Předseda (zvoní): K této věci jsou přihlášeni řečníci. Zahájíme proto rozpravu.

Podle usnesení předsednictva navrhuji lhůtu řečnickou 40 minut. (Námitek nebylo.)

Námitek není. Navržená lhůta je přijata.

Přihlášeni jsou řečníci: na straně "proti" pp. posl. dr Stern a Krosnář; na straně "pro" p. posl. dr Rosche.

Dávám slovo prvému řečníku na straně "proti", p. posl. dr Sternovi.

Posl. dr Stern (německy): Účinky tohoto zákona projeví se mimořádně právě v nynější době. Počet konkursů a vyrovnání ohromně vzrostl, což jest vysvětlitelné jako zjev hluboké krise, která otřásá celou kapitalistickou soustavou jak zde, tak také v jiných státech. Všechna ustanovení tohoto zákona jsou přistřižena podle potřeb velkoprůmyslu, velkoagrárníků a především finančního kapitálu a jest velmi příznačné, že právě zástupce tak zvané socialistické strany vystoupil zde jako mluvčí, jako obhájce tohoto zákona.

K ilustraci toho chci zde poukázati zvláště na mimořádně markantní skutečnost, na ustanovení, že procentní sazba, s kterou se může provésti vyrovnání, procentní sazba, kterou lze nabídnouti, byla zvýšena z 35% na 40% nebo 50%. Co to znamená? Znamená to mimořádné zhoršení tohoto zákona právě pro vrstvy drobných živnostníků, pracujícího středního stavu ve prospěch velkých podniků. Jest to ustanovení, které vžene velké množství drobných existencí do hospodářské zkázy, ustanovení, kterým neobyčejně vzroste počet úplných zničení, který beztoho již stoupl hospodářskou krisí, ustanovení, které usnadní soustředění a vyvlastnění těchto, dnes ještě samostatných, drobných existencí ve prospěch velkých podniků, v jejichž rukou se tímto způsobem hromadí ohromné kapitály. Již dřívější zákony ustanovující 35%, měly škodlivý ráz. Nyní se procentní sazba zvyšuje ještě na 40% a 50%, což tento účinek jen ještě zhorší.

Ale zvlášť poučný jest osud tohoto zákona a způsob, jak byl ve výboru projednán a zde bude přijat, pokud jde o otázku, kdo jest přítelem a kdo nepřítelem pracujících vrstev národa. K tomuto zákonu podali jsme řadu návrhů, jejichž jasným účelem bylo chrániti především dělníky a zaměstnance, ale pak také drobné živnostníky a drobné rolníky a pokud jest to vůbec možno, aspoň poněkud chrániti a zlepšiti jejich práva. Všechny tyto návrhy byly zamítnuty, a to nejen vyloženě kapitalistickými stranami, nýbrž i tak zvanými stranami socialistickými; byly zamítnuty stranami, které prohlašují, že hájí zájmů rolníků, byly zamítnuty živnostenskými stranami, které prohlašují, že jsou zvláštní stranou na ochranu zájmů živnostníků. Především jde o to, že konkursy ohrožují mzdy dělníků a zaměstnanců. Podle zákona patří nároky ze mzdy do první třídy věřitelů. Co by to prakticky znamenalo, vysvítá ze samého vládního odůvodnění zákona. V odůvodnění původního návrhu, který byl podán v senátě, uvádí se jako příklad z r. 1926, že ze 66 milionů pasiv, o které tenkráte při konkursech šlo, patřilo do prvé třídy jen 1.4%. Tedy i z těchto poměrně malých částek vzhledem k nárokům ostatních tříd, ačkoliv šlo o prvou třídu, dostali věřitelé, především dělníci a zaměstnanci, kteří patří do této třídy, jen 35% svých nároků. Na Slovensku a v Podkarpatské Rusi jsou poměry pro dělníky a zaměstnance ještě daleko horší. Tam dostali příslušníci prvé třídy ze všech svých nároků jen 4%. To znamená, že celkem 65% nároků ze mzdy a platů nebylo vyrovnáno, tito dělníci a zaměstnanci pozbyli svého nároku na mzdu; a na Slovensku a v Podkarpatské Rusi nebylo z těchto nároků uspokojeno dokonce 96%. To jest úřední potvrzení vlády, jak tato ustanovení zákona nesmírně poškozují a ohrožují dělníky a zaměstnance. Již ve výboru poukázal jsem na zvlášť křiklavý případ, na případ 200 horníků v blízkosti Mantova, kteří již dva roky čekají na svou mzdu. Horníci, kteří nemají takového příjmu, jako velcí páni, čekají již přes 2 léta a nyní dostali zálohou jen 25% své mzdy. Po tuto dobu se vedou procesy, jest sporné, zda jeden dům patří do konkursní podstaty či nikoliv, a proto dělníci musí čekati, až tyto procesy budou skončeny; dojde-li na konec k rozdělení, ukáže se, že celý majetek a konkursní podstata, která tu jest, byla vydána na útraty řízení a dělníci nedostanou vůbec nic. Při tom byla situace taková, že od prvopočátku bylo dosti hotových peněz, aby tyto dělnické pohledávky mohly býti vyrovnány. Přes to však dělníci nedostali nic a hrozí jim nebezpečí, že již vůbec nic nedostanou. Proto jsme navrhli - a každý, kdo to poctivě myslí se zájmy dělníků a zaměstnanců, musil by býti pro takovýto návrh a podporovati jej - že ihned při ohlášení vyrovnání z hotových peněz mají býti nejprve uspokojeny nároky dělníků a zaměstnanců z pohledávek za mzdu a plat, jejichž příjem nepřekročuje určitou hranici. Nikoliv, aby byli zařazeni do prvé třídy a teprve po zdlouhavém řízení, jak vidíme ze zkušenosti, dostali nepatrnou částku, nýbrž aby z hotových peněz nejprve byly uspokojeny tyto samozřejmé pohledávky a aby pak teprve se uvedlo do chodu řízení. Proti tomuto návrhu, který chce chrániti úplně primitivní právo dělníků a zaměstnanců, právo, aby dostali plat za svou práci, hlasovaly všechny strany, také tak zvané strany socialistické. Proti tomuto návrhu, který postihuje zvláště dělníky a zaměstnance, hlasoval také zvláštní zástupce zaměstnanců, který náhodou v tomto výboru byl přítomen, posl. Klein, a když jsme mu to vytkli, prohlásil: "My to již dovedeme před zaměstnanci ospravedlniti." Jak chce toto hlasování před zaměstnanci ospravedlniti, na o jsem neobyčejně zvědav. Posl. Klein nechť se o to u zaměstnanců pokusí, dostane se mu již náležité odpovědi.

Zmínky zasluhuje ještě také jiná věc v tomto zákoně, který byl podán všemi vládními stranami, také stranami socialistickými: Ustanovení odst. 4 §u 27 jest tak nepřátelské zaměstnancům, že ani vládní strany nemohly ho udržeti, když jsme proti němu vystoupili. Ale již ona pouhá skutečnost, že také socialistické strany podaly takovýto návrh, mluví za celé svazky. Tam se pravilo, že zaměstnanec, který provozuje sám nějaký podnik a octne se se svým podnikem v konkursu, může býti svým zaměstnavatelem, u kterého je zaměstnán, propuštěn, aniž byla zachována zákonitá výpovědní lhůta. Takovéto strašlivé ustanovení, že právě zaměstnanec, který se octne v hospodářské nouzi - nemůže jíti o velké kapitalisty - ztratí mimo to ještě svá práva, daná dokonce občanským zákonem, a může býti bez výpovědi propuštěn, navrhly dokonce i socialistické strany. Když pak toto ustanovení padlo, psal socialistický tisk, že socialisté podali ve výboru návrh, aby tento odstavec byl škrtnut a že také škrtnut byl. Ale věc měla se poněkud jinak. To jest velmi podivuhodné zpravodajství. Ve výboru podali jsme návrh my, komunisté, aby tento odst. 4 byl škrtnut a soc. demokrat dr Mareš, který byl zpravodajem o této osnově, hájil tenkráte tento odst. 4 a prohlásil, že tento návrh komunistů jest zbytečný, poněvadž přece v ostatních oddílech jsou práva zaměstnanců dostatečně hájena, že se nemůže nic státi a že to nemá smyslu, aby tento odstavec byl škrtnut. Teprve později po rozpravě - (Posl. Juran [německy]: Nejde to přece jinak, než podváděti dělníky!) - ano, má-li člověk tak špatné svědomí, musí se chopiti takovýchto lživých prostředků zpravodajství - bylo usneseno, aby tato otázka byla odložena a projednána v další schůzi. Teprve potom, když si to panstvo rozmyslilo, přišlo s návrhem, který jsme podali my a s nímž polemisoval dr Mareš. A proč? My nejsme domýšliví na to, že jsme dosáhli této vymoženosti našimi řečmi ve výboru. Ale svými řečmi ve výboru jsme na tuto věc upozornili. A panstvo si právem řeklo - když již jednou komunisté na tuto věc upozornili - že by takovéto ustanovení mohlo zaměstnance pobouřiti, že by to mohlo míti pro panstvo zlé následky; a ze strachu, co by zaměstnanci venku mohli k této věci říci, nechali tento odstavec padnouti. Jak mohli by jinak vysvětliti, že dr Mareš, který nejprve prohlásil, že náš návrh není nutný, ve druhé schůzi výborové najednou souhlasil a prohlásil, že se od tohoto odstavce upouští.

Pak jsme dále navrhli, že do zákona má přijíti ustanovení, které docela jasně vyslovuje, že konkursem nesmí býti nijak dotčeno právo zaměstnance nebo dělníka, tak jak to bylo zde v tomto odstavci 4 výslovně ustanoveno, že ztrácí své právo na výpovědní lhůtu. Prohlásili jsme, ať se zákonem docela všeobecně ustanoví - mohou se přihoditi i jiné případy - ze jeho práva nesmí býti omezena. Jestliže přes to úpadkem vznikne škoda, má míti právo uplatňovati nárok na náhradu v prvé třídě věřitelů. Opět byly to nejen kapitalistické strany, u nichž jest to něco samozřejmého, nýbrž i pěkně v jednotné frontě s nimi také socialistické strany, které tento návrh přehlasovaly, opět také zástupce zaměstnanců, posl. Klein, byl mezi těmi, kteří hlasovali proti tomuto jasnému hájení zájmů dělníků a zaměstnanců.

Dále jsme žádali, poněvadž zde jde o nároky, které musí uznávati dokonce i kapitalistický zákon jako zvláštní nároky, o nároky, které mají dělníci a zaměstnanci, aby právě proto vedle všeobecného výboru věřitelů byl zřízen také zvláštní výbor se zvláštními právy. Také tento požadavek byl přehlasován všemi stranami i se stranami sociálfašistickými.

Konečně jsme podali návrh, který nejen hájí zájmů dělníků a zaměstnanců, nýbrž i drobných živnostníků, drobných a středních rolníků. Žádali jsme totiž, aby do prvé třídy věřitelů přišli všichni, kdo jsou sociálně ohroženi tím, že jejich pohledávky nejsou uspokojeny; všichni sociálně slabí, zvláště dělníci a zaměstnanci, jsou věřitelé - neboť zde nejde jen o dělníky a zaměstnance, kteří mají pohledávky ze mzdy - podle našeho mínění musí býti uspokojeni ihned; jsou-li však věřiteli dělníci a zaměstnanci nikoliv za vlastní mzdu, nýbrž jinak a jsou-li tím skutečně ohroženi, jestliže se jim dluhy nezaplatí, může-li býti jejich existence ohrožena, není-li to dělník nebo zaměstnanec, nýbrž dělnická organisace, konsumní družstva nebo jiné dělnické organisace, které hájí zájmů dělníků a zaměstnanců, nebo jde-li o drobné rolníky, o drobné živnostníky nebo vůbec o sociálně slabé, dlužno je zařaditi do prvé třídy věřitelů. To jsme požadovali jako samozřejmou věc. A hleďme, zástupci strany drobných živnostníků, agrárníci, tak zvaní zástupci rolníků, kteří vypravují, že hájí zájmů rolníků, a samozřejmě sociálfašisté, kteří prohlašují, že jsou vůbec pro práva všech pracujících lidí, postavili se proti tomuto skromnému požadavku a návrh zamítli.

Tak i toto jednání ukázalo, že na straně všech pracujících vrstev stojí jen strana komunistická, že všechny ostatní strany jsou nepřátelé pracujícího lidu a že hájí zájmů kapitalistické třídy, třídy vykořisťovatelů. (Posl. Grünzner [německy]: Vždyť tomu sám nevěříte!) To není žádný důvod. Uvedl jsem zde skutečnosti, a tyto skutečnosti mi vyvraťte. Budete nyní hlasovati proti dělníkům a proti zaměstnancům, budou agárníci hlasovati proti drobným rolníkům, živnostenská strana proti zájmům drobných živnostníků? To jsou skutečnosti. (Posl. Heeger [německy]: Vždyť on nemluví, co si myslí, nýbrž co musí!) Na tom nezáleží, co kdo říká, nýbrž, co dělá. A co vy děláte, to rozhoduje a dokazuje, že již v tak poměrně nepatrné věci, jako jest hlasování o takovémto zákoně, ukazuje se totéž, co se jeví všude venku ve velkém, že zde stojí třída proti třídě, na jedné straně třída pracujících a potlačených a na druhé straně třída vykořisťovatelů a že všechny strany, vyjma stranu komunistickou, jsou právě na druhé straně, na straně vykořisťovatelů a utlačovatelů.

Tyto zkušenosti ukazují ještě něco jiného a to přináší pracujícím vrstvám všeho druhu také utrpení a bídu, způsobené zvláště hospodářskou krisí. Také v tomto případě se ukazuje, že nejen pro dělníky a zaměstnance, nýbrž pro všechny vrstvy národa jest jen jediná cesta: svěřiti se vedení bojujícího proletariátu, spojiti se v boj s dělníky a pod vedením dělníků a jediné strany, která hájí jejich zájmů, pod vedením komunistické strany bojovati také za své zájmy a připraviti svržení celého systému, který vydává takovéto zákony proti nim všem. (Potlesk komunistických poslanců.)

Předseda (zvoní): Dalším přihlášeným řečníkem je p. posl. dr Rosche. Uděluji mu slovo.

Posl. dr Rosche (německy): Velectěné dámy a pánové! Jménem pracovního a hospodářského souručenství vznesl již sen. Kostka v poslední schůzi senátu a rovněž i moje maličkost v posledních schůzích rozpočtového výboru energický protest proti automobilovým clům, která nabyla platnosti dne 18. března. Bylo mi uloženo, abych tento protest, jak slavnostně tak také energicky přednesl ve dnešní plenární schůzi sněmovny.

Časopis "Prager Presse" ze dne 15. března píše o automobilových clech toto: "Velké obchodně-politické problémy vedou nás přímo k oboru, o kterém se v naší veřejnosti, jak se zdá, mluví jen nerado, ke zvýšení automobilových cel." Přece jen bych rád zeslabil argumentaci časopisu "Prager Presse" a osmělil se promluviti v plénu se vší přímostí o automobilových clech. Neboť způsob diskuse, jak "Prager Presse" mluví v článku z 15. března o zavedení automobilových cel, musíme nazvati přímo lehkomyslným a nevěřím, že může dnes patřiti k základním obchodně-politickým problémům provozovati v dobách nejtěžší hospodářské nouze politiku ochranných cel ve státě, který jest na druhé straně z největší části odkázán na vývoz.

Jestliže mluvíme o nových clech na automobily, má tím býti dokumentováno, že se všemi prostředky vyslovujeme proti takovéto protekcionářské politice ochranných cel. Jestliže již dnes mluvíme o této politice ochranných cel, zvláště však o clech na automobily, děje se to ve snaze, aby se o tom mluvilo včas, dříve než bude příliš pozdě, poněvadž právě tato politika může odvetnými opatřeními způsobiti československému státu nepoměrně větší škody, než má přinésti okamžitého prospěchu.

Předeslal bych rád, že nyní jest páchán na automobilismus dvojí atentát, že se vede dvojí útok, jednak zavedením autonomních cel a jednak zamýšleným, neobyčejně vysokým zdaněním benzinu. Autonomní cla mají býti zavedena nejen na automobily, nýbrž i na jejich součástky. Nelze vysvětliti, proč náhle, po dvou, třech létech, když jest třeba náhradních součástek, mají se za ně platiti vyšší cla. Clo samo nepůsobí však takové zkázy, nýbrž výše autonomního cla, která se rovná přímo zákazu dovozu, přímo prohibičnímu clu. Zajímavé jest také, že vedle těchto autonomních cel zůstávají v platnosti dovozní kontingenty. Jest neobyčejně nápadné, že zavedení těchto cel celé hospodářství přímo překvapuje a přepadá. Vláda nepomyslila asi na škody, které způsobí tímto překvapením, neboť jinak byla by se musila za všech okolností ustanoviti respektní lhůta, která by zabránila aspoň největším škodám, vznikajícím zavedením cel.

Jistě mi uvěříte tvrdím-li, že za žádných okolností nechceme, aby dělníci v automobilovém průmyslu byli slaběji zaměstnáváni, nebo aby ztratili zaměstnání. Myšlenka, která nám tane na mysli při této demonstraci proti clům, jest odmítnouti tuto jednostrannou politiku ochranných cel s přímou otázkou: Jest takováto politika ochranných cel vůbec přípustná, a je-li přípustná, kdy se jí smí použíti? A tu smíme jistě již předem říci, že jsme toho mínění, že se takovéto politiky ochranných cel vůbec nemá používati, když se jí však použije, že se má použíti v míře co nejskrovnější a v případech největšího nebezpečí pro velkou část hospodářství nebo pro celé národní hospodářství státu.

Jestliže k tomu zaujímáme stanovisko, neděje se to z toho důvodu, abychom chránili obchodníky s automobily, nýbrž především v zájmu veřejnosti, za druhé v zájmu spotřebitelů, jejichž kapsu přece konec konců celá ta věc postihne, ale konečně také v zájmu vlastního vývozního průmyslu. Velectění! Uznáte, že odvetné opatření, k němuž může dojíti, může ovšem míti nedozírný následek, poněvadž v Československu jsme z největší části odkázáni na vývoz. Jak vypadá vývozní průmysl, když ministerstvo obchodu zavádí ministerstvu financí pro vlastní průmysl tuto nehoráznou politiku ochranných cel, když buduje tuto ohromnou celní hradbu a na druhé straně přichází s nárokem, aby jiné země připouštěly československé zboží. Zde musíme mysliti dále. Zde není možno, aby se ve prospěch jednoho průmyslu, konec konců průmyslu, který není nejhůře fundován, obětovaly jiné průmysly, jiná stavovská odvětví. Pročteme-li si vládní zprávu, tisk 1021, která nám dnes byla předložena, najdete tam, a to jest zajímavé, že se zavedla tato politika ochranných cel a že tím byl zároveň velmi hluboko a velmi těžce poškozen jiný domácí průmysl, průmysl pletařský. Na Francii žádalo se clo na automobily proto, poněvadž Francie chce vybírati na naše punčochy 300% cla. To nemůžeme nazvati dobrou obchodní politikou. Mohu vám říci, že průmysl pletařský a textilní průmysl vůbec potřebují však zvláštní ochrany naší obchodní politiky. Průmysl pletařský vyvezl v roce 1929 ještě zboží za 87 milionů Kč, kdežto v roce 1930 již jen za 73 miliony. Do Francie vyváží se nyní ještě zboží v částce přes 5 milionů Kč. Československé ministerstvo obchodu spokojilo se tedy s tím, že řeklo mocné Francii: Ano, vyhovíme vašemu přání, aby bylo upuštěno od vázání smluvních cel ve zboží pletařském, zrušíme vám však za to vázání v automobilových clech. Dovolte mi nyní zdvořilou otázku: Koho jste se otázali z hospodářského života, kterých organisací a institucí zeptali jste se na radu? Uhlídáte, že při tomto pokusu o překvapení, že v tomto manévru založeném na překvapení, vůbec se nikdo nedotázal hospodářských organisací. Prostě se přes ně přešlo a nyní docházejí z hospodářského života protesty proti tomuto řízení. Sice již loňského roku byl učiněn pokus proraziti s něčím podobným. Tenkráte se podařilo v pravé chvíli proti tomu protestovati. Letos pan ministr obchodu Peroutka odjel docela tiše a klidně do Ženevy a dne 20. února podepsal tam dodatečnou úmluvu s Francií. Pánové! Máte vládní nařízení tisk čís. 1021, které musilo projíti ministerskou radou. Nuže dovolil bych si zdvořilou otázku: Kdo informoval ministerskou radu o skutečném stavu věci v úmluvě, kdo orientoval ministerskou radu o situaci vlastního automobilového průmyslu? Dostalo se ministerské radě poučení, že vývoj a prosperita automobilového průmyslu přes platná smluvní cla bral se kupředu? Opakuji příklad, který jsem již uvedl v rozpočtovém výboru, že domácí automobilový průmysl vyrobil roku 1927 8000 vozů, v r. 1928 12.000 vozů, v r. 1929 14.600 a v r. 1930 15.000 vozů. Vývoz stoupl od r. 1927 z 932 vozů na 1511 vozů v r. 1930. Dovoz zahraničních vozů činí v r. 1927 3621 a klesá r. 1930 již jen na 3047 vozů. Domnívám se, že tím nelze prokázati, že domácí automobilový průmysl potřebuje oné ohromné ochrany, jaké se mu dostává autonomními cly. Domácímu automobilovému průmyslu dostává se také zvláštní výhody dodávkami státním úřadům, úřadům zemským, okresům atd., dopravním podnikům, které jsou povinny míti jeden domácí vůz. Autonomní cla shledával bych snad aspoň poněkud pochopitelnými, kdyby se na druhé straně jejich zavedení nevybilo nynějšími domácími cenami přímo na zádech spotřebitelů. Rozuměl bych clům, kdyby se na druhé straně ceny domácích vozů snížily úplně stejně, jak toho žádají jiná průmyslová odvětví. Pánové, buďme přece poctiví a řekněme si, že ceny domácích vozů jsou příliš vysoké. Ujasněme si přece dobře, že právě cly na malé vozy byl postižen tak zvaný lidový vůz, neboť velké vozy podle cla na ně jsou dnes poměrně levnější než malé vozy a lze to vysvětliti tím, že na tom získává opět Francie že obchodníci zavedení smluvních cel vlastně téměř vůbec nepocítí. Neboť, jak známo, dříve jsme měli clo podle ceny, které činilo asi 63% tovární ceny, kdežto dnes máme tak zvané clo podle váhy, 23 Kč až 27 Kč z 1 kg. Francouzský vůz má u nás poměrně vysokou cenu a proto vysoké clo. Nyní zavedením cla z váhy u francouzského vozu neprojevuje se zvýšení cla téměř vůbec, naproti tomu u vozů amerických jest toto zvýšení neobyčejně vysoké. Chcete-li mi věnovati na okamžik svou pozornost, ukáži vám význam zavedení autonomního cla na těchto dvou příkladech: Malý americký vůz Chevrolet stojí v Americe 18.500 Kč, se clem, dopravou atd. přichází v Německu na 34.800 Kč. Tento vůz stál v Československu v době smluvních cel 42.000 Kč a nyní se clem podle nového autonomního celního sazebníku 79.690 Kč. Prosím tedy, americký státní občan koupí vůz za 18.500 Kč, kdežto československý státní občan musí za týž vůz zaplatiti 79.690 Kč. K tomu není vlastně třeba žádného komentáře, zde mluví čísla. Druhý příklad: Malá americká Fordka stojí v Americe 16.830 Kč, v Německu 30.800, v Československu stála před zavedením autonomního cla 40.125 Kč, nyní 64.550 Kč, tedy 16.830 Kč ku 64.550 Kč. Chtěl-li by zde někdo prokázati, že tato cla jsou nutná, myslím, že by pohořel, poněvadž jsou jen dvě cesty: Buďto shrabuje průmysl ohromný výdělek anebo nedovede vyráběti. Nedovede-li vyráběti, nemá to účelu, abychom jej vypiplali, a druhému nevěřím, poněvadž jde o velké předimensované podniky jako Škoda, Českomoravská-Kolben atd.

Nemám naprosto v úmyslu vměšovati se do vzájemného boje výroby s obchodem, jak se nyní vede. Myslím, kdyby dnes obě strany měly předložiti kalkulaci, že bychom ji snad vůbec nedostali ze zcela zvláštních důvodů. Domnívám se, že zdejší vozy za ceny, za které jsou prodávány spotřebitelům, jsou příliš vysoké. Dovolil bych si nyní další otázku, zda při tomto vládním nařízení byla ministerská rada upozorněna, že obchodníků a jejich zaměstnanců jest asi na 10.000 až 16.000 osob. Zde tedy jde o velký sociální problém, že snad tisíce a tisíce lidí přijde o chléb. Zde také jde o velkou hmotnou škodu, kterou náhlým zavedením cel utrpí obchodnictvo proti domácímu vývozu a také proti dodavatelům. Dovolil bych si další otázku, zda ministerská rada pomyslila také na to, jak dopadne při celé té věci fiskus. Měl bych otázku, kolik činila cla, která byla vybrána z dovezených automobilů? Kdyby mi někdo chtěl namítnouti: Že se zavedla tato ochrana, stalo se zajisté z důvodů strategických, pak bych ho upozornil na to, že automobilový průmysl v mnoha věcech bude ještě na dlouhou dobu závislý na cizině. Stačí, uvedu-li zde jen zapalovače, osvětlení, zplynovače, pneumatiky atd. Domnívám se, že se s touto otázkou vůbec nepočítalo. Dovolil bych si další otázku, užívá-li se politiky ochranných cel, co se pak stane s automobilovým průmyslem, až uhradí Československo svou potřebu a bude úplně ukojeno? Pak jsme přece odkázáni na vývoz. Bude se moci vyvážeti, zavede-li se na druhé straně tato politika ochranných cel? Vždyť jest zajímavé že se v pařížském saloně nabízejí naše automobily o 25% levněji, než zač je může koupiti domácí spotřebitel. Jest také velmi zajímavé, jestliže z celého toho prostředí zjistíme vlastně to, že Československo v boji evropského automobilového průmyslu stalo se pokusným králíkem proti průmyslu americkému. Když již, pak se tato úloha má přenechati Francii a nemáme ji přejímati sami.

Domnívám se, že z důvodů, které jsem zde uvedl, mohu jménem vývozního průmyslu a za něj učiniti oprávněný dotaz: Co zamýšlí učiniti ministerstvo obchodu, které jest za to především odpovědno, spolu s ministerstvem financí aby tato cla byla co nejrychleji zrušena? Otázka zrušení těchto cel tímto způsobem má pro hospodářství neobyčejně veliký význam. Velký význam proto, poněvadž nyní octli jsme se sami ve stadiu hospodářské deprese a za žádných okolností nemůžeme dělati takovéto pokusy, které docela hrubě řečeno, jsou zločinem na hospodářství.

To chtěl jsem si dovoliti uvésti k zavedeným automobilovým clům. Pokud jde o vyrovnací a konkursní řád, dovolávám se vývodů kol. sen. Kostky v senátě. Smím-li si dovoliti jen poznámku k tomu, řekl bych toto: Hospodářství čeká na vydání tohoto zákona jako na velmi naléhavou věc a přáli bychom si, aby se zákonu, který podle dnešního stavu půjde jistě nazpět do senátu, dostalo co nejdříve sankce. Neboť tento zákon má nejen vyrovnacím řádem umožniti dlužníku, aby zachoval svou existenci, nýbrž má i věřitelům poskytnouti nárok na ochranu. Zda tato ochrana jest dána vyrovnacím a konkursním řádem takovou měrou, jak by to bylo hospodářsky nutno, ponechávám stranou, zvláště proto, poněvadž při dnešním zatížení a přetížení soudu není možno, aby se do celého chodu řízení dostalo rychlejší tempo. Nezapomeňte, ze jak v exekučním řízení, tak také v řízení vyrovnacím a konkursním rozhoduje rychlost a že poměry v době poválečné a vnitřními poměry hospodářské deprese nesmírně utrpěla solidnost a morálka jednotlivcova. Podávání zpráv mělo by býti důkladně spojeno s vyrovnacím a konkursním řádem, což se bohužel nestalo. Jedna věc jest však jistá, že i pro vyrovnací a konkursní řád, aby mohl splniti také svůj účel profylaxe, jest nutný obrat a návrat k normálním hospodářským poměrům. Můžeme jen vysloviti naději, aby se to stalo co možná nejdříve. Pro tuto chvíli nemáme však k takovému optimismu ještě příčiny. (Potlesk.)

Předseda: Dalším přihlášeným řečníkem je p. posl. Krosnář. Dávám mu slovo.

Posl. Krosnář: Ujímám se dnes slova, abych pohovořil o velkém sjezdu nezaměstnaných dělníků, který konal se v neděli v Lidovém domě ve Vysočanech, (Potlesk komunistických poslanců.) a to proto, že naše noviny snažily se tuto velkou událost zamlčeti a hledí ji zesměšniti. Ale říkám jménem a ústy tisíců delegátů, kteří tam byli, že je brzy tento smích přejde.

Před 25. únorem viděli nezaměstnaní dělníci, jak buržoasní vláda a její sociálfašističtí sloužící chtějí krmiti nezaměstnané dělníky a jejich rodiny. [Další slova byla usnesením předsednictva posl. sněmovny ze dne 17. března 1931 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké zprávy. Viz těsnopiseckou zprávu o 112. schůzi sněmovny.] ale přes vaše hrozby nebylo vám to nic platné, sta tisíců dělníků a hlavně mladých dělníků a žen demonstrovalo 25. února pod vedením komunistické strany, rudých odborů a svých akčních výborů za chléb a práci: Všechnu moc dělnické třídě! Nepomohli vám četníci, nepomohla vám ani policie a sám mohu prohlásiti, že jsem zkusil na svém těle, jak brutálně zacházeli 25. února policie a četníci se zatčenými. Přes to, že věděli, že jsem poslanec, byl jsem při odvádění zezadu kopán [Další slova byla usnesením předsednictva posl. sněmovny ze dne 17. března 1931 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké zprávy.]

Též bylo sáhnuto k vojsku, ale ukázalo se vám, že vojsko je do určité míry nespolehlivé. [Další věta byla usnesením předsednictva posl. sněmovny ze dne 17. března 1931 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké zprávy.]

Následovala proto blamáž celé vlády a celého vašeho režimu. Důkazem toho byly demonstrace dělníků ve všech okresních i hlavních městech i na vesnicích. 15. března jste se dožili další blamáže. 15. března konal se sjezd nezaměstnaných dělníků z celé Československé republiky. Byl to první sjezd nezaměstnaných dělníků, který se konal v Československu a jemu předcházelo vaše štvaní ve vašich plátkách. Jako kanál, když se otevře, štvali jste proti sjezdu nezaměstnaných dělníků, a stejně vám to bylo čerta platno, poněvadž sta veřejných a důvěrných schůzí volilo svoje delegáty, kteří byli posláni na tento první demonstrační kongres nezaměstnaných dělníků do Velké Prahy.

Jak obrovskou solidaritu dělnické třídy zde bylo viděti! Tito dělníci přišli až ze severu pěšky, schráněli po desetihaléřích, aby mohli zaplatiti svým delegátům cestu do Prahy, přijeli autobusy a na kolech. Tito dělníci byli voleni na schůzích nezaměstnaných dělníků a dělnic, jichž počet dosahuje přes 200 tisíc. Na sjezdu bylo ověřeno 957 mandátů a více než 100 se dostavilo bez mandátů.

Z toho bylo členů rudých odborů 371, členů reformistických odborových organisací 105 a neorganisovaných 481.