Vzpomínám slov p. kol. Dubického, že sociální politika je věcí možností kapitálových, věcí kapsy, jistého poměru v národním důchodu. Tady vidí, v Americe zejména, že je to také věc jiných faktorů, když v tak bohatém dílu světa, jako je Amerika, v zemi pohádkového bohatství, miliony lidí nezaměstnaných nemají postaráno ani o nejnutnější skývu chleba.

Ale i v Evropě je zle. Také Evropa úpí pod těžkou hospodářskou krisí. Snad je to jen Francie a státy Skandinávské, kde je lépe, ale v Anglii, Německu, střední Evropě, všude vidíme zjev depresse výroby, ochromení koloběhu statků se všemi průvodními zjevy, z nichž nejhorší je zjev nezaměstnanosti. Československo není světem samým pro sebe a proto také v této době hospodářské krise je zasaženo jejími účinky. Při poslední konjunktuře, která náhodou spadala u nás v jedno s politickým režimem předcházejícím, t. zv. panskou většinou, setkávali jsme se často s projevy neobyčejné sebechvály, s poukazy, že to období hospodářské konjunktury je přímým důsledkem vlády panské koalice. Kde jsou ti páni, kteří dovedli udělati konjunkturu tehdy, abychom je mohli požádati, aby nám tu konjunkturu udělali také dnes? Jako tehdy hospodářská konjunktura byla projevem světového účinku hospodářských a jiných sil, tak také hospodářská tíseň Československa této doby nemá jiných kořenů, nemá jiných souvislostí nežli tyto. Velectění, těžko můžeme dnes odhadnouti počet nezaměstnaných v Československé republice. To je totiž nejbolestnější projev krise, tisíce nezaměstnaných lidí, jimž se nedostává nejnutnějších prostředků k udržení fysické existence. Na množství těchto nešťastníků měříme intensitu hospodářské krise. Máme u nás úřední statistiku nezaměstnaných, ta však skutečný stav věci vyjadřuje velmi nedokonale. Máme mnoho nezaměstnaných, kteří nejsou zaznamenáni. Máme mnoho lidí jen částečně zaměstnaných, a to jak v průmyslu, tak také v zemědělství, neboť není pravda, co jsme tu před chvíli slyšeli, že zemědělství nepropouští své dělníky, jenom průmysl. Vidíme zmenšený koloběh statků v československém státě jako další důsledek, jako další průvodní zjev hospodářské krise. Vidíme množství úpadků, samostatných podnikatelů, insolvencí, zhoršeného inkasa, a to nejen v soukromém podnikání, nýbrž také ve veřejném. To jest jistě málo ke cti zastánců soukromého hospodářství, když dostáváme denně stížnosti jak samospráva, finančně zeškrcena reformou veřejné správy, v této těžké době svým dodavatelům, často drobným živnostníkům, 2 roky a déle dluží zaplacení jejich dodávek.

Hospodářská krise je dnes totální. Je v zemědělství, je v ostatních oborech výrobních a trpí jí drobný zemědělec, trpí jí zemědělský dělník a trpí jí ovšem nejtíživěji dělnictvo. V ostatních výrobních oborech, u samostatných podnikatelů, jde o dočasnou hospodářskou tíseň. Sedlák nevydělává v době zemědělské krise. Snad neplatí anuity, snad neinvestuje, což je velmi pravděpodobné při pasivitě hospodářství v této době, ale nemá hladu. Nezaměstnaný dělník, postižený krisí hospodářskou, trpí nouzí, nedostává se mu nejnutnějšího, a nemá-li příjmu z veřejných prostředků, jako z podpor v nezaměstnanosti anebo z jiných pramenů, je vydán v záhubu, v nebezpečí, ztráty své fysické existence.

Na počátku své řeči jsem řekl, že nebylo by dobře zůstávati na povrchu věcí, posuzovati symptomy, snažiti se o jejich odstranění, nebudeme-li zkoumati hlubší příčiny této krise, její prameny, a nebudeme-li se starati o to, aby krise byla odstraněna. Víme velmi dobře z hospodářských dějin, že hospodářské krise vznikaly z nedostatku. Nebyla-li úroda, byl v zemi hlad, trpěl výrobce, trpěl dělník, obchod, trpělo vše ostatní. Je téhož charakteru tato krise hospodářská? Plyne ona také z takové poruchy sociální, která má za následek nedostatek statků k životu člověka potřebných? Není tomu tak. Pramen této krise je v nadbytku, pramen krise zemědělské stejně jako pramen krise průmyslového podnikání. Nadbytek, nadvýroba, předimensování výroby, jak jsme tu také s této tribuny slyšeli, je příčinou obecné hospodářské deprese, kterou vidíme dnes ve většině našeho světa. Nebylo by toho, kdyby výroba nebyla řízena s hlediska zisku, nýbrž s hlediska jejího sociálního určení.

Jednou z hlavních příčin předimensování výroby má býti racionalisace, ten úžasný technický pokrok ve výrobě, jehož zejména v posledních letech poválečných jsme svědky. Pan dr Kramář vykládal nám zjev racionalisace zájmem konsumenta. Ve válce, když bylo třeba zboží, stupňovala se výrobnost továren nejvyšší měrou. Co platí pro dobu války, neplatí pro doby normální. Tehdy do čistě hospodářského zájmu za války dostal se prvek nutnosti národní obrany. Výroba za války byla řízena nikoliv principy hospodárnosti, principy výroby pro výrobu, nýbrž principy národní obrany. Racionalisace nemá svůj důvod v zájmu konsumentově. Pak bychom museli býti svědky důsledků racionalisačních úplně opačných, neboť politika racionalisujících továrníků nesměla by znáti jen jednu stránku problému, nýbrž také druhou stránku, kterou je zájem konsumenta. Racionalisující se výroba racionalisuje se s hlediska zvýšení zisku podnikatelského, při čemž zájem konsumenta jest úplně vedlejší. Nejsme tak naivními, abychom se domnívali, že technické zdokonalování výroby je třeba brzditi, abychom dospěli k úpravě hospodářských a sociálních poměrů ve světě, jak si jí přejeme. Technický pokrok ve výrobě je žádoucí, ovšem technický pokrok, který nerozvrací společnost, technický pokrok, který přinese blahobyt a prospěch nejen podnikateli, nýbrž také dělníkům a konsumentům. Je třeba organisace poměrů, aby technický pokrok byl vklíněn do příslušné sociální funkce, tak aby konal dobro a nikoli zkázu, rozvrat a anarchii.

Nedávno byla jistým listem položena nám otázka, kudy z krise? Při tom třeba uvažovati všechny tyto základní příčiny hospodářské krise světové, tedy také krise naší, a činíme-li tak, pak se dostáváme nutně k pevnému přesvědčení, že bez důkladné reorganisace světové výroby nemůžeme čekati definitivního odstranění takovýchto hospodářských a sociálních poruch, že překonáme snad vlivem okolností, přirozeným spádem věcí krisi jednu, ale dostaneme se do krise jiné, tím dříve, čím technicky dokonalejší bude výroba a čím méně bude učiněno pro její organisaci a pro její plánovitost.

Jest v krisi také výroba zemědělská. Nemohl bych souhlasiti s tím, že rozřešením krise zemědělské bude rozřešena také krise industrielní, celek problému krise hospodářské. Nejlepším toho dokladem, že zemědělství samo nedrží ostatní složky hospodářské jednotlivých států, jest Anglie. Kdyby industrie, finance a zaměstnanost Anglie měly býti závislými na jejím zemědělství, špatně by to s ní dopadlo.

Tu jest vzájemná závislost. Poukazovali jsme na to již dávno. Nemůže býti kvetoucího zemědělství vedle chřadnoucího průmyslu a nemůže býti zdravého průmyslu vedle chřadnoucího zemědělství. Tu živnosti, výroba zemědělská, průmyslová jsou celkem, jako jednotný, nedělitelný je třeba uvažovati celek národního hospodářství. V naší politice hospodářské učinili jsme ledacos významného pro léčení krise zemědělské. Že to nesplnilo naděje všech, není vinou ani naší, ani těch opatření, k nimž jsme sáhli. Bylo by třeba se zeptati, zda to není zklamání nadějí upřílišněných, zda se nežádalo více, než kolik zákon může dáti. Je třeba si položiti otázku, zda není radno v čas poslechnouti dobrého náhledu i politického odpůrce? Kdyby si pánové, kteří si stěžují zcela právem, že účinky našeho opatření ke zmírnění zemědělské krise nemají jimi očekávaného výsledku, položili otázku, jak jsem ji kladl, přesvědčili by se, že jsme měli v této věci pravdu my a že by bylo bývalo v zájmu jejich i zemědělství, kdyby bývalo bylo zavčas našich pokynů uposlechnuto.

Tvrdili jsme, že zvyšování celní ochrany, hermetické uzavírání našich trhů před dovozem zemědělských výrobků cizích nemůže býti universálním prostředkem, který by pomohl. Dnes máme cla obilní i živočišná v takové výši, že se sotva kdo odváží žádati více, a prosím, účinky této celní ochrany jsou hluboko a daleko za očekáváním.

My jsme r. 1926, v době, kdy se žádalo prvou celní novelou zvyšování cel obilních a živočišných, ukazovali na význam levného úvěru v zemědělství. Marně jsme tehdy mluvili k hluchým uším. Teprve teď, když ochranná cla zemědělská selhala jak selhati musila, vracíme se k této myšlence, která, kdyby tehdy za poměrů snazších a klidnějších byla bývala řešena, mohla již dnes vykázati velmi mnoho blahodárných účinků.

Chtěl bych si však položiti otázku, zda řešení zemědělské krise, které ukládá těžké oběti veškerenstvu, má býti pouze pro podnikatele nebo pro zemědělství celé. My totiž dnes po prvé za trvání republiky máme bezesmluvní stav v zemědělství. Všechno, co jsme učinili ve prospěch zemědělství - třeba že to nebylo všechno, bylo toho hodně - nemá přinésti vůbec prospěchu zemědělskému dělnictvu. Agrární zaměstnavatelé při jednání o nové kolektivní smlouvy zemědělského dělnictva na r. 1931 přišli s požadavky podstatného snížení mezd zemědělských dělníků. Žádali odstranění 13. služného pro deputátníky. Titíž pánové, kteří ať již z dobré vůle nebo z jiných popudů, hlasovali zde nedávno pro 13. plat veřejných zaměstnanců, titíž pánové, kteří ať chtějí nebo nechtějí musejí uznati tendenci, která směřuje k 13. služnému u zaměstnanců vůbec, žádají, aby u nejhůře placené kategorie našich zaměstnanců, u zemědělských dělníků 13. služné již léta existující bylo zrušeno. (Posl. Mašata: Viď, že to není pravda?) Pane kolego Mašato, požadavky, které já tlumočím, požadavky zaměstnanců... (Posl. Mašata: Upozornili jsme naše zaměstnavatele, aby to nedělali a také to neudělali! My jsme nesnížili ani o jeden haléř!) Počátkem ledna t. r. na schůzi zemského poradního sboru pro otázky zaměstnanecké v zemědělství ujal se slova jménem skupiny zaměstnavatelské býv. poslanec pan Chaloupka, aby žádal toto snížení mezd pro zemědělské zaměstnance v kolektivní smlouvě pro rok 1931: (Předsednictví převzal místopředseda dr Lukavský.) 1. odstranění 13. měsíčního služného pro deputátníky; 2. odstranění t. zv. řepných přídavků; 3. odstranění premií pro denní dělníky a 4. snížení platů zemědělským denním dělníkům o 20%. A protože jsme nechtěli a nemohli tyto požadavky akceptovati, jednání ztroskotalo a proto nastal bezesmluvní stav v zemědělství. Proto pánové dali výzvu, aby zaměstnavatelé na vlastní vrub uzavírali kolektivní smlouvy se svými dělníky a v těchto smlouvách provedli naznačené snížení mezd. (Hlasy: My jsme to nesráželi!) Jak je možno tvrditi, že to není pravda?

Velectění, dovolte mně, abych tento čin podrobil stručné kritice. Předně tvrdím, že je to velmi špatný podnět pro nás, abychom se podíleli na snahách k povznesení zemědělství a k odstranění nebo aspoň zmírnění zemědělské krise.

Řešení zemědělské krise nemůže se díti pouze v zájmu zemědělských podnikatelů. Také ti, kteří jsou představiteli zemědělské práce, zemědělští dělníci, mají právo profitovati ze všeho toho, co my tu jako oběti ukládáme státu anebo veřejnosti v zájmu řešení zemědělské krise.

Zemědělští podnikatelé představují si však věc tak, že prospěch nechají si pro sebe a zemědělským dělníkům ponechají škodu. Malí zemědělci nezaměstnávají dělníků, ti si pracují se svými rodinami, nebo si navzájem vypomáhají v dobách návalu práce. Tu jde o zájem zemědělců největších a velkých. Ti mají interes na snížení položky mzdové ve své podnikové režii. Daří se jim tak zle, že se musí sanovati touto difamní cestou?

Velectění! Řekl jsem, že v době tendence k obecnému zavádění 13. měsíčního služného má býti toto zemědělským zaměstnancům vzato. Řekl jsem dále, že má býti vzat zemědělským zaměstnancům řepařský přídavek. Pan dr Kramář ve své řeči podtrhl, jak bylo dobře, že jsme s velkými obětmi pomohli cukrovarskému průmyslu překonati dobu těžké krise až do tohoto okamžiku, kdy mohla býti sjednána mezinárodní dohoda cukrovarských výrobců a kdy je možno čekati, že bude odstraněna krise, v níž se v posledních letech náš cukrovarský průmysl octl. Proč je tedy třeba bráti řepařským dělníkům, co měli i v dobách krise, když vstupujeme do doby pro řepařství a cukrovarský průmysl lepších, než jaké byly v letech posledních?

Béře se zemědělským dělníkům t. zv. premie. Jsem povinen vysvětliti, oč jde. Pracuje-li totiž denní dělník v zemědělském podniku 100 dní v roce u téhož podnikatele, má právo na jisté množství brambor ke konci roku. To je to minimální, co se může tomu dělníku poskytnouti jako zvláštní odměna za to, že byl k svému zaměstnavateli po tak značný počet dnů v roce k disposici. Máme u nás nadprodukci brambor. Znamená na statku pár pytlů brambor pro dělníka nějakou hodnotu při té nadprodukci, kterou v bramborách u nás máme? Jistě že ne. Tato věc je tak nepatrná pro podnikatele, že se mohou z tohoto naturálního platu vykoupiti tím, když poskytnou dělníkům jako kompensaci za ty brambory pouze 5 arů pozemku, který mu zdarma dají do pachtu.

Velectění, nejklasičtější ovšem je požadavek po snížení mzdy denních zemědělských dělníků. Kdyby bylo provedeno zamýšlené 20% snížení mezd denních zemědělských dělníků, jsou si, pánové, vědomi toho, že na př. v oblasti obilnářské by mzda dospělé osoby činila pak za hodinu 56 haléřů? (Posl. Pozdílek: To není pravda!) Velectěný pane kolego, prosím, vezměte si laskavě dosavadní sazby mzdové, odpočítejte z nich 20% a pak mně teprve řekněte, je-li to pravda, či ne. V oblasti obilnářské... (Posl. Pozdílek: Já v té oblasti jsem. Platí-li se 1·10 Kč za hodinu, není 20% 54 haléřů!)

My jsme se octli tedy před otázkou útěku z venkova. Zprávy, které nám Státní statistický úřad podává o výsledku sčítání lidu v Československé republice, svědčí o pokračujícím útěku z venkova do měst. Jsou to zprávy překvapující. Musíme uvážiti, že v tomto desítiletí 1920 až 1930 byla prováděna na našem venkově pozemková reforma, která zadržela velmi značné množství lidí na vesnici na té přidělené půdě. Dlužno uvážiti také okolnost, že v tomto desetiletí byla bída o potraviny, která vázala také velmi mnohé lidi na vesnici při práci zemědělské a přesto zjev úprku obyvatelstva venkovského do měst nám statistika nově hrozivými čísly prokazuje.

V desetiletí 1911 až 1921 asi ze 491 okresů republiky mělo 307 okresů úbytek obyvatelstva. V tomto 10letí bude rozsah tohoto přesunu obyvatelstva z vesnic do měst jistě nejméně takový. Velectění, ať se zkoumá tento stav věci jakkoliv, svědčí o tom, že zemědělská politika v našem státě neodpovídá potřebám venkovského obyvatelstva. (Posl. Pozdílek: Vinou vaší!) Najdeme si vysvětlení velmi snadno, když jen přezkoumáme pravděpodobný sociální důsledek trvalého tlaku na beztak nízké mzdy zemědělských zaměstnanců, jak je provádí silná organisace zemědělských podnikatelů. Zaměstnanec, mající aspoň naději, že v městě nalezne zaměstnání lépe placené a stálejší, užije prvé příležitosti, aby z vesnice odešel, i když v tom městě při výrobě průmyslové nenalezne ihned nějakého zvláštního blahobytu.

Pan kol. Dubický měl za to, budeme-li dělati sociální politiku, jak ji představuje politika jeho strany, že budeme dělati politiku sociálně nejsprávnější. Máme-li útěk z venkova v tom rozsahu, že nás všechny musí zaměstnávati, oč větší by byl ten útěk chudého obyvatelstva z venkova do měst, kdyby tu nebylo alespoň ani těch skromných sociálněpolitických opatření, jichž je účasten dnes zemědělský dělník?

Není pravda, že hospodářská krise nezračí se o omezení příležitosti ku práci v zemědělství. Je přece zcela přirozeno, že zemědělský dělník, který je k disposici svému zemědělskému podnikateli, nalézá tím méně příležitosti ku práci, čím více je zemědělský podnikatel nucen k šetrnosti. Denní dělníci, kteří jindy pracovali 100, 150 dní v roce, přednášejí dnes unisono stížnosti na to, že se jim nedostává zaměstnání ani v míře poloviční. A poněvadž tento člověk nemůže čekati, až jej zaměstnavatel zavolá ku práci jednou za týden na jeden nebo dva dny, hledá si zaměstnání stálejší. Odchází do města, kde rozmnožuje armádu nezaměstnaných, poněvadž cíl, dosažení práce trvalejší, zajištěnější, je pro něho otázkou existence.

Velectění! Přicházím k jiné otázce zemědělské politiky. Je to otázka naší řepné a cukerní produkce. Zdá se, že problém rozvinuje se v celé říši. Nepatřím k optimistům, kteří mají za to, že mezinárodní dohoda cukerní, uzavřená v Bruselu a v Berlíně, způsobí nějak zvláště skvělou situaci našeho řepařství a cukrovarnictví. Každá výroba, tedy i cukerní, je hnána k svému rozmachu. Dohoda, která ji šněruje třeba jen za tím účelem, aby se docílilo vyšší ceny, jest proti samým základům kapitalistického výrobního řádu.

A proto ani tato dohoda, která se staví proti těmto principům, nemůže na dlouho obstáti. Tato dohoda jest také v rozporu s výrobní a hospodářskou politikou státu. Každý stát snaží se o soběstačnost. A v tom právě je u Anglie ta její veliká, ohromná podpora cukerního průmyslu, že chce býti jak v cukrovarnictví, tak také i ve výrobě řepy soběstačná, neodvislá od dovozu cizího výrobku i suroviny.

Nicméně lze očekávat, že tato mezinárodní dohoda cukerní zastaví aspoň na čas dosavadní hluboký pokles cukerních cen. Můžeme se nadíti, že ztráty cukerního průmyslu na světovém trhu, jimiž byly odůvodňovány dosud vysoké ceny cukru na trhu domácím, nebudou se už v té hrozivé míře stupňovat, že budeme moci čekat vhodný okamžik ke snížení cen cukru pro domácího konsumenta. Ovšem tou cestou, kterou se cukerní a řepařská politika u nás bere, se k ozdravění tohoto velikého hospodářského odvětví u nás nedostaneme.

Kdo jedná o tu mezinárodní dohodu? Zástupcové cukrovarníků a řepařů. Jsou jenom tito interesenty? Nejsou tu ještě interesenti jiní? Dělnictvo, konsumenti, stát? (Posl. Dubický: Zemědělec je také konsument!) Není pochyby, jenže právě ti tam také zastoupeni nebyli, ti byli doma, ale byl tam pan Brdlík, jako zástupce řepařů, jimž jde o jistou výši ceny řepy bez ohledu na konsumenta cukru.

Velectění, tedy o to běží. My vidíme v každém odvětví výrobním u nás a v celém světě tendenci k jisté organisaci a k jistému plánu. To je cesta, která nás vyvede z anarchie soukromokapitalistické výroby. To je cesta, kterou odstraníme nejenom tuto krisi, nýbrž všechno ostatní, kterou postavíme výrobu a spotřebu na jistý pořádek a řád tak, aby sloužila svému sociálnímu poslání. Ale co vidíme ve snahách organisačních dnes ve výrobě? Kdo organisuje, kdo určuje plány výroby v jednotlivých odvětvích? Kapitál! Ti, kteří se mají za jediné pány našeho hospodářského života. Konsument je volán ke stolu k jednání až tehdy, když se na něm něco chce. A tak je tomu také v tomto cukerním problému. Pánové jednají celá léta v té své politice cukerní a řepařské sami, bez dělníků, bez konsumentů, a často bez státu a proti němu. Teď, když potřebují naší pomoci politické, nás najdou, pak o nás vědí. Velectění, dokud nebude každý interesovaný činitel při plánování a organisaci výroby ať toho nebo onoho odvětví, nikdy se k žádnému správnému výsledku nedostaneme.

Je teď v proudu jednání o cenu řepy. (Posl. Dubický: Kolik bude stát?) Račte se zeptat pana Mašína, ten je vám bližší nežli mně. Máte to také do jisté míry ve vlastních rukou. Vždyť ten kartel cukrovarnický, který se snaží o nízkou cenu řepy, není tvořen jenom těmi Elbogny, Mandelíky atd., nýbrž také rolnickými cukrovary. A také jednání o ceně řepy děje se s vyloučením i značné části interesované veřejnosti. Já vám povím klasickou věc. Nám vznikly v průběhu doby také socialistické organisace řepařské. A pánové se zuby nehty brání, agrární řepaři víc než kartel, ale i kartel, aby tyto socialistické řepařské organisace byly přibrány k nějakému jednání o ceně řepy. Je to kuchyně vyhražená jen pánům z kartelu a z Ústřední jednoty řepařské a vaří se tam tak, že není radno, aby veřejnost do ní nahlédla? Jsou to věci toho druhu, že nesnesou kontroly světla veřejnosti? (Hlas: Zajisté!) Kde je důvod k tomu, aby i interesovaní činitelé byli vzdalováni této cukerní a řepařské politiky? Ale, vážení, musíme trvati nejen na tom, aby u toho stolu, kde se jedná o životní zájmy malých zemědělců, také seděli jejich zástupci, nýbrž musíme žádat více, aby v té naší cukerní a řepařské politice měli své patřičné slovo také ti činitelé, které představuje v této produkci konsument, dělník, stát. A teprve když politika tato bude řízena všemi těmito zúčastněnými činiteli, bude politikou zdravou, politikou, která bude moci právem žádat, aby ji všichni lidé v zájmu vyšším podporovali.

Jde tu o otázku omezení osevu řepy. Páni přivezli z Bruselu menší kvotu cukru pro vývoz, která byla ještě pak snížena v Berlíně a činí dnes 575.000 tun; proti tomu, co jsme dříve vyváželi, je to snížení alespoň o nějakých 17%. Když máme vyrábět méně cukru, musíme pěstovat méně řepy. Tu páni zprvu zabývali se projektem přesunouti omezení osevu řepy jen na ty malé. (Výkřiky poslanců čsl. strany republikánské: Ale, ale! - Posl. Pozdílek: Dokázat!) Dělali to různými směry. Především usilovali o to, aby od neorganisovaných řepařů řepa cukrovary nesměla býti brána. To znamená, že od toho, kdo by nebyl v Ústřední jednotě řepařů, by kartel nesměl řepu brát. Kdyby kartel těmto a nám ostatním dovolil kupovat si cukr, od koho my pak budeme chtít, bylo by nám to jedno. Chce-li však kartel prodávati cukr nám všem, agrárníkům jako socialistům a dovedl si to zaříditi nejen svou organisací, nýbrž také vysokým clem na dovoz cizího, laciného cukru - nesmí také dělat v nákupu surovin rozdílu, neboť zcela právem bychom mohli říci: když chcete řepu jen od agrárníků, tak jen agrárníkům budete cukr prodávat. (Posl. dr Černý: My máme v cukrovarech docela jiné usnesení!) A když toto selhalo, tož se tedy věc řeší jiným způsobem. Osev řepy má býti omezen asi o 17%. Stejná práva - řekli pánové v Ústřední jednotě řepařů - stejné povinnosti; omeziti musí malý stejně jako velký. To je sice pravda, ale spravedlnost a hospodářská účelnost tomu chybí. Pánové nám bezpočtukráte - posledně při jednání o zvýšení živočišných cel - dokazovali, že drobný zemědělec má zájem na živočišné produkci, poněvadž pěstuje třikrát tolik dobytka než zemědělec velký. Řepa je nejen surovina potřebná k výrobě cukru, nýbrž také velmi hodnotné krmivo. Kde má pěstování řepy větší cenu, u toho, kdo má vyšší zájem na chovu dobytka, nebo u toho, kdo má ten zájem jen z jedné třetiny?

A proto jsme postavili heslo, aby se omezení osevu řepy netýkalo drobných zemědělců... (Posl. Chloupek: Aby zemědělští dělníci neměli práci! To říkáte jako předseda dělníků?) Hned vám to povím, pane kolego. (Posl. Chloupek: To bych od vás opravdu rád slyšel!) Vždyť je to přec nejen poškození drobných řepařů, kteří čekají na tržbu za řepu, kterou dostávají před vánočními svátky, nýbrž je to i proti směrnicím naší politiky v zemědělství, které forsírují přestavbu našeho obilnářství ve výrobu živočišnou.

Namítá se - a to je jediný vážný důvod - zda tím nebudou poškozeni zaměstnanci na velkých statcích, když zmenšení osevu řepy měl by nésti jenom velký statek. Velkostatky by musely omeziti ne o 17%, nýbrž přibližně asi o 25%. Pánové říkají, že tím bude poškozeno dělnictvo. Naprosto nebude. U výroby řepy je to tak: Práci, která je s ní spojena, udělají domkáři zadarmo, za chrást, ba více, musí udělati všechnu práci spojenou s obděláváním řepy a ještě musí zaplatiti 100 až 150 Kč za jednu měřici řepy. (Posl. Chloupek: To je vidět, jaký jste odborník! To dělají asi na vašich statcích!) Pane kol. Chloupku, (Posl. Chloupek: To se týká dobývání řepy a ne obdělávání!) račte se informovati u zemědělských dělníků, kteří vám to řeknou. Právě na statku, na němž vy jste byl správcem, je to tak, jak já říkám. Necháváte si to platiti ještě ke vší té práci zdarma, kterou domkáři musí na té řepě udělati. (Posl. Chloupek: Dobývání a obdělávání řepy je veliký rozdíl, to vy patrně neznáte!)

Ale i kdybych připustil, že je zde jisté kvantum práce, které by odpadalo pro zemědělské dělníky, kdyby veliké a největší statky musely větší měrou omeziti osev řepy, pak přesto, probůh, na té půdě, která by byla vzata řepě, by se pěstovalo něco jiného. Odpadla by vedle toho práce, kterou by jinak obstarali domkáři, když by jejich vlastní osev řepy byl menší. (Výkřiky.) Proto nelze uznati tento důvod. Pánové, jako obvykle, své zájmy velkých schovávají za zájmy malých.

Není však v politice řepařské a cukerní jen tato otázka. Z politiky cukerní podtrhuji ještě tuto věc: aby totiž, když se ruší cukrovary z důvodů kartelní politiky, aby zbylé cukrovary z toho měly prospěch, nedělo se to na útraty zaměstnanců, jako se dosud děje, nýbrž aby pro zaměstnance učiněna byla všechna opatření k zabezpečení jejich budoucí existence.

V politice zemědělské snad, soudím tak podle některých zjevů, dostáváme se přece jen na zdravější kolej. Zemědělská jednota, vůdčí organisace našich zemědělských podnikatelů, vydala nyní heslo - snížení cen potřeb zemědělcových. Je to heslo hospodářsky zcela správné. My již tehdy, když šlo o celní ochranu, žádali vedle levného úvěru pro zemědělce snížení jeho věcné režie snížením cen jeho potřeb. Nenašli jsme porozumění. Je-li to heslo nyní zvedáno oficiálními představiteli naší zemědělské politiky, rádi to konstatujeme a vítáme.

Pan kol. dr Zadina podtrhl zde jinou zdravou zásadu v léčení krise zemědělské přizpůsobení spotřeby výrobě. Má pravdu. Je třeba zvýšiti spotřebu zemědělských produktů, aby bylo lépe výrobcům jejich. To znamená starati se, aby se zvýšila kupní síla širokých vrstev lidových. Dávno jsme to říkali. Neměli jsme však štěstí a nenašli porozumění.

Ještě bych chtěl však přece jen namítnouti. Zde páni mají za to, že v zemědělství půjde to do budoucnosti bez jistých základních plánů a jisté základní organisace. Nebudu rozváděti tuto věc, ale, velectění pánové, jen to chci říci: Nebudeme-li u nás upravovati zemědělskou politiku se zřetelem na celý podnik zemědělský (Tak jest!), nedocílíme výsledků. Bude třeba jisté kontroly, reglementace. Nechtěl bych však, aby byly týráním zemědělce a bráněním jemu v jeho hospodářském rozvoji. Ale jen tehdy, jestliže půjdeme věci takto na kloub, budeme moci docíliti plánovitého hospodaření v našem zemědělství a budeme moci očekávat trvalou nápravu v jeho těžké dnešní situaci.

Zmínil jsem se již o potřebě levného zemědělského úvěru. Není to myšlenka nová, vyslovovali jsme ji dávno, již r. 1926 jsme myšlenku tu s tohoto místa podrobně rozebrali, než marně. Přicházejí s ní dnes tehdejší naši odpůrci. Jsme tomu rádi, pochybuji však, že by věc šla řešiti tak, jako si ve své řeči představoval pan kol. Dubický: vzíti sirotčí peníze a svěřiti je hospodářským záložnám. (Posl. Dubický: Také hospodářským vedle spořitelen!) Prosím, ale to ještě není opatření levného zemědělského úvěru. (Posl. Dubický: Částečně!) Nuže, t. zv. peněžní podniky zemědělské netrpí nedostatkem vkladů (Posl. dr Suchý: I trpí!), trpí něčím jiným, a to tím, že těchto vkladů jen menší měrou a na úrok obvyklý jako u průmyslového závodu používá se pro účely zemědělcovy. V tom je vtip celé věci. Musíme tedy mobilisovati peníze, buďsi, z části i ty sirotčí, ač bych nerad, aby se staly předmětem nějaké politiky. (Výkřiky.) Ale, co hlavního, musíme zaručiti, aby se těchto peněz zemědělci za skutečně levný úrok dostalo. (Posl. Dubický: To jsem mluvil!) Pánové, v tom směru nemáme žádný plán. (Výkřiky.) V tomto směru oficielní politika zemědělská ani páni zastupující zájmy zemědělské nepředložili žádný vyhovující projekt. A přece je to otázka tak důležitá, že se o ní diskutuje i na foru mezinárodním, jak jste četli z posledních projektů francouzského původu, která chce dokonce organisovati zemědělský úvěr v měřítku mezinárodním. (Posl. Dubický: Ale velice drahý pro naše poměry!) Poměry jsou rozdílné, co je drahé nám, bude laciné na Balkáně a co je laciné nám v Čechách, bude drahé na Slovensku, kde se půjčuje Bratislavě v živnostenských záložnách na 14%, a v rolnických pokladnicích na 20%, ovšem také na lacinější úrok. (Posl. dr Suchý: Znáte lepší projekt, než jsou Kampeličky?) Pan kol. Suchý ví velmi dobře, že Kampeličky se nemohou zabývati poskytováním dlouhodobého úvěru, a proto nemají se svými peněžními prostředky pro zemědělce cenu, neboť ten potřebuje právě úvěru dlouhodobého vedle ovšem úvěru laciného.