Musíme konstatovati a na tom setrvati: Jde to špatně a půjde to, bohužel, ještě hůře a to ještě hodnou chvíli. V takových dobách nemůžeme a nesmíme se spokojiti se zákonem, který vlastně neznamená nic jiného než jen proměniti již uzavřené běžné dluhy v konsolidované. (Předsednictví převzal místopředseda Špatný.) V této těžké době žádáme více. Pohlédneme-li na situaci na peněžním trhu, musíme konstatovati, že se uznává za příznivou. To konstatuje i odůvodnění tohoto návrhu zákona, že situace jest zvlášť příznivá pro přijetí státní půjčky. Skutečně mají banky velké množství volných peněz. Samo sebou není to podle mého mínění známkou příznivého hospodářství, neboť jistě to nejsou plody, které se ukládají, aby znovu přinesly plody, nýbrž jsou to kapitály, části hlavního kmene, podstaty, které zde leží, poněvadž se jich nemůže v hospodářství použíti. Jest to tedy zaražená krev v hospodářství. Vyssaje-li nyní stát toto množství a jinými přívody je znovu uvede do hospodářství, pak jistě splní hospodářský úkol. Státní zápůjčka bude v dnešní době jistě populární, bude brzy přepsána a musíme konstatovati, že by dopadla ještě lépe, kdyby obyvatelé věděli, že se tím sledují velké hospodářské a sociální účely a že se jí nemají uhraditi jen staré dluhy, staré investice, nýbrž že se jí mají umožniti nové investice, skutečně produktivní práce.

Obyvatelstvo utíká od akcií, to jest zřetelný zjev poslední doby a obrací se rádo ke státní půjčce. Uvádí-li odůvodnění návrhu ve svém úvodu, že se finanční správa v posledních letech vyhýbala tomu, aby investiční výdaje státních podniků byly hrazeny půjčkou, neodpovídá to docela skutečnosti. Především fondy, mezi nimi hlavně silniční fond, nadělaly docela značné dluhy. Máme nyní zase návrh, podle něhož se má založiti fond pro vodní hospodářství a meliorace, návrh, ve kterém se přece hned v jednom z prvních paragrafů ustanovuje právo tohoto fondu, totiž uzavříti půjčky až do částky více než 800 milionů Kč. Máme dále návrh, který se rovněž brzy bude projednávati a který rovněž chová v sobě možnosti, že se budou dělati takové dluhy. Není tedy správné, že se v minulé době nedělaly investiční dluhy, nýbrž tyto dluhy jsou zde, časem ještě velice vzrostou a jsem přece přesvědčen, že tyto dluhy jsou státní dluhy. Pan ministr financí se ve výboru proti tomu bránil a prohlásil, že právě proto byly tyto fondy zřízeny, aby jim jako právnickým osobám bylo možno, aby samy dělaly dluhy a uzavíraly zápůjčky, které právě nejsou státními dluhy. S hlediska správně-technického a správně-právnického jest to sice pravda. S hlediska národohospodářského není to podle mého přesvědčení správné. Neboť kdo ručí za tyto dluhy fondů? Přece jen stát. Nebude-li fond moci jednou těchto dluhů zaplatiti, nezbude nic jiného, než aby právě stát zaplatil tyto dluhy a proto jsou to skutečně státní dluhy, patří do státního hospodářství a také do státního závěrečného účtu. To se dosud nedělo. Těmito četnými dluhy fondů došlo k tomu, že ústavy, jako na př. Ústřední sociální pojišťovna, mají více státních papírů než žádá předepsaná kvota a že i pensijní ústav pro tyto půjčky fondů bude brzy ucpán, než aby mohl přijímati státní papíry. To jest také důvod, proč tyto ústavy nemají nyní skoro již peněz na př. na stavby pro obce a družstva.

Pan ministr financí nyní doznává, že v dobách krise nelze udržeti jinak zdravé zásady: "Každý podnik, i státní, má se sám vydržovati a umořovati", a že tedy nezbývá právě nic jiného, než vkročiti na cestu půjčky a po té stránce vytyčuje dvě zásady, o kterých by se tak leccos dalo mluviti. Za prvé praví, že půjčka musí býti vnitřní. Za druhé praví, že její úhrnná částka musí býti omezená se zřetelem na možnost umístění na domácím peněžním trhu, aby nynější kursy státních papírů byly zajištěny.

Pokud jde o první zásadu, že se rozhodně má trvati jen na vnitřních půjčkách, rád bych ji srovnal s úsilím o soběstačnost, které nyní v oboru výroby zboží zachvátilo skoro celou zeměkouli. Jest ovšem pochybné, zdali tato úsilí o soběstačnost jsou také skutečně blahodárná nebo nejsou-li jen důsledkem válečné psychosy a tudíž vlastně chorobnými zjevy v hospodářství. V oboru výroby zboží a spotřeby zboží úsilí o soběstačnost naprosto neprokázala, že by byla blahodárná, a vedla k tomu, že se státy obklopují neobyčejně vysokými celními zdmi, že s protekcionismem dosud neznámým vydupaly ze země méně cenné průmysly a že tyto skleníkové rostliny uměle udržují na životě s tím jediným výsledkem, že vlastní spotřebě vnucují méně cenné zboží za ceny značně vyšší než jsou ceny na světovém trhu. Tím zdražují celé živobytí a zostřují ještě všeobecnou hospodářskou bídu. Přibývá tedy hlasů varujících před pokračováním v tomto úsilí o soběstačnost. Jest tedy více než nápadné, že ministr financí i nyní, v době nouze, takové mínění považuje za rozhodující pro své půjčky.

Nemohu s tímto míněním souhlasiti. Světové hospodářství jest nemocné, nemocné až do morku. Tato nemoc zachvátila všechny jeho části a údy, i peněžní hospodářství a peněžní obrat. Vzpomeneme-li si na staré doby před válkou, shledáme, že tehdy bylo zlato na světě poměrně rovnoměrně rozděleno a že především zlato také skutečně obíhalo. Dnes jest zlato nashromážděno na dvou velkých hromadách a ze všeobecného oběhu skoro úplně zmizelo. Rád bych mluvil docela obrazně a řekl, (Výkřiky posl. inž. Kalliny.) že by bylo zapotřebí, aby byl obnoven tento starý stav skutečného oběhu zlata a aby dvě velké hromady zlata, v Anglii a v Americe, byly znovu rozhrabány.

Prostředkem k tomu jsou cizozemské půjčky. A ani velké státy se neostýchaly přijímati takové cizozemské půjčky právě od těchto států bohatých zlatem, aniž se tím jejich peněžnictví dostalo do nepořádku. Jde právě o to, jak se to dělá, nikoliv pouze o to, zdali se to dělá. Byla mi, jak jsem četl v dnešních novinách, vložena do úst slova, jako bych se byl včera ve výboru rozhodně vyslovil pro cizozemskou půjčku. Tvrdím, že to jest omyl a nečiním toho ani dnes, nýbrž pouze pravím, že jest možné a pravděpodobné, že domácí peněžní trh bude půjčkami, které nyní budou uzavřeny, půjčkami, které budou uzavřeny později a půjčkami, které uzavrou také země, okresy, města a obce, přepjat, takže bude klásti horší podmínky pro půjčky než cizina. Stane-li se to, pak proboha nenahlížím, proč by se neměla dáti přednost levným cizozemským půjčkám před drahou domácí půjčkou jen proto, poněvadž by to bylo proti teoretickému stanovisku, že se nemá zásadně vůbec cizozemská půjčka uzavírati. Je-li domácí peněžní trh tak pružný, že beze všeho může vyhověti všem požadavkům, které se nyní na něj kladou, pak není, jak řečeno, zapotřebí uzavírati cizozemskou půjčku. Ale obávám se, že zde této pružnosti nebude.

Ještě více zaráží druhá zásada, obsažená v odůvodnění, že bursovní stav cenných papírů má určovati míru půjčky. To silné připomíná hospodářskou politiku dr Rašína, který také pohlížel na celé národní hospodářství s hlediska měnového politika a domníval se, že čím vyšší bude kurs československé koruny v Curychu, tím lépe se bude vésti československému hospodářství. Víme zcela dobře, že Rašín tento luk přepjal, že se mu sice podařilo zabrániti inflaci v té míře, jak ji musilo prodělati Německo, že však deflace byla by způsobila mnohem méně bolestí, kdyby kurs československé koruny v Curychu nebyl býval vyhnán tak vysoko. Mimo to nenahlížíme, že by peníze, bursovní kurs, měly býti rozhodující pro věci, které vlastně patří ke všeobecnému národnímu hospodářství. Nelze se přece podrobovati zásadě, že hlavní jsou peníze a že všeobecné národní hospodářství jest jen vedlejší věcí nebo následkem, nýbrž naopak, peníze jsou pomůckou hospodářství, nic více.

Moje strana nepohlíží na věci s hlediska fiskálního, s hlediska bursovního technika, nýbrž s hlediska národního hospodáře, který má starost o další vývoj hospodářský a sociální; a tu vidíme především, že hospodářská nouze stále více vzrůstá a s ní nezaměstnanost a jsme především jiným přesvědčeni, že stát jest povinen výdělečným vrstvám obyvatelstva umožniti práci a tím i výdělek.

Musím se při této příležitosti postaviti rovněž proti mínění pana ministra financí dr Engliše, jenž praví, že nesmíme dělati dluhy na tak zvané neproduktivní výdaje, nýbrž jen na produktivní. Nuže, pánové, můžeme této zásadě ponechati snad teoretickou platnost, v praxi ji nelze však udržeti, především nikoliv v nynější době. Snad by se dala ospravedlniti ještě v době lepší konjunktury, dnes, v době nouze nelze se takovým zásadám podrobovati, neboť tu by žádná obec nesměla stavěti školu nebo nemocnici. Vždyť i to jsou věci, které se nedají zaplatiti z běžných výdajů, na které si každá obec vypůjčovala, vypůjčuje a i příště bude vypůjčovati, poněvadž tyto částky jsou příliš veliké, než aby na ně bylo lze uspořiti dávkami nebo poplatky; a tyto výdaje jsou neproduktivní potud, že se tyto ústavy nezúročí v té formě, jako na př. elektrárna nebo plynárna nebo nějaký obecní podnik, neboť ony tvoří samy pro sebe fond, který jejich výnos zase sám spotřebuje. Poskytuje-li dnes nějaká škola skutečně nějaký výnos, je-li nemocnice aktivní, pak z toho nemá nic obec, která tuto školu nebo nemocnici vystavěla. Půjčka se nemůže umořovati a zúročiti z těchto výnosů, nýbrž tyto výnosy plynou do fondu nemocničního nebo ústavního. Obec udělala dluh a zůstává dlužníkem. A jen nepřímo tím, že má nemocnice rozličné potřeby, které se uhrazují v obci, že do školy docházejí žáci, že tito žáci žijí v obci a jsou spotřebiteli, jen tím má obec - nepřímo - užitek, ale přímo nikoliv a proto jsou to takové neproduktivní výdaje, které se podle mínění pana ministra financí nemohou hraditi půjčkami, které však, pokud vím, byly vždy dosud hrazeny půjčkami a jistě i příště budou moci býti hrazeny jen půjčkami. V této době musí býti hlavním úkolem opatřiti práci, umožniti práci tvořící hodnoty; fiskální hlediska, hlediska finančně-technická nemohou býti rozhodující pro posuzování všech těchto poměrů.

Umožniti takovouto práci jest především povolán stát sám. Má dosti možnosti k tomu, jeho vlastní podniky a fondy a ústavy poskytují mu je hojně a tak bychom zásadně vlastně neměli nic proti obsahu tohoto zákona, neměli bychom zásadně nic proti tomu, že se zákon chápe příležitosti uhraditi takto staré dluhy, kdyby se nám forma nezdála naprosto nedostatečnou a kdybychom především neuznávali, že částka 150 mil. Kč, která bude národnímu hospodářství ku prospěchu, jest naprosto nedostatečná. Jsme proti ústrojí dosavadních fondů. Když dnes znovu těmto fondům poskytneme peníze, poplynou peníze zase tam, kam sněmovna nikdy nebude moci dohlédnouti. Všechny tyto peníze vymykají se veřejné kontrole a stav fondů není podle toho, abychom mohli míti tak příliš velkou důvěru ve správu těchto fondů. Vždyť o nich neslyšíme příliš mnoho, známe je jen ze státní uzávěrky loňského roku a tu vidíme, že majetek melioračního fondu klesl v jednom roce o 9 1/4 mil., že silniční fond jest pasivní 100.67 mil. a jen u obou fondů pro bytovou péči nalézáme mírný vzrůst jmění. A to bude snad příště ještě horší, neboť r. 1929 byl ještě rokem poměrně příznivého hospodářského vývoje. Můžeme si velmi dobře představiti, že i fondy, dnes ještě aktivní, budou příště potřebovati zcela silného osvěžení krve, a že především silniční fond nezůstane pasivním jen 100 mil., nýbrž pravděpodobně zabředne do dluhů ještě hlouběji. Vždyť silniční fond vlastně teprve začal vykonávati své úkoly.

Vždyť se teprve počaly silnice obnovovati a práce na velmi rozšířených okresních silnicích nebyla ještě vůbec zahájena. Mimo to právě u silnic nelze říci: Když jsem vystavěl kus silnice, jest hotov na věky věkův. Naopak, stále více se prokazuje, že dnešní doprava vyžaduje, aby se silnice v nejkratší době znovu opravovala a proto bude silniční fond stále obléhán požadavky, které se na něj budou klásti a stále bude potřebovati peněz a proto si nemohu představiti, že by se odtamtud mohlo doufati na nějaké zúročení nebo umořování těchto peněz, které se těmto fondům budou nyní poskytovati. Naopak mohu si velmi dobře představiti, že tyto subvence, které se zde vydávají, dávají se prostě @a fond perdu, že jsou prostě náhradou, že jsou schodkem, a tu bude se ministr financí jistě sám musiti postarati o zúročení a umoření této půjčky, která se má nově uzavříti. Zde jest zcela zvláštní, že právě o tom se celý návrh nezmiňuje ani slovíčkem.

Mluvilo se o tom již i ve výboru. Ministr financí postavil se na stanovisko, že nemůže předem říci, za jakých podmínek může zadati půjčku, neboť to prý jest předmět smlouvy mezi ním a věřiteli a že prý není přípustné, aby mu sněmovna dávala rozvrh, který by ho vázal. Nuže, pánové, jest to zcela zvláštní, Dnes ráno bylo již v novinách, v jaké formě a jak bude tato půjčka upisována. Teprve z novin jsem se dnes ráno dověděl, že to má býti 5%ní půjčka na 25 let a že má býti slosovatelná. Myslím, že to, co noviny věděly dnes ráno, jistě včera věděl i pan ministr financí. Bylo by jistě také smutné, kdyby si nebyl pan ministr financí již ujasnil, za jakých podmínek půjčku umístí a bylo by bývalo aspoň pro odůvodnění velmi cenné, kdybychom se byli o tom něco dověděli. Ostatně mohu si zcela nejasně připomenouti, že i dříve a před válkou byly státní půjčky a mohu si velmi dobře připomenouti, že zákony obsahovaly zcela podrobná ustanovení o zúročení, umoření, je-li půjčka slosovatelná nebo neslosovatelná, o splácení, rozčlenění atd.

Jest to opět jednou velmi velká plná moc, která se zde poskytuje finanční správě tím, že se prostě zmocňuje jednati podle volného uvážení a neobraceti se dříve ke sněmovně o nějaké povolení. Tímto návrhem však myslí státní správa vůbec jen na sebe. Dělá, jakoby zde nebyl vůbec nikdo jiný, kdo by nebyl v téže nebo podobné situaci jako státní správa. A tu se táži: Což země, okresy a obce nejsou na tom právě tak špatně jako stát? Právě od obcí žádají nezaměstnaní chleba a práci. Obecní starosta, okresní hejtman jsou to, kterých ubozí hladovějící a mrznoucí nejdříve dosáhnou. Na nich si vylévají svou až příliš oprávněnou zlost, jim hrozí a dotírají na ně o pomoc. Vlastně musíme konstatovati, že stále rostoucí zástup nezaměstnaných jest dnes ještě klidný a trpělivý, výtržnosti tu a tam byly potlačeny, ale musíme je přece považovati za zcela povážlivé znamení budoucnosti, snad hrozné. Co pak má takový ubohý starosta a nebo okresní hejtman vůbec říci deputacím, které se na něho obracejí o práci a poukazují na zanedbanost obecních a okresních silnic a na jiné nepochybně nutné a užitečné práce v obci a v okrese? Co jim může jiného říci, než že jim sice prohlásí svou ochotu, že zde zařídí, čeho jest zapotřebí, že však nemůže nic zvláštního zaříditi, poněvadž obec prostě nemůže tyto práce zaplatiti a jen těžko může si opatřiti potřebné peněžní půjčky, přes to, že zákon o obecních financích byl novelisován. Třebaže banky oplývají penězi, přece víme, že obce mohou od bank dostati půjčky jen za těžkých podmínek. Sociální ústavy poskytují rovněž jen neochotně půjčky obcím. Především se taková žádost o půjčku vyřizuje neobyčejně zdlouhavě a snad ani jedna se nevyřídí hladce. Tyto ústavy byly zřejmě vůbec zřízeny jen pro stát. Proto jsou obce nuceny uzavírati u bank drahé prozatímní půjčky a musejí celé měsíce čekati, až zase jednou budou moci tyto drahé prozatímní půjčky proměniti v konsolidační půjčky, aspoň poněkud přijatelné. Tím se nezlepšuje majetkový stav obcí. Domnívám se, že stát má zájem na tom, aby majetkový stav samosprávných svazků nebyl ještě horší než dosud. Že měl takový zájem s hlediska politického a správně-právního, dokazuje zákonodárství z r. 1927. Ale na hospodářský, sociální zájem pro to v dnešní době nouze, na ten se stát bohužel nezmůže. Přes to jest jeho úkolem starati se i o tyto věci, neboť obce přejímají na sebe břemena státu v péči o nezaměstnané a mají právo žádati od státu, aby zesílil jejich hospodářskou páteř.

Stále ještě jsou jiné vrstvy, které mají zájem na řešení této velké otázky. Veškerá soukromá výroba zboží, průmysl, obchod, živnosti a zemědělství a velký zástup spotřebitelů, ti všichni mají právo vůči státu, právo, aby jim v dobách nouze poskytl pomoci a jen je nevykořisťoval. Pan ministr financí Engliš krátce a jasně se vyslovil proti tomu, aby se z investičního úvěru poskytly nějaké peníze jak samosprávným sborům tak i soukromým podnikatelům. Odůvodnění toho vlastně neuvedl. Hlavním důvodem jistě bude, že peníze, které má po ruce, na vše to nestačí, že právě a s bídou stačí jen pro stát. Rád uznávám, že soukromá výroba, úvěr spotřebitelský, vývozní a podobné jsou velmi spletené věci, které se nedají tak beze všeho a snadno vyřešiti. Křižují se zde zájmy a jistě jest nejen zapotřebí hospodářství, jak se říká, rozhýbati tím, že zastavené podniky budou uměle znovu uvedeny do provozu, nýbrž nutno se zároveň starati i o to, aby spotřeba přijala vyrobené zboží. Tu ovšem přicházíme na pole obchodních smluv a celé hospodářské zahraniční politiky státu. Vedlo by příliš daleko, kdybychom zde chtěli sledovati všechny tyto myšlenky.

Při této příležitosti nemohu si však odpustiti, abych nepoukázal na část řeči, kterou před nějakou dobou pronesl v této sněmovně pan kol. de Witte. Polemisoval s mým kolegou Kallinou, který právě jako já a jako každý z naší strany žádal, aby pro pracující bylo opatřeno pokud možno mnoho možností ku práci, že jen ta péče o nezaměstnané má skutečně nějakou hodnotu, která práci tvoří, na rozdíl od podpory v nezaměstnanosti. A pan kol. de Witte zvláštním způsobem to, že železárny rotavsko-nejdecké byly zastaveny, že byly částečně přeneseny jinam, připsal na účet dluhů německé národní strany, když spojil naší stranu s generálním ředitelem tamějších závodů p. Dodererem. Jest pravda, že pan Doderer byl již dávno členem naší strany. Ale jest dále také pravda, že pan generální ředitel Doderer prodělal ve svých hospodářských a sociálních názorech takovou proměnu, že ho zavedla příliš daleko od názorů, které jsme v této věci vždy hájili a vždy hájiti budeme.

Místopředseda Špatný (zvoní): Upozorňuji pana řečníka, že jeho řečnická lhůta již dávno uplynula.

Posl. dr Keibl (pokračuje): Budu hned hotov.

Konstatuji, že pan generální ředitel Doderer od té doby z naší strany vystoupil a obrátil se ke straně, která jest mu mnohem bližší a u které byl ovšem přijat, poněvadž i ona úplně vyhovuje jeho myšlenkovému postupu, německé demokratické straně svobodomyslné. Proto můžeme klidně říci, že po žádné stránce nemáme účasti v těchto věcech a že by se nám podkládalo něco nesprávného, kdyby nás někdo nějak chtěl spojovati s tímto faktem.

Ale poněvadž pan předseda mne nutí, abych ukončil, musím si pospíšiti a konstatovati, že ke všemu tomu, co se zde požaduje, bude zapotřebí více peněz než kolik se jich má opatřiti půjčkou. Proto jsme podali návrh, jímž žádáme, aby se celému hospodářství poskytl úvěr 3000 mil. Kč, ovšem aby se neroztříštil v jednotlivých zákonech, nýbrž aby byl soustředěn na jediném místě, aby se ho odtamtud mohlo užíti k jeho účelům. To by byl zase jednou zdravý centralismus, jiný než ten, který v tomto státě jest tak oblíben. Jsme dále přesvědčeni, že se nynější hospodářská nouze nezmění, nezmírní, nýbrž že budeme musiti býti rádi, když na této šikmé půdě, na kterou jsme se jednou dostali, nesklouzneme docela. Proto potřebujeme také ústředního orgánu, aby všechny tyto věci mohly býti řízeny. (Místopředseda Špatný zvoní.) Ale správa nesmí býti byrokratická, nesmí býti soustředěna jen u státní správy, nýbrž žádáme, aby byla rozdělena mezi státní správu a lidově zastupitelství.

To jsou zásady, jimiž jsme se řídili, když jsme podali iniciativní návrh tisk 928, a i když byl již ve výboru zamítnut, přece se domnívám, že musíme dále setrvati na těchto zásadách. Především jiným žádáme také, aby úvěry byly učiněny přístupnými nejen státu, nýbrž aspoň i samosprávným sborům a dovolili jsme si v tomto smyslu podati resoluci, o jejíž přijetí prosím. (Potlesk.)

Místopředseda Špatný (zvoní): Přerušuji prozatím rozpravu a přistoupíme nyní k odloženému hlasování o odst. 1 pořadu: