z 21. února 1929, č. 26 Sb. z. a n., se vypočítává důchodcům, kteří pro válečné poškození stali se trvale neschopnými vykonávati své povolání, dále vdovám, sirotkům a předkům pojištěnců padlých ve válce, jakoby jejich vojenská služební doba trvala až do konce války. Kdo má býti považován za válečného poškozence neschopného vykonávati své povolání, určí se do tří měsíců vládním nařízením.

(16) Nepojištěná služební doba se má prokázati buď služebním vysvědčením nebo potvrzením zaměstnavatele, nebo kde ho nelze již dosáhnouti, potvrzením starosty s podpisem dvou svědků z té obce, ve které bydlel pojištěnec v době svého zaměstnání, nebo obce, ve které bylo jeho pracovní místo."

Soukromí zaměstnanci vyjádřili svůj souhlas s tímto návrhem zákona, ačkoliv neuspokojil všech jejich přání. Proto budeme i my, byť se právě dnes tísnivě pociťuje každé větší zatížení, pro tento zákon hlasovati. (Potlesk.)