Jako doklad poměrů, že veřejná správa se komplikuje, chci připomenouti zejména desolátní poměry tam, kde sice část viny dá se připočísti na novost poměrů, a to při úřadování v zemských centrálách.

Nedávno "Právo Lidu" otisklo konkretní případ, kde vyřízení jednoho aktu, který jinak v praksi potřeboval projíti rukama 4 úředníků, probíhal rukama asi 13 až 14 úředníků. (Výkřiky posl. Tomáška.) Poměry se stávají nemožnými a jsou, jak jsem již řekl, v příkrém rozporu s rytmem života a práce, jaký vykazuje náš občanský život. (Tak jest!)

Chci ukázati na jiný příklad. Některá větší města pokoušela se čeliti nezaměstnanosti tím, že s velikými obětmi aspoň dočasně mimo pravidelný program chtěla provésti některé investice. Běželo jen o několik větších měst. Poněvadž rozpočty musí procházeti zemskými úřady, kde jde jeden rozpočet za druhým pěkně po pořádku, a poněvadž tam není chuti studovati jednotlivé partie zvlášť, rozděliti je atd., stane se, že takový souhlas dojde někdy teprve v měsíci květnu nebo červnu, když dávno chystaný zákrok pozbyl své první, řekl bych, nejostřejší aktuálnosti.

Další kapitolou je náš rozpočet, v němž na investice v jednotlivých resortech.... (Výkřiky posl. Hodinové.)... kdybych já uměl tak křičet, jak vy! (Veselost.)... jsou vydávány 2 miliardy Kč, to znamená, že v mezích normálního rozpočtu s určitým urychlením dá se těchto 2 miliard užíti jako hospodářské injekce v dnešní krisi.

Ale já bych přece jenom na vládu, na předsedu vlády, na příslušné resortní ministry, zejména na ministra financí chtěl dnes klásti konkretní dotaz: Jsou zde ty peníze nebo nejsou? (Výkřiky komunistických poslanců: Nejsou. - Místopředseda Stivín zvoní.) Jestliže tyto částky k disposici nejsou, jestliže na základě ztížených poměrů hospodářských výnosy daňové vykazují nepředvídané mezery, pak je, soudím, potřebí, aby se to řeklo jasně a hned, aby se nutné částky, při nejmenším ony na dodržení normálního investičního rozpočtu, jehož tempo má býti urychleno, mohly poukázati hned, poněvadž jinak to nemá smysl a my diskutujeme ve velmi vážné chvíli a o velmi vážných poměrech, řekl bych, bez oné nutné vážnosti, které je třeba. (Výborně!) Soudím, že je třeba to říci otevřeně. Přes některé diference, které jsme měli v názorech na některé finanční operace, přece jen značná část nás se vyslovovala pro provedení vnitřní půjčky. Provedení vnitřní půjčky nebylo u nás jenom povinností investičně hospodářskou, abych to tak naznačil, nešlo tu jen o to, aby byl k disposici potřebný obnos, pokud možno ihned, nýbrž jedná se také o některé účinky psychologické. Prostý člověk nepochopí, že je zde projektována práce, že leží peníze v bankách ladem a že není prostředků a moci, která by

této situace užila k tomu, aby se poněkud kola roztočila. (Výkřiky komunistických poslanců.) Chci připomenouti, že je třeba, aby byla pozornost obrácena k některým chystaným projektům (Výkřiky komunistických poslanců. - Místopředseda Stivín zvoní.), jejichž důležitost byla zřejmá a patrná. Je to především chystaný zákon vodocestný, jehož rychlé projednávání je jungováno jednou z politických stran. Je to dále zákon meliorační, který pro různé potíže nemůže jíti ven z ministerstva zemědělství. Je to dále návrh zákona o silničním fondu, který má umožniti větší dotování silničního fondu a jehož zřetel musí býti obrácen také k silnicím okresním, aby se také v tomto směru něco stalo. Jsou to dále chystané zákony o elektrisaci venkova, tržnicích atd. Je tedy především třeba, aby se chystané věci dostaly ven, a je nutno otevřeně říci, jestliže parlament je kontrolním orgánem a je-li většina tohoto parlamentu sdružena v koalici, je třeba, aby tato koalice, tento parlament kontroloval vládu, a na druhé straně aby zase vláda svými iniciativními zásahy působila na parlament. Jestliže se v poslední době velmi mnoho mluví o úpadku parlamentu a parlamentarismu, soudím, že je třeba, aby především ti, kdož jsou vůdci našeho parlamentárního života, vláda, brala k tomu zřetel. Podškrtuji tuto kapitolu zejména proto, že žijeme v poměrech hospodářsky a politicky velmi obtížných a že je třeba, aby široké vrstvy lidu viděly, že je zde dobrá a pevná vůle pomáhati a zejména že je zde dobrá a pevná vůle největší obtíže odstraňovati. (Výborně! Potlesk.)

Za jeden z hlavních úkolů vlády a parlamentu považujeme oživení výroby, pokud se stát a veřejné korporace svým zásahem mohou uplatniti. Jsem prost ilusí, abych věřil, že v době světové krise může stát učiniti všechno, ale jsem si vědom, že moudrá a pevná politika státu může velmi mnoho přispěti ke zmírnění poměrů.

Jednou z bolestných kapitol je naše bankovnictví. (Výkřiky komunistických poslanců.) Naše bankovnictví prožívalo velmi chaotické poměry zejména po válce, po převratu a je pochopitelné, že za mladých, nových poměrů se řada lidí domnívala, že nejenom věci rozumí - to by nebylo tak zlé - nýbrž že lze také z poměrů těžiti. Viděli jsme, že řada bank dostala se ať již větší či menší vinou do situace, kdy přikročoval stát k sanaci. My jsme tenkráte velmi rozhodně říkali: Když je sanace

někdy z veřejných důvodů nutná, pak chceme, aby někdo odpovídal za poměry, do kterých se ten který ústav dostal. (Výborně!) My jsme výslovně řekli, že nemůžeme trpěti stav - a nechci generalisovati - aby někteří ředitelé, zatím co banky zchudly, zbohatli (Tak jest!), aby měli (Výkřiky. - Místopředseda Stivín zvoní.) opulentní a nevypověditelné smlouvy. Bylo nám slíbeno již loňského roku, že v tomto směru budou také podány příslušné zákony o zvýšení odpovědnosti a o rozvazatelnosti smluv. A my jsme povinni to také urgovati.

Chci připomenouti, že především musí jíti našemu průmyslu a obchodu o zlevnění úvěru. Velkou překážkou radikálního zlevnění úvěru byla soutěž peněžních ústavů o vklady, jak jsme to viděli před řadou let. V té době chodila řada agentů a docházelo k řadě úmluv, aby drobné ústavy ukládaly u větších ústavů a platila se provise. Kdybychom šli dnes po těch cestách zpět, tu bychom viděli, že provise nepadaly vždy k dobru ústavům, které své přebytky ukládaly, nýbrž že nebyla vyloučena četná nedopatření a došlo k licitaci v poskytování vysoké úrokové míry. Tato anarchie trvala delší dobu a teprve v poslední době, téměř po celoročním jednání, došlo k určité uniformitě a ke snížení úrokových sazeb, a to jak kreditních, tak debetních. Chci ovšem připomenouti, že i zde bylo provedeno - smím-li to říci - chytráctví, že byly sice kreditní sazby sníženy až o 1/2%, oproti tomu však sazby debetní jen o 1/4%. To znamená nebo může znamenati na jedné straně ochuzení řady drobných vkladatelů, zatím co se hospodářskému životu podstatně nepomohlo, naopak, spíše se mu event. poklesem nákupu ublížilo. A chtěl bych říci, kdyby takto získaná částka byla určena dnes, po trpkých zkušenostech, k sanaci bank, snad by to mohla býti jediná útěcha, poněvadž jsme povinni prohlásiti a zvláště také za svůj klub jsem povinen prohlásiti, že každé mluvení o sanaci setkalo by se u nás patrně s nejkrajnějšími potížemi.

Chci připomenouti znovu, že cifra nezaměstnaných cca 20 milionů v celém světě, jak ji uvádí ve svých publikacích Mezinárodní úřad práce, a z toho cifra nějakých 350 tisíc nezaměstnaných v naší republice, jak ji uvádějí naše úřední prameny po šetření, dokazuje, že je třeba mimořádnými prostředky čeliti nynějším poměrům. Jde o velký boj s nezaměstnaností. Nyní mají přímo tangované resorty - ministerstvo veř. prací snad především a zemské centrály - dokázati, jakými opatřeními a jak rychle lze operovati aspoň s těmi prostředky, které v rámci těch rozpočtů jsou určeny především jako dotace k účelům investičním. (Předsednictví se ujal předseda Malypetr.)

Do značné míry z našeho popudu došlo k t. zv. investiční komisi. My počkáme na výsledek práce této komise. Je ovšem potřebí říci, že považujeme za nutné, aby tato komise byla doplněna odborníky aspoň z parlamentu, aby styk našich centrálních úřadů s občanstvem byl bezprostřední, aby se v tomto směru opravdu zde působilo tlakem zvenčí.

Chci se také dotknouti docela krátce problému naší byrokracie. Nyní se veřejné mínění proti ní zahrocuje, a to dosti nebezpečně. Nemohu říci, že všichni byrokrati jsou špatní. Ve veřejných úřadech je řada schopných úředníků, ale především jde, jak jsem již řekl, o zásadní rozpor: V našich úřadech plyne život starým úřednickým - užiji-li toho termínu - tokem, zatím co život hospodářský vykazuje naprosto jiné tempo, kterému naše úřady ovšem pochopitelně nemohou postačiti. Je třeba, aby byl učiněn také řádný popud zvenčí. Když půjdete po historiích některých zákroků a deputací - řada poslanců z vlastní prakse zná odpovědi, jaké někdy na urgence dostává - zamyslíte se nad osudem některých věcí, které se nemohou dostati z místa. Buď se dělají "šíbry", aby namáhavější řešení se nějakým způsobem odložilo, nebo pro malicherné kompetenční spory zabíjí se dobrá věc. Každý z našich vysokých úředníků musí nabýti přesvědčení, že za každým nevyřízeným aktem stojí skutečný život, eventuelně řada hladových dělníků. (Tak jest!) Je třeba, aby tento důraz především na naše úřadování byl položen.

Chci také konstatovati, že i parlament musí posuzovati odpovědnost ministrů. O tom není sporu, že každý z ministrů odpovídá mravně za svůj úřad. Rádi bychom, aby také v plném rozsahu odpovídal politicky. Rádi bychom, aby každý ze správců nejvyšších našich úřadů si uvědomil odpovědnost v této době, a nestačí-li svými silami, odpusťte mně, aby svým svědomím dal tuto otázku prozkoumati. Poměry jsou tak vážné, že nezbytně také tento moment musíme zdůrazniti.

Dovolte mně nyní, abych se dotkl problému, který se subsumuje pod pojem slova racionalisace. Budiž konstatováno, že my jsme nebránili nikdy technickému pokroku ve výrobě, nýbrž že vždy jsme žádali, aby za zvýšený rytmus života a práce byl každý dělník, každý úředník odměněn, aby obdržel ekvivalent ve zkrácené době pracovní a vyšší mzdě. To byl požadavek poněkud lapidárně vyslovený, který nevystihoval do všech jemných nuancí pojem racionalisačního procesu. Jde tu i o proces sociologický, mravní a jiný. Dnešní světová krise, soudím, že potvrzuje - a to bych zejména chtěl říci kruhům nesocialistickým - oprávněnost socialistické kritiky, že hlavní příčinou krisí je anarchie, která spočívá v soukromokapitalistických tendencích podnikání. (Posl. dr Kramář: A co v Rusku?) Pane doktore, byla by to také zajímavá kapitola, o tom není sporu, ale sebe lepší idea a tendence, je-li nesprávně pochopena, přivodí značné zlo.

Chci dále připomenouti, že racionalisace nebo konsekvence racionalisace zvýšila do značné míry anarchii této konjunkturální krise. Statistická data obdržíme dnes poměrně snadno, a já chci ukázati jen na některá úřední data. Viděli jsme, jakým způsobem v racionalisačních podnicích zvyšuje se produkce. Toto zvyšování produkce děje se bez ohledu na potřeby konsumu. Trvá určitou dobu a chci připomenouti, že se objevuje analogie s počátky hospodářského liberalismu v průmyslové výrobě. Na úsvitu moderní výroby hospodářský liberalism činil určité zázraky, ale pak přišly chvíle, kdy se uznalo, že tendence liberalismu musí býti korigována. Byla to nejen výroba sama se svým omezením kartelovým a jiným, nýbrž musel to býti zejména stát se svým sociálně-politickým zákonodárstvím, aby čelil důsledkům tohoto systému. A zdá se mi, že v tomto racionalisačním procesu již nejde jen o propouštění dělníků a úředníků, nýbrž že jde o určitou část samého průmyslu.

Dovolte mi jednu připomínku: Před chvíli jsme zde mluvili o nepříjemné situaci našich financí. Chtěj nechtěj musíme uvěřiti, že se daně nesbíhají tak rychle, jak by bylo třeba. Ale náš daňový systém byl upnut, ať už po boji s námi nebo jinak, ale přece jen na hospodářské poměry, jaké tu jsou. Když několik set tisíc pracovníků je bez zaměstnání, pevná položka daně z příjmu za ně odpadá, a současně ohromná spousta lidí spadne příjmově pod daňové minimum. Mluvilo se zde o nezaměstnanosti sesílené racionalisací. Nechci být osobní, ale když producent typu Baťova, nesporně velký organisátor, vytvoří ze svého podniku vlastně vertikální kartel, který začne od prvovýroby, od surovin a běží se svou organisací až k svému bankovnictví, pak zmizí několik milionů na daních z obratů a na druhé straně spousta drobných živností svým pádem je z daňové poplatnosti vyřazena.

Mluvím o těchto věcech nikoliv s hlediska produkce, nýbrž s hlediska státní finanční politiky, a soudím, že stát má také interes na tom, aby posoudil s hlediska své finanční politiky, jak se věci vyvíjejí.

A my bychom si přáli jíti po těchto cestách dále. O tom není sporu, že na důsledky racionalisace musí živě reagovati sociální zákonodárství. Není sporu o tom, že v racionalisovaných podnicích musí být zkrácena doba pracovní. Myslím, že je to jeden z nejmylnějších pojmů bojovati proti slušné výši mzdy. Promiňte, když vyslovím tak docela prostě to, co vidi jednoduchý občan: Soudím, že je nesporným faktem, že zemědělská a průmyslová produkce v míře dalekosáhlé je s to ukojiti potřebu lidstva. Na druhé straně vidí zjevy, že z přehánění této výroby, z anarchie této výroby, nemůže se k těm prostředkům dostati, že je mu to znemožněno. Národní jmění naše není ochuzováno vysokými nebo jen slušnými mzdami. Soudím, že daleko větší ochuzování spočívá v těch několika stech tisíc lidí, kteří bez práce bloudí kolem, a v neproduktivních nákladech na sociální péči. A proto soudím, že racionalisace a její tempo a důsledky musí zkoumati nejen dělníci a zaměstnanci, nýbrž že především se musí problémem zabývati také ostatní produktivní vrstvy obyvatelstva, že za každých okolností musí býti vnesen do této anarchie určitý pořádek.

Chci také docela krátce ciferně ukázati, že je omylem domnívati se, že položka mzdy hraje tak důležitou roli v určitých výrobcích. Je potřebí věděti, že z dat, která zde máme podle statistik amerických za rok 1925, mzdy činily v úhrnu výrobních nákladů průmyslových položku 18·3%, podle statistiky norských průmyslových podniků všech oborů činila mzda 19·4%, v Německu podle statistiky z r. 1928 činila mzda ve výrobních nákladech oceláren a válcoven 13%, v továrnách chemických 10% a u vysokých pecí pouze 6%.

Jak u nás klesá význam složky mzdové ve výrobních nákladech průmyslových podniků, nejlépe nám osvětlí data, která publikovala automobilka Praga o výsledcích racionalisace ve svém podniku. Uvedla, že z jejích výrobních nákladů činila mzda r. 1914 20%, r. 1920 15% a r. 1930 už jen 13%. Naproti tomu pochopitelně stouply náklady na materiál jednak konjunkturou atd.

Tedy překotná racionalisace není dnes ovšem jen bolestným problémem dělníků a úředníků, tedy jen těch, kteří museli opustiti práci, nýbrž stává se problémem, který se týká všech vrstev a stavů. Musí býti také řešen zásahem státu, především na poli sociální politiky.

Zdůraznil jsem, jak i na státních financích lze shledati, s jakými konsekvencemi nových poměrů se setkáváme. Odpusťte, když řeknu, že nejsme tak stupidními, abychom bojovali hesly jen proto, že jsou to hesla. Domnívám se, že naši odpůrci mohou polemisovati s námi o tom, zda viníkem na poměrech jsou soukromokapitalistické tendence podnikání či nikoliv. Problém lze posuzovati s hlediska vědeckého, musím však připomenouti, že mimo polemiku stojí každému viditelný fakt, kde není potřebí žádných zvláštních úvah, totiž že zemědělská i průmyslová produkce může nejen ukojit všechny primérní potřeby, nýbrž i potřeby luxu, zatím co žijeme v poměrech nezměrné bídy, nezaměstnanosti a velikých neproduktivních nákladů. Soudím, že před tento fakt musí býti postaven každý, kdo chce veřejně žít, projevovat zájem o veřejné záležitosti a má odvahu veřejně se zodpovídat.

My nemůžeme ustoupiti. Musíme zcela klidně konstatovat, že tyto hluboké rozpory existují a že za ně musíme nésti také odpovědnost. Kráčeje logicky po této cestě dále, jsem povinen říci, že sociálně politická opatření nejsou žádným darem dělnictvu a zaměstnanectvu. Jsou nezbytností. Chci konstatovati jen fakt, soudím, dnes již doznaný: Ministerstvo soc. péče jest obsazeno mužem, který nebyl právě přívětivě vítán druhou částí našeho politického života. Mám však za to, že i v těch kruzích, jimž se tento muž stával někdy upřílišněným se dnes pochopuje, že tato "upřílišněnost" přinesla velmi dobré ovoce, že měla své výsledky a že byla do značné míry ventilem v dusných poměrech. Činnost ministerstva soc. péče a odborových organisací byla do značné míry zaslouženým dílem. Byla nejen sociálně politickou činností v pravé chvíli, ale byla také politickou moudrostí.

Dovolte mi, abych ku konci zcela krátce ještě připomněl: Velmi často se chtějí německé poměry aplikovati na nás. Nutno k tomu říci, že v Německu vyvíjely se poměry poněkud jinak. Němci řešili každý problém vždy důkladněji a v mnohých situacích to přeháněli. To týká se koncentrace i nacionalismu. A ještě něco k psychologii německého národa, který je dnes zmítán hospodářskými a politickými poměry. Trochu kacířsky chci konstatovati, že třeba i otázku válečných náhrad posuzovati s jiných hledisk. Poražené národy, zatížené velikými břemeny, jsou nejen svými neklidnými poměry nebezpečím politickým, ale finanční břemena vyvolávají značné komplikace hospodářské a obchodní a na konec bývá postižen i trochu národ, který poražen nebyl, (Výkřiky.) nehledíc k osobní vině.

Z posledních desetiletí znali jsme úlohu panovníků: Byli to jedni, kteří nic nevěděli a mlčeli. To byli ti dobří. A byli panovníci, kteří nic nevěděli a do všeho mluvili. To byli ti horší. Těm dlužno, soudím, adresovati otázku viny. Otázka válečných dluhů, dále reparací, přestala býti eminentně politickou, nýbrž stala se těžkým hospodářským ba i produkčním problemem pro nás.

Soudím, že mimořádnost a délka krise, v níž se ocítáme, podnítila nejen myšlení, nýbrž byla také pramenem pronikavé diskuse v odborném i politickém tisku. Mám za to, že jest především povinností parlamentu, aby si uvědomil vážnost situace a že další jeho povinností je, aby kontroloval také veřejnou správu aspoň v této chvíli, kdy je potřebí, aby všechny síly byly zmobilisovány, abychom se dostali z dnešní situace ven. (Výkřiky komunistických poslanců.) Kolik pozornosti vyvolávají dnešní poměry, vidíme třeba z projevů Briandových zejména když si vzpomeneme, že Francie nemá tak těžkých problémů hospodářských, jsouc bohatou zemí, bez značnější nezaměstnanosti. Proto bych velmi rád, aby Československo, jehož většina národa je vrstvou pilných, pracovitých a spořivých lidí, také na mezinárodním foru se mohlo prohlásiti jako stát, který upřímně usiluje o to, aby došlo ke korektuře dnešních tísnivých poměrů a abychom se mohli představiti cizině jako stát pokrokový a sociálně cítící. Kromě toho nutno zdůrazniti, že dnes je třeba nesmírně trpělivosti všech orgánů veřejných od posledního četníka až k ministru, aby se příkrostí poměry psychologicky ještě nezhoršovaly.

Končím tím, co jsem zejména ve své řeči podškrtl. Poměry opravňují, že není třeba dokazovati i zdůrazňovati, že ohromná část lidí nechce almužnu, nýbrž práci a že smyslem našeho usilování musí býti především pronikavá investiční činnost a pronikavé zásahy naší veřejné správy v hospodářském životě. Je to souhrn úsilí, abychom, doceňujíce poměry vlastní, po této cestě se mohli dostati ku předu.

Chci znovu připomenouti, i když posuzuji příčiny poměrů v rámci dosavadní hospodářské koncepce, že jest třeba, aby i ti, kdož jsou odpůrci socialismu, si přiznali, že obětavá sociální politika v dnešní chvíli není darem, nýbrž výrazem politické moudrosti. (Výborně! - Potlesk.)