Bereme-li si už příklad - a činíme to velmi rádi - z ciziny a z Německa, tu myslím, že bychom si právě při této příležitosti měli vzpomenouti na ten známý Osthilfegesetz, který v Německu usnesli na ochranu zemědělství svých východních krajin. A tu se nám zdá jako pohádka, když mezi ustanoveními zákona tohoto čteme také ustanovení, že se reservují stomilionové částky říšských marek na oddlužení zemědělců východních zemí a že tam ministr zemědělství má právo snížiti břemena úroková ze zápůjček, věnovaných k zintensivnění zemědělské výroby, až na 1%.

My bychom potřebovali obdobného opatření, hlavně pro nabyvatele půdy a naše východní části, Slovensko a Podkarpatskou Rus. Tam se zatím marně domáhají té hospodářské samozřejmosti, aby se jim aspoň pomocí zvýhodněných železničních tarifů vyšlo vstříc. Bohužel, tou stereotypní odpovědí ministerstva železnic, že na jejich požadavky bude moci býti brán zřetel větší měrou teprve až při nové úpravě barému, při úpravě reformního tarifu československých státních drah, se zemědělství na Slovensku a Podkarpatské Rusi nepomůže.

Víme, že kupní síla venkova je podlomena. Malé příjmy a přílišné a zemědělství nepříznivé rozpětí indexů tržby za výrobky zemědělské a platby za výrobní prostředky nelákají k nákupu. Obáváme se, aby tento stav netrval ještě v zesílenější formě po letošních žních. Nedáváme se v tom směru konejšiti cenami obilovin, které teď ovládají plodinové naše trhy. Tam se projevují prostě důsledky přirozených i umělých opatření. Ale v tom je právě celá ta tragika zemědělského podnikání posledních let. V době, kdy zemědělské produkty byly na prodej, neměly buď vůbec odbytu, nebo v důsledku cenové nevázanosti dosahovaly cen nepatrných, výrobní prostředky zemědělské v důsledku vázanosti cenové udržely ceny poměrně značně vysoké. V době pak, kdy produktů zemědělských bylo a je na prodej jen poskrovnu, ceny stoupají. Oč nám proto musí jíti v příští sklizni? O to, abychom pokud možno naše produkty odbyli u nás, a to za ceny, které by kryly výrobní náklady a zajistily přiměřený podnikatelský zisk. (Souhlas.) Bez regulace obchodu, ať již to bude prodloužení zákona o semílání obilí a míchání mouky a intervenčního fondu nebo organisace dovozu i vývozu, to nepůjde. Takové opatření je tím více potřebné, ježto v důsledku technického pokroku, nedostatku pracovních sil, skladovacích prostor i okamžité potřeby peněz bude tu vážné nebezpečí, že brzy po žních bude našimi produkty trh přeplněn a mohlo by dojíti opět k cenové derutě.

Tato potřeba dojde, bohdá, ohlasu u všech, kteří tvoří koaliční většinu, protože bez ní bude vesnice vydána na pospas úpadku. Bez vyhovění této potřebě, a to pokud možno rychle, není možno zajistiti zemědělci přiměřenou cenu, bez ní není možno vrátiti vesnici potřebný klid a dáti jí zase kupní schopnost a spokojenější život. Bez ní není možno zajistiti stabilitu cen, která i pro průmysl a městské konsumenty má význam nemalý. Důležitost této stabilisace pochopíme, promítneme-li si jen do průměrné ceny všechny ceny hlavních produktů zemědělských od srpna 1930 do dubna 1931. Průměr pohybuje se jistě u všech hlavních produktů zemědělských o 20 Kč výše, než jak zemědělec prodává; a konsument z toho, že zemědělec ztratil, nemá nic.

V těchto těžkých chvílích pro naše národní hospodářství čekají na vládu i na nás úkoly stále vážnější. Potřebujeme především nervů, jak nám to vzkázal z jihu Antonín Švehla, ten Švehla, jehož životní moudrost nám tu tolik chybí. Věříme, že přijde brzo a že celou svoji autoritu a zkušenost dá opětně do služeb tohoto státu. (Výborně!) Potřebujeme klidu, vzájemného respektování a více smyslu pro kladnou práci. Pak s větší rozhodností se zbavíme oněch ponurých zjevů našeho veřejného života, kterými se zabýváme a, bohužel, mnohdy musíme zabývati poněkud více, nežli je zdrávo. Pak s větší rozhodností budeme obraceti svůj zřetel k zemědělství a k vesnici, hledajíce vysvobození spíše tam, kde je volno, nežli tam, kde se vše tísní, a věříce při tom s oním bonapartovským geniem, že je-li průmysl a obchod štěstím, je zemědělství duší státu. A o tu duši jde. Péče o ni je pro nás agrárníky samozřejmou a radostnou povinností rozumu a srdce, pro ty ostatní budiž to aspoň kategorickým imperativem rozumu. (Výborně! - Potlesk.)

Místopředseda Stivín (zvoní): Slovo má dále pan posl. Śliwka.

Posl. Śliwka (polsky): Pánové, prosím! Bude na místě zabývati se v době nynějších hospodářských bouří zvláštní analysou postavení dělnické třídy v Československu se zvláštním ohledem na poměry pracujícího lidu ve Slezsku. Poslední události v továrnách a dolech, hanebné útoky kapitalistů na Karlovu Huť v době soupisu lidu ve Slezsku a cynická odpověď ministra Slávika nám přímo diktuje, aby komunistická strana vyložila slezskému lidu své stanovisko a vybídla polský dělnický lid k boji proti hospodářskému a národnímu útisku a k boji proti vládě, která tento útisk sama podporuje a protežuje.
Jaká jest situace v Československu? Hospodářská krise v Československu jest následek světové hospodářské krise a má tytéž základní příčiny: značné rozšíření výrobního aparátu a zhoubnou racionalisaci, zatím co se zároveň zmenšuje trh vnitřní i zahraniční. V Československu krise zachvátila skoro všechna průmyslová odvětví a všechny okolnosti ukazují na to, že se tato krise bude dále prohlubovati.

Agrární krise v Československu jest stejně jako průmyslová krise následek zchudnutí nejširších lidových vrstev. Zavedené nové výrobní methody dodávají krisi drobných rolnických hospodářství stálý ráz, neboť drobní rolníci nemohou pro nedostatek peněz koupiti si nové, moderní rolnické stroje, a proto nejsou schopni soutěže. Vesnice nevystupuje již jako celek proti městu jako celku, nýbrž drobní rolníci scházejí se na třídní čáře s proletariátem městským proti kapitalistům a velkostatkářům.

Zbídačení pracujícího lidu městského a venkovského. Životní úroveň československého proletariátu byla již v době nejlepší konjunktury mnohem nižší, než srovnáme-li ji s dobami předválečnými. V nynějším období krise se tato nízká úroveň stále více snižuje. Na vesnicích jest exekutor stálým hostem, tisíce drobných hospodářství již navštívil exekutor a další desetitisíce očekává týž osud. Poslední zbytky majetku drobných rolníků přecházejí do rukou finančního kapitálu a akce dalšího stálého a soustavného jejich vyvlastňování jest v plném běhu.

Sociální a národní útisk v krajinách potlačených národů jest ještě větší. Je-li bída a hlad v českých krajinách, pak tím více trpí dělník a drobný rolník německý, slovenský, maďarský, ukrajinský a polský.

První známky politické krise v Československu. Všechny důsledky hospodářské krise vedou v Československu k politické krisi. Široké proletářské vrstvy se stále radikalisují. Nastává rozklad a značné přesuny v politice buržoasie: stran měšťanských a sociálfašismu. Proces fašisace celého sociálního života pokračuje dále. Jediným věcným bojem proti fašismu jest boj o diktaturu proletariátu.

V mezích všeobecného rozvoje fašismu má výjimečný význam proces fašisace sociální demokracie, čili sociálfašismu vůbec. Sociálfašismus, když r. 1929 vstoupil do vlády stal se spolehlivým vykonavatelem všech plánů finančního kapitálu. Sociálfašisté umožňují buržoasii potlačovati dělnickou třídu nejen ve vládě, nýbrž i v továrnách, v dolech a ve všech podnicích pomáhají kapitalistům propouštěti dělníky, snižovati jejich výdělek, prodlužovati pracovní dobu a udržovati v továrnách teror. Tuto politiku provozují sociálfašisté nejen čeští, nýbrž všech národností, a zvláštním servilismem a otročením vůči buržoasii své a cizí vyznamenávají se polští poslanci, kteří jsou hospitanty poslaneckého klubu českých sociálfašistů, pánové Chobot a dr Buzek. Pro takovou politiku má proletariát Československa vyhlídku na velké boje sociální a třídní války, které strhují stále širší vrstvy pracujícího lidu, přispívají k dalšímu přiostření kapitalistické krise a vedou k sociální revoluci.

Politické a hospodářské poměry na Těšínsku. Sotva za několik měsíců po rozdělení Těšínska a přivtělení nejprůmyslovější části této země k Československé republice rozplynuly se všechny sliby a přípovědi, které dávali směrodatní činitelé československé vlády polskému slezskému lidu v době plebiscitu; byla zahájena ve velkých rozměrech záměrná a surová politika hospodářského útisku, počešťování a odnárodňování. Hlavní úlohu v tomto plánu odnárodniti Poláky vzali na sebe čeští sociální demokrati. V obecních správních komisích, vnucených našemu lidu, zasedali všude významní členové české sociálně demokratické strany jako vládní komisaři a zahájili zde dílo ničení všech práv národně osvětových, jaká měli Poláci zde ve Slezsku. V Karvinné vládla taková správní komise s členem české sociálně demokratické strany panem Krůtou v čele proti vůli a přes hromadné protesty celých 9 let, trýzníc polský pracující lid přímo škaredě.

V této práci ubíjení polského lidu v okolí Karvinné pomáhala komisařským tyranům pohyblivost konjunktury v uhelném průmyslu, neboť za krise byli hromadně propouštěni z práce polští horníci, a v dobách lepší konjunktury byli přijímáni Sokolové a sociálfašisté z nitra Čech, vycvičení v politice odnárodňování, a tak celé zástupy polských horníků byly nuceny opustiti zemi a vystěhovati se za chlebem do cizích krajin, zvláště do Francie a Belgie.

Sociálfašismus připravil fašismu cestu do dolů a pod jeho něžnou péčí byl vychován fašistický teror v dolech. Stejný proces fašisace se provedl i v třineckých hutích pod vládou správní komise se soc. demokratem Bednářem v čele, který byl také zároveň nejhorlivějším agitátorem českého sociálfašismu. Slezský lid musil si své nejzákladnější právo, jímž jest volební právo do obcí, vynutiti bojem a hromadnými protesty, k volbám do zemské vlády slezské nebyl vůbec připuštěn a po několikaleté vládě slezské správní komise byla celá země slezská proti vůli a hromadným protestům připojena k Moravě.

Komunistická strana v čele bojů za kulturně národní, politická a hospodářská práva polského pracujícího lidu ve Slezsku. Komunistická strana Československa postavila se hned v čelo bojů na ochranu utlačovaného polského lidu, odmítajíc předem všechny kompromisy a spolupráci s jinými nedělnickými stranami, jejichž smírná politika nesmírně usnadňovala buržoasním počešťujícím činitelům jejich brutální útoky na všechna práva a existenci polské menšiny. Již v letech 1922, 1923, 1924 bylo jasno, že oposice polského bloku jest jen maskovaným servilismem a chutí ke smíru polských sociálfašistických a národních vůdců, což se také po parlamentních volbách v r. 1925, jichž se po prvé účastnila zdejší polská menšina, v plné míře ukázalo. Jediným výsledkem společného bloku a hanebné zrady polských socialistů byla kromě toho, že usnadnili českým šovinistům ubíjeti polskou menšinu, volba předsedy Svazku slezských katolíků dr Wolfa za poslance do pražské sněmovny, kterýžto poslanec připojil se hned po své volbě jako hospitant k české agrární straně, tedy k české straně vládní, která nejvíce zavinila ničení práv Poláků. Slezsko bylo připojeno k Moravě se souhlasem agrárníků proti protestům komunistů.

Reorganisace polského bloku a změna jeho zástupců novým rafinovaným činem zrady na polském lidu. Polský blok, který úplně ztratil důvěru mas polského pracujícího lidu, spolu se svým tehdejším hlavním zástupcem posl. dr Wolfem nemohl již při následujících sněmovních volbách r. 1929 vystoupiti před polské voliče, byl tedy potichu likvidován a utvořil se polský mezistranický výbor s charakterem ještě pochybnějším, p. Chobotem v čele. Již to samo, že pan Chobot byl otevřeně r. 1920 podezříván z tajné spolupráce s českými plebiscitními rváči a že později nosil zase tři rozličné stranické legitimace, vrhá na charakter hlavního zástupce mezistranického polského výboru velmi smutné světlo. Nyní pak to, že přistoupil jako hospitant do klubu české soc. demokracie, jehož členové, kteří jsou ve správních výborech, nemocenských pokladnách a v továrnách, vzali na sebe úkol počešťovati polský lid, tudíž jeho nynější celá poslanecká práce spolu s jeho vývody o velké toleranci českých směrodatných činitelů k polské menšině ve Slezsku, staví pana Chobota do pravého světla zrádce. Ostatně celá politika mezistranického polského výboru jest diktována společnými hospodářskými a politickými zájmy kapitalistů českých a polských a již proto musí býti škodlivá pro zdejší polský pracující lid. Polská buržoasie dohodla se s českou ve strachu před nebezpečím přicházejícím z východu a před vlastním revolučním proletariátem a diktuje také svým polsko-českým výborům a zdejšímu mezistranickému výboru takovou politiku, jakou považuje pro sebe za užitečnou.

Ani národní blok, ani žádný mezistranický národní výbor nám nemůže pomoci, nýbrž jen společná fronta všech pracujících bez ohledu na národnost. Pracující lid ve svém boji proti jakémukoliv útisku a vykořisťování může zvítěziti jen tehdy, když se spojí společně pod prapory komunistické strany proti mezinárodní buržoasii. Proletariát polský, český, německý a jiných národností musí se spojiti ke společnému boji proti buržoasii všech národů. Každý kompromis s domácí nebo cizí buržoasií a každý společný postup se stranami nepřátelskými dělnické třídě, do kterých se počítají úplně i sociálfašisté jako poslední záchrana buržoasie, jest hanebnou zradou, spáchanou na celém pracujícím lidu.

Problémy komunistické strany. Aby bylo lze poraziti kapitalismus a odstraniti všeliké vykořisťování člověka člověkem, jest zapotřebí silné komunistické strany, která jsouc v těsném styku s masami jest přední stráží a vůdcem celého pracujícího lidu v jeho gigantském boji proti buržoasii. Bez komunistické strany proletariát nemůže bojovati o moc, nemůže poraziti buržoasii, ani bojovati o každodenní požadavky pracujícího lidu a spojovati je s bojem o moc. Komunistická strana jest jediná strana dělnická.

Šestý sjezd komunistické strany Československa dokázal, že tato strana, osvobozená od všech odchylek napravo a příliš nalevo, jest silnou, semknutou a masovou stranou, která dovede úplně splniti všechny úkoly, které nám ukládají dějiny. Každá odchylka od oficiální politické čáry strany musí vésti do tábora nepřátelského dělnické třídě - na druhou stranu barikády.

Úkoly komunistické strany. V nynější době, kdy se prohlubuje hospodářská krise kapitalismu, vzrůstají všeliké protivy, masové revoluční hnutí jitří kapitalistický systém, jest nejvyšším úkolem strany získati většinu pracujícího lidu pro revoluční boj k porážce buržoasie. Na rozdíl od plánů kapitalistických a sociálfašistických, podle kterých má se hledati východisko z krise v dalším vykořišťování lidových mas a v imperialistické válce, komunistická strana musí postaviti před pracující lid městský a venkovský své revoluční rozluštění. Proti zbídačení dělníků, nezaměstnaných, malým výdělkům, racionalisaci a teroru stavíme heslo vyvlastnění továrníků, bankéřů a velkých obchodníků. Proti vyvlastnění drobných rolníků stavíme heslo vyvlastnění velkostatkářů a statků mrtvé ruky. Proti sociálnímu a národnímu útisku dožadujeme se práva sebeurčení národů o sobě [Další slova byla usnesením předsednictva posl. sněmovny ze dne 8. května 1931 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké zprávy. Viz těsnopiseckou zprávu o 120. schůzi sněmovny.] Proti šovinismu a fašismu stavíme mezinárodní solidaritu všech pracujících. [Další slova byla usnesením předsednictva posl. sněmovny ze dne 8. května 1931 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké zprávy.] Proti fašistické diktatuře stavíme heslo diktatury proletariátu.

V této situaci jest komunistická internacionála, pod jejímiž prapory bojují miliony pracujících všech zemí, jedinou vůdkyní a organisátorkou boje o světovou diktaturu pracujícího lidu na celém světě. A dílo pracujícího lidu sovětů, pětiletka, má býti pro nás živým příkladem, ale musí nás zároveň přesvědčiti, že se můžeme osvoboditi jen násilnou porážkou a zbořením kapitalistického ústrojí i zřízením diktatury proletariátu. To jsou politické pokyny VI. sjezdu pro polskou pracující třídu ve Slezsku.

VI. sjezd KSČ k polskému lidu ve Slezsku v otázce národní s poznámkami o situaci polské menšiny v Československu. Aby se poznala cesta národního osvobození polského lidu v Československé republice, jest nutno znáti historický vývoj a poválečný charakter Československé republiky. Versailleský mír a všechny jiné podobné smlouvy, uzavřené mezi vítěznými a poraženými imperialistickými mocnostmi, nejlépe ukázaly, že tak zvané odstranění národní nespravedlnosti a zavedení demokracie, které bylo za války proklamováno jako vznešený cíl, pro nějž národy bojovaly a v milionech na frontách hynuly, [Další slova byla usnesením předsednictva posl. sněmovny ze dne 8. května 1931 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké zprávy.] Utiskované národy byly nejrafinovanějším způsobem na světě oklamány a vysmáli se jim. Nově utvořené státy, "svobodné a nezávislé republiky", jako Polská, Československá atd. nestaly se vůbec osvobozením národů, ale vězením národů. Imperialistické vítězné státy osvobodily za drahé peníze Československo, Polsko se silnými a početnými národními menšinami proto, aby zde uprostřed Evropy mohly konati úkol imperialistických vasalů. Jejich účelem jest dělati frontu buď proti německému soupeři, nebo a hlavně proti Sovětskému svazu, SSSR. [Další slova byla usnesením předsednictva posl. sněmovny ze dne 8. května 1931 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké zprávy.]

Buržoasie nemůže a není schopna potlačované národy osvoboditi z otroctví. To se může státi jen, bude-li poraženo panování buržoasie a zavedena diktatura proletariátu. Všechny reformy, jazyková práva, autonomie, to jsou podvodné komedie, které mají oklamati lid a zeslabiti jeho revoluční boj o národní osvobození. [Další slova byla usnesením předsednictva posl. sněmovny ze dne 8. května 1931 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké zprávy.] při čemž lid musí si býti vědom, že to jest možné jen proletářskou revolucí.

České ani polské buržoasii nikdy nešlo o to, aby osvobodila svůj národ, nýbrž spíše o to, aby si vybojovala větší možnost vykořisťovati své vlastní proletáře a nemusila se děliti o zisk se silnějším buržoou, kterým byla před válkou rakouská vláda.

Ve válečném spolku s Dohodou dosáhla česká buržoasie podle versailleské smlouvy svého imperialistického účelu. S pomocí dohodových vojsk a jejich finančníků podařilo se české buržoasii násilím podrobiti a vtlačiti do republiky četné národy a menšiny: přes 3 miliony Němců, ve Slezsku 100.000 Poláků. 2 miliony Slováků, 500.000 Ukrajinců a 1 milion Maďarů. [Další slova byla usnesením předsednictva posl. sněmovny ze dne 8. května 1931 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké zprávy.]

Těšínsko a boj o ně. O Těšínsko nebojovala polská nebo česká buržoasie z lásky ke svému národu nebo s úmyslem jej osvoboditi. Nikoliv. Naprosto ne proto. Šlo jí tenkrát o to, aby urvala tučný a mastný kus průmyslové země, která má a měla velký význam jak v míru tak i ve válce; a kromě toho proto, aby masy lidu byly odstrčeny z mezinárodní třídní bojovné čáry na scestí šovinismu. A sám plebiscit, kdyby byl býval proveden, nebyl by činem vůle národů, nýbrž činem teroru a násilí, hole a klacků českého a polského buržoasního tábora.

Začáteční sousedské šarvátky ihned umlkly, jakmile se ukázala na politickém obzoru strašná můra bolševického nebezpečí u Varšavy r. 1920. Tenkrát polská buržoasie a Pilsudski odhodili celé národnostní komedianství, dohodli se s českou buržoasií za cenu pomoci proti společnému nepříteli: sovětům. Tento fakt svědčí o tom, že ani buržoasnímu Polsku ani Československu naprosto nešlo o osvobození Poláků nebo Čechů, nýbrž jen o to, aby si pěstí a násilím zajistili právo výlučného sociálního vykořisťování a politického utiskováni mas všech národností ve Slezsku.

Národnostní útisk v Československu. Finanční kapitál Československa každoročně vrhá sta milionů na podporu českého kapitalistického hospodářství, buduje překážky hospodářskému rozvoji národních menšin. Hledajíc operační základny pro účinné utiskování menšin nachází buržoasie panujícího českého národa vydatnou pomoc s počátku výlučně v sociálfašistických stranách a organisacích, později ve fašistech. Skoro 80% všech diktátorských obecních komisařů, jmenovaných a těšících se důvěře vlády, pocházelo z řad české sociální demokracie, která se takto postavila a do dneška skutečně stojí v čele aparátu národního útisku polské menšiny.

Dvojí útisk ve Slezsku, národní a hospodářský. Vylučování z továren - pozemková reforma na venkově. Hospodářský útisk, jejž pociťují také dělníci jiného národa, cítí zde nejen dělník, nýbrž i rolník a řemeslník. Pozemková reforma, která měla odstraniti vykořisťování venkova, vytvořila nové, ještě horší vykořisťování, spojené s osadnictvím a tvořením nové šlechty a bohatých sedláků na venkově. Cizí třídní živel dostal darem slezskou půdu, aby na této půdě byl přední stráží a předním vojem imperialistické státní politiky. Polský dělník v továrnách a dolech jest vydán všanc restrikcím jako živel cizí, nejistý. Příkladů trápení polských drobných rolníků při pozemkové reformě a dělníků při propouštění má dostatečný počet každá vesnice a každá továrna.

Pohrdání jazykem polského lidu. V úřadech nejsou zástupci zdejšího lidu, kteří by se dovedli dohovořiti naším jazykem. Úředním jazykem jest de facto český. Od reformy veřejné správy, provedené se souhlasem celého polského tábora - dr Wolf, posl. Jung - a proti námitkám komunistů byl polský jazyk v praxi omezen na minimum.

Polské školství jest spoutané. Tam, kde je nepolská většina, nejsou skoro polské školy. Tu a tam se ještě trpí škola soukromá. Posílání do polských škol jest spojeno s obětmi rodičů, ohrožených ztrátou práce, terorem atd. V dolech, dvorech, úřadech, železnicích vyhrožuje se a nahání se strach rodičům před posíláním dětí do polských škol. Polští buržoasní vůdcové, PSPR, lidovci, vědí o tom, ale mlčí a podporují ještě vládu a počešťující úřady.

Polský proletář jest bez vlasti, bez příslušnosti. Desetitisíce polských dělníků a chalupníků nemá ještě dosud státní příslušnosti do Československa, ačkoliv již fakticky získali právo příslušnosti de jure, neboť bydlí zde od narození atd. Ale buržoasie česká a polská potřebuje nepříslušných obyvatelů jako dokonalého a povolného nástroje ke stávkokazectví, fašistickým akcím a podobně proti dělnickým podnikům. A vláda, kde sedí 6 socialistických ministrů, podporovaných polskými buržoasními poslanci, přes to přese všechno neuděluje státního občanství. Jest zřejmo, že jsou obě strany potichu dorozuměny.

Soupis lidu jest hanbou a skvrnou české a polské buržoasie. Při soupisu lidu spáchala česká a polská buržoasie neslýchané vydírání a podvody. Aby polský lid byl poškozen, dovolili soc. dem. poslanci a ministři, spolupracující s polskými vládními poslanci, aby ve Slezsku byl uznán také název slezské národnosti, pod jejížto zástěrkou byla oloupena polská menšina o několik desetitisíc osob, které byly připsány jiným národnostem, hlavně české. Stalo se to za souhlasu celé vlády, tedy i 6 socialistických ministrů a poslanců. A za to hlasují ještě buržoasní polští poslanci, aby se pro vládu schválil rozpočet, nové miliardy a pro votum důvěry pro tuto vládu. Čili že souhlasí s tímto klamem a podvodem.

Úloha polské buržoasie a polského sociálfašismu. Všechny tři polské buržoasní strany: lidovci (dr Buzek, Waleczko), Svaz slezských katolíků (dr Wolf, posl. Jung) a PSPR (Chobot, Sztefek) pracují společně s vládou. Tato vláda prostřednictvím svých úředníků, okresních hejtmanství, policie, četnictva provozuje, jak to lze nejlépe viděti při soupisu, politiku ničení polského lidu a zvláště lidu pracujícího. Ale polská buržoasie a její strany a vůdčí osoby posmívají se tomu a přes všechen tento teror a útisk polského lidu věrně stojí ve službách počešťující vlády a jejích hejtmanských drábů. Podřizují zájem polského lidu zájmům fašistického Polska a Československa. Očekávají, jistě nikoliv marně, že dostanou náhradu ve formě nějakých ředitelských, doktorských, advokátních koryt, titulů, řádů atp. sinekur.

Kde a jaká jest záchrana? Jen v komunistické straně. V boji s útiskem. VI. sjezd komunistické strany Československa výslovně ukázal na to, že jen v osvobozeneckém boji proti své a cizí buržoasii dobude si lid svých práv a národního osvobození. Komunistická strana poskytuje polskému lidu ve Slezsku nejen právo, aby si sám určil svou státní příslušnost, nýbrž také konkretně ukazuje, že má již nyní o to bojovati a to společně s českým a jiným dělníkem pod prapory KSČ na barikádách sociální revoluce, která nás vysvobodí nejen z okovů hospodářské závislosti, nýbrž také učiní přítrž národnímu utiskování, jak to vidíme ve Svazu sovětských republik. Tam každý národ má právo sebeurčení. Prakticky a konkretně v této chvíli vystupuje komunistická strana Československa jako jediný obránce polského lidu před národním útiskem, proti jazykovým křivdám, podvodným soupisům lidu atd. Zatím co se polská buržoasie bratří s českými sociálfašistickými podmaniteli v česko - polských klubech, komunistická strana, její organisace vedou boj na místě samém o každého Poláka bez státního příslušenství, o ohroženou školu, o půdu pro drobného rolníka a chalupníka, o jazykové právo atd. Lid polský to také ví a věnuje svou důvěru komunistické straně na každém kroku.

Polský lid s komunistickou stranou Československa. Všechny volby, které se konaly na slezském území, dokazují s nepopiratelnou logikou, že s každým krokem mizí moc reakce polské a české ve prospěch revolučního proletariátu a jeho vůdčí strany. Nejcharakterističtějšími jsou volby v dělnických ústředích, která byla s počátku ovládnuta polským sociálfašismem. Třinecké hutě ukazují při volbách vždy stálý vzrůst komunistických členů, hlasů a mandátů. A fašismus a sociálfašismus mizel a mizí hanebně, rozežrán korupcí a patolízalstvím. Stejně Karvinná vykazuje v dolech stálý vzrůst komunistů nad úroveň jiných sociálfašistických organisací.

Dále po této cestě k vítězství. Hospodářská krise mění se i ve Slezsku v otevřenou krisi politickou. Buržoasie jest velice zneklidněna. Nezaměstnanost vzrůstá. Proletariát hledá záchranu. Musí býti připraven a odhodlán. Slezský polský pracující lid, který má již za sebou krvavé zkušenosti, připravuje se do revolučních řad, aby, bude-li třeba, na znamení vystoupil a to nikoliv volebním hlasem, [Další slova byla usnesením předsednictva posl. sněmovny ze dne 8. května 1931 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké zprávy.] Společně s českým a německým dělníkem dobude si polský dělník v revolučních bojích nejen osvobození hospodářské, ale také národní, jak tomu jest v SSSR.

Pomoci může v tom jen revoluční komunistická strana. Leninovské řady komunistické strany jsou orgánem, který rozbije kapitalistické okovy. Delegáti ze všech zemí republiky, shromáždění na VI. sjezdu, dostali jasné pokyny a směrnice, že nyní již není čas k rozpravám, nýbrž k činům, [Další slova byla usnesením předsednictva posl. sněmovny ze dne 8. května 1931 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké zprávy.] Blíží se čas velkých událostí. Proto přistupujeme k této straně, aby triumf a vítězství bylo zajištěno. Bez boje to nepůjde. Proto neprodleně jest zapotřebí vrhnouti všechny síly proletariátu na cestu revoluce. A polský proletariát bude v ní míti bolševický podíl, důstojný jeho revoluční tradice. V tomto boji najde své národní osvobození celý polský pracující lid na venkově a ve městech.

Agrární otázka. Půdu pro pracující sedláky bez výkupu. Vážně a obšírně bylo na sjezdu diskutováno o agrárních otázkách, které plně stojí před komunistickou stranou. These a resoluce na sjezdu přijaté a potvrzené ukazují úzkou spojitost zemědělské krise se všeobecnou hospodářskou krisí.