Předseda (zvoní): Prosím pana řečníka, aby neužíval hrubě urážlivých výrazů. (Odpor komunistických poslanců.)

Posl. Hrubý (pokračuje): "Rudé Právo" zastaveno. (Stálé výkřiky komunistických poslanců.) Vždyť je to pravda, ostrá slova jsou velmi slabá na tuto gaunerštinu, která zde je.

Dělníci o tomto parlamentě mluví docela jinak a jinak se naň dívají.

"Rudé Právo" zastaveno. Tento týden dvakráte byl celý náklad "Kladenské svobody" zabaven. Buržoasie koncentruje nový útok na komunistickou stranu. Znovu se dělá nálada, a to zejména v sociálfašistickém tisku, na rozpuštění komunistické strany. Ne nadarmo žádalo předsednictvo vlády a předsednictvo sněmovny ústřední vedení komunistické strany Československa o program komunistické strany. I tento směšný fakt, že slavní vládní mudrci neznají ani program svého největšího protivníka, má své politické pozadí v tom, že chtějí nalézti nějakou zákonitou formulku jako důvod k rozpuštění komunistické strany. (Posl. Sedorjak: Smiesť tento systom zo zemekule!) Avšak, pánové, dnes přicházíte již s křížkem po funuse. Dnes to již nepůjde, vyhladiti komunistickou stranu se světa. Dnes v době strašlivé bídy a krise, kterou jste vy zavinili, vidí již masy pracujících nezaměstnaných dělníků, že je to jedině komunistická strana, která jest jejich stranou. Dnes už je pozdě. Na tom si, pánové z tábora buržoasie a sociálfašistů, vylámete šeredně zuby. Věříme rádi, že by vás to velice těšilo, kdyby se vám podařilo odstraniti stranu, která vede masy k rozhodující ráně proti vám, věříme rádi, že by se vám lépe dařilo snižování mezd, vvhazování dělníků na dlažbu, že byste nemusili nezaměstnaným hladovějícím dělníkům nic dáti, aby oni potom bez jakékoliv ochrany umírali hladem jako pes. Byli byste rádi, abyste mohli prováděti tuto politiku hladu a bídy. Byli byste rádi, kdyby zde nebylo komunistické strany, která vám šlape na přesky, která vás odhaluje také jako válečné štváče proti prvnímu dělnickému státu, Sovětskému svazu.

Přišli jste příliš pozdě. Komunistická strana již zapustila hluboko kořeny mezi pracující masy. A proto my také prohlašujeme, že se nebojíme těchto strašáků. Štvete proti straně, proti komunistickým poslancům a senátorům, připravujete si půdu pro rozpuštění strany, ale pamatujte, že dělníci svoji stranu již nedají a sáhnou také k ostrým protiopatřením. A komunistická strana již dnes volá k dělníkům zaměstnaným i nezaměstnaným, aby na rozpuštění komunistické strany, která znamená zostřený boj buržoasie na pracující lid, která znamená otevřený fašismus a imperialistickou válku, okamžitě sáhli k co nejostřejším opatřením [Další slova byla usnesením předsednictva posl. sněmovny ze dne 10. února 1931 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké zprávy.] jako nejmocnější zbrani v rukou dělnické třídy.

Věříme, že máte z komunistické strany strach. Kdybyste neměli strach, proč nechodíte na schůze nezaměstnaných, jak vás podpichují "Lidové Noviny"? Kdybyste neměli strach před rozbouřenou, dělnickou masou, kterou vede komunistická strana, svolávali byste schůze nezaměstnaných, ale poněvadž se bojíte před ně přijíti, protože jste je okradli o podporu, proto máte strach z komunistické strany, která se spojila s masami. (Výkřiky posl. Srby.)

Pan min. předseda jako odpověď na střílení do hladovějících nezaměstnaných demonstrantů v Duchcově prohlásil zde, že nebudou žádné demonstrace nezaměstnaným trpěny a že bude zvláště ostře zakročeno proti demonstraci nezaměstnaných a zaměstnaných dělníků 25. února. My na toto prohlášení p. min. předsedy předkládáme celé dělnické veřejnosti v Československu tyto otázky: (Výkřiky posl. Srby a komunistických poslanců) Srba si musí zasloužiti nové vyznamenání.

Mají právo všechny tisíce nezaměstnaných dělníků, kteří po řadu měsíců trpí bídu, upozorniti veřejně na bídu svou a hladovění svých rodin a dětí? Mají právo tisíce nezaměstnaných dělníků, kteří nezaviněně se octli bez práce, upozorniti veřejně na svůj zbídačelý stav a dovolávati se toho, aby jim bylo pomoženo? Mají právo na demonstraci! A my otevřeně stavíme dnes po duchcovských událostech před vládu a všechny vládní strany otázku celé dělnické třídy: 25. února musí býti demonstrace hladovějících dělníků povoleny! Nejde o žádný puč, jak chtějí namluviti, jde o to, aby dělníci mohli vám otevřeně do očí říci, že mají hlad a že chtějí jísti. Marně snažíte se umlčet pravdu a konfiskovat naše řeči, konfiskovat naše časopisy. My si najdeme také cestu, abychom to dělníkům řekli. Včera jsme mluvili k 20.000, zítra budeme mluviti ke 100.000, vy nebudete míti odvahu před masy předstoupiti, jako jste neměli odvahu předstoupiti a zodpovídati se v Duchcově, [Další slova byla usnesením předsednictva posl. sněmovny ze dne 10. února 1931 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké zprávy.]

Protože nám konfiskujete všechny časopisy, jsem nucen, abych přečetl podrobné vylíčení události, [Další věta byla usnesením předsednictva posl. sněmovny ze dne 10. února 1931 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké zprávy.] Severočeský hornický kraj jest jedním z nejlidnatějších obvodů republiky, zároveň však jest zde nejvíce nezaměstnaných, nejvíce hladu, bídy a zoufalství. Proto se také kapitalisté těchto hladových horníků zvlášť bojí. Poněvadž si nevědí více rady, jak odpomoci jimi zaviněné hospodářské krisi, razí heslo "pořádek a klid". Naproti tomu postavili dělníci heslo "práci a chléb". Rozdíl mezi těmito dvěma protichůdnými stanovisky chtějí kapitalisté, kteří nutí v zájmu svých zisků polovinu našeho dělnictva hladovět, [Další slova byla usnesením předsednictva posl. sněmovny ze dne 10. února 1931 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké zprávy.] Toto bankrotérství kapitalistického systému, který je neschopen organisovat výrobu a rozdělování, vedlo jej k spáchání zločinu, který nemá v dějinách dělnického hnutí u nás příkladu. Když nezaměstnaní duchcovského okresu viděli, že není jiného východiska, rozhodli se, že uspořádají 4. února t. r. v Duchcově demonstraci, aby upozornili na svou ohromnou bídu a domáhali se podpory v nezaviněné nouzi. Okresní hejtman z Duchcova Mann obklíčil na rozkaz vlády, která chce míti pořádek a klid, celý Duchcov četníky, kterým nařídil nepouštěti do Duchcova nezaměstnané, i kdyby mělo býti použito zbraní. Hladový dav nezaměstnaných by rušil klid a pořádek ve městě a proto měl zůstati živ či mrtev venku.

Odpoledne osudného dne šel po silnici od Ledvic zástup 300 až 400 nezaměstnaných, který vedl komunistický senátor Stránský, do Duchcova. Za nimi šlo 12 četníků z Bíliny. Sen. Stránský ukládal po cestě nezaměstnaným, aby se nedali ničím vyprovokovati, zvláště aby neházeli kamením, kdyby je četníci provokovali, ba aby ani nezpívali, jen aby nikdo neměl příčiny proti nim zakročovati. Druhý oddíl četníků, poslaný hejtmanem Mannem z Duchcova, zaujal před samým městem strategickou posici proti nepříteli. (Ukazuje obrázek viaduktu, kde se na silnici střílelo.) Zde je, poněvadž by to tiskem neprošlo. Silnice zde jde podél osm metru vysokého železničního náspu. S druhé strany je 3 m vysoký plot footbalových hřišť. Zde prochází silnice v pravém úhlu pod drahou a tento průchod uzavřeli četníci z Duchcova a okolí, takže nezaměstnaní do posledního okamžiku četnický kordon neviděli. Velel jim četník Emr, na pravém křídle stál četník Prácheňský.

Když nezaměstnaní došli k samému podjezdu, postoupil velitel kupředu. Sen. soudr. Stránský k němu popošel a vysvětloval, že zezadu tlačí zástup četníci z Bíliny a bijí lidi, aby šli kupředu. "Nic! Zpátky!" zněla hrubá odpověď Emrova. Neozbrojení nezaměstnaní, biti vzadu četníky, protestovali a tlačili na přední. V tom vystřelil četník Prácheňský přímo do lidí a celý bez sebe zařval na ostatní četníky: "Palte!" Hned nato padlo asi 40 až 50 ran, tedy ne 5, pane Udržale, Meissnere a Klofáči, do zástupu a četníci udělali výpad bajonety. Účinek byl hrozný: Osm dělníků kleslo v louž vlastní krve na silnici. Řada jich byla raněna lehčeji kulkami, bajonety a kolbami, ostatní snažili se ujíti dalšímu masakru útěkem. Dělníci prorážejí zadní kordon četníků, kteří jsou v první chvíli sami [Další slova byla usnesením předsednictva posl. sněmovny ze dne 10. února 1931 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké zprávy.] překvapeni.

Zjistili jsme ihned osobně v rodinách postižených poměry, které přiměly jejich příslušníky jíti na demonstraci v Duchcově. Jsou přímo hrozné, pobuřující, zoufalé.

Zastřeleni byli: Josef Studnička z Břežánek, 28letý svobodný horník. Pracoval od 14 let na dole "Amalie IV". Aby se udržel v práci, vstoupil do fašistického národního sdružení, leč ani to ho nezachránilo a byl propuštěn. Nemohl již najíti práci v dolech a proto odešel na léto k jakémusi sedlákovi na Kladensko. Když se v důsledku dřiny roznemohl, byl ze služby vyhozen a vrátil se domů. Měl v Lomu snoubenku, ale nemohl se oženiti, protože byl bez práce. Starý otec je za pakatel hlídačem na dole. Druhý syn, 23letý Antonín je doma, je rovněž bez zaměstnání a 22letý syn Václav, který práci měl a mohl pomáhati rodinu živiti, slouží u dělostřeleckého pluku v Ruzyni. Když jsme je v den pohřbu navštívili, byli sice zdrceni, ale věděli velmi dobře, kdo je vinen smrtí jejich syna a bratra. [Další věty byly usnesením předsednictva posl. sněmovny ze dne 10. února 1931 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučeny z těsnopisecké zprávy.]

Josef Kadlec z Hostomic, 30letý horník, byl teprve 1 1/2 roku ženat, před nedávnem mu zemřelo první dítko. Pracoval od 14 let na šachtě a když byl propuštěn, nemohl dostati jiného zaměstnání. Složil šoférskou zkoušku, ale ani pak práci nedostal. Od června minulého roku ho velmi mrzelo, že jej musí živiti ze svého malého výdělku žena. V té době byl operován na slepé střevo a byl propuštěn z vojenského cvičení jako neschopný. Dokud pracoval, byl organisován v soc.-demokratickém svazu horníků, poslední dobou nikde. Byl dobrým atletem a mezi známými pro svůj klid velmi oblíben. Jeho staří rodiče jsou velmi rozezleni [Další slova byla usnesením předsednictva posl. sněmovny ze dne 10. února 1931 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké zprávy.] a jeho matka je zdrcena neštěstím, do kterého byla uvržena. Kadlecovi byla vpálena rána z četnické pušky do levé nohy z takové bezprostřední blízkosti, že mu urvala maso s celého lýtka. A mimo to měl pravou nohu probodnutou bajonetem. [Další slova byla usnesením předsednictva posl. sněmovny ze dne 10. února 1931 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké zprávy.] Levá noha mu byla amputována, ale Kadlec před půlnocí zemřel. Před smrtí prosil známé, aby jeho ženě neříkali, že je vážně zraněn, a správa nemocnice telefonovala se soc.-demokratickým náměstkem starosty Vackem. Tento sdělil na dotazy hostomických příbuzných, že všechna zranění jsou lehká, a proto Kadlecova žena se svým mužem před smrtí ani nemluvila, protože myslila, že je dosti času ráno.

Alois Lamač, 32letý horník z Bíliny, byl také organisován ve fašistickém národním sdružení, ale přesto propuštěn z dolu. Jeho 25letý bratr František jest rovněž u fašistů, ale marně hledá práci. 14letý syn, také bez práce, je doma. Mimo ně bydlí se starými rodiči ještě provdaná dcera, která je i se svým mužem Pastrnákem bez práce. Všichni jsou živi z otcovy pense 153 Kč měsíčně. Rodina je na pokraji zoufalství a proto šli oba starší bratři i se švakrem Pastrnákem demonstrovati a stali se tak svědky [Další slovo bylo usnesením předsednictva posl. sněmovny ze dne 10. února 1931 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučeno z těsnopisecké zprávy.], který stál Aloise Lamače život. Staří rodiče jsou smrtí synovou zdrceni tím více, že jejich druhý syn, také 32letý, byl před dvěma roky zabit na dole Pluto. Vdova po něm zemřela o vánocích a staří lidé si musili vzíti ještě jejich oba sirotky na starost. Alois Lamač byl střelen zezadu do prsou a do života a zemřel za chvíli po dodání do nemocnice.

Čtvrtý, Ant. Zeithamer, 19letý dělník bez zaměstnání. Od 14 let pracoval ve sklárně Mühligově a když mu bylo 18 let, vyhodili jej, aby mu nemusil závod platiti jako staršímu dělníku. Marně pak sháněl práci a hladověl i s celou velkou rodinou, kterou nezaměstnaný otec z pense 50 Kč měsíčně nebyl s to uživiti. Jeho starší bratr je rovněž doma bez práce, mladší se učí řemeslu a nemá dosud žádný plat. Mimo to je doma ještě jedna vdaná dcera s dítětem a s půl roku nemocným mužem a mladší dcera, rovněž bez práce. Všichni žijí v jedné místnosti, jak je to zde zvykem, protože nikdo nemůže platiti činži, když nepracuje. S rodiči je to 7 dospělých osob a jedno dítě, kteří žijí za 50 Kč měsíčně. Dodatků není zapotřebí. (Výkřiky komunistických poslanců.)

Otec šel s oběma syny na demonstraci, aby se jim nic nestalo. Když viděl, že stojí v podjezdu četníci, vzal mladšího Antonína za ruku a táhl oba syny na stranu, protože se nebylo kam vyhnouti. V tom padly výstřely a Antonín mu padl před nohy střelen zezadu. Jak mu rána břichem vyšla, vyvalila se z něho střeva. Otec jej chtěl obvázati, ale tu k němu přiskočil četník Vlk z Ledvic a řval na něj, aby se klidil, jinak že jej zastřelí jako psa. (Výkřiky komunistických poslanců.) Otec mu odpověděl, když zabil jeho dítě, aby zabil také jeho, že mu na životě nezáleží, aspoň bude míti pokoj od jejich zlotřilosti. Druhý dělník, když viděl, co se děje, chtěl Antonínu pomoci a strkal mu vyhřezlá střeva do kapsy kabátu. Také na něho přiletěl zmíněný již Práchenský a řval, aby ho nechal, jinak že ho probodne. Dělník se však nedal odstrašiti a řekl odhodlaně, aby jej třeba probodl, že nenechá kamaráda bez pomoci. Na to jej četník uhodil kolbou a letěl dále. Také tento zraněný podlehl ranám ihned po dopravě do nemocnice.

Je svědky prokázáno, že četníci nedovolovali dělníkům, aby ošetřili své zraněné kamarády a že se také sami nestarali, aby ranění byli dopraveni ihned k lékaři. Ba, když jel automobil a dělníci chtěli raněné naložit, poslali četníci auto pryč. Poněvadž se pak čekalo, až pojede nějaké auto kolem, musili vinou těch, kteří do nich stříleli, na zmrzlé silnici vykrvácet.

Hejtman Mann, který rozkázal do lidí střílet, se nepostaral o převoz raněných a tak vědomě zavinil, že ti, kteří mohli býti zachráněni, jeho vinou vykrváceli. To mu může býti připočteno k dobru. Ti mrtví kamarádi už nebudou rušit klid a pořádek kapitalistů a jejich pacholků, nebudou již volati po chlebě a práci; stali se obětí kapitalistické nenasytnosti, gentského systému, kterým chtějí soc. demokraté zachrániti milionové dividendy kapitalistů a svá koryta. Mnoho z nich se stalo obětí bídy, stali se také z bídy organisovanými fašisty a fašismus je nyní zavraždil.

Těžce zraněni byli tito dělníci: Dva bratranci, Evžen a Gustav Syřišťové, oba z Hostomic. Evžen Syřiště je 22letý. Od 14 let pracoval ve sklárně, později na šachtě. Byl již dlouho bez práce a žil s rodiči. Otec má 230 Kč měsíčně pense a to bylo pochopitelně pro celou rodinu málo. Ale Evžen nemohl podporovati rodiče, jak by si byl přál, protože jej vyhodili z práce. Organisován nebyl. Má ještě dva starší bratry, kteří se z tohoto pekla odstěhovali pryč a jeden z nich pracuje jako holič. Otec, se kterým jsme mluvili, nedovedl pochopit, proč se do jejich chlapců musilo střílet, když žádný z nich se jakživ s nikým nepohádal. Chodí denně s matkou za synem a bojí se, že rány nevydrží. Když byl střelen do pravé nohy, upadl. Vztáhl však ruce po jednom známém, aby mu pomohl vstáti, a v tom byla mu prostřelena levá ruka. To asi těch Udržalových "pět ran" tak dlouho létalo do kola, z jednoho těla do druhého. Kdyby věc nebyla tak krvavě vážná, poradili bychom mu, aby si to dal vyšetřit od dr Šimsy, který umí vyšetřovat strašidla. Ale máme přes 50 svědků, kteří dokáží před soudem, kdo lhal v parlamentě i v tisku. Gustav Syřiště má těžké zranění z bezprostřední blízkosti na levé noze. Je nejmladším synem z 10 dětí a byl jedinou oporou své staré matky, s kterou žil. Jsa 23letý mohl dobře matku uživit, kdyby jen byla práce. Je to velmi inteligentní dělník, má 4 třídy gymnasia, ale otec jej nemohl dále nechat studovat, protože byl chudý. Po návratu z vojenské služby se marně sháněl po práci, pracoval nějakou dobu na silnici a nyní byl opět bez zaměstnání.

Drze lhou, že se v senátě komunističtí senátoři smáli, a tito sociálfašisté (ukazuje na lavice vládních stran) se zde baví a cynicky se tomu smějí. Dělníci, vy nahoře (ukazuje na galerii), vidíte tu pravdu, která tady je!

Jaká bída v rodinách panuje, dokumentuje případ z jeho rodiny. Protože byla v rodině jeho bratra bída, odešel z domova do světa sotva škole odrostlý syn jeho bratra. Bylo to před vánocemi a protože chlapec nikde práci nedostal, krást ani žebrat neuměl a nechtěl, padl hladem před radnicí jedné obce na Karlovarsku a tam zemřel. Inu "klid a pořádek" musí být. I za cenu lidských životů.

Další zraněný je soudr. Václav Škuthan z Bíliny. Tento byl pro přeplnění nemocnice v Duchcově poslán do domácího ošetření, které mu však četnictvo jak náleží "ulehčuje". Má prostřelenou levou ruku, kulí roztříštěný horní ret, ránu kolbou na hlavě, škrábnutí kulí na břiše, v zádech střepiny z kulky. Mimo to má ještě pět lehčích zranění četnickými klacky. Tento raněný prodělává hotové mučednictví. Když se vrátil, žádal lístek k lékaři od nemocenské pokladny. Pracoval několik dnů na sekání ledu a měl na léčení nárok. Když byl odmítnut, šli do pokladny důvěrníci, kteří tvrdili, že má nárok na léčení. Byli však úředníkem Helbichem, soc. demokratem, hrubě odbyti a když žádali, aby jim byly ukázány stanovy, prostě je odbyl. Nato musil jíti na obecní úřad, neboť lékaři bez peněz neléčí a on lékaře nutně potřeboval, protože se mu rány zanítily a dostal horečku. Město mu lékaře povolilo. Škuthan si chtěl na památku, jak ho četníci zřídili, nechat udělat obrázek, a proto se dal fotografovat. Ale četníci se to dověděli, Škuthana zatkli, když šel v pátek k lékaři, a nechali jej těžce nemocného ve vazbě. Od fotografa četník desky vzal a odnesl je. Tím chtějí zameziti, aby tu nebylo žádného dokladu [Další slova byla usnesením předsednictva posl. sněmovny ze dne 10. února 1931 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké zprávy.]. Jakoby se znemožněním fotografie a mučením raněného ve vězení něco na této věci zlepšilo. Je to nejčistší fašismus, za který se ani Pilsudski nemusí styděti a já musím použíti parlamentní tribuny k tomu, abych imunisoval všechny obrázky událostí, které se tam odehrály, poněvadž by se jiným způsobem nemohly dostati do tisku, a je dosti možné, že parlamentní sociálfašistická censura i tyto obrázky nepřipustí, aby byly uveřejněny. (Výkřiky komunistických poslanců.)

Zde je zemřelý Antonín Zeithammer (ukazuje fotografie), zde je zavražděný Josef Kadlec, zde je zavražděný Alois Lamač, raněný Evžen Syřiště, Gustav Syřiště a Antonín Kraus. Zde je rakev z pohřbu zastřelených, zde část pohřebního průvodu, zde jsou hroby zastřelených, zde je bouda, kde byly četnické zálohy se strojní puškou, a na tomto obrázku, o kterém jsem již mluvil, je past [Další slova byla usnesením předsednictva posl. sněmovny ze dne 10. února 1931 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké zprávy.].

Škuthan je 30letý horník, ženatý a otec dvou dětí ve stáří 2 až 4 roků. Ze šachty byl vyhozen proto, že kandidoval za Rudý svaz horníků a nikde práci nemohl dostati, protože na severu existují černé listiny. To není teror! Ale kapitalistům naskakuje husí kůže před 25. únorem, o čemž svědčí nejen zatčení Škuthanovo, ale i následující episoda, kterou nám v Bílině vypravovali:

Předsedovi skupiny horníků průmyslového svazu soudruhu Gobstovi dopsal okr. úřad v Duchcově - tedy zase pan Mann - že nesmí prováděti žádnou agitaci pro demonstraci na 25. února. Zároveň bylo sděleno jeho otci, který je pensionovaným železničářem a organisovaným soc. demokratem, že kdyby dělal nějakou agitaci pro 25. února on nebo jeho syn, bude mu odebrána pense. To zase není teror! Pan Mann se zde plete do kšeftu i železničním úřadům a dělá, jakoby on tu pensi Gobstovi vyplácel, a to zadarmo, a ne jakoby ji dostával za 35 let služby od dráhy. Inu, pan Mann chce "výš" a zdá se mu, že teď je na to právě čas. Ale 25. únor nezadrží ani Mannové, ani jiní.

Poslední z vážně zraněných není z demonstrantů. Je to Antonín Kraus z Ledvic, náměstek starosty za komunistickou stranu. Byl již delší dobu nemocen a šel si do Duchcova pro lék s receptem od lékaře. Jeho žena šla právě ke vlaku do Teplic a na rozcestí se spolu rozešli, ona šla na levo k nádraží, muž na pravo k Duchcovu. Oba však daleko nedošli. Ženu vrátil četník, že na nádraží nesmí, a Kraus přišel k místu útoku četníků právě včas, aby se informoval, co se to tu děje, a v příští vteřině měl kulku četníka Vlka z jeho města v levé noze, zatím co jiná kulka mu zachytla nohu pravou. Odvezli jej do nemocnice, kde si poleží za to, že není v Ledvicích lékárna a nemocní musí až do Duchcova.

Bylo potřebí stříleti? Nebylo. Dokazuje to nejlépe tento svědky ověřený fakt: Jediný četník, který zachoval klid, neřval, nestřílel a nebodal, ba ani se s místa nehnul, stál na opačné straně fronty než Práchenský. Když se všichni četníci vrhli na lid, snažila se část demonstrantů dostati se za odjezd. Tento četník vzal pušku napříč a přes všechen nápor zoufalých lidí odstrkoval energicky každého a nikoho nepropustil. Je to důkaz, že kdyby nebylo bývalo nařízeno střílet za každou cenu, nemuselo ke krveprolití dojíti. [Další věty byly usnesením předsednictva posl. sněmovny ze dne 10. února 1931 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučeny z těsnopisecké zprávy.] Tohoto triku bylo používáno socialistickými zrádci hojně v ruské revoluci a Stivín se aspoň tohle, když nic jiného, z ruské revoluce naučil. Ať je však jist, že se naučí také jiné věci ovšem proti své vůli a bez honoráře.

Je nutno také informovati veřejnost, kdo jest u nás vítaným v četnictvu. Jsou to lidé jako četník Práchenský. Je to bratr vraha Práchenského z Jiren, který po odpykání žaláře za zlodějství zavraždil trafikantku v Pobřežní ulici v Praze. [Další věta byla usnesením předsednictva posl. sněmovny ze dne 10. února 1931 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké zprávy.] Když byl před 2 lety vrah Práchenský zatčen, sloužil četník Práchenský v Ledvicích. Protože se za svého bratra styděl, dal se přeložiti do Duchcova, kde se oženil s dcerou tamějšího řezníka a dělá "lepšího" člověka. Příbuzní přepadených si došli na ženu četníka Práchenského, ukázali jí zkrvavené obleky svých dětí a mužů [Další slova byla usnesením předsednictva posl. sněmovny ze dne 10. února 1931 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké zprávy.]. Je to také jedna z vedlejších příčin tohoto ohromného masakru, je to však také zároveň charakteristikou toho, kdo všechno může býti u nás "ochráncem" klidu a pořádku. [Další věta byla usnesením předsednictva posl. sněmovny ze dne 10. února 1931 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké zprávy.] (Potlesk komunistických poslanců.)

Předseda (zvoní): Dále je ke slovu přihlášen pan posl. Nitsch. Uděluji mu slovo.

Posl. Nitsch (německy): Dámy a pánové! Od počátku zasedání Národního shromáždění r. 1929 vede se v této sněmovně rozprava o hospodářské krisi. Když se hospodářská krise zvláště v zemědělství velmi zhoršila, hledal se jediný lék na potírání zemědělské krise ve výpovědi obchodní smlouvy s Maďarskem. U příležitosti návrhů na zvýšení cel, při jejich projednávání vyjádřil jsem častěji zde ve sněmovně svůj názor, že my zemědělci můžeme od zvýšení cel na zemědělské plodiny očekávati málo nebo nic. Vždyť dnes jest dumping a jiné moderní prostředky na potírání vysokých celních zdí.

Při této příležitosti jsem častěji mluvil v tom směru, abychom v hospodářské politice kráčeli novými cestami, cestami vzájemného porozumění a vyrovnání, neboť celní válku s Maďarskem může náš průmysl a také republika těžce snášeti. Neboť následky hospodářské války bývají: nezaměstnanost a hospodářská zkáza. Podpory v nezaměstnanosti zatěžují státní pokladnu a tím poplatnictvo, a zemědělství ztrácí v upadajícím průmyslu a v dělníku málo vydělávajícím tak důležitého domácího spotřebitele. Má řeč vždy byla, že dohoda s Maďarskem musila by býti utvořena na podkladě kontingentování nebo vzájemné výměny zboží.

Má slova umlkla; s úřední strany se mně na to řeklo jednou bez zvláštního odůvodnění, že kontingentování není možné; pravděpodobně se proti věci postavily opět obchodně politické momenty, a 15. prosince nastal již bezesmluvní stav s Maďarskem.

Jak a v jaké formě účinkuje tento bezesmluvní stav, pociťuje již dnes nejlépe naše hospodářství, obzvláště průmysl textilní, železářský a dřevařský. Zužitkování dřeva na Slovensku vůbec stojí, nejlépe dokazuje tuto okolnost velký schodek státních lesů roku 1930.

Správně pravil pan předseda vlády: "Krise nedosáhla u nás ještě vrcholu", a já se táži: "Co učinila vláda proti tomu?"

Agrární stát může vydržeti hospodářskou krisi lehčeji a déle než stát průmyslový! Průmyslový stát musí se v dnešní velké výrobní soutěži snažiti všemi prostředky, aby si udržel každý trh již jednou opanovaný. U nás se to v případu Maďarska neučinilo, nýbrž pochybnému zákonu o míchání mouky bylo obětováno velké odbytiště našeho průmyslu. Maďarsko našlo východisko a očekává se, že uzavře dohodu s Rakouskem, a to na základě kontingentování nebo vzájemné výměny zboží. Časopis "Wiener Börsenzeitung" uvádí o tom podrobnosti, ze kterých jest zřejmo, že právě zboží, které dosud šlo do Maďarska z Československa, půjde tam nyní z Rakouska.

Tuto myšlenku vzájemných kontingentů, kterou jsem v zimě r. 1929-30 navrhoval jako možné vyrovnání, uskutečnilo s Maďarskem Rakousko a všechny hospodářské vrstvy hledí s největším optimismem vstříc této obchodní dohodě nového druhu.

Naše hospodářské poměry, jak v nynější rozpravě o vládním prohlášení zdůraznilo velmi mnoho řečníků, nejsou růžové, a dokonce i vyjednávání s Jugoslavií poskytuje nám málo naděje. Vláda musí dnes rozhodně nabídnouti Jugoslavii více, než co pro ni znamenají čáky ve východoevropském agrárním bloku.

S hlediska hospodářské politiky bylo by bývalo podle mého mínění mnohem chytřejší zkoumati půdu v Berlíně a ve Vídni než přidržovati se pochybné myšlenky malé hospodářské dohody. Neboť se středoevropskými státy musí se v evropském hospodářském uspořádání vždy počítati, jelikož německá říše má jistě rozhodný význam v evropských hospodářských otázkách.

Následkem této hospodářské politiky, za kterou vláda musí býti plně odpovědna, jsme dnes ve střední Evropě skoro úplně osamoceni. Tuto špatnou hospodářskou politiku lze již velmi dobře pozorovati i v našem státním hospodářství. Příjmů stále ubývá, ale výdaje ve státním hospodářství stále rostou. Místo aby náš ministr financí obratnou obchodní politikou používaje dobré zeměpisné polohy republiky zúrodňoval hospodářství a zmenšoval veřejná břemena, pomýšlí prý na to, aby uzavřel půjčku 1·3 miliardy na investiční účely, ve skutečnosti však na vyrovnání částek ve státním hospodářství scházejících. Dr Engliš, zásadní protivník půjček, musil se poddati a přistoupiti na uzavření úvěru na běžný účet, hrazený krátkodobými titry, které vždy mohou býti lombardovány v Národní bance, s 5% ním zúročením. Jakmile se proslechlo, že vláda jest ochotna uzavříti takovou investiční půjčku a že se dr Engliš smířil s dr Preissem, již se bursa hnula a akcie Škodových závodů stouply o 78 Kč, Českomoravské o 80 Kč, Báňské a hutní o 95 Kč, Pražské železářské o 95 Kč, Ringhofferovy o 30 a Králodvorských cementáren o 140 Kč. Poněvadž tyto akcie jsou většinou v rukou velkých bank a velkých koncernů, můžeme si snadno představiti, jak ohromné zisky z této hausse měli tito držitelé akcií.