Předseda (zvoní): Nyní přistoupíme ke společné rozpravě.

Navrhuji lhůtu řečnickou 40 minut. (Námitek nebylo.)

Námitek není. Navržená lhůta je schválena.

Přihlášeni jsou řečníci: na straně "proti" pp. posl. dr Schollich, dr Stern, Prause, dr Pružinský, dr Hassold, Kopecký, Dvořák; na straně "pro" pp. posl. Schubert, dr Patejdl, Kremser, Jos. Tůma.

Dávám slovo p. posl. dr Schollichovi.

Posl. dr Schollich [německy]: Dámy a pánové! Usnesení včerejší schůze zahraničního výboru nekonati rozpravu o vývodech ministra pro zahraniční věci dr Beneše k německo-rakouské celní dohodě, ačkoliv přece žádná otázka nynější doby nemůže vymáhati většího zájmu veřejnosti a přímo pudí k rozpravě, nutí mne, abych stanovisko německé národní strany k tomu přednesl plné sněmovně při jiném bodu denního pořadu, zvláště když sněmovna odchází dnes na velkonoční prázdniny a delší dobu nebude konati schůzí a nebude tedy již příležitosti o tom se vyjádřiti.

Od chvíle, kdy po ukončení světové války byla Evropa nově rozdělena, žádná událost nerozhýbala tak diplomatické kabinety celého světa, zvláště však Evropy, jako německorakouská celní dohoda, která byla uveřejněna tyto dny - ač jí nikdo netušil a neočekával to lze jistě právem tvrditi. Uveřejnění působilo jako blesk z jasného nebe. Páni diplomati všech zemí chovají se jako roj poplašených včel, které také vždy po svém vyplašení potřebují nějakou dobu, než se uklidní. Ale ony se zase uklidní, to jest konečný výsledek jejich rojení. Tak se podle mého mínění v několika dnech nebo týdnech i páni diplomati zase uklidní a naučí se klidněji a více bez předsudků smýšleti o stavu věci. A to bude dobré a věci samé jen prospěje, zvláště tehdy, když se z toho vyvodí přiměřené důsledky.

Pokouší-li se někdo vysvětliti naprosto odmítavé chování pařížského kabinetu a v jeho průvodu jeho věrného pudlíka, pražského ministerstva pro věci zahraniční, k tomuto odvážnému a nádhernému kroku obou států, jak se projevil v projevech odpovědných státníků a hlasů státního oficielního tisku, s hlediska prostého, zdravého lidského rozumu, jaká jest příčina tohoto odmítnutí, musí zcela bez předsudků říci, že toto odmítavé stanovisko jest jednostranné, nenávistné, nesprávné a nanejvýš nepolitické a nemoudré. Dovolím si to odůvodniti. Oč jde a co se vlastně stalo?

Jelikož byl zničen rakousko-uherský stát se svou po staletí zavedenou hospodářskou politikou, jelikož z německého hospodářského tělesa byla násilně odtržena a oddělena území pro život důležitá a cenná a nikoliv naposledy proto, že ruské národní hospodářství bylo úplně přeorientováno a zradikalisováno, dostalo se celé evropské hospodářství do velkého zmatku, což bylo lze předvídati a bylo také předpovídáno. Od té doby stará se velmi mnoho lékařů ve šlechetné soutěži o choré tělo, dávají mu občas kafrové injekce v rozličných dávkách a dobré rady, ale nezmohou se na odvahu ostrou diagnosou poznati zlo a provésti nutnou operaci, než bude pozdě. Státníci, kteří spáchali mocenské diktáty, versailleský, saint-germainský a trianonský, pokusili se sice dostati rozhárané světové hospodářství znovu na spořádané cesty, konají sice občas konference o tom, čeho jest zapotřebí, usnášejí se zde sice také, což však jest většinou bez účinku, ale nedovedou čeliti strašidlu hospodářské krise a nezaměstnanosti a již po delší dobu rozumní národní hospodáři si velmi naléhavě ujasňují, že malými prostředky a prostředečky nelze dosíci uspokojivého rozřešení tísnivého hospodářského zmatku. Hospodářská krise trvá, trvá stejně pro všechny státy, a nezaměstnanost den ze dne vzrůstá a denně poskytuje nový příliv bolševismu vše ničicímu. Pro neschopnost státníků jest Evropa v těžké horečce, která ji ztravuje, a byl by nejvyšší čas, aby nastal rozvážný obrat a aby se opatřila účinná pomoc. Právem říká krakovský konservativní časopis "Czas", že toto beznadějné postavení jest následek Versaillí a že se nyní mstí, že Francie pro krásné oči pana Beneše utvořila dva života neschopné státy, totiž dnešní Rakousko a dnešní Maďarsko. Naše strana při rozličných příležitostech celá léta neustále poukazovala na tuto zásadní chybu a mluvila pro včasné zlepšení a nové uspořádání podle přirozeného práva sebeurčení národů. Naproti tomu se však Francie a Československo příkře vyslovovaly proti každé změně stavu tehdy násilně ustanoveného, jednostranné mocenské diktáty se prohlašovaly za nezvratné a nezměnitelné, připojení Rakouska k Německu označovalo se dokonce za podnět k válce. Kde schází rozum, kde úzkoprsá šovinistická, nenávistná politika určuje běh státní lodi, tam musí ovšem těžce trpěti hospodářství. Po léta jsme užívali dosti příležitosti, abychom promluvili o hospodářských nutnostech pro Československo, ukazovali jsme, jak naléhavě jest nutné uzavříti obchodní smlouvy se státy, které pro přirozené předpoklady přicházejí v úvahu pro náš dovoz a vývoz, ale vždy jsme znovu konstatovali, že se v této zemi i obchodní politika dělá jen podle citů a že se určuje náklonností nebo odporem k příslušnému národu. Tak uzavřelo Československo hned po převratu obchodní smlouvu s Francií, o mnoho let později teprve s Rakouskem, až do dneška jí však neuzavřelo s Německem, ačkoliv by to bylo bývalo pro nás nanejvýš důležité pro úpravu obchodních styků právě s tímto státem. Což není i dnes dokázáno, že předčasná výpověď obchodní smlouvy s Maďarskem vloni v prosinci byla těžkou chybou, která nikomu nepřinesla pozoruhodného užitku, zato však těžce poškodila průmysl, zvláště však průmysl textilní, a oloupila nás o odbytiště v Maďarsku jistě na celou budoucnost? Československou obchodní politiku, provozovanou od počátku vlastního státu, dlužno označiti již za více než zhudlařenou. Mnoho bych ještě mohl uvésti, abych odůvodnil svou těžkou výtku, ale nedávno provedená hospodářská rozprava poskytla přece dosti příležitosti, aby byly vypočítány všechny spáchané chyby s jejich hluboce sahajícími účinky.

Ukázalo se, že státníci naprosto nedorostli k těžkým, jimi samými přivoděným, poválečným poměrům, zvláště čeští nikoliv, nedostali se přes porady, které vždy končily jen úsudkem, že tak jako dosud to dále jíti nemůže. I úsilí našeho velice, ba až směšně zaměstnaného ministra pro věci zahraniční Beneše, aby politicky spřátelené státy tak zvané Malé Dohody sblížil hospodářsky, úplně ztroskotala, neboť ostatně již předem byla určena ke ztroskotání, poněvadž si právě tyto státy hospodářsky nemohou poskytovati vůbec nic nebo ne mnoho. Francie zase se pokoušela rozřešiti tuto otázku utvořením Panevropy, která ovšem měla býti pod jejím vedením a ve které nenáviděný německý soused pokud možno měl býti navždy odsouzen k bezmocnosti. Myšlenka, vytvořiti svaž malých sousedních států po zrušení dnes nepřekročitelných celních zdí, tedy na základě úplné celní rovnosti, měla jistě mnoho do sebe, ale prozatím ještě scházely pro to všechny předpoklady, především sám základ: Rovnoprávnost všech stran smlouvu uzavírajících. Německo nemůže a nesmí se v přirozeném zájmu prozatím dáti chytiti na tuto myšlenku, neboť jinak bylo by navždy rozhodnuto o jeho budoucnosti a o osudu pohraničních Němců.

Tak tedy evropští státníci při nové úpravě hospodářských poměrů v poválečné době stejně selhali jako při politickém novém utváření a bezmocně stáli proti těžkým problémům. Záměry na hospodářské spojení agrárních států jihovýchodní Evropy, obchodně-politická spolupráce skandinávských států, nepodařený pokus vytvořiti regionální smlouvy, jsou milníky na této obtížné cestě nalézti řešení. Faktem zůstává, že z tohoto zmatku nebylo dosud lze nalézti uspokojivého, spasitelného východiska. A tak z přirozeného pudu sebezachování rozhodly se Německo a Rakousko jednati na vlastní vrub a odpovědnost a provésti čin, učiniti pokus, zatím co jiní dosud lhostejně a nečinně čekali, pronášeli krásné řeči a očekávali zázrak. Jak prohlásil říšský kancléř dr Brüning na včerejší plné schůzi německého sjezdu průmyslového a obchodního, mohly se oba tyto státy tím snáze rozhodnouti k zahájení úplné hospodářské spolupráce, jelikož jim při tom nepřekážely žádné rozpory. Pro ně rozhodovala jen myšlenka opatřiti si výhody z rozšíření hospodářského území, což pro obě vlády nebylo jen právem, nýbrž v zájmu jejich obyvatelstva dokonce jejich povinností. Při tom rozhodovala také ještě úvaha, že by dohoda mohla býti vnějším podnětem k vývoji blahodárnému pro celou Evropu.

Ale i v politice platí přísloví: Činí-li dva totéž, není to totéž. Kdyby na př. byl býval uzavřen celní svaž pod vedením Francie, byla by s ním československá vláda jistě bez zkoumání a bez pochybností radostně souhlasila. Ale teď, když první iniciativní krok k uvolnění mezinárodního obchodu a k ozdravění hospodářství vyšel právě od poraženého a nenáviděného Německa, které podle mínění tak zvaných vítězných států, k nimž se, jak známo, domýšlivě počítá i Československo, má sotva právo na život a dokonce již nikoliv k samostatnému politickému jednání, nastává to zvláštní, že ostatní státy, které dosud selhaly a nečinně přihlížely k úpadku hospodářství, neuvítaly s úlevou tento významný krok, ba dokonce jej co nejostřeji odsoudily a označily za nezdvořilý, ba dokonce nepřátelský čin. "Vysvětlete mi, hrabě Örindure, tento rozpor přírody!"

Aby se odůvodnilo toto zarážející chování, uvádí se, že se celní dohoda příčí ustanovením ženevského Protokolu ze dne 4. března 1922, který zavazoval Rakousko, aby neuzavíralo dohodu která by omezovala nebo rušila jeho hospodářskou samostatnost. Jest to věcí odborných právníků a znalců, aby prozkoumali toto tvrzení podle znění dohody. Podle jasné a zřetelné stilisace znění a podle dosud známých projevů smluvních stran, že každá strana zachovává svou úplnou politickou a hospodářskou samostatnost, bude jim těžko nalézti nebo uměle vytvořiti rozpor s uvedeným ženevským Protokolem. Ale i kdyby zde tento rozpor byl, nesměl by býti překážkou, aby se neučinilo něco rozumného, neboť nad umělými dohodami a vynucenými diktáty výše stojí přirozené právo národů, především právo k životu. A o to přece v tomto případě jde. Malicherná nenávist a brutální násilí mohly sice v mocenských diktátech z r. 1918 a 1919 vytvořiti malý samostatný rakouský stát a zakázati mu přirozené připojení k Německu, nemohly však tomuto umělému útvaru v jeho zmenšené formě vdechnouti život a udržeti trvale životným jeho hospodářství, odkázané samo na sebe. Co patří dohromady, člověk nerozlučuj, tato biblická slova platí i pro vzájemný poměr těchto dvou německých států. My nacionálové jsme předvídali tento vývoj, poněvadž byl přirozený, varovali jsme před nepředloženými pokusy a nabádali k rozumu. Označovali jsme za směšné úsilí dáti věčnou hodnotu papírovým tak zvaným mírovým diktátům a pro malicherné pochybnosti odmítati rozumné změny odpovídající době, lpěti na jejich ustanoveních jako malé dítě na své oblíbené hračce, kterážto ustanovení praktický život prostě zbavil účinnosti. Vidíme, že i příště ještě musí přijíti mnoho věcí a že uzraje doba, pro to, co se dnes ještě mnoha lidem zdá nemožným, co však přivodí úplné nové uspořádání a nové mocenské rozdělení Evropy. [Další slova byla usnesením předsednictva posl. sněmovny ze dne 27. března 1931 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké zprávy. Viz str. 87 této těsnopisecké zprávy.] Dějinný vývoj může sice lidský nerozum po jistou dobu zadržeti, provedení odročiti, ale nikdy mu nemůže překážeti trvale a znemožniti jej. Činnost rozumné a odpovědné státní politiky měla by se říditi takovými otřepanými pravdami a včas se o nich orientovati, aby v dané chvíli nebyla překvapena událostmi, jak se to stalo nyní v československé zahraniční politice. Ovšem, ministr pro věci zahraniční, který poněkud dbá na svou vážnost, nikdy nepřizná a nemůže přiznati, že byl událostmi předstižen, a také československý ministr pro věci zahraniční dr Beneš přece výslovně prohlásil dne 24. t. m. zástupcům českého vládního tisku, že četné výtky, že o těchto úmyslech nebyl naprosto informován a že notifikací byl překvapen, nejsou správné. Neoficiálně byl prý uvědoměn o tom, co nastává, ale oficiálně byl úmysl držen v přísné tajnosti. Proto prý při tiskové konferenci, která se nedávno konala, vylíčil spolupráci Schobera s Curtiem jako nevinnou. [Další slova byla usnesením předsednictva posl. sněmovny ze dne 27. března 1931 podle §u 9. lit. m) jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké zprávy.] Kdyby byl Beneš býval neúředně úplně orientován, pak by se byl jistě nezdráhal ani chvíli, aby nepočal včas rámusiti a činiti opatření proti tomu. (Předsednictví převzal místopředseda dr Lukavský.) Shledáváme bolest a ohromení pana Beneše velmi pochopitelným, uvážíme-li, že se ročně vydává mnoho milionů na zahraniční zastoupení a na špehy a na ovlivňování, snad více než v některém jiném státě, a když musí viděti, že všechny tyto vydané peníze nemohou zabrániti, aby ho události nepřekvapily. Jak se zdá, v dnešní době korupce jsou přece ještě státy, kde se důležité spisy v ministerstvech nekradou a neprodávají protivníkovi. Soudě podle události z poslední doby, nebylo by v Československu jistě bývalo možné udržeti to v tajnosti. V této souvislosti připomínám jen krádež spisu v ministerstvu zahraničních věcí, který se vztahuje na státní občanství dr Perglera, na indiskreci, která prý záleží v tom, že Benešův výklad již včera byl dán k disposici časopisu "Prager Tagblatt", a na pověst, která se dnes rozšířila ve sněmovně, že prý včera při důkladné revisi v ministerstvu pro věci zahraniční bylo s hrůzou zjištěno, že schází 24 důležitých státních listin. Lze pochopiti, že se Beneš při pohledu na tuto korupci a na tyto události a při pohledu na své stálé neúspěchy třese hrůzou a stává nervosním a proto provozuje zahraniční politiku, která v celém světě těžce ohrožuje vážnost československého státu. Kdybych chtěl býti zlomyslným, označil bych to jako kletbu zlého činu, který stále musí ploditi zlo. Jako v jiných ministerstvech tohoto státu, není ani v ministerstvu pro věci zahraniční výhodou, že tam nebyli ustanoveni hodní, pracovití, spolehliví němečtí úředníci a že se tam věří, že se lze spolehnouti jen na vlastní rodáky a vlastence.

Stanovisko Československa, vlastně československého ministra pro věci zahraniční Beneše k německo-rakouské celní dohodě mělo by býti diktováno jen praktickou hospodářskou úvahou. Zde se v době, kdy všechno úplně selhalo, provádí první čin k vytvoření spořádaných hospodářských poměrů, což jiní dosud zanedbali, zde se tvoří krystalisační bod, k němuž se mohou připojiti jiná hospodářská území, neboť přece jiné státy byly k tomu dokonce výslovně vyzvány. Mělo by tedy býti nejdůležitější starostí Československa a nejvřelejším jeho úsilím, aby tak rychle, jak jen možno, samo se připojilo k tomuto tvořícímu se hospodářskému území, poněvadž jinak ve své osamělosti a obklopení musí utrpěti těžkou škodu a dostane se pod kola světových událostí. Místo toho pokouší se pan Beneš, aby útok těchto států, jak praví, co nejostřeji odmítl, pokouší se mobilisovati proti tomu jiné státy a naopak poukazuje, že Československo samo usilovalo uzavříti regionální smlouvy. Musí prý však hájiti mínění, že se taková dohoda může uzavříti jen mezi dvěma státy stejného mocenského postavení. To ať pochopí, kdo jen může. Co to má znamenati, že se takové dohody smějí uzavírati jen mezi státy stejného mocenského postavení? Vždyť jistě jest správnější, že se takové dohody mají uzavírati mezi státy, které podle svých přirozených předpokladů a poměrů mohou co nejlépe vyměňovati zboží, vzájemně se doplňovati ve svém hospodářství. Pro pana Beneše, jak se zdá, rozhodují jen politická hlediska. I on usiluje o střední Evropu hospodářsky spojenou, ale bez nenáviděného německého souseda, bez Německa. Zapomíná, že třebas bylo Německo mírovými smlouvami roztrháno a oslabeno, stále ještě zůstalo největším a hospodářsky nejsilnějším státem ve střední Evropě a že hospodářské spojení bez Německa vždy zůstane torsem. On se ze své pochopitelné bázně o politickou a hospodářskou samostatnost českého státu domnívá, že ještě může rozbíti tento pomalu vystupující, jistě přicházející nový útvar, místo aby se s tím včas smířil a skočil na břeh, kde mu kyne záchrana. Klade svoje naděje při této ničivé práci v závistivé drobné a malé státy, které vyplašeny ze svého blaženého klidu a nečinnosti nemohou prý také schvalovati smělého německého nárazu, spoléhaje na Francii a její moc, počítá dokonce s vnitropolitickými těžkostmi v Rakousku samém, které se podle jeho mínění již začíná smiřovati s myšlenkou, že se musí tohoto úmyslu vzdáti a podobného nesmyslu více, který pan Beneš denně ve svém rozčilení projevuje, a při tom stále znovu zdůrazňuje, že jeho stanovisko jest veskrze klidné, že Československo klidně vyčkává, jak se situace vyvine. Proti hrozícímu nebezpečí přeje si rychle vybudovati politickou Malou Dohodu také v hospodářský svaz, přeje si pro tato úsilí zrychleného tempa, poněvadž cítí, že příští hospodářská politika jest pro Československo také zároveň osudnou otázkou. A konečně zapřísahá pan ministr domácí politiky, aby si byli vědomi své vlastní odpovědnosti a aby se v tak pohnutých dobách nezabývali výlučně vnitropolitickými věcmi.

Stejná výzva měla by se vlastně vznésti i na samého pana ministra pro věci zahraniční Beneše. Po měsíce zaměstnávají ho a ministerstvo pro věci zahraniční jen skandální události rozšiřované Stříbrným, stará se jen o to, aby nebyl uznán mandát nepohodlného protivníka, bývalého vyslance dr Perglera, aby byl vypovězen obtížný říšskoněmecký redaktor jako Kornhuber, při čemž se ukazuje řídká bezohlednost při volbě a užívání prostředků k tomu potřebných. S hlediska státu bylo by bývalo lépe, kdyby se byl pan ministr pro věci zahraniční Beneš zdržel všech těchto věcí a více se věnoval svým vlastním úkolům v zahraniční politice, neboť pak nebylo by došlo k tomuto úplnému selhání, které jest přece dnes již jistě zřejmé. Nám Němcům v tomto státě může ovšem býti úplně lhostejné, jak velice a jak často se dr Beneš blamuje, naopak, můžeme jen býti rádi, že zdejší zahraniční politika takto selhala, vždyť taková horlivá, neplodná činnost jí překáží, aby vší silou provozovala svůj zahraniční, Němcům nepřátelský kurs. [Další slova byla usnesením předsednictva posl. sněmovny ze dne 27. března 1931 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké zprávy.] Nepřejí si ani bezohledné kritiky o těchto nepříjemných věcech, jak dokazuje dnešní usnesení zahraničního výboru po vývodech dr Beneše, aby se o jeho prohlášení nekonala rozprava. Tím se ovšem politikové vzdávají důležitého práva učiniti nápravu a tak pro příště zameziti podobnou nesnáz a včas zaříditi, co jest nutné a účelné.

My sudetští Němci máme ovšem velmi živý zájem na příštím utváření střední Evropy, neboť tím se přece podstatně rozhoduje také o našem postavení. My němečtí nacionálové vítáme z upřímného srdce hospodářské spojení obou států jako znamení nastávajícího uzdravení. Souhlasíme také s resolucí, na které se usnesla pracovní jednota německých hospodářských svazů dne 24. t. m., která si přeje obchodně-politicky úzkého poměru ke středoevropským státům, především však k nově povstávajícímu hospodářskému území německo-rakouskému jako jedinou možnost k vytvoření většího hospodářského bloku. Prohlašuje-li jistý německý politik v časopise "Prager Tagblatt" ze dne 25. března, že německé strany, "nechtěly-li čistě podle svých citů vystoupiti pro jednu nebo proti druhé koncepci, musejí se postaviti na jedině možné a upotřebitelné stanovisko, že pro ně smějí býti rozhodujícími jen čistě hospodářské úvahy a že budou spolupůsobiti tam, kde jest pro německý průmysl a pro německé zemědělství, krátce pro německé hospodářství možnost lepšího vývoje," musím se svého národního hlediska vystoupiti proti tomuto mínění a odmítnouti je jako nízké a kramářské. Sudetskoněmecké hospodářství bude se moci vyvíjeti jen v nejužším spojení s velkým německým hospodářstvím a v německém jednotném státě, který jedině bude přihlížeti k jeho potřebám, a německé vládní strany nesmějí podle mého mínění souhlasiti se žádnou koncepcí, na kterou se pomýšlí bez Německa nebo proti němu a ve které by sudetskoněmecké hospodářství vždy mělo jen úlohu Popelky.

Chování jednotlivých států k rakousko-německému celnímu svazu zasluhuje pozornosti po více než jedné stránce. Nestydatěji se ještě dosud nikdy neodhalila dnes obvyklá dvojí hra kabinetu než právě v těchto dnech. Státníci, jako Briand, Henderson, Beneš a j., kteří denně stokrát licoměrně ujišťovali, že neznají vyššího ideálu než spojené státy evropské, středoevropské, Panevropu nebo jak se vůbec jmenuje toto spojení, nechávají již nyní při prvním kroku ku provedení tohoto záměru budoucnosti spadnouti masky a ukazují se v celé ubohosti svého žalostného, pravého smýšlení, řvou vztekle tam, kde by podle svých slov měli co nejradostněji souhlasiti, troufají si přes denně užívané fráze o demokracii a rovnoprávnosti všech národů nejneslýchanějším způsobem vměšovati se do vnitřních věcí německého národa, obou států, zatím co právě se své strany projevují v tomto ohledu největší citlivost. Československo by rozhodně našlo nejostřejší tony, kdyby se Rakousko nebo Německo chtělo jednou pokusiti při celní dohodě Československa chtíti do toho mluviti a přednášeti pochybnosti. Tímto chováním se tito státníci sami odhalili jako to, čím jsou, jako smutní komedianti a nebezpeční svůdcové klamaných národů, jak jsme to vždycky tvrdili.

Ale ani tento povyk pro nic a za nic nebude moci, jak již dnes lze předvídati, ničeho změniti v rozhodnutí těchto obou států. Doufejme, že již konečně minuly doby, kdy si velký a mocný německý národ a Německá říše nechávala nařizovati od jiných států, jak se má politicky chovati a jak má jednati politicky a hospodářsky. Vzrůstající sebevědomí Německa, znovu získaná sebedůvěra ve vlastní sílu a vážnost ve světě zakazují německé říšské vládě, aby dnes ustoupila před silnými slovy a prostě zvrátila hotová usnesení o životních nutnostech, poněvadž jiní tomu tak chtějí, naopak nutí říšskou vládu, aby si co nejenergičtěji zakázala každé vměšování do své státní svrchovanosti, a doufejme, že nepohnou ani odpovědné státníky obou států, aby vstoupili na kýženou a nabízenou platformu Společnosti Národů. Co si ještě dnes cizinci a nepřátelé troufají vůči Německu, projevuje se právě v této neslýchané žádosti, aby o účelnosti a nutnosti celní dohody rozhodovala Společnost Národů, která by ve skutečnosti měla přece splniti hojnost jiných úkolů, úkolů, při kterých velmi často v minulosti selhala. Krok Německa a Rakouska přes všechno osočování směřuje právě ke smíření Evropy, připravuje rozumné nové uspořádání a mírový vývoj, což by Společnost Národů podle svého usilování měla a musila jen uvítati.

Podle tohoto stavu věci jest jistě více než nemoudré od českého státu připojovati se ke sboru protivníků celní dohody, ba přímo, jíti v čele jako vůdce a řváti co nejhlasitěji a nejslyšitelněji, když přece toho nepřátelské chování může najisto velmi zakaliti naše prý korektní styky s Německem. Opatrná zdrženlivost a radostný souhlas byly by určitě bývaly pro budoucnost činem politické moudrosti a státnické prozíravosti.

My sudetští Němci proti státnímu oficielnímu stanovisku vítáme z celého srdce smělý čin obou států a zároveň projevujeme naději, že říšskoněmecká politika neochvějně a neústupně setrvá na této cestě promyšleného a sebevědomého rozvinutí moci, na kterou nyní vkročila, na vzdory všem nepřátelům a závistníkům, neboť jest to cesta pravdy a práva, cesta, na které leží také naše spása. [Další slova byla usnesením předsednictva posl. sněmovny ze dne 27. března 1931 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké zprávy.] (Potlesk.)

Místopředseda dr Lukavský (zvoní): Dalším přihlášeným řečníkem jest p. posl. Schubert. Dávám mu slovo.

Posl. Schubert (německy): Dámy a pánové! Žijeme ve století fondů, jejichž vytvoření bylo vymyšleno, aby státní hospodářství bylo spravováno právě tak nepřehledně, jako je jeho kontrola. Dříve se fondy rozumělo něco jiného než v naší rychle žijící době. Dlouholetou namáhavou prací byly nasbírány částky ve fondy sloužící určitým účelům a když tyto dosáhly potřebné výše, pak vzniklo dílo z fondových prostředků a nebylo zatíženo břemenem poplatnosti.

Dnes se to dělá jinak, neboť novopečený fond dostane výsadní list na uzavírání půjček, takže jeho hlavní funkce tkví v dělání dluhů, čemuž by mělo býti právě jím zabráněno.

A nestačí-li dosavadní výměra plné moci pro tento výkvět všech finančních opatření, pak musí novela ulehčiti další dělání dluhů. Tato sankce jest také hlavním účelem projednávané novely k zákonu o silničním fondu, která musí také zároveň činiti rámec pro nové zvýšení daní. Při tom se nesmí nikdy zapomínati, že běžné příjmy silničního fondu stoupají rok od roku, a to daleko více, než bylo finanční správou předpokládáno.

R. 1928 činily nejprve 141.6 milionu Kč a již r. 1930 přes 170 milionů Kč, tedy o 20% více během 2 let.

Obracíme se se vší rozhodností proti § 5a) ve čl. VI novely a divíme se, jak možno obcházeti nejen právo a zákon, nýbrž ještě dodatečně žádati od zástupců lidu schválení tohoto postupu.

Podle zákona o silničním fondu, který jest dosud v platnosti, byla vykázána na výdaje se stavbou nebo rekonstrukcí nestátních silnic určitá částka. Nikdo, kdo zná beznadějný stav silnic v jednotlivých okresech, nebude moci nebo chtíti tvrditi, že nebylo možné použíti připravených peněz úplně k stanovenému účelu, poněvadž není zapotřebí příslušných staveb silnic.

Také možno prokázati, že okresy požadovaly daleko vyšší příděly, než měl k tomuto účelu silniční fond k disposici.

Skutečnost, že bylo z tohoto titulu uspořeno 186 milionů a vynaloženo protiprávně na státní silnice, nedokazuje nesprávnost tvrzení. Naopak, vzniká podezření, že bylo použito dozorčího práva na sámosprávné svazky k tomu, aby mírně řečeno byla okresům stavba silnic znemožněna, aby touto oklikou byly uvolněny pro stavbu státních silnic nové, a to Národním shromážděním neschválené peníze. Zadržují-li se okresům peníze na okresní silnice povolené zastupitelstvem lidu pro okresní silnice nepatrnými subvencemi, tím, že se odpírá neb zdržuje povolení stavby silnic nebo s tím souvisících subvencí, ba nemohly-li dokonce okresy z technických příčin nebo pro nedostatek času využíti dotací v plné výši, pak nesmí z toho stát ještě daleko odvozovati právo, aby těchto prostředků, schválených pro jiné svazy a proto také jedině jim patřících, použil pro sebe.

Smí to tím méně, chce-li zachovávati byť i jen zdání zákonodárného sboru a nezneužívati parlamentní kontroly jen k předstírání demokracie.

Veškerého jednání, které přivádí obyčejného občana do konfliktu s trestním zákonem, každou obec s dozorčím úřadem, musí se vyvarovati také stát, nemá-li vědomého úmyslu podkopávati v lidu pověst parlamentarismu.

Podali jsme již před měsíci příslušnou interpelaci, poněvadž jsme nemohli věřiti strašné zprávě o tomto vyloženém přepínání zákona, již proto ne, poněvadž finanční bída samosprávných svazků vyžaduje co možná největší podpory, aby mohly aspoň trochu vyhověti stoupajícím požadavkům na stavbu silnic, nikoli však přímého odnětí částky 186 milionů ze skrovného podílu, který Národní shromáždění povolilo okresům.

Jestliže okresy donuceny státem, dozorčími úřady nebo z jiných důvodů nevyužily peněz jim povolených zcela, měla se tato částka ve fondovém účtě prostě přenésti a jim zachovati.

Proto nejsme ani s to, ani ochotni dodatečně tuto újmu schváliti a očekáváme totéž ode všech, kdož nemají slovo demokracie jen v názvu strany nebo v ústech, nýbrž nechtějí, aby bylo nahrazeno byrokracií.