Když jsem hájil stanovisko, že dnes trpí krisí veškerenstvo a každý jednotlivec, pak se táži po hlavních prostředcích, jimiž bychom tomu mohli zabrániti. A tu si říkám, že i v této sněmovně musíme konečně jednou promluviti o diplomatech. Táži se vašeho svědomí: Jak dalece zavinili diplomaté neštěstí Evropy? A říkám vám toto: Diplomaté musejí dnes již jednou málo mluviti a býti opatrní. Mohou způsobiti mnoho škody. Naprosto nechápu na př., i kdyby se mi sebe více odporovalo, interviewu pana ministra pro věci zahraniční o Maďarsku. Odpusťte: Trochu více mysliti než mluviti. Potřebujeme dnes ve velké krisi Maďarska jako odběratele. Poskytovati tyto interviewy, s druhé strany vypovídati obchodní smlouvy, není možné. Nerozumím také Hodžovým vývodům o střední Evropě. Počítám Hodžu také k diplomatům Československa. Neboť později přece dojde na něho, až se uzavrou jisté dohody. A tu také pravím: Dnes si nemůžeme dovoliti žert dělati slovanskou politiku, nemůžeme si dovoliti ani žert provozovati německou politiku, dnes musíme provozovati politiku, aby 60 milionů postižených nezaměstnaných dostalo chléb, aby dostalo práci. To jest problém Evropy, to jest problém celého světa. Poněvadž jsme právě u diplomatů, táži se, zdali by diplomati neměli dnes vůbec do popředí politických myšlenek postaviti hospodářství, zdali by diplomati neměli vůbec hospodářství mnohem více rozuměti. Musíme mysliti i na to, že konec konců i diplomati jsou lidé, že jsou s to říci plnou pravdu, 100%ní pravdu. Nevyjímám žádného, zvláště nevyjímám žádného diplomata z Československa, mluvím všeobecně. Co jest pravidlem? Řeč diplomatů jest měkká, hladká jako úhoř, říká mnoho slov, ale jest málo obsažná. Ale nikdy v ní neschází a jest v ní silně zastoupeno: stálé bratrství, stálé přátelství a stále láska k míru při stále pokračujícím zbrojení, při stoupajících vojenských břemenech, jichž se, jak známo, potřebuje jen k tomu, aby se někdo chránil před jinými. Jaký jest dnes, ve 20. století, smysl a účel Společnosti národů v Ženevě? Z celní dohody nebylo nic, ztroskotala. Rádi uvidíme, jak na přesrok bude vypadati odzbrojovací konference. Uvidíme, že se na celém politickém světovém divadle znovu dožijeme největšího zklamání; a dnes vlastně ohromně ztratila nejen hospodářská zařízení Společnosti národů důvěru veškerenstva, nýbrž i její politika.

Ještě slovo o tom posledním, o čem jsem mluvil. Slyšíte-li Molottova, čtete-li Stalina, slyšíte-li Grandiho, slyšíte-li Brianda, ať je to kapitalista nebo komunista, ať je to monarchista nebo republikán: láska k míru. Nelze to již více poslouchati, když se v praxi vidí, že Briandův pomocník většinou zavinil ztroskotání celní dohody, zatím co s druhé strany Mr. Briand se pokouší dostati dohromady Panevropu. Mám dojem: To již není demokracie, to není vláda lidu, to jest panování nepatrné kliky, která právě tak ovládá Evropu, jak ji ovládala před válkou a případně byla by s to, aby národy veštvala do války. Kdyby panoval lid, pak bych vám řekl: Evropské národy chtějí mír, chtějí nejen skutečný mír, nýbrž i mír hospodářský. Ale tato klika diplomatů musí jednou konečně přestati na hostinách promlouvati krásná slova, musí s pevným stiskem ruky a přímýma očima býti pravdivou a otevřenou a domáhati se skutečných požadavků, toho, čeho Evropa potřebuje: míru, práce a hospodářského míru. Nezapomínejte, co jsem vám již řekl: Že národy a jejich nezaměstnaní nemají tolik času jako diplomati. Diplomati musejí poněkud rychleji rozhýbati své mozkové ganglie pro potřeby lidu, neboť nesmějí zapomenouti, že prostředečky jednotlivých států, totiž výpomoci a subvence hospodářství jsou přece jen kafrovými injekcemi a že konec konců, abych mluvil se Saengrem, kafrové injekce nejsou hospodářským nástrojem. A tu vám znovu říkám a volám k vám s této tribuny: Jde jen o to, jak dlouho to vydržíme.

Dnes často slyšíme otázku: Jest správný pesimismus, nebo jest správný optimismus? Pravím vám, že člověk nemá býti ani optimistou ani pesimistou, poněvadž obojí jest krajním případem a obojí nesouhlasí s pravdou. Člověk se má pravdě dívati v tvář a nebáti se jí a správná odpověď na otázku: Jsme na vrcholu krise nebo musíme ještě očekávati velký pokles, odpovědí, pravdou jest, když mi - se vší skromností - dovolíte: Ještě ani zdaleka nejsme na vrcholu krise. Nedejte se jedním klamati: Krise, která byla zimou většinou zhoršena, krise bude jistě poněkud zmírněna v rozličných věcech stavebním obdobím, jarem, až nastane určitá spotřeba, sezóna přinese v ní jistou úlevu - @a la longue jsme však krisi ještě nepřemohli. A nyní se vás opět táži: Vzdyť jsme právě tak, jako ve všech jiných státech i v Československu prodělali rozličné krise. Tato krise jest nejen sama sebou pro svou velikost nejtěžší, ona již pro dřívější krise ostřeji působí na jednotlivce a na celé hospodářství a my se stále více blížíme k pro pasti, že hospodářství nežije normálně ze skromného občanského zisku, nýbrž ze své podstaty, která přece jednou bude strávena. Klamali byste se, kdybyste se domnívali, že jsem pesimista. Jsem od přírody optimista. Ale zde se musím přikloniti spíše k pesimistické straně a musím říci: Musíme jasně hleděti věci do očí, nikoliv se klamati. Budeme musiti prodělati ještě trpké a těžké doby a podle obou návrhů, které byly sněmovně předloženy, musím se tázati vašeho svědomí: Můžete dnes vzíti na sebe odpovědnost a povoliti tyto návrhy, jejichž program stojí nesčíslné miliony, když ještě dnes nevíte, kde těchto milionů snad budete potřebovati? Můžete se dnes spole hnouti na 10 let nebo ještě déle? To bude pro vás rozhodující otázka, otázka velkého a důle žitého významu proto, poněvadž se tyto návrhy opírají o půjčkový fond, a když půjčky budou uzavřeny a program bude rozvinut, nelze toho již odvolati.

Smím-li si ještě dovoliti všeobecnou poznámku, pak snad můžeme tvrditi jedno: Krise přišla z Ameriky a náprava krise bude musiti vyjíti znovu z Ameriky. Před 2 dny mluvil jsem s americkým obchodním přítelem, který mne zde v Praze navštívil. Vyptával jsem se ho na americké poměry a on mi stručně řekl: "Krise bude oživena nejdříve na podzim, nejpozději na jaře příštího roku - a to volbou presidenta v Americe." Třebaže to zní tak nesmyslně, přece jsou skutečně takové poměry, poněvadž se v této zemi o tak velkých rozměrech vede volební boj o práci, a kdo může opatřiti nejvíce práce, ten při volbách prorazí s presidentem. Uvedl jsem to jen pro zajímavost, abych ukázal, jak vypadají poměry ve skutečnosti. Jest jisto, že nemůžeme nikdy pomýšleti na zdolání krise, poněvadž nezdoláme jejích příčin.

Příčiny krise jsou většinou rázu mezinárodního a uvádějí se jako příčiny všechny možné, nejrozličnější věcí. Ale zásadně vykrystalisují se jako příčiny krise konečně přece jen jádra, o nichž lze s určitostí říci, že krisi způsobila. Jsme-li spravedliví, nesmíme přehlížeti, že tato krise jest vlastně ještě válkou, nebo chcete-li, likvidací války a že většinou také, pokud se týká Evropy, jest rovněž její příčinou, že byla roztržena organicky vyrostlá a spolu srostlá území. Prosím, to jest politická věc a dnes nechceme mluviti o politické stránce této věci. Ale kol. Patejdl si připomene, že v generální rozpravě o berní reformě jsem v rozpočtovém výboru skoro doslova řekl: "Chápu politické řešení této věci mírovými smlouvami, a chápu úsilí udržeti politickou samostatnost. Ale jedno nechápu: že jste nepřikročili k tomu, abyste po upevnění politické samostatnosti nevytvořili větší hospodářské území, jasně uznávajíce a nahlížejíce, že vlastní území jest příliš malé."

Jsem velice vděčen panu ministrovi Spinovi za jeho poznámku v jeho jistě nikoliv nezajímavé řeči na sjezdu strany v Teplicích, kde řekl: Jen s ochrannými cly nemůžeme toho dosáhnouti. (Posl. dr Hanreich [německy]: To je agrárník, ten se ti tedy hodí! On se jednou pořádně přeřekl, ale on ničemu z agrarismu nerozumí, měl by raději zůstati u svého slovanského jazykozpytu!) A přece Spina v tomto případě ukázal neobyčejně mnoho rozumu, milý Hanreichu. Neboť i ty, s opačnými agrárními názory než má Spina, přijdeš na to, že jen ochrannými cly nejsou agrárníci chráněni, nýbrž že musí přijíti velká hospodářská území. (Předsednictví převzal místopředseda dr Lukavský.) Neboť aby chtěl někdo v tomto bodě na Spinu útočiti, a to právě agrárník, to jest pro mne - odpusť, milý Hanreichu - úplně nesrozumitelné. (Posl. dr Hanreich [německy]: Politika továrníků je to!) Ovšem! Jakou pak ty děláš politiku? Mlýnskou politiku a agrární politiku a právě jako ty ji můžeš dělati, mohou ji dělati také jiní. Ovšem má továrník, který se totiž poněkud vyzná ve světě, a jest citlivý a má sociální cit, snad poněkud větší poslání, milý Hanreichu, že totiž zároveň dává chléb stům lidí. To dokazuje, že není absolutní politiky továrníků, poněvadž jest s tím zároveň spojena práce pro statisíce lidí.

Evropa vede od r. 1918 neustále boj o udržení svého hospodářství. Pozorujeme-li věci správně, při velkém rozsahu krise a při jediné možnosti jejího mezinárodního řešení Společnost národů a mezinárodní ústavy úplně selhaly.

Důležitá příčina krise jistě záleží v peněžních poměrech rozličných států. Inflace, ať to jest dnes inflace peněžní, cenová, výrobní, odborná nebo stavovská, zasadila ohromné rány celému hospodářskému tělu. Jen typicky československy způsobila deflace, následující po inflaci, velmi velké rány československému hospodářství, když tehdy hodnota dlužných daní, dluhů u bank a úroků náhle pro hospodářství trojnásobně stoupla. Tehdy nepomohlo, že jsem při daňové reformě ministru Englišovi tyto důvody uvedl.

Ukazuje se také na zásobu zlata jako na příčinu krise. Svět má asi 50 miliard zlata. Z toho má 9 miliard Francie a 19 1/3 miliard Amerika, tak že obě země mají asi 56.6% zásoby zlata.

Velkou příčinou krise jsou zcela určitě reparace, které konec konců, jak nás poučí i budoucnost, zůstanou pro Evropu stálým velkým pramenem těžkostí.

Rád bych vám při této příležitosti - nikoliv podle německého národního hospodáře, nýbrž Angličana - uvedl na vědomí toto: Anglický poslanec Balfour nedávno pravil ve své řeči: "Nejnaléhavějším požadavkem jest rozumná úprava spojeneckých dluhů a reparací pro ohromné poruchy obchodu a měny. V zahraničním obchodu následuje Anglie po prvé za Německem. Budou-li vynuceny reparační platy, bude konečným výsledkem, že anglická životní úroveň poklesne nebo že anglický zahraniční obchod bude zničen".

Vážení, obojí se nedá najednou dělati. Chce-li někdo dostati reparace od trýzněných poražených v tom rozsahu, pak musí na druhé straně přijmouti i důsledky toho, které se projevují v dumpingu atd. Domnívám se, že mohu právem tvrditi, že o reparacích nebylo ještě řečeno poslední slovo.

Také se velmi často říká, že příčinou hospodářské krise jest nynější hospodářský řád. Vstupuji zde na pole, na němž socialisté se mnou jistě nesouhlasí, ale to nemá významu, dovolím si poznamenati jen jedno, že se domnívám, že dnešní hospodářský řád nemá viny na tomto celém zlu, neboť nynější zjevy hospodářského života vidíme v rozličných politických a hospodářských systémech. Uvažujeme-li o politickém systému, máme s jedné strany Rusko s diktaturou levice, Italii s diktaturou pravice, pak máme mocnářství, vlády čistě měšťácké a smíšené, měšťácko-socialistické, také vlády čistě socialistické a všude je táž nouze a táž bída.

Jako příčina se velmi často uvádí racionalisace a kartelnictví. Myslím, že boj proti racionalisaci a kartelnictví se nevyhraje. Ale boj, který se musí vyhráti, jest boj proti tempu racionalisace a proti výstřelkům kartelnictví; neboť kartelnictví a racionalisace, vedené ve správném tempu a také správně hodnocené po stránce sociální, byly by pramenem ohromného požehnání. Právě nedávno měl jsem příležitost promluviti o tom několik slov s kol. Kaufmannem, a tu mi za hovoru napadlo: Probíráte-li dnes racionalisaci, můžete říci, ze většina krise záleží vlastně v průmyslu strojařském. Strojařský průmysl jest to hlavní. Není-liž to anomalie, mohu-li to tak označiti, že dnes tak zvaná kapitalistická Evropa buduje komunistické Rusko svými vymoženostmi na poli techniky a práce, nejdokonalejšími racionalisacemi, které vůbec existují? Přemýšleli jste jednou, jaká anomalie to jest, že dnes tak zvaná kapitalistická Evropa uvádí Rusko do stavu, v němž po několika letech bude míti nejmodernější průmyslový aparát na celém světě, zatím co my naopak budeme zde státi nemoderní, bez peněz a hospodářsky zeslabení?

Musím s vámi promluviti také několik slov o Rusku. Mne Rusko velmi silně zajímá nejen, řekněme, z osobních důvodů, nýbrž i politicky. Tu mi bude znovu svědkem pan dr Patejdl, ze jsem při rozpravě o rozpočtu asi před 2 lety předložil ruský rozpočet a upozornil tehdy na pětiletku. Tehdy neukazoval se celý projekt ještě ani v obrysech, jak jej vidíme dnes a jistě si mohu dovoliti říci: Evropa se ještě bude velice diviti, co znamená ruský dumping pro její hospodářství a jakou sociální bídu způsobí. Nesmíme komunismus v Rusku zaměňovati se Sternovým rámusením, s demonstracemi, jaké dělají naši komunisté. Nám také není nic do politického systému v Rusku, zdali tam někoho zastřelí nebo nějak vystupují proti církvi. Rozhodující zůstává výstavba ruského průmyslového aparátu a ruského zemědělství s nesčetnými sty traktorů, které zcela vyřadí z činnosti zemědělce naše a také jiné. Později u kapitoly nadvýroby, ke které musím přijíti, prokáži, proč jsem řekl, že @a la longue nevěřím, že bychom krisi již přestáli. Dnes po 11 letech hájiti stanovisko, abychom neuznávali Rusko, nepovažuji za chytré. (Ke vstupujícím poslancům inž. Novákovi a dr Hodáčovi:) Právě přicházejí odpůrci uznání Ruska a jsem rád, že to mohu říci právě jim, českým národním demokratům. Domnívám se, že se musíme přes to přenésti a musíme býti přesvědčeni, že ani Rusko nebude dnes vyvráceno. Sudetští Němci v Československu spáchali v počátcích své politiky chybu, že se domnívali, že tento stát nebude dlouho trvati. Musili jsme si také na to zvyknouti, že Československo existuje. Ale nyní budou musiti i čeští státníci, třeba by se jim to nehodilo do krámu, konečně jednou udělati konec stálému neuznávání Ruska. Pane kol. Hodáči, budeme-li na tom lpěti, přijdeme příliš pozdě, neboť němečtí průmyslníci jeli do Ruska dříve a přinesli si zakázek za 1 miliardu. Naši průmyslníci tam nejeli, oni jich nepotřebovali a naši průmyslníci se domnívají, že případně nebudou moci přijmouti ručení státu za takové zakázky. Děkuji za noblesu. Přineste práci domů, to jest nejdůležitější! Příští vývoj jest jiná věc, o té dnes nemluvíme, máme dosti mluviti o dnešku. Dnes potřebujeme chléb, dnes potřebujeme práci, poněvadž zítra nebo pozítří bude příliš pozdě. S tohoto hlediska vypadá ruská otázka poněkud jinak. (Posl. inž. Novák: Po nás potopa, pane kolego!) Pane ministře, rád bych vám řekl jedno: Nezapomínejte, že Rusko má 161 milionů lidí, že pětiletkou tito lidé v letech 1929 a 1930 vyrobili již zboží za 503.25 miliard Kč. Pane ministře! Ve svém plánu měli tito lidé 470 miliard a ve skutečnosti vyrobili o 33 miliard Kč více. Za války jsme mluvili o ruském parním válci - snad si budete moci vzpomenouti - a pravím vám: Ruský parní válec hospodářského druhu jest na cestě a valí se k nám. Odvykněte si ztotožňovati Rusko se Sternem, a podívejme se vážně do očí skutečnému postavení.

Při řeči o racionalisaci přišli jsme na Rusko. Tu bych vám rád řekl: Racionalisaci jistě nedostaneme z programu, ale jest to tempo racionalisace, které musíme dostati z programu. Ti, kdož se poněkud zabývají hospodářstvím, budou se mnou v této souvislosti jistě souhlasiti v tom, že ohromným vymoženostem vynalézavého ducha v oboru techniky a racionalisaci, která s tím souvisí, nemohla postačiti politika a hospodářství žádného státu. Kdyby politika, aspoň hospodářská politika státu, byla mohla pokračovati podle vývoje techniky, pak by byly usilovaly tempo poněkud brzditi. Uvažujete-li o rozsahu pokračující racionalisace, o přírůstku strojů a počítáte s tím, že na př. sedlák již prostě nekypří zemi pluhem, nýbrž že orá traktorem, pak myslím, že mohu tvrditi, že stále více zabředáme do krise, místo abychom z ní vybředli. Táži se vašeho svědomí: Není tempo, ve kterém se to děje, příliš rychlé?

Na důkaz toho několik příkladů. Amerika, jak známo, zahájila se svými vymoženostmi nejrychlejší tempo racionalisace. Amerika měla r. 1920 246.000 traktorů, ale r. 1929 853.000 traktorů, Kanada, Spojené státy, Argentina a Australie od r. 1900 zavedly 1 1/2 milionů traktorů. Těmito traktory - abyste dostali o tom pojem - se uspoří 12 milionů koní. Zavedly statisíce sekaček a mlátiček a každý stroj nahradí 200 až 300 dělníků. Teď jsem vám řekl několik číslic o traktorech. A nyní dále: Z práce těchto traktorů nahromadilo se r. 1930 na světovém trhu 270 milionů dvojitých centů pšenice. Ale země, které obilí potřebují, spotřebovaly z toho jen 150 milionů. Zbylo 120 milionů dvojitých centů pšenice. R. 1931 bylo na světovém trhu nahromaděno 400 mil. dvojitých centů, spotřebovalo se 180 milionů. Nyní se vás táži: S přebytkem pšenice, který činí asi 300 milionů dvojitých centů, mohl by se celý rok zaopatřovati chlebem celý zástup nezaměstnaných s jejich rodinami; to nám dává pojem o množství a rozsahu tohoto nadbytku pšenice. Vážení, zvláště z agrární strany, řekněte mi, když to nikdo nezastaví: odkud chcete, aby přišlo zmírnění krise, zlepšení hospodářských poměrů? Amerika vás zničí, předpokládáme-li, že Evropa nenabude rozumu a nespojí se. Nyní nechte vzrůstati Rusko v témže tempu a představte si, že se ostatní Evropa dostane mezi tyto dva činitele. Co myslíte, že zde zbude? (Výkřiky posl. dr inž. Touška.) Domnívám se, že kol. Toušek řekl, že maluji černě nebo něco takového. (Výkřiky posl. dr inž. Touška.) Řekl jsem jen. že se domnívám. Myslím, že to není škarohlídství, nýbrž prostá nahá pravda faktů a nenalhávejte si něco, nevyhýbejte se faktům. V těchto poměrech dlužno ovšem také hledati, jak jsem již uvedl, velkou a obsažnou kapitolu nadvýroby.

Nadvýroba povstala většinou racionalisací. Rád bych zde uvedl malý příklad ze světové výroby. Světová výroba ocele stoupla od r. 1913 do r. 1929 ze 75 1/2 milionů tun na 121 mil. tun. K porovnání budiž uvedeno, že na př. r. 1870 - jde zde ostatně o válečný průmysl - nebyl zde ještě ani milion tun. Výroba cínu vzrostla o 35%, olova o 48%, mědi o 94%, zemního oleje, asfaltu, gumy o 387%,650%, 690% atd. Uvádím jen těchto několik příkladů, abyste viděli, v jakém rozsahu všechno pokračovalo. Smím si v této souvislosti dovoliti jednu otázku: Stoupala v téže míře, jak vzrůstala výroba, v tomto předimensování, přiměřeně i spotřeba lidí? Vidíte, zde jest jádro otázky. Můžete si vyjmouti jen jeden prostý příklad: Podívejte se na pražské poměry - v pražském obchodním světě máte stálou inflaci v obchodu a živnostech. Jděte na Václavské náměstí: Zde jest prostě inflace obchodů, z nichž každý chce míti důchod a výdělek v téže míře jako soused. S druhé strany potřeba obyvatelstva nevzrostla v témže rozměru. Obávám se velice - již jsem to jednou vyslovil v rozpočtovém výboru, že se zde za zhoršených poměrů dostaví jednou ohromný bankrot. Již dnes můžete dostati velmi mnoho velkých a krásných obchodních místností, není jich zapotřebí, jejich nájemné jest příliš vysoké. Podívejte se, to bylo velké úsilí, když se každý domníval, že může získati užitek a prospěch stavbami nekonečně velkých paláců, tvořením místností pro tisíce a tisíce nových obchodů. To jest kapitola, o níž se dnes ve vrstvách živnostenských a obchodnických silně uvažuje, poněvadž obě vrstvy nechaly úplně bez povšimnutí tyto inflační zjevy. Dnes jest vlastně příliš pozdě. S touto nadvýrobou se zároveň uvádí jako příčina i váznutí odbytu, jehož ovšem v pořadí událostí nelze nechati bez povšimnutí. Při váznutí odbytu jistě bude míti velký význam především snížení cen. A tu bych rád, abyste uvážili, nebyla-li to snad chyba, že bylo snížení cen plakátováno. Snížení cen nemělo býti plakátováno, nemělo se prohlašovati s vládní strany, poněvadž veškeré spotřebitelské obecenstvo nekupuje, poněvadž se obecenstvo zdržuje, poněvadž čeká, jak daleko ceny ještě poklesnou, kdy snížení cen dosáhne svého nejhlubšího bodu, a poněvadž dnes každý obchodník žije z ruky do úst. S druhé strany scházejí disposice pro výrobu. Při rozdílu mezi zemědělstvím a průmyslem ve snižování cen budiž konečně jednou řečeno, že není vinno snížení cen, nýbrž jeho nestejnoměrnost. Nestejnoměrnost záleží v tom, že snížení cen zemědělských výrobků již pokročilo dále než u většiny průmyslových výrobků.

Když jsme prožívali rozličné krise, uplatnil se také nedostatek kapitálu a to mnozí považují za další příčinu krise.

Musíme-li mluviti o kapitole úvěru a úroků, můžeme klidně říci, že v Československu máme příliš dráhy úvěr. Čeho potřebujeme, čeho potřebuje zemědělství, obchod a živnosti a nač jsme stále naléhali, jest levný dlouhodobý úvěr, který umožňuje vyměniti si stroj nebo krátkodobé drahé dluhy proměniti v dlouhodobé levné. Při této příležitosti bych rád upozornil, že vláda konečně přece jednou bude musiti přivoliti k tomu, aby vedle agrárně-politických otázek vyřídila i otázky živnostenského úvěru a vývozního úvěru, poněvadž konec konců tato opatření kromě jiných jsou právě melioracemi pro obchod, živnosti a průmysl a jest jich silně zapotřebí.

Velkou příčinou krise jest i ztráta velkých hospodářských území. Stačí, vezmeme-li dnes jen Rusko. Rusko jest většinou v opaku ke dřívějšku pro evropské průmysly vyloučeno. Vezmete-li poměry v Číně nebo politické poměry v Indii, uvidíte, že tyto poměry měly silný vliv na celý hospodářský život. Pak musíme my, kteří žijeme v nových státech, které se osamostatnily, uznati i to, že zcela malé státy, které povstaly roztržením organicky srostlých území, přece v posledních 10 až 11 letech zahájily výstavbu svých vlastních národních průmyslů. Jděte dnes do Jugoslavie, do Maďarska nebo Rumunska a tažte se výrobců v Československu, kteří dříve dodávali do těchto zemí, co se tam nyní děje. A tu uslyšíte: Oni si sami vyrábějí své textilní zboží, své punčochy, sukno atd. Chci vám uvésti také příklad z našeho vlastního průmyslu. Dodávali jsme do Bulharska a dnes jsme šťastně tak daleko, že nám Bulharsko dovoluje dodávati dva druhy součástek. Všechno jiné si vyrábí samo. Bude to snad trvati ještě rok a pak jest konec všemu. Tato výstavba vlastního národního průmyslu a vysoké celní zdi jsou také jednou příčinou krise, ve které vězí zvláště střední Evropa.

Poněvadž jsem prve mluvil o tvoření kapitálu a o úvěru, dovolte mi přece, abych se jednou zcela upřímně tázal: Kdo vlastně má dnes ještě úvěr a co dlužno podniknouti, aby se úvěr dostal? Tu přicházíme ke kapitole žádaných vědomých lží, rozvah, odhadů a zhodnocování. Ať jen jde do banky člověk, který má snad nějakou nepatrnou hypotéku na své živnosti, a ať žádá o úvěr. Svléknou ho do poslední košile a řekne se mu: Tvé šaty nemohu potřebovati; to znamená jinými slovy: Tvou továrnu nepřijímám jako záruku, neboť ona za nic nestojí, když jest v klidu, ona jest hromadou kamení, poněvadž se tam nevyrábí, ona může býti nanejvýš zárukou druhé jakosti. Sklad zboží? Oh, říkají bankovní ředitelé, více než 30% ti nemohu dáti, to může ztratiti hodnotu. Postupy pohledávek? 50 až 75%, při čemž se přísně vylučují pochybné. Ano, pánové, a pak se všechno odhadne na 30% efektivní ceny. Tak vypadá úvěr na záruku. O otevřeném úvěru raději nebudu vůbec mluviti, poněvadž dnes skoro nikdo již nemá otevřeného úvěru.

V této souvislosti dovolte mi poznamenati jedno: Vy se přece všichni obelháváte, vy se sami klamete. Obelháváte se proto, poněvadž musíte lháti. Proč? Rozvaha! Tu přichází berní správa a žádá od vás rozvahu. U berní správy musíte v rozvaze vysoko oceniti závod, sklad zboží a pohledávky. Proč? Berní úřad potřebuje peníze. To jest již nuceně falešné. Pak přichází druhá rozvaha. Ta jde do banky. Tu musíte vysoko zhodnotiti, abyste dosáhli úvěru. Nyní chcete prodati svůj podnik. A tu teprve vidíte, ze z celých hodnot, které vám byly klamně předstírány, máte v rukou snad 25%. A dostanete-li se do vyrovnání a do konkursu, pak celé vaše jmění, všechno, co jste získali 10letou namáhavou prací, nestojí za nic. Tak vypadá tato hra ve skutečnosti a myslím, že musíme nalézti prostředky a cesty, abychom pro zemědělství, pro obchod, živnosti a průmysl opatřili levné dlouhodobé úvěry, abychom se mohli vrátiti ke klidné a úspěšné práci.

Díváme-li se na tyto věci, musíme přiznati jedno, že totiž v těchto věcech samotných rozhoduje přece jen velmi málo lidí. Těchto několik lidí, kteří o těchto věcech rozhodují, nemělo by přece rozhodovati jen od zeleného stolu, nýbrž měli by býti obeznámeni se životní zkušeností skutečného dne, s krutostmi a potřebami jednotlivého stavu a povolání. Znáte přece starou větu: Měkce sedí v křeslech ministři, ale tvrdě naráží na sebe venku národy. Pryč od zeleného stolu, ven do praktického života, pak uvidíte, co znamená nezaměstnanost, až přijdete do krajin, kde budete pospolu s hladovějícími lidmi. To se právě z Prahy posuzuje docela jinak. Mezinárodní příčiny krise mají ovšem i mnoho státních příčin krise.

Ale nerad bych překročil svou řečnickou lhůtu a proto k pokračování svých vývodů přihlásím se ještě jednou ke slovu k melioračnímu a vodocestnému fondu, pokud mi jednací řád poskytne možnost. Pak si dovolím vyložiti nejen státní příčiny a následky, nýbrž i prostředky k odvrácení krise, jak na ně pohlížím se svého hlediska. (Potlesk.)

Místopředseda dr Lukavský (zvoní): Dalším řečníkem je pan posl. Adámek. Dávám mu slovo.

Posl. Adámek: Slavná sněmovno! Říkává se, že každé zlo má za sebou také určité dobro. Nechci nikterak rozebírati toto lidové rčení z hlediska filosofického, tím méně filologického. Konstatuji toliko, že náš zákonodárný sbor zase jednou přikročil k positivní práci, ku práci rentabilní, která sice od poplatníků bude vyžadovati finančních obětí, ale tyto oběti budou vyváženy dobrem, které z projednávaných zákonů, kterými se zřizují dva fondy, jako důsledek vyplyne.

Můžeme vším právem předpokládat, že jen v důsledku trvající hospodářské tísně, ve všech oborech práce velmi znatelné, dostali jsme se k projednávání tak dobrých a užitečných zákonů, jakými beze sporu jsou zákon o fondu pro vodohospodářské meliorace a zákon o fondu pro splavnění řek, vybudování přístavů, údolních přehrad a využitkování vodních sil.

Tím bych jaksi naznačil, že ze zla dobro tvoříme. Nikdo nebude tvrditi, že se u nás neprováděly meliorace pozemků, neregulovaly řeky, nestavěly nádrže ať ochranné nebo užitkové, zkrátka že se nevěnovala péče vodním stavbám vůbec. Toto všecko bylo prováděno, peníze byly investovány jednotlivci i korporacemi, zeměmi i státem. Ku provádění těchto prací scházely dosti často pohotové prostředky, scházela i plánovitost.

Podíváme-li se případně na provedenou částečnou regulaci Labe, vidíme zřetelně nedostatek této plánovitosti a právě tento nedostatek plánovitosti regulace Labe vedl mne r. 1929 k tomu, že jsem navrhoval zvýšení rozpočtu ministerstva veřejných prací v titulu vodní stavby na r. 1930, aby regulace Labe mohla býti prováděna rychlejším tempem. Avšak místo zvýšení tohoto rozpočtového titulu stal se pravý opak, v rozpočtu na r. 1930 byl titul 8 ještě snížen. Byla nám za to slíbena zákonodárná vládní předloha o vodocestném fondu. Po dlouhém, svízelném, někdy politicky a stranicky zdržovaném jednání konečně se předloha dostala do výborů a do sněmovny. I když musíme toto zdržování vytknouti, přece jen jsme spokojeni, že konečně je nám umožněno o předlohách tak významných jednati.

Považuji za nutné zdůrazniti dvě stránky obou projednávaných zákonů, dvě hlediska, se kterých tyto zákony musí býti projednávány. Prvým takovým hlediskem, které má také vztah k přítomné době, jest otázka zaměstnanosti dělnictva. Dovolím si tvrditi, že právě trvající hospodářská tíseň, do níž nutno zařaditi i nezaměstnanost dělnictva, to byla, která donucovala vedoucí státníky k dojednání zákonných předloh právě projednávaných. Vždyť sama důvodová zpráva návrhu zákona o vodocestném fondu vypočítává, že v prvém stavebním období, tedy ve 12 letech včetně roku letošního, bude do vodocestných prací investováno 2.200 mil. Kč, čili ročně 185 mil. Kč. V rozpočtu ministerstva veř. prací máme zařazeno na letošní rok na vodohospodářské práce v tit. 8 toliko 56,250.000 Kč a podle závěrečného účtu za r. 1929 vydalo ministerstvo veř. prací na vodní stavby 62,611.970 Kč. Z těchto číslic vidíme, o kolik možností více bude dáno ministerstvu veř. prací rozmnožiti práce, podporovati zaměstnanost, rozhojniti investice. Kolik to tisíc dělníků bude více zaměstnáno na pracích regulačních, na stavbách údolních přehrad, kolik to tisíc kamenodělníků více bude zaměstnáno v různých kamenolomech.