Poněvadž dnešní doby je důvěra v pravost vína zde vypěstovaného značně podlomena, kterážto důvěra má pro československé vinařství největší důležitost, je naší povinností všemožnými prostředky postarati se o její znovuzískání. Dá se to učiniti pouze tím, že bude naprosto znemožněno nejen falšování vína, ale i pro budoucnost zabráněno každému pokusu o falšování. Zákon z r. 1908 dává možnost právní ochrany před falšováním vína, bohužel, zákon tento nebyl a není prováděn. Dovolávajíce se zákona tohoto, žádáme vyjmenování kontrolních a znaleckých komisí, jakož i vyřešení kompetencí jednotlivých úřadů, poněvadž jejich obor působnosti není dnes vyjasněn.

Dále žádáme snížení daně z vína, která činí 1˙45 Kč, v Praze, Brně a Bratislavě dokonce Kč 1˙96 z jednoho litru, a poukazujeme na neudržitelnost výše této daně, činí-li cena jednoho litru vína 1˙50 až 2 Kč. Daň tato byla stanovena v době, kdy za jeden litr vína platilo se 10 až 12 Kč.

Mimo omezení dovozu cizozemských vín, trestání falšovatelů vína a zvýšení cla na víno je nutno, aby bylo odebráno povolení k obchodu vínem nepovolaným a aby zákonem stanoven byl průkaz způsobilosti.

Poněvadž vinohradníci trpí nedostatkem kapitálu, dožadujeme se, aby byla poskytnuta vinohradníkům lombardní půjčka a tím dána možnost laciného úvěru. Bylo by potřebí, aby ve vinných oblastech byly zřizovány státní, případně družstevní sklepy, v nichž by se víno lisovalo a pod dozorem státního vinařského inspektora legalisovalo a dále školilo. Tím bylo by docíleno školení většiny vína pod státním dozorem a byla by zde dána záruka čistoty a dobré jakosti vína.

Je rovněž potřebí, aby ve vinařských oblastech byla upravena otázka výroby ovocných vín a aby byla řádně dodržována zákonná ustanovení z r. 1908, jakož i prováděcí nařízení z tohoto roku, a to aby ovocná vína byla separátně od přírodních vín skladována a držena a aby sudy, v nichž je ovocné víno dopravováno, byly nápadně označeny. Rovněž je potřebí zameziti alkoholisování ovocných vín.

Při dopravě hroznů jest třeba, aby nejen byly upraveny tarify, nýbrž aby doprava dála se urychleně. Dovoluji si poukázati na tuto okolnost, že v době od 5. října, kdy nastalo deštivé počasí na Podkarpatské Rusi, byla za 1 kg hroznů v Berehově nabízena cena 80 hal. V zájmu dobrého obchodování vinnými hrozny je třeba, aby pro dopravu hroznů byly přistavovány výhradně vzdušné a zařízené vagony a aby v železničních uzlech bylo zvláštními dozorčími orgány zaručeno co nejrychlejší přesunování, čímž by čekání vlaků hrozny dopravujících bylo omezeno na minimum. Žádáme, aby zásilky procházející Prahou do vzdálenějších stanic jako Ústí, Liberce, Karlových Varů, vzhledem k veliké vzdálenosti byly dopravovány výhradně osobními vlaky při snížených tarifech. Rovněž je třeba, aby pro zásilky již 20 q byly přidělovány samostatné vagony při snížených tarifech.

V bývalém státním útvaru největším odběratelem karpatoruského a slovenského vinařství bylo Polsko. Po válce se však poměry značně změnily a za dnešního stavu nepřichází Polsko téměř v úvahu. Příčinou toho je ta okolnost, že podle obchodní smlouvy s Polskem jest jednotná celní sazba na víno z ciziny, tedy i z Československa, a sice do 14 stupňů. Poněvadž naše vína obsahují pouze 8 až 11 stupňů, kupují raději polští obchodníci víno 14stupňové z Maďarska, Italie a Řecka. V Maďarsku na př. přizpůsobují se požadavkům Polska a maďarská vláda dala svolení, aby ze slabých vín pálil se koňak, který jest nezdaněný a kterým Maďaři alkoholisují svá vína na 14 stupňů. Dožadujeme se, aby při revisi obchodní smlouvy s Polskem bylo na tuto okolnost pamatováno, poněvadž uzpůsobením obchodní smlouvy může se Polsko státi opět našim největším odběratelem.

Dožaduji se, aby při vyjednávání obchodní smlouvy s Maďarskem věnována byla daleko větší péče otázkám vinařským republiky Československé. Dosavadní dovozní clo pro tabulové hrozny z Maďarska ve výši 1˙20 Kč za 1 kg nemůže dostatečně ochrániti československé vinařství vůči nadměrné konkurenci tabulových hroznů zahraničních, specielně maďarských. Je třeba, aby clo na tabulové hrozny bylo podstatně zvýšeno, a možno to učiniti tím spíše, neboť tuzemské vinařství je schopno domácí potřebu tabulových hroznů plně uspokojiti, nepřihlížeje ani k tomu, že tabulové hrozny z Podkarpatské Rusi a Slovenska jsou daleko chutnější než tabulové hrozny maďarské.

Pod deklarací tabulových hroznů dovážejí se k nám obyčejné hrozny, a poněvadž clo hroznů tabulových činí pouhou polovinu cla vína, lisují se u nás tyto hrozny na víno. Z tohoto důvodu je třeba, aby v nové obchodní smlouvě s Maďarskem bylo jasně diktováno, co jest rozuměti hrozny tabulovými, a aby maďarský vývozce měl čsl. zahraničním úřadem v Maďarsku potvrzeno, že jsou vyváženy skutečné hrozny tabulové. Kontrola nechť je provedena na útraty dovozce. Pěstitelé vína dožadují se rovněž, aby dovoz tabulových hroznů specielně z Maďarska byl vázán na individuelní povolení tuzemským obchodníkům, kteří prokáží potvrzením některé čsl. vinařské korporace, že již v tuzemsku zakoupili 75% množství tabulových hroznů.

Jest hodina dvanáctá a jest potřebí rychle pro čsl. vinařství něco vykonati. Nemůže býti žádáno na zemědělci-vinaři a není také ani po ruce žádných donucovacích prostředků, aby vinař vyráběl svůj produkt se ztrátou. Holé a pusté kopce, na nichž již přes 800 roků kvetou révy, byly by velmi špatným vysvědčením pro československý stát.

Podkarpatská Rus věnuje se též ovocnářství. Podkarpatská Rus vyrábí ovoce, jakého, pokud se týká kvality a trvanlivosti, v republice není. Bohužel, karpatoruský pěstitel ovoce dosud měl velmi malý příjem z ovoce, poněvadž nemohl nalézti sám náležité odbytiště. Jaký nepoměr jest v cenách, je viděti z toho, že r. 1929 na Podkarpatské Rusi kupované jonathany prodávaly se za 3 až 4 Kč za 1 kg, což byla cena velmi slušná, a tytéž jonathany před vánočními svátky v Praze prodávaly se pod názvem australský jonathan za cenu 10 až 14 Kč. Jest potřebí, aby této otázce specielně ministerstvo obchodu a zemědělství věnovalo značnou pozornost, neboť nejsou ojedinělé případy, že cizí obchodníci kupují tuzemské ovoce, toto ovoce vyvezou za hranice, roztřídí a balí a dovážejí zpět do republiky za několikanásobně vyšší ceny pod různými názvy importních druhů ovoce. Podkarpatská Rus svými klimatickými poměry i svou polohou hodí se velmi dobře ku pěstování ušlechtilých druhů ovocných a jest s hlediska národohospodářského hříchem, platíme-li do ciziny drahé peníze za výrobky, které můžeme doma vyrobiti. (Souhlas.)

Rovněž velmi důležitým artiklem jest tabák. Jest nejenom důležitým zdrojem příjmů pro státní pokladnu, ale jest i poměrně důležitým výrobkem některých oblastí Československé republiky. Na Podkarpatské Rusi plocha tabákem osázená stoupala následovně: R. 1921 262 ha, r. 1922 304 ha, r. 1923 576 ha, r. 1924 801 ha, r. 1925 1201 ha, r. 1926 1573 ha, r. 1927 1634 ha, r. 1928 1965 ha, r. 1929 2006 ha, r. 1930 2316 ha. Zvětšila se tudíž od r. 1921 do r. 1930 plocha tabákem osázená o 884%. R. 1921 pěstovalo tabák pouze několik jednotlivců v málo obcích, kdežto r. 1930 jest v Podkarpatské Rusi 1167 pěstitelů v 79 obcích. Průměrné ceny tabáku činily za 100 kg: v okrese Berehovo r. 1919 311 Kč, r. 1920 859 Kč, r. 1921 982 Kč, r. 1922 858 Kč, r. 1923 674 Kč, r. 1924 672 Kč, r. 1925 591 Kč, r. 1926 579 Kč, r. 1927 647 Kč, r. 1928 610 K, r. 1929 616 I. č. V okrese Sevluš: r. 1926 612 Kč, r. 1927 607 Kč, r. 1928 604 Kč, r. 1929 637 Kč.

Nechápeme, z jakých důvodů čsl. tabáková režie brzdí pěstování tabáku. Posuzováno s hlediska státního, s hlediska národohospodářského bylo by jistě účelným snažiti se získati co největší množství tabáku z domácí výroby, při tom vsak snažiti se zlepšiti jeho kvalitu. Z předneseného bylo rovněž vidno značné kolísání cen. Na př. r. 1919 bylo docíleno za 100 kg 311 Kč, r. 1921 982 Kč, r. 1926 579 Kč, r. 1929 616 Kč. Naproti tomu dlužno konstatovati, že výrobky čsl. tabákové režie tohoto kolísání cen nemají, naopak projevují od r. 1919 tendenci neustálého vzestupu a lze se tudíž vším právem diviti tomu, proč ceny suroviny podléhají takovému kolísání. Svaz pěstitelů tabáku předložil své požadavky čsl. tabákové režii a dovoluji si tyto požadavky jako úplně spravedlivé přednésti. Především je potřebí, aby pěstitelům tabáku byla dána možnost spolupůsobení při stanovení cen tabáku. Pokud týká se plochy pro pěstování tabáku určené, dožadujeme se, aby plocha tato nebyla omezována, poněvadž při nynější zemědělské krisi je zemědělec nucen přizpůsobovati svoji výrobu cenovým poměrům.

Pokud se týče odběru tabáku, žádáme, aby nákupní úřady před sestavováním výkazů nákupních termínů vzaly v poradu pěstitele tabáku, resp. jejich důvěrníky a přizpůsobily se jejich přáním, pokud se týče ustanovování nákupních termínů. Bylo by velmi účelné, aby na odůvodněné přání pěstitelovo termín nákupní mohl býti přesunut. Tento požadavek lze odůvodniti těmito zkušenostmi: Pěstitel zpravidla pro nedostatek vhodných místností, event. ve snaze snížiti režii, nechce nebo nemá možnosti zaměstnávati pomocné síly a nemůže tudíž s přípravou tabáku býti do stanoveného termínu hotov. Největší závada spočívá však v okolnostech, na něž pěstitel sám nemůže působiti, a to v počasí. Je-li pěstitel nucen připraviti svůj tabák ke stanovenému termínu, musí velmi často tabák připravovati v mokrém počasí, kdy tabák přijímá do sebe vlhkost, tabák takový stává se méně kvalitním, snadno plesniví a pěstitel dociluje nižší ceny. Je v zájmu jak čsl. tabákové režie, tak i pěstitele, aby dodávaný tabák byl co nejlepší jakosti. Bylo by třeba, aby orgány finanční kontroly byly na zvláštních kursech vycvičeny, které počasí nejlépe odpovídá přípravě tabáku (hladění, vázání), a aby v případě nepříznivého počasí přímo zakázaly provádění prací s tabákem a samy měly možnost stanoviti termíny dodávky.

Při přebírání tabáku je třeba dbáti rovněž i zájmu pěstitele a nikoli pouze a výhradně čsl. tabákové režie. Přimlouvám se v tomto směru za modifikaci §u 29 předpisu o pěstování tabáku v Čsl. republice, a sice o změnu rozhodčího soudu. Jest třeba, aby v rozhodčím soudu měli stejný počet zástupců jak pěstitelé tabáku, tak i čsl. tabáková režie a předseda tohoto soudu, aby byl volen losem a dával záruku nestrannosti. Zkušenost předešlých let velmi jasně dokazuje, že ani v jednom případě nebylo dáno za pravdu pěstiteli tabáku, nýbrž vždy klasifikačnímu úředníku. Z tohoto důvodu jest zapotřebí, aby klasifikační úředník nebyl vůbec členem rozhodčího soudu.

V jaké situaci nalézá se zemědělec na Podkarpatské Rusi, vysvitne z těchto čísel: Příjem ze zemědělství tam činil v letech: 1914 na 1 ha 67·60 Kč, na 1 pracovní den 3·18, na 1 mužský pracovní den 0·23 Kč, r. 1924 byly tyto cifry 1916·95 Kč - 18·18 Kč - 13·33 Kč; r. 1925 1436·90 Kč - 16·81 Kč - 2·40 Kč; r. 1926 1402·20 Kč - 16·30 Kč - 10·14 Kč; r. 1927 1390·20 Kč - 14·90 Kč - 8·46 Kč; r. 1928 1226·60 Kč - 12 Kč - 1·84 Kč; r. 1929 717 Kč - 8 Kč - 9·33 Kč.

Z uvedených čísel vysvítá, že průměrné úročení investovaných kapitálií v zemědělských podnicích v letech 1924 až 1929 činí 1·87% a že průměrný výdělek na jeden mužský pracovní den je pouhých 4·47 Kč. Uvážíme-li, že zemědělec-podnikatel musí z tohoto denního výdělku platiti stravu, byt, udržovati četnou rodinu, pak vidíme, že jeho podnik nepřináší mu naprosto žádného podnikatelského zisku, ze kterého by mohl činiti racionelní investice ke zvýšení rentability svého podnikání. Výsledkem jeho hospodaření je podnikatelská ztráta a je nucen k uhájení života svého a své rodiny vypůjčovati si hotové peníze od vrstev kapitálově silnějších, čímž se rok od roku více zadlužuje. Uvážíme-li, že zúročení investovaných kapitálů v podniku činí pouhých 1.87% - nejméně má činiti 4˙5% - a že zemědělec-podnikatel si vypůjčuje na 16%, ba až 300% peníze, pak nelze se diviti, že zemědělec z této situace hledá východisko v emigraci z tohoto státu.

Ceny docilované za zemědělské výrobky na Podkarpatské Rusi jsou značně nižší než ceny docilované v okolí Prahy neb okolí větších měst. Naproti tomu výrobky, které zemědělec potřebuje sám ke své vlastní potřebě, jsou opět daleko dražší na Podkarpatské Rusi než v Čechách nebo na Moravě. Uvádím, že letošního roku po žních byli nuceni někteří zemědělci prodávati 1 q pšenice za 75 až 80 Kč a že v téže době cena 1 q otrub činila 70 Kč. Jsem nucen poukázati na tu okolnost, že z Maďarska přes hranice bylo do republiky přivezeno ve slámě velmi značné kvantum pšenice, které bylo na území republiky vymláceno, a tato pšenice byla hlavní příčinou stlačení ceny domácí pšenice na 75-80 Kč. Pšenice ve slámě dovážená nepodléhá totiž clu a tak pohraniční velkostatkáři aneb obchodníci obilím ošidili tímto způsobem nejen stát, nýbrž snížili tím i cenu pšenice.

Je dlužno hledati cesty k ozdravění hospodářských a sociálních poměrů na Podkarpatské Rusi. Řekl jsem již, že Karpatoruský zemědělec daleko laciněji prodává a daleko dráže nakupuje než zemědělec v západní části republiky. Je nespravedlností, aby právě tento zemědělec, který potřebuje tak mnoho doháněti, pokud se týče hospodářského pokroku a zlepšení své existence, doplácel na to tak příšerným způsobem, že je vzdálen hlavního města republiky. Zde jest pouhou státní spravedlností, aby stát jako takový upravil svoji tarifní politiku takovým způsobem, aby přiblížil východ republiky k západu. (Výborně!) Otázka tarifová musí býti řešena velmi rychle a musí býti řešena s hlediska vzdálených oblastí tohoto státu. (Tak jest!)

Druhou, neméně životní otázkou těchto z předválečného režimu zanedbaných území jest otázka úvěru. Řekl jsem již, že karpatoruský zemědělec platí za úvěr 16 až 30% a nemluvím zde ani o lichvě působené t. zv. vstavováním dobytka, které na Podkarpatské Rusi se ještě do značné míry provádí. Dokud karpatoruský zemědělec nebude míti možnosti, aby si opatřil přístupný a levný ať krátkodobý či dlouhodobý úvěr, pak nelze počítati se zintensivňováním zemědělské výroby. Je nutno, aby síť úvěrních družstev byla co nejvíce zhuštěna a aby vláda k tomuto účelu poskytla potřebných prostředků. S otázkou úvěrovou, zejména dlouhodobého úvěru souvisí i upravení katastru a pozemkových knih na Podkarpatské Rusi. Je sice v rozpočtu na tuto věc pamatováno dosti značným obnosem, avšak práce s vyměřováním Podkarpatské Rusi jsou rozpočteny na 20 roků. Bylo by jistě účelnější, kdyby pro tyto účely byl povolen vyšší obnos, čímž práce mohly by se zkrátiti na dobu poloviční.

Dělitelnost selského majetku jest jednou z největších překážek zemědělského pokroku. Praktikované dělení selského majetku jest neobyčejným sociálním a hospodářským zlem, neboť zvětšuje od pokolení k pokolení počet málopůdního selského obyvatelstva, střední výměra na obyvatele stále klesá, pozemky jako hospodářské celky stávají se čím dále tím menší, vzrůstá počet knihovních majitelů a spolumajitelů, čímž vzrůstá chaos v pozemkových knihách, vzrůstá počet mezí a vlastnické právo se stává čím dále neujasněnější. Venkovský dorost zůstává doma, živoří na malých výměrách, ač mohl by se věnovati jinému povolání. Přírůstek venkovského obyvatelstva musí hledati cestu k jiným živnostem a zemědělské usedlosti, pokud možno, chrániti před nekonečným dělením. Jen tak může býti udržen stav soběstačného rolnictva a současně vytvořena třída řemeslníků, spjatá pokrevními svazky a celou psychologií s venkovem. I této otázce je potřebí specielně v době budoucí věnovati velmi značnou pozornost, a bylo by potřebí rozšířiti akci posíláním učňů z Podkarpatské Rusi do Čech, zříditi eventuelně i zvláštní dílny a postarati se i o náležitou výchovu tohoto dorostu.

K problémům hospodářským, o nichž předem jsem se zmínil, přistupuje ještě řada jiných problémů, především jest to velmi důležitý problém odvodnění nížinné části Podkarpatské Rusi, otázka komasace, otázka urbariální atd., kterýmžto otázkám měla by se věnovati se strany jednotlivých vládních činitelů větší pozornost. Kromě těchto problémů jsou zde i problémy kulturní, jež rovněž třeba řešiti. Je to především otázka autonomie. Stojíme bezvýhradně na plnění saintgermainské smlouvy, jakož i naší ústavní listiny a dožadujeme se, aby otázka tato byla řešena s urychlením a na podkladě principu demokracie. Dále jest to otázka školská. Po této stránce vykonala republika Československá značný kus práce na Podkarpatské Rusi a dnes jest pouze velmi nepatrný počet nezaškolených dětí z oněch tisíc nezaškolených dětí z doby maďarské vlády. Dožadujeme se, aby této školské otázce a specielně stavbě škol národních a škol občanských byla věnována zvláštní péče. Chceme, aby na Podkarpatské Rusi a na Slovensku mělo každé dítě možnost nabýti patřičného školského vzdělání. Dožadujeme se konečného vyřešení otázky jazykové a zavedení jednotných učebnic do škol národních i středních. Stojíce na principu demokracie, trváme na tom, aby otázka jazyková byla vyřešena na podkladě usnesení učitelských kongresů. Jako stát demokratický přiznáváme každému právo, aby své dítě mohl vyučovati v jazyku mateřském. Nemůžeme proto zabraňovati rodičům, kteří žádají, aby jejich děti byly vyučovány v jazyku státním. (Potlesk.) V celé Evropě neexistuje stát, který by zabraňoval rodičům posílati děti do škol se státním vyučovacím jazykem. Jediným státem v tomto směru jsme my, neboť u nás ministerstvo školství stojí na stanovisku, že rodičové, kteří nenáležejí k československé národnosti, nemají práva dožadovati se, aby jejich děti byly vyučovány v jazyku státním. (Souhlas.)

Při této příležitosti s tohoto místa s povděkem vzpomínám a děkuji za práci vykonanou ve prospěch hospodářského, kulturního i státoobčanského pokroku na Podkarpatské Rusi státními zaměstnanci. Tisíce oněch drobných, nenáročných, zapomínaných, velmi často odstrkovaných pracovníků, žijících velmi často i ve stokilometrové vzdálenosti od nejbližšího města nebo železniční stanice, mají lví podíl na hospodářském a kulturním pokroku, který na Podkarpatské Rusi musí býti dnes uznán každým nestranným pozorovatelem. Bohužel, že těmto pracovníkům nedostalo se z převážné většiny za tuto vyčerpávající práci naprosto žádné odměny. Otázka vyřešení karpatoruské výhody dála se způsobem naprosto nespravedlivým, poněvadž byla prováděna nejednotně. Některým státním zaměstnancům bylo započítáno několik let karpatoruské výhody, jiným několik měsíců, některým však pouze několik dní nebo hodin. Právě tato otázka nejvíce roztrpčila státní zaměstnanectvo a bylo by jistě činem sociální spravedlnosti, aby tyto křivdy byly odstraněny. Jest třeba, aby státním zaměstnancům na Podkarpatské Rusi, pocházejícím ze zemí historických, byla dána možnost návratu do těchto zemí. Doporučuji, aby mladí lidé, pokud jsou přijímáni do státních služeb, byli podle možnosti, pokud místa tato nemohou býti obsazena domácí inteligencí, přikazováni na Podkarpatskou Rus a měli možnost po určité řadě let vrátiti se zpět do svého domova. Jsou to zejména četníci a pohraniční finanční stráž, jakož i důchodková kontrola, kteří konají velmi těžkou a odpovědnou službu, kteří v této službě velmi často nechají své nervy a zdraví a jejichž manželky v tak častých případech podléhají nezdravým zdravotním poměrům karpatoruským, tuberkulose. Budiž aspoň na druhé straně jim život zpříjemněn tím, aby měli možnost návratu do svých rodných krajů a aby jim a jejich rodinám při nástupu pragmatikální dovolené byla poskytována 50% sleva na dráze a k jejich pragmatikální dovolené připočítány 4 dny na cestu.

Přimlouvám se rovněž velmi vřele za to, aby všem státním zaměstnancům, pokud byli povoláni ke konání vojenské povinnosti, byla doba konání této povinnosti započítávána do výměru služného i výslužného. Bylo by nespravedlností, aby měl býti za své zdraví trestán státní občan, který koná svoji největší státoobčanskou povinnost proti tomu, který v důsledku svého špatnějšího zdraví tuto povinnost konati nemusí.

Dožadujeme se rovněž toho, aby stát a specielně ministerstvo školství a nár. osvěty při udělení stud. stipendií v prvé řadě pamatovalo na chudé studenty a studentky z Podkarpatské Rusi. Podkarpatská Rus má percentuelně nejméně domácí inteligence, ač této inteligence pro velké úkoly potřebuje nejvíce. Dovoluji si v tomto směru apelovati na vedoucí státní činitele, ale i na celou čsl. veřejnost, aby nepatrnými obětmi získala si srdce těch bodrých chlapců a dívek vzdálených karpatoruských hor i rovin.

Podkarpatská Rus je zemí vzdálenou, ale také zemí zapomínanou. Jest mnoho kolegů, kteří byli v Berlíně, Paříži, v Londýně, Římě, snad i v Turecku a v Africe, ale neznají svoji vlastní domoviny. Je třeba, aby Podkarpatské Rusi byla věnována největší péče, ale je také třeba, aby vedoucí činitelé byli si jasni v tom, že Podkarpatská Rus je po každé stránce jiným územím, než jsou Čechy nebo Morava. Zde nevystačí se se zorným úhlem Prahy a bylo by a jest největší chybou, jestliže o Podkarpatské Rusi se rozhoduje pod tímto zorným úhlem. Praha má býti pro Podkarpatskou Rus, která je sirotkem v tomto státě, dobrou a milující matkou, neboť jenom tak může si získati lásku Podkarpatské Rusi a o tuto mateřskou lásku prosí tato zem, vzdálená a tak často zapomínaná. (Potlesk.)