Předseda (zvoní): Prosím o klid.

Posl. Stříbrný (pokračuje): Slavná sněmovno! Zdržuji se všech poznámek. Fakta jsou přímo tak zdrcující, že mluví sama. Apeluji na presidenta volebního soudu, aby svolal tuto instituci znovu a na základě těchto nových faktů, volebnímu soudu v době jeho rokování neznámých, vrátil se k novému projednávání celé věci.

Nejen mandát, nýbrž i čest mu vzali. Nár. sociální listy přinesly v těchto dnech otisk odpovědi ministra dr Beneše na objednanou interpelaci o Tokiu. Byla přednesena r. 1923, kdy byl dr Pergler v Americe. Celý Oceán jej od nás dělil. Odpověď Perglerova v brožurce vydaná byla konfiskována. Pánové o věci mlčeli tak dlouho, pokud byl Pergler ve sněmovně. Sotvaže ze sněmovny byl rozhodnutím volebního soudu vyloučen, skandalisují jej, protože se nemůže brániti. Pokládám proto za svou povinnost - nebudu zdržovati - přičiniti jen několik zajímavých připomínek k této interpelaci.

Předseda (zvoní): Pana řečníka žádám, aby se držel předmětu, o němž jednáme. (Posl. Onderčo: Iných ste taky nevolal k veci! - Výkřiky poslanců slovenské strany ľudové.)

Posl. Stříbrný (pokračuje): Prosím, to je povinnost pana předsedy. (Výkřiky komunistických poslanců a slovenských ľudových poslanců.)

Já nechci zesměšňovati.

Správce ministerstva zahraničních věcí, jehož předloha dnes jest před námi a kde žádá sněmovnu o ratifikaci, tvrdil své doby v odpovědi na interpelaci, že dr Pergler svěřil šifru jistému Novákovi, povaze velmi špatné, schopné podvodů a jiných zločinů, proti všem předpisům, čímž mu umožnil zločinné machinace. Tak mluvil p. ministr 8. března 1923, ač tehda musel mu býti znám výsledek disciplinárního řízení proti dr Reichmannovi, kterému bylo prokázáno, že on to byl, kdo svěřil Novákovi dešifrovací klíč, a ač mu musel býti znám i rozsudek nejvyššího správního soudu, jímž se dr Reichmann ze státní služby propouští.

Dr Beneš ve své odpovědi, dnes znovu otiskované, tvrdil, že Pergler prostřednictvím svého úředníka prodával v Japonsku piana a že není pravdivé Perglerovo tvrzení, že mu byl do Japonska přidělen propuštěný dr Reichmann. Tyto věci staly se asi předmětem právního sporu o pravdomluvnost pana ministra ve známém případě dr Kramář kontra dr Beneš. Dr Beneš odpověděl na obvinění celou brožurou tištěnou ve 200 přísně důvěrných exemplářích. Cituji z ní některá vysvětlení pana ministra (čte):

"V zájmu pravdy dodávám: Pan Pergler si stěžoval na dvě nesprávnosti v mé odpovědi na interpelaci; že prý mu bylo nesprávně vytčeno, že obchodoval piany, a pak že není pravda, že on si vybral jako úředníka p. dr Reichmanna, ježto já sám dopisem jsem ho žádal, aby si dr Reichmanna vzal.

Abych byl k němu spravedlivý, dal jsem věc podrobně znovu prozkoumati. Zjistil jsem, že když můj úřad připravoval materiál pro odpověď na interpelaci, domníval jsem se, že podle dokladů je obvinění p. Perglera s obchodováním piany správné, a do odpovědi výtku tuto vložil. Dodatečným a důkladným šetřením bylo zjištěno, že se obvinění z tohoto poklesku, nemajícího jinak většího významu a na spor samý vůbec žádného vlivu, nemůže spravedlivě vytýkati a že v této věci byl jsem úřadem uveden v omyl. Rád to v zájmu spravedlnosti při této příležitosti konstatuji. V celém sporu je to detail na podstatě věci nic neměnící.

Stejně nemění nic na podstatě fakt druhý. Je pravda, že jsem napsal p. Perglerovi dopis, aby si dr Reichmanna s sebou vzal. Došlo k tomu takto: Do Tokia byl původně určen p. vyslanec J. Havlasa, který se s p. Reichmannem přímo dohodl a chtěl si ho s sebou vzíti do Japonska, o které měl p. Reichmann speciální zájem. Žádal mne o to. Ale když byl později určen do Tokia p. Pergler a p. Havlasa do Ria, napsal mi p. Reichmann dopis se žádostí, aby mohlo zůstati při prvotním jeho určení do Japonska a aby mohl tudíž do Japonska s Perglerem jíti. Neměl jsem důvodu býti proti tomu a napsal jsem v tom smyslu dopis p. Perglerovi.

Když vznikl spor s p. Perglerem a ten tvrdil, že mu byl p. Reichmann úmyslně přidělen, konstatoval jsem, že to není pravda, a zaměniv omylem dohovor p. Havlasy s dr Reichmannem za Perglerovu dohodu, řekl jsem, že si ho vybral sám. Měl jsem v hlavě původní zákrok p. Havlasy a p. Reichmanna, který mně také sděloval, že s p. Havlasou byl dohodnut v té věci.

Tak došlo k tomuto omylu, který také dle pravdy konstatuji."

R. 1923 pan ministr sněmovnu nesprávně informoval. Od té doby za 8 let neuznal za vhodno dáti dr Perglerovi, i když seznal svůj omyl, satisfakci. Učinil tak v přísně důvěrném spise, jehož obsah veřejnosti dodnes nebyl dán k disposici. (Posl. dr Kramář: Ale ode mne to nemáte!) Pardon, pane doktore, od vás nemohu mít nic. My jsme to naznačili v "Poledním listě". Tisklo se 200 exemplářů a jeden pro nás. Pánové již nám prominou. (Veselost. - Výkřiky.)

Pan ministr mluvil, vysvětloval a opravoval teprve tehdy, když se Pergler vrátil z Ameriky.

Pan ministr všechno popře. Ale zde, když svědčí proti němu vlastnoruční dopisy, přiznává to, z čeho je evidentně vlastnoručními dopisy usvědčen. Nepočítal s tím, že si Pergler jeho dopisy schoval. Dnes vymlouvá se na svůj úřad, jako vždy, když je v úzkých.

Omlouvati věc obraty, že jde o podřadné případy, je podle mého názoru dětinské. Dodnes běhají agitátoři po schůzích a ze všeho vědí jen o těch pianech, jestliže mluví o Perglerovi. Gentleman dal by satisfakci hned a veřejně, ten by to 8 let neodkládal. Nežádáme satisfakci od pana ministra dr Beneše. Doba, kdy ji ještě mohl dáti, dávno uplynula. Ale protože jde o balkánské metody zaváděné do našeho veřejného života (Výkřiky komunistických poslanců.), žádáme jak v prvním případě, kdy zamlčením rozhodujícího aktu ministerstva zahraničních věcí byl dr Pergler zbaven mandátu, jakož i v druhém případě, kde dopustil se ministr dr Beneš mystifikace parlamentu, za zřízení vyšetřujícího výboru, jemuž veškerý průkazný materiál zavazuji se dodati.

Apeluji na pány poslance vládní většiny, aby se pro tento návrh vyslovili, [Další slova byla usnesením předsednictva posl. sněmovny ze dne 5. března 1931 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké zprávy. Viz těsnopiseckou zprávu o 110. schůzi posl. sněmovny.] (Předseda zvoní.)

Současně předávám panu předsedovi sněmovny originály toho aktu, který jsem vám přednesl, se žádostí, aby jej postoupil volebnímu soudu.

Předseda: Volám vás k pořádku pro urážlivé výroky. (Posl. Stříbrný: Ohrazuji se proti tomu!)

Nepolemisujte s předsedou.

Dalším řečníkem je p. posl. Hruška. Dávám mu slovo.

Posl. Hruška: Když se před 14 dny rozcházela sněmovna, stál politický život této země ve znamení dvou prohlášení, dvou bojovných výzev. Jménem vlády a celé buržoasie, jakož i jejích sociálfašistických trabantů oznámil min. předseda Udržal, že 25. února žádné demonstrace trpěny nebudou a že je vláda potlačí všemi prostředky, kteréžto hrozbě dodávala důrazu střelba v Duchcově, [Další slova byla usnesením předsednictva posl. sněmovny ze dne 5. března 1931 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké zprávy. Viz těsnopiseckou zprávu o 110. schůzi posl. sněmovny.] A jménem komunistické strany, jménem statisíců hladovějících a vykořisťovaných prohlásil v této síni soudr. Gottwald, že 25. února se demonstrovati bude, neboť "jen přes prolomení buržoasního teroru [Další slova byla usnesením předsednictva posl. sněmovny ze dne 5. března 1931 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké zprávy.] vede cesta ke chlebu, k práci a ke svobodě".

Dneska děláme bilanci. Šlo o změření sil mezi buržoasií, její vládou, jejím mocenským aparátem, jejími sociálfašistickými náhončími, její vší politickou a brachiální mocí a proletariátem vedeným svou avantgardou, komunistickou stranou. V sázce bylo mnoho. Ne nadarmo hodila buržoasie na váhu celý svůj mocenský aparát. Chtěla ukázati, že je s to potlačiti boj statisíců hladovějících za chléb a práci, jejich boj proti zločinnému kapitalistickému řádu šavlemi a pendreky, hrozbami a terorem. Kdyby se jí to bylo podařilo, bylo by to znamenalo, že desetitisíce a statisíce hladovějících, vykořisťovaných, ožebračených, vysávaných nemají právo demonstrovati svou bídu a bojovati proti jejím původcům, že mají býti donuceni umírati mlčky a v resignaci kdesi za plotem, aby Weinmannové, Petschkové, Preissové, Sonnenscheinové, Stránští a garda jimi vydržovaných stvůr, [Další slova byla usnesením předsednictva posl. sněmovny ze dne 5. března 1931 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké zprávy.] mohli za ohradou bodáků hýřiti v přepychu a rozmnožovati z dělnictva vysáté miliony.

Na druhé straně bylo jasno, že prosazení masových dělnických demonstrací pod vedením buržoasií a jejími sloupy tak nenáviděné a pronásledované komunistické strany bude znamenati nejen smrtelnou blamáž a velikou morální porážku vlády hladu a všech jejích složek, nýbrž i posílení sebedůvěry a vzrůst sebevědomí dělnické třídy, vážný krok k zesílení boje proti hladu, fašismu a imperialistické válce, otevření cesty pro další úspěšné boje proti vykořisťovatelům.

A já se teď ptám: Jak dopadla tato zkouška sil? Podařilo se vládě zabrániti demonstracím, udusiti hnutí, nebo se nám podařilo vésti masy a zorganisovati demonstrace přes všechny zákazy a dosud nebývalá teroristická opatření? Nikoho nezmatou hlupácké skřeky žurnalistických děveček, které si buržoasie vydržuje za účelem řemeslného šíření lží. Tytéž počestné žurnály, které na prvé straně přinášely předem objednané úvodníky o komunistickém fiasku, na dalších stranách plnily sloupce zprávami o desítkách přes zákaz provedených demonstrací, o desetitisících t. zv. výtržníků, o stovkách zatčených, o raněných strážnících a nakvap přivolaných vojenských asistencích, jejichž zásah, jak ještě ukáži, ostatně neskončil vždy slavně. Zatím co hlupáci v "Právu lidu" skřehotali o dalším odvratu dělníků od komunistů a jejich návratu pod křídla soc. demokracie, vzrostl 2 dni po 25. únoru v největším pražském závodě, v Českomoravské, počet komunistických hlasů o 60% na úkor soc. demokratů; a obecní volby v Sušici ukázaly dokonce 100% vzrůst našich hlasů od voleb do parlamentu. Pánům už přechází líčený úsměšek. Včera brečel "Večer" nad úpadkem soc. demokracie, od které přechází dělnictvo ke komunistům. A pak chcete někomu namluviti, že 25. únor byl "komunistickým fiaskem"? Ne, pánové, vaše lež má krátké nohy a daleko neujde. Desetitisíce se demonstrací účastnily, další desetitisíce je viděly. I když jste zakázali legální komunistický tisk, i když řádíte jako diví proti každému kousku komunisty vydaného letáku, i když děláte toto vše právě proto, abyste zabránili odpovídati [Další slova byla usnesením předsednictva posl. sněmovny ze dne 5. března 1931 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké zprávy.] pravda přece proniká mezi nejširší vrstvy pracujícího lidu.

A ta pravda, tak nepříjemná pro uši bankéřů, fabrikantů, velkostatkářů, ministrů, generálů, republikánských hofrátů a sociálfašistických sekretářů, zní takto: 25. února demonstrovalo přes všechny zákazy a opatření, přes všechny výstrahy a hrozby, tváří v tvář policejním kordonům, četnickým bajonetům a dragounským šavlím pod vedením komunistické strany přes 200.000 proletářů. Vláda vyvinula teror mnohokráte větší než při všech minulých demonstracích a masy odpověděly daleko větší účastí než dosud při nejzdařilejších illegálních demonstracích. Při žádném tak zvaném "Rudém dnu" se ještě nedemonstrovalo v tolika místech, při žádném nepřišly tak veliké masy. Nejen že přišlo více než po desetitisících dělníků na výzvu komunistické strany v takových střediscích jako Praha, Brno, Moravská Ostrava, nejen že demonstrovalo 35.000 proletářů v jediném kraji chomutovském, nejen že se vřadila do fronty zakázaných demonstrací tisícovými masami města jako Kladno a Plzeň, kde při minulých akcích tohoto druhu bývaly projevy vždycky slabé - ale demonstrovalo se ve všech krajích, v desítkách měst, v řadě venkovských míst. Celá Morava, Brno, Olomouc, Prostějov, Kojetín, Přerov, Břeclava, Hodonín, Uherské Hradiště, Boskovice, Blansko stály plně pod dojmem velikých masových demonstrací stejně jako střední a východní Čechy. Hladový pás bídy a utrpení, který se táhne severními Čechami, byl od Trutnova přes Liberec a venkovská města libereckého kraje, přes Podmokly, Teplice, Most, Duchcov, Chomutov až k Chodovu a Karlovým Varům pásem tisícových demonstrací.

Přišly na ulice desetitisíce nezaměstnaných a ukázaly, že nikdo nevyrve komunistické straně vedení hnutí této armády proletariátu, ze které by kapitalisté rádi udělali svou hladovějící a mlčky umírající reservní armádu, z níž však my, bojujíce v jejím čele za chléb a práci, děláme aktivní armádu třídního boje. Máme okresy, kde přišli na ulice všichni nezaměstnaní; v okrese přísečnickém je 3500 nezaměstnaných a 3500 jich bylo na ulici; v okrese kraslickém je nezaměstnaných 4000 a 4000 jich demonstrovalo. Po boku nezaměstnaných přišli také dělníci z továren, aby demonstrovali, že boj nezaměstnaných jest jejich bojem, že se kapitalistům nepodaří rozraziti dělnickou třídu na 2 tábory, že celá dělnická třída povede boj za chléb a práci proti podnikatelské ofensivě, proti fašistickému teroru a za svržení kapitalistického řádu. V řadě závodů - a to je fakt nemalé důležitosti - sáhlo dělnictvo přes vzteklý teror buržoasie k demonstrační stávce, dávajíc tím celé dělnické třídě přiklad použití ostré účinné zbraně proti fašistickému řádění. A nedemonstrovali jen komunisté, pod jejich vedením šly na ulice [Další slova byla usnesením předsednictva posl. sněmovny ze dne 5. března 1931 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké zprávy.] nejen desetitisíce dělníků neorganisovaných, nýbrž i tisíce reformistů, příslušníků národního sdružení a hakenkreuzlerských organisací. Není ojedinělým zjevem, že na př. soc. demokraticko-dělnická mládež pomáhala organisovati zakázaný demonstrační průvod od Škodovky na Petákovo náměstí v Plzni, že v severozápadních Čechách stojí pod vedením akčních výborů nezaměstnaných tisíce soc. demokratických dělníků a že v kraslickém okrese je registrováno v akčních výborech na tisíce dělníků, kteří dosud patří k hakenkreuzlerským organisacím.

Je to tvořící se jednotná proletářská fronta, která nahání tolik strachu bandě vykořisťovatelů a která propůjčuje sílu a moc námi vedenému boji proti společenskému řádu, který odsuzuje k smrti hladem miliony, aby se zachránilo panství hrstky zločinných vydřiduchů.

A tato jednotná proletářská fronta přitahuje pod své vedení i příslušníky ostatních potlačovaných a finančním kapitálem vykořisťovaných vrstev kapitalistické společnosti. Ve venkovských místech středních Čech, na jižní Moravě a na Slovensku a zejména v Zakarpatské Ukrajině demonstrovali po boku dělníků i vysávaní, hypotekární lichvou a daňovými exekucemi ubíjení malorolníci; v Praze a zejména v řadě severočeských měst připojovali se k protestům dělnictva i malořemeslníci a maloobchodníci, kteří začínají cítiti, že jen po boku dělnictva a pod jeho vedením mohou úspěšně bojovati proti svému vykořisťování a vyvlastňování společným nepřítelem, finančním kapitálem. Ano, nám a ne buržoasnímu teroristickému aparátu platily sympatie širokých vrstev nejen proletariátu, nýbrž i středních stavů. A kdyby buržoasie nebyla nucena zastírati pravdu nejidiotštější lží, kombinovanou s nejbrutálnějším terorem, musila by si přiznati, jak vážným mementem jsou pro ni taková fakta, jako že ústečtí obchodníci vybrali na věnce na rakev duchcovských obětí její střelby, že bylo v Praze sebráno 2500 podpisů maloobchodníků na znamení solidarity s akcí 25. února, že v řadě měst obchodníci zavírali krámy a že se v některých místech otevřeně připojovali k protestům proti brutalitám policie.

Buržoasie se může kroutiti jak chce, pravda proniká na povrch i skrz úřední vydání jejích lží. Což není dostatečně výmluvným důkazem o velikosti a průbojnosti demonstrací, že musilo v Olomouci, Hodoníně, Břeclavě, Trutnově, Jaroměři a v Pardubicích po prvé po letech vyrukovati do ulic i vojsko? (Výkřiky posl. Štětky.) A nám stačí uvésti takovéto příklady z mnohých: v Podmoklech táhlo v průvodě 3000 dělníků a další 3000 stály ve špalíru; na náměstí se konal veliký projev. Potom táhlo asi 2000 demonstrantů do Děčína. Tam se konal nový tábor za účasti 4000 lidí na náměstí a četnictvo po celou dobu se neodvážilo vyjíti na ulice, bylo bezmocné. Podobně pochodila státní moc při stejně velikých pro jevech v Teplicích. (Předsednictví převzal místopředseda Stivín.)

V Olomouci již ráno přitáhl průvod několika set dělníků z Hlubočka a Mariánského údolí a od té chvíle bylo město jevištěm nepřetržitých demonstrací. V Moravských ocelárnách byla dopoledne provedena demonstrační stávka proti zákazu projevů. Odpoledne se před továrnou spojili nezaměstnaní s dělnictvem továrny, proveden tábor lidu a po něm táhl do města tisícový průvod, který si probil cestu a zahnal na útěk policii. Když se za policií objevila vojenská jízda, prolomili demonstranti policejní kordony; kavaleristický útok se setkal s takovým "úspěchem", že byl podle samé úřední zprávy raněn velitel vojenské asistence kamenem a demonstranti, kteří kladli útoku vojska odpor, se do města dostali přece.

Také v Břeclavi muselo býti proti tisícovým masám demonstrantů posláno četníkům na pomoc vojsko. A výsledek? Výsledek je, že je dnes na 20 vojáků ve vyšetřování pro porušení subordinace.

Podobné vyšetřování je vedeno v Hodoníně, ačkoliv, jak našemu soudružskému Slovácku sdělil sám tiskový referent hodonínské posádky, byla asistenční četa sestavena ze zvlášť vyzkoušených vojínů a byli z ní vyloučeni všichni nováčci. Ukázalo se tedy již při prvním pokusu buržoasie o nasazení její poslední zbraně, armády, že tato zbraň má dva konce [Další slova byla usnesením předsednictva posl. sněmovny ze dne 5. března 1931 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké zprávy.]

Aby bylo vidět, ze nejde o ojedinělé a výjimečné případy odporu proti brutalitám státního aparátu, vylíčím ještě dvě demonstrace z nejvíce vykořisťované a znásilňované země republiky [Další slova byla usnesením předsednictva posl. sněmovny ze dne 5. března 1931 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké zprávy.] země hladu tisíců, neslýchaného teroru vlády, žandarmů a korupčníků.

Na iršavském okrese v noci na 25. únor stříleli před vchody do vesnic četníci do vzduchu, aby zastrašili obyvatelstvo od účasti na demonstracích, a přece proniklo četnickými kordony do Iršavy na 3000 nezaměstnaných a drobných rolníků z okolních vesnic. Demonstranti zaplnili prostranství před okresním úřadem a zatím co polekaný okresní hejtman sliboval deputaci plnění jejích požadavků, podnikli četníci na dav bodákový útok. Kdyby se byli demonstranti nebránili, bylo by došlo k masakru. Jeden demonstrant byl zachráněn před probodnutím jen tím, že jeho kamarád vytáhl četníkovi od boku šavli a srazil jí bodák k zemi. Když se nezaměstnaní a malorolníci vraceli do svých vesnic, [Další slova byla usnesením předsednictva posl. sněmovny ze dne 5. března 1931 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké zprávy.] Doháněla rozcházející se hloučky na motorkách, část mířila na ně karabinami a ostatní bili bezbranné do krve.

V Činadievě se shromáždilo před notářským úřadem na 2000 nezaměstnaných a vesnické chudiny a udělali tam tábor. Notář se schoval, policie a četnictvo také. Demonstranti ovládli místo, táhli po ulicích s průvodem a prapory. 200 dělníků čtvrt hodiny stávkovalo. Úřední zpráva o tom asi bude hlásit, že klid a pořádek nebyl porušen. Ano, stejně jako v Podmoklí, tak i v Činadievě. Klid a pořádek nebyl porušen tam, kde se neukázaly [Další slovo bylo usnesením předsednictva posl. sněmovny ze dne 5. března 1931 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučeno z těsnopisecké zprávy.] gardy pořádku, kde ovládli ulice dělníci. Jenže to nebyl buržoasní klid a pořádek, klid a pořádek vykořisťovatelů, nýbrž pořádek sebevědomé, vítězné dělnické masy.

Takový byl průběh 25. února. A teď si řekněme, po čem k těmto událostem došlo. Došlo k nim po opravdu neslýchaném, dosud nebývalém teroru vládnoucí třídy. Ještě nikdy nebyla hozena autorita ozbrojených ochránců buržoasního pořádku tak na váhu. Udržal slavnostně zaříkával demonstrace ve vládním prohlášení, [Další slova byla usnesením předsednictva posl. sněmovny ze dne 5. března 1931 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké zprávy.]

Místopředseda Stivín (zvoní): Volám pana řečníka pro tento výrok k pořádku. (Výkřiky komunistických poslanců.)

Posl. Hruška (pokračuje):

[Další slova byla usnesením předsednictva posl. sněmovny ze dne 5. března 1931 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké zprávy.] Arcibiskup vydal proti demonstracím pastýřský list, který se četl ve všech kostelích.

Ministr nár. obrany vydal armádní rozkaz, který se četl ve všech posádkách, na rozích ulic visely výstražné vyhlášky policejních presidentů, hrozící smrtí i zvědavcům. Den co den vysílalo rádio hrozby nejostřejšími prostředky. Učitelé vzkazovali rodičům po dětech, aby nechodili na ulice, nechtějí-li přijíti k úrazu. Před továrnami v Klášterci stříleli 24. února vojáci ze strojních pušek, po ulicích městeček na Liberecku táhly vojenské oddíly s kulomety a děly, na Iršavsku stříleli v noci na 25. února četníci kolem vesnic. Ulice velkých měst byly uzátkovány tisíci policajtů a četníků; vojsko mělo pohotovost, sestaveny fašistické gardy. Asistenční čety ze spolehlivých vojínů stály pohotově, připraveny byly stříkačky, kulomety, slzné plyny. Československo obráceno v tábor ozbrojené moci.

Po boku arcibiskupa a policejních presidentů vydali varovná provolání i soc. demokraté, jejich odbory a tělocvičné organisace; měšťácký a sociálfašistický tisk štval jako zběsilý, komunistický tisk byl zastaven, aby nemohl odpovídati, aby nemohl masy mobilisovati. S porušením vlastních zákonů vydala buržoasie ve psí imunitu komunistických poslanců. Stránský, Haiblick, Hadek zavřeni, ostatní štváni policií. Prohlídka stíhala prohlídku, domy, kde bydlí komunisté, byly střeženy, stovky komunistů preventivně pozatýkány. [Další věta byla usnesením předsednictva posl. sněmovny ze dne 5. března 1931 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké zprávy.)

Ano, buržoasie vyhodila všechny karty, použila skutečně všech prostředků. A přece demonstrace byly, zákaz byl prolomen, masy byly na ulicích, akce byla provedena. Proč? Ano, máte příčinu ptáti se proč, chcete-li hodnotiti svou morální porážku.

Snad proto, jak si vymyslil nějaký idiot z "Večera", že komunistická strana "dostala miliony na pořádání demonstrací?" (Výkřiky posl. Jurana.) Ne, tak blbě mohou psát jen inteligenti, které si pan ministerský předseda vydržuje ku psaní svého orgánu. Komunistická strana nepotřebovala miliony, které vyhodila vláda na přípravu své zkrachované pohotovosti.

Proč tedy demonstrovaly masy přes zákazy? Předně proto, že mají bídu a hlad a že se tato bída den ode dne stupňuje přes všechny pokusy o tak zvané řešení krise. Ano, jestliže to kapitalistický řád dovedl tak daleko, že deseti tisíce umírají doslova hladem a tuberkulosou, že desetitisíce nemají na kůrku chleba, že denně čteme v novinách o tuctech sebevražd z nouze a úmrtí vysílením z hladu, pak se nedivte, že se nikdo nelekne ani vašich bodáků. Denně kosí kapitalism dělnické životy po stovkách, denně vraždí hladem, tuberkulosou, úrazy v továrnách, vháněním v náruč sebevraždy tisíce chudých lidí. Vrahy a pomocníky vrahů jsou nejen ti, kteří přímo komandují střelbu do lidu, nýbrž všichni, kdož udržují a chrání kapitalistický řád! To je naše odpověď na sociálfašistické štvaní a "hazardování dělnickými životy". Dělnické masy ukázaly, že tuto odpověď chápou.

Masy demonstrovaly také proto, že prohlédly buržoasní švindl. Jako se ukázal grandiosním švindlem a nástrojem k vyhladovění desetitisíců hanebný gentský systém, tak zkrachovala i jeho novelisace, zkrachovaly masové výpomoci a "produktivní péče" o nezaměstnané. Bída nezaměstnaných stoupá den ode dne a buržoasie kromě pendreků a bajonetů nemá jiného léku proti nezaměstnanosti. Časem se z buržoasního tábora ozve - ať už z úzkosti nebo prostě z demagogie - hlas: "Vždyť nám nestačí pendreky, musíme proti nezaměstnanosti podniknouti něco účinnějšího!" - ale takové hlasy jsou málo platné. Nelze skutečně pomoci nezaměstnaným, aniž by se sáhlo radikálně na majetek boháčů, na soukromé vlastnictví, na sám základ prokletého kapitalistického řádu. Bechyně mluví o "národní katastrofě" a tváří se jako by ji chtěl léčiti "dobrovolnou obětí majetných". Ilusím o dobrovolných obětech vykořisťovatelů odnaučila zkušenost třídně vědomé dělníky již před desetiletími a naučila je také tomuto: jenom neúprosným třídním bojem lze od vládnoucích něco vynutiti, kdo budí ilusi o dobrovolné oběti boháčů, je jejich agent. Tohle všechno ostatně Bechyně dobře ví. Jemu však nejde o léčení národní katastrofy, jemu jde o odvrácení katastrofy hrozící moci jeho pánů, katastrofy kapitalistického řádu, která znamená osvobození dělnické třídy proletářskou revolucí. A to chce Bechyně odvrátiti novým klamáním dělnictva.

Zároveň začíná nový švindl s t. zv. "investiční" půjčkou. Skupiny kapitalistů se ještě rvou o rozdělení 150 milionů Kč vládě již povolených, z nichž nezaměstnaní dosud neviděli ani krejcar, a už nový slib, nová velká cifra. Jenže my jsme pracujícím masám ukázali, že investiční půjčka neroztočí ani jedno kolo nové výroby, že je určena částečně na úhradu částek vydaných už loni, že v ní znova figuruje pověstných 150 milionů, a že je od a až do zet podvodem. Masy to pochopily a také proto s námi demonstrovaly.

Masy však demonstrovaly hlavně proto, že jim komunistická strana ukázala cestu boje a že je v četných drobných srážkách a bojích po této cestě úspěšně vedla.

Demonstracemi se již nic nepořídí, nic nezlepší, dělníci z nich nemají ani na tvrdou housku - to je nejobelhanější a zároveň nejprohnanější argument sociálfašistického tisku, argument, který ostatně jeho redaktoři pouze opakují po všech nepřátelích lidového hnutí od Metternicha přes Bismarka až k Noskemu.

Jakže? Demonstracemi se nepořídí? Víte, že obecní zastupitelstva zasedající pod tlakem masového nástupu nezaměstnaných, přijímají všechny komunistické návrhy ve prospěch nezaměstnaných i hlasy měšťáků? Víte, že v chomutovském kraji za 2 měsíce dobyli nezaměstnaní demonstracemi a jen demonstracemi na obecních a okresních správách na 20 mil. Kč na podporách? Je to, pravda, málo, tuze málo na ohromnou bídu toho kraje. Ale je to více, než stát dal na mizerný gentský systém celé republice za celý rok 1927. To málo, co dosud nezaměstnaní dostali, aby nezhynuli hladem, dostali pod tlakem svých demonstrací, svého boje. Nezaměstnaní jsou si toho vědomi. Proto přišli demonstrovati. Ale přišli demonstrovati také proto, že stále jasněji vidí nutnost svržení kapitalistického řádu, který jim chléb a práci dáti nemůže. Je možno bojem dobýti dílčích úspěchů, ale zajištění práce a chleba milionům, odvrácení "národní katastrofy" a masové bídy je možné jen proletářskou revolucí.