Na tomto stanovisku nemění také nic skutečnost, že novela slibuje oněch již jednou okresům zajištěných 112 milionů "postupně" uvolniti z úvěrových operací.

Projednávaná novela má 3 důvody: 1. Dodatečné schválení půjčky 186 milionů, kterou stát uzavřel nedotázav se Národního shromáždění a ani nedostav povolení. 2. Selhání silničního fondu v nynější výměře. 3. Zavedení zvýšení daně.

První příčinu jsem probral dostatečně. U druhé bychom rádi poukázali v úvodu ještě na to, že patří k nevysvětlitelným důvodům státní finanční politiky vyžadovati pro určité účely nejprve nepostačitelnou částku, aby se poplatníkům předstírala spořivost, a pak přijdou pověstné novely, jež nikdy nepřinesou hospodářství úlevy, nýbrž nové zadlužení a také nové daně.

Když jsme u investiční zápůjčky žádali vyšší úvěr, abychom trochu zmírnili nynější nouzi, tu mínil zpravodaj kol. dr Patejdl, že možno návrh odmítnouti gestem, že bychom stěží pro zvýšenou částku nalezli úhradu. Nyní shledal senátor Kostka námi jmenovanou částku pro oživení hospodářství za rovněž nezbytnou a její úhradu za možnou.

Ovšem jest sporné, je-li zápůjčka vůbec krytím. Ať je, nebo není, nepříliš veliké zvýšení nemá významu, zvláště tehdy, má-li sloužiti produktivní péči o nezaměstnané. Dožijeme se dne, kdy bude investiční zápůjčka zvýšena při nejmenším na námi jmenovanou částku, nebo kdy potřebné částky se objeví v jiných předlohách. Pak připomeneme to kol. dr Patejdlovi, který snad bude opět zpravodajem, a ten pak bude musit hájiti, co v našem návrhu potíral.

Podle původního určení měly se z fondu stavěti nebo obnovovati silnice. Udržování silnic však měl nésti stát ze svých každoročních prostředků stanovených pro tento účel řádným rozpočtem.

Nyní však již po krátkém trvání ukazuje fond, že udržování obnovených silnic stojí tolik peněz, že na to brzy nestačí veškeré příjmy silničního fondu, takže tento nemůže sloužiti svému vlastnímu účelu, aby uzavřené půjčky zúročil a umořil.

R. 1930 bylo neméně než 500 km silnic, které byly postaveny teprve před dvěma lety z peněz silničního fondu, opatřeno podruhé novým povrchem.

Jedině toto zjištění postačí na důkaz, že stát nevystačí dosavadními zákony a prostředky a tudíž naléhá na dnešní novelu a především na jí odůvodněné zvýšení daní.

Chtělo se ročně přizpůsobiti 10% silniční sítě dnešní dopravě a roční výkon byl vystupňován na 14%, takže by byl stavební program uskutečněn již v 7 letech. Osudnou početní chybu, že postavené silnice vyžadují příliš mnoho udržovacích nákladů, ministerstvo veřejných prací a financí poznalo naprosto jasně teprve asi nyní.

Co pomůže stavba, co pomůže stavební tempo, jestliže sotva postavené silnice opět ve 2 letech se rozpadávají, takže nelze viděti konce? A tím nutno si většinou i vysvětliti stav silnic v německém pohraničí. Silniční fond, který musí již po druhé upravovati silnice v obvodu 50 km kolem Prahy, nemá peněz na silnice v jiných krajích a tyto zůstávají nadále v pověstném stavu, který dává každému automobilistovi na srozuměnou, že jest ve vyšším Švýcarsku.

Typickým příkladem jest silnice Praha-Karlovy Vary. Zatím co se stavěla druhá část silnice, byla již prvá opět rozpadlá. Nyní po 3 letech pohltila první úprava 1 miliardu korun a jsme tam, kde jsme byli na začátku. K poznání, že nejlevnější silnice jest zároveň nejdražší, došlo se dávno nejen ve všech kulturních státech, nýbrž také obce se přese vši finanční bídu přizpůsobují ve stavbě silnic nynějším požadavkům.

Stát musí radikálně upustiti od zásady stavby lehkých silnic a dáti přednost těžšímu povrchu i na nebezpečí, že se bude stavěti silnic méně. Byla-li někdy spořivost na nepravém místě, jest to zde. Stavba silnic jest však také věci důvěry. Jest tedy v zájmu státu samého, béře-li při zadávání stavby méně ohled na národní činnost stavebních firem a spíše na jejich zkušenosti a pověst jako stavitelů silnic.

Špatně nebo příliš lehce stavěné silnice způsobují nejen udržovací náklady, které přesahují síly silničního fondu, nýbrž především ohrožují celý finanční plán. Hlavní zásadou při každé půjčce by mělo býti podle nejjednodušších pravidel hospodaření, aby žádná půjčka nebyla uzavírána na delší dobu, než jest trvání díla její pomocí zbudovaného. To jest v tomto případě: Má-li pomocí půjčky zbudovaná silnice trvání jen 5 let, pak nutno také během této doby umořiti i půjčku. Této zásady nedbá nejen stát, nýbrž i okresy a obce jsou rovněž nuceny, aby jí nedbaly, a to vede k trvalé, znovu se obnovující a tudíž stoupající poplatnosti a ke zničení schopnosti uvěrové.

A nyní ke třetí příčině, která vedla k projednávané novele. R. 1930 slíbil pan ministr financí, že přemění nespravedlivou daň z automobilů na daň z benzinu. To bylo by vítati hlavně s ohledem na silniční účely také proto, že pak budou více zdaněni ti, kdož silnic více používají. Pan ministr financí miluje překvapení, ale ta nejsou však vždy velmi příjemná, neboť zůstává nejen daň podle obsahu válců, třeba snížená, nýbrž zároveň se také zvyšuje daň z benzinu o 20%. Ale také odůvodnění je groteskní. Poněvadž klesla cena benzinu, zvyšuje se z něho daň.

U daně z piva bylo to obráceně. Poněvadž neklesla cena piva, proto zvýšil daň. Dá se to dělati jednou tak, po druhé onak. Všecka čest přizpůsobivosti, ale to se hodí nejméně do dnešní doby, kdy státní moc požaduje všemi prostředky, aby se hospodářství zařídilo od a až do z na snížení.

Morální právo poskytovati v tomto oboru podporu možno přec přiznati jen oné státní správě, která také v tomto směru jedná, nikoli však, jestliže sama snižování cen sabotuje. Požadované zvýšení daně z benzinu není přec bohužel prvním a právem se obáváme, že také není posledním vládním opatřením v obráceném směru.

V nynější depresi nemůžeme toto zvýšení schvalovati. Nemůžeme je však ani pochopiti, neboť věcně by se přece dalo jen odůvodniti zvýšenými výdaji na silniční správu a z toho nezbytnou nutností sehnati nové peníze.

To zde není a také se k tomuto jedině možnému odůvodnění neodvažují, poněvadž má býti na stavbu silnic odvedeno jen 70% výnosu.

Buď jest zapotřebí celé částky, zvláště, chtějí-li se podporovati stavby silnic a vedlejší práce nouzí trpících obcí, nutno do silničního fondu odváděti plný výnos. Nebo je-li zapotřebí jen 70% výnosu, pak lze odůvodniti jen zvýšení o tuto částku. Tvrzení, že jest zapotřebí 30% na vybírání a složitý dozor, jest buď nesprávné a jest v něm obsažena částka na vysoké náklady na udržování silnic ze státního rozpočtu, anebo jest správné, a pak jest nutno je tím spíše zamítnouti, neboť daň, jež pohltí 30 % na náklad spojený s vybíráním, není racionální a nelze za ni nikdy převzíti odpovědnost, neboť něco takového podkládati poplatníkům jest přece trochu silné. Zvýšení silniční daně by mohlo plniti týž účel jednoduššeji a s menším zatížením.

Při tom dlužno ještě uvážiti, že zvýšená daň neztěžuje jen další stoupání počtu motorových vozidel, nýbrž ruší i snížení jízdného, k němuž došlo zlevněním benzinu, a tak působí na dopravu rušivě.

Co možná největší podpora dopravy motorovými vozidly musí silničnímu fondu přinášeti rok co rok stoupající výtěžek, jak přec již ukazuje dosavadní vývoj; nejenže oživuje také automobilový průmysl se všemi vedlejšími průmysly, nýbrž také pracovní trh, což by dnes právě musilo býti nejhlavnější zásadou veškerých státních opatření.

Považujete-li auto za přepych, musíte postaviti zdanění na jiný základ, neboť nynější daňovou základnou postihnete velmi málo přepych, za to však dopravu a tím tisíce malých zaměstnanců a dělníků, kteří používají autobusů, aby se rychleji dostali do práce a z práce, postihnete tisíce majitelů autodrožek, kteří vykonávají své povolání za velkých těžkostí, dopravou postihnete však také spotřebu všech vrstev u všeho onoho zboží, jež jest odkázáno na automobilní dopravu.

Musím také u této novely, jako u skoro každé předlohy zákona, poukázati na okolnost, že stát myslí vždy jen na sebe, něco málo ještě na země a na okres, že mu však nezbývá nic pro státní buňky, pro obce.

Doprava se nevrátila ze železnice jen na státní silnice, nýbrž na silnice vůbec. Připustím-li také beze všeho, že největší břemena musí nésti silnice sloužící dálkové dopravě, pak musím přece konstatovati, že se musí stoupající autodopravě přizpůsobiti obecní silnice všeho druhu, a to nejen silnice hlavních zemských měst. Na důkaz tvrzení tři příklady: Krnov vydal 1925 až 1930 1,053.555 Kč na obecní silnice, ročně průměrně 175.000 Kč a dostal potom příspěvek 200.000 Kč od okresu na dláždění okresní silnice. 1,600.000 Kč chce obec letos použíti na stavbu silnice jako na nouzovou práci, aby zmírnila obrovskou bídu malé části 4000 nezaměstnaných. A přece jde u Krnova o město, jež dříve již investovalo do silničních staveb veliké částky.

Pohraniční město Nový Bohumín vydalo v letech 1926 až 1930 na silniční stavby 2,324.505 Kč, nedostalo haléře subvence, nýbrž bylo naopak nuceno přispívati okresu. Malé město Fulnek se svými 3500 obyvateli musilo po srážce příspěvků okresu nouzově vydati na silniční stavby všeho druhu v poválečné době neméně než 1,700.000 Kč.

Plná čtvrtina všech obecních dluhů vznikla a vzniká ve všech obcích jen silničními stavbami a tím vznikajícími vedlejšími výdaji.

Jeden za hranicemi Německa známý znalec úpravy města dokázal, že hlavní pramen obecního zadlužení jest hledati ve vydání na silniční stavby a s tím spojené zřizování chodníků, vodovodu, kanalisace, plynového a světelného vedení, zvláště když vydání stoupají pro otevřený způsob stavby a neracionální založení plánů, které se dají ve století stavebního ruchu jen z nepatrné části hraditi z příspěvků zájemců.

Nikoliv pro všecky, nýbrž pro obecní silnice sloužící automobilové a jiné vozidlové dopravě musí se se vším důrazem požadovati podpora ze státního silničního fondu, neposledně proto, poněvadž právě obecní silnice z důvodů účelnosti - a třeba, že to zní jako paradox, z důvodů úspory dláždí se ponejvíce velkým nebo drobným dlážděním.

Každá jiná úprava silnic, k níž se dá bohužel stále ještě mnoho obcí svésti z okamžité finanční bídy, vede nejen stále hlouběji do zadlužení, nýbrž přímo do zkázy.

Vinny tím nejsou ani tak obce jako spíše dozorčí úřady, které, aby šetřily souchotinářského zemského fondu, přímo obce donucují, aby si vypůjčovaly na silniční stavby co možná dlouhodobě. S rostoucí dopravou klesá trvání silnice nedlážděné kostkami stále více, až přichází do takového stavu zbědovanosti, že pro tutéž silnici třeba si na potřebnou obnovu v krátké době vypůjčiti během splácení první půjčky aspoň osmkrát tolik. Taková, dozorčími úřady vynucená finanční politika musí vésti dříve či později ke zhroucení.

Zadlužení obcí z titulu silničních staveb vede automaticky ve stav, kdy mizí úvěrová schopnost obcí, neboť půjčky učiněné na silnice zatěžují jen pasivní stránku bilance, aniž lze za to na aktivní straně uvésti hodnoty za to opatřené.

Podpory ze silničního fondu jest však zapotřebí také proto, poněvadž finanční novela má sice na jedné straně také ustanovení o uzavření půjček na komunikace, na druhé straně však požaduje jako předpoklad poskytnutí 25% subvencí.

Požadavek jest však spravedlivý hlavně také proto, poněvadž také zákon o obecních financích vzal obcím obecní dávku z motorových vozidel právě ve chvíli, kdy stoupající doprava činila zvýšené výdaje na silnice nezbytnými.

Stát také toto právo obcí činiti nároky na silniční fond uznal v novele dnes projednávané, ovšem podmíněně, poněvadž tento nárok přiznává jen hlavním městům, jež sice mají z titulu silničních staveb nejvyšší výdaje, ač se nesmí nikdy zapomínati, že jejich finanční hospodářství má také k disposici příjmy zvýšené neposledně tím, že jsou sídlem mnohých ústředí velkofirem všeho druhu. Rozšíření tohoto ustanovení na všecka města jest naším minimálním požadavkem. Pan ministr financí ohlásil jednou v dobré náladě sanaci obecních financí. Jest to nebezpečná hra se slovy, poněvadž to může sváděti obce k neodpovědnému zadlužení. Jeden skutek může nahraditi mnoho krásných slov. Ve znamení péče nechť říšský pokladník nezapomíná na obce, jejichž finanční stav vyžaduje v každém směru podpory. Nechť učiní počátek s 25%ní podporou staveb obecních silnic a nechť nevhání obce těmito úkoly ještě hlouběji do dluhů, poněvadž vyváznutí se stává rok od roku těžší a vyžaduje větších obětí, neboť i zde platí pravidlo: Dvakrát dává, kdo rychle dává.

Obce vyžadují však nejen podpory, nýbrž i rovného a spravedlivého zacházení.

Jak jsme od tohoto vzdáleni, nechť ukáže tato skutečnost. V severomoravské malé obci dláždí okres městem procházející okresní silnici nákladem 1 milionu Kč. Žádá obecní příspěvek 45.000 Kč, dostane ze silničního fondu příspěvek 600.000 Kč, takže má na jemu patřící okresní silnice ještě 355.000 Kč vlastních stavebních nákladů.

Obec musí mimo výše uvedený příspěvek ještě sehnati na vedlejších nákladech za výkup pozemků, zřízení chodníku, vydláždění vúsťujících postranních ulic na 10 m atd. celkem 360.000 Kč a nedostane ani od okresu ani země ani ze silničního fondu haléře subvence.

Okresní silnice stojí okres, kterému patří, 355.000 Kč, silnice, obci nepatřící, stojí ji 360.000 Kč.

Kdo nechce podporovati další zadlužení obcí, kdo zastává stanovisko, že se obecní silnice nemají ze silničního fondu subvencovati, kdo stojí na stanovisku, že hlavní zásadou vší péče a subvenční činnosti musí býti rovnost a spravedlnost, ten musí s námi vznésti požadavek, že se má poskytnouti subvence ve stejné míře ze silničního fondu obcím na nuceně vznikající vedlejší vydání spojená se stavbou státních, zemských a okresních silnic právě tak jako na vlastní stavební náklady. Ve výše uvedeném případě by to znamenalo, že by obci stavbou okresní silnice vzniklý obecní dluh dal se snížiti z 360.000 Kč na 144.000 Kč. Za dnešního finančního stavu obcí jistě ještě velmi značné zatížení.

Tento požadavek jest nejen spravedlivý, nýbrž dá se také beze všeho splniti, poněvadž silniční fond uspořil z částky na stavbu nestátních silnic za dobu svého trvání neméně než 186 milionů Kč.

Shrnujeme své požadavky v předložených návrzích takto:

1. Příspěvek ze silničního fondu jest rozšířiti také na vedlejší práce, které musí platiti obce při stavbě okresních, zemských a státních silnic.

2. Příspěvek ze silničního fondu jest poskytovati také na stavbu obecních silnic sloužících dálkové dopravě.

3. Částka 186 milionů Kč, vydaná na státní silnice a povolená na stavbu okresních silnic, budiž dána opět okresům a obcím.

4. Celý výtěžek daně z minerálních olejů nebo zvýšené silniční daně plyne do silničního fondu.

5. Po dobu trvání tísně jest prováděti silniční stavby všeho druhu, především v nouzových krajích, a to jen domácím dělnictvem.

V souvislosti s tím upozorňujeme důtklivě na stav silnic v německých krajích severních Čech, na pověstnou silnici Hradec-Opava, na již trasované a pro přístup na Šumavu nezbytné silnice a na výstavbu silnice nezbytně potřebné pro dopravu ve východočeském nouzovém území.

Mají-li se státní silnice státi dopravními tepnami, abychom se tím mohli honositi, pak jest zapotřebí důkladně změniti techniku stavby silnic po vyplýtvání první miliardy. Nemají-li obce a okresy klesati pod břemenem, které jim ukládá doprava, pak s nimi nakládejte jinak než dosud.

Chcete-li však těmi mnoha miliony sloužiti nejen dopravě, nýbrž i nynější nouzi, pak stavte hlavně silnice tam, kde je bída nejvyšší, neboť jenom ten stát plní svůj úkol, který při veškerém svém konání myslí na lidi a hlavně na nejubožejší. (Potlesk.)

Místopředseda dr Lukavský (zvoní): Dalším řečníkem je pan posl. dr Stern. Dávám mu slovo.

Posl. dr Stern (německy): Včera jsem prokázal citáty, že veškerá německá buržoasie a sociální demokrati stojí na stanovisku hájení kapitalistického státu, na stanovisku, že musí hájiti a podporovati imperialistickými prostředky pokusy tohoto státu, jeho kapitalistické zájmy proti imperialistickému Německu a Rakousku. Dnes se zde pokusil pan posl. dr Schollich za svou stranu tento dojem setříti a výslovně odmítl citát z "Prager Tagblattu", který jsem včera uvedl. Opominul však odmítnouti citát z "Bohemie" a jeho vývody přes úsilí, aby zde vzbudil dojem, jako by hájil Německa a Rakouska, potvrdily opět to, co jsem zde již uvedl o chování německé buržoasie.

V zahraničním výboru hájil včera pan ministr Beneš jasně a břitce imperialistické stanovisko proti Německu a Rakousku a týž posl. dr Schollich, který zde dnes předvádí tuto komedii, včera hlasoval pro to, aby se o tomto prohlášení pana dr Beneše rozprava nekonala, poněvadž to dr Beneš odůvodnil zájmy státu. Tedy dr Schollicha němečtí nacionálové uznali tento zájem českého kapitalistického státu proti Německu a Rakousku. A v dnešních svých vývodech posl. Schollich opětně docela jasně prohlásil, že Beneš jest povinen hájiti zájmy kapitalistického Československa. S Benešem polemisoval jen v tom smyslu, že podle jeho mínění se cesta, kterou se ubírá dr Beneš, neshoduje se zájmy Československa, že jeho strana ukazuje cestu lepší, totiž cestu sjednati úmluvu s tímto nově vznikajícím celním územím a Československo k němu připojiti. To znamená, že němečtí nacionálové stojí zde na stanovisku, aby se imperialistickými prostředky dosáhlo imperialistického kompromisu s imperialistickým Německem a Rakouskem v zájmu kapitalistických výdělků a kapitalistické hltavosti, aby se usnadnila společná fronta proti Sovětskému svazu.

A němečtí soc. demokrati hájí toto stanovisko co nejostřeji. "Sozialdemokrat" píše dne 25. března toto: "Máme starý průmysl, máme vysoce kvalifikované dělnictvo, nemusíme se obávati konkurence na světovém trhu, ovšem s podmínkou, že předpoklady pro expansi československého průmyslu jsou stejné, jako pro průmysl německý. Úkolem naší obchodní politiky jest zjednati tuto rovnost podmínek." Jasněji nelze již hájiti stanoviska, že naše obchodní politika má býti kapitalistická a imperialistická, v tomto případě, že má učiniti imperialistická protiopatření proti postupu Německa a Rakouska. A dnes to vidíme ještě zřetelněji. Včera, jak jsem již řekl, ministr věcí zahraničních oznámil v zahraničním výboru stanovisko vlády. V tisku, a také ve vládním tisku, jest toto stanovisko charakterisováno docela správně, říká-li se tam: "Beneš prohlásil: Nepřijatelné." V tomto stanovisku se dále hájí názor, že Rakousko a Německo nemohou v této otázce rozhodovati samy, že má rozhodnouti Rada Společnosti národů.

A co vidíme dnes? Týž "Sozialdemokrat", časopis německých sociálních demokratů, který po několik dní stále prohlašuje, že nesmí nikdo popírati právo Rakouska a Německa, aby se smělo ubírati touto cestou, týž "Sozialdemokrat" má dnes úvodník, v němž se schvaluje stanovisko Benešovo; nikoliv přímo, nikoliv úplně jasně jako v "Právo lidu", které se staví samozřejmě docela a úplně za Beneše, ale přes to i docela otevřeně. Uvádí se několik málo kritických poznámek o jeho chybičkách, ale imperialistické stanovisko vlády, dr Beneše, se v tomto úvodníku schvaluje. A tuto hanebnou úlohu hraje buržoasie i se sociálfašisty všech potlačených národů v této zemi. Dnes nerozeznáte Hlinkův tisk od nějakého českého šovinistického časopisu, ne-li podle toho, že štve ještě zuřivěji než ostatní. Maďarská buržoasie jest státu věrná až do morku a Kurťak ruku v ruce s Krebsem předvádějí komedii boje za autonomii, aby odvrátili masy od boje za národní svobodu, za právo sebeurčení a tím usnadnili české buržoasii její politiku utlačování. Rovněž tak vystupuje polská buržoasie a židovští bankovní ředitelé, podnikatelé, velkostatkáři, vykořisťovatelé a lichváři všeho druhu, ovšem jednak jako Židi, jednak jako Němci nebo Maďaři atd. Vesměs věrní vlastenečtí obhájci československé politiky zisku a války. Buržoasie potlačovaných národů pomáhá již dávno, aby udržela národní potlačení a aby je dokonce zostřila, aby mohla spolu s českou buržoasií stále surověji vykořisťovati dělníky a rolníky. Prozrazuje jen, že v zájmu zisku jde ještě dále, že pomáhá hájiti imperialistické hanebné smlouvy a tím nebezpečí imperialistické války proti masám vlastního národa stupňovati na nejvyšší míru a na konec vésti do války také dělníky a sedláky proti dělníkům a sedlákům, Němce proti Němcům a Maďary proti Maďarům.

A naši soc. demokrati? S nimi to jde ve službách buržoasie a jejího státu závratně kupředu. Včera stávkokazi, dnes ministři, kteří dělají drahotní politiku, nechávají nezaměstnané hladověti a dávají do nich stříleti, vypovídají obchodní smlouvy, aby desetitisíce lidí ztratilo práci, povolují miliardy na válku, policii, četnictvo a kongruu a nyní vlastenečtí hrdinové, kteří dnes se zbraní v ruce hájí násilný mír, nepatrný krok na cestě k připojení ohrožují válkou, tyto skutečnosti licoměrnicky popírají, aby mohli ráno vésti masy do nové války proti tomuto ideálu.

Krok Německa a Rakouska není východiskem z bídy tamějších pracujících lidí. Za kapitalistického panství nemůže dospěti ani k osvobození z okovů mírové smlouvy, nýbrž jen k větší bídě a k novým imperialistickým válkám. Ale tato válka jest připravována a způsobena především a jen v zájmu loupeživých kapitalistů pod francouzským vedením vládou, ve které tuto politiku až do konce pomáhají dělati naši němečtí kapitalisté a sociálfašisté. Naši sociálfašisté prohlašují, že hájí jen zájmů našich pracujících vrstev, jimž hrozí nová nezaměstnanost a nový hlad. Jest pravda, že nynější situace pracujících lidí jest ohrožena novými ohromnými obětmi. Ale jakou cestu ukazují k hájení těchto zájmů? Jaký by to mělo výsledek, kdyby jich dělníci a rolníci uposlechli? Ukazují cestu zájmového společenství s buržoasií právě tak, jako národní fašisté, cestu hájení zájmů průmyslu, t. j. kapitalistů, vhodnou, t. j. kapitalistickou obchodní politikou, válkou. Ale tento imperialistický boj, tak jako každý imperialistický boj, sveze se po zádech dělníků a sedláků. Právě strašlivé, nyní hrozící hospodářské následky ukazují, co znamenají takovéto boje pro pracující, a tento boj musí vésti k válce, buď mezi imperialisty nebo proti Sovětskému svazu. Všechny strany, vyjma komunisty, jsou zajedno v tom, že se musí hledati východisko, aby se došlo k dohodě, k utvoření společné fronty proti Sovětskému svazu. Beneš a Kramář, "Bohemia" a "Sozialdemokrat", "Právo lidu" a "Slovák", všichni prohlašují, že nejlepším východiskem by byla kombinace, jíž "by byly hájeny zájmy všech" a Německo a Rakousko prohlašují dosti zřetelně, že i ony to chtějí, ovšem za přiměřené odbytné. Není lehké dostati imperialisty, vybičované krisí také proti sobě, do jedné fronty. Právě nynější situace ukazuje, jak je to těžké. Ale všichni si to přejí a nebezpečí, že se to podaří, jest veliké. Jest snad toto východisko v zájmu pracujících lidí?

Jest jasné, že pracující a potlačení lidé mají zájem právě na opaku. Nikoliv zajištěný mír, nikoliv jednotná fronta s pracujícími, nýbrž právě naopak: Zostřený boj proti všem těm, kteří vedou pracující lid do takovéto situace, do hladu, bídy, fašismu, obchodní války, do nebezpečí války a na konec do války samotné. Zostření boje proti přesunutí všech následků krise na pracující, za zlepšení jejich stavu, proti národnímu potlačení, proti imperialistické politice násilí a loupeže, proti fašismu a imperialistickému nebezpečí války, boj proti celé soustavě, která vede ke zkáze!

Jest nutno poukázati i k tomu, že jen tato cesta zabezpečuje také svobodu českého národa. Český národ trpěl národním utlačením dlouho a strašlivě. Právě nynější situace ukazuje zvláště jasně, jak panství buržoasie, imperialistická politika, potlačení všech národů znamená pro pracující masy českého národa trvalé nebezpečí, že se dostane do takového nebo ještě horšího otroctví. Také zde se potvrzuje výrok Marxův, že žádný národ, který potlačuje národy jiné, nemůže býti svobodný. [Další slova byla usnesením předsednictva posl. sněmovny ze dne 27. března 1931 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké zprávy. Viz str. 87 této těsnopisecké zprávy.]

Tábor buržoasie všech národů a jejich lokajů ukazuje obraz úplné bezradnosti a zmatku. Ukazuje se úplný úpadek imperialistické politiky. Jen komunistická strana ukazuje jediné východisko pro všechny pracující a utlačené, zostřený třídní boj proti hladu, fašismu, imperialistické politice násilí, nebezpečí války [Další slova byla usnesením předsednictva posl. sněmovny ze dne 27. března 1931 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké zprávy.] osvobodí nejen pracující z bídy, nouze a hladu, nýbrž přinese také národní osvobození a může rozřešiti všechny otázky, které přináší dnešní doba. (Potlesk komunistických poslanců.)

Místopředseda dr Lukavský (zvoní): Dalším řečníkem je pan posl. Prause. Dávám mu slovo. (Hlasy: Není přítomen!)

Pan posl. Prause není přítomen.

Přerušuji schůzi na čtvrt hodiny. (Schůze přerušena ve 12 hod. 26 min. odpol. - opět zahájena ve 12 hod. 41 min. odpol.)

Místopředseda dr Lukavský (zvoní): Zahajuji přerušenou schůzi.

Budeme pokračovati v přerušené rozpravě o spojeném druhém a třetím odstavci pořadu, t. j.: