Předseda (zvoní): K této věci jsou přihlášeni řečníci. Zahájíme proto rozpravu.

Navrhuji podle usnesení předsednictva lhůtu řečnickou 50 minut. (Námitek nebylo.)

Námitek není. Navržená lhůta je schválena.

Přihlášeni jsou tito řečníci: na straně "proti" pp. posl. Krebs, Hrubý; na straně "pro" pp. posl. dr Stránský, dr Daněk a dr Luschka.

Dávám slovo prvnímu řečníku na straně "proti", p. posl. Krebsovi.

Posl. Krebs (německy): Slavná sněmovno! Tento návrh, jímž se dnes sněmovna zabývá, vyplňuje citelnou mezeru v trestním zákonodárství této země. Soudy dnes mládež posuzovaly a odsuzovaly schematicky bez zvláštního ohledu k jejím zvláštním fysickým a mravním poměrům. Uznáváme, že tento zákon jest jistě jedním z nejčistších a nejsvědomitějších návrhů zákona, o nichž jsme snad v poslední době v této sněmovně vůbec jednali. Přes to však nemohu se připojiti k důvodům pana referenta dr Wintra, domnívá-li se, že musí říci, že nyní má nabýti účinnosti jedině tento zákon a že jeho protějšek, vlastní dílo o sociální péči pro mládež, má vstoupiti v platnost teprve v době pozdější. Tyto důvody, jimiž se pan referent dnes snaží získati pro sebe mínění sněmovny, mají mnoho do sebe. Má velmi mnoho do sebe, prohlašuje-li: "Jest jistě lepší již dnes dáti mládeži rozumné trestní zákonodárství, než ještě dlouhou dobu čekati, až se přejde ona trnitá cesta, také na druhý díl zákona - které mají tvořiti celek až bude projednán zákon o sociální péči o mládeži zároveň s předloženým návrhem zákona." Právem zdůrazňuje návrh zákona, že jiné země, pokud jde o trestní právo mládeže, jsou daleko napřed - v Anglii, v Německu, v Maďarsku mají trestní soudnictví pro mládež již mnoho let - a že rychlé projednání tohoto zákona bylo důležité také proto, poněvadž zjednodušení soudnictví v Československé republice souvisí částečně s tímto zákonem, poněvadž v bývalých maďarských částech máme již trestní zákon pro mládež, jak se domnívám, od r. 1913, kdežto v historických zemích jsme do dnešního dne takovéhoto zákona neměli.

Pánové, při této příležitosti nemůžeme si však odpustiti, abychom neupozornili, že tento zákon, třebas byl sebe lepší a třebas byl sebe lépe míněn, může býti jen částí velkého sociálního díla pro mládež; neboť my potřebujeme ve skutečnosti nejen trestání a výchovu mládeže, nýbrž potřebujeme také péči o mládež. Soudnictví pro mládež jest za dnešních poměrů, kdy naše mládež z velmi velké části žije nejen za poměrů mravně neobyčejně obtížných, nýbrž především v sociální bídě, velmi důležitou kapitolou; jest však zvláštní, že si stát vzpomíná na mládež, právě tak jako i na ostatní lidi, vždy teprve tehdy, když se již dotčený zamotal do kliček zákona. Nevidíme nikdy, že by stát působil preventivně, výchovně, nýbrž dělá to tak, jak to dělali středověcí lékaři, kteří se domnívali, že mohou vyléčiti náplastí nemoci, které měly hluboké organické příčiny. Tato hluboká organická příčina velké zločinnosti mládeže má zajisté svůj důvod v sociálních, ale také i v mravních poměrech naší doby, které tvoří část rozpadu našeho celkového veřejného života. Nic neprospěje stanovisko: "Chceme mládež posuzovati mírněji, chceme mládeži vyjíti vstříc." Musíme učiniti něco dříve, než se ještě mládež chytí do kliček zákona, musíme chrániti mládež širokých vrstev strádajícího obyvatelstva před neslýchanými útoky, které jsou podnikány den co den na jejich mravní, morální a na jejich ostatní vlastnosti. Dnes si musíme dáti otázku:

Kdo se stará o bídu dětí na příklad ze zločineckých rodin? Musíme o těch věcech mluvit otevřeně; máme množství lidí, kteří jsou dědičně zatíženi, nikdo se o ně nestará; kdo se stará o děti z pijáckých rodin? Nikdo! Kdo se stará o děti, je-li otec nebo matka zavřen, nejen pro trestní činy proti vlastnictví, nýbrž i v případech, kdy jsou zatčeni z důvodů politických nebo jiných, kdo se stará o děti tuláků, jejichž počet nyní nezaměstnaností stále více vzrůstá? Kdo se stará zvláště o děti, jež jejich rodiče ke zločinu přímo přidržují? Prosím slavnou sněmovnu, aby tyto důvody nebrala na lehkou váhu. Jest velké, velké množství chudých lidí, kteří žijí v rozvrácených rodinných poměrech, kdo se stará o bídu dětí, které musí snášeti tuto bídu, která v budoucnosti rozvrátí všechny základy lidského života?

Čeho potřebujeme, jest skutečný zákon o ochraně dětí a péči o mládež pro tyto nejubožejší ze všech chudých dětí a pak se pravděpodobně ustanovení návrhu, o němž jednáme, ukáží z velké části dosti zbytečnými. Stojíme na tomto stanovisku: Jíti na kořen bídě, která má své kořeny nejen ve společnosti, v tolik uváděné anonymní společnosti, nýbrž i v zákonodárství. Musíme přesunouti odpovědnost nikoli na tuto anonymní společnost, nýbrž na zákonodárství.

Bylo by zajímavé poukázati v této souvislosti na to, že v této zemi musíme jednou také dojíti k tomu, abychom promluvili vážné slovo o otázce plození ve zločineckých rodinách. V celé řadě států byla tato otázka projednávána nejen se stanoviska společenského, hospodářského a státně-politického, nýbrž i se stanoviska sociálního. Existuje statistika, která dokazuje, že z jediné zločinecké rodiny vyšlo v 60 letech neméně než 200 zločinců. Tu si již musíme dáti otázku, zda snad není nutno jednou zasáhnouti. Připomínám, že v Německé říši na příklad lex Zwickau vyvolal v tomto oboru význačné úvahy a připomínám, že také naše strana pokusila se svého času zde ve sněmovně podati takovýto návrh. Příznačné jest, že jsme nenašli ani 21 podpisů, aby se takováto důležitá otázka stala byť i jen předmětem rozpravy. Mám na mysli otázku znemožniti zločincům plození. Dnes nemusíme to nazývati naprosto nelidským nebo nemravným, v řadě států v Americe je to již provedeno, v Evropě se o tom vážně diskutuje a nevidím, proč Československá republika má čekati, až budou míti takovýto zákon všechny země, k nimž bychom se pak měli připojiti jako poslední. Ovšem i zde dlužno ještě nashromážditi velké množství zkušeností. Ale kdyby mělo zákonodárství čekati vždy, až celý svět nashromáždí nějaké zkušenosti, nemohli bychom v oboru sociálním vydávati vůbec žádné nové zákony. Především jiným jest projednati otázku předběžného zakročení. Toto předběžné zakročení nesmí se však posuzovati jen se stanoviska velkých peněžních nákladů, které dnes pohltí trestnice a vězení, nýbrž i s čistě sociálního stanoviska, poněvadž přece chceme dospěti ke společenskému řádu, v němž mají býti čistší lidé a také čistší zákony.

Jestliže jsem zde přednesl tento kritický úvod, neučinil jsem to proto, abych kritisoval dílo samo, o němž otevřeně prohlašuji, že jest to jedno z nejčistších zákonodárných děl, které jsme dosud měli, nýbrž chci jen říci, že může býti jen částí onoho návrhu, který musí býti co možno nejdříve vydán, chceme-li v oboru trestního práva pro mládež vůbec dosíci nějakého pokroku. Návrh zákona přes veškerou omezující kritiku, kterou bychom mohli přednésti, jest pokrok, který dlužno vděčně uvítati, neboť není pochyby, že tento zákon sám může mládeži mnohdy pomoci. Neboť věc se má tak, že právě největší část deliktů mladistvých, které se dostanou před soud, jsou spáchány z nevědomosti a z nedostatečné zralosti rozumu a úsudku. Příště - a to jest vůdčí myšlenka zákona, kterou vítáme - nemá býti mládež již trestána, nebo aspoň ne již pouze trestána, nýbrž od nynějška má býti také vychovávána. Soudnictví nemá tedy před mládeží státi jako bohyně pomsty, nýbrž jako vychovatelka nového pokolení. Zjistí-li soudce u mladého provinilce nedostatek výchovy, může pro mládež použíti všech výhod tohoto zákona, pak může býti nejen velkým vychovatelem a soudcem, nýbrž i tím, kdo mnoho promíjí. A v tom bych spatřoval hlavní smysl zákona a s tohoto stanoviska vítal bych tento návrh.

Ale touto možností není dosaženo všeho. Zpravodaj pan ministr dr Winter poukázal již na to, že se při provádění zákona dostaví jeden z nejobtížnějších úkolů v té chvíli, kdy budeme musiti ustanoviti potřebný počet soudců, způsobilých pro tuto otázku. Bylo by urážkou našeho soudcovstva, kdybych prohlásil, že nemáme soudců s tak vysokým sociálním porozuměním - na to bych kladl největší váhu, tito soudci musí míti sociální porozumění, musí míti vysoké pedagogické znalosti a tolik lásky a taktu, jak jest to nutno pro soudce mladistvých - ale bude obtížné při nedostatku soudců, které máme, vyhledati ony soudce, kteří mají vysokou měrou právě tyto vlastnosti, které jsem zde uvedl jako nutný předpoklad. Ale celý tento zákon a jeho účinnost závisí především na tom, podaří-li se nám v přiměřené době opatřiti nutný počet soudců, kteří by se postavili k mládeži s láskou, taktem, porozuměním a pedagogickými znalostmi.

Ale jest ještě jedna větší potíž než nalézti zvláště způsobilé soudce, a to jest otázka, zda se nám podaří zříditi ústavy, které jsou pověřeny výchovnými úkoly mladistvých. Zákon ustanovuje tři různé druhy stíhání - nelze říci trestu. V §11 zavádí se ochranný dozor: Mladistvý, který se dopustil nějakého poklesku, má býti dán pod ochranný dozor. § 12 zavádí ochrannou výchovu a § 13 trest zavření. Zde myslím, že nalézám největší potíže v zákoně, které nejsou vadou zákona samotného, nýbrž ukáží se při jeho provádění. Při ochranné výchově odevzdá se takový mladý člověk některým rodinám, které mají za úkol vyrvati ho z kruhu jeho dosud asociálního a mravně diskvalifikovaného okolí a uvésti ho opět do normálních poměrů. Bude již neobyčejně obtížné určiti rodiny, které budou především ochotny vzíti na sebe tento neslýchaně obtížný a často nevděčný úkol, který lze na sebe vzíti jen tehdy, je-li člověk nadšen jeho velikostí a má-li k němu chuť a lásku. Ale snad ještě obtížnější bude vybudovati výchovné ústavy, které mají býti a budou skutečně výchovnými ústavy a nikoliv, jak tomu bylo dosud, novými infekčními ložisky. Známe přece skutečnost - a to je nejsmutnější stránka z celého soudnictví - že naše věznice nejsou ústavy pro polepšení, nýbrž často ohnisky, takřka akademiemi a vysokými školami zločinců, a že v těchto ústavech dlužno překonati většinou největší potíže. Zda se nám podaří vybudovati takovéto pedagogické ústavy - a já říkám výslovně pedagogické ústavy, neboť vše ostatní nemá smyslu ani účelu - o tom takřka pochybuji, ale musíme se o tento krok pokusiti, poněvadž se jinak nikdy nedostaneme k rozřešení této důležité otázky.

Mnohem důležitější než určení rodin, které mají prováděti ochranný dozor a než otázka výchovných ústavů, jest pak ještě otázka, jak budou fungovati soudní vězení nebo polepšovny, které mají býti zřízeny jako stupeň ústavů pro zavírání. Zde jest takřka jádro celého tohoto zákona. Nepodaří-li se nám vybudovati zde skutečně vzorné ústavy, pak jest celý tento zákon ranou do vody. To si musíme uvědomiti. Tu bych se rukama nohama bránil proti záměru, který jest vysloven v zákonu, a o němž se také mluví v důvodové zprávě, aby se k tomu účelu znovu zřídily věznice a trestnice nebo staré soudní budovy; ve skutečnosti to tak bude, vždyť to známe, že se na takovéto budovy prostě dá jiná tabulka, na které bude státi: "Trestní soud pro mládež"; uvnitř bude to však vypadati všechno právě tak jako u krajského soudu. Jestliže do těchto soudů neposadíme nové lidi, jestliže tam nepřijdou noví dozorci nechci snižovati stav dozorců, nýbrž jen konstatovati skutečnost, že dozorci dlouholetým stykem se zločinci jsou otrlí a proto pro nový účel nezpůsobilí - nedosáhneme tu ničeho. Živou mocí bych se postavil proti záměru, aby takovéto věznice pro mladistvé byly zřízeny v trestnicích. Také zde bude nutno podniknouti jeden krok pionýrské práce, chceme-li vůbec dospěti k nějakému výsledku. Vzpomeňte jen, že právě doba puberty a vývoje zaviňuje zločiny. Ať si říká kdo chce, co chce, jestliže takovíto mladí lidé ztráví největší část dne v nějaké místnosti, řekněme v nějaké cele, v dílně nebo někde jinde, pak jest jisto, že takový mladý člověk v době puberty, člověk v době vývoje, jest ve stálém styku se stejně starými mladíky, kteří mu snad sdělí mnohé věci, zvláště po stránce pohlavní, kterých dosud neznal. Domnívám se, že jsou to zničující účinky, které musí ze zdí vězení vyzařovati právě na mládež a proto říkám, že tento problém lze řešiti jen tím, že tyto mladé lidi zaměstnáme v přírodě a necháme je tam pracovati. K tomu účelu musíme zříditi venkovské kolonie, kde by se mladí lidé - a to jest to nejdůležitější v těchto letech - mohli důkladně vypracovati, aby večer nebyli trýzněni, nýbrž aby byli povzbuzováni pracovními premiemi, vyznamenáními a podobně. Tyto práce měly by se konati tak, aby tito mladí lidé neměli z toho zisk a výdělek, nýbrž aby pocítili blahodárné fysické vyčerpání a aby tak co nejlehčeji přešli přes těžkou dobu puberty. V tom vidím jeden z nejtěžších problémů. Máme nyní při provádění pozemkové reformy snad to může být jeden z málo dobrých následků této pozemkové reformy - možnost, použíti několika zbytkových statků k tomu, abychom části naší mládeže, bohužel zchátralé, která se jmenovitě ve velkoměstech sociální bídou odchýlila od řádné cesty, poskytli možnost žíti v takovýchto koloniích, kde by zároveň také byli dále vzděláváni a aby se mohli vrátiti - a to jest velmi důležité - do společnosti opět jako vychovaní lidé. Nemohu přejíti přes tuto kapitolu, poněvadž se týká také části výchovy našeho lidu, aniž jsem neupozornil, že tento zákon má také těžkou vadu po stránce národní. Mluvíme-li o zločincích, jest ovšem samozřejmé, že se vyskytují také v našem národě a není tedy hanbou, jestliže tvrdím, že také mladí Němci odbočili a ocitají se v kličkách zákona. Pokládám tedy za nutné upozorniti, že tak jako musíme míti možnost působiti v pravidelném školním vyučování na výchovu naší mládeže, musíme také míti možnost spolupracovati o dílu polepšení naší padlé mládeže, a to se může státi jen tím, když tito lidé, kteří odbočili, budou vychováváni a dále vzděláváni ve svém mateřském jazyku. Musí se při tom zabrániti, aby se snad neprovádělo obracení na jinou víru - nemyslím vždy, nýbrž jen tu a tam - což snad nezamýšlíte, což by se však mohlo i nežádané dostaviti.

Shrnuji a konstatuji, že bude potřebí mnoho práce, mají-li se zde dostaviti praktické výsledky po stránce výchovné. Myslím, že mohu konstatovati, že bychom se dopustili chyby, kdybychom tuto výchovnou práci dali prováděti přeměněným trestnicím, kdybychom nenastoupili cestu, kterou navrhuji, kdybychom pro tento účel nezřídili venkovské kolonie. To jest přece otázka provádění. Nepotřebuji proto podávati dalších návrhů. Uchopíme-li se této myšlenky, a kdyby ministerstvo spravedlnosti, o jehož vedení jest přece známo, že chce tímto zákonem dosíci určitého cíle a nikoliv pouze míti nějaký zákon, učinilo pokus s venkovskými koloniemi, jsem přesvědčen, že by se dostavily praktické výsledky. V tomto smyslu bychom pak zákon uvítali. Budou-li přijata a provedena zlepšení, jež dnes navrhuji, může tento zákon znamenati velký pokrok. Zůstane však jen částí, jestliže nebudeme s to, abychom před tento zákon postavili ještě jiné dílo, dílo, které bych nejraději viděl, aby se provádělo, velké sociální dílo pro mládež, aby mládež byla chráněna, než ještě se dostane do sporu s kličkami zákona.

Promiňte mi, jestliže užívám této příležitosti, abych promluvil také o jiné otázce, důležité pro nás, Němce. Před několika dny prováděli jsme sčítání lidu, a při provádění tohoto sociálně- a národně-politicky důležitého aktu přihodila se taková spousta velmi těžkých poklesků proti zákonu, že není možné, abychom dali si ujíti příležitost promluviti o této věci několik slov. Dne 6. prosince prohlásil ministr vnitra dr Slávik v rozpočtovém výboru, že stížnosti ve veřejnosti do sčítání lidu jsou tendenční, úplně bezdůvodné a zveličené. Již před sčítáním lidu jsme upozornili, že ministerstvo vnitra oprávněných obav Němců v této zemi prostě nedbalo a musili jsme konstatovati, že naše obavy, zvláště pokud jde o jmenování českých komisařů v našich německých krajích, byly daleko překonány skutečností. Pan ministr vnitra výslovně slíbil, že budou přibráni důvěrníci, kteří mají napomáhati úředním komisařům při provádění soupisu lidu. Dokonce i "Právo lidu", tedy časopis vládní, napsalo toto: "Německé strany, mezi nimi také němečtí sociální demokrati, předložili panu ministrovi vnitra některé požadavky, týkající se národnosti menšin. Pan ministr slíbil, že splní, co splniti může a také vydal příslušné nařízení, týkající se sčítání lidu." Ale krátce před soupisem lidu musilo býti konstatováno, že nařízení bylo sice vydáno, že však nebylo zasláno příslušným úřadům. Ve skutečnosti okresní úřady všechny prohlašovaly: "O takovém výnosu nic nevíme, nám takový výnos zaslán, nebyl, proto jej nemůžeme také prováděti." Stížnosti jednotlivých časopisů nebo jiných orgánů byly prosté potlačeny; množství časopisů bylo zabaveno. Časopisy "Brüxer Zeitung", "Trautenauer Zeitung", "Teplitz-Schönauer-Anzeiger", "Aussiger Tagblatt" a mnoho jiných časopisů, které přinesly stížnosti do přímo neslýchané příkrosti vůči německému obyvatelstvu při jmenování komisařů, bylo prostě zabaveno. Co se stalo na Hlučínsku, vymyká se vůbec jakémukoliv popisu. Tam byli jmenováni sčítacími komisaři vůbec jen Češi. (Posl. Kasper [německy]: Také v Orlických horách!) Ano.

K těmto českým sčítacím komisařům nemáme důvěry, poněvadž nejde o skutečné úřední činitele, nýbrž většinou o nejfanatičtější hraničáře, jímž to bylo v těchto krajinách svěřeno. V téže době vydalo ředitelství pošt a telegrafů v Praze ve Sbírce nařízení ředitelstva pod čís. 303/649/I/1930 všem poštovním úřadům příkaz, aby sestavily seznam poštovních zaměstnanců podle národnosti. Co to znamená, dovede posouditi jen ten, kdo ví, pod jakým národním tlakem musí dnes vykonávati službu všichni naši němečtí státní úředníci. Zde se provádí protizákonný vliv na německé státní zaměstnance, zvláště na poštovní a telegrafní zaměstnance, což musí býti určitě potrestáno.

Velectění, ale vedle tohoto úplně úředního opatření vydaného orgánem ministerstva pošt a telegrafů došlo ještě k takovému množství přehmatů, že jest úplně vyloučeno přednésti sněmovně byť i jen nejnepatrnější část z toho. Také nám vůbec ani o to nejde, abychom sněmovně přednášeli tyto jednotlivosti. Dodáme je sněmovně v jednom svazku, kde budou sebrány. Ale, velectění, že německým krajům, abych tak řekl, byla udělána ostuda, že bylo prováděno sčítání popisnými archy jako v krajích analfabetů, to jest jistě již vrchol všeho, co bylo v tomto oboru provedeno. (Výkřiky.) Co bylo prováděno při tomto sčítání popisnými archy? Zjistili jsme velké množství případů, kdy přišel komisař bez jakéhokoliv popisného archu, často jen se zápisníkem a do něho, nebo na nějaký lístek dělal si poznámky a prohlásil, že popisný arch vyplní doma. Takovýmto způsobem provádělo se ve skutečnosti sčítání lidu. Pak se, pánové, nedivte, jestliže musíme samozřejmě před celým světem prohlásiti, že výsledek tohoto sčítání lidu neuznáme. Vy ovšem jistě řeknete, že jest vám to lhostejné, zajisté, může vám to býti lhostejné, ale jistě také v tomto případě přijde jednou doba, kdy vám nebude lhostejné, co soudí veřejnost a celý svět o vašem sčítání lidu.

Tu a tam můžete snad snížiti procento německého obyvatelstva, ale při každých volbách se veřejně ukáže lživost a falšování sčítání lidu. A nyní přijde něco, s čím nepočítáte: Jaký duševní odraz bude to míti u nás Němců. Kde se sčítání lidu provádí takovýmto terorem, takovýmito prostředky vykonávání vlivu, naprosté neprůhlednosti, musí se obyvatelstvo postaviti nejen proti sčítacím komisařům, nýbrž i proti těm, kteří toto sčítání lidu připravili. Toto duševní otrávení mohli bychom přímo vítati, kdybychom se stavěli na stanovisko německých šovinistů. Má-li však stát a jeho vůdcové zájem na tom, aby nastalo takovéto duševní otrávení v celém německém národě, to posouditi musíme přenechati vám. Myslím, že mohu vám jen říci a také kolegové z venkova vám to přiznají: Ještě nikdy nezmocnilo se právě i našeho venkovského obyvatelstva takové roztrpčení, takové národní roztrpčení, jako v těchto dnech, kdy v nesčetných případech bylo prostě německé přiznání i tam, kde bylo prováděno sčítacími archy, prostě škrtnuto a místo německé národnosti napsána česká. Pro naše poměry jest příznačné - a také to jest opět charakteristické -, že "Národní politika" ze dne 30. listopadu 1930 mohla přinésti z pohraničních krajů náladovou zprávu, v níž mezi jiným jest také tento odstavec: "Podle soukromého sčítání... (Posl. Kasper [německy]: To je přece zakázáno!) Ale, jak vidíme, tato soukromá sčítání se přece provádějí.

Tedy v časopise jedné vládní strany se praví: "Podle soukromého sčítáni, jak se provádělo v některých místech a jehož výsledky nám byly oznámeny, lze s jistotou prohlásiti, že vzrůst československého obyvatelstva v některých pohraničních místech činí proti sčítání lidu z roku 1920 až 1000 procent." Velectění, prosím, musím se vás tázati: Co si musí mysliti německé obyvatelstvo, jestliže 30. listopadu, tedy 2 až 3 dny před odevzdáním sčítacích archů, český časopis mluví již o soukromém sčítání a konstatuje, že české obyvatelstvo vzrostlo až o 1000 procent. Ani při známém rozmnožování československého obyvatelstva nelze přece předpokládati, že by se za 10 let rozmnožilo o 1000 procent. (Posl. dr Ivanka: To je dokument!) Jsou zde jen dvě možnosti: Buďto vsunutí cizích skupin lidí do německého uzavřeného jazykového území nebo padělání. A my tvrdíme, že zde jde o padělání, které zde bylo spácháno. A jestliže pan kolega prohlašuje: "To je dokument", pak říkáme my, to je dokument ostudy, která zde byla spáchána. Prosím, čeští páni venkovští bratři mohli tento dokument hanby lehce zprovoditi se světa, kdyby byli přijali návrh německých stran, aby při sčítání lidu spolupůsobili také němečtí sčítací komisaři nebo kontrolní orgány. V tom případě byli bychom musili toto sčítání lidu bezvýhradně uznati. My je však neuznáme, poněvadž jste se těchto německých kontrolorů báli a proto jste tomu zabránili přes sliby, které v té věci učinil pan ministr vnitra. Proto pravíme: To není dokument, nýbrž jen dokument hanby, kterou spáchal český národ v německých krajích.

Právě týž časopis píše, že v malých místech stoupl počet českého obyvatelstva ze 300 na 3200, a že i na vesnicích vidíme přírůstek českého obyvatelstva o 100%. Promiňte, velectění pánové, řeknu-li vám toto: Němečtí rolníci se nezapisují jako Češi. Českého obyvatelstva v nejrůznějších venkovských obcích nepřibylo.

Jest tedy jen jedna možnost, že byl spáchán podvod. Tím to konstatuji a nemám již, co bych k tomu připojil. Jednotlivé případy předložíme v pravý čas nejen sněmovně, nýbrž myslím, že s tím budeme musiti jíti i ven, neboť to, co se zde stalo, jest také skutkovou podstatou přestoupení předpisů ústavy, která výslovně mluví o násilném odnárodňování obyvatelstva a zakazuje je. I když toto odnárodnění jest jen na papíře - a ono jest jen na papíře, nemylte se, tyto výsledky sčítání lidu jsou jen papírové výsledky - přes to se však rovnají násilnému odnárodnění.

Na konec bych rád ještě poukázal k tomu, že v posledních dnech bylo vydáno v našich sudetsko-německých krajích velmi mnoho zákazů a že naše strana byla šikanována, což bychom v této souvislosti, poněvadž jen doplňují celkový obraz situace, rádi vylíčili. V poslední době zahájili jsme v našem německém území pronikavou propagandu pro sudetsko-německou samosprávu z důvodů, které všichni znáte. V tomto státě dojde k nové správní organisaci na Podkarpatské Rusi, kde nyní konečně po více než 10 letech má býti provedena autonomie podle ústavy. K tomuto účelu vydali jsme plakát, o němž i administrativní právníci musili konstatovati, že neobsahuje poklesku ani proti státu, ani proti jeho existenci ani proti jeho zřízení a vůbec ani proti nějakému zákonnému ustanovení tohoto státu. Přes to však okresní úřady, mohl bych říci téměř veskrze, počínaje Frývaldovem a Opavou až k Aši, jen s několika výjimkami, zakázaly plakát proslavenými gumovými paragrafy rušení veřejného pokoje a řádu. (Posl. Kasper [německy]: V jejich čele trutnovský okresní paša!) Ano.

Některé okresní úřady přece však plakát povolily, na příklad policejní komisařství a okresní úřad v Ústí n. L. a tam veřejný pokoj a pořádek porušen nebyl, nýbrž byl zachován; a byl by to ostatně neobyčejně smutný důkaz slabosti státu, kdyby již od plakátu musil očekávati porušení míru a pořádku. Ale i samy správní úřady v Praze musily mně přiznati, že plakát měl býti bez výtky povolen, že to však záleží na volném uvážení nižších úřadů.

Setkáváme se zde zcela určitě se systémem, totiž že v sudetsko-německém národě nemá býti trpěno žádné politické hnutí, že každá politická myšlenka a každá akce má býti zardoušena. Tak také dlužno chápati, že v poslední době bylo lze zakázati i obyčejné schůze. Mám zákaz okresního úřadu v Podbořanech, kterým zakazuje obyčejnou schůzi v Jesenici, dále v Trutnově, kde se zakazuje předsedovi naší strany schůze pro směšný komunistický leták a tímto způsobem se omezují svobodná práva státních občanů.

V Chomutově na příklad předevčírem zkonstruoval okresní úřad ještě zajímavější případ. Okresní úřad povolil tam pořádání přednášky známého poručíka-kapitána Spindlera, který mluvil o svých zážitcích ve světové válce, kdy bojoval proti anglickému válečnému loďstvu. Tuto přednášku, tak jako byla povolena v nesčetných jiných místech, povolil, byly také vylepeny plakáty, schůze byla připravena a řečník vyrozuměn. Náhle však byla přednáška dne 9. prosince zakázána, měla se konati 12. prosince - ovšem vyrozumění bylo doručeno teprve 10. prosince - a to s neobyčejně zajímavým odůvodněním: "Neboť zkušenosti získané při loňských přednáškách říšsko-německých důstojníků, mezi nimi také kapitána Spindlera, potvrzují obavu, že přednáška právě tak jako stejná schůze loňského roku, může sledovati jen ten cíl, aby mezi československým obyvatelstvem německé národnosti byla propagována velkoněmecká idea a vojenské výkony dohodových mocností ve světové válce tendenčně snižovány. Tímto způsobem má býti posilováno iredentistické hnutí a propagovány přímé snahy o válečnou odvetu a o násilný odpor proti nynějším státoprávním poměrům. Z tohoto důvodu se plakátování nepovoluje." Obojí bylo již uděleno, ale okresní hejtman odvolává. Proč to odvolává? Sám jsem slyšel kapitána Spindlera při jeho přednášce v Ústí n. L., kde ve své přednášce naprosto věcně vykládal, co zažil za války. Policejní komisařství v Ústí n. L., které jest jistě velmi řízné a jehož trýznění jsme již nejednou zažili, mělo ovšem svého zástupce na této přednášce, která byla opakována v Ústí dvakráte a po třetí ve Střekově, a nikde, ani v Ústí, ani při 40 jiných různých přednáškách Spindlerových nebylo shledáno nic závadným, až nyní náhle přichází chomutovský okresní úřad a přednášku zakazuje. Proč se tak stalo? Stalo se to proto, poněvadž "Národní Politika" před třemi dny uveřejnila dvousloupcový článek, jak dlouho bude ještě československá vláda trpěti, aby říšsko-němečtí řečníci přednášeli v sudetsko-německých krajích. Již to samo stačí okresním hejtmanům venku, aby naše německé přednášky a oslavy prostě zakazovali.

Promiňte, nemůžeme to jinak charakterisovati, než jako sklonění se před šovinistickým českým tiskem a musíme to konstatovati právě v době, kdy ve vládě v této zemi sedí také německé strany, dokonce německé socialistické strany, které vždy kladly největší důraz ve svých řečech a činech na shromažďovací svobodu a na právo pořádati schůze. Že jest to za takovéto vlády vůbec možné, jest příznačné pro naše poměry a musím prohlásiti, ačkoliv se velmi snažíte všechny tyto poměry posuzovati jako snad jednotlivé případy, že jsou to přece jen výňatky ze společného velkého obrazu, který úplně jasně a zřetelně představuje skutečný stav, v němž jsme se octli. Můžete jistě také říci: Sčítání lidu jest důležitá věc. Ale nejkrajnější případ nemůžeme přece vyvoditi pro sčítání lidu, abychom snad vystoupili dokonce z vlády. Prosím, můžete se stavěti na toto stanovisko. My však prohlašujeme: Strany ať si sebevícekráte odmítají odpovědnost za vše, co se nyní stalo s tak zv. vedlejšími vládami, strany, které dovolují, že nemohou vykonávati ve vládě vliv, musí si dáti líbiti, když konstatujeme, že jsou spoluvinny, poněvadž ve vládě není dělené odpovědnosti stran. Jest jen jedna odpovědnost, a to jest účast na vládě. Strany, které tyto věci dovolují a připouštějí, které dovolují prostě rdousiti shromažďovací svobodu, aby se působilo na německé lidi při sčítání lidu a surově padělal výsledek soupisu lidu, které z toho nevyvodí důsledky, nesmí se diviti, jestliže jim to pak venku nejen vytýkáme, nýbrž vyvozujeme také z toho důsledky a činíme je odpovědnými za to vše, co se stalo za jejich účasti ve vládě. (Potlesk.)