Podle §u 19 přídělového zákona přísluší pozemkovému úřadu, aby při přídělu činil opatření potřebná k ochraně trvajících vodních práv a aby, bude-li toho třeba, nově upravil užívání vodních sil, zřídil služebnosti vodní i cestné a učinil vůbec vše, čeho vyžaduje řádné hospodaření v obvodu, o který jde. § 1 návrhu zákona omezuje toto právo pozemkového úřadu prováděti novou úpravu na dobu tří let počítaje od doby vložení vlastnického práva do knih. Ačkoli samo o sobě musíme vítati, že se zde určuje konečná lhůta, která chrání uchazeče o půdu před nebezpečím dalších zásahů pozemkového úřadu, přece se musíme diviti, že se konečná lhůta vyměřuje dobou tří let od vložení vlastnického práva do knih. Není neznámo, že od přidělení do doby vložení vlastnického práva do knih uplynou léta a není to nic jiného, než důkaz věcné nezpůsobilosti plniti převzaté úkoly, žádá-li pozemkový úřad pro provedení své činnosti ještě dalších tří let. Doba nejistoty držebnostních poměrů se zbytečně prodlužuje a dovoluji si tedy podati návrh, aby lhůta ustanovená v §u 1 byla snížena na jeden rok.

Ustanovení §u 2 mohou dojíti našeho souhlasu potud, že se volné nakládání přidělenou půdou a právo zásahu pozemkového úřadu omezuje časově při výměře 5 ha nabyté půdy 5 lety a v ostatních případech 10 lety, právo, které dosud teoreticky mohl pozemkový úřad vykonávati po neomezenou dobu.

Nanejvýš smutná jsou však další ustanovení návrhu. Podle přídělového zákona má pozemkový úřad právo, nedíly, čímž rozumí zákon příděl celých usedlostí, jimž se poskytují různé výhody finančního rázu, uchazeči opět odníti za přídělovou cenu a za náklady, které do nedílu vložil, jestliže vlastník špatně hospodaří, jestliže jej neoprávněně propachtuje nebo jestliže dluhuje rentové splátky, váznoucí na usedlosti za více než tři léta. Pozemkovému úřadu přiznává se tímto úplné kontrolní právo a zároveň také trestní právo nad uchazeči o nedíly až k hranici vyvlastnění. Toto právo má se nyní rozšířiti na půdu nabytou pozemkovou reformou jakýmkoli způsobem na dobu 5 let při výměře do 5 ha a na dobu 10 let při půdě ostatní. Jest zajímavé slyšeti, jaké donucovací prostředky dává si uděliti pozemkový úřad proti oněm vyvoleným protekčním dětem, které pozemkovou reformou dostaly dar ve formě přídělu. Což se novým nabyvatelům tak nedůvěřuje? Doznává se tímto způsobem otevřeně, že noví nabyvatelé jsou neschopni na pozemcích řádně hospodařiti, což jest zjev, na který jsme již častěji a důrazně varovně upozorňovali? Domníváte se, že jen nejtěžšími donucovacími prostředky můžete přinutiti k řádnému hospodaření ty, kteří byli uznáni za způsobilé a hodné býti novými nabyvateli půdy. Tomuto ustanovení mohu rozuměti jen tak, že pozemkový úřad tímto návrhem zákona sám dokazuje fiasko všech svých akcí, že sám prohlašuje, že přidělil půdu nikoli způsobilým, nýbrž nezpůsobilým osobám a že tyto osoby mohou býti jen největším nátlakem přinuceny náležitě hospodařiti. Za zmínku stojí, že tento zákon a tedy ani tato donucovací ustanovení s pohrůžkou nového vyvlastnění netýkají se uchazečů o lesy ve výměře přes 100 ha, to jest ony zcela mimořádně protežované osoby a korporace, které obdržely velké příděly lesů, této nové zostřené kontrole nepodléhají. Domnívám se, že právě zde při ohromných latifundiích - jde o více než 1 milion ha - které dnes má a spravuje sám stát, bylo by nejvýš na místě takovéto dozorčí právo a možnost vyvlastniti státní majetek a převésti jej do rukou způsobilých hospodářů.

Z toho, že pozemkový úřad pod titulem nenáležitého hospodaření může znovu vzíti do svých rukou přidělenou půdu, hrozí nebezpečí nové pozemkové reformy a nebezpečí záleží zvláště v tom, že několik málo německých nabyvatelů půdy může býti ještě jednou podrobeno pozemkové reformě a vytlačeno protekčními dětmi pozemkového úřadu. (Výkřiky posl. dr Luschky.) Takovéto možnosti nemůžeme zabrániti a domníváme se, že nezdravý stav rozdělení půdy, který způsobila pozemková reforma, nedá se napraviti nijakými donucovacími opatřeními, a jsme přesvědčeni, že, budou-li tato opatření svěřena pravomoci pozemkového úřadu, musí se k ohromným škodám již způsobeným připojiti ještě další. Ozdravění držebnostních poměrů, zkažených pozemkovou reformou, jest možné jen ponenáhlým vývojem a vyřazením méněcenných v běžném hospodářském procesu a možnost danou v tomto návrhu, aby pozemkový úřad prováděl pronikavá donucovací opatření, zásadně tedy odmítáme, i když oprávnění tohoto úřadu jsou časově omezena.

Pokud však tento návrh sleduje základní myšlenku omeziti činnost pozemkového úřadu a dáti jí konečnou lhůtu, vítáme jej, i když nemůžeme opominouti, abychom nepoukázali, že toto ohraničení přichází příliš pozdě a časově jest bohužel příliš dlouhé. I když tedy souhlasíme se základní myšlenkou tohoto návrhu zákona, nemůžeme souhlasiti s oněmi body, které příliš oddalují konečnou lhůtu činnosti podle §u 1 a které obsahují podle §u 3 rozšíření pravomoci pozemkového úřadu. (Potlesk.)

Místopředseda Špatný (zvoní): Uděluji slovo panu posl. dr Suchému.

Posl. dr Suchý: Slavná sněmovno! Chci přičiniti několik poznámek k malému zákonu přídělovému. Těch několik paragrafů má totiž mnohem větší důležitost, nežli by se dalo souditi ze skromného jich názvu. Nejde jen o to, podrobiti převážnou většinu nabyvatelů půdy, získané pozemkovou reformou, předpisům platným pro ostatní vlastníky půdy zemědělské a lesní, nýbrž jde také o dílo pozemkové reformy a jeho ochranu. A tak právě je nám malý zákon přídělový dokladem, jak se od té chvíle, co v této síni byl odhlasován zákon záborový a po něm ostatní zákony, pozemkové reformy se týkající, měníme ve svém myšlení a jak se vzdalujeme tendencí, kterými byli vedeni kdysi naši předchůdci, když uváděli do života jedno z nejvýznačnějších a nejrevolučnějších děl našeho převratu - pozemkovou reformu. Malý zákon přídělový podává nám v tomto směru doklad, jak prudkým myšlenkovým tempem žije tato sněmovna. Nebude, myslím, na škodu, jestliže poukáži na tendenci zákonů o pozemkové reformě, protože jen tak, po mém soudu, se dovedeme vyvarovati eventuálních nebezpečí, která by z nových ustanovení zákonných mohla vzejíti, a zbavíme se domněnky, že dosavadní stav byl veskrze špatný.

Přihlédneme-li k zákonu záborovému a přídělovému, vidíme, že příděly tak, jak byly zákonem o pozemkové reformě vytčeny, měly trojí význam: všeobecně prospěšný, sociální a hospodářsko-produkční. Půdy zabrané mělo se dostati především státu k účelům veřejným, všeobecně prospěšným, pak se mělo půdy dostati bezzemkům, zemědělským a lesním dělníkům za tím účelem, aby byl zlepšen sociálně vadný stav. Nakonec jí mělo býti použito k tomu, aby byly vytvořeny větší zemědělské jednotky, zbytkové statky, které z důvodů produkčních měly býti zachovány. Sociologicky pak měl působiti příděl stabilisačně, měl napomáhati snaze po návratu k půdě a brániti útěku z venkova. Z toho důvodu také zákon ustanovil, že se přídělu má dostati přídělcům, aby na něm osobně se svou rodinou pracovali.

Zákonodárce však nechtěl jen půdu rozdělovat, zákonodárce chtěl také toto rozdělení a význam tohoto rozdělení zabezpečit pro budoucnost. V §u 23 přídělového zákona se výslovně praví, že pozemkový úřad bude dbáti toho, aby zabezpečil, že přidělená půda nebude odcizena účelům, které příděl sleduje. Zákonodárce ovšem nepředepsal Státnímu pozemkovému úřadu konkretně, co všecko na zabezpečení těchto účelů má provésti, zákonodárce pouze uložil povinnost a přenechal Státnímu pozemkovému úřadu, jakým způsobem a do jaké formy chce tuto povinnost vložiti. Není pochyby, že zabezpečení tak vážných významných cílů nebylo pro Státní pozemkový úřad úkolem snadným.

Ať již se díváme na věc jakkoli - a já připouštím, že zde může býti rozdíl mezi teorií a praxí - přece jen z těchto předpokladů vycházejíce, musíme dojíti k závěru, že omezení stanovené Státním pozemkovým úřadem nemohlo vyzníti jinak než tak, jak bylo obsaženo v souhlase nabyvatelů a v podmínkách přídělových listin.

Bylo sice napsáno, že již zákon přídělový je zlem, bylo také napsáno, že administrativní opatření Státního pozemkového úřadu je zlem větším, ale v tom, po mém soudu, je právě patrný ten myšlenkový kvas a ono tempo myšlení, které má na mysli více subjekt přídělu proti onomu, které bylo obsaženo v zákoně o pozemkové reformě a které mělo na mysli především osud přídělu.

Nejdůležitější pro obsah práva přídělcova jsou podmínky, které omezují jeho volnou disposici s přídělem. Je to zákaz zcizení, pachtu, zavazení, obmezení disposice na případ smrti a pak zejména právo Státního pozemkového úřadu příděl odníti, resp. vykoupiti, nesplní-li přídělce řadu uložených mu povinností nebo jestliže nedbá zákazů Státním pozemkovým úřadem mu daných. Tato obmezení jsou pokládána za tíživá břemena, omezující jednak svobodu přídělcovu, jednak bránící produkčnímu procesu i znemožňující přesuny z rukou přídělců do rukou jiných, které by zajišťovaly větší prosperitu pro společnost.

Tato obmezení jsou tedy novým ustanovením zákona zrušena buď ihned anebo po určité době a bude nastolen stejný právní řád s ostatními podnikateli.

Byly-li opravdu proti těmto opatřením stížnosti z řad nabyvatelů půdy, překážely-li opravdu výrobním tendencím a vychází-li z těchto předpokladů také malý zákon přídělový, nesmíme, myslím, přece jen zapomínati, že nelze se na všechna uvedená omezení dívati jen s hlediska svobody nabyvatelovy a s hlediska prospěchu produkce, s hlediska jednotnosti právního řádu, nýbrž že na všecka tato omezení je nutno se dívati také s hlediska díla pozemkové reformy. A tu se zdá, že nemůže býti pochybováno o tom, že v době, která byla přímo plna revoluční snahy po půdě, že v době, kdy této revoluční snaze vycházel stát vstříc tím, že pokud možno rychle přiděloval půdu novým nabyvatelům, že v té době, kdy stát neměl možnosti tuto půdu knihovati, musil dáti Státnímu pozemkovému úřadu právo, aby ji pro budoucnost zabezpečil aspoň v souhlase nabyvatelů a podmínkami přídělové listiny.

Nemohlo býti přece lhostejno, aby mobilisovaná, zabraná půda byla ponechána osudu a podléhala bez kontroly změnám, ať již z důvodů osobních, konjunkturálních nebo jiných. Nemohlo býti zejména lhostejno, aby na jedné straně stát půdu přiděloval, a aby na druhé straně mu tato přidělená půda unikala okamžitě z dohledu. Hledíme-li na věc retrospektivně, myslím, že by nám nebylo lhostejno, aby se na příklad drobný příděl dostával do rukou kapitalistů, kteří v dobách zemědělské konjunktury měli velmi vyvinutý smysl pro pozemkové vlastnictví, nebo aby zbytkové statky, přidělované zemědělským zaměstnancům, družstvům, dostávaly se obratem ruky do rukou statkářských anebo velkostatkářských. V době, kdy cenový rozdíl, to je rozdíl mezi cenou přídělovou a cenou obecnou, byl tak ohromný, bylo k tomu jistě na obou stranách touhy více než dosti, a my můžeme vděčiti jen omezováním Státního pozemkového úřadu, že k těmto změnám nedocházelo, nebo aspoň ne tak často.

Zdůrazňuji tento zájem proto, že se obávám, aby určitých možností, plynoucích z nových ustanovení zákonných, nebylo využito v neprospěch díla pozemkové reformy. Zdá se mi, že budeme ještě častěji svědky, že zejména zbytkové statky se dostanou z rukou družstevních do rukou jednotlivců. Může býti ovšem namítáno, že tento zjev dál se již dříve a že mu nepomohly ani jasné podmínky. Naproti tomu ovšem dlužno uvážiti, že zde byla určitá kontrola u Státního pozemkového úřadu, že zde byla určitá kontrola veřejnosti a na konec také kontrola činitelů, kteří byli blízci určitým nabyvatelům půdy a mohli tuto kontrolu, opírající se o určitá ustanovení, uvésti v život.

Zdůrazňuji toto nebezpečí a tento zájem proto, že nám nemůže býti lhostejné, aby se půda, k určitým účelům přidělená, stávala předmětem obchodu třeba lákavého, v zásadě však nemravného. Nemůže nám býti lhostejné, aby se dostávala půda z rukou těch, kterým byla určena, do rukou jiných, kteří k ní přicházejí jen pomocí svých kapitálových možností. Nechtěl bych, aby takový Koudelov na okresu čáslavském nebo Lochy na okresu kutnohorském, opakovaly se příliš často. Neslouží to příliš veřejné morálce, dostávají-li se dvory, přidělené v dobách konjunktury za statisíce dělnickým družstvům, v době krise za miliony do rukou jednotlivců, i když tito jednotlivci jsou sebe schopnější, a neslouží to také celému našemu sociálnímu úsilí, stávají-li se ze samostatných podnikatelů opět námezdní dělníci. A tu se mi zdá, že právě strany socialistické měly by tomuto momentu věnovati větší pozornost a neuklidňovati své svědomí tím, že nouze láme železo.

Víme, že tato mentalita není vesnická, ale máme snad právo se tázati při této příležitosti, kam jdou tyto cenové rozdíly? A tu se mně zdá, že jistě ne ve prospěch těch, kteří byli kdysi dělníky a pak jako družstevníci samostatnými podnikateli. Jdou-li pak tyto cenové rozdíly jen na úhradu dluhů, pak je to smutné vysvědčení, jak podnikání družstevní při hospodaření na půdě se neosvědčuje.

Mám stále na paměti případ získání jednoho z nejkrásnějších dvorů v Čechách jednotlivcem z rukou zaměstnaneckých, zejména pak tu okolnost, jak toto družstevní hospodaření se končilo prosbou zaměstnanců-družstevníků, aby je nový milostpán, bývalý spoludružstevník, vzal opět do zaměstnání. To se po mém soudu špatně chránilo dílo pozemkové reformy a nedej Bůh, abych těch zjevů ještě více se opakovalo v budoucnosti.

Zdá se mi, že si při této příležitosti musíme také dobře uvědomiti, že Státní pozemkový úřad nejen svíral, nýbrž i chránil, zejména tím, že znemožňoval bez svolení exekuci na příděl a že poskytoval přídělcům, zejména zemědělským sdružením a družstvům, veliké částky provozovacího úvěru poměrně velmi lacino zúročitelného, a bojím se, aby nová ustanovení zákonná neměla nepříznivý vliv právě na tyto výhody, poskytované Státním pozemkovým úřadem. Domnívám se totiž, že zejména tam, kde jde o úvěry, budou tyto úvěry se zřetelem na výhody zcizení vypovídány, event. vkládány do knih, a to vše pochopitelně nemůže zůstati bez otřesu na příděl a přídělce.

Chtěl jsem poukázati jen letmo na tato nebezpečí, abychom si jich byli předem vědomi a nedali se sváděti k přeceňování výhod nových zákonných opatření. Domnívám se také, že to nebyla ta největší obmezení, proti kterým se přídělci bránili, ty zákazy zcizení, propachtování a zatěžování přídělu. Po mém soudu se přídělci bránili a stěžovali si více na pomalé zaknihování a těžkopádné řízení a pak zejména na tíživé poplatky, které byly tíživé zejména v těch případech, kde docházelo ke změnám ještě dříve, než původní příděly byly zaknihovány.

Uváží-li se, že Státní pozemkový úřad činil překážky při zcizeních, zavazeních a pachtech opravdu jen ve výjimečných případech, nutno tomuto tvrzení přiznati oprávněnost. Těžkopádnost řízení byla zaviňována především tím, že centrální úřad rozhodoval o sebe menších výměrách, a to velmi často nesmírně zdlouhavě. To je ta těžkopádnost, se kterou jsme se setkávali a setkáváme nejen u Státního pozemkového úřadu, nýbrž téměř u všech úřadů v republice. Ta těžkopádnost jest jednou z největších nemocí naší byrokracie a příčinou toho, že naše byrokracie je více nenáviděna než milována.

Proto se mi také zdá, že bychom potřebám většiny nabyvatelů půdy vyšli mnohem více vstříc, kdybychom jim legislativně zajistili urychlené zaknihování přídělů a brzké vyřizování jejich podání i snížení těch poplatků, o kterých jsem mluvil.

Zde se však ovšem rozvinutá vůle zastavila na půl cestě a my budeme musiti i po nových ustanoveních zákonných spoléhati především na dobrou vůli úředníků, jakým způsobem těmto potřebám přídělců vyjdou vstříc. Dostalo-li se nám stran zaknihování závazných prohlášení a také stran snížení poplatků, přáli bychom si, aby těžkopádnost vyřizování byla odstraněna a vyřizování urychleno.

Jinak chceme věřiti, že všem nebezpečím, která by v důsledku malého přídělového zákona mohla vzejíti, bude náležitě a účelně bráněno. Nepřeceňujeme je také, protože víme, že v celku jde jen o malou výměru zemědělské půdy, protože víme, že tak dlouhá řada let od té doby, kdy příděl byl dán do rukou nových nabyvatelů, provedla již určitou selekci mezi těmito nabyvateli, a protože konec konců víme, že ona snaha po jednotnosti právního řádu malým zákonem přídělovým realisovaná je velikou předností tohoto zákona, a věříme na konec, že i kdyby nebezpečí se ukázalo býti zlým, najdeme cestu, třeba legislativní, abychom toto nebezpečí zlomili.

Byli bychom ovšem neupřímní sami k sobě, kdybychom neřekli zcela nahlas, že toto vše, co je obsaženo v tomto zákoně, není ta pravá ochrana, kterou potřebuje dnešní nabyvatel půdy. Naděje, že v dohledné době bude jeho disposiční právo neobmezené, mu příliš nepomůže. A v tom je právě největší odklon od tendence zákonů o pozemkové reformě, že na místě toho, abychom chránili dílo pozemkové reformy, místo toho, abychom pečovali o zajištění hospodaření a o rentabilitu tohoto hospodaření, která by byla nejlepší ochranou výsledků pozemkové reformy, pečujeme o formální uvolnění.

Tu jsme ovšem u problému, který se netýká jen nabyvatelů půdy, nýbrž celého československého zemědělství, u agrární krise. Nebude ovšem pochyby, že tato krise doléhá nejtíživěji na hospodářsky slabé a především na ty, kteří, dostavše příděl z pozemkové reformy, kladli základy své hospodářské existence již v dobách úpadku zemědělské výroby, bez ohledu na to, jestli se rekrutují z řad domkářů nebo jiných.

Všichni bez rozdílu politického přesvědčení cítíme nemoc našeho zemědělství a bolest, která vane z vesnice. Bohužel, nemáme dosud v sobě všichni dostatek odvahy, abychom se odhodlali k radikálnímu řešení. Mnozí se spokojují jenom konstatováním fakta zapomínajíce, že zemědělství potřebuje pomoci a ne lítosti. Stejně falešný je postoj kritiků. Ovšem nejméně na místě jsou tvrdé věty o sobeckých agrárnících, kteří svojí nenasytností dovedou prý stupňovati nenávist zemědělských států proti nám a jichž jednání je třeba prý učiniti již jednou konec. Vyčítá se nám naše úsilí jako úsilí pro velké zemědělce Je to stará odpověď. Je v ní však málo pravdy, především proto, že těch velkých je u nás opravdu málo, a pak sociální, kulturní a hospodářské postavení našich zemědělců je dostatečným dokumentem úspěšnosti našeho snažení. To, že naše vesnice jest i v dnešní své hospodářské bolesti poměrně klidná, to, že ukázala takový smysl pro všeobecný pokrok, především technický, to, že náš zemědělec při všem tom strádání posledních měsíců si stále zachovává primát mezi sociálním postavením zemědělců všech okolních států, je především zásluhou agrárních stran tohoto státu. Politika jejich nebyla tedy venkovu na škodu a nebyla na škodu ani našemu národnímu hospodářství. (Předsednictví převzal místopředseda Stivín.)

Jen si přečtěte pozorně poslední vládní prohlášení, a poskytne vám pro toto tvrzení důkaz ve větě, že u nás přes všechny ty těžkosti přece jen hospodářská krise probíhala a probíhá mírněji než ve státech okolních. Měli jsme dosud štěstí, že zde byl úměrný a prospěšný poměr mezi zemědělstvím a průmyslem, především mezi počtem obyvatelstva k zemědělství a k průmyslu příslušejícím. Jen tím lze si vysvětliti, že zemědělství, aspoň částečně chráněné, uplatňovalo se na domácím trhu jako spolehlivý konsument průmyslu, který takového konsumenta potřebuje už proto, že si u něho nahrazuje ztráty vzniklé nabízením za nižší ceny na trzích mezinárodních.

Nezapomínejme, že i ta Anglie, mocná a vševládná, bohatá a jinak klidná, je dnes znervosněna, a její vláda, jíž v čele stojí vyhraněný socialista Macdonald, je si velmi dobře vědoma nebezpečí, které hrozí z přeindustrialisování země; a tato vláda socialistická připravuje právě nyní zákon na ochranu zemědělské výroby, na podporu zintensivnění zemědělské půdy.

Pociťuje-li se tato potřeba ochrany zemědělského člověka v Anglii, věnuje-li se mu dosud neznámá péče ve Francii téměř u všech politických stran, stal-li se předmětem protekční ochrany v Německu, dívejme se na věc objektivně i u nás a snažme se pochopiti sociologický i hospodářský význam naší vesnice.

Právě pro tu velikou důležitost našeho zemědělství a našeho zemědělského člověka máme vážné obavy z toho všeho, co nyní na vesnici se děje a o čem nám podávají přesvědčující doklady statistické cifry. Máme velmi vážné obavy o ten přirozený reservoir vyčerpaných sil národních, když vidíme, jak sice pomalu, ale jistě ona rovnováha mezi městem a vesnicí, mezi průmyslem a zemědělstvím se mění, a to v neprospěch vesnice. R. 1921 jsme měli z celkového počtu obyvatelů v republice 13,613.172 v obcích pod 2000 obyvatelů 7,731.343 obyvatelů; r. 1930 z celkového počtu 14,726.158 obyvatelů už jenom 7,684.960. Z poměru 7˙7: 5˙8 v roce 1921 stal se během necelých 10 let poměr 7˙6: 7. Obce pod 2000 obyvatelů, tedy především ten svět zemědělský, má nejmenší přírůstek v celém státě pouze 3˙12%, daleko pod průměrem v republice, který činí 8˙18%. Tento zjev je tím nebezpečnější, že není způsoben jen známým vylidňováním venkova, tou skutečností, která je v nové době jaksi přirozená, kterou tak krásně charakterisoval národohospodář Sombart a která je také v přímém poměru s hospodářskými poměry na venkově, ale také a na to, zdá se, že se zapomíná - tím, že na vesnici je větší úmrtnost než ve městě. V obcích nad 10.000 obyvatelů byla úmrtnost na 1000 obyvatelů r. 1923 11·44, r. 1927 11·85, r. 1928 11·85 a r. 1929 12·52. V obcích pod 10.000 obyvatelů byla v týchž letech úmrtnost 15·82, 17·02, 15·93, 16˙21. Domýšlíme dobře důsledek tohoto zjevu? Nezrcadlí se v něm dokonale hospodářské poměry na vesnici? Není to testimonium paupertatis?

Útěk z venkova a značná úmrtnost na vesnici, to není zdravá prognosa do budoucnosti. Tím horší, že přirozený přírůstek obyvatelstva vesnického se převaluje z krajin vyspělejších a bohatších do krajů chudých, do těch, o kterých bylo kdysi právem řečeno, že tam, kde všecky podmínky životní jsou bez výjimky tvrdé, tam, kde se stupňují přímo v krutost, kde není možný vzestup života, tam je chátrání a hynutí. Jestliže na lidský rod doléhá bída stále a beznadějně z pokolení na pokolení, tak se lidský rod nelepší, upadá. Národ však potřebuje reservoiry zdraví a ne invalidy. Jinak by musel jíti předčasně do pense. Není již tato skutečnost důvodem, abychom si všímali dokonaleji vesnice a upravili lépe svůj poměr k ní?

A může nám zůstati lhostejnou druhá skutečnost, že venkov se vylidňuje, že odtud utíká nejen dělnictvo, nýbrž i příslušníci samostatně výdělečně činných, že se tímto přílivem překrvují města a průmyslová střediska, že nastává nezdravý přesun obyvatelstva, které se čím dále tím více koncentruje na malých plochách země, jež jsou čím dále tím větším nebezpečím sociálních a politických poruch? S krví odchází z vesnice také klid a zdravý konsument, zejména u středních podnikatelů zemědělských, kteří nemajíce při těžkých hospodářských poměrech ani dostatek dělnictva, ztrácejí zájem na podnikání a jsou předčasně donucováni žíti z renty na místo z práce. Ve městech pak blahobyt neroste, naopak zvýšená nabídka práce sráží kupní sílu pracujících vrstev městských a napomáhá k nezaměstnanosti. To vše jsou známé věci. Vytýkám-li je znova, činím tak především proto, abych upozornil na tuto tendenci do budoucnosti, tendenci sociologicky i hospodářsky velmi nebezpečnou. Malý a poměrně chudý národ potřebuje zdravý živel vesnický. Malému a převážně z práce žijícímu národu nemůže býti zdrávo, aby ve městech se jeho příslušníci mačkali, překážejíce si navzájem, zatím co vesnice stůně na nedostatek pracujících rukou. Náš hospodářský život potřebuje nadále početní rovnováhu měst a venkova; jinak se povede oběma složkám, zemědělství i průmyslu, čím dále tím hůře. Průmysl a města potřebují početného a hospodářsky silného zemědělce, zemědělec početného a zdravého konsumenta ve městě. Bylo by zbytečné, abychom se přeli o to, který článek je důležitější. V tom směru naše názory jsou ustálené, jde však o uznání skutečnosti a o službu pravdě.

Není-li situace našeho průmyslu dobrá a trpí-li nezaměstnaností, je to jistě jen důsledek souhrnu okolností, ale v nich místo nejpřednější zůstává té, která ukazuje k vesnici a k oslabené její kupní síle. Tam leží jádro věci. Fakt, že 60 až 70% půdního výnosu je obráceno na nákup živnostenských a průmyslových výrobků, neoddisputuje nikdo. Nedivme se, že snížení půdního výnosu, které jde do miliard, je na trhu průmyslových a živnostenských výrobků patrné. A bude patrné ještě více v budoucnosti, nezmění-li se poměry, protože venkovská mentalita, řízená mimo jiné i zásadou šetrnosti, srazí oněch 60 až 70% na 50%, a bude-li třeba, i níže. Situace našeho průmyslu hospodářských strojů poskytuje nám argumentum ad oculos.

Ve zbídačené vesnici vidíme větší nebezpečí pro národ, stát a jeho hospodářství. Potřebujeme brániti útěku z venkova a potřebujeme venkovské obyvatelstvo zdravé a silné. To nelze naříditi, to si nelze vyprositi; zde nutno poslechnouti přirozeného hlasu života. Vesnici je třeba hospodářsky posíliti a kulturně i společensky pozdvihnouti. Dokud vesnice nebude moci dáti svým obyvatelům tolik práce, aby z jejího výsledku mohli býti bezstarostně živi, a dokud vesnice bude i po stránce zpříjemnění života zaostalá, dotud bude vesnice stále v ohni lákadel města, které i v dobách normálních v důsledku populačních změn projevují na ni patrný vliv.

Volání o pomoci zemědělství jde teď celým světem. Konference stíhá konferenci a všude se jeví nebývalý zájem o otázky zemědělské. Ale kontury té praktické pomoci zemědělství jsou ještě příliš daleko za lidským horizontem. A zatím nesmírné zásoby kanadského i severoamerického obilí se budou pomalu naloďovati na parníky a tyto nákladní lodi k nám povezou nebezpečí ze západu; a klidně proplují Bosporem a Dardanelami jiné lodi s obilím ruským, aby přivezly z jihu nebezpečí z východu...

Věříme, že z tohoto chaosu, který začíná býti domovem téměř všude v Evropě a který je dokladem, že veškerá ta pravidla a zkušenosti ze starého uspořádání věcí patří minulosti a že se rodí nový řád, který bude bráti větší zřetel na zemědělství a vesnici, nevyvede starou Evropu žádný rozruch ani žádná válka, nýbrž jen Evropa nová, dohodnutá a zpřátelená.

Dosud je nám však daleko to krásné, co je obsaženo ve skvělé koncepci Briandově a co je tak zajímavě řečeno na př. v té knize Delaisiho "Les deux Europes". Potřebujeme si, aspoň pro nejbližší dobu, pomoci sami tím, že se oprostíme ode všech vedlejších zájmů a věnujeme sami pozornost domácímu zemědělství, nechceme-li, aby napřesrok bylo ještě hůře než letos. (Tak jest!) Víme, že zemědělci zreglementují leccos sami; bylo tomu tak vždy a bude tomu tak i dále. Víme, že bude třeba leccos přeorientovati ve výrobě v důsledku odbytových možností jednotlivých plodin. Víme, že bude třeba zlepšiti techniku v zemědělství, aby výrobní náklady byly menší. My také víme, že bude třeba obrátiti pozornost ke kvalitě výrobků, že bude třeba ještě většího zintensivnění života na vesnici.

Ale víme také, že ke všemu tomu je třeba peněz - a těch je na vesnici málo a je jich především málo tam, kde jde o nabyvatele půdy z pozemkové reformy. Vesnice se zadlužuje a šetří a je jí třeba úvěrové pomoci. I o té úvěrové pomoci se mnoho mluví ve světě i u nás, a zase jsou skutky ještě příliš daleko vzdáleny. Zatím však zemědělci potřebují pokud možno rychlé konverse svých tíživých krátkodobých zápůjček v zápůjčky dlouhodobé, zatím potřebují vyšších zápůjček dlouhodobých, aby se mohli dlužiti od finančních ústavů nad mez, kterou se dosud řídí finanční ústavy atd. Stát by pro zemědělce velmi mnoho vykonal, kdyby ve formě státní záruky umožnil poskytování dlouhodobých zápůjček hypotekárních nad mez, kterou se řídí finanční ústavy a kdyby vedle toho poskytl určitý příspěvek na úrokování a umořování těchto dluhů po způsobu známé nouzové akce po živelních pohromách z r. 1929.