Předseda (zvoní): Prosím o klid.

Posl. dr Kramář (pokračuje): ... jenom proto, že jsme cítili sociální dobrodiní takového zákona. Dnes ovšem už otázka pracovní doby nehraje tak velikou úlohu, poněvadž, bohužel, čím méně bychom pracovali, tím vlastně by bylo naše položení lepší. Musíme si říci docela otevřeně a nechtíti si jak se říká nalhati do kapsy, že jsme příliš přeindustrialisovaní na své menší území. Ta strašná otázka dnes, 5 a 50, která zejména mně byla před očima od samotného počátku, má své důsledky.

Podívejte se na cukerní otázku, jaké to bylo dobrodiní, že bývalá koalice udělala přechodné ustanovení pro podporu průmyslu cukerního v nejhorší době. My jsme vždycky říkali, že je potřebí přenésti se přes největší krisi. My ovšem jsme za to ve volebních bojích viděli kostky cukru atd. na plakátech - to je konečně vedlejší - ale mohu říci, že si všichni můžeme dnes říci, že to bylo pravé dobrodiní. (Výkřiky.) Dnes je již snad cukerní průmysl z toho nejhoršího. Ale tu zase máme my své specielní slabosti. Na jedné straně víme, že se musejí zavírati a také zavírají cukrovary, které jsou na půdě nedosti úrodné pro cukrovku, a na druhé straně nemůžeme zde ve sněmovně vyříditi zákon, který má omeziti další tvoření cukrovarů. Prosím proboha, co je to za politiku? My víme, že musíme restringovati, a na druhé straně chceme dovoliti dělati nové závody, jejichž prosperita dávno není dokázána, ba je dokonce velmi pochybná, a jejichž tvoření znamená ohrožení smlouvy, kterou jsme udělali s celou cizinou, řekl bych dokázání inkapacity, abychom dodrželi mezinárodní smlouvu, když to není stát a když to udělala industrie sama, a na druhé straně, abychom vyhodili celou spoustu národního jmění, kterého jinak tolik potřebujeme.

Co se týče zkrácení pracovní doby racionalisací, to by nebylo zlé, ale ovšem zvýšení mezd tak generelně, jak to myslí kol. Hampl, to by sotva šlo, poněvadž to není otázka sociální spravedlnosti, bohužel, nýbrž je to otázka konkurenční schopnosti na cizích trzích. Racionalisace vyžaduje na jedné straně ohromného kapitálu, který se přece musí ve výrobě zúročit, a na druhé straně znamená přece jen prostředek ke zlacinění výroby, aby se mohlo konkurovat, a kdybych tedy vyřadil ten faktor, který hraje velikou úlohu při racionalisaci, totiž snížení mzdových nákladů vedle generální režie, která se potom snižuje, kdybych řekl, že musím zvyšovat mzdy, pak bych a priori racionalisaci vlastně udělal nemožnou. Tedy tyto věci jsou velmi obtížné. A ještě bych k tomu dodal individuelně: Kdyby bylo možno takovým způsobem zvýšiti mzdy, bože, kdo pak by byl proti tomu, zejména už ne my, kteří stále a stále hlásáme, že otázka slušných mezd je otázkou vnitřního konsumu, tedy také na druhé straně otázkou odbytu průmyslu, i když nemluvím docela o sociální stránce věci.

Kol. Hampl řekl, že racionalisace je důsledkem nebo plodem anarchie soukromohospodářského systému. Myslím, že v této věci se přece jen mýlí. Kdy začal rozkvět racionalisace? Rozkvět racionalisace začal ve válce, a to v Americe. Docela přirozeně musil nastati. Poptávka po zboží byla tak ohromná a nedostatek dělníků tak veliký, že z toho docela logicky musilo vyplývat, že se průmysl musí starati, aby ušetřil co možno lidské práce a aby vyráběl s malými prostředky lidské práce co nejvíce. Tedy naopak, ne bez ohledu na konsum povstala racionalisace, nýbrž konsum sám vyvolal racionalisaci. A zajímavo je, že také pokračovala racionalisace zejména v Německu, kde ovšem také chtěli využíti té doby do r. 1921, dokud jim nebude vyměřena válečná náhrada, takže bez ohledu na finanční oběti racionalisovali. V Německu i ve Francii, tam, kde se stavěly nové závody, v severní Francii, která byla zpustošena, byla racionalisace přirozená, poněvadž přece nesmíme zapomínati, kolik milionů pracovních sil ubylo ve válce smrtí, zmrzačením a pod. Tedy také toto pokračování racionalisace nevystoupilo jako plod anarchie průmyslu, nebo řekl bych spíše soukromohospodářského podnikání, nýbrž bylo vyvoláno okolnostmi a konsumem.

A pak vám řeknu ještě něco, co je velmi vážné: jestliže v Americe se racionalisovalo a jestliže racionalisovaly veliké koncerny v Německu, pak je to něco docela jiného, než na příklad u nás. Poměr kapitálu k dělnictvu v Americe, kde jde hlavně o přistěhovalé elementy, není nikdy osobní, ten je čistě formální, řekl bych čistě marxisticky utvořený kdežto u nás, zejména v individuelních podnicích, je poměr mezi dělnictvem a zaměstnavatelem velmi osobní, a zaplať pán bůh, že je osobní, poněvadž z toho jde, že velmi zřídka vidíte, že by naši zaměstnavatelé, když již nejsou k tomu nuceni největší nouzí, vyhodili své dělníky, aby byli bez práce. Naopak můžeme říci, že v nejtěžších dobách, zejména v českém průmyslu, kde ten poměr je daleko bližší a srdečnější, poněvadž naši podnikatelé většinou vyrostli z malých poměrů, žijí celý den s dělníkem dohromady. Viděli jste, že na př. roku 1922, kdy byla veliká nouze o odbyt, v našich českých továrnách se skutečně pracovalo do zásoby, ačkoli to bylo podnikatelské risiko. Tedy pro nás racionalisace je něčím daleko těžším, nežli to bylo pro Ameriku a pro velké koncerny snad v Německu nebo Francii, a řeknu i u nás. My - a přál bych si jen, aby to zůstalo - u nás přece jen děláme všechno možné, abychom udrželi své dělnictvo pro ten jistý osobní poměr mezi dělnictvem a podnikatelem. Není nejmenší pochybnosti, že racionalisace dnes vypadá, jak to řekl kol. Hampl, jako výplod anarchie kapitalistického podnikání. Proč? Protože bylo racionalisováno a docela jsme zapomněli na to, že svět se úplně změnil. Není nejmenší pochybnosti, že úbytkem 20 mil. zabitých ve válce ubylo úžasně mnoho největšího konsumu schopných konsumentů, poněvadž to byly nejsilnější individuality. Na druhé straně bylo vyřaděno 150 mil. lidí ze světového hospodářství v Rusku, víte, že byla zavřena Čína, znáte, že byl zahájen bojkot evropského zboží v Indii, a je tedy docela přirozené, že pro novou racionalisaci, která přišla, nebylo dostatečně velikého odbytu. A dnes, přiznávám, je racionalisace velikým nebezpečím pro budoucnost. A nyní si, prosím, račte představiti, co to znamená, když racionalisace bude prováděna nejen v průmyslu, nýbrž i v zemědělství v sovětském Rusku a následkem toho také v budoucím Rusku. Není nejmenší pochyby, že racionalisace v zemědělství je hlavní příčinou dnešní zemědělské krise. Já jsem starý pán a pamatuji na těžkou krisi zemědělskou, která byla od r. 1878 do r. 1893. Ta také nastala úžasným přebytkem amerických žní a tlakem amerických žní na evropské selské hospodářství. Tam ovšem byly poměry jiné. Tenkráte jsme neměli motorisace, neměli jsme traktorů, těch neobyčejně zdokonalených strojů žacích, vázacích, mláticích a všech ostatních a Američané pro všechno potřebovali ruční práci. Té neměli mnoho. Nemohli následkem toho intensivně hospodařiti, poněvadž to přišlo příliš draho. Otázka trvání americké konkurence znamenala zásobu panenské půdy. Když také panenská půda byla vyčerpána, vzrostl také v Americe vlastní konsum tím, že velmi vzrostlo obyvatelstvo. Začátkem r. 1893 bylo po americké krisi, resp. po krisi našeho zemědělství, způsobené americkou konkurencí. Dnes je to zase otázka konkurence nejen severoamerické, nýbrž i jihoamerické, ale ta je velmi těžká a vypadá docela jinak, poněvadž již nemůžeme počítati s vyčerpáním půdy, jelikož v Americe začali motorisací pracovati intensivně, a tu není žádných hranic. Mohlo-li Německo ze svých severoněmeckých písků udělati intensivním hospodařením daleko úrodnější krajiny na pšenici, než vlastně jsou naše, pak ovšem také není v Americe žádné překážky.

A nyní si, prosím, představte, že tato motorisace zemědělství bude provedena také v Rusku! Co budeme potom dělati se svým zemědělstvím, opravdu nevím. A představte si tu hloupost, nebo tu kerenštinu nebo hamižnost, řekl bych, fabrikantů, pomáhají-li sami tím, že tam ty stroje vozí, aby mohlo sovětské Rusko a tím také Rusko budoucí přímo utloukati evropské zemědělství.

Podívejte se, jak je to v industrii! Není nejmenší pochybnosti, že by se bývala organicky zvětšovala kapacita ruské industrie, ale aby se to stalo tak, jako se to děje nyní, k tomu ovšem mohla pomoci jen evropská hloupost, ta neprozíravost, která do Ruska vozí stroje, posílá inženýry a dělníky, jen aby si Rusko mohlo postaviti nejdokonalejší a nejmodernější továrny a mohlo svým dumpingem úplně zničiti nejen naše zemědělství, nýbrž i náš průmysl, aby u nás nastala největší nouze a nezaměstnanost a následkem toho komunismus. To je práce evropského rozumu a člověk si jen říká jedno: buďto s Oxenstiernou, jak málo rozumu řídí svět, anebo si vzpomene na to krásné dvojverší německé: Nur die allerdümmsten Kälber gehen zum Metzger selber.

To jest opravdu něco úžasného. To je možno jen v Evropě, v takové kerenštině - odpusťte a nehněvejte se na mne - jejíž malý exemplář jsme viděli tu předevčírem, když se říkalo, aby se četníci postavili rozpoutanému a rozvášněnému davu beze zbraní a dali se prostě utlouci a zabíti. To je to hrozné, čemu člověk nerozumí a kde si konečně říká: Bože nebeský, když to jinak nejde, ať si to pánové zkusí! Přijdou pozdě k poznání, že dělali chyby, jako to začínají dnes již viděti konečně konservativci v Anglii - Labour Party to jistě ví také, jenže se to bojí doznati - jako to vidí ve Francii a jako to nevidí jen ti, kteří si říkají, kšeft je kšeft a po nás ať je potopa.

Jen si račte představiti, co bude, jestli se tato sovětská pětiletka podaří, a jak se budeme brániti proti tomu. Tu se najdou u nás moudré hlavy, které by chtěly, abychom uzavřeli se sověty obchodní smlouvu, totiž abychom si napřed svázali ruce, že se nebudeme moci brániti ani tím, že bychom prostě zavřeli hranice, kdyby chtěli také nás zaplaviti svým laciným zbožím. To nejsou fráse. Vzpomeňte si, co se děje na příklad ve dříví, lnu, sodě atd. Zajímavé je, že co se týče dříví, není to již jen otrocká práce, kterou dnes zkoumají Angličané, Američané a druzí. Sověty si postavily za pomoci evropské industrie, tak moudré, prozíravé a dalekovidné, nejvelkolepější lesopilný závod, jaký vůbec na světě existuje. Na světě není závodu, který by měl tak ohromnou produkci, jako onen, tedy racionalisace na nejvyšším stupni. Kupují-li něco, kupují to nejlepší, a my máme jen jedinou touhu, aby se ukázalo i zde, že bude sovětům v těch mašinách chybět sem tam nějaký šroub, tu a tam nějaká druhá součástka a že ty velkolepé fabriky, které si postavili, nebudou moci přivésti v takový, řekl bych, strašný chod, který by ohrozil blahobyt a sociální pokoj celého světa.

Co vidíme na traktorních fabrikách? Mají dvě z nejskvělejších traktorních fabrik, ale jejich dělnické možnosti nejsou dnes ještě takové, aby dovedli využíti jejich kapacity, a následkem toho přece jenom nemohou ještě zásobiti úplně Rusko svými vlastními traktory, jak s tím počítali. Račte si však představiti, že bude v Rusku pořádek, že tam bude nový režim, že bude také nový režim v hospodářských věcech a že budou míti dělníky, kteří dovedou zacházeti s těmito stroji. Pak budeme musiti říci, že Rusko bude jedním z nejvyvinutějších území industrielních. Jaký to bude míti pro nás důsledek, není těžko si domysliti. Budeme míti velmi krásné dědictví - bolševické.

Co proti tomu dělati? Ne proti tomu ruskému dumpingu, nýbrž vůbec proti tomu, abychom v otázkách exportu nebyli tak úplně handicapováni jako nyní. Kol. Hampl ukázal na různé vady našeho vnitřního hospodářského života a musím říci, že ve velké části s ním naprosto souhlasím. Doufám, že mu neuškodí, když s ním souhlasím. (Veselost!) Především mluvil o našem byrokratismu. V té příčině není možno s ním nesouhlasiti. My jsme se chtěli odrakouštiti, ale odrakouštili jsme se jen tam, kde to nebylo zrovna to nejlepší. My jsme totiž zavedli u nás amerikanismus, který v Rakousku nebyl, a že by zrovna ten byl pozdvihl sebevědomí a vědomí povinnosti našich státních a veřejných zaměstnanců. (Předsednictví převzal místopředseda dr Lukavský.), to zrovna nelze říci. My jsme vedle toho u nás zavedli nejhorší placení státních zaměstnanců vůči druhým třídám obyvatelstva, které přece jen měly v letech poválečných dosti silnou prosperitu a my jsme konečně zavedli něco, co už dokonce je s to ubíti všecko to, co můžeme žádati od státní správy, totiž úplné zpolitisování naší státní správy. (Tak jest!) Prosím, tam, kde členský lístek nějaké strany nebo 4 až 5 takových členských lístků nahradí práci, oddanost a způsobilost, tam nemůžete čekat od státních zaměstnanců ještě k tomu, když jsou mizerně placeni, jako to bylo do poslední doby, aby obětovali všecko svému státu. (Výborně!) To je naprosto nemožné, to ubíjí každou odpovědnost. Proč by se ten člověk ve státní službě namáhal, dřel, když ví, že naposled ho přeskočí někdo, kdo bude míti velkého protektora nějakou politickou stranu. Dovolte mně to říci, já jsem měl s úřednickými otázkami za 20 let ve Vídni velmi mnoho co dělati. Vy víte, že positivní politikou naší bylo zjednati si co možná nejsilnější zastoupení v našich úřadech, ale mohu vám říci, že jsme se jakživi neptali, co ten člověk politicky znamená, nýbrž je-li schopen, aby vyplnil svůj úřad, zejména ve Vídni, kde měl tak velkou konkurenci s druhými. To je u nás minulost! Když si vzpomenete na něco tak strašného, že na př. ředitelé gymnasia, kteří mají vychovávati charaktery svých žáků, hledí se dostati na svá místa tím, že změní své politické přesvědčení a že se přizpůsobí tomu, kdo sedí na místě ministra školství, pak musíte říci, že to jsou věci neobyčejně vážné a neobyčejně hrozivé pro budoucnost. Bohudík, že z takových žáků, kteří by byli takto vychováni, jsou často lepší lidé než jejich ředitelé, ale z takových nedostaneme kádr dobrých státních zaměstnanců. (Výborně! Potlesk.) Podívejte s na náš byrokratismus. Zde nejde o teoretické otázky, o velké principy správy a bůh ví co všecko. Jistě upravení kompetence mezi jednotlivými úřady je věc, která žádá hlubokého náhledu a rozhledu po státní administraci, ale ostatně je to všecko jen otázka racionalisace, úřadování, účtování atd. Jen trochu racionalisačně to dělati! Vždyť je to něco úžasného, když se musí na jedné chodbě akta nositi z jedněch dveří do druhých, všecko se dělá písemně, místo aby bylo nařízeno, že se mají referenti jednotlivých odborů sesednouti dohromady a v kolegiálním sezení to všechno vyříditi krátce.

Řeknu vám malou ukázku. O prodej hradeb a kasáren v Praze za starého Rakouska se jednalo 16 let a nepřišlo to ke konci. Na žádost purkmistra pražského jsem prosil Becka, aby svolal konferenci všech generálů, plukovníků, ministrů a referentů, a za 4 hodiny jsme měli věc vyřízenu. Tady musilo uplynouti 16 let a zde za 4 hodiny to bylo všecko hotovo. Proč to všecko? K čemu to věčné psaní? V "Národních Listech" jsme jednou udělali anketu o zjednodušení politické státní správy a dostali jsme tam báječné články od několika pánů sekčních šéfů, které teoreticky byly bezvadné, velmi pěkně se četly, ale co jste si z toho vybrali? Nic. Ale jeden okresní hejtman v Litomyšli napsal praktické pojednání, kde řekl, jak by se mělo úřadovati skutečně racionálně, a myslím, že bychom byli bývali tím i pomohli, aby se pracovalo rychle, dobře, ale zejména také laciněji. Tedy jednou už do toho! Vždyť není možno, abychom věčně byli, odpusťte, takoví, jako je to v naší státní správě. Ovšem, to se rozumí, že nebude pak potřebí tolik státních zaměstnanců, ale, bože nebeský, stát není pro to, aby měl státní zaměstnance, nýbrž aby měl dobrou správu. Ukázali jsme a ukážeme jistě, že nedovedeme býti ke státním zaměstnancům krutí - ti už chudáci snesli toho dosti, aby ještě toto na ně čekalo - ale zde jde o celý vývoj v budoucnosti. A tu musíme se jednou zaříditi tak, abychom mohli říci, že pracujeme ve státní správě hospodárněji.

Kol. Hampl mluvil o bankovnictví a o drahém úvěru. Zase s ním souhlasím a zase si řekněme proč? Po převratu u nás rostly banky jako houby po dešti. Kde kdo, nevím, jaké odvětví a živnosti musily míti své banky. Přirozeně neměli jsme na to lidi, poněvadž k vedení bank je potřebí trochu zkušenosti. Těch jsme neměli, poněvadž naše banky nebyly většinou české, našich bank bylo málo a měli jsme v nich následkem toho bůhvíco. Co začalo? Začala honba po vkladech a lehkomyslné ukládání těchto vkladů, poněvadž, když naši lidé slyšeli, že je tam o půl procenta nebo 1 1/2 % více, běží tam a neptají se, jestli je to jisté či nic. Pak měli jsme z toho ty důsledky. Ale zde se uplatňuje terminologie zákona, totiž to, že se úroková míra řídí podle těch nejhorších a nejslabších a ne podle nejlepších. Když veliké banky chtěly snížení, tak se velmi často stalo, že řekly ty malé: my nemůžeme existovat. To jsou věci, které zavinily u nás mnoho. Druhá věc však - dovolte, abych to řekl beze všeho - byla, že vychovali jsme v bankovnictví jako jinde naprostou neodpovědnost. Vědí-li lidé, když budou špatně hospodařiti, že naposled to zaplatí stát, tak bych rád věděl, kde mají cítit odpovědnost. (Potlesk.) To jsou věci velmi povážlivé. (Výkřiky posl. Čuříka.) To vše závisí také od státních financí.

Řeknu, že snad s naší strany není nikoho, kdo by necítil jistou špatnou náladu, když slyší, že uzavíráme půjčku. My jsme byli vychováni v tom, že máme 2, vlastně 3 miliardy přebytků, 1 miliardu v nějakých papírech, a tu myslím, že nás to hodně svádělo někdy k lehkomyslnosti, poněvadž jsme si myslili, že máme reservy. Je docela přirozeno, a nikdo na světě nebude tak nespravedlivý, aby finanční správě nebo ministru financí kladl za vinu, když v takové těžké době, jakou máme dnes, státní příjmy se neudrží na vrcholu let prosperity. To se rozumí a s tím se musí počítati, a proto myslím byly ty reservy. Proto jsme si vždy myslili, až začne ten odliv, že zde budou reservy, kterých bude možno užíti. Ale najednou si musíme vypůjčovat. Tedy v této věci myslím, že je potřebí velmi vážného přemýšlení, poněvadž víte, co konečně znamenají finance pro stát, pro jeho valutu a všecko to, jak se posuzuje navenek. Musíme šetřiti, to není nic platno, dělejme co chceme, musíme se dostati na takové možně nízké niveau, které bude odpovídati všem našim potřebám hospodářským, kulturním i sociálním, které však na druhé straně bude s naše síly. Tedy v té příčině myslím, že bude potřeba, abychom byli velmi opatrní a nepřepínali svých sil.

Přicházím k otázce, o které bych také rád řekl několik slov. Kol. Hampl pravil, že sociální politika není dar, který dáváme někomu, nýbrž že je to povinnost státu. Já to desetkráte podepíši. Já to hlásám zrovna 40 let, poněvadž to bude za několik měsíců 40 let, co jsem poslancem. Úplně s tím souhlasím. Já neznám větší povinnosti než právě dobrou, rozumnou sociální politiku. To bylo to, co jsme my, ta t. zv. partie realistů přinesli nového do rakouského parlamentu. Tím jsme otvírali nové horizonty a měli jsme jistě veliké úspěchy, které šly dále než všechno, co dělala křesť.-sociální strana v 80. letech ve vídeňském parlamentě. Ale já řeknu, co mám pořád na srdci, a nejen já, nýbrž také i jiní. Ano, sociální politiku co možno nejširší a nejsociálnější, ale jen ne sociální procovství. To je strašná věc. Když vidím Krč a ty domy Masarykovy tam, věřte mi, neznám horšího procovství než tam máme. A nejsem sám. (Výkřiky posl. Zeminové.) Já si vždy představuji, kolik tisíc lidí bychom udělali šťastnými, kdybychom místo toho procovského ústavu, který jest jen pro to, abychom ho ukazovali princům a cizincům, ten kapitál rozdělili mezi chudé občany; oni by byli šťastni, zařídili by si život po svém a dobře by se jim při tom vedlo, děkovali by státu a městu, že na ně pamatoval, ale zde jsou úplně nespokojeni, poněvadž musí žíti jako přibití. O to tu jde. A proto říkám: Ano, sociální politiku, ale přece při všem tom, co děláme - a kol. Hampl mi jistě přizná, že to děláme rádi a ochotně - musíme změřiti, zdali to snesou státní finance a také možnost konkurence na cizích trzích. (Výkřiky socialistických a komunistických poslanců. - Místopředseda dr Lukavský zvoní). Buďte ubezpečeni, že my jsme dojista vždy ochotni v tomto rámci jíti na této cestě dále, a nejen vy, nýbrž i my to považujeme za jisté vyznamenání pro náš stát, když se řekne, že Československo je v prvé řadě států, provádějících širokou sociální politiku. A to není jen teď, to jsme si říkali s Rašínem už tehdy, když jsme chodili v kriminále po dvoře, že jestli v něčem budeme moci býti v čele druhých, že to bude právě v sociální politice, a to proto, poněvadž složení našeho národa, to ohromné procento dělnictva v našem národě nás k tomu nutí, abychom sociální politiku dělali nikoli jako politiku třídní, nýbrž jako politiku národní. (Posl. Čuřík: Ale mzdy a platy jsou u nás velmi nízké!) Také celý standart životní u nás byl daleko nižší než jinde. Co se týče mezd nemyslím, že se může jen srovnávati tak, že se položí cifra vedle cifry; celý ostatní standart životní se musí vzíti v úvahu.

Podíváte-li se na možnost našeho vývozu a na to, jak těžko nám jest konkurovat na cizích trzích, myslím, že řeknete, že musíme býti velmi opatrni ve vyměřování všech nákladů výroby.

Podívejme se na své železnice. Jistě nejsem tak nespravedlivý, abych řekl, že železnice v době tak velké krise mají míti velký přebytek, to by bylo přímo nerozumné, abych to chtěl. Že máme deficity, ano, proto nemohli jsme investovat, a že z investiční půjčky budeme muset část dáti železnicím, souhlasím. Ale my jsme řekli, že budeme ze železnic dělat obchodní podnik, ale jak jsme to udělali? Udělali jsme správní sbor, do kterého jsme povolali 6 sekčních šéfů a 2 ředitele. Tomu se říká obchodní vedení! To přece nejde! Já bych rád věděl, proč do toho správního sboru nepovoláme praktiky, tarifníky, lidi, kteří ukázali v životě, že dovedou pracovat. Tarifní politika jest to nejvyšší, co máme; při rozloze našeho státu jest tarifní politika jednou z prvních věcí pro celou hospodářskou politiku, a v ochranářském celním životě, ve kterém žijeme, jsou tarify jedinou zbraní proti tomu, co nám dělají druhé státy. Ale k tomu musí býti správa železnic a všech ostatních dopravních prostředků živá, elastická, musí se přizpůsobit poměrům. To nejde byrokraticky vyřizovat, zde se musí žíti s životem, a to nám schází. Když se podíváte na tarifní otázky ze Slovenska a Podkarpatské Rusi, pak, máte-li vlasy, vstávají vám na hlavě. Stojím na tom, že máme míti ministerstvo dopravy a že nemá býti konkurence mezi železnicí a poštou, že vzduchoplavba a paroplavba má býti v jednom ministerstvu, poněvadž je to ohromný komplex jedné otázky, otázky tarifní, provozu, která je dnes v dnešních poměrech hospodářské konkurence různých států jednou z nejvážnějších. Ovšem stojím také na stanovisku generálního ředitele pro ty věci. V tom mám velmi mnoho odpůrců, ale nemohu si pomoci. Myslím, kdyby takový generální ředitel byl silná osobnost, byl by nejméně odvislým od politických vlivů a dělal by skutečně železniční politiku a ne politiku buďto nár. demokratickou, nár. socialistickou, křesťansko-socialistickou a pod. To je můj soukromý názor a myslím, že k tomu jednou konečně přijde.

Ale tu si konečně musíme říci, co hned dělat. Nebudu zde opakovat, co bylo jednomyslným přáním všech, totiž aby co možno nejdříve začala praktická investiční politika. Velmi doufám, že investiční komise bude jakýmsi zdravým počátkem kolegiálního rozhodování ve státních úřadech, ačkoli bych velmi souhlasil s kol. Hamplem, že by tomu pranic neškodilo, kdyby investiční komise měla mezi sebou také trochu parlamentního elementu. Ale to jest patrně marno žádat, poněvadž dnes parlament v tom není, vše se dělá tam. Doufejme, že to pánové udělají dobře.

Jsem s celou duší pro vodocestný zákon. Nepatřím již k těm, kteří by byli tak nadšeni vodními drahami a mysleli, že je to bůh ví co. My jsme v tom trochu zklamáni. Výpočty a statistikou se ukázalo, že to není to, co se myslilo. Ale nikdo nebude přece upírati velkou důležitost vodních cest a já zejména řeknu, že ku př. spojení Moravy s Dunajem jest pro obchodně-politické věci Balkánu neobyčejně vážnou věcí. A proto myslím, že by se to nemělo jen tak odmítati.

Na druhé straně přece musíme, když už jsme začali, práce na Labi dokončiti. To není možná, aby tu byly úseky, které nejsou hotové a které zabraňují, aby se toho všeho využilo.

A pak, prosím, vracím se věčně k těm Štěchovicím. To není možné! My musíme ty Štěchovice udělati, musíme něco udělati pro jižní Čechy. Sice v nejnovějším enunciátu Jihočeského sboru se říká že vodní dráhy nejsou již tak důležité. Poněkud jsem se tomu podivil, poněvadž zrovna pro jižní Čechy máme masové transporty a automobily a železnice, myslím, že to přece do jisté míry nenahradí, když se udělají vodní dráhy, a počítají se procenta, která by se měla platiti za základní náklad, nebo za to, co tato kanalisace stála. Když se s tím nepočítá - a musím říci, že stát, jako je náš, má jisté povinnosti k jižním Čechám, aby to tak udělal, a ty tarify udělal tak, aby v tom nebyl, řekl bych, ten drahý moment úrokování základního kapitálu - myslím, že můžeme a máme právo to žádati. Ostatně o Štěchovicích jsem již mluvil tolik, že bych si jen přál, aby konečně přestal ten strach, že se štěchovické přehrady prorvou a zatopí Prahu, a všechny ty hlouposti. Prosím, protože se u nás nahoře na Desné hráz rozbila, to je docela něco jiného. Kdo zná geologické složení naší horské půdy, kde je mnoho šifrové země, ví, že je to docela něco jiného než zde, kde je pro tuto vysokou přehradu nejpevnější základna, jaká vůbec může býti. Doufám, že to přece jen bude uděláno.

Rozumí se samo sebou, že jsme pro silniční a vodocestný zákon, ale musím zase říci, jenom ne všechno na vodu a silnice, nýbrž něco také na naše kulturní ústavy. Budeme-li si vypůjčovati 1300 mil. Kč a nebudeme stavěti techniky, polykliniky, kliniky, galerii, nebudeme-li stavěti konservatoř, co si o nás bude svět mysliti? Račte si představiti jedno, co smím a musím říci a co mě bolí. Teď se rozdělovalo 20 mil. Kč a prosím, na české umění ani haléře! To jsou věci, které bolí. Toho si české umění nezaslouží. Německé umění tam má společnost pro vědu a umění, maďarské pak maďarskou společnost pro vědu a umění. Z duše jim toho přeji, ale prosím, proč to české umění je takovou popelkou a ať se jedná o cokoli, vždy musí přijíti jako poslední anebo nedostane vůbec nic?

Jsme tedy pro investiční půjčku, ale ovšem samo sebou se rozumí budeme žádati také jako všichni, abychom dobře věděli, co se bude dělati, a podle toho také celou věc budeme posuzovati.

A nyní dovolte, abych tedy končil. Nechtěl jsem mluviti, abych budil pessimismus, ale bylo by velmi pochybno, kdybychom si zapírali, že doby jsou velmi vážné, a neřekli si, že největší naší starostí je zvýšení vnitřního konsumu, poněvadž způsobilost ke konsumu je vlastně tou největší, řekl bych, ještě zbraní proti cizozemské konkurenci. Prosím, v dohledné době bude míti náš stát 20 mil. obyvatel. Podaří-li se nám dobrou vnitřní politikou udělati z těchto 20 milionů 20 milionů dobrých, konsumu způsobilých obyvatel, pak již pro nás zevnější konkurence nebude znamenati takové velké nebezpečí. Řekněme si otevřeně a neklamejme se o tom, že jsme zde před velkým státním problémem. Máme u nás ještě chudé kraje. Jsou to jižní Čechy, jihozápadní Morava, je to Slovensko a Podkarpatská Rus. Přední a hlavní naší povinností je, přivésti tyto chudé kraje energickou, soustavnou a promyšlenou státní investiční činností pokud možno na podobný stupeň, na kterém jsou ostatní kraje této republiky. (Souhlas.) To jest jedna z největších povinností, které máme. Zde je, abych tak řekl, nejspolehlivější ochrana proti nebezpečím vnějšího exportu. Dnes nemůžeme mluviti o tom, že investice pro Slovensko a Podkarpatskou Rus jsou nějakým darem. Nesmíme počítati: Slovensko nám vynáší jen tolik a proto mu nemůžeme tolik dávati; to by byla krátkozraká a opravdu malicherná politika. (Výborně!) Nesmíme se dívati na to, co nám Slovensko dává, nýbrž co nám Slovensko může dáti, když budeme k němu konati svou povinnost, kterou máme, když jsme se spojili v jeden stát. (Výborně! - Potlesk.) Mluvte si o této věci, co chcete, ale bez velikých investic nemůžete Slovensko zvelebiti na ten stupeň, aby se mohlo rovnati nám. Velké investiční náklady jsou tam nutné, poněvadž těmito náklady investičními musíme přemoci něco, co je proti nám, totiž geografickou konfiguraci (Výborně!), musíme přemoci to sklánění Slovenska k Dunaji. To jsou silnice, železnice a hlavně tarifní politika. (Výborně!)