Musím ještě poukázati na další prohlášení pana ministra a jsem zde více méně v rozporu nejen s posledním vládním prohlášením, nýbrž také s předcházejícími prohlášeními, jakož i s výkladem. Československá vláda vidí obrat teprve koncem roku 1929, vládní prohlášení dokonce teprve uprostřed r. 1930. Musím připamatovati, že jsem v rozpočtové rozpravě v listopadu 1928 již poukázal na obrat poměrů ve Spojených státech, kde se jevily v listopadu první ostré stopy obratu. Uzávěra a zmenšení úvěru, omezení úvěru spojené s odlivem peněz ostře přerušily v Unii dosavadní rozkvět a deflace postupně se dotkla také ostatních zemí se zlatou měnou a s obvyklým zpožděním americké horké vlny zasáhla nejprve Anglii, potom Německo, Československo a nyní také Francii. Pan ministr financí zaujal ve svém výkladu k letošnímu rozpočtu pro rok 1931 k tomu stanovisko, opominul však věc domysliti a vyvoditi z toho důsledky. Cituji ho. Na str. 3 praví: "Cenový index americký byl po válce téměř o polovinu vyšší nežli před válkou a Amerika měla při tom stále stejnou, směnitelnou zlatou jednotku." Nebylo tudíž výmluvy jako u nás, že by byla nastala pro tisk papírových peněz inflace. "Není pochyby, že to svědčilo o značném znehodnoceni zlata proti všem ostatním statkům (o třetinu), ale z toho neplyne, že příčina byla jen na straně zlata, zejména jeho soustředění za válečné dodávky v Americe, protože pokles výroby u všech ostatních statků, za války a po ní spolupůsobil právě tak na této změně ve směnné relaci zlata jako jeho soustředění. Proto sotva lze úplně přisvědčiti teoriím, které hledají příčinu dnešní deprese na straně peněz a zlata ve správě měn a kreditní politice měnových administrací, protože změna ve směnné hodnotě zlata, právě tak jako měla při znehodnocení zlata svou příčinu jak na straně zlata, tak na straně statků, může míti a má pravděpodobně i nyní při opačném posunu svou příčinu na obou stranách. Obnovení zlatých měn v Evropě působí k jiné distribuci světových zásob zlata (podíl Evropy stoupl jen v prvním pololetí 1930 ze 42·1 na 43·4) a pokles produktivity, který svého času byl spolupříčinou posunu směnné relace mezi zlatem a ostatními statky v neprospěch zlata, se odčiňuje obecným zlepšováním a racionalisací výroby. Jisto jest, že se měnová politika francouzské banky odkloňuje od měny zlaté devisy k čisté zlaté měně." - To se zatím stalo. "Buď jak buď, změna ve směnné relaci zlata ke všem ostatním statkům, jak se projevuje ve snížení hladiny cenové, ať má své příčiny na straně statků či na straně peněz a zlata, působí na výrobu brzdivě, protože při klesajících cenách není chuti k výrobě do zásoby, ježto se výrobce obává, že při dále pokleslé ceně nenalezne v ní úhradu pro výrobní náklady, a působí brzdivě i na odbyt, protože není chuti kupovati do zásoby statky v ceně klesající. Je pravda, že každou krisi výrobní doprovází klesání cen a vyprodávání zásob, ale pokles cen v onom rozsahu, v jakém zůstane trvale, není způsoben krisí, nýbrž má příčiny jinde a sám krisi vyvolává. Můžeme tedy danou depresi označiti především za cenový problém. Pokud obecné snížení cen jest způsobeno obecným zvýšením výroby (tedy nikoli příčinami na straně peněz a zlata), mohli bychom se z něho radovati, protože znamená obecně zlepšení životní míry, zvláště též dělnické, k němuž po krisi dospějeme" - tedy až budeme všichni mrtví. "Zlevnění cen by mělo býti provázeno rozšířeným odbytem." Před tím praví: "Při zlevnění nekupuje nikdo, poněvadž čeká, že bude ještě levněji." "A tak by se na konci vývoje ustálily ceny níže, výroba by nalezla při nižších cenách rozšířený odbyt a obecná úroveň životní by se zlepšila." Bohužel však tomu dosud tak není. Pan ministr financí jde tady kus cesty správně. Praví, že jedni obracejí pozornost na stupňovanou výrobu, a můžeme k tomu ještě připojiti, že na racionalisaci, které zvětšily zásobu zboží, na druhé straně však kupní síla byla zmenšena odlivem zlata, především jeho shromažďováním, stažením z oběhu, zmenšením oběhu bankovek, uzávěrou úvěru. Jakkoli rozmnožení statků by musilo ceny stlačovati, stažení zlata by musilo tento proces ještě zostřiti a vede k náhlému poklesu cen, hlavně statků prvotní výroby. Přehlédneme-li po nějaké době účinky tohoto náhlého poklesu, shledáváme, že tento pokles nepřichází k dobru práci, nýbrž zůstává lpěti na úroku a pozemkové rentě, které zůstávají trvale vysokými, kdežto dělník přichází o možnost výdělku. Uzavření celých set závodů, nezaměstnanost milionů lidí jest výsledkem této odchylky mezi rozsahem statků a poklesem rozsahu kupní možnosti, kupní síly. Klade-li pan ministr financí otázku tak, že výroba stoupla, že rozmnožení a zmenšení zlata má zároveň s výrobou vliv na tvoření cen, pak by musila po mém soudu vyvoditi demokratická vláda z tohoto přesvědčení, které zde ve svém výkladu přednesl, přiměřené důsledky a musila by říci, že ani stoupání ani snižování cen není národohospodářsky snesitelné, poněvadž obojí znamená zfalšování hospodářské smlouvy, obojí tvoří zfalšování mzdových, kupních a pozemkověknihovních smluv. Prvé umožňuje krátký zdánlivý rozkvět, který jde na úkor podstaty, která se prohospodaří, druhé hospodářskou ledovou dobu oběhu. Pan ministr financí musil by se probíti k myšlence, aby zde způsobil vyrovnání, jež lze najíti jen v tom smyslu, že stupňovaný rozsah výroby se postaví proti stupňovanému kupnímu rozsahu. To ovšem předpokládá, že se ustoupí od dnešního názoru na zlaté krytí a přejde k aktivní dynamické měnové politice. To by bylo bývalo národním skutkem ve zcela jiném smyslu, než jak to vyjádřil pan ministr Bechyně v několika českých časopisech, že by byla bývala politickým skutkem revoluce cen, totiž podržení trvale stejné cenové hladiny. Snížení cen nemá pro dělníka a zaměstnance žádné ceny, neboť po nějaké době jest cenová hladina opět vyrovnána a klouzání s jedné hladiny na druhou působí zničení mnohých závodů, zánik mnohých až dosud kvetoucích podniků a sociální smrt dělnictva nejen ve zhroucení kolektivních smluv, v rušení a omezování jeho práv, což vyvolá jejich odpor a je rozhořčí. (Předsednictví převzal místopředseda Zierhut.)

Prožíváme nyní špatné následky špatné měnové politiky, spějící k tomu, aby veškeré dělnictvo bylo vykořisťováno a veškeří dělníci byli poplatně zotročeni. V poslední době označovali nejen zdejší lidé, nýbrž i cizinci tak zvané zdražování zlata správnými slovy: "Americké zdražování zlata tají v sobě pro ostatní svět těžké nebezpečí." Kupní síla zlata stoupla o 30%, t. j. o tutéž částku - o 30% - nominálně musí dělníci vykonati více práce. Říšskoněmecké výkyvy cen činí 20%, německé reparace, také však reparace jednoho každého dlužníka banky nebo spořitelny, soukromníka nebo ústavu zhoršily se ještě více, takže se musí platiti 125 pracovních hodin a 25 kg jednotného zboží na zúročení týchž 100 jednotek ve zlatě jako před dvěma lety. Tento nepoměr mezi nominální výší ceny a zdražením reálního výkonu vede k tomu, že se reparace v Německu zvýšily o čtvrtinu. Nominálně jsou to 2 miliardy jako r. 1928, ve skutečnosti však, měřeno podle statků a výkonů, 2 1/2 miliardy. Tak se vede každému malorolníku, který vezme na svůj pozemek hypotéku, každému maloživnostníku i každému továrníku a dělníku. A týž přesun se odehrává u nás v Československu. V neprospěch dlužníka se obohacuje věřitel. U nás je nyní rozpětí 15%, dojde však na popud vlády a podle požadovaného značného snížení cen k tomu, že i u nás nastane rovnováha, poněvadž nastala konečně rovnováha v celém světě. Dnes snad nechápete, že Američané si opět zahrávají na dobrotivého milostpána a dají napříště s sebou mluvit o reparacích. Dnes mohou snadno reparace snížiti o čtvrtinu, poněvadž je deflací předem vyšroubovali o jednu čtvrtinu nahoru. Jest to obchod hadrářského obchodníka, který poskytuje státnímu úředníku atd. rabat, který však již dříve zakalkuloval do ceny.

Snižování cen nepřinese nic jiného než snižování mezd. Neboť konečně se vrací každý výrobek až k prvopočátku, rozložen na dva základní pojmy, mzdu a úrok. Pravil jsem již, že úroková výše až dosud odporovala každému útoku. Vidíme však také peněžní stávku, t. j. že peníze leží v bankách přebytečně a to nejen u národní banky, nýbrž i v jiných bankách a že proti minulým dobám nastala konverse podmínek: Krátkodobě dostanou se peníze za mírných podmínek na 1%, 1 1/2%, 2% nejen v Londýně a v Paříži, nýbrž i v Praze. Jest to právě obráceně než jako v době předválečné, kdy krátkodobé peníze byly dražší než dlouhodobé. Dlouhodobé půjčky - jděte do obcí, jděte k průmyslníkům a tažte se - přijdou obcím ještě průměrně na 7%, k čemuž ještě při jdou náklady úmoru. Tak je to všude a my můžeme říci, že nynější měnovou politikou ubírá úrok průměrně práci dvojnásob tolik co před válkou, což sluší většinou považovati za příčinu zmenšení kupní síly pracujících vrstev, pokud jsou ještě zaměstnány. Tehdy jsem panu ministru financí namítal - v rozpočtové rozpravě r. 1928 - že nelze rozpočet některého státu považovati tak dlouho za konsolidovaný, dokud není konsolidovaná jeho měna, a dnes zde máme smutnou větev sestupného hospodářství, poněvadž měnová správa ve smyslu deflace vede k omezování cirkulace oběhu statků a výměny a také všecka ostatní opatření, kterých se chopíte, jakkoli jsou pro jednotlivé skupiny a vrstvy dobře míněna, budou všecka opět vyvážena, budete-li provozovati další snižování cen, poněvadž snížení cen jest snížením mezd a poněvadž snížení mezd znamená jen stoupání úroků nejen v sazbě, nýbrž, jak jsem již řekl, v kupní síle, poněvadž 8%ní úroky dnes se musí ceniti o čtvrtinu výše než r. 1928. Velký důchodce, kapitálový důchodce má dnes se svým 8%ním hypotekárním úrokem právě tolik jako r. 1928, totiž 12%, poněvadž těchto 8% nabylo větší kupní síly, kdežto práce jest se svými zaměstnanci vyloučena z hospodářského procesu.

Nebyl jsem tehdy slyšen a varovníků bylo dosti. Dnes musím s tohoto místa znovu zdůrazniti, že konsolidace rozpočtu a také účetní uzávěrky se dá uskutečniti při skutečné měně. Čemu my říkáme měna, měnou není, nýbrž je to houpací útvar, hra vln nahoru a dolů. Poukazuje-li se však na to, že je možné udržeti zlaté stanovisko, pak musím říci: Místo jednoho monopolního zboží platí nám jako krytí veškeré výrobky národohospodářské a generální index všech cenových číslic. To jest měřítko, jímž by se řídila peněžní správa. Demokracie až dosud selhala v této nejtěžší otázce demokracie a nechá si vždy raditi těmi, kteří mají zájem na zachování tohoto stavu.

Jak rozhodnutí o státním rozpočtu, tak také odhlasování nyní projednávané účetní uzávěrky je zřejmé již předem.

Jednáme zde demokratičtěji než praví demokraté, nedáme-li souhlas k zásadě překračování a žádáme-li také, aby vláda konečně pochopila, co musí býti cílem a povinností demokratické vlády, což jest také prvním předpokladem pro překonání hospodářské krise: Vytvořte stálou měnu, upusťte od zlatého bludu, vytvořte aktivní, bezúročnou měnovou politiku. Potírejte úrok a důchod, neboť jenom tak dojde mzda svého práva, jen tak dosáhneme ve státě míru a blahobytu. Nynější účetní uzávěrka nás o tom nepřesvědčila, nýbrž jest jen potvrzením trvalého národnostního, kulturního a sociálního bezpráví. Proto budeme také hlasovati proti ní. (Potlesk.)

Místopředseda Zierhut (zvoní): Slovo dále má p. posl. dr Hanreich.

Posl. dr Hanreich (německy): Pánové! Státní závěrečný účet za rok 1929 má vlastně pouze platonický význam. Rok 1929 přece již dávno uplynul a všichni víme, že jsme tehdy měli ještě poněkud konsolidovanější doby v hospodářském oboru. Nás by více zajímalo, kdybychom slyšeli, že se státní závěrečný účet předkládá poněkud rychleji po ukončení hospodářského roku. Bylo by na př. mnohem zajímavější, v souvislosti s dosti vysokou státní půjčkou, jak byla včera usnesena, slyšeti, jak se pak vytvářelo hospodářství r. 1930, abychom to mohli srovnávati a nahlédnouti do budoucnosti. A ještě zajímavější ovšem bude seznámiti se se státním závěrečným účtem za rok 1931. Neboť se domnívám, že státní schodky budou stále větší, zvláště pak, budeme-li se přidržovati dosavadního způsobu hospodaření, když příjmy státu zůstanou stálé, pokud možno budou ještě větší, zatím co na druhé straně hospodářství stále méně přináší, stále více se rdousí a vlastně jest již v posledním tažení. Domnívám se to proto, poněvadž konec konců je to hospodářství a činitelé, kteří vlastně hospodářství uvádějí v pohyb, jsou skupiny a lidé, kteří musejí opatřovati peníze, aby státní hospodář mohl vůbec sestaviti účet. Tak jest zvlášť důležité, abychom se při každé příležitosti zabývali tím, jsou-li regulování a státní vliv na naše hospodářské možnosti spíše takové, jaké potřebujeme, nebo naopak.

Proto bych rád dnes použil příležitosti, abych zde zaujal stanovisko k neslýchaným událostem, k neuvěřitelnému chování československých vládních činitelů při jednání s Jihoslovany o obchodní smlouvu. Jest fakt, že všechno, co se kdysi uvádělo jako důvod pro výpověď obchodní smlouvy s Maďarskem, že všechno, co se pak po výpovědi učinilo a podniklo, aby se pomohlo zemědělství tohoto státu, má se nyní při vyjednávání s Jugoslavií na přání dr Beneše obětovati. Jest fakt, že zákon o nuceném míchání mouky byl kamenem úrazu, o nějž se ztroskotala vyjednávání o smlouvu s Maďarskem, a přes to se tvrdošíjně udržuje zprávu, že právě v tomto oboru českoslovenští vyjednavači ukázali již velkou ústupnost vůči jihoslovanským vyjednavačům a jest fakt, že si Beneš přeje, aby se ještě v únoru ukončilo vyjednávání, které se vede s horečným spěchem od časného rána do pozdního večera, za každou cenu, i kdyby to mělo vyžadovati ústupků, jichž skutečně nebudeme moci snésti.

Pro mne jest jedno jasné: Padne-li zákon o nuceném mísení mouky, pak jsou jen dvě jiné možnosti, aby se zachránila existence našeho zemědělství: Buď přiměřeně zvýšiti cla nebo ustanoviti přiměřené kontingenty, které neubijí našeho vlastního hospodářství. Bez jednoho z těchto tří opatření jest existence našeho zemědělství nemožná. Slyším-li nyní, že s jedné strany bude zákon o mísení mouky zrušen nebo odstraněn jako následek těchto vyjednávání o obchodní smlouvu a že se při tom nesáhne k žádnému z obou ostatních ochranných opatření, mohu jen prohlásiti, že toto jednání o obchodní smlouvu musí rozhodně přivoditi zkázu československého zemědělství. Rád bych se zde zmínil, že kdysi uzavření obchodní smlouvy s Rumunskem bylo pro nás ohromným zatížením, neboť tato smlouva ustanovovala neuvěřitelný kontingent 42.000 kusů hovězího dobytka a 200.000 vepřů, tedy byla pro nás neobyčejně velkým zatížením; a jest samozřejmé, když Jihoslované budou míti smlouvu s Československem, že obchodní smlouva bude uzavřena i s Maďarskem. Jest jasné, že to působí zvláštním dojmem, proč týž ministr pro věci zahraniční dr Beneš, který se nedávno pustil s min. předsedou Bethlenem do hádky, ovšem zbytečné a nesmyslné, (Výkřiky posl. Horpynky.) při čemž ovšem dopadl tak, jak jsme předem mohli očekávati, že týž ministr pro věci zahraniční dr Beneš učinil nyní první krok, aby zahájil jednání o obchodní smlouvu s Maďarskem. Musil věděti, že Československá republika nebude nikdy schopna sama přijmouti agrární přebytek balkánských států, poněvadž schodek, který máme u naší výroby, není tak velký, aby se u nás mohl spotřebovati přebytek Maďarska, Rumunska a Jugoslavie. Rozumí se samo sebou, že jen Československo, Rakousko a Německo dohromady tak jako dříve mohou přijmouti agrární přebytky těchto států. Jednání s východními agrárními státy musila by tedy předcházeti dohoda těch průmyslových států, které mají přijímati tyto agrární přebytky, a ona by také předcházela, kdyby na př. Evropa mohla býti po stránce zeměpisné tak změněna, aby sousedem Československa nebylo Německo, nýbrž Francie. Pak jsem přesvědčen, že by střední Evropa měla jinou podobu, pak by nikdo neuzavíral dohod bez severního a západního souseda. Proti tomu mluví však politické důvody a tato obchodní smlouva s Jugoslavií jest také skutečně věcí čistě politickou, není věcí hospodářskou a neštěstím a chybou při tom jest... (Posl. dr Rosche [německy]: Dovolte, pane kolego, abych vás přerušil! Řekněme to tak: Obchodní politika nesmí se dáti ovládati zahraniční politikou, obchodní politiku musí dělati ministerstvo obchodu a ministerstvo zemědělství!) To jest správné, jen by jistě bylo lepší, kdyby si pan ministr pro věci zahraniční dal častěji osobně říci toto mínění, pak by se mu musilo dáti na srozuměnou, aby se méně míchal do jednání o obchodní smlouvy, zvláště jsou-li zemědělské povahy, a měl by býti omezen na své politické dohody, při čemž toto pole působnosti jest ještě dosti veliké. Jest fakt, že pan ministr pro věci zahraniční dr Beneš usilovně podporuje toto vyjednávání o obchodní smlouvu, poněvadž potřebuje úspěchu v zahraniční politice. Tomuto úspěchu v zahraniční politice obětuje naše zemědělství, obětuje poplatní sílu, existenci tisíců a tisíců rodin. Jest fakt, že Jihoslované byli nyní v Praze pozdravováni jako přátelé. Ve skutečnosti však jsou úderným beranem balkánských agrárních států a jest přirozené, víme to ze všech zpráv o schůzích, které se letos v létě konaly, že se Jihoslované sešli nejen s Rumuny, nýbrž i s Maďary a jinými balkánskými státy a že nyní zde v Praze činí první průlom. Ale v Praze je vítají jako přátele, jako členy Malé Dohody, v Praze jsou přijímáni a v Praze jest ochota skutečně jim něco obětovati. Pánům Jihoslovanům jest Malá Dohoda tak trochu Hekubou. Jim jest lhostejné, trvá-li či nikoliv, jsou rádi, že mají Malou Dohodu, když ji vykořisťují, když z ní mohou míti užitek. (Posl. Geyer [německy]: Jsou tedy pro kamarádský sňatek!) Vědí zcela dobře, že pan dr Beneš, který v tomto manželském trojúhelníku nejvíce potřebuje lásky, vždy znovu k nim najde cestu, že je vždy bude vyhledávati, že jest a zůstane hybnou pákou, aby si udržel jejich přátelství, a proto mohou bez omezení žádati, mohou dělati nemírné nároky a býti jisti, že budou také splněny.

Zůstává ovšem otázka, co páni agrárníci obou národností mají co říci k tomuto neuvěřitelnému postupu. Divím se ostatně, že zde ve sněmovně z těchto pánů ještě nikdo neotevřel ústa k této otázce, že, jak se zdá, touží jen po tom, aby se na svých hostinách sešli se svým jihoslovanským přítelem a snad se domnívají, že tím nejlépe dokáží své vlastenectví, řeknou-li ke všemu ano a amen. Něčemu mohu porozuměti. Vlastenectví sedláků zde vždycky bylo a možno je snadno roznítiti. Mohu také pochopiti, že se čeští agrárníci domnívají, že jim musí něco zbýti pro stát a že si přirozeně také namlouvají, že vlastenectví musí něco státi. Ale že označují jako vlastenectví to, aby panu ministrovi pro věci zahraniční dr Benešovi pomohli k lacinému, nezaslouženému úspěchu v zahraniční politice, to není podle mého mínění žádné vlastenectví, nýbrž zkáza důležitého hospodářského odvětví, ohrožení statisíců existencí, ohrožení zemědělství, které přece jest pilířem každého národa. To není podle mého mínění vlastenectví, to jest prostá zrada vlastní věci. Byl bych přesvědčen, že strana, která jest ve vládě zastoupena 4 nebo 5 ministry, která jako nejsilnější strana má předsedu sněmovny a předsedu vlády, měla by vlastně býti dosti silná, aby se ubránila takovému ohrožování, takovým ranám pěstí přímo do obličeje. Není-li taková, pak by měla aspoň vyvoditi důsledky a měla by se také jednou odvážiti říci: My ustupujeme! Není správné, že čeští agrárníci musí býti vždy ve vládě. Vládne-li se ve skutečnosti proti nim, musejí míti odvahu jednou z vlády vystoupiti. (Posl. dr Rosche [německy]: Kdo pak bude zastupovati ve vládě agrární zájmy?) Pane kol. Rosche, nebudeme si s tím lámati hlavu, neboť hůře než jak špatně jsou zastoupeny, když jsou páni agrárníci ve vládě, nikdy zastoupeny nebudou, i když již při tom agrárníci nebudou.

Jsem přesvědčen, že jest možno příti se o hodnotě Malé Dohody. Domnívají-li se čeští agrárníci, poněvadž Malá Dohoda má zažehnati habsburské nebezpečí, že musí se všeho zúčastniti, jest to jejich soukromá věc. Jsem přesvědčen, že tuto otázku lze vyřešiti jinak. Jest ostatně otázka, existuje-li vůbec nějaké habsburské nebezpečí, je-li tato stará historie s Malou Dohodou dnes ještě ožehavá. Ale i pak, jsou-li pánové přesvědčeni, že mají při tom zůstati, mohou říci jen jedno: Je-li tato potřeba na československé straně tak veliká, pak bych očekával, že i u Jihoslovanů měla by býti táž silná náklonnost, táž silná potřeba Malé Dohody. Je-li to politická koncepce, pak se nesmí vykupovati hospodářskými výhodami. To jsou poměry, jaké byly před staletími, že národ dobyvatelů uložil poplatky, které pak západní kulturní stát platil. Ale že Malé Dohodě máme platiti roční poplatky ve formě hospodářských výhod, tomu nerozumím a toho nepochopí ani žádný český sedlák. Snad to chápe česká agrární strana. Konec konců se zdá, že mezi českým sedlákem a českou agrární stranou jest ještě malý rozdíl. (Výkřiky.) Rozumím ještě, že tuto politiku dělá dr Beneš, který jest národní socialista. Ale když tuto politiku dělají také agrární ministři Bradáč, Udržal atd., pak bych se divil, kdyby to českým sedlákům na venkově trvale mohli kázati jako státní myšlenku a jako stranickou rozvahu.

Ale ještě více se divím, co dělají naši milí přátelé, němečtí agrárníci. Jsem přesvědčen, že i oni pohlížejí na Malou Dohodu jako na pařížský přepychový kus nábytku, který se nehodí do naší střízlivé přítomnosti. Nevěřím, že by se pánové domnívali, že tento anachronismus patři do naší doby, ale ovšem tuším, že ještě docela nepociťují, že podpora tohoto sice bezcenného, ale vždy dráždivého útvaru jest pro nás národním pokořením. Tento pocit u pánů ještě nepronikl. Jsem přesvědčen, že se domnívají, že kdo jednou řekl a, musí také říci b, ba dokonce celou abecedu až do z. Říkají ano a amen a bude-li to musiti býti, budou podporovati vlast, ovšem i Malou Dohodu, až do těch hrdel a statků. (Výkřiky.) To jest věc vkusu a snad to je tak, že po delší době spolu práce a soužití vyvíjí se takový myšlenkový postup. Ale měli bychom míti za to, že snad páni nejsou přece tak silně ovlivněni hospodářskopoliticky jako čeští agrárníci, a proto bychom měli předpokládati, že němečtí agrárníci správně poznají vývoj, který se zde hrozivě vztyčuje, a že se proti němu obrátí.

Divím se, že se s této strany nic nepodniká proti tomuto novému nebezpečí. Kde jest posl. Windirsch, předseda zemědělské rady, který kdysi ukázal na nebezpečí rumunské obchodní smlouvy? Nevidí-li nového nebezpečí, mnohem většího nebezpečí vyjednávání o obchodní smlouvu s Jugoslavií? Proč k tomu mlčí? Nikdo neříká ani slova. Potom budou bědovati a říkati, že zemědělství jde vstříc těžkým dobám. Ale jest zapotřebí předejíti to a včas zažehnati, a aspoň tito pánové měli by vyvoditi důsledky, které vyvoditi mají.

Dopadne to asi tak, jako letos s maďarskou obchodní smlouvou. Byla vypovězena asi v době, kdy jsme si ostřili kosy, abychom zahájili žně, a když výpovědní lhůta trvá půl roku, přijde se včas o vánocích, kdy se končí. Právě podzim stačí, aby se sklizeň vymlátila a semlela a aby se zde kupci a pekaři, ale i všechna skladiště přecpala cizozemskou moukou. Prohlašuji dnes: Bude-li do 14 dnů uzavřena obchodní smlouva s Jugoslavií, nastane výpověď této smlouvy den na to skoro již příliš pozdě, poněvadž potom stále budeme musiti počítati s tím, že obchodní smlouva může uplynouti teprve v září a na podzim budeme míti znovu tutéž záplavu jako letos. Ale vy, kteří jste stále bědovali, že obchodní smlouva s Maďarskem byla bohužel vypovězena příliš pozdě, nehnete ani prstem, nečiníte nic, abyste odvrátili toto nově nebezpečí. Uzavíráte klidně obchodní smlouvu, při čemž víte jedno, totiž že předložení obchodní smlouvy Národnímu shromáždění jest přece jen komedií, že smlouva jest přijata ve chvíli, kdy ji vyjednavači podepíší, takže se nesmíme dáti uklidniti případným právem Národního shromáždění činiti námitky. Nyní jest zde příležitost, abyste proti tomu pracovali.

Považoval jsem dnes za svou povinnost poukázati na tyto nebezpečné poměry. Pozoruji, že páni čeští agrárníci, kteří jsou zde zastoupeni, s ješitným úsměvem toho nedbají, jsouce si vědomi, že jejich mocenský vliv ve vládě jest jistý, že od Jugoslavie nehrozí žádné nebezpečí a jistě se domnívají, když voličům řeknou, že velké přátelství, které nás spojuje s Jugoslavií, že velká politická koncepce našeho ministra pro věci zahraniční dr Beneše, Malá Dohoda, nám ukládá jisté závazky, jimž musíme dostáti, že tímto nápěvem, když jej budou hráti, úplně uspokojí své voliče. Varuji pány, aby tak lehkověrně a lehkomyslně nezacházeli s touto věcí a varuji, řekl bych, v poslední hodině, jak je, tak i německou agrární stranu, aby nekráčeli dále touto cestou. Dnešní hospodářský vývoj způsobil již v zemi hrozné spousty. Vnitřní kupní síla jest zlomena, zemědělství skutečně prodělává doby, že nemohou býti horší, a chcete-li býti agrární stranou nebo agrárními stranami, máte povinnost pro sedláky něco vykonati, ale nikoliv mlčeti a jen se zde roztahovati jako vládní strana a při tom hladce obětovati a zrazovati zájmy zemědělství. (Potlesk.)

Místopředseda Zierhut (zvoní): Slovo dále má p. posl. Biňovec.

Posl. Biňovec: Slavná sněmovno! Rozpočet a zejména bilance, v tomto případě závěrečný účet státu za r. 1929, lze považovati za podklad k posouzení skutečných hospodářských poměrů vnitrozemských a jejich souvislosti s hospodářskými a obchodními vztahy k sousedním státům.

Kdyby předloženému závěrečnému účtu nebyl předcházel rozpočet státní pro r. 1931, v němž se zvyšují berní a poplatná břemena obyvatelstva v době hospodářsky velmi tíživé, mohli bychom dáti souhlas ke schválení státního závěrečného účtu bez jakýchkoliv rekriminací.

To však nám nejen státní rozpočet, ale také hospodářský a finanční stav širokých vrstev lidových a zejména hospodářský a finanční stav územní samosprávy nedovolují. Zatím co státní závěrečný účet vykazuje za r. 1929 dosti značný pokladní přebytek a zvýšení pokladní hotovosti k 31. prosinci 1929 na 2 miliardy, naše samosprávné celky v pravém slova smyslu zchudly.

Poznamenává to Nejvyšší účetní kontrolní úřad v kapitole o silničním fondu, když odůvodňuje, proč nebylo v dostatečné míře využito státních dotací na rekonstrukci a zlepšení nestátních silnic touto větou:

"Tyto posléze uvedené podpory nedosáhly rozpočtem očekávané výše proto, že samosprávné korporace nebyly s to opatřiti si včas prostředky k úhradě kvoty nákladu prací zlepšovacích, aby subvence mohla býti udělena."

Podstata této věci je obžalobou té doby, v níž se zrodily zákony č. 77 a 125, jakož i zákon č. 76 ze dne 15. června 1927. Pod tíhou těchto zákonů sténá a umírá nejen administrativa územní samosprávy, nýbrž také její hospodářská a podnikatelská schopnost a pružnost, jež se osvědčila vždy, když hospodářská krise na bedra obyvatelstva dolehla. Novelisace zákona č. 77 je vinou nepřízně některých koaličních stran k samosprávě skrovnou náplastí na rány, jež praxí jmenovaných zákonů na samosprávu doléhají.

V běžné mluvě velmi často se používá přísloví, že jen ve zdravém těle zdravý duch. Mám za to, že by toto přísloví mělo býti respektováno v prvé řadě státní správou a pak by účetní uzávěrka státní obsahovala jinou realitu, než jakou má dnes.

Nosné údy našeho státního zřízení kvílí a úpí pod experimenty, jež byly spíše politickou mstou než objektivní starostí o uspořádání vnitrozemských správních zařízení a hospodářské bezpečnosti. V těchto dnech rozeslala obec Strupčice u Chomutova různým korporacím memorandum, jehož obsah odhaluje cíp nebezpečných zlořádů zaviněných zmíněnými zákony, jež jsou plné zřetelů ke kapitalistickým společnostem, ale bezohlednými k samosprávnému zřízení.

V obvodu obce sídlí velmi dobře prosperující uhelný podnik, jehož správa zajistila si tak značné dodávky uhlí pro státní dráhy na dlouhou řadu let, že více než 4/5 celé těžby dodávány jsou státním drahám. Zbytek těžby zužitkovává se přímo na dolech pro t. zv. pomocnou centrálu pro velkou mosteckou elektrárnu, takže těžba uhlí je plně zabezpečena a využita. Ve spořádaném zřízení a po všem tom, co si občanské strany od berní reformy slibovaly, mělo by se za to, že takovýto podnik plní své poplatné a berní povinnosti řádně a také včas. Zatím však se mají věci jinak. Toto těžařstvo neštítí se prováděti všemožné okliky právní i administrativní, aby se vyhnulo daňovým a přirážkovým povinnostem a tím se stalo pohromou nejen pro obec strupčickou, nýbrž také pro celý okres Jirkov, takže tato 2 samosprávná tělesa jsou před finanční propastí proto, že daně a přirážky během posledních let firmě předepsané, ale neplacené dostoupily výše přes 9 mil. Kč, na kterémžto obnosu participuje obec více než 1/3 a okres 1/6 svých příjmů. Jde o firmu Stejskal a muže za ní stojící. Tato firma získala r. 1922 od cizozemské firmy Bölel a spol. důl "Anna" ve Strupčicích a převzala podnik pod firmou "Union a spol." Zpachtovala dále velmi cenný sousední důl Ondřej a spojila oba podniky v jeden hospodářský celek. Za několik roků zaměnila původní firmu na firmu "Severočeské doly a elektrické centrály" a později pak proměnila firmu v "Union, Kohlenwerk, Aktiengesellschaft" a konečně v posledních dnech provedla novou změnu firmy na "Stejskal a spol.".