Je pravda, že soc. politický výbor vyslovil také nespokojenost s obsahem zákona. Také v tisku vidíme, že zákon se nelíbí úplně. Já říkám, že mně se také úplně nelíbí, ale, pánové, jde o to, že je to prvý krok k tomu cíli, který jsem naznačil, a že za dnešních poměrů není zatím jiného východiska. A bylo by jistě velikou a osudnou chybou, kdybychom dobré stránky tohoto návrhu zákona neuznali a vytýkali návrhu pouze jeho nedostatky. Konstatuji velmi jasně, že tento zákon byl jednomyslně přijat všemi skupinami zaměstnanců i zaměstnavatelů a je presentován této sněmovně jako čestný závazek. I my jsme se pokoušeli o možnost dosáhnouti dalšího zlepšení v posl. sněmovně, ale jakmile jsme shlédli, že každá věta, třebas jen jinak vyjadřující určitý účel a potřebu, znamená, že zákon nebude odhlasován, ano, že riskujeme veliké škody a že zejména béřeme odpovědnost za strašlivé důsledky neupraveného důchodu u 29.000 důchodců, pak myslím, že nám právě veliká odpovědnost velela, abychom s velikým díkem tento zákon přijali, abychom jej považovali za první etapu našich pokusů o důkladné zlepšení pensijních důchodů pojištěncům a důchodcům a o vytváření sociálně-politické atmosféry, která by i jiným zaměstnancům v tomto státě přinesla podobné výhody. Prosím proto slavnou sněmovnu, aby v tomto smyslu schválila zprávu výboru soc. politického. (Potlesk.)

Místopředseda Stivín (zvoní): K této věci jsou přihlášeni řečníci, zahájíme proto rozpravu.

Podle usnesení předsednictva navrhuji lhůtu řečnickou 30 minut. (Námitky nebyly.)

Námitek není. Navržená lhůta jest schválena.

Přihlášeni jsou tito řečníci: na straně "pro" pp. posl. Ježek, Bergmann, Schäfer, Čuřík, Chloupek; na straně "proti" pp. posl. Köhler, Oehlinger, Šalát, Štětka, Horpynka.

Uděluji slovo prvnímu přihlášenému řečníku "proti" p. posl. Köhlerovi.

Posl. Köhler (německy): Dámy a pánové! Je tomu již několik let, co se usnesla ministerská komise, jmenovaná kdysi ministerstvem sociální péče, aby do novely zákona o pensijním pojištění soukromých zaměstnanců bylo pojato započtení nepojištěné služební doby. O úhradu se měl postarati stát. Jistě plným právem. Neboť předně státní příspěvek na to požadovaný znamená jen přechodné zatížení na dobu 40 let a za druhé mohli soukromí zaměstnanci poukazovati k tomu, že takový státní příspěvek jest ustanoven také v sociálním pojištění dělníků a že bude rovněž také zaveden v pojištění samostatně hospodařících, ke kterému pravděpodobně přece také ještě jednou dojde. A konečně říkali zaměstnanci: jestliže stát prostřednictvím vlády vykonává vliv na správu pensijní pojišťovny, a to co nejsilnější, takže nejvyšší úředníci pojišťovny nejsou svobodně voleni pojištěnci, nýbrž jmenováni vládou, jestliže dále stát vykonává co největší vliv na ukládání peněz spravovaných pensijní pojišťovnou, když se tedy samospráva pojištěnců stala takřka fraškou, pak musí také tento stát převzíti příslušné povinnosti k těmto pojišťovacím zřízením. A konečně mohli zaměstnanci poukazovati také k tomu, že poplatkem ze služební smlouvy podléhají stále ještě dvojitému zdanění a že také z tohoto titulu jsou povinnosti státu k sociálním zřízením zaměstnanců naprosto oprávněné. Ale monsignore Šrámek, tehdejší ministr soc. péče, známý fiskalista, posuzoval věc podstatně jinak než pojištění zaměstnanci. Rozpočtený státní příspěvek prostě škrtl, a tím padlo také započtení nepojištěné služební doby. Od té doby vede se nepřetržitý boj o započtení nepojištěné služební doby do pensijního pojištění soukromých zaměstnanců.

Tento boj byl veden do dnešního dne, kdy parlament projednává zákon, který nyní má splniti přání soukromých zaměstnanců. Tento zákon, který nyní máme zde před sebou, přinese ovšem zaměstnancům leckterá zklamání. Již proto, poněvadž ani tento zákon nemá ustanovení o státním příspěvku. To jest, nepodařilo se zatím přesvědčiti ministra financí o nutnosti takového státního příspěvku; nynější vládní koalici právě tak jako dřívějšímu tak zvanému občanskému bloku se nepodařilo vykonati na ministra financí takový vliv, aby se státní příspěvek povolil. Jestliže zaměstnanci přes to dali svůj souhlas ke kompromisu, k němuž došlo v ministerské komisi, a prohlásili, že jsou ochotni polovici zvýšení pojistného vzíti na sebe, učinili tak jen proto, aby neohrozili zákon a aby starším zaměstnancům poskytli co nejrychleji pomoci. Tímto stanoviskem zástupců zaměstnanců v ministerské komisi nemá však býti nikterak vyjádřeno, že se zaměstnanci nyní vzdávají státního příspěvku. Stát, který má peníze na vše, který obětuje miliardy militarismu, který poskytuje sta milionů bankám a konečně také vlastním podnikům, které pro svou nehospodárnou správu nemohou vybřednouti z hospodářského schodku, musí také míti přiměřené částky na sociální dobročinnost. K této sociální dobročinnosti patří zcela určitě také pomoc pro starší soukromé zaměstnance, jimž dosud stát příliš mnoho nevěnoval. Proto soukromí zaměstnanci tak jako dříve uplatňují oprávněný nárok na státní příspěvek.

Tímto zákonem se zvýší pojistné pro pensijní pojištění soukromých zaměstnanců. Toto zvýšení má ovšem nésti nejen zaměstnanec, nýbrž i zaměstnavatel. Zaměstnavatelé ovšem velmi dobře dovedli toto nepatrné zvýšení tak zvaných sociálních břemen vyrovnati snížením platů, které zatím provedli a jež zcela určitě činí mnohonásobek zatížení, které tímto zákonem zaměstnavatelům vzniká. Tím tíže ponesou zaměstnanci nové zvýšení pensijního pojistného. Jestliže však byli již ochotni vzíti na sebe tuto oběť, stalo se to především v dobré víře, že se tímto zákonem podstatně uvolní na pracovním trhu. Zákon přinese soukromým zaměstnancům jisté zklamání v této věci, neboť v něm není ustanoveno, že se důchody zvýší jen oněm zaměstnancům, kteří práci skutečně opustí. Tento požadavek soukromých zaměstnanců byl úplně oprávněn. Pro široké vrstvy soukromých zaměstnanců bude tím nepochopitelnější, že tento požadavek nebyl uskutečněn v tomto zákoně, když přece i vláda musí věděti, že pracovní trh soukromých zaměstnanců jest již dlouho neobyčejně silně přetížen a že mnoho tisíc soukromých zaměstnanců nemá možnosti postupovati ve své životní dráze, poněvadž jim v tom překážejí starší zaměstnanci, zralí pro pensi. Jest ovšem pravda, že zákon o pensijním pojištění měl sice již ve svém nejstarším znění tak zvaný bezpodmínečný starobní důchod. To ovšem podle našeho mínění není ještě důvodem, aby toto ustanovení zůstalo zachováno pro celou dobu pensijního pojištění soukromých zaměstnanců. Většina zaměstnanců jistě klade podstatně větší důraz na to, aby byla provedena jistá zlepšení zákona o pensijním pojištění, na která již dlouho čekají. Zaměstnanci by uvítali především, kdyby konečně byla snížena hranice stáří. Byli by jistě srozuměni, kdyby místo bezpodmínečného starobního důchodu byla zavedena do pensijního pojištění zaměstnanců snížená hranice stáří. Podle našeho mínění může to býti jen otázkou pojistně matematického výpočtu, je-li možno upuštěním od bezpodmínečného starobního důchodu snížiti starobní hranici, jak to navrhuje největší německá odborová organisace DHV, o 5 let. Tato otázka má pro soukromé zaměstnance mimořádný význam také proto, poněvadž právě v nynější době, v době racionalisace, jest jejich existence ve věku od 50. do 60. roku nejsilněji ohrožena. To by mohla beze všeho prokázati každá zprostředkovatelna míst zaměstnaneckých organisací. Ve stáří mezi 50. a 60. rokem, jak lze prokázati, jen velmi nepatrný počet soukromých zaměstnanců může nalézti nové a vhodné místo. Proto byla by také včasná ochrana zákonem o pensijním pojištění neocenitelným dobrodiním pro soukromé zaměstnance, kteří by v ní spatřovali mnohem větší výhodu, než v poskytnutí bezpodmínečného starobního důchodu starším zaměstnancům, kteří jsou ještě v místech. Nemohu nepoužíti této příležitosti, abych nepožádal pana ministra soc. péče, aby uložil Všeobecné pensijní pojišťovně, aby prozkoumala dosah návrhu DHV po stránce pojistně-matematické a aby se postaral, aby novým novelováním pensijního zákona byla starobní hranice co možno nejvíce snížena. Velmi litujeme, že tento návrh přes pokrok, kterým jest, má proti nynějšímu zákonu o pensijním pojištění četné nedostatky, které podle našeho mínění nemusely by v něm býti bezpodmínečně obsaženy. Týká se to především tak zvaných přestárlých podle § 187 zákona o pensijním pojištění, jejichž nepojištěná služební doba nemá býti započítána, ačkoli při tom jde vesměs o důchodce, kteří dostávají tak nízké důchody, jak si jen lze pomysliti, a jejichž život jest zcela určitě mimořádně silně omezen. Zařazení této skupiny skutečně potřebných lidí nebylo by způsobilo jistě takové zatížení, že by jím byla početní základna tohoto zákona otřesena. Proto tito zaměstnanci mohli také očekávati, že se stát nebude zdráhati poskytnouti sociální pomoc právě těmto zaměstnancům, vyžadujícím největší ochrany. I když poslední zákon o pensijním pojištění, který nabyl účinnosti dnem 1. ledna 1929, přinesl těmto zaměstnancům leckteré výhody, podle našeho mínění nebylo to ještě důvodem, aby tito zaměstnanci byli nyní vyloučeni z dobrodiní tohoto zákona. Chtěl-li zákon poskytnouti starším zaměstnancům bez výjimky skutečné výhody, pak byl by musil pro započtení nepojištěné služební doby přihlížeti také ke všemu, co by mohlo vésti ke zvýšení důchodu. Zaměstnanecké svazy dožadovaly se sice vesměs započtení činné vojenské služby starších zaměstnanců, rovněž i započtení studijních let. Bohužel, žádný z obou požadavků nebyl splněn, ačkoli ani ony nebyly by způsobily podstatného zvýšení početní základny tohoto zákona. Mimo to započtením činné vojenské služby a studijní doby bylo by se pomohlo leckterému staršímu zaměstnanci. Důchod těchto zaměstnanců byl by býval zase poněkud zvýšen. Tím byla by bývala také napravena újma, kterou trpí proti mladším zaměstnancům, pro něž podle posledního zákona o pensijním pojištění z února 1929 bylo zavedeno započtení vojenské služební doby. Tím, že starším zaměstnancům nebyla započtena studijní doba, přešlo se zcela určitě přes ony skupiny zaměstnanců, kteří jsou většinou ve vyšších místech a mohli by vesměs žádati, aby doba, kterou ztrávili na vyšších školách, byla právě tak hodnocena, jako doba, která odpovídá, řekněme, všeobecné učební době.

Nebyla zahrnuta také pojištěná léta zaměstnancům v hornictví, pokud byli pojištěni v bratrských pokladnách. Tím jest velmi mnoho důlních zaměstnanců neobyčejně těžce poškozeno a leckteré naděje zničeny. Jsem přesvědčen, že také zde bylo by se dalo najíti východisko, poněvadž bratrské pokladny, které ono pojištění prováděly, lhostejno, byli-li pojištěnci dělníci nebo zaměstnanci, octly se v neobyčejně tíživých finančních poměrech a nebyly již s to, aby zakoupily pojištěnou dobu v bratrských pokladnách pro pensijní pojištění soukromých zaměstnanců. Důlní zaměstnanci mohli tedy očekávati, že započtením nepojištěné služební doby bude nyní aspoň poněkud napraveno kruté bezpráví, které na nich bylo spácháno. Zde především bylo by bývalo úkolem státu zasáhnouti vlastními penězi, aby tato léta pojištěná v bratrských pokladnách byla pojata do pensijního pojištění zaměstnanců.

Velice litujeme, že stále ještě nebyly uzavřeny nejdůležitější mezistátní smlouvy, které by byly mnoha stům zaměstnanců umožnily, aby jim byla plně započtena služební léta, která otrávili zvláště na půdě rakouského státu. Poněvadž nyní došlo k mezistátní smlouvě s Německem, kterou neobyčejně vítáme, doufáme, že ministr sociální péče učiní vše, aby došlo ke vzájemnému uznání pojistné doby také s nástupnickými státy starého Rakouska, zvláště s Rakouskem. Neboť jinak tím, že tento zákon nezapočítává služební léta nabytá na území rakouském, jest neobyčejně těžce poškozeno tisíce zaměstnanců, kteří nemohou přece býti činěni odpovědnými za politické převraty po světové válce. Zde musí býti nezbytně učiněny všechny nutné kroky, aby bezpráví způsobené tímto zákonem bylo co možno nejrychleji napraveno, tím spíše, když nemají býti započtena ani služební léta před r. 1909, tedy než nabyl účinnosti starý rakouský zákon o pensijním pojištění. Tomu mělo se podle našeho mínění zabrániti za všech okolností. Otázka úhrady sotva zde asi mohla rozhodovati. Menší, scházející částky byly by mohly beze všeho převzíti pensijní pojišťovny. Bohužel bylo to úplně opominuto. Ba, pokud vím, nebylo vynaloženo vůbec žádné zvláštní úsilí, aby se dosáhlo zlepšení tohoto zákona nad kompromis uzavřený v ministerské komisi. V sociálně-politickém výboru zaujal jsem stanovisko k oněm důchodcům, kteří dostávají své důchody podle §u 177, odst. 6, a žádal jsem, aby prováděcí nařízení k zákonu jasně a zřetelně vyslovilo, že zvýšení důchodů z nepojištěné služební doby přiráží se ke starým důchodům 7200 Kč. Zpravodaj to výslovně slíbil, takže o tom nemůže již býti pochybnosti.

Se lhůtami, ve kterých se mají uplatňovati nároky z tohoto zákona, souhlasíme, ačkoli jsme si vědomi velké obtíže při opatřování nutných podkladů. Při tom podotýkám, že největší důraz klademe na to, aby směrnice o opatření nutných pomůcek byly stanoveny v dohodě mezi Všeobecnou pensijní pojišťovnou a odborovými organisacemi zaměstnanců - takový slib byl učiněn - aby se zabránilo, aby nároky nebyly ztraceny pro pouhé formality.

Zákon se bohužel omezil k lítosti soukromých zaměstnanců jen na započtení nepojištěné služební doby. V tom jistě dlužno spatřovati největší nedostatek zákona. Přes to uznáváme pokrok proti dosavadnímu stavu. Proto také soukromí zaměstnanci zákon vesměs vítají, poněvadž nyní vyplňuje dosud tak citelnou mezeru zákona o pensijním pojištění.

Ale při tomto částečném novelování zákona o pensijním pojištění nesmí nikterak zůstati. Nouze důchodců, zvláště vdov a sirotků po zemřelých pojištěncích, jest tak veliká, že musí jí býti co možno nejrychleji čeleno zákonem. Příčina toho není ani tak v tomto zákoně samotném, nýbrž spíše v naprosto nepostačitelném zhodnocení čák nabytých do 31. prosince 1928, které neodpovídají ani drahotním poměrům ani životní úrovni soukromých zaměstnanců, kteří zajisté nemají na růžích ustláno. Ale právě proto, že zaměstnanci nemají již takřka možnosti, aby si ze svých platů něco ušetřili, musí býti dávky pensijního pojištění vybudovány tak, aby soukromý zaměstnanec mohl jíti za svým těžkým povoláním bez starostí o stáří a bez starostí o budoucnost svých příslušníků, na čemž konec konců nikoli na posledním místě záleží rozkvět hospodářství.

Po této stránce však poslední novely zákona o pensijním pojištění zklamaly, poněvadž celá řada vad zákona nebyla napravena. Jest tedy pochopitelné, že i po vyřízení tohoto zákona přijde se s kritikou, poněvadž zaměstnanci očekávali, že v oboru pensijního pojištění soukromých zaměstnanců bude konečně vykonáno něco úplného, co poněkud zmírní nouzi důchodců soukromých zaměstnanců a doložkami neohrozí nároky pojištěnců. Vyloučena musí býti zvláště ona ustanovení, která obsahují nesociální a nespravedlivé zkrácení důchodců. Celkem bychom mohli říci: zákon přes své nedostatky znamená sociální pokrok. Proto budeme pro zákon hlasovati. Očekáváme však, že pan ministr sociální péče uzná nutnost dalšího zlepšení zákona o pensijním pojištění a postará se, aby byla splněna zásada sociální spravedlnosti i vůči soukromým zaměstnancům tím, že podá brzy nový návrh, jehož úkolem musí býti především napraviti vady a chyby nynějšího zákona o pensijním pojištění, rozšířiti práva pojištěnců k správním korporacím a dávky upraviti tak, aby odpovídaly oprávněným nárokům zaměstnanců a také dnešním poměrům.

Při této příležitosti musíme co nejrozhodněji protestovati proti posledním jmenováním do pensijních pojišťovacích soudů, která byla provedena na základě dotazů u politických stran, jimž opět bylo "uloženo", aby se dohodly se zpřátelenými odborovými organisacemi zaměstnanců. To se také zcela určitě stalo. Ale klíč, podle kterého byly mandáty rozděleny, zůstal ovšem tajemstvím ministra soc. péče. Zajisté již od prvopočátku se na to ani nepomyslilo, aby mandáty byly rozděleny skutečně nestranně, ačkoli pojišťovací soudy nemají nic společného s politickými názory. Jejich jediným úkolem jest nalézati právem ve všech oněch případech, v nichž se důchodci domnívají, že jsou zkráceni. K tomu jest třeba především nutné věcné znalosti, to jest znalosti ustanovení zákona o pensijním pojištění a skutečných poměrů, z nichž takový sporný případ vznikl. Poněvadž sám pan ministr kladl důraz na to, aby byli povoláni do pojišťovacích soudů pokud možno nejvíce členové odborových organisací, mohli jsme se domnívati, že pro jmenování bude rozhodovati jen odborná způsobilost a že se bude přihlížeti k velikosti jednotlivých zaměstnaneckých organisací. Než to se nestalo. Nerozhodovala odborná způsobilost dotčeného, nýbrž především stranická legitimace a nic jiného. Podle toho také dopadla jmenování. Tak jen z redakce časopisu "Sozialdemokrat" byli jmenováni dva páni, ačkoli většina sporných otázek, které se mají projednávati, nepřijde asi z redakčních místností časopisů. Na každý způsob bylo však postaráno o to, aby sociálně-demokratické odborové organisace mohly vyslati do pojišťovacích soudů většinu přísedících, ačkoli jsou číselně slabší než nemarxistické. Nejvíce byl poškozen DHV, největší německá zaměstnanecká organisace. Do vrchního pojišťovacího soudu v Praze, do něhož bylo povoláno 24 přísedících, byli sice jmenováni 3 němečtí sociální demokrati, ale ani jediný z řad ostatních zaměstnaneckých organisací. DHV byl obšťastněn celkem jedním náhradníkem nebo uznán za hodna jednoho náhradníka.

Zajímavé jest, jak se pokouší odůvodniti tuto jmenovací praksi pražský časopis "Sozialdem okrat". Píše: "což právě soc. demokratický ministr má vycházeti vstříc hakenkrajclerům a darovati jim mandáty do pojišťovacích soudů?" Nechtíce se pouštěti do další polemiky, domníváme se, že pan ministr nepotřebuje nic darovati ani hakenkrajclerům, ani DHV. O to nám nešlo, nýbrž jedině o dobré právo, které nám také přísluší. Poněvadž výsady pohlaví, rodu a povolání se podle ústavní listiny neuznávají, neplatí ani výsady vyplývající z příslušnosti k vládním stranám. Jmenování do pojišťovacích soudů však ukázala se vší zřetelností, že se takovéto výsady uznávají a že pro tyto výsady bylo opominuto určiti přísedící řádnými volbami. Jest vůbec příznačné, že dodnes ještě nebyly rozepsány žádné volby do korporací sociálního a pensijního pojištění, ačkoli měly býti provedeny již před lety. (Výkřiky posl. Geyera.) Tak pensijní pojištění zaměstnanců stále ještě spravují správní komise, jejichž složení ani zdaleka již neodpovídá poměru sil zaměstnaneckých organisací. V nemocenských pojišťovnách jsou, jak známo, poměry úplně stejné. Jest tomu nyní skoro 20 let, co byly provedeny poslední volby do těchto správních sborů, tak významných pro veškeré zaměstnance. Dosavadní jmenování nelze nikterak pokládati za náhradu voleb, poněvadž se jich bezpříkladným způsobem zneužilo, aby z příslušníků vládních stran byli učiněni správci státních pojišťovacích zřízení a aby se setřel skutečný obraz stranicko-politické struktury. Ale místo aby byly rozepsány volby, obírá se vláda myšlenkou i pro budoucí pracovní soudy určiti přísedící jmenováními. Již dnes se proti tomu rozhodně ohrazujeme, poněvadž nemůžeme důvěřovati této vládě, že tato jmenování provede skutečně bezvadně a nestranně, naprosto nehledě k tomu, že pojištění dělníci a zaměstnanci mají v zákoně pevně stanovené právo voliti si sami muže a ženy, požívající jejich důvěry. Má-li býti opět povznesena ztracená důvěra pojištěnců k jejich sociální pojišťovně, pak jest naléhavě nutno, aby neprovedené volby byly rozepsány, což nelze již upírati, záleží-li vládě na tom, aby opět přišel klid do správ těchto korporací, korporací, jejichž jediným úkolem jest sloužiti blahu pojištěnců. Poněvadž volební řády jak pro pensijní pojištění, tak také pro nemocenské pojišťovny jsou již dávno hotovy, není již odůvodněné příčiny, aby volby byly ještě dále odkládány. (Předsednictví převzal místopředseda Roudnický.)

O zneklidňování veřejnosti nelze mluviti. Zneklidněny mohly by býti jen ony strany, které dosud měly z jmenování stranicko-politický prospěch, ale proto nesměj býti pojištěnci připraveni o své volební pravo. (Potlesk.)

Místopředseda Roudnický (zvoní): Uděluji slovo dalšímu přihlášenému řečníku, jímž je p. posl. Ježek. Prosím, aby se ujal slova.

Posl. Ježek: Slavná sněmovno! Předem musím otevřeně prohlásiti, že vítám návrh zákona o zvýšení dávek pensijního pojištění soukromých zaměstnanců ve vyšších službách, odpovídajícím započtení poloviny nepojištěné služební doby jménem strany národně demokratické, kterou kladu si za čest zastupovat, neboť požadavek ten je dávným postulátem naší strany, diktovaným celým jejím všenárodním programem, směřujícím k tomu, aby všechny stavy bez rozdílu mohly v klidu přispívati k celkové organisaci našeho hospodářského života. Velký národní a hospodářský význam, který má soukromé úřednictvo v tomto hospodářském procesu, nutí nás, abychom právě v této hospodářsky těžké době umožnili sociální zabezpečení těch, kteří tak dlouho již čekají, aby mohli odejíti na zasloužený odpočinek a udělali tak místo mladším silám, schopným svým mládím snésti velké úkoly, které vyžaduje právě dnešní doba. Naše strana považovala toto doplnění zákona o pensijním pojištění soukromých zaměstnanců ve vyšších službách ze dne 21. února 1929, č. 26 Sb. z. a n., za svoji základní povinnost také proto, že právě tento základní zákon, který za občanské koalice prosadila, zůstával přece jen neúplným, když pojištěnci dnešní generace vlastně ztratili pro započtení v pojištění celou dobu svého zaměstnání před vstupem zákona o pensijním pojištění a jeho novel v účinnost. Sama důvodová zpráva udává na základě zvláštní sčítací akce, že výhod nového zákona bude účastna téměř polovina zaměstnanců pojištěných u Všeobecného pensijního ústavu. Oba národně demokratičtí zpravodajové o pensijním zákonu z 21. února 1929, v posl. sněmovně Vilém Votruba, v senátě dr. Vladimír Fáček, upozornili na tento nedostatek zákona ihned ve svých referátech.

To, že přes shodný názor posl. sněmovny i senátu nedošlo hned r. 1929 k odhlasování této věci, zavinila tehdy finanční správa, neboť započítání nepojištěné doby soukromým úředníkům bylo nejen předmětem jednání v komisi, připravující pensijní zákon ze dne 21. února 1929, nýbrž ministerská komise přímo formulovala příslušný paragraf, kde řešila otázku tuto formou státního příspěvku. Ale finanční správa, která při dělnickém pojištění poskytla přídavek v částce 500 Kč ročně, nepřidala soukromému úředníku ničeho, naopak r. 1929 pro toto její stanovisko k soukromým úředníkům padlo započítání nepojištěné doby soukromým úředníkům. A přece správně ukazuje na př. prof. Schönbaum v "Hospodářské politice" z 18. října 1930 na důležitost analogie státního příspěvku v dělnickém pojištění s pojištěním soukromého úřednictva, jakož i na inflační znehodnocení měny, které přece přímo volalo po příspěvku finanční správy také ve prospěch soukromých úředníků. Finanční správa byla však jiného názoru a tak započítání nepojištěné doby bylo při hlavním pensijním zákonu odsunuto. Potřeba tohoto započítání byla však tak veliká, že již při odhlasování pensijního zákona v senátě navrhl náš senátor dr. Fáček resoluci, která žádá vládu o brzké řešení této otázky a která také celou minulou koalicí byla schválena. Od té doby volání z našich řad po uzákonění započítání nepojištěné doby neustalo. Mohu se dovolávati v této věci četných projevů posl. dr Kramáře, dr Lukavského, dr Matouška, dr Hodáče, Petrovického, sen. Votruby, dr Fáčka, Navrátila, četných článků v "Národních listech", zejména insp. Kochlöfla, usnesení sjezdů našich soukromých úředníků, ale zejména stálého houževnatého volání toho, který projednání tohoto zákona, bohužel, se již nedočkal, totiž předsedy našich soukromých úředníků, sen. Mistra Viktora Dyka, který ještě 9. dubna 1930 volá v návrhu senátním po uzákonění této předlohy. Jistě že plným právem - a učinil to také pan zpravodaj - bude vždy při tomto zákoně vzpomínáno jeho jména jako důsledného bojovníka za zlepšení sociálního postavení soukr. úředníků.

Ovšem ani projednávaná osnova nepřináší to, co finanční správa r. 1929 zamítla. Ani dnes není otázka úhrady řešena státním příspěvkem, nýbrž zvláštní přirážkou na účet zaměstnavatelů a zaměstnanců. Lituji velice, že ani pro nejstarší nenašla finanční správa příspěvek jako na druhé straně. Musím skutečně naproti tomu s neobyčejnou radostí konstatovati, že v komisi, která připravovala návrh tohoto zákona, pracovalo se v duchu našeho programu, v duchu vzájemné dohody zaměstnavatelů a zaměstnanců. Výsledek kvituji s radostí. Zástupci zaměstnavatelů i zaměstnanců shodli se po delších poradách solidárně na předloženém řešení, které podle dohody nemá býti měněno. Proto nepodala moje strana žádných pozměňovacích návrhů, ač dobře ví, že zákon má řadu nedostatků, na něž dovolím si ještě upozorniti. Ale velká výhoda, byť nestejnoměrná, tak značného počtu soukromých zaměstnanců musí nás vésti k tomu, abychom předlohu přijali bez jakéhokoli zdržení, které znamenalo by nové roztrpčení a nové zklamání tisíců soukromých úředníků. Při této příležitosti musím zdůrazniti velké zásluhy o dojednání této dohody ve zmíněné komisi poslance našeho klubu dr Hodáče, který o dohodu má zásluhy nesporné.

Zaslechl jsem nedomyšlenou námitku, že prý mělo se s osnovou počkati až po skončení hospodářské krise. Námitka tato je skutečně nedomyšlená. Já považuji právě tuto předlohu za součást zákonných opatření, která podnikáme k zdolání trvající nezaměstnanosti. Pamětní spis německé vlády z prosince r. 1927 a i jiné studie na př. ve Spojených státech severoamerických obírají se problémem tísně starých zaměstnanců. Moderní výrobní procesy a racionalisace snižují stále pojem stáří zaměstnanců a tak docházíme ke kuriosní situaci, že na jedné straně prodlužuje se pokrokem hygieny a mediciny průměrná délka životní - na př. v Německu za posledních 50 let o více než 50% - na druhé straně vyžaduje pokrok technický a racionalisační síly mladší, hybnější, a tak vzniká tíseň pro starší ročníky, o jejichž sociální zabezpečení usilujeme. Vede nás to k myšlence, abychom upravili v pensijním zákoně nápad důchodu v dřívější době fysického stáří zaměstnance, než jak je tomu dnes, kdy podmíněný důchod napadá v 60 letech a nepodmíněný důchod až v 65 letech. Musí to také vésti k preventivní péči, k prohloubení léčebné péče nositelů pensijního pojištění, která by umožnila čeliti i starším zaměstnancům modernímu zrychlenému výrobnímu tempu. Akutnost projednávaného zákona tkví tedy v tom, že jak konstatuje důvodová zpráva, znamená navrhované zvýšení dávek, odchod valné části přestárlých pojištěnců, kteří tak dlouho marně čekali na snesitelnou úpravu, tedy znamená to vystřídání generací, t. j. odchod přestárlých na zasloužilý odpočinek a možnost zaměstnání nových sil, které dnes z velké části zvětšují počet nezaměstnaných.

A nyní budiž mi dovoleno, abych zmínil se také o tom, co bychom si přáli, aby bylo lépe upraveno, než jak to činí projednávaný zákon. Jsou to náměty, které bych si přál, aby byly uplatněny jednak při provádění zákona, jednak při všech zákonech budoucích.

Nový náš zákon především nepřinese zvláštní zlepšení důchodcům, kteří šli do pense před 1. červencem 1920, od kdy byl pensijní zákon za republiky novelován, ježto do tohoto dne měl pensijní zákon pouze 6 pojistných tříd s malými pojistnými premiemi a ovšem i s malými zvyšovacími částkami výpočtu důchodů. Po 1. červenci 1920 zavedeno bylo XVI pojistných tříd a zákon byl podstatně zlepšen, zejména zavedením t. zv. drahotních přídavků k pensím. Je logické, že důchodci před 1. červencem 1920 mají velmi malé pense, zejména vdovy po nich a sirotci. Vykazují zpravidla nejdelší dobu nepojištěnou před 1. lednem 1909 a započítá-li se jim jen polovinou ještě podle některých malých pojistných tříd, jest samozřejmé, že zvýšení započtením nepojištěné doby nebude takové jako u těch důchodců, kteří šli do pense po vydání novely pensijního zákona z r. 1920. Důchodce před 1. červencem 1920 může na př. dostati za měsíc své nepojištěné doby maximálně 20 Kč - byl-li ovšem podle svých požitků zařazen v nejvyšší, t. j. VI třídě, a to nebyli všichni kdežto důchodce po 1. červenci 1920 může už dostati za měsíc své nepojištěné doby Kč 30 podle třídy XVI. Pro určení třídy pojistné, podle které se bude zvýšení za nepojištěnou dobu počítati, je totiž u důchodce rozhodná třída, ve které byl zařazen, když šel do pense. Jak jsem již řekl, nechceme zdržovati jednání o předloženém zákoně, ale oznamuji dnes při této příležitosti, že budeme žádati pro důchodce před 1. červencem 1920 další zlepšení, které by je aspoň poněkud přiblížilo šťastnějším kolegům později odcházejícím.