Veľmi dobre pamätujeme sa na otázku ženevského protokolu a na iné akcie, v ktorých sa pán minister zahraničia vo svrchovanej miere exponoval, a robil si za každú cenu ambicie na predsedníctvo medzinárodnej obzbrojovacej komisie.

Pána ministra zahraničia, tak bohatého na ambície, muselo veľmi boleť, že jeho priania a zahraničné snahy tak osudne rad radom viaznu, a len týmito slabosťmi dovediem si vysvetliť jeho omyly.

Prajem si a žiadam pána ministra zahrainčia, aby svoj prísľub splnil a predniesol vec národných menšín Sväzu Národov, lebo pre nás všetkých je to veľmi potrebné a za terajších medzinárodných pomerov môže byť snáď len prostredníctvom Sväzu Národov najpravdepodobnejšie vyriešená otázka národných menšín, ktorá má významnosť europskej i svetovej politiky. (Posl. Major [maďarsky]: My ju vyriešime!) Áno, to je možné. Do budúcnosti nemožno vidieť.

Jednou z najdôležitejších otázok je kríza hospodárska, t. j. strasti, ktoré každým krokom namanujú sa v živote našom a iných a ktoré veľmi nebezpečne ohrožujú nielen výrobu zemedelskú a priemyselnú, ale i sociálny mier, ktorého nutno potrebujeme ku zachovaniu europského mieru a ku kľudnému a pokojnému vládnutiu.

Vláda učinila už niekoľko prejavov v záujme zmiernenia kríze hospodárskej. Z týchto prejavov však nesplnila ani jeden, správnejšie rečeno prejavy tieto nikdy nekonkretizovaly to, ako mieni vláda vyriešiť problém nezamestnanosti, akých prostriedkov miení použiť ku zdolaniu kríze produkcie. Nikdy nepočuli sme o tom, že by finančná vládna správa zamýšľala inaugurovať takú úverovú politiku, ktorá by produkcii umožnila zaistenie lacného úveru. A nikdy nevideli sme ani zapojenie iných príslušných faktorov, ktoré majú účinok na výrobu.

Nikdy sme nevideli ani nepočuli, že by bola vláda prevádzala takú zahraničnú politiku, ktorá by bola zaistila udržovanie výroby a vôbec zabezpečenie kľudu produkcie. Naproti tomu dosial sme videli, že pre obchodnú politiku vlády neboly smerodajnými striezlivé hľadiská hospodárské, lež smerodajnou bola politika zahraničná, a v politike vnútornej rozhodujú hľadiská stranícké a kortešské.

Tak tomu bolo i v dobe poslednej, kde k vôli špatne vykladaným hospodárskym hľadiskám vedie vláda colnú válku, následkom ktorej je československý priemysel v úzkom slova smysle izolovaný a rozpínajúce sa sily jeho expanzivity chystajú sa ku katostrofálnemu výbuchu.

Nechcem sa púšťať do proroctví, avšak hospodárska politika, ktorú prevádza československá vláda v reláciach zahranično-obchodných, je tak pod všetku kritiku a tak protihospodárska, že nieto národného hospodára, ktorý by sa proti nej nerozhorčil. Neide v tomto momente o to, aby sme mali obchodnú smluvu s tým či oným štátom, lež o to, aby hospodárska situácia v tuzemsku bola učinená snesiteľnejšou, snesiteľnejšou pre výrobu a snesiteľnejšou pre robotníkov.

Štátny rozpočet na tento rok je oproti rozpočtu z roku minulého približne o jednu miliardu vyšší. Bolo toho treba na trinásty plat úradníkov a na úhradu iných neproduktívnych výdajov. Ja som bol proti remuneráciám, dávaným úradníkom, lebo nepokladal som ich časove za vhodné, avšak musím konštatovať, že hospodárska kríza sa veľmi podivne, zvláštne a oproti všetkým národohospodárskym teoriám uplatňuje tak, že dnes nevedie sa dobre ani výrobcovi, ani robotníkovi, ani úradníkovi a všetci zápasia s nesnádzami. S hľadiska štátnych financií je najväčšou chybou zvyšovať rozpočet na daniach vybudovaný, lebo touto methodou celkom iste zničíme poplatníka a tým zároveň príjmový zdroj štátu.

Odvetí-li na to vláda, že to nie je zjavom ojedinelým, že to nie je krizou hospodárskeho života československého, ale že je to kriza svetová, to ja podpíšem. Avšak, že výhonky tejto krize o veľa vážnejšie ukazujú sa u nás zvlášte v mesiacoch posledných, to už je čiste a výlučne vinou vlády, ktorá buďto tendenciozne v duchu socialistického chápania usmerňuje sily pôsobiace na hospodársky život, a to tak, aby tým bola znesnadnená výroba i existencia pre každého, alebo prostriedky, ktoré by sa hodily ku sanovaniu kríze, podriadi hľadiskám iným.

Život hospodárský závisí v prvom rade od pomerov a výkonnej schopnosti zemedelského, agrárneho obyvateľstva. I kríza započala v tejto vrstve obyvateľstva. A teraz máme tu v tomto parlamente veľkú agrárnu stranu, ktorá si vytýčila úkol podporovať a pomáhať zemedelskému obyvateľstvu. S úctou tážem sa, do akej miery zlepšily osud zemedelcov hospodárske akcie, ktoré vykonala vláda a ktoré tvorily program strany agrárnej? Viem len toľko, že na dedine vlastníci veľkých i malých domov, ľudia akéhokoľvek stavu a triedy, či gazdovia, či zemedelskí delníci sú zadlžení, ich valná časť hladuje a biedači.

Konštatujem, že agrárna strana neplní svoje povinnosti voči zemedelskému obyvateľstvu do tej miery, ako by to mala činiť. Tá povestná zemedelská úverná organizácia, tie vzájomné hospodárské pokladnice slúžia iba členom strany, osobám privilegovaným, tak zv. národom štátotvorným. Vzhľadom k obyvateľstvu maďarskému slúžia tieto vzájomné zemedelské pokladnice len k účelu zakupovania duší. Navštíví-li takýto ústav hospodár maďarský, obdrží snáď úver, avšak na jednej strane musí podpísať obligáciu, na druhej však svoj prejav, že vstupuje do českej strany agrárnej.

Vláda by mala vážne zasiahnuť do týchto vecí a prevádzať vážnu hospodársku politiku. Prvým predpokladom toho s hľadiska politiky vnútornej je utvorenie dokonalého národnostného mieru, čo nie je spojené s nesnádzami v momente, akonáhle vláda postaví sa na platformu medzinárodných smlúv, ku ichž plneniu sa medzinárodnými smluvami zaviazala a ktoré sú základom štátu.

Pán min. predseda tvrdí, že kríza je krízou svetovou a že táto svetová kríza je to jediné, čo prvotriedne ovlivňuje a v prvom rade znesnaďnuje vnútropolitickú a hospodársku situáciu jednotlivých štátov. Je-li tomu tak, veľavážené dámy a pánovia, vtedy iným liekom toho by bolo, keby mierové smluvy boly dôkladne, definitívne a múdre revidované. Dnešné colné územia sú čo možná najnešťastnejšie riešené a revízia nie je otázkou, ktorá by bola povahy revolúčnej a o ktorej hovoriť bolo by činom protištátnym. Je ona proste otázkou kľudnej práce, kľudnej výroby a sociálneho mieru Europy. Budú-li tieto otázky jak v politike vnútornej tak i zahraničnej, jak v politike europskej tak i v reláciách medzištátnych vyriešené, vtedy snáď bude založená možnosť toho, aby hospodárský život dostal sa do svojho kľudného prúdu, a mier, po ktorom každý túži, zabezpečil pokojnú a kľudnú prácu ľudí. V opačnom prípade bude mať snáď pravdu kolega komunista, ktorý tvrdí, že problém tento bude riešený revolúciou. Nuž, nech to majú potom na svedomí držitelia moci v Europe. (Potlesk.)

Místopředseda Roudnický (zvoní): Dalším přihlášeným řečníkem je p. posl. dr Stránský. Uděluji mu slovo.

Posl. dr Stránský: Slavná sněmovno! V debatě, kdy vlastně nikdo neshrne nakonec její výsledek, kde pravděpodobně zůstane podkladem to vládní prohlášení, okolo kterého se celá točila, přirozeně nebude ztlumočeno stanovisko koaliční. V takové debatě se potom střetnou jenom stanoviska stranická. Chtěl bych v závěru této debaty jako poslední přihlášený řečník aspoň na jednu věc poukázati.

Koalice nemůže znamenati jednotu nazírání - k tomu bychom se těžko dopracovali - ale koalice jest jednota práce. (Výkřiky posl. Hrubého.) Nevyrušujte mne, pane kolego, my jsme také nevyrušovali vaše řečníky. (Místopředseda Roudnický zvoní.) Ta jednota práce je jistě možná i tam, kde následkem růzností světového názoru a růzností programových není možná jednota nazírání. Jednota práce je možná za jediného předpokladu, když totiž dovedou koalované strany - a my máme dost důvodů věřit, že strany sdružené v naší koalici to dovedou - najíti společnou metodu při řešení konkrétních aktuálních otázek. Tady se nezakládají světové řády, nýbrž tady se řeší konkrétní aktuální otázky a vše záleží na tom, abychom při jejich řešení našli určitou a společnou metodu, která nemusí míti se stranickými programy vůbec nic společného. Myslím, že o ní povím dost, když řeknu, že bych spatřoval takovou záruku úspěšné koalice v tom, bude-li ta metoda založena na loyálnosti a věcnosti.

Teď, prosím, in concreto. Stojíme zde teď nemluvím o těch úkolech aktuálních před tímto zjevem: Po čtyřletém ničení, po 4 letech, ve kterých celý svět se věnoval ničení, po dlouhém počítání, jak velká je škoda, se zjistilo, že týž svět bude potřebovat 40 let, aby spravil, co ve 4 letech zničil. A to není těžko nahlédnouti, neboť svět, který to bude reparovat, může ze své tvůrčí práce věnovati na tu reparaci jen malou část, tu ostatní musí věnovati svému konsumu. Stojíme před faktem, že na světě, který má, abych řekl, 40letou pracovní zakázku a který na druhé straně ještě ve své pracovní kapacitě utrpěl, neboť, když si odmyslíme těch 10 milionů mrtvých, což znamená o 10 milionů producentů méně a také o 10 milionů konsumentů méně, zůstává ještě pořád několik milionů invalidních lidí, to znamená několik milionů krků, ke kterým nepatří dělné ruce, nýbrž ruce invalidní. A tu stojíme jistě před anomálním faktem, že v tomto světě, takto zavaleném pracovními úkoly, vidíme na všech stranách nezaměstnanost. To je zdroj té velké světové hospodářské krise, jejímž odleskům v této republice byla věnována celá naše debata.

Otázka hlavní tedy je, kde je ta základní vina. A zde, říkám, se patrně neshodneme v nazírání. Na jedné straně roste přesvědčení, že takový stav je přece nejlepším ukazatelem, že cosi není ve světovém společenském a výrobním řádu v pořádku, neboť toto je úplná abnormita. Na druhé straně stojíme před konkrétním úkolem, jak pomoci v jednotlivých zemích a v jednotlivých oblastech. My bychom se v této veliké otázce, do jaké míry je možný světový hospodářský plán, těžko shodli. To je ta základní otázka socialismu. Ale my se můžeme shodnouti v tom poznání, že aspoň v té menší hospodářské oblasti, která závisí na naší odpovědnosti, musíme se snažiti odstraniti to sporné smírem in concreto, zkrátka že musíme všude místo hospodářského boje, kde je to možné, hledati mír, to znamená konkrétně: smlouvy.

Slavná sněmovno, je známo, že otázka smluv je u nás hodně ožehavá. Je známo, jaký byl osud smlouvy s Maďarskem, jaký osud je zatím smlouvy s Jugoslavií a celé této smluvní otázky. V jednom však, myslím, že jsme přece jenom o značný kus dále. Je dnes obecné poznání, - a v tom nás nesmí zmásti jednotlivé ty přestřelky, které se zde odehrály mezi táborem socialistickým a agrárním - že nejde zde o zájmový konflikt, nýbrž že zde jde o společnou zájmovou oblast. Je dnes obecním poznáním, že na škodu zemědělcovu, nedostane-li zemědělec to, co patří k jeho slušné existenci, doplatí dělník a konsument, a nedostane-li dělník a konsument to, co patří k jeho slušné existenci, doplatí na to zemědělec. Jakmile jsme se probojovali k tomuto poznání, tedy to znamená, že všechny ty sporné otázky a také ty otázky smluv jsou opravdu už jenom, co s hlediska loyálnosti a věcnosti může býti a také bude dohodnuto.

Chtěl bych jen při tom docela stručně upozorniti, že se ovšem nesmí ulpívati - to by bylo právě to nevěcné - na formulích. Taková formule na př. je také t. zv. heslo parity. Parita, ano, to musí znamenati stejnou ochranu zemědělce i dělníka. Při tom se nesmí zapomínati, že 2/3 našeho národního důchodu plynou z průmyslové výroby; jestli tedy se v oblasti průmyslové výroby udělá něco, co průmyslové výrobě škodí, tedy také ten zemědělec dvěma třetinami svého dobra participuje na té chybě, která se stala. Budeme-li se držeti vždycky věcnosti a ne formule, nemohou tyto konflikty vésti k trvalému sporu a budou vždycky urovnány.

Ale chtěl bych, slavná sněmovno, ještě na druhém příkladě ukázati, čeho se musíme uvarovati. Budu míti příležitost o tom ještě mluviti jako referent zahraničního výboru o ženevské mezinárodní úmluvě o celním míru. Dnes bych chtěl odpověděti na to, co mluvil v této debatě p. dr Kramář o hospodářských poměrech v Rusku a o reflexu těchto hospodářských poměrů u nás zde. Nechci rozebírati otázku uznání Ruska a vše, co s tím souvisí, nýbrž právě ten jeden pasus. Dr Kramář si stěžoval, že se z Evropy posílají stroje do Ruska, a říká: "Jen si račte představiti, co bude, jestli se sovětská pětiletka podaří a jak my se budeme brániti proti tomu. A tu se najdou moudré hlavy, které ještě chtějí se sověty uzavírati obchodní smlouvy, takže bychom se nemohli brániti uzavřením hranic."

To jest pozoruhodné. Pan dr Kramář je první člověk této koalice, který buduje své kombinace na předpokladu úspěchu sovětské pětiletky, první na této tribuně. Říká dále: "sověty si postavily s pomocí evropské industrie, tak moudré, prozíravé a dalekovidné, nejvelkolepější průmyslové závody, provádějí racionalisaci v nejvyšším stupni. Kupují-li stroje, kupují přirozeně ty nejlepší a nejnovější". A teď přijde ta věta, kterou jsem chtěl vytknouti: "A my máme jedinou útěchu, že se ukáže i zde, že bude sovětům v těch mašinách chyběti sem tam nějaký šroub, tu a tam nějaká druhá součástka a že ty velké fabriky, které si postavily, nebudou moci přivésti v tak plný chod, který by ohrozil blahobyt a sociální mír celého světa. Vidíme to ku příkladu v továrnách na traktory, že jejich dělnické možnosti nejsou dnes ještě takové, aby dovedly využíti ohromné kapacity těch vyspělých továren. Račte si představiti, že v Rusku bude pořádek - totiž v tom Rusku budoucím - bude nový režim, že bude nový režim v hospodářských věcech a že tam budou míti dělníky, kteří dovedou zacházeti s těmi stroji."

Chtěl bych k tomu říci a myslím, že to nemluvím citově jen z hlav socialistických: Mám dojem, že by mně opravdu každý sedlák, každý zemědělec musil rozuměti, že toto stanovisko má cosi nepřijatelného bez ohledu k politice, nepřijatelného lidsky. Těšiti se z toho, že si někde pořídí nákladné, vyspělé, pokrokové stroje a že jim v nich bude chyběti nějaký šroubek, těšiti se z toho, že ten dělník není ještě tak vyspělý, aby mohl tohoto stroje užíti - nechtěl bych se postaviti na toto stanovisko vůči žádnému národu a žádnému státu, protože mám pocit, že musí na světě býti jakási solidarita práce, solidarita všech těch, kdož chtějí něco positivního dělati. Když si představím takové - řeknu to, aby toho nemohlo býti zneužito - Kruppovy závody, kde se vyrábějí kanony, nebo chemické závody, kde se vyrábějí jedovaté výbušné látky pro nějakou budoucí válku, tu bych si přál, kdyby tam jim nějaký šroub vždycky chyběl a dopustili se nějaké chyby a neuměli s tím zacházeti, něco takového přeji všem. Ale tam, kde mluvím s hlediska práce, tam si nemohu představiti řešení sociálně politické a hospodářské krise takovýmto způsobem.

Otázka ruského dělníka také není tak jednoduchá, jak to zde bylo vylíčeno. Co sověty z ruského dělníka udělají, to ještě není spočítáno. Zatím je jen jisto, že sověty naučily ruského dělníka abecedě. Já se velice obávám, že to, co si pan dr Kramář představoval pod novým, se tomu starému režimu až příliš podobá. Ten starý režim nedovedl dělníka naučiti ani číst a psáti. Ovšem my víme, že sověty dělají s lidmi jiné věci, než že je učí číst a psáti. Ten experiment, který se děje v Rusku s duší lidskou, s dělníkem, zásahy do rodinného práva, to jsou věci, o kterých nemůžeme zde mluviti a které nechávají velikou otázku, jak bude na konec ten ruský dělník vypadati. Ale já bych chtěl říci: Chceme-li svým českým a slovenským dílem přispěti k řešení krise, uděláme lépe, když se postaráme o našeho dělníka a ne o ruského, a přenecháme tuto starost Rusům.

Těžil bych z řeči dr Kramáře to obecné poznání - tam se mně to neshoduje s tím rusofilstvím. Nevím, proč bychom budoucímu Rusku neměli (Předsednictví převzal místopředseda Taub.) přáti stejné vyspělé stroje a stejně schopné dělníky, jako přejeme Anglii, proč by mělo zůstati Rusko stále koloniální plantáží, proč by ten slovanský stát měl stále býti exploitován západním průmyslem? (Potlesk.) Myslím, že je to slovanštější, když to cítíme jinak a když se budeme na tyto věci dívati věcně, loyálně a lidsky.

Tedy starati se o českého dělníka! A to je to, co bych vytěžil z řeči dr Kramáře jako velmi cenný výtěžek, to poznání velmi správné, že mašina není všecko, že záleží také velice mnoho na tom, kdo u toho stroje stojí a kdo tím strojem vládne. Řešiti hospodářskou krisi v žádné oblasti ani v malé ani ve světové není možno bez zřetele k pracujícímu člověku a tento zřetel musíme míti také vždycky my.

V této souvislosti bych chtěl, poněvadž se zmiňoval p. dr Kramář také o sociální politice, připomenouti, že sociální politika není věcí socialistů, nýbrž že sociální politika je věcí nesocialistů. Věcí socialistů je socialismus. Sociální politika je náhražkou, je prothesa. Především je potřebí si uvědomiti, že když mluví příslušník občanské strany o sociální politice, tedy mluví cosi, co je v odpovědnosti jeho. A všecko to, co k sociální politice patří: pojištění stáří, chudinství, není definitivní řešení sociální otázky. Každý, kdo si přeje definitivní řešení sociální otázky, musí si přát, aby co možná nebylo starobních invalidů, resp. aby byli tito pojištěni z výtěžku své životní práce, aby nemusilo býti o ně pečováno kolektivně, aby mzda byla spravedlivým podílem na výrobě. To všecko zkrátka ukazuje, jak je to, řekl bych, nelogické, když se mluví v souvislosti se sociální politikou dokonce o sociálním procovství. Prosím, či pak procovství? Naše Zeminová zde velice věcně, a ne, jak to v "Národních Listech" s křivdou dnes říkají, táborovou řečí, čísly včera dokázala, že v tom krčském ústavu se nic zbytečného neděje. Ale i kdybych se chtěl postaviti na stanovisko dr Kramáře, že je tam více, než by tam býti musilo, jaké pak sociální procovství? Čí procovství? Přece nebudeme mluviti o procovství těch chudých lidí, kteří tam jsou? Procovstvím nenazýváme okázalou péči o chudého člověka. Procovstvím nazýváme okázalou péči o sebe sama, když někdo sám sebe staví na obdiv. To mohu říci s dobrým svědomím; kdybych vystoupil na petřínskou rozhlednu a chtěl se s ní podívati po Praze a najíti si procovská bydliště, do Krče se při tom dívati nebudu.! (Výborně! - Potlesk.)

Ještě jednu věc, slavná sněmovno, nechci nechati bez odpovědi. Pan dr Kramář na konci své řeči se také zmínil, že "se rozdělovalo" 20 milionů Kč a na české umění ani haléře. Především: "nerozdělovalo se"! Na našem presidentském stolci, díky bohu, nesedí žádné neutrum, nýbrž muž! (Výborně!) On rozděloval. - To jest jedna věc.

Druhá věc je tato: Mně se zdá, že žádný z nás, kdo dali svůj souhlas k tomu, aby 80. narozeniny toho muže byly uctěny darem 20 mil. Kč, nejedná taktně a spravedlivě, když si potom chce osobovati kritiku toho, jakým způsobem ten obdarovaný - který si ani haléře přece nenechal - s tím darem naložil. Vždyť jsme se usnesli: tu to máš! Tedy uznejte, že nepřispívá k vzájemnému dobrému duchu mezi námi, když se tímto způsobem na někoho - na kom nám všem, když ne citově, tož tedy přece politicky, státně, musí záležeti útočí. - A co se týče toho popouzení umělců, tedy myslím, že se neklamu, když tvrdím, že naši umělci a naši intelektuálové velmi dobře vědí, zač Tomáši Masarykovi vděčí. Oni vědí, že nebylo u nás většího zastánce duchových hodnot, než je právě on, že jim celým svým životem dal více než peníze a že také po té materielní stránce děkují jeho činnosti více než činnosti kohokoliv jiného. (Výborně! - Potlesk.)

A teď prosím slavnou sněmovnu, aby udělala tlustou čáru pod tímto politickým rozhovorem, neboť přicházím ke kapitole, která opravdu, kdyby byla postavena v souvislost s kteroukoliv jinou politickou oblastí, by tu politickou oblast urazila. (Posl. dr Moudrý: Politická džungle!) Zcela správně! Snad jste si mohli všimnouti jedné věci. Chci mluviti o útoku, který byl v průběhu této debaty podniknut na naši justiční správu, za kterou jsme přece všichni odpovědni. Nám nemůže býti lhostejno, jestli to, co zde bylo předneseno, je anebo není správné. Kdyby to bylo i jen z části správné, musili bychom to všichni cítiti. To jsou věci, kde přestává stranické příslušenství. Ale všimněte si, prosím, především záminky a příležitosti, při jaké byl tento útok proveden. Podívejte se: na této tribuně se vystřídá tolik řečníků... Když sem přijde Zápotocký, tak všichni víme, že bude mluviti pro sověty. Když sem přijde Tučný anebo Hampl, tedy všichni víme, že budou osvětlovati to, co se zde probírá, s hlediska sociálního zájmu vrstev, které zastupuje ten neb onen. Když sem přijde dr Zadina, bude zde mluviti o zájmech zemědělských. Když sem přijde někdo z kolegů lidovců, bude zde zase osvětlovati některou otázku s hlediska světového názoru katolického. Když sem však přijde Jiří Stříbrný - pak můžete si býti úplně jisti, že věnuje svoji řeč především zájmu Jiřího Stříbrného a že bude mluvit o konfiskaci svých vlastních novin. To je věc vkusu. Domnívám se, že je zde ohromná většina kolegů, kteří by si raději dali utnouti nohy, než by je donesly sem k tomu účelu, aby zde probírali nějakou otázku osobního zájmu.

Ať byla konfiskace "Poledního Listu" a "Šejdrem" správná či nikoliv, materielní škoda, na kterou si zde Stříbrný stěžoval, byla jeho materielní škodou a tedy je to už otázka vkusu, aby zastupování té stížnosti svěřil někomu jinému a nebral si je sám. A to je právě to, co se musí cítit! Je možno býti správcem určitého dodávkového ministerstva a spravovati toto dodávkové ministerstvo tak, že při tom bohatnou blízcí lidé. (Veselost.) Je možno užíti svého mandátu tak, že se při tom intervenuje pro materielní zájmy blízkých lidí, ale tento duch zde nesmí zdomácněti (Výkřiky posl. Stříbrného. - Místopředseda Taub zvoní.) a my to zde vždy budeme vytýkati. (Potlesk.) Teď se podíváme na meritum.

Pan posl. Stříbrný si stěžoval, že byly zkonfiskovány zprávy "Poledního Listu", které v jiných novinách prošly. Nepravdivě potom řekl, že prý byly v jeho novinách nenápadně vytištěny. Byly vytištěny těmi obvyklými palcovými literami, na které jsme v tomto tisku zvyklí. (Posl. Remeš: Pane kolego, to jsou jenom typografické důvody! - Veselost.) O této věci mohu mluviti trochu jako odborník kriminalista. Chtěl bych potvrditi, že má úplně pravdu ministr spravedlnosti, když upozorňuje, že otázka poplašnosti určité zprávy může souviseti netoliko s jejím obsahem, nýbrž také se způsobem, s jakým se zpráva v novinách traduje. Tento způsob může zakládat poplašnost, pojem skutkové podstaty poplašnosti. (Výkřiky komunistických poslanců. - Místopředseda Taub zvoní.) Neváhám při této příležitosti také říci, že by bylo dobře, kdyby pan ministr spravedlnosti upozornil své prokuratury na jinou věc. Podle mého mínění by se při konfiskacích na základě §u 18 zák. na ochranu republiky mělo přihlížeti ke znaku nepravdivosti zpráv. Ovšem že se konfiskují často na základě tohoto zákonného ustanovení také zprávy pravdivé. Avšak pravdivá zpráva poplašná konfiskována býti nemá. Ale to nejsou zprávy, na kterých záleží posl. Stříbrnému, což poznáte nejlépe z této věci. Pan posl. Stříbrný uveřejnil ve svých novinách zprávu, že se chystá 5% srážka z požitků státních zaměstnanců. (Posl. Bergmann: On by to rád zavedl!) Teď uvažte! To je zpráva poplašná. Když "České Slovo" vytklo prokuratorům, že tuto zprávu nezkonfiskovali, že dovolují přímo takovými nepravdivými zprávami státní zaměstnance znepokojovati, mělo úplnou pravdu a myslím, že by bylo rozhodně na místě, kdyby si pan ministr spravedlnosti zavolal pana vrch. prokuratora a upozornil ho na jeho povinnost.

Ale teď se podívejte, co dělá p. posl. Jiří Stříbrný. Když ta zpráva je dementována úředně, tu vyjde v "Poledním listu" zase pod velkým nápisem: "Stalo se, co jsme očekávali. Ministerstvo financí dementuje 5% srážky z požitků státních zaměstnanců". Tady se to sděluje (ukazuje "Polední List".), že ministerstvo financí prohlašuje, že to není pravda, a dodává se: "Víme dobře, že se nápad srážení 5% z požitků státních zaměstnanců na odpovědných místech skutečně vyskytl. Stačila-li zpráva "Expresu" k tomu, aby byl nápad předem zamítnut, pak vykonala svůj účel." (Veselost.) To znamená: Pan posl. Stříbrný může napsati do svého listu, že vláda se chystala uřezati uši určité vrstvě obyvatelstva. Když se to potom popře, řekne: já mám zásluhu o to, že zůstanou všem lidem uši. Vláda měla ten úmysl, ale já jsem to vyzradil a zmařil. (Potlesk.) To je, prosím, bývalý náměstek min. předsedy. (Výkřiky posl. Stříbrného.)

A teď ještě dovolte, aby vám řekl, že si mně stěžoval v minulých dnech ministr financí. Zavolal si mne a mluvil se mnou jako s referentem o osnově o urážkách na cti v ústavně-právním výboru a kladl mi na srdce, abych pamatoval na to, jaká je úroveň našeho tisku, abychom nenechali úřady a slušné lidi úplně bez ochrany. Vypravoval mi, jak se vyskytla v "Poledním listu" zpráva, že ministerstvo financí, tuším, 70, 75 nebo 60 milionů nevím teď tu cifru - slevilo Koburgům na daních, a když ministerstvo financí tuto nepravdivou zprávu se pokusilo vyvrátiti opravou, nebylo s to žádnou mocí - tam si neuvědomil referent, že stačí, když notářsky ověřený dopis se pošle rekomando - doručiti dopis odpovědnému redaktoru. Poněvadž ten, kdo měl dopis doručiti, byl znám jako úřední doručovatel, žádným způsobem nebylo možno tuto opravu doručiti a přiměti orgán býv. ministra k tomu, aby takovouto poplašnou zprávu napravil.

Tedy za takových, opravdu křováckých poměrů musíte, pane ministře (obrácen k min. dr Meissnerovi), volati svého prokurátora k tomu, aby konal svou povinnost (Potlesk.), poněvadž když nestačí právní řád ani užití ustanovení o opravě k tomu, aby se takováto nepravda zase opravila, musí býti potlačena v zárodku.

Ale, prosím, já nemám jenom stížnosti... (Posl. Kopecký: Co dělají "Lidové Noviny"? Tam se také vyskytla zpráva, která se týkala "Lidových novin" a Koburgů!) Ano, vyskytla se také zpráva, která se týkala "Lidových novin" a Koburgů, ale netýkala se "Lidových novin", nýbrž mne a Koburgů, a reagoval jsem na to žalobou pro urážku na cti, o které se dosud nekonalo přelíčení. (Výkřiky komunistických poslanců.) Vždycky a vždycky vy a on v jednom chumlu. (Výborně! - Potlesk.)

Já musím však p. ministra spravedlnosti upozorniti: My nemáme jen politické stížnosti na to, jak nekoná prokurátor svou povinnost. Vám je jistě známo, že se už scházejí po jednotlivých městech na schůze rodiče a žádají, aby byli chráněni před určitou lekturou, která kazí jejich děti. Nekalý tisk... (Posl. Stříbrný: Houpačka!) Vy jste o "Houpačce" mluvil a když mluvíte o ní zase, já se o ní na svém místě zmíním také, ale nejprve o vašem tisku, poněvadž "Houpačka" není tak moje, jako je "Šejdrem" listem vaším.

Podívejte se: Lidová tiskárna, ve které se tiskne "Houpačka", je k tomuto listu ne ve vztahu vlastnickém, nýbrž věřitelském. A pak-li vy zde říkáte, což vám věřím, že "Šejdrem" čtete teprve po vytištění, to já nemohu říci o "Houpačce", poněvadž já ji nečtu vůbec a teprve dnes, kdy Stříbrný o ní mluví, vyžádal jsem si poslední číslo a viděl jsem, že se tento časopis nemůže srovnávat s časopisem "Šejdrem", jak hned ukáži. Jak vypadá ta "Houpačka"? (ukazuje titulní list "Houpačky".) Má zde - chudinka - vyobrazeného pána a slečnu, kteří takto spolu hovoří: "Za chvíli pojedeme dlouhým tunelem, nemáte obav slečno?" "Pak-li dáte tu cigaretu z úst, tak ne". To je humor "Houpačky", aby se nikdo nedával mást tím výkřikem pana Stříbrného. Teď se však musíme podívat, jak vypadá to, co vydává p. posl. Stříbrný. "Šejdrem" vydává Tempo a Tempo patří Jiřímu a Františku Stříbrnému. Všechny nebo skoro všechny podíly má Jiří a František Stříbrný. A tu myslím, že není třeba velké pruderie, když se pozastavím nad jednou věcí. Já jsem viděl číslo takového "Šejdrem", které bylo po konfiskaci, a vtipy, které zde přečtu ukázkou, jsou vtipy, které konfiskovány nebyly. Představte si po dle toho, jak vypadají ty, které konfiskovány byly. Tedy na příklad: [Další slova byla usnesením předsednictva posl. sněmovny ze dne 13. února 1931 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké zprávy. Viz str. 53 této těsnopisecké zprávy.] - prosím za prominutí sněmovnu i předsedu, že zde musím takové věci číst [Další slova byla usnesením předsednictva posl. sněmovny ze dne 13. února 1931 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké zprávy.] Takové věci se nekonfiskují, pane ministře! Nebo bude zajímat pány na pravé straně naší sněmovny, co se nekonfiskuje: [Další slova byla usnesením předsednictva posl. sněmovny ze dne 13. února 1931 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké zprávy.]

Takovýto humor šíří bývalý ministr a náměstek min. předsedy v Československé republice. (Hlasy: Skandál!) [Další slova byla usnesením předsednictva posl. sněmovny ze dne 13. února 1931 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké zprávy.] (Posl. Kopecký: A kdo ho jmenoval několikráte ministrem?) Já ne. (Hluk. - Místopředseda Taub zvoní.) Mně je velice líto, že i v druhém případě, ve kterém útočil... (Výkřiky komunistických poslanců.) Pánové, podívejte se, vy jste zde přece jen proto, že vás zajímá, co říkám, tedy mne pořád nevyrušujte. (Veselost.) Nemožné chování! (Výkřiky.) Dělníci se tak nechovají.

Místopředseda Taub (zvoní): Prosím o klid.

Posl. dr Stránský (pokračuje): Chtěl jsem říci, že i ve druhém případě, ve kterém útočil posl. Stříbrný na justiční správu, jsem nucen spojiti obranu této správy zase s určitými výtkami jako v případě prvním. Posl. Stříbrný útočil... (Posl. Vaculík: Vyřizujte si takové věci o "Houpačkách" jinde, na to my nečekáme, mluvte o hospodářské krisi!) Pročpak jste to nevolal na Stříbrného, když zde útočil na ministra, za kterého vy jste také odpověděn? Já doufám, že si pánové z vedení lidové strany všimnou tohoto incidentu. S vaší strany nebylo nic voláno, když Stříbrný mluvil o "Šejdrem" a "Houpačce", ačkoliv v osobě ministra útočil také na vás. Doufám, že nesouhlasíte a nepovažujete za ukázněné, když člen vašeho klubu tam, kde bráním koaličního ministra, mne uráží a vyrušuje. (Výkřiky komunistických poslanců.) A vidíte, pánové, (ukazuje na komunistické poslance) kdo je vaším spojencem! (Výkřiky komunistických poslanců: Majitel "Houpačky!" - Hluk.) Já nejsem majitelem "Houpačky", opakuji.

Místopředseda Taub (zvoní): Prosím o klid.

Posl. dr Stránský (pokračuje): Pan posl. Stříbrný útočil na ministra spravedlnosti proto... (Posl. Kopecký: Máte v archivu schovánu řadu skandálů o každém vládním poslanci, třeba o Frankem, vytáhněte je!) Nemám nic takového a nemohu je míti. Franke není Stříbrný, neurážejte Frankeho. (Potlesk čsl. nár. socialistických poslanců.)