Při protestu, při kravalu proti vídeňskému paktu se prostě ukázalo, že idea Panevropy, idea evropské celní unie, idea regionálních úmluv byly a jsou pouze metodou a prostředkem snah francouzského imperialismu o ovládnutí Evropy, při čemž v třídním smyslu je účelem Panevropy organisovati společný boj kapitalistických států proti Sovětskému svazu a mezinárodní proletářské revoluci.
Panevropa - je ovšem podvodem nejen v ústech Briandových, nýbrž je také podvodem v ústech Curtiových a Schoberových. Curtiovi prý je Panevropou hegemonní snaha německého imperialismu, stejně tak jako Briand Panevropou kryje hegemonní snahy francouzského imperialismu. Proto když Německo pod záminkou, že uskutečňuje Panevropu, přistupuje ke sjednocení s Rakouskem, jsme svědky toho, že Francie a Československo sbírají všechny síly, aby provedení německo-rakouského celního spolku zmařily prostě proto, poněvadž německo-rakouský spolek není uskutečňováním panevropské myšlenky, není uskutečňováním idee celního míru, nýbrž jest uskutečňováním výboje německého imperialismu směrem do střední Evropy na jihovýchod Evropy a na Balkán.
A tak jsme svědky toho, že naráz přes noc byla Evropa postavena před fakt nebývalého zostření rozporů mezi kapitalistickými státy. Diplomaté jsou v horečné činnosti. Mezi Paříží, Prahou, Bělehradem a Bukureští létá nota za notou a tajně se vyjednává, apeluje se na bratrskou solidaritu, slibuje se a diplomaticky se intrikuje a ze všeho toho vzniká atmosféra nebývalého napětí, atmosféra, kterou charakterisují mimo jiné i Benešova slova v zahraničním výboru o všech eventualitách, o možnosti ohrožení míru atd.
Jasno však je jedno, a sice že hlavním ohniskem tohoto mezinárodního napětí, hlavním ohniskem nynější mezinárodní nervosity, za které se i oficielně již naznačují možnosti války, jest Československo. Proč? Proto, že Československo je faktem celní unie Německa a Rakouska postiženo nejbezprostředněji a protože je postiženo tak, že jde přímo o jeho osud. Ne nadarmo vládne nad vídeňským paktem v táboře české buržoasie zděšení a panika, která dochází výrazu ve psaní veškerého měšťáckého tisku a která mimo jiné dochází výrazu i ve zmatku, který pozorujeme zde v poslanecké sněmovně.
Československo ocítá se v důsledku uzavření německo-rakouské celní unie v katastrofální situaci, a to jak mezinárodně politicky, tak i hospodářsky. Krise versailleského systému se doposud dotýkala Československa ponejvíce v tom směru, že Maďarsko projevovalo snahy o změnu hranic stanovených Trianonem, avšak celní spolek německo-rakouský znamená ohrození Československa z nečekané strany a nečekaným způsobem, způsobem, který je daleko horší než revisní snahy Maďarska, způsobem, který jde přímo na základy existence československého státu.
Zdůrazňuji, že se to stalo nečekaně, poněvadž pro zaslepenost imperialistické politiky je typickým, že českosl. zahraniční politika byla faktem uzavření německo-rakouského celního spolku nesporně úplně překvapena. Jestliže dr Beneš dodatečně na svou obhajobu prohlašuje, že o připravované celní unii Německa s Rakouskem věděl a že to tajil, pak je to skutečně překvapující hřích a velké zatížení svědomí dr Beneše vůči buržoasii a československému státu, pomyslíme-li si, že by v tomto případě dr Beneš tajil věc, která na československou buržoasii působí jako rána hromu, věc, která imperialistickému panství české buržoasie věští katastrofu v hospodářském směru takřka na 100% jistou.
Neboť co znamená německo-rakouský celní spolek hospodářsky pro Československo? Je těžko ještě v plném rozsahu přehlédnouti hospodářské důsledky německo-rakouského celního paktu pro Československo, ale zatím je naprosto jisté, že československému průmyslu hrozí úplná ztráta rakouského trhu, pokud československému zboží v Rakousku konkurovalo zboží německé a že československému průmyslu hrozí ztráta německého trhu, pokud konkurovalo zboží českému zboží rakouské, že československému hospodářství hrozí další ztráta ze zvýšení rakouských, dnes nižších cel, i na německou úroveň, že mu hrozí další ztráta i z velikého tlaku, který může vyvinout jednotné německo-rakouské celní území při všech obchodních smlouvách. Představa celní války s německo-rakouským celním spolkem rýsuje vyhlídku úplného zničení Československa. S tím zároveň souvisí eventuelní ztráta trhu maďarského, kdyby se k celní unii rakousko-německé připojilo Maďarsko, nehledě k trhu v Rumunsku a Jugoslavii, s nimiž už Německo a Rakousko vyjednává o preferenční smlouvy.
Prosté facit v případě Zollvereinu německorakouského pro Československo jest ztráta skoro všech významných trhů, zničení kapitalistického průmyslu československého. A vidíme, že důsledky toho se už v tomto směru ukazují dnes, kdy teprve německo-rakouský celní spolek byl smluven a ohlášen. Jsme svědky toho, že se nejen rozbilo jednání o obchodní smlouvu s Rakouskem pro přemrštěné požadavky rakouských textilníků, ale jsme také svědky toho, že tolikrát slibované podepsání smlouvy mezi Československem a Jugoslavií ještě uskutečněno nebylo, při čemž Rumunsko jedná s Německem a při čemž je Československo v celní válce s Maďarskem. Za chvíli nebude míti Československo se žádným státem obchodní smlouvu a československému kapitálu hrozí zadušení ve vlastním sádle. Tolik, pokud jde o hospodářské důsledky německo-rakouského celního paktu.
Stejně katastrofální jsou důsledky pro československou zahraniční politiku. Německorakouský Zollverein znamená krok k Anschlussu, ovšem ne na cestě sebeurčení národů, nýbrž na cestě imperialistické expanse Německa. Uskutečnění Anschlussu skutečně znamená, že Československo bude obklíčeno a sevřeno jednotným územím německo-rakouského imperialismu a že přes Anschluss podniká německý imperialismus zároveň veliký nástup za hegemonii ve střední Evropě. Německo-rakouský celní spolek znamená ránu do mírových smluv, otřes versaillského systému, úvod k provádění revise. Německo-rakouský celní spolek znamená však zároveň nástup Německa na jihovýchod, na Balkán, kde bude československému kapitalismu konkurovati, a znamená posléze smrtelné ohrožení Malé dohody, tohoto hlavního výtvoru čsl. imperialismu.
Celní unie Německa s Rakouskem je takovým tahem německého imperialismu, který Československo staví do situace takřka úplné isolace, který dovršuje isolaci Československa, která je výsledkem imperialistické politiky československé. Byli jsme svědky toho, že pod vlivem hospodářské krise mezinárodní postavení Československa značně se změnilo, zejména pokud jde o Malou dohodu. Rozpor mezi hospodářskými zájmy Jugoslávie a Rumunska, jako agrárními státy, a hospodářskými zájmy Československa, jako státu průmyslně agrárního v posledním roce se zostřil a již tento fakt silně působil na rozkližování Malé dohody. Příčinou byla Zadinova pronikavá agrárně celní politika československá. Jugoslavie a Rumunsko seznaly, že pro obtíže vývozu agrárních produktů nemohou od Československa očekávati zmírnění krise, nemohou očekávati záchrany a pomoci. Symptomy rozpadu Malé dohody ukazovaly se zřetelně v nepodepsání československo-jugoslávské smlouvy stejně jako ve sbližování Jugoslavie s Maďarskem. Tah německého imperialismu s uzavřením celní unie německo-rakouské má tendenci zesíliti rozklad Malé dohody. Není tajemstvím, že Německo již delší dobu, a to velmi intensivně vyjednává s Jugoslavií a Rumunskem ohledně kupování jejich obilí a že pokud jde o význam celní unie německo-rakouské, přesvědčuje Německo jugoslávské a rumunské kruhy velmi úsilovně, že velký trh německo-rakouský skýtá jim daleko větší výhody než Československo, jehož agrárníci se dovozu obilí zuřivě a bezohledně brání. Z vlivu těchto německých nabídek lze již vysvětliti zřejmě reservované stanovisko a chování, které Jugoslavie a Rumunsko za konfliktu pro vídeňský pakt zaujímá. Že státy Malé dohody souhlasí s tím, aby věc vídeňského paktu byla předložena Radě Společnosti národů, nemůže býti směrodatné pro skutečné stanovisko Jugoslavie a Rumunska, a to nijak neodstraňuje vyhlídku, která se před českým imperialismem otvírá, a to, že se spolkem Československa s Jugoslavií a Rumunskem může to na konec dopadnouti podobně jako za války se spolkem Německa a Rakousko-Uherska s Italií. Po několik desetiletí přísahala Italie věrnost Německu, aby v rozhodující chvíli řekla, že její zájmy ji více víží k Dohodě a aby se postavila na konec do válečného tábora Dohody, aby se postavila na konec proti Německu a proti Rakousku-Uhersku, s nimiž po desetiletí byla aliančně spojena. A v takové situaci stálé kolísavosti zájmů se z důvodů hospodářských nalézají oba malodohodoví spojenci Československa. Tento fakt je pouze s to stupňovati strach, který českou buržoasii přepadá v nynější chvíli uzavření německo-rakouské celní unie. Tento fakt tím více osvětluje, jak úplný je krach a bankrot imperialistické politiky Československa a zahraniční politiky dr Beneše, a kam dospělo Československo, svázavší svůj osud s násilnickým systémem imperialistických smluv.
Dr Beneš vede zahraniční politiku Československa po celých 13 let. Po celých 13 let jde o celou éru československé zahraniční politiky, charakterisovanou velmi výrazně methodami dr Beneše. Dnes prožíváme bankrot této politiky založené na t. zv. Benešovském optimismu, založené na Benešovské metodě buzení dojmu, že Československo má zajištěnu skvělou budoucnost, že jeho mezinárodní postavení je skvělé, že jeho vliv a význam v evropské a světové společnosti kapitalistických států roste, že Československu je přiřčena velká úloha v mezinárodní politice a pod. Stoupající mezinárodní význam Československa vyvozoval dr Beneš z toho, že učinil čsl. zahraniční politiku nejochotnější expositurou francouzského imperialismu a že čsl. zahraniční ministerstvo učinil agenturou Společnosti národů, tohoto nástroje mezinárodního imperialismu, pacifistického humbuku a generálního štábu mezinárodního imperialistického válečného protisovětského tábora. Horlivé exponování se dr Beneše ve všech plánech francouzského imperialismu, ve všech piklech mezinárodní reakce a v akcích Společnosti národů vedlo dr Beneše k domýšlivosti, kterou dával soustavně a často i velmi urážlivě cítiti také v poměru Československa k Sovětskému svazu.