Zároveň s touto otázkou namaňuje sa otázka iná, a to je tá, k čomu boly sriadené fondy? Podľa všetkej pravdepodobnosti len preto, aby sa mohlo s nimi nezodpovedne gazdovať. Podrobné vyúčtovanie nikde! V záverečnom účte nevidíme žiadne detaily. Nuž či nie je výsmechom a dešpektovaním parlamentu takéto vyúčtovanie, ktoré je pripojené k záverečnému účtu?

Dôvodom vyúčtovania je zahaľovať pred verejnosťou, ako sú Slovensko a Podkarpatská Rus ukracované.

Akýsi slabý pohľad do tohoto vyúčtovania poskytujú nám články p. dr Horáka, odborového prednostu technického oddelenia ministerstva zemedelstva, ako aj tie ujednania vyhlásené vo sbierke zákonov, ku ktorým došlo medzi melioračným fondom a ústredňami vodných družstiev.

Srovnám-li tieto dva pramene, shľadávam v ních nesrovnalosti, a to veľmi vážné nesrovnalosti. Podľa Horáka na Slovensku už v rokoch 1920 až 1922 boly prevádzané práce melioračné, a to r. 1920 s nákladom 1,019.945 Kč, r. 1921 s nákladom 722.779 Kč, a r. 1922 s nákladom 2,951.875 Kč. V Podkarpatskej Rusi boly prevádzané r. 1921 s rozpočtom 10.000 Kč a r. 1922 s rozpočtom 65.000 Kč. Naproti tomu vo sbierke zákonov bolo až r. 1923 vyhlásené subvencovanie holičských a sološnických diel na Slovensku, a toto subvencovanie bolo v tejto zemi prvé podľa tohoto zákona. Tu shľadávame zrejmý odpor.

Starému režimu sa vytýka, že pred válkou prevádzal meliorácie len na veľkostatkoch, na základe výšuvedených dát konštatujem však, že od prevratu nedialo sa v Podkarpatskej Rusi takmer nič. A predsa práve toto pole bolo by bývalo k tomu, kde by zámožnejší brat bol mohol dosvedčiť svoju blahovôlu, avšak vyšlo i tu na javo, že Slovensko a Podkarpatská Rus sú pokladané len za bratov nevlastných.

Marné sú tedy naše nádeje, že niečo dostaneme z tých 485,307.500 Kč, venovaných fondu melioračnému. Môžeme citovať z Danteho: "Lasciate ogni speranza, che voi entrate."

Prosím ctenú vládu, aby sa o tú ubohú Podkarpatskú Rus, ktorá je najchudobnejšou zemou republiky, lepšie postarala pri rozdelení fondu melioračného a s hľadiska vodného hospodárstva, lebo táto zem je veľmi zanedbaná a táto zanedbanosť môže mať pre budúcnosť vážné následky.

Místopředseda dr Lukavský (zvoní): Dalším řečníkem je pan posl. inž. Záhorský. Dávám mu slovo. (Předsednictví převzal místopředseda Zierhut.)

Posl. inž. Záhorský: Pane předsedo! Slavná sněmovno! První pokus, upraviti zákonem předpoklady pro řešení úkolů soustavného vodního hospodářství v republice Československé, stal se v této sněmovně v 11. zasedání I. volebního období r. 1925, když se projednával ve schůzích 373, 374 a 375 vládní návrh zákona o státní pomoci při živelných pohromách r. 1925 a o opatření k zamezení škod při živelných pohromách v budoucnosti, tisk 5322.

Tehdy předložila vláda sněmovně návrh zákona, v jehož hlavě I. povolovala se ze státních prostředků částka, až do úhrnné výše 74 mil. Kč na nouzové podpory krajů postižených živelnými pohromami, kdežto v hlavě II. činila se některá opatření, která měla směřovati k soustavné akci vodohospodářské, finančně a technicky zajištěné.

Jménem nár.-sociálního poslaneckého klubu přednesl jsem ve 374. schůzi posl. sněmovny stanovisko k návrhu vládnímu, poukazující na to, že nelze v jednom a témž zákoně spojovati opatření pro okamžitou potřebu, jaká byla obsažena ve hlavě I., s opatřeními dlouhodobými, regulujícími akci vodohospodářskou, ale tak nedostatečnou textací zákona, jakou bylo lze vytknouti hlavě II.

Připouštím, že moje kritika tehdejšího vládního návrhu byla přísná a tvrdá, ale byla slušná a věcná. (Tak jest!) Nestačila však k tomu, aby pohnula oba zpravodaje výboru zemědělského a rozpočtového k přijetí pozměňovacího návrhu mého poslaneckého klubu. Ba naopak, pan zpravodaj zemědělského výboru ve svém závěrečném slovu zašel tak daleko, že o mé kritice zákona se vyjádřil slovy, že "snad byla odůvodněna předvolební horečkou." Důvěra sněmovny ve správnost mé kritiky byla mi odejímána oběma referenty poukazem, který cituji podle těsnopiseckého zápisu doslova: "Vždyť o návrhu vyslovili se nejen odborníci v ministerstvu zemědělství, nýbrž i v ministerstvu veř. prací, a na tolik můžeme snad věřiti těmto orgánům, jimž šlo o věc dobrou, účelnou, že tedy nevypracovali návrh, který by se nekryl s platnými řády a zákony, zvláště když, pokud se týká kompetence, bylo mezi ministerstvy dosaženo naprosté dohody." A dále: ". . . konstatuji, že zákon tento byl sděláván za souhlasu příslušných referentů z ministerstva financí, a ti uznali, že zákon legislativně odpovídá dnešní situaci a také umožňuje plné vykonání úkolu, který od něho je žádán i při tomto, do jisté míry otevřeném znění."

A tak po mém marném úsilí po zlepšeni návrhu staly se obě hlavy I a II zákonem dne 15. října 1925, čís. 227 Sb. z. a n., a v zapomenutí měla zapadnouti závěrečná slova mé kritiky: "Vládě se ukládá, aby připravila pro jednotné a soustavné vodohospodářské podnikání v nejširším rozsahu náležitý program a zároveň navrhla účelnou a hospodárnou organisaci vodohospodářských úřadů a pak obé v návrhu zákona dala k ústavnímu projednání za tím účelem, aby potřebné finanční prostředky mohly býti opatřeny úvěrními operacemi, jimiž by se zřídil zvláštní fond vodohospodářský."

Tuto reminiscenci na parlamentní jednání z r. 1925 oživuji dnes ve sněmovně po 5 1/2 letech při rokování o vládním návrhu zákona o státním fondu pro splavnění řek, vybudování přístavů, výstavbu údolních přehrad a pro využitkování vodních sil, a o vládním návrhu zákona o státním fondu pro vodohospodářské meliorace, abych poukázal, ze správně předvídal můj poslanecký klub již při projednávání zákona čís. 227 z r. 1925, co je třeba vykonati pro úspěšný rozvoj vodního hospodářství. (Tak jest!)

Mohl bych se ptáti dnes po pěti letech škodolibě, zda moje kritika referentova návrhu a zprávy tisku 5322 z r. 1925 či neústupnost referentova dnes poražená projednávanými předlohami byla by vysvětlitelna předvolební horečkou. (Výborně! Dobře řečeno!)

Konstatuji prostě, že je velikou satisfakcí pro mne jako tlumočníka úsudku klubu o zákoně čís. 227 z r. 1925, jestliže vláda předložila dnešní dva zákony vodohospodářské, tisk 689 a 961, o obsahu, jaký jsem zastával již r. 1925. (Potlesk.)

Zvlášť významné je, že ruší se v obou vládních předlohách platnost ustanovení §§ 6 a 7 hlavy II zákona ze dne 15. října 1925, čís. 227 Sb. z. a n., i vládního nařízení, jež vůbec se nestala právně účinnými.

V obou předlohách odvozují se důsledky pro některá ustanovení říšského zákona č. 66/1901, dále zákonů zemských českých, moravských a slezských, na které jsem upozorňoval rovněž již r. 1925. Mám za to, že dnes po 5 1/2 letech mohu s klidným svědomím říci, že moje kritika r. 1925 nebyla nikterak upřílišená, jestliže jsem včas varoval, že nebude důstojno sněmovny, pojme-li podle návrhu referentů do zákona o státní pomoci při živelných pohromách r. 1925 hlavu II ve znění jimi doporučovaném. I v politice zákonů platí: Čas vše mění, i časy, k vítězství on vede pravdu! (Výborně!)

Po těchto nutných reminiscencích mám několik poznámek k oběma projednávaným vládním předlohám. Jak zákon o státním fondu pro splavnění řek, vybudování přístavů, výstavbu údolních přehrad a pro využitkování vodních sil, tak i zákon o státním fondu pro vodohospodářské meliorace tvoří pro rozvoj soustavného hospodářství v republice Československé zdařilý počátek nové etapy a přinášejí v pravý čas vydatnou pomoc pro zmírnění důsledků všeobecné hospodářské tísně. Oběma fondovými zákony se poskytuje vládě možnost, opatřiti si vydatné finanční prostředky, z nichž mohou býti podnikány rentabilní investice stavební státem, jemuž připadá povinný úkol zaměstnavatele, jakmile umlká soukromá podnikavost pro nejistotu hospodářských vztahů. Těmito zákony projevuje se zřejmě, že vláda pokračuje v soustavné pomoci, již poskytuje za těžkých a složitých hospodářských poměrů zvláště oněm vrstvám obyvatelstva státu, které samy o sobě nejsou s to, aby přečkaly kritické období bez hospodářských a sociálních otřesů a katastrof. Správně plní vláda svoji povinnost k celku, neboť ona je na nejpřednějším místě odpovědna, aby neutrpělo újmy státní myšlení a cítění obyvatelstva ani v dobách kritických. Budou-li státní investice stavební správně rozloženy po oblastech celého státu, rozptýlí se také finanční prostředky v platech a ve mzdách rovnoměrněji, takže se projeví účinek zákonů všestranně a bude také doprovázen oživením podnikavosti soukromé.

V technicko-dopravním výboru všeobecně byl kladen důraz na to, aby se neprotáhlo projednávání obou zákonů do stavební sezony. Proto se staly předmětem úvah zákony dva, tak jak je navrhla vláda, opírajíc se o dohodu z r. 1927, podle které byl rozdělen obor působnosti ve věcech vodohospodářských mezi ministerstvo zemědělství a veř. prací.

Již tato dohoda sama o sobě je takové povahy a obsahu, že by měla býti řešena zákonem samostatným, řešícím kompetenci ministerstev, jak se dotýká této věci třetí resoluce rozpočtového výboru, obsažená ve zprávě tisk 1025.

Také jednotnosti soustavného vodního hospodářství bylo by dosaženo dokonaleji, kdyby obě vládní předlohy byly bývaly sloučeny v jednu. Ale takováto koncepce jediné předlohy vodohospodářského zákona všeobecného by byla narazila na velké obtíže politické, které by téměř znemožnily rychlé projednání, neboť by šlo o úpravu kompetence tří ministerstev, zemědělství, veř. prací a zdravotnictví.

Za dnešního stavu věcí a poměrů lze však se spokojiti oběma vládními návrhy, zřizujícími jednak fond při ministerstvu veř. prací, jednak fond při ministerstvu zemědělství, poněvadž zárukou jednotného řešení vodohospodářských úkolů jsou státní výzkumné ústavy, hydrologický a hydrotechnický T. G. Masaryka v Praze-Podbabě, které pro obě ministerstva obstarávají službu hydrologickou a hydrotechnickou za spolupůsobení hydrografických oddělení při zemských úřadech v Praze, v Brně, Bratislavě a Užhorodě. Této jednotící činnosti hydrologické služby v našem vodním hospodářství je nezbytně potřebí, neboť podle zákona o státním fondu pro vodohospodářské meliorace náležejí přítoky hlavních toků v obor působnosti ministerstva zemědělství, kdežto podle zákona o státním fondu pro splavnění řek spadají hlavní sběrače vodstva v obor působnosti ministerstva veř. prací. Bez jednotící činnosti hydrologické služby za platnosti dvou zákonů nebylo tu zajištěno jednotné soustavné vodní hospodářství. Velký význam této služby ukládá oběma ministerstvům za povinnost, aby podporovala dotacemi z fondů vývoj státních výzkumných ústavů hydrologického a hydrotechnického T. G. Masaryka, teprve před krátkou dobou postavených a požadujících dalšího vědeckého vybavení. Jest zajímavo, slavná sněmovno, a slouží ke cti republiky Československé, že právě přednosta těchto výzkumných ústavů T. G. Masaryka je zároveň předsedou mezinárodní organisace, sledující službu hydrologickou.

Obě vládní předlohy obstarávají finanční potřeby vodního hospodářství zřízením fondů, jež se činí osobami právnickými, mohoucími samostatně nabývati práv a se zavazovati. Ač nelze pochybovati o určitých výhodách fondového zřízení a hospodaření pro soustavné vodní akce a investice na dlouhou dobu programově promyšlené a připravené, přece nelze zamlčeti skutečnosti, že tímto způsobem uniká parlamentu velmi mnoho příležitosti k důsledné kontrole nejen ekonomie finančního hospodaření, nýbrž i technického obsahu stavebních programů. Bude proto v budoucnosti vždy velmi mnoho odkázáno na blahovůli vlády a ministrů odpovědných za akci vodohospodářskou, aby vždy v pravý čas poskytovali Národnímu shromáždění dostatek příležitosti ke spolupráci při řešení úkolů zvláště obtížných a po případě sporných v míře, jak toho požaduje opravdově demokratický poměr vlády k parlamentu. Velmi rád konstatuji, že při projednávání obou vládních předloh v technicko-dopravním výboru jak ministr veř. prací, tak i ministr zemědělství dali na jevo jasné a určité ujištění, že nejenom spoléhají na podporu, nýbrž i vítají spolupráci a kontrolu parlamentu, aby se oba zákony fondové staly novými a vydatnými zdroji všestranného blahobytu.

Určitá ustanovení obou zákonů, zejména ustanovení o zřízení poradního sboru při ministerstvu veř. prací podle §u 18 a sboru poradního při ministerstvu zemědělství podle §u 28, poskytují práva k demokratické účasti na řešení úkolů vodního hospodářství nejen odborníkům, nýbrž i zástupcům všech zájemníků. Spoléháme, že také ministr veř. prací zřídí při ministerstvu veř. prací zvláštní sbor technických znalců podle resoluce technicko-dopravního výboru, který by spolupůsobil při uskutečňování projektů údolních přehrad na Vltavě nad Prahou, aby nebylo pochybností o jejich účelnosti a o žádoucí bezpečnosti hlav. města Prahy. Tím způsobem zjednána bude všestranně vyhovující záruka, že se bude moci započíti se stavbami v době nejbližší bez jakýchkoliv obav a pochybností, aby chudému lidu povltavskému středních Čech vrátil se klid a prací dal také chléb.

Projednávané vládní předlohy vzbudily ve státě všeobecný zájem, který se projevil v připomínkách vodohospodářských svazů a korporací všech zemí, zejména k prvnímu paragrafu, vytyčujícímu technický program příštích úprav a staveb budovaných z fondu vodocestného a k §u 3 fondu pro vodohospodářské meliorace.

Zejména předloze o fondu vodocestném bylo vytýkáno, že podle důvodové zprávy připadá na splavnění řek v prvním období od r. 1931 až 1942 v zemi České 938 mil. Kč, v zemi Moravskoslezské 127 mil. Kč a v zemi Slovenské 72 mil. Kč; na přehrady v prvním období 1931 až 1942 na přítocích hlavních řek v zemi České 280 mil. Kč, v zemi Moravskoslezské 164 mil. Kč; na vodní díla v prvním období v zemi České 330 mil. Kč, v zemi Slovenské 90 mil. Kč a v zemi Podkarpatoruské 24 mil. Kč.

Tento nepoměr mezi jednotlivými položkami pro země předpokládanými v prvé periodě je vysvětlitelný tím, že jde především o to, aby některé trati toků už upravené a rozestavěné byly co nejdříve navzájem novými úpravami a stavbami spojeny, aby jich mohlo býti používáno již jako zdrojů některých příjmů, s nimiž se také ve prospěch fondu počítá.

Ostatně nutno také připomenouti, že rozpočtové položky v tabulkách důvodové zprávy obsažené jsou posud aproximativně odhadnuty, aby se dospělo k určitým fondovým číslům do zákona pojatým, jež jediné jsou závazná. Jsou proto v mezích zákona určité přesuny přípustné ve prospěch zemí stěžujících si do menší míry dotací, v tabulkách důvodové zprávy pojatých. Na to poukazuje také resoluce technicko-dopravního výboru. Také dvojí hospodářství fondové povede velmi často ke značným odchylkám v rozpočtových číslech tabulek důvodové zprávy fondu vodocestného, poněvadž na jednotné provedení určitých úprav a staveb nepochybně budou přispívati také fondy oba, jak fond vodocestný, tak také fond pro vodohospodářské meliorace.

Právě dnes dopoledne stěžoval si velice p. dr Tiso, že projednávané vládní předlohy velmi skrovně pamatovaly na krajinu slovenskou. Uváděl zejména, že velmi skrovné jsou položky roční v prvním období pro řeku Váh. Činil z toho důsledek, že se snad měří jednotlivým zemím macešsky a že se straní zemím České a Moravskoslezské.

Je zajímavé, vážená sněmovno, všimnouti si, jak p. posl. dr Tiso sám na to poukázal, že částečné úpravy řeky Váhu bývají zpravidla v létě příliš záhy ničeny, protože netvoří soustavné úpravy. Vidíme tedy, vážená sněmovno, jasně, že soustavné vodní hospodářství už samo v sobě vede k určité centralisaci, k určitému soustředění státního podnikání, které se na venek zdánlivě projevuje jako stranění určitým zemím, z důvodů snad politických.

Jestliže položky pro zemi Českou jsou zdánlivě příliš vysoké, pak, slavná sněmovno, vyplývá to z toho, že na středním Labi máme provedenou řadu staveb, které jsou od sebe odděleny traťmi posud neupravenými. (Tak jest!) Nelze tedy těchto investic využívat a zůstávají proto ležet ladem, interkaláře se zde projevují ve značné výši a je tudíž nevyhnutelné, aby v prvé periodě co nejdříve tyto navzájem odtržené stavby byly spoutány v jediný tok, upravený ku plavbě, abychom také mohli počítat na určité příjmy a tím zabezpečili prosperitu našeho fondu vodocestného.

Byl by velký omyl domnívati se, slavná sněmovno, že můžeme na Váhu splavňování prováděti tak rychle, jak zde bylo několika řečníky již naznačeno. Nesmíme zapomenout, že v zemi České upravuje se na př. střední Labe již od r. 1860, (Slyšte!) a že stát již po 30 let se účastní těchto prací svými značnými příspěvky. Váh je řeka neupravená, která nemá posud ani své řečiště stabilisováno. Musíme tedy, slavná sněmovno, tyto věci řešiti s hlediska technicky odborného, nikoli snad s hlediska politického. (Tak jest!) Musíme nejprve vykonati ty práce, které nutno vykonati, nemají-li investice býti neplodné. (Výborně!) Kdyby řeka, která má takovou povahu jako Váh, byla násilně předčasně kanalisována, nedala by skutečně to, co se od ní očekává. Musíme nejprve jednoduššími stavbami zabezpečovat tok řeky samé, aby nemohl při každé příležitosti větších srážek měniti svou trasu. Teprve až sukcesivní, soustavnou prací se stabilisuje tok, bude možno přikročiti k dalšímu, vyššímu stupni prací regulačních a pak teprve můžeme přikročiti k vlastním pracím splavňovacím.

Není správné dívati se tedy na tyto předlohy tak, jakoby se macešsky chtělo měřiti zemi Slovenské. Důvodová zpráva k vodocestnému fondu, pravda, obsahuje řadu čísel, avšak tato čísla, ani zpráva sama o sobě není integrující součástkou zákona. Tato čísla musela však býti sněmovně přednesena, aby se ukázalo, jakou cestou dospělo se k požadované výši vodocestného fondu 2220 mil. Kč. (Tak jest!) Jistě, že by sněmovna byla v rozpacích hlasovat pro takovýto zákon, kdyby se aspoň podle generelních projektů neukázala aproximativní suma, se kterou se počítá na jednotlivých tocích.

Je samozřejmé, až se budou v prvé periodě 12tileté a v druhé periodě 15tileté realisovati tyto věci, které jsou zde pouze generelně naznačeny, že přijde se automaticky k určitým přesunům a k docela jiným číslům. Ostatně také resoluce technicko-dopravního výboru poukazuje na to, že zvýšení zápůjčky z 840 mil. na 948 mil. Kč může velice snadno vésti k tomu, že se zvýší právě položky dotace oněch řek, o kterých se zde mluví jako o řekách macešsky odbytých.

Dále není třeba dívati se na čísla důvodové zprávy jako na čísla zákonně závazná. Vždyť v §u 12 se praví, že rozpočet fondu je součástí státního rozpočtu. Ministr veř. prací, jenž spravuje fond v dohodě s ministerstvem financí, je povinen podati každoročně zprávu Národnímu shromáždění o hospodaření fondovými prostředky v uplynulém roce a o stavu fondu ke 31. prosinci toho kterého roku. Zpráva bude součástí celého státního závěrečného účtu. Z tohoto zákonného ustanovení je jasno, že kdykoli se bude projednávati závěrečný účet, sněmovna má dostatek příležitosti, aby se vracela k realisaci programu technického, který je obsažen v této vládní předloze.

Rovněž tak § 15 dává dostatek příležitosti vládě, aby každoročně konstatovala a kontrolovala, zdali položky důvodové zprávy je nutno zachovávati bez jakýchkoli odchylek, neboť v §u 15 se říká: "Rozvrh staveb a prací a rozpočet jich nákladů vypracuje každý rok ministerstvo veřejných prací, pokud jde o stavby, na něž bude země povinna přispívati, po slyšení příslušného zemského zastupitelstva, a předloží tento rozvrh a rozpočet vládě ke schválení." Tedy zde je viděti, že skutečně každoročně budou se disposice fondové kontrolovati i samou vládou a budou míti tedy jednotlivé výbory, technicko-dopravní, rozpočtový a zemědělský, velmi často dostatek příležitosti, aby kontrolovaly, zda-li je nevyhnutelno tyto položky důvodové zprávy bez jakékoli změny dodržovati.

Je nutno poukázati na možné odchylky, poněvadž jistě bychom to těžce nesli, kdyby Slovensko se mohlo domýšleti, že snad z nějakých důvodů politických bylo macešsky v této předloze odbyto. Teprve budoucnost ukáže, jakou výhodou by bylo bývalo, uskutečňovati soustavně a jednotně vodní hospodářství, kdyby byly bývaly oba fondy spojeny v jeden. K tomu by se skutečně bylo bývalo dospělo, kdyby se byla řešila zároveň organisace vodohospodářské služby, sledující důsledně účelnost, ekonomii a jednoduchost. Věřím, že zkušenosti nás k této samozřejmé jednotnosti povedou. Dnešní obstarávání věcí vodního hospodářství ve dvou ministerstvech je přirozeným důsledkem nejen politických poměrů, ale také výsledkem bývalé organisace studia vysokých škol technických, po Rakousku zděděné, ale dnes již opuštěné. Pro vodní hospodářství připravoval se inženýrský dorost na vysoké škole stavebního inženýrství a na vysoké škole kulturně-technického inženýrství, původně přičleněné k vysoké škole zemědělské.

Stavební inženýři odcházeli ze škol do služeb ministerstva veřejných prací, kdežto kulturně-techničtí inženýři do služeb ministerstva zemědělství, a tak rostla mezi oběma oddělenými skupinami inženýrskými rivalita, která se projevila v době probouzejícího se moderního vodního hospodářství zabezpečováním kompetence na dvou místech na újmu vývoje dobré věci, ale ve prospěch politických ambicí.

V republice Československé r. 1922 byly sloučeny obě vysoké školy v jednu s dvojí studijní osnovou, a to směru konstruktivně-dopravního a směru vodohospodářského. Tato reforma studií inženýrských nezůstane jistě bez účinku na reformu obstarávání služby vodohospodářské. Věřím, že jedenkráte se vrátí slavná sněmovna k jednotnému zákonu, který pro vodní hospodářství je skutečně předpokladem ideálním.

Oba vládní návrhy, ale zvláště návrh zákona o státním fondu pro splavnění řek, vybudování přístavů, výstavbu údolních přehrad a pro využitkování vodních sil upoutaly na sebe mimořádnou pozornost také odborníků technických, která s soustředila zejména na projektech řešících vodní úpravy na Vltavě nad Prahou. Odbornými diskusemi řešila se volba typů lodí a plavidelních komor pro splavňované řeky podle očekavatelné plavby, jež byla studována na podkladech národohospodářských; studovaly se stavební disposice údolních přehrad a zkoumala jejich účelnost, ekonomie a bezpečnost; využitkování vodních sil podrobovalo se studiu hydrologickému a hydrotechnickému a srovnávalo se s kalorickými zdroji elektrické energie. Mnoho pochybností o připravených projektech proniklo do veřejnosti, do odborného i denního tisku a na konec i do technicko-dopravního výboru. Tyto diskuse odborníků nebyly vždy správně posuzovány a také nebyly přijímány jako dobře míněné. Považovány byly za obvyklý příznak rozpačitosti a nerozhodnosti technických odborníků, projevující se prý zpravidla před uskutečňováním velikého díla. Bylo i poukazováno na známý vleklý problém průkopové komunikace letenským masivem.

Bylo by omylem takto si vykládati obětovnou účast odborníků na řešení veřejných úkolů, obstarávaných na účet státních financí. Vědomí veliké odpovědnosti projevuje se vždy zdánlivě nerozhodností a zdrženlivostí. Špatný zákon lze novelisovati, špatnou smlouvu obchodní lze zrušiti a nahraditi novou, ale špatné rozhodnutí technika ve velké věci lze těžko odčiniti. (Tak jest!) Prokopanou Letnou by nikdo nikdy nezasypal, kdyby ji byl obětoval otevřené komunikaci. Tak jest si vykládati i účast technických odborníků na problému štěchovických přehrad.

Lituji, že tak veliké úkoly neřeší se u nás demokraticky soutěžemi, ovšem dobře a včas připravenými, jak bývá zpravidla zvykem v cizině. Nepovažuji za správné, je-li úřad tvůrcem a zároveň soudcem své věci. (Výborně!)

Velmi důležitou složkou vládního návrhu zákona o fondu vodocestném je opatření peněžních přídělů podle §u 6. Mezi nimi uvádí se v odst. 2 daň z vodní síly.

Přikázání daně z vodní síly fondu podle zákona zřízenému těžce nese interesovaná veřejnost, a to také plným právem. Obává se, aby z tohoto důvodu nebyla odmítána nová úprava této nepřiměřeně tíživé daně.

Daň z vodní síly byla uzákoněna dne 12. srpna 1921, čís. 338 Sb. z. a n., tedy v době, kdy ceny uhlí stouply až na dvacetinásobek předválečné ceny. Nebyla tedy v této době tak tíživou, jako je dnes, kdy ceny uhlí klesly na devítinásobek předválečné ceny. Tato daň činí dnešního dne s přirážkou na 1 ks a hodinu 5 haléřů, čili na 1 kw hodinu 7 1/2 haléře.

Po dobu prvých 15 let se slevuje u nových vodních sil zúplna, v dalších 5 letech do 3/4, v následujících 5 letech do jedné poloviny a v posledním pětiletí do jedné čtvrtiny, takže po 30 letech má se platiti z nových vodních sil plná daň z vodní síly.

Ze starých vodních sil, budovaných před 1. lednem 1919, platí se daň 7 1/2 haléře z vyrobené kilovatové hodiny. Při dnešních cenách uhlí činí uhelná daň na vyrobenou 1 kwh z mouru 0.4 haléře, z hnědouhelného ořechu č. III 0.7 hal.

Podle zákona ze dne 21. prosince 1923, č. 1 Sb. z. a n., činí daň z uhlí 10% ceny na dole. Z toho je patrno, že daň z vodní síly je proti dani uhelné 10krát až 20krát větší. Proto na mnohých vodních dílech uchází vodní síla nevyužita přes jezy.

Naše výrobní podniky pracující vodní silou soutěží velmi často s cizinou, kde však namnoze daně není. V Polsku, Jugoslavii, Rakousku, Italii, Německu, Francii a Švédsku daň z vodní síly není zavedena. Ve Švýcarech, kde poměry pro vybudování vodních děl jsou daleko výhodnější než u nás, činí kantonální dávka z vodní síly na 1 kwh okrouhle 1.5 hal., v Norsku nejvýše 2 hal.

Pro pohon strojů a osvětlování je daň z vodní síly jakž takž snesitelná, ale energie, které má býti použito pro průmysl chemický, nemůže býti zatížena daní 7 1/2 hal. na 1 kwh, počítá-li se s rentabilní cenou za 1 kwh od 5 do 8 hal.

Je zajímavé podotknouti k orientaci slavné sněmovny, že ze Štěchovické přehrady získáme 245 mil. kwh, o které se ucházejí Ústřední elektrárny. Nájemní smlouva, která se projednává, má poskytnouti státu nájmu 18 mil. Kč. Když počítáme nyní, co by se platilo na dani z vodní síly za tuto získanou energii, činí to přes 18 mil. Kč. Tedy daň je vyšší než koupená energie. Z toho je viděti, jak pochybená je zásada zdaňovati zdroj síly. Ne zdroj, nýbrž dílo, které ze zdroje vychází, se má zdaňovati. (Výborně!) Doufám, že technicko-dopravní výbor najde již příležitost k tomu, aby se zabýval otázkou zdanění zdrojů síly vůbec, a že také tato sněmovna bude uvažovati, nebyl-li by již čas, aby se tato daň z vodní síly nově upravila, a po této úpravě aby se učinily také důsledky vůči projednávaným zákonům, aby úbytek příjmů byl nějakým vhodným způsobem fondům nahrazen.

Myslím, že ukázka čísel, jež jsem uvedl, dostatečně poskytuje příležitost k tomu, aby se poznalo, že je nutná nová úprava daně z vodní síly, má-li se podporovati zužitkování každé příležitosti k získání vodní energie. K tomu dává podnět resoluce technicko-dopravního výboru.

A vzpomenu-li ke konci svého projevu opětovně stanoviska mého poslaneckého klubu k zákonu č. 227 z r. 1925, smím říci, že jsme prozíravě před 5 a 1/2 lety předvídali, co je třeba v zákonodárném sboru učiniti, aby se rozvinula intensivní a soustavná akce vodohospodářská. Došlo k vládním návrhům zákonů, na něž jsme čekali. Vítám je, přišly v těžké době, ale v pravý čas. (Potlesk.)