Místopředseda Taub (zvoní): Slovo má dále p. posl. inž. dr Toušek.

Posl. dr inž. Toušek: Vážená sněmovno! Po pěti referentech a 30 řečnících v této debatě jako řečník poslední stěží mohu říci ještě něco nového, pokud se týče merita věcí, které jsou zde projednávány. Bylo by to jistě velmi těžké, nehledě k netrpělivosti sněmovny při projednávání těchto věcí a opakování všech argumentů obráceně se všech možných stran. A proto dovolte, abych se omezil na několik málo věcí, které pokládám za nutno doplniti, poněvadž zde nebyly zmíněny. Za úplně zbytečný a škodlivý - opakuji, co už tu bylo řečeno - pokládám průtah s vodohospodářskými osnovami, poněvadž nejsme tak daleko připraveni, abychom mohli všeho toho, co bylo usneseno, využíti již v letošním roce v úplné míře, a bude to trvati řadu týdnů, než to bude připraveno; ale přece myslím, že pro letošní rok to bylo třeba udělati, poněvadž je deprese hospodářská letos na své největší výši, a že příští léta přece jen budou o trochu lepší.

Ovšem naopak, zatím co přímé akce státu na potírání nezaměstnanosti produktivními pracemi čekaly a nebyly dohodnuty, dělali jsme věci obráceně: zatížili jsme veřejnými břemeny hospodářství, vytáhli jsme celou spoustu milionů z hospodářství v té chvíli, kdy jich hospodářství nejvíce potřebuje, a nevím, zdali úvěrové akce, o nichž se mluví a které se chystají, budou dostatečnou nápravou toho, co jsme udělali ve chvíli, kdy hospodářská deprese nasadila, totiž loňského podzimku, a jakým způsobem jsme hospodářství zatížili.

My jsme ovšem čekali celých pět měsíců a zameškali jsme při tom jednu věc, kterou musím při této příležitosti zdůrazniti. Vážená sněmovno, nepokládám za možné, aby se spoléhalo naše hospodářství jen na pomoc státu a aby stát postupoval v té věci takovým způsobem, aby mělo spoléhati jen na pomoc státní. Na př. projednávali jsme bytové zákony, a to beze změny pro r. 1931, ačkoliv jsme mohli udělati tu věc tím způsobem, že by v r. 1931 nenastala sice žádná úprava, pokud se pak týče zvyšování činží vzhledem ke krisi mohlo započít až teprve v r. 1932. Mohl se však udělati definitivní bytový zákon a úprava stavebního ruchu a mohli jsme míti soukromé stavební podnikání, které nikdy v žádném případě nemůžeme nahraditi podnikáním státním, na státní útraty a za státní peníze, jak to děláme fondy, ať již fondem vodocestným nebo melioračním a silničním, a státními dodávkami, které dodávkovou komisí jsouce zadávány podnikům a dodavatelům nemohou konec konců býti zadávány ve větší míře, než stát může potřebovati, neboť stát nemůže hromaditi zásoby, kterých nemůže spotřebovati.

Zde jsme udělali velikou chybu. Je to právě rok, co loni, když jsme prodlužovali bytové zákony, se tu velmi mnoho mluvilo, že musíme už je dělati definitivně. Já to uvádím jen proto, aby bylo jasno, že se zde při řešení letošním opominulo něco, co v budoucnosti bude příkladem, jak se to dělati nemá. Myslím, že v budoucnosti, kdyby se do takové situace dostaly, nebudou směti se spoléhati všechny ty kruhy a vrstvy na státní pomoc. A bude nutno umožniti soukromé podnikání, poněvadž je tím nejlepším potíráním nezaměstnanosti a nejlepší injekcí celému hospodářskému životu, aby tak bylo pomoženo i tou druhou pákou pomocnou, jíž soukromý stavební ruch mohl býti.

Slavná sněmovno! Obě osnovy vítáme. Mám, pokud se týče jednotlivostí, několik poznámek. Řada věcí byla zde přednesena a já jako zástupce Moravy mohu říci jen to, že bych vás prosil, abyste přijali hlavně tu resoluci, která zdůrazňuje to nejhlavnější, co máme na srdci, to jest aby bylo odstraněno nespravedlivé rozdělení přídělů - a ani velmi sympatický projev, který udělal dnes p. prof. Záhorský, nemůže přesvědčiti o tom, že i když jsou Labe a Vltava tak důležité, jak důležité jsou, že jsou stejně důležité anebo za stejně důležité v zákoně pokládány také Sázava, Berounka atd., zatím co nám Moravu vynechali. Nedívejte se na to jako na něco, co bychom chtěli zde uplatňovat snad s hlediska malicherného, ale jde o to, že když se takové předlohy dostávají do sněmovny, tak nesmějí míti v prvé řadě už samy v sobě tolik momentů, které potom způsobují rozruch a které musí býti a jsou také napravovány jednak změnami, které přijímáme, jednak resolucemi, které se výslovně vztahují na to, že není možno, aby to rozdělení, které je v důvodové zprávě, bylo také při budoucím používáni tohoto zákona a rozdělení prací dodržováno.

V prvních sedmi letech, když to spočítáte, přijde do Čech asi 700 mil. Kč na vodní cesty, na Moravu 14 mil. a na Slovensko 70 mil. Kč. Ty věci jsou, doufám, tady tak upraveny a budou resolucemi a usneseními tak napraveny, že snad za těch 20 nebo 25 let, na něž vodocestný fond je dělán, budeme moci se podívat, jak to dopadlo, a doufáme, že budeme moci říci, ze ty resoluce a ta usnesení jsou něco platné.

Slavná sněmovno, já bych prosil jen o jednu věc: aby všichni pánové, kteří budou míti příležitost hlavně v otázkách melioračních zasahovat různými těmi intervencemi u úřadů a různými žádostmi o meliorace, pomýšleli vždy při všech těch věcech na vyšší zájem, na zájem celku více než na zájem míst, obcí a po případě jednotlivců. A tak jsem žádal také v zemědělském výboru, aby i úřady a ministerstva dbala vždy při tom toho, že správa dvou ministerstev, která nyní povedou správu Moravy, může býti velikým nebezpečím také pro Moravu samu, kdyby se meliorace, které se tam budou dělat, nedělaly už se zřetelem na to, že jednou se tam má dělat plavební cesta. Já bych se dnes nerad rozhovořil o tom, má-li to býti splavnění nebo kanalisace nebo průplav, o tom odborníci budou ještě mnoho mluvit, ale v daném případě dají se věci dělat takovým způsobem, aby to, co se udělá, nebylo uděláno způsobem, který by snad v budoucnosti plavební cestě, na které se konečně odborníci jednou dohodnou, stál v cestě a aby se musilo něco přepracovávat. Mám obavy z toho, poněvadž vždy když dva se mají o věci dohodnout a vycházejí při tom z různých zájmů a interesů, snadno mohou, vycházejíce z různých zájmů, věc samu poškoditi.

Slavná sněmovno, to se netýká jenom melioračních prací. Týká se to také, a znovu to zdůrazňuji, otázky přehrad. Na Moravě máme jen několik málo míst, na nichž můžeme stavěti údolní přehrady. Těch míst je velmi málo. Ale musíme si býti předem jisti, jestli údolní přehradu stavíme se zřetelem na to, zda jednou budeme také eventuelně její vodu potřebovat pro plavební cestu, či jenom jako údolní přehradu zemědělskou. Když postavím na tom místě údolní přehradu zemědělskou, pak už tam nemohu v budoucnosti stavěti a nemohu zvyšovati hráze atd., abych mohl snad tam vybudovati přehradu, která má sloužiti k tomu, abych mohl zadržeti dostatek vody pro eventuelní plavební cestu.

Věc sama o sobě, to jest vodní cesty, jsou problémem budoucnosti, jsou problémem rentability železnic a silniční dopravy a všeho toho ostatního. Ale prosím, když mluvíme o vodních cestách, když se dělají programy, když se začíná na těch pracích vážně pracovat, pak jsme reklamovali svůj podíl na tom, a myslím, ze se nám podaří náš podíl, kterého jsme dosáhli nebo dosáhneme usneseními, také řádně udržet.

Prosil bych jen, aby se pamatovalo na jednu věc, že nestačí udělat veliký vodocestný zákon, že nestačí udělat veliký meliorační zákon, nýbrž že je třeba program, který se v těchto věcech udělal, také v budoucnosti dodržet. (Předsednicví se ujal předseda Malypetr.) Mám velikou obavu, že to, co děláme teď jako pomoc v krisi, co přichází sice poněkud opožděně, ale přece jen ne tak pozdě, aby nebylo dosti užitečné, že by to snad v budoucnosti mohlo býti opuštěno ve chvíli, kdy náklady budou pochopitelně větší, než když se dělaly ty práce jako práce nouzové, ve chvíli, kdy nebude lze vrhati na tyto práce nezaměstnané, kteří nemají jiného zaměstnání, a až bude potřeba pro ty práce event. opatřovati lidi, kteří by mohli ve svých oborech, kde jsou vyučeni a zaučeni, obstarati si dobře živobytí jinak. Tedy je třeba, abychom ve chvíli krise, ve chvíli deprese, kdy se přichází s podobnou akcí, jako jsou vodocestné projekty, i tyto projekty, které budeme dělati, dělali účelně, abychom nedělali něco, co opustíme ve chvíli, kdy krise přestane, jako nouzovou práci a co po 10 letech bude muset býti spravováno, poněvadž zatím časem a přírodou to značně utrpí.

I v dobách krise je třeba každou korunu, která se vydá na investice, dvakrát obrátiti, poněvadž v době krise jsou koruny dražší. Tu bych chtěl upozorniti na jednu věc, o které se velmi málo mluví a které se dotkl jen z daleka pan dr Rosche, ale která je myslím pro nás všechny neobyčejně důležitá. Děláme investice. My si na investice vypůjčujeme, ale nevím, zdali sledujeme dosti podrobně, jakým způsobem zatížíme tak zv. budoucí generace.

Vážená sněmovno, velmi často se mluví o tom: To nemůžem všechno platiti my, to musí zaplatiti budoucí generace. Podíváte-li se do našeho rozpočtu, vidíte, že letošního roku budeme platiti na úrok a úmor našeho státního dluhu, a to dluhu založeného vnitřního, 1.479 mil. Propočítal jsem, že za 15 let budeme na tyto dluhy dosud udělané, z nichž platíme skoro 1 1/2 miliardy, platiti ještě na 1.100 mil.

Slavná sněmovno, uvážíte-li, že máme dluhy, které budeme spláceti ještě v r. 1976, 1985, 1996 až do r. 2025 podle plánů, jak je splácení připraveno, tedy může se velmi snadno státi, že tímto investičním programem, který děláme, zatížíme . . . . (Posl. dr Kalaš: Máme 45% vyrovnání!) Je sice pravda, pane dr Kalaši, že nikdo neplatí víc, než může a snese, ale myslím, že musíme míti zájem na tom, aby stát byl řízen po stránce finanční takovým způsobem, aby budoucí generace mohly se ctí říci: Chceme zaplatit, co jsme si vypůjčily - abychom nemusily zastavovati tabákový monopol, cla nebo železnice, abychom si pomohly z tísně.

Tyto věci jsou velmi vážné a když se podíváte na to, že již dnes nám dělá úrok a úmor všech našich dluhů na 23% státního rozpočtu, ze dluh je letos vyšší než loňského roku snad jen k vůli zahraničnímu dluhu - nelze všechno jen odsunouti konversemi a může se státi, že budoucí generace, které s tím budou míti co dělati, budou moci na tuto generaci, která o věcech rozhoduje, i naříkati.

Je mnoho věcí souvisících s osvobozením a různými jinými věcmi trvalého rázu, které musí tyto budoucí generace platiti, které mají povinnost budoucí generace platiti. Je však otázka, zdali smím někoho přitáhnouti k tomu, aby za 25 let platil ještě silnici, kterou jsme loni postavili a která je letos rozbitá, je otázka, jestli smím někoho za 30 let - po 5 letech začneme spláceti tu půjčku - přinutiti, aby mi platil lokomotivu, kterou za to stát pořídil, poněvadž lokomotiva po 15 letech vyžaduje tolik správek a má býti tak amortisována, že nemá býti předmětem takového splácení.

Tedy ne každá investiční politika, ne dlouhodobé půjčky a tímto způsobem dělané, resp. ne každé investice se hodí do této formy půjčkové politiky. Proto bych prosil, aby při všech těch věcech, které se dělají, bylo uvažováno o tom, aby se věci dělaly tak, aby, zatěžujeme-li jimi budoucí generace, tyto budoucí generace mohly býti přitaženy právem k tomu, aby na něco platily. Karel IV. byl moudrý a jistě udělal velmi státnický čin tehdy, když postavil hladovou zeď, ale jemu se hladová zeď vyplatila i jako obrana, jemu byla hladová zeď, jak z historie víme, i záštitou Prahy. Tedy nemluvme o tom jako o hladových zdech, ale pečujme o to, aby se nám nestalo, že bychom v rámci těch investic něco podnikli, co by nám někdy v budoucnosti nemohlo býti ničím prospěšným a co bychom mohli pokládati za něco, co budou budoucí generace platiti, aniž by z toho něco měly. Tedy všechny investice, které děláme, dělati třeba jako investice produktivní, z nichž i budoucí generace mohou a budou míti prospěch, mají-li je také zaplatiti.

Když už se mluví o vodních cestách, připomenul bych jen to, že k vodním cestám patří také vodní doprava. A máme-li vodní dopravu a společnosti pro vodní dopravu, musíme také trochu o ně pečovati. Člověka velmi zarazí, vidí-li, že maďarská vláda zvláštním zákonem zabezpečila na 25 let maďarské říční paroplavební společnosti 1,500.000 pengö, t. j. téměř 9 mil. Kč, a zaručila jí ještě zvláštní výhody daňové a poplatkové, takže konečnou výši této sumy nelze ani veřejně kontrolovati. A podobně rakouská vláda dává vídeňské společnosti Donaudampfschiffahrtsgesellschaft roční subvenci 2 1/2 milionu šilingů, t. j. asi 12 mil. Kč, zatím co u nás pro tři společnosti plavební, labskou, oderskou a dunajskou, i pro další plavební účely, nehledíc k námořnímu podnikání, je preliminováno dohromady 5 mil. Kč. Máme-li tedy plavbu a vodní dopravu, musíme se tedy také o to starati, abychom i zde udrželi krok v soutěži, která nám jistě hrozí.

Slavná sněmovno! Těchto několik poznámek jsem měl k projednávaným předlohám. Chtěl bych ujistiti, že přes to, co jsem tu řekl o způsobu, jakým financujeme naše investice, a o nebezpečí, že jednou budoucí generace se mohou dostati do situace, že budou platiti věci, z nichž nebudou míti naprosto ničeho, myslím, že není důvodu, i přes vývody p. dr Roscheho, které byly velmi černě podmalovány, k tomu, abychom byli naplněni nějakým pesimismem. Více jest na místě optimismus, ale prosím optimismus činorodý, ne pouhý optimismus. Mám dojem, že pětiměsíční čekání s předlohou vodocestnou bylo více optimismem než optimismem činorodým.

Slavná sněmovno! Myslím ještě, že je třeba žádati, aby praktické provádění dnes usnesených zákonů bylo v prvé řadě řízeno ohledy na zájem celku a nikoli zájmy stranickými a že je třeba také žádati, aby ve všech těch věcech rozhodovali odborníci, kteří konec konců musí se o materii, jsou-li oproštěni od různých stranických zájmů a stranického tlaku, dohodnouti, a bude-li dobrá vůle u politických stran, aby práci odborníků, která bude oproštěna od jejich vlivu, uznaly za základ dalšího podnikání v rámci usnesených zákonů, budeme moci v budoucnosti toto dílo pokládati za zdařilé.

Naše strana bude hlasovati pro osnovu. (Potlesk.)