Předseda (zvoní): Dalším přihlášeným řečníkem je p. posl. Remeš. Dávám mu slovo.

Posl. Remeš: Slavná sněmovno! Jsem povinen především s poděkováním kvitovati, že závěrečný účet za r. 1929 byl předložen o 9 měsíců dříve, nežli zákon stanoví, v době, kdy ho mohli poslanci velmi účelně využíti jako dokladu srovnávacího při projednávání státního rozpočtu na r. 1931.

V tomto směru můžeme jenom poděkovati nejvyššímu účetnímu kontrolnímu úřadu, jestliže se stará o to, aby výsledky hospodaření předvedl parlamentu v účetní závěře pokud možno brzy, pokud tyto mají potřebnou srovnávací cenu a pokud závěry jako takové mohou býti při projednávání rozpočtu účelně užity.

Pokud se týče formální stránky účetní závěry, jsem povinen souhlasně s panem zpravodajem konstatovati, že se nejvyšší účetní kontrolní úřad snaží rok od roku učiniti účetní závěru tou měrou srozumitelnou, aby každý poněkud jen účetnictví znalý člověk mohl se v ní snadno a poměrně rychle orientovati.

Nejvyšší účetní kontrolní úřad koná svou povinnost svědomitě i v jiném ohledu. Sledujeme-li počet vykonaných revisí dohlídkových, vidíme, že rok od roku počet jich stoupá a přáli bychom si, aby každé hospodářství etátní mohlo býti aspoň jednou za rok nejvyšším účetním kontrolním úřadem podrobeno revisi.

Vážení pánové a dámy! Pokud jde o význam účetní závěry, tu chtěl bych říci, že účetní závěrku pokládám v jistém smyslu za důležitější akt, nežli je rozpočet sám, a to z těch důvodů, že rozpočet sám o sobě je jenom určitým plánem, podle kterého mají jednotlivé resorty státní správy hospodařiti, kdežto účetní závěra ukazuje, do jaké míry jednotlivá ministerstva, podniky a oddíly státní správy držely se tohoto plánu a zachovaly hranici, v níž se měly pohybovati.

Účetní závěře není věnována taková péče a pozornost, jak by si toho tento akt zasluhoval. Účetní závěrka není jenom soukromou záležitostí nejvyššího účetního kontrolního úřadu anebo jeho záležitosti úřední, účetní závěra je záležitostí všech oddílů státní správy, neboť ony právě při této příležitosti mají býti volány k odpovědnosti za výsledky hospodaření na rozpočet i za hospodaření mimo rozpočet. Domnívám se, že tradice, kterou jsme během 12 let samostatného státu při jednání o státní účetní závěrce mimoděk utvořili, neprávem po mém soudu snižuje význam a cenu státní účetní závěry, jestliže jednotlivé oddíly státní správy a sám parlament nepřikládá jí potřebného významu.

Vážení pánové, v západních státech je hrdostí finanční správy státní především, může-li prokázati, že rozpočtová čísla se shodují s účetní závěrou. A to je právě účelem účetní závěry, aby ukázala, do jaké míry bylo hospodařeno v mezích rozpočtu, anebo jak byl tento rozpočet následkem nešetření finančního zákona překročen. Shoda rozpočtových čísel se státní závěrkou budí doma i v cizině důvěru v objektivnost a prozíravost státní správy, dovoluje souditi na pořádek v administrativě státní, na ustálenost právních norem, jedním slovem na právní jistotu. U nás, žel, nemůžeme se touto předností zatím pochlubiti. Právě na výsledcích účetní závěry vidíme, že rozpočtová čísla našich státních rozpočtů nemají hodnoty absolutní, ani, žel, hodnoty přibližné. U nás se s rozpočtovými čísly eskamotuje, eskamotuje se jimi za určitým účelem, aby totiž státní finanční správa docílila reservy. Nemám nic proti tomu, snaží-li se státní správa finanční míti reservy, mám pro ně pochopení, musí je míti každé řádné hospodářství, je tedy na snadě, snaží-li se ministr financí, aby také on měl v rozpočtu určité reservy.

Jde ovšem o to, je-li potřebí ty věci dělati tak, jak se dělají u nás, zkreslovati čísla rozpočtová za tím účelem, aby bylo dosaženo potřebných reserv. Jsem toho mínění, že reservy mohou míti v rozpočtu své místo a že může se jim dáti rozpočtem příslušný výraz. Velké rozdíly mezi čísly rozpočtu a účetní závěrou budí nedůvěru k rozpočtu. U nás máme dva druhy rozdílů: u přímých daní jsou čísla rozpočtová nadsazována, kdežto u daní nepřímých neobyčejně nízko stanovena. Důsledek toho pak je, že účetní závěra vykáže nám daleko menší příjem na daních přímých a daleko větší příjem na daních nepřímých. Nevím, do jaké míry lze tuto tendenci jako správnou odůvodniti. Já ji za správnou pokládati nemohu.

Chtěl bych pak v úvodu své řeči poznamenati, že nejenom zde odchylují se rozpočtová čísla od účetní závěry velmi značně pokud jde o státní příjmy administrativní, nýbrž také pokud jde o jednotlivé podniky. Jsou některé případy takového druhu, že se nemohu ubrániti dojmu, že se nám předkládají vědomě nesprávná čísla rozpočtová. Budu míti příležitost ještě během řeči doložiti toto svoje tvrzení.

Naše účetní závěra není správnou ani pokud se týká přesnosti výnosu jednotlivých druhů daní. Ne že bych pro tento nedostatek vinil nejvyšší účetní kontrolní úřad, nikoliv! Nejvyšší účetní kontrolní úřad zhotoví státní účetní závěru z dílčích závěrek, jak je jednotlivá hospodářství předloží, a nemá pochopitelně ani ingerence ani možnosti tato čísla zpracovati jinak, nežli jak mu byla dodána. Účetní závěra neobsahuje předpis daní za ten rok, z něhož se počet klade, při tom nezabezpečuje nám naprostou jistotou, že jednotlivé druhy daní jsou tam zaúčtovány tak, jak na ně bylo placeno, a že je vyúčtováno tolik, kolik skutečně na nich poplatníci zaplatili. Mnozí se domnívají, že státní finanční úřady účtují daně podle jednotlivých příjmových pramenů. Tomu tak není, to by byl omyl. Všechny státní daně kontují se na jednu hromadu a potom podle určitého klíče se z té hromady rozdělují, vezme se do hrsti část a řekne se: tolik patří na všeobecnou daň výdělkovou, tolik na zvláštní daň výdělkovou, tolik na pozemkovou, tolik na důchodovou, tolik na tu a tolik na onu daň. Tedy to jsou toliko odhady od oka. Je pro to sice stanoven určitý klíč, ale nemáme naprosto žádné jistoty, že to, co se nám předkládá, je skutečností, jak by se nám tato ukázala, kdyby daně byly kontovány podle jednotlivých pramenů příjmových.

O státním rozpočtu míval jsem mínění, že je to nejvážnější a nejdůležitější produkt vládní a zákonodárné práce. Pravdivý a pevný rozpočet státní je nejlepší visitka pro zahraničí a nejúčelnější politický argument ve vnitřní politice. Budiž mi prominuto, řeknu-li, že dnes již nemám potřebné důvěry v čísla, která se nám v příjmové části státních rozpočtů předkládají. Vzpomínám si, jak jsme byli svého času státní správou ujišťováni, že nasazená čísla v rozpočtu na jednotlivé druhy daní skutečně vyjdou. Měl jsem důvěru v toto ujištění, ale ztratil jsem ji, zjistiv ze státních závěrek, která čísla nevyšla.

Uvádím jen namátkou některé příklady. Vezmu jenom dvě závěry, a to za poslední dvě léta, 1928 a 1929: V závěrce státní na r. 1928 jsou uvedena tato čísla: podle rozpočtu měla všeobecná daň výdělková vynésti 180 mil. Kč, podle účetní závěry však vynesla toliko 96,647.107 Kč, tedy méně o 83,352.893 Kč. Zvláštní daň výdělková měla podle rozpočtu vynésti r. 1928 230 mil., podle účetní závěry vynesla však toliko 41,195.301 Kč, tedy méně o 188,804.699 Kč. Daň pozemková měla podle rozpočtu vynésti r. 1928 130,035.000 Kč, kdežto výsledek podle účetní závěry vykazuje toliko 116,070.099 Kč, tedy méně o 13,964.901 Kč. Daň výdělková měla r. 1929 vynésti podle rozpočtu 175,365.500 Kč, vynesla však podle účetní závěry toliko 48,013.278 Kč, tedy méně o 127,352.222 Kč. Zvláštní daň výdělková, kterou platí podniky k veřejnému účtování povinné, měla podle rozpočtu vynésti r. 1929 221,450.000 Kč, podle účetní závěry činil však výsledek 87,928.386 Kč, tedy méně o 133,521.614 Kč. Rozpočet daně pozemkové činil 128,922.000 Kč, výsledek byl však jen 87,032.287 Kč, tedy méně o 41,959.713 Kč.

Posuzuji-li tedy daně výdělkové, činil skutečný jejich výnos r. 1928 jenom 33· 6% prelimináře a r. 1929 jenom 34·3% prelimináře. Tedy rozdíl r. 1928 byl 272,157.592 Kč a r. 1929 260,873.836 Kč.

Selhání výdělkových daní je jistě pro ministerstvo financí fatální věcí, zároveň je však i těžkou pohromou pro samosprávné finance. Výdělková daň - prvá, druhá i třetí - jsou velmi důležitou složkou přirážkové základny. Selže-li daň, selže přirozeně i výnos samosprávných přirážek a samosprávné finance ocitají se následkem toho na suchu. Finanční správa státní má reservy v nepřímých daních, v dani z obratu a v dani důchodové. Je-li výsledek výdělkových daní nepříznivý, není to ještě nebezpečím pro rovnováhu rozpočtu a pro státní pokladnu. U samosprávy je tomu však, bohužel, jinak. Ta reserv nemá a selže-li tak vydatný zdroj příjmů, jako jsou přirážky k daním výdělkovým, je pak situace samosprávných financí pochopitelně kritickou.

Nám, kteří máme přímou účast na samosprávě, nemůže býti lhostejno, proč naráz selhávají výdělkové daně. Pátráme po příčině a nalézáme jich několik.

Předně je to přímo podivuhodná benevolence finanční správy k výrobním vrstvám.

Máme jistě porozumění pro potřeby našeho průmyslu, obchodu, živností, peněžnictví a dovedeme pochopiti a uznati, že v době po převratu, dokud nebyly ustáleny hospodářské a měnové poměry, bylo třeba jistých ohledů. Ale ohledy nesmí se zvrhnouti ve stabilisovanou protekci. Dám o tom mluviti několika číslům.

V letech 1919 až 1929 je poměr předpisů k odpisům u některých daní tento: na dani obratové bylo za tuto dobu celkově předepsáno 18.685,998.591 Kč a bylo celkově odepsáno 553,871.589 Kč. Na 100 Kč předpisu připadá tedy u daně obratové 2·8 Kč odpisu.

Daň důchodová byla předepsána za tato léta částkou 14.696,564.604 Kč a bylo z ní celkově odepsáno 1.988,666.465 Kč, čili na každých 100 Kč předpisu 13·5 Kč odpisu.

Všeobecná daň výdělková byla předepsána za tato léta 2.217,486.769 Kč a bylo z ní odepsáno 390,992.138 Kč; čili na každých 100 Kč předpisu 17·50 Kč odpisu.

Zvláštní daň výdělková byla předepsána za léta 1919 až 1929 částkou 2.744,969.706 Kč a bylo z ní odepsáno 586,789.881 Kč, čili 21.3 Kč odpisu z každých 100 Kč předpisu.

Stabilita daňových čísel předpisových je tedy dána těmito relativními hodnotami: u daně z obratu 97·2%, u daně důchodové 86·5%, u všeobecné daně výdělkové 82·5% a u zvláštní daně výdělkové 79·7%. To jsou cifry velmi výmluvné. Daňové předpisy jsou tedy nejlabilnější u daně, která je vyměřována na základě bilancí, na základě obchodních knih, účetních pomůcek, tedy na základech vyloženě reálných. Dovedl bych pochopiti labilnost daňových předpisů u daní, kde se základy stanoví převážně odhadem, tam se mohou vyskytnouti podstatné diference, ale u bilancí? Ty jsou přece sdělávány na základě obchodních knih a nemohou vykazovati takových rozdílů. To není jen opravení chyb a křivd, tedy věc řádná a samozřejmá, nýbrž jde o věc neřádnou, o zřejmé protekční povolování odpisů. Odepsala-li však finanční správa v letech 1919 až 1929 na všeobecné dani výdělkové 390,992.138 Kč a na zvláštní dani výdělkové 586,789.881 Kč, tedy úhrnem 977,782.019 Kč, bezmála miliardu, odepsala současně nejméně šestkráte tolik přirážek samosprávných, tedy asi 6 miliard Kč. I když jsme si vědomi, že určitá část odpisů připadá na opravení chyb při vyměřování daní, soudíme, že nejméně 2/3 jsou odpisy na základě zákona č. 235 z r. 1924, tedy odpisy více méně protekční. Ale i v tomto omezení representuje odpis samosprávných přirážek nejméně 4 miliardy Kč. Hledá se stále příčina krise samosprávných financí. 4 miliardy odepsaných přirážek, to je myslím sama o sobě příčina dostatečná, proč samospráva dnes topí se v dluzích a nemůže popadnouti dechu.

Dalším přesvědčivým dokladem této daňové politiky jest daň z válečných zisků. Od r. 1919 do konce r. 1929 bylo na této dani, kterou z válečných zisků měli zaplatiti ti, kteří dovedli těžiti z válečné bídy, odepsáno: v Čechách 455 milionů Kč, na Moravě 119·3 mil. Kč, ve Slezsku 20·1- mil. Kč, na Slovensku 72·9 mil. Kč, na Podkarpatské Rusi 6·4 mil. Kč, dohromady 673,967.274·66 Kč. Nedoplatek na této dani koncem roku 1929 činil 439,518.916 Kč. R. 1930 byl preliminován příjem na tuto daň částkou 850.000 Kč. R. 1931 nebyl již v rozpočtu státním preliminován z tohoto titulu příjem úplně žádný. Z těchto čísel je vidno, že finanční správa na válečné dani již odepsala 673·9 mil. Kč a hodlá pravděpodobně ještě odepsati celý nedoplatek, tedy 439 mil. Kč, takže odpis na této dani bude činiti dohromady 1.113,486.190 Kč. Nemohu si pomoci a musím říci, že to je zase miliardový present výrobním vrstvám.

Dalším dokladem protekční politiky daňové je daňová reforma. Zákonem č. 76 z r. 1927 jsme nebyli nadšeni. Znamenal sice pokrok po stránce formálního práva daňového, soustředění předpisů na přímých daních, unifikaci daňového práva, ale neznamená zlepšení naší daňové soustavy. Daňovou reformou se nezměnila struktura naší daňové soustavy vůbec, provedl se pouze přesun daňového břemene. Ulevilo se zejména velmi podstatně na přímých daních výrobním vrstvám a břemena státní a samosprávná se přenesla na daně spotřební a samosprávné dávky. S tohoto hlediska znamená vlastně daňová reforma zhoršení naší daňové soustavy. Daňové a dávkové břemeno státní a samosprávné doléhá po daňové reformě daleko tíživěji na sociálně slabé poplatníky než na poplatníky zámožné. Přímé daně se soustavně snižuji, daně spotřební a obchodové se rozpínají. Na důkaz toho uvedu opětně několik číslic.

Porovnáme-li výsledky platby uvedené ve státních závěrečných účtech za r. 1926 a 1929, dostaneme tyto výsledky: R. 1926 přímé daně 2.288,343.320 Kč a r. 1929 2.031,615.334 Kč, tedy méně o 256,727.986 Kč. Daně spotřební vynesly naproti tomu r. 1926 1.479,265.093 Kč, roku 1929 1.940,936.628 Kč, tedy více o 461,671.535 Kč. Cla vynesla r. 1926 1.009,728.271 Kč, r. 1929 1.426,254.211 Kč, tedy více o 416,525.940 Kč. Zisk tabákové režie činil roku 1926 1.171,762.221 Kč, r. 1929 1.389,472.631 Kč, tedy plus 217,710.410 Kč. Daň přepravní vynesla r. 1926 474 mil. Kč, r. 1929 501 mil. Kč, tedy více o 26 mil. Kč. Daň z obratu r. 1926 2.589 mil. Kč, r. 1929 2346 mil., tedy méně o 242 mil. Kč. Monopoly r. 1926 43 mil., r. 1929 35 mil. Kč, tedy méně o 7,771.033 Kč.

Dáme-li tato čísla dohromady, zjistíme, že proti poklesu přímých daní v částce 256,727.986 Kč činí vzestup spotřebních a obchodových daní 872,063.027 Kč.

Tvrdil-li jsem již před rokem nebo ještě dříve, že utíkáme střemhlav od soustavy přímých daní, mám za to, že jsem situaci odhadl správně, neboť výsledky závěrečných účtů jsou neklamným potvrzením tohoto skutečného fakta. Toto přesunutí daňového břemene v neprospěch sociálně slabých vrstev občanstva nutí mě k energickým námitkám proti této vývojové linii naší daňové politiky. Nemůžeme trpěti, aby se soustavně zhoršovaly životní podmínky pracujících vrstev. Schválíme-li účetní závěr, neznamená to, že dáváme sankci daňové politice, která si troufá jen na chudé a má plno ohledů k vrstvám zámožným. Schválíme-li tento účet, činíme tak v zájmu státu a s tou podmínkou, že se musí pro budoucnost radikálně pracovati na změně naší daňové politiky a daňové prakse.

Jsme zásadně proti daňové soustavě, v níž převládá spotřební a obchodová daň kvotového typu, pokládajíce tuto soustavu za špatnou, poněvadž relativně zatěžuje více chudé než bohaté. Daně spotřební a obchodové zvyšují ceny statků. Při vyšších cenách statků a stejném peněžním důchodu zmenšuje se reálný důchod. Tyto účinky jsou nejtíživější při malých důchodech. Při důchodech vyšších tíživost klesá, ba mizí úplně. Spotřební a obchodové daně jsou tedy opačně progresivní, je proto třeba v zájmu chudých vrstev obyvatelstva buď nahraditi spotřební daně v daňovém systému daněmi spravedlivějšími nebo hledati zlepšení ve struktuře spotřebních a obchodových daní.

Konkretně bych doporučoval lepší vybudování daní přímých a vybudování generální daně spotřební s progresivními sazbami na předměty vyšší spotřeby, pohodlí a přepychu. Jsem si dobře vědom, že přímé daně mají své slabiny v obtížném zachycování daňových základů, ale přes to jsem přesvědčen, že zlepšením ukládací techniky a lepší organisací vybíracích úřadů lze zlepšiti podstatně výnos přímých daní, zejména daně důchodové. Počítám, že při 80%ním zachycení dani podléhajících důchodů vynesla by daň důchodová 2 miliardy Kč. Oč by vzrostl výnos přímých daní, o to by se daly snížiti nejtíživější daně spotřební a obchodové.

V poslední době projevují se snahy, postaviti spotřební daně do příznivějšího světla. V "Národních listech" pokusil se o to svého času pan dr Fousek, který tam prováděl důkaz, že spotřební daně nejsou tak špatné, jak to vykládají o nich socialisté. Spotřební daně nepůsobí prý jen snížení reálných důchodů pracujících vrstev, nýbrž ve svých druhotných účincích vyvolávají také zvýšení mezd a platů, praví pan dr Fousek. Snížení reálných důchodů v důsledku zvýšených cen statků má prý za následek snahu po zvýšení mezd a platů, vyvolává mzdové boje, jejichž výsledkem je zvýšení mezd.

Pan dr Fousek líčí pak další účinky spotřebních daní takto:

"Podnikatelé snaží se přirozeně spotřební daň, přesunutou na ně zvýšenými mzdami, přesunouti dále, a to vůbec ve formě zvýšení cen vlastních výrobků, nebo jsou nuceni racionalisovati výrobu resp. provoz podniku, aby snížením režie získali prostor pro přesunutou daň anebo konečně, nemohou-li ani zvýšiti ceny zboží ani snížiti režii, musí nésti přesunutou daň ze svého. Spotřební daň stane se prý konec konců tíživým problémem jen pro podnikatele." Skutečnost jest ovšem trochu jiná, než jak ji líčí pan dr Fousek ve své teorii. Neviděli jsme dosud nikdy a také asi neuvidíme, že by zavedení nových spotřebních daní resp. zvýšení dosavadních a tím tedy zvýšení cen zboží mělo v zápětí zvýšení mezd a platů. Zvýšení mezd a platů sleduje zvýšení cen ve značném časovém odstupu. Z toho vyplývá, že po celou dobu disparity mezi hladinou cen a mezd zvýšené ceny snižují životní míru pracujících vrstev. Zvýšení mezd neodpovídá nikdy zvýšení cen. S tohoto hlediska každé zvýšení cen znamená trvalé zhoršení životní míry sociálně slabých občanů. Konečně závěr úvahy, že přesunutou daň spotřební nese podnikatel ze svého, nepodaří-li se mu ji přesunouti do ceny vlastních výrobků nebo vsunouti do režie, pokládám při nejmenším za ukvapený.

Zvýšení mezd nepůsobí obvykle snížení podnikatelského zisku. Vyšší mzdy znamenají při řádné organisaci podniku vždy vyšší výkon, zlepšení a zrychlení výroby a zmenšení provozních ztrát. Sytý, spokojený dělník vydělá zase vždy více než dělník hladový a zoufalý. Vyšší mzdy znamenají oživení domácího trhu, zvýšení konsumu, oživení výroby, což má nesporný vliv na výnos podniků a přichází nazpět podnikateli.

Přesun spotřebních daní nezastavuje se za normálních okolností u podnikatelů, jde obvykle dále. U občanů odkázaných na mzdu a plat snižují spotřební daně vždy reálný důchod, snižují životní míru nebo konsumují zbytný důchod, určený k získání kulturních potřeb. Mají tedy vliv i na kulturní úroveň pracujícího lidu. Proto máme proti spotřebním a obchodovým daním v dnešní formě oprávněnou antipatii. Víme, že z důvodů rozpočtové rovnováhy nemůže se jich státní pokladna úplně vzdáti, ale chceme, aby jejich tíživost byla zmírněna.

Dovolte mi, abych se ještě vrátil několika poznámkami k daňové reformě. Daňová reforma byla dělána pod heslem "Umožniti tvorbu kapitálu." Myslím, že se v tomto směru šlo trochu daleko, umožnila-li se zákonem tvorba kapitálu na úkor státu. Mám na mysli zvláštní daň výdělkovou. Výnos této daně byl preliminován v rozpočtu na r. 1926 částkou 280,350.000 Kč, v rozpočtu na r. 1931 pouze 100 mil. Kč, tedy o 180,350.000 Kč méně. Připočteme-li k tomu 450% přirážek, dostaneme se zase k jedné miliardě Kč, o kterou se v jediném roce snižuje daňová povinnost poplatníků zvláštní daně výdělkové. Miliardu daní s přirážkami ročně ušetřiti, jest ovšem lehké "tvoření kapitálu".

Jak vypadají důsledky berní reformy pro podniky veřejným účtováním povinné, dovolím si dokumentovati na několika ukázkách. Uvedu předpisy některých podniků v Praze.

Tangenta centrály Živnostenské banky r. 1927, kdy ještě nepůsobila berní reforma, činila v Praze 1,825.146 Kč, po zavedení berní reformy jen 603.272 Kč. Klesla tedy tangenta pražské centrály Živnostenské banky po zavedení berní reformy na celou 1/3, je o 2/3 nižší, než byla před berní reformou. Tentýž stav jeví se u banky Českých legií, kde jest rovněž takové citelné snížení.

Pražská centrála České úvěrní banky a Úvěrní ústav měla předpis před berní reformou 1,860.982 Kč a po berní reformě jen 722.505 Kč.

Podle závěr těchto peněžních ústavů vypadala daňová povinnost v několika letech takto:

Živnostenská banka vykázala r. 1926 29 mil. Kč čistého zisku a zaplatila z nich podle dřívějších předpisů 32 mil. Kč na daních a přirážkách. Zdálo by se, že je to neúměrné, ale vedle zisků vykázaných bilančně jsou zde ještě jiné zisky, které podle zákona dřívějšího byly k čistému zisku připočítávány, proto tyto daně a přirážky zde dosahují 32 mil. Kč. R. 1927 vykázala Živnostenská banka 40 mil. Kč čistého zisku a zaplatila z nich 33 mil. Kč na daních a přirážkách. R. 1928, tedy po účincích berní reformy, vykázala Živnostenská banka 41 mil. Kč čistého zisku a zaplatila na daních 21 mil. Kč. R. 1929 je pokles ještě citelnější.

Česká banka Union měla r. 1926 30 mil. Kč čistého zisku a zaplatila na daních a přirážkách 25 mil. Kč; r. 1927 vykázala 33 mil. Kč čistého zisku a zaplatila na daních a přirážkách 22 mil. Kč, r. 1928 vykázala 34 mil. Kč čistého zisku a zaplatila 15 mil. Kč.

Česká průmyslová banka měla r. 1926 19 mil. Kč čistého zisku a zaplatila na daních 10 mil. Kč, r. 1927 měla 21 mil. Kč čistého zisku a zaplatila 8 mil. na daních a přirážkách a r. 1928 vykázala 20 mil. Kč čistého zisku a zaplatila na daních a přirážkách 4 mil. Kč.

Česká eskomptní banka vykázala r. 1926 30 mil. Kč čistého zisku a na daních zaplatila 221 mil. Kč; r. 1927 vykázala zisk 35 mil. Kč a zaplatila 13 mil. Kč na daních a přirážkách a r. 1928 vykázala 36 mil. Kč čistého zisku a zaplatila na daních a přirážkách 7 mil. Kč. A tak bych mohl, vážení pánové a dámy, pokračovati dále. (Výkřiky.)

Veřejnost se právem pozastavila nad tím, že podle státní závěry bylo r. 1928 zaplaceno na zvláštní dani výdělkové pouze 41 mil. Kč. R. 1927 bylo na této dani placeno 251 mil., takže platba poklesla o 209 mil. Kč. To je úžasný rozdíl. Zdá se nemožným a bylo proto požadováno vysvětlení. Státní statistický úřad veřejnosti vysvětlil, že ve skutečnosti bylo r. 1928 zaplaceno na zvláštní dani výdělkové 238,756.000 Kč. Z toho však bylo vráceno hotově z titulu přeplatků, resp. přeúčtování na jiné daně 197,560.771 Kč, takže jako skutečná platba na zvláštní daň výdělkovou zůstalo jen oněch 41,195.301 Kč. Žádný podnik neplatí na daních více, než je nezbytně povinen, neboť zbavoval by se provozních kapitálů. Poplatníci zvláštní daně výdělkové zřejmě očekávali, že snížení daně v důsledku daňové reformy nebude podstatné. Posuzovali patrně jen snížení sazby a neuvědomovali si dosah různých ustanovení, která je mile překvapila, ježto byla do zákona nenápadně vpašována. Jsou to zvláštní fondy, do kterých se odlévaly zisky, je to ustanovení o 20%ním odpisu z investic, které mohou býti odepsány, je to holding, je to odpočitatelnost položky daňové a přirážkové atd. A důsledek toho je, že předpis této zvláštní daně poklesl, jak jsem konkrétně dokázal na ciferních příkladech, o 2/3. Představme si, co to znamená pro samosprávu za těchto okolností, když zde běží o daně, ke kterým se připínají samosprávné přirážky.

Pan ministr financí sám doznal, že byl výsledkem daňové reformy překvapen. Překvapení p. ministra je mně totiž důkazem, že daňová reforma byla dělána úplně povrchně, bez pevných statistických základů, bez představy o dosahu určitých ustanovení zákonných. Jinde ve světě je zvykem, že se dosah každé reformy předem propočte na základě podrobných dat statistických, že se bedlivě uváží dosah jednotlivých ustanovení, takže nemůže a nesmí býti žádných "překvapení". U nás naproti tomu se dělají dalekosáhlé reformy čistě sousedsky. Dokladem toho je také zákon o samosprávných financích, dělaný bez nejzákladnějších statistických dat. Nedivme se, že většina našich zákonů v praxi zklame, musí se opravovati, doplňovati, novelovati, což nikterak nezvyšuje prestyž ani naší vysoké byrokracie, ani našeho parlamentu.

Mluví se v poslední době mnoho o potřebě reformy finanční správy. Po tom všem, co jsem dosud uvedl, myslím, je každému zřejmo, že energická náprava je naprosto nutná.

Několik slov o daňové morálce. Daňová morálka, po mém soudu, je barometr loyality, lásky ke státu a občanské vyspělosti. Jistě po právu se tvrdí, že poměr občanstva ke státu dá se měřiti úctou k zákonům a podle plnění občanských povinností. Výška daňových nedoplatků a protekčních odpisů je naopak důkazem, že to s tou občanskou vyspělostí není ještě u nás valné, zejména ne mezi vrstvami zámožnými. Podle státní účetní uzávěrky za r. 1929 máme koncem roku na nedoplatcích přímých daní 2.832,709.010 Kč, na dani z obratu inclusive úroky z prodlení 1.384,711.248 Kč, na spotřebních daních 171,966.566 Kč, na poplatcích 533,616.268 Kč, na monopolu 12,097.390 Kč, úhrnem s různými náhradami 4.940,929.023 Kč.

Zajímavý je poměr nedoplatků k přeplatkům. U přímých daní to vyhlíží takto: nedoplatky 2.832,709.010 Kč, přeplatky 107,494.843 Kč. U daní z obratu je tento poměr: nedoplatky 1.384,711.000 Kč, přeplatky 40,005.671 Kč. Kdybychom měli opravdu pořádek v daňové administraci, měl by poměr býti naprosto obrácený. Daně mají se podle zákonných předpisů platiti předem podle posledního předpisu a měl by se proto v závěrce objeviti přeplatek ve výši posledního předpisu.

Čísla, která jsem uvedl, ukazují, že jsme tohoto pořádku ještě nesmírně vzdáleni. Mám však vážné pochybnosti, zda se vůbec dožijeme pořádku v daňových věcech. Mám pro tento pesimismus tyto důvody:

Z celkového nedoplatku přímých daní koncem r. 1929 2.832.709.010 Kč připadá na nedoplatky za berní roky 1926 a starší 2.109,942.886 Kč, na nedoplatky za berní r. 1927 277,462.829 Kč, na nedoplatky za berní rok 1928 445,303.295 Kč. Jak viděti, začínají nedoplatky daňové za roky účinností berní reformy zase vzrůstati. Daň z obratu má tutéž tendenci. Z celkového nedoplatku 1.384 mil. Kč připadá na nedoplatky: za berní r. 1926 a předcházející 554·6 mil. Kč, na nedoplatky r. 1927 277.3 mil. Kč, na nedoplatky r. 1928 552·2 mil. Kč a na nedoplatky r. 1929 - zde jde ovšem jenom o předběžné předpisy, poněvadž předpisy hotovy nejsou - 449.967 Kč.

Všechna tato čísla dokazují, že naše administrativa přímých daní jest opravdu ve velmi vážné a těžké krisi. Nepřehlížím, že zde spolupůsobí i krise hospodářská, ale hlavně, jak jsem to již při projednávání rozpočtu vyložil, jsou příčiny krise nedostatky finanční administrativy. Ale nejen administrativní ztrnulost jest jednou z příčin neutěšeného stavu naší daňové administrace, nýbrž jistě velmi závažnou příčinou je také daňová morálka našeho poplatnictva. Mnoho se o této věci mluví a píše. Plným právem se vidí v daňové demoralisaci nebezpečí pro stát. Musí nás zajímati, co způsobilo tak hlubokou demoralisaci. Vysocí úředníci státní, kteří representují naši finanční správu, měli o věci zvláštní poradu a definují příčiny takto: Tvrdí, že to je neblahý politický vliv vykonávaný v posledních letech na finanční správu dosud neobvyklými prostředky (Slyšte!) a neobyčejnou měrou. Tvrdí, že je to hluboký pokles berní morálky a dnes již téměř všeobecné spoléhání na odpis daní při nahromadění nedoplatků a tím i vžitá tendence daně včas neplatiti. Dále tvrdí, že je to nedostatečný stav personálu to, co my tvrdíme již několik let - jeho mnohdy nedostatečné vybavení znalostmi, jež dnes finanční úředník musí ovládati, a ne vždy náležitá organisace u jednotlivých úřadů a tím neekonomické využití pohotových pracovních sil.