4. Zpráva výboru soc.-politického o vládním návrhu (tisk 1191) zákona o zvýšení dávek pensijního pojištění soukromých zaměstnanců ve vyšších službách, odpovídajícím započtení poloviny nepojištěné doby služební (tisk 1215).

Zpravodajem jest p. posl. Klein. Dávám mu slovo.

Zpravodaj posl. Klein: Vážená sněmovno! Plenum poslanecké sněmovny ve schůzi, která se konala 19. a 20. prosince 1928, projednávalo výborovou zprávu o návrhu zákona o pensijním pojištění zaměstnanců ve vyšších soukromých službách. Již tehdy byli poslanci různých stran i plenum sněmovny upozorněni na nutnost řešení problému doby nepojištěné. Bývalá ministerská komise, dosazená ministrem Habrmanem za tím účelem, aby připravila materii zákonů o pensijním pojištění, nezapomněla na otázky započítání doby nepojištěné. Příslušný návrh byl koncipován odborníky a ve svém důsledku započítával veškerou dobu nepojištěnou polovinou, bez ohledu, zda běží o dobu úřednickou anebo o dobu dělnickou. Již tehdy autoři tohoto návrhu jednali se státní finanční správou, aby dosáhli souhlasu k tomu, aby úhrada tohoto zvýšení byla nesena státním příspěvkem. Ovšem později se poměry změnily. Státní správa nedala souhlas k tomu, aby státním příspěvkem byla honorována nepojištěná doba, a proto došlo k jinému řešení. Musilo k němu dojíti proto, poněvadž zákon o pensijním pojištění, který platí od 1. ledna 1929, je v tomto směru nedokonalý, a veliká část důchodců očekávala již od původního zákona spravedlivé řešení problému doby nepojištěné. A to byla hlavni příčina, že odborníci a odboráři obou dvou skupin, jak zaměstnanců, tak i zaměstnavatelů, přijali podnět pojistného matematika prof. dr Schönbauma, aby se tato věc řešila jiným způsobem.

Dnešní naše jednání opírá se tudíž o dohodu skupiny zaměstnanců a zaměstnavatelů, a tato dohoda je také podkladem vládního návrhu, který snad nevyhovuje úplně - to loyálně doznávám - ale jako každý kompromis má své nedostatky, i tato osnova vykazuje jistě určité mezery. Ale je třeba zvlášť poznamenat, že zejména skupiny zaměstnanecké, bez rozdílu kam gravitují, se pokoušely všemi prostředky, aby návrh byl zlepšen.

Nemohlo se více dosáhnout, než to, co je obsaženo v tomto návrhu. Každý jiný pokus, dosáhnouti dobře myšlené reformy, znamená odsunouti tento zákon a poškoditi 29 tisíc důchodců. Proto tedy nebylo jiného vyhnutí, než přijmouti řešení, které navrhoval p. prof. dr Schönbaum a které v dnešní době jest jediným východiskem z této situace.

Zájem sněmovny o tento problém byl také s tohoto místa už v citovaných schůzích r. 1928 náležitě vyjádřen a pak zejména senát svými usneseními vyjádřil přání obou dvou komor v tom smyslu, aby se aspoň nepojištěná doba starším zaměstnancům a důchodcům uznala. Šlo tedy pouze o formu a ovšem hlavně také o úhradu.

Jako zpravodaj soc. politického výboru musím poznamenat, že stát převzal v novém zákoně o pensijním pojištění značné břemeno z titulu uznání válečné doby. Stejně tak honoruje stát presenční vojenskou službu soukromým zaměstnancům, takže státní příspěvek, třeba pro jiný účel, je vlastně v novém zákoně obsažen.

V posl. sněmovně byly předloženy iniciativní návrhy posl. Kleina (tisk 113), posl. Köhlera (tisk 121) a posl. Al. Petra (tisk 241) a v senátě byly předloženy 2 iniciativní návrhy, které se dotýkají této látky: návrh sen. Pánka (tisk 9) a sen. Dyka (tisk 176). Tyto návrhy iniciativní ovšem zasahují ve větším měřítku tento problém, zejména žádají, aby byla započítána celá doba nepojištěná, tedy nejen polovina, a zejména apelují na státní pokladnu, aby nesla úhradu této reformy. Myslím, že tyto iniciativní návrhy nejsou úplně vyřízeny osnovou, kterou právě slavná posl. sněmovna projednává. Proto také ve výborové zprávě neříkám, že touto osnovou jsou snad tyto předložené návrhy aplanovány.

Na kterých zásadách je zákon vybudován? Především zákon je součástí zákona platného, není to zákon samostatný. Svojí povahou je to zákon přechodný, poněvadž se týká pouze určité části pojištěnců a důchodců. Služby nepojištěné budou se posuzovati podle platného zákona o pensijním pojištění tak, jak jsou vyjádřeny v §u 1 a částečně v §u 2. Připouštím, že manipulace administrativní v tom smyslu, že se budou zjišťovati také staré služby, tak na př. v průmyslu zaměstnání mistrů, dílovedoucích nebo podobné služby jinak označené, bude činiti určité obtíže, neboť i dnešní prvý paragraf platného zákona o pensijním pojištění není úplně jasný a ponechává judikatuře volné rozhodování, zejména o t. zv. hranicových kategoriích. To se objevuje najmě v průmyslu.

Proto myslím, že můžeme akceptovati s určitým povděkem prohlášení povolaných zástupců hlavního nositele pojištění, Všeobecného pensijního ústavu, v tom smyslu, že vyžadování dokumentů o tom, jaké služby byly konány a zejména posouzení služeb těchto bude se díti vždycky způsobem liberálním.

Tento paragraf, který je předmětem jednání, již v prvém odstavci praví, že se jedná o zvýšení dávek. To znamená, že veškeré důchody se zvýší a tím také jest již vyjádřena zásada. Nezvyšuje se doba pojistná, nýbrž zvyšují se všechny dávky. Znamená tedy jinými slovy započítání doby nepojištěné, a to vždy polovinou zvýšení i v tom případě, když někdo zakoupil si léta nepojištěná, zaplatil je nebo je splácí. Zvýšení nastává i tehdy, když pojištění bylo převedeno od jiného nositele pojištění a nejsou krytá léta nepojištěná; tedy v každém případě znamená částka, která odpovídá poloviční nepojištěné době, plus. Toto plus zejména také platí pro ty případy, kdy zákonodárce pamatoval na to, aby důchodci nebo pojištěnci, kteří dosáhnou důchodů podle parity vyjádřené zákonem již neexistujícím o drahotních přídavcích k pensijnímu pojištění, mohli dosáhnouti maxima alespoň ročně 7200 Kč. Tato analogie, která kryje stav před 1. lednem 1929, je tedy i zde náležitě vyjádřena, a to tím způsobem, že i v tomto případě znamená započtení poloviny doby nepojištěné plus.

Pravil jsem již, že hlavní nositel pojištění již ve vlastním zájmu nemíní činiti obtíží v manipulaci, a my jistě můžeme s určitým zadostučiněním konstatovati souhlas Všeobecného pensijního ústavu s tím, aby instrukce, která se má vydati, byla sdělávána za součinnosti odborových organisací.

Zákon, jenž jest předmětem jednání sněmovny, týká se 28.640 důchodců, týká se dále, pokud jde o aktivní pojištěnce, 36.387 žen a 125.480 mužů, tudíž celkem 161.867 aktivních pojištěnců, tedy asi poloviny dnešního stavu aktivních pojištěnců u hlavního nositele pojištění a náhradních ústavů.

Již zprvu jsem poznamenal, že původní dobrý úmysl jak autorů zákona, tak i odborových organisací, aby úhrada byla nesena státem, musil se následkem nových poměrů změniti, a tudíž úhrada se nese zvýšením sazeb dosavadních nepatrnou přirážkou, která počíná druhou třídou služného, a to od 2 Kč až do 10 Kč ve třídě 11.

První třída není vůbec touto přirážkou zatížena. Přirážka tato se bude vybírati po dobu 40 let. Výbor sociálně-politický ve své zprávě konstatuje, že lze pravděpodobně očekávati, že tato přirážka je již stabilisována, ale podle zákona podléhá ovšem korektuře jak nahoru tak i dolů; to jest závislé na pojistně-matematické bilanci, kterou je povinen ústav ministerstvu soc. péče ve lhůtách tříletých předkládati, a podle výsledku této bilance bude možno zkoumati, zdali tato přirážka tímto zákonem pevně stanovená má se měniti. Je tudíž přirozeno, že jakákoliv změna této přirážky musí se díti pouze zákonem novým.

Podle pojistně-matematických propočtů bude třeba, jestliže bude zachována dnešní výše této přirážky, 430,760.000 Kč; úhrada pomocí této přirážky representuje obnos 421,910.000 Kč, takže vyplývá schodek 8,850.000 Kč. Tento schodek uhradí ze svých přebytků Všeobecný pensijní ústav.

Budiž mi dovoleno, abych při této příležitosti zdůraznil, že některé námitky a také útoky proti Všeobecnému pensijnímu ústavu, že on má dostatek přebytků a že by vlastně on mohl nésti břemena vyplývající ze započítání doby nepojištěné, jsou absolutně neoprávněné. Každé pojištění basíruje na cifrách, nějaká licitace, nějaké nedoložené tvrzení není důstojné zástupce tohoto zákonodárného sboru a proto také některé neoprávněné námitky, projevené ve výboru, byly, myslím, velmi správně na základě cifer odmítnuty.

Pensijní ústav nemá přebytků, neboť onen bilanční přebytek, na kterém basírovali někteří pánové, vyjádřený ve zprávě důvodové k původnímu návrhu zákona, který platí od 1. ledna 1929, je zkonsumován, neboť nesmíme zapomenouti na jednu věc: nový zákon o pensijním pojištění změnil úplně základnu pojistně-matematickou, změnil způsob a formu vypočítávání důchodů a především provedl velkoryse valorisaci starých zaplacených premií. Na tuto valorisaci neobdržel Všeobecný pensijné ústav ani haléře. Tu on provedl v mezích svých finančních možností, a to tak, že příspěvky odvedené pensijnímu ústavu do 1. července 1920 se valorisují dvěma třetinami, a příspěvky od 1. července 1920 do platnosti nynějšího zákona jednou třetinou. Při tom se stanovila jedna základní sazba důchodová ročních 3600 Kč a tím tedy zákon postavil výpočet důchodu na jasný podklad. Každý pojištěnec i důchodce může si vypočítati, jaký má nárok. K tomu není třeba zvláštního učení. Domnívám se tedy, když mám na mysli také zvyšovací částky podle platného zákona, že valorisace byla provedena příznivě pro pojištěnce.

Ale ústav nese další břemeno, ke kterému není povinen, totiž nemocenské ošetření důchodců. Nový zákon mluví sice o nemocenském ošetření důchodců, ale podle zákona, který ještě neexistuje. To byla chyba tehdejší většiny parlamentu, že přijala do zákona ustanovení o jiném zákonu, který se připravoval a připravuje, ale není ještě dnes hotov, je zatím ještě sporný, to je onen zákon o nemocenském pojištění zaměstnanců ve vyšších soukromých službách. Právě proto, že nemocenské ošetřeni důchodců je spiato s tímto zákonem neexistujícím, byl pensijní ústav do jisté míry také tlakem odborových organisací donucován hraditi toto nemocenské ošetření důchodců, i když není ještě zákon, citovaný v pensijním pojištění, hotov. Následkem toho je ovšem ústav zatížen sumou, se kterou se jinak nekalkulovalo. Proto tvrzení, že Všeobecný pensijní ústav disponuje velkými přebytky, není správné. Ve své funkci jako zpravodaj výboru soc. politického mohu konstatovati, že bilance pojistně-matematická se zpracovává, že ústřední soc. pojišťovna byla požádána, aby dala svůj technický aparát, své počítací stroje a jiné laskavě k disposici, a lze tudíž očekávati, že již v nejkratší době nám ukáže pojistně-matematická bilance hlavního nositele pojištění, jaké je hospodářství v tomto velkém ústavu. Jsem přesvědčen, že dobré!

Jaká je tendence tohoto zákona? Především jsem konstatoval již ve zprávě výboru soc. politického, že zákonodárné sbory projednávají návrh zákona, který je novum v sociální politice, a bylo by velkou chybou, kdybychom to velmi jasně neřekli. Zásada a ideál, aby každý pracující člověk dostával takový důchod, který odpovídá jeho celé služební době, počíná se zde konkretně řešiti. Mám zde také na mysli ty miliony našich dělníků, kteří teprve později přišli do pojištění invalidního a starobního řekněme otevřeně - do nedokonalého pojištění, které se musí ještě důkladně reformovati. Dosahujeme-li pro určitou vrstvu zaměstnanců a důchodců v tomto státě určité nápravy v tomto směru, pak jsme si vědomi, že tím zároveň pracujeme také pro ostatní pracující vrstvy. Je to tedy první etapa - není to jinak také možné - snažení soc.-politického o cíl, dáti zaměstnancům a dělníkům důchod, který je paralelní s jejich celkovou pracovní dobou.

Druhá věc: tím, že se dosáhlo souhlasu obou interesovaných skupin k tomuto řešení, oceňuji s hlediska solidarity zaměstnanecké veliké pochopení jak zaměstnanců, tak i zaměstnavatelů v tom smyslu, že aktivně pracující současně také honorují nepojištěnou dobu důchodců, kteří nepracují. Uvážíme-li, že tento zákon platí zpětně od 1. dubna 1931, znamená to, že aniž by měl Všeobecný pensijní ústav monentáně úhradu, okamžitě bude likvidovati veškeré doplatky zpětně od 1. dubna všem těm důchodcům, o kterých zde byla již řeč.

To je, myslím, krásný čin v době, kdy nebylo prostě jiného řešení a kdy nějaký odkaz na toho nebo onoho činitele sice snad je venku líbivý, ale lidem, kteří mají malé důchody, nepomůže.

Jaké jsou důsledky tohoto zákona? Důvodová zpráva se zmiňuje o tom, že tento zákon má umožniti odchod starší generace do pense. Zásadně je to správné a lze očekávati, že osoby starší a zejména osoby propuštěné budou na základě tohoto zákona míti více možnosti odejíti na zasloužený odpočinek a umožniti těm mladším, kteří jsou bez práce, aby nastoupili na jejich pracovní místo. Jsem si ovšem plně vědom toho, že úprava důchodu je individuální - někdo dostane více, někdo dostane méně. Ale jsou již dnes propočtené případy, které znamenají velmi podstatné zvýšení důchodu z titulu tohoto zákona. Není pochyby o tom, že tento zákon umožní ulehčení na trhu pracovním, neboť, pánové, nezaměstnanost soukromých zaměstnanců má docela jiný charakter a jiné konsekvence než nezaměstnanost jiných pracovních vrstev.

To je třeba říci prostě proto, poněvadž podle tohoto stavu je také třeba sociálně-politického opatření. U soukromých zaměstnanců především rozhoduje stáří. To na příklad u jiných vrstev tak nerozhoduje. Stáří to je ovšem poměrně ještě malé, neboť stáří zde počíná již ve 40 letech. Podle statistik odborových organisací je konstatováno, že propuštěný soukromý zaměstnanec starší než 40 let zpravidla již nové místo nedostává, a to jen proto, poněvadž je mu 40 let, nic víc, jiné chyby nemá. On je fysicky i duševně schopen, aby dále vykonával své povolání, ale zaměstnavatelé vyhledávají si mnohdy nezaměstnané síly mladší, ovšem levnější.

Tedy zde je docela zvláštní charakter v důsledku nezaměstnanosti soukromých zaměstnanců, který pro sociálního politika je, myslím, přímo vykřičníkem, aby si všímal tohoto zjevu, neboť nevíme, co budeme v dalších letech s těmito ještě mladými zaměstnanci dělati. Při tom racionalisace projevuje se zase docela jinak u těchto vrstev, uvážíme-li, že v kancelářích se nyní etablují stroje, nejen stroje počítací a účtovací, všechny typy práce duševní nahrazují se strojem a soukromí zaměstnanci prostě ztrácejí práci.

Restrikce v oboru obchodu, v průmyslu i v zemědělství působí pak velmi neblaze na tento stav věci a proto vítáme tento zákon také s hlediska řešení nezaměstnanosti soukromých zaměstnanců. Budiž mně dovoleno, abych také s tohoto místa vřele uvítal podnět, zatím realisovaný v tom smyslu, že se utvořil komitét interesovaných skupin za tím účelem, aby se připravil zákon o soukromých zaměstnancích. Tohoto zákona je dnes tím více třeba, poněvadž má řešiti jednak výpovědní lhůty delší a zejména podle analogie zákonů v Německu, Polsku, Rakousku i Maďarsku nárok na odbytné, je-li zaměstnanec po delší době zaměstnání propuštěn. Snad i to patří do tendence nového našeho zákonodárství - říkám to zde rád, když to nejde politicky, a ono to často nejde politicky, tak to musí jíti odborově, a tento návrh, který je předmětem jednání, je vlastně produktem této práce odborářů.

Zákon o soukromých zaměstnancích, který je právem reklamován touto vrstvou zaměstnanců, měl by býti co nejdříve uskutečněn. Je nutno chrániti zaměstnance dlouhou výpovědní lhůtou, je nutno jim poskytnouti řádné odbytné, je nutno prodloužiti placené dovolené těmto zaměstnancům, poněvadž právě dnešní moderní zmašinisovaná doba ukládá soukromým zaměstnancům daleko větší povinnosti, než tomu bylo za dob dřívějších, zejména r. 1909, kdy se zákon o obchodních pomocnících tvořil. Proto tedy mohu i jako zpravodaj výboru soc.-politického vysloviti přání, aby tento nutný zákon v době nejkratší mohl býti také ústavně projednán.

Zvláštní kapitola tohoto zákona je věnována náhradním ústavům. Odst. 6, jak je stylisován, není úplně jasný v tom smyslu, že polovina doby nepojištěné bude se za každých okolností započítávat také pojištěncům v náhradních ústavech. Ale poněvadž tento návrh, vážení pánové, je dohodou, kterou čestně jsme povinni dodržovat, chceme-li, aby ten zákon se uskutečnil, pak nezbývalo nic jiného, než se spokojiti stylisací o náhradních ústavech tak, jak je presentována. Chci výslovně konstatovati, vážení pánové, že stylisace odst. 6 nevylučuje započítávání poloviny doby nepojištěné u náhradních ústavů, a poněvadž konstrukce systému úhradového, příspěvku i důchodu se přirozeně liší od konstrukce obdobné u hlavního nositele pojištění, tato věc se bude individuelně upravovat.

Výbor soc.-politický za líčených okolností nemohl nic jiného učiniti než akceptovati tuto dohodu, o níž jsem se již dnes několikráte zmínil, ale nemohl se též uzavříti výtkám a žalobám z řad pojištěnců náhradních ústavů do praxe a činnosti těchto korporací. Meritorně nemohl je projednávati výbor, požádal pouze ministerstvo soc. péče, aby tyto stížnosti zkoumalo a podle své pravomoci rozhodovalo.

V čem kotví stížnosti pojištěnců náhradních ústavů? Tito pojištěnci žádají především, aby byl důkladněji, vhodněji a účelněji vybudován Svaz pensijních ústavů, který je povinnou centrálou těchto náhradních ústavů. Je třeba umožniti zaměstnancům, aby ve svazu měli také své řádné zastoupení.

Druhá výtka těchto pojištěnců týká se fakta, že není samosprávy v náhradních ústavech, že totiž pojištěnci náhradních ústavů nemohou v nich, aniž by riskovali své postavení a existence, volně a svobodně rozhodovati, aspoň tak, jako rozhodují pojištěnci ve Všeobecném pensijním ústavu, a proto autonomie náhradních ústavů má býti zákonem garantována.

Třetí hlavní stížnost pojištěnců náhradních ústavů je vyjádřena tím, že zhodnocení příspěvků na víc, t. j. onoho plus nad normu běžných příspěvků, které odvádí pojištěnec a zaměstnavatel Všeobecnému pensijnímu ústavu, není dostatečně vyjádřeno také v právech, v dávkách. Praví-li zákon výslovně, že příspěvky členů do náhradních ústavů musí býti nejméně o 1/5 vyšší, než příspěvky do Všeobecného pensijního ústavu, pak už zákon není tak absolutně jasný v tom, na jaký důchod má právo takový důchodce nebo pojištěnec náhradního ústavu. Vím, že zákon nemůže vyjádřiti nějakou cifrou zvýšený nárok od náhradního ústavu, ale stylisace celé partie o náhradních ústavech v dnešním platném zákoně připouští různý výklad a různou praxi, a proto se nemůže parlament uzavírati před stížnostmi v tomto směru a v dané době musí ovšem také přispěti, aby byly odstraněny všechny nedostatky, aby tak zákon byl v tom směru jasný.

Dále se zjišťují důsledky ukládací politiky náhradních ústavů, tedy uložení peněz pojištěnců, aby jejich nároky byly nejen garantovány do budoucna, nýbrž aby finanční a ukládací politika náhradních ústavů byla aspoň tak dobrá a účelná, jako ji shledáváme u ústavu Všeobecného.

Výbor soc.-politický pojednal obšírněji o možnosti započítávání nepojištěné doby v cizině. Již jsem pravil: Návrh zákona, o kterém jednáme, je součástí platného zákona, to znamená tedy, že podle §u 1 tohoto zákona uznávají se pouze služby na území republiky Československé. To je konstrukce tohoto návrhu zákona. Je pravda, že tato fakta vyvěrají ještě z různých jiných nedostatků, poněvadž je třeba pamatovati také na služby na bývalém území Rakousko-Uherska, zejména spojité služby s ohledem na sídlo podniku na bývalém území, na př. Brno-Vídeň, Bratislava-Vídeň, Bratislava-Pešť a pod.

Proto tedy nemohl se výbor soc.-politický uzavříti četným voláním, aby nejen služby na území republiky Československé, nýbrž i služby na býv. území Rakousko-Uherska byly v nějaké formě uznány. Já sám jsem se pokoušel ve funkci zpravodaje v četném jednání s pány ze Všeobecného pensijního ústavu i s pány z ministerstva soc. péče i s panem ministrem soc. péče, abychom přes to vše, že první paragraf zákona platného to vylučuje, přece jen umožnili započítání této nepojištěné doby na území bývalého mocnářství. Ale zde ovšem je mnoho nejasností ve veřejnosti. Budiž mně dovoleno, abych rozdělil materii.

Především budiž konstatováno, že je provedena likvidace vídeňského pensijního ústavu. To znamená, že všem pojištěncům, kteří byli 1. ledna 1919 na území republiky Československé a měli nějakou dobu pojištěnou ve Vídni nebo v jiným území bývalého mocnářství, se doba pojištěná podle mírových smluv a likvidační smlouvy prostě započítá. Tu nejde tedy o nějakou polovinu doby nepojištěné. Tato doba převodem pojistných nároků se uznala celá. To je jedna věc.

Teď jde o druhý případ. Co se stalo po 1. lednu 1919, jestliže někdo přešel z Vídně, z Rakouska nynějšího do republiky Československé po 1. lednu 1919 a byl pojištěn ve Vídni? Zde chybí zatím ještě mezistátní smlouva, která uznává převod těchto pojistných nároků. Mohu však prohlásiti, že už máme mezistátní smlouvu mezi republikou a Německem a že dojednáváme a v nejbližších dnech dojednáme obdobnou smlouvu mezi republikou naší a Rakouskou.

Avšak i zde se pravděpodobně objeví mezera, o které jsem již hovořil ve výboru soc. politickém. Ve smlouvě s Německem máme mezeru, kterou je povinen náš stát nahraditi důchodcům. Je v tom, že důchody napadlé do dne ratifikace smlouvy s Německem, která ještě není zatím provedena, nepočítají se zvýšením renty za dobu pojištěnou v Německu, což je ovšem veliká chyba. Proto jsme již po známosti obsahu smlouvy s Německem na příslušných místech reklamovali právo důchodců - není jich mnoho - aby doba pojištěná v Německu a neuznaná ovšem touto mezinárodní smlouvou byla uznána republikou Československou, neboť není vinou důchodců, že z různých okolností, často mimo dosah našeho státu, podobné smlouvy dojednávají se teprve nyní.

To jsou všechno věci, kde lidé jsou pojištěni. Teď jde o dobu nepojištěnou. Rakouský zákon o pensijním pojištění pamatoval již na dobu nepojištěnou. Tam za určitých předpokladů se započítává doba nepojištěná. V Německu to nemáme, ovšem ani v jiných státech, ale přes to vše je nutno žádati, aby mezistátní smlouvy, dotýkající se sociálního nebo pensijního pojištění, pamatovaly také na uznání doby nepojištěné. Nevzdávám se naděje, že mnoho mezistátních smluv, pokud by pojednávaly o tomto právu pojištěnců, může býti ve svých důsledcích daleko příznivější, než je tento zákon. A proto by bylo velikou chybou, kdybychom jen generálně žádali polovinu doby nepojištěné, můžeme-li dosáhnouti mezistátním jednáním daleko větších výhod. A je třeba uvážiti, zdali by nějaký prejudic, vytvořený v tom smyslu, nebyl nebezpečný pro jednání, které se zahajuje a které může při nejmenším v určitých směrech přinésti větší zlepšení, než může poskytnouti projednávaný zákon. Je tedy třeba vždycky pamatovat na to, že doba pojištění v cizině musí se honorovat na 100% a ne pouze na 50%, a proto každý pokus o to, abychom zde slevovali, myslím, není ve prospěch pojištěnců a důchodců.

Jednání, které jsem jako zpravodaj zahájil znovu po jednání výboru soc.-politického s představiteli pensijního ústavu a ministerstvem soc. péče, vedlo k určitému kladnému výsledku, a to v tom smyslu, že předkládám jménem většinových stran poslanecké sněmovně dvě resoluce. Jedna resoluce vybízí vládu, aby co nejrychleji sjednávala mezistátní dohody o souboru pensijního pojištění, a to nejen o době pojištěné, nýbrž také o době nepojištěné. V druhé resoluci se podstatně žádá ministerstvo soc. péče, aby jako dozorčí úřad umožnilo v rámci finanční možnosti, podle bilance, v těch případech, kde mezistátní smlouvy neuznaly nepojištěnou dobu, započítání tohoto kvanta. Jde zde především o služby na nynějším území maďarském. V Maďarsku nebylo zákona o pensijním pojištění. A uznávám plně právo slovenských zaměstnanců, aby i doba ztrávená na nynějším území Maďarska byla uznána. Jest ovšem potřebí říci, poněvadž pensijní pojištění naše platí na území Slovenska a Podkarpatské Rusi od r. 1921, že pojištěnci na těchto územích a právem, my jim to přejeme, já to jen konstatuji z povinnosti - daleko více z tohoto zákona získávají než pojištěnci zemí historických. To je logické, zde máme pojištění od r. 1909 a na Slovensku od r. 1921. Tedy je samozřejmé, že tam jsou delší nepojištěné doby nežli u nás, a jestliže přes to uznáváme dobu nepojištěnou na dnešním území Maďarska, tedy myslím, že jsme na 100% uznali oprávněná práva pojištěnců na Slovensku a Podkarpatské Rusi. My jim to také přejeme, poněvadž chceme, aby se reparovaly škody, které zavinily bývalé poměry v Maďarsku.

Soc.-politický výbor nespokojil se pouze s projednáváním této osnovy, nýbrž vyslovil také přání, aby se pokračovalo v přípravách k dalším reformám pensijního pojištění soukromých zaměstnanců.

Vážená sněmovno, já jsem již stručně narýsoval některé neblahé důsledky nezaměstnanosti v řadách soukromých zaměstnanců. Doložil jsem, že i tento zákon pomáhá řešiti tento těžký problém. Zmínil jsem se o tom, že veřejnost soukromozaměstnanecká právem očekává rychlejší projednávání zákona o soukromých zaměstnancích ohledně výpovědních lhůt, odbytného a pod. Avšak máme-li plně pochopiti a plně vyhověti potřebám, vyplývajícím z neblahého stavu nezaměstnanosti soukromých zaměstnanců, je třeba další pronikavé reformy platného zákona o pensijním pojištění. Především je třeba, aby se snížila fysická hranice stáří pro nárok na důchod starobní, a to z dnešních podmínečných 60 let na 55 let u mužů a na 50 let u žen. To není nějaký neuskutečnitelný požadavek. Mohu prohlásit, že odborníci se s tímto požadavkem již vážně zaměstnávají a že není vyloučena možnost, aby během krátké doby tato, pro soukromé zaměstnance významná reforma, byla také zákonem provedena.

Reforma je ovšem nutná i v jiných případech. Zejména se ukázalo, že četné lhůty, stanovené platným zákonem, nebylo možno pro různé příčiny dodržeti. Zejména zde poukazuji na lhůtu pro předložení žádosti o započítání válečných let, která uplynula 30. června roku minulého. Řada pojištěnců zapomněla na ty lhůty, nebo byly zde jiné příčiny, nemoc, atd. Zákon je zde ovšem velmi konkrétní a proto v tomto smyslu je třeba provésti novelu, aby tato lhůta, jakož i lhůty jiné byly prodlouženy.

Komise, která připravila tento zákon, dohodla se, že požádá pana ministra soc. péče, aby ji pověřil, aby pokračovala na reformě pensijního pojištění. Nepochybuji, že tato komise tento mandát obdrží a že veřejnost zaměstnanecká právem bude očekávati také další novely, které jsou nutné, aby s hlediska poměrů zde již vytčených byly také provedeny.

Prosím, aby slavná posl. sněmovna vzala laskavě dále na vědomí, že výborová zpráva na str. 3, pokud jde o reprodukování zvýšení dávek z tohoto zákona, má nějaké textové chyby. Konstatuji, že zvýšení ve třídě VI. po 1. červenci 1920 činí měsíčně správně 10 Kč, že dále je vynechána třída VII., kde zvýšení činí 12 Kč. Jinak je text úplně správný.

Výbor soc. politický právě proto, že jedná se o osnovu zákona, která vyjadřuje novou tendenci sociálně politickou, že počíná řešiti jeden velmi důležitý problém sociálně pojišťovací, pokud jde o uznání celé doby nepojištěné nebo celé doby pracovní, považoval za svou povinnost poděkovati všem těm osobám, které mají podíl na tomto zákoně. Je to především pan ministr soc. péče dr Ludvík Czech, předseda ministerské komise min. dr Hotowetz, jakož i autor profesor dr Schönbaum, vedle jistě četných pánů z obou úřadů, kteří se zasloužili o toto významné dílo. Byl bych však nespravedlivý, kdyby jako zpravodaj nevzpomněl ještě práce našeho pojistného matematika Ústřední soc. pojišťovny, pana dr Havlíka, který byl úplně k disposici pro tyto veliké práce a který stejně se zasloužil o návrh tohoto významného zákona.