A co katolickou církev na poměrech Sovětského svazu nejvíce rozčiluje, jest, že těmi posledními se stali také v Sovětském svazu kněží, popové a církve. Ano, říjnová revoluce provedla důsledně odluku církve od státu. Řekla, že církvi není nic do věcí matriky, do věcí manželství, školy a umění. Řekla, že náboženství je něco soukromého v tom smyslu, že náboženské církve jsou úplně soukromými institucemi, kterým nedá stát na provádění ohlupovacího řemesla ani kopějky, a mají-li existovati, ať si je vydržují jejich věřící.

Ano, říjnová revoluce ukázala celému světu, že vláda náboženské tmy padla a že padá s vítězstvím proletářské revoluce, poněvadž jenom proletářská revoluce může splnit a uskutečnit zásadu odluky církve od státu, tento požadavek, jehož splnění vlastně bylo dějinným posláním buržoasie, ale k jehož splnění nemohla se buržoasie dostati pro svůj rychlý přechod do reakční etapy. SSSR provedlo zásadu odluky církve od státu do největších podrobností. Nedává nic na církve, nepodporuje je, podporuje vědu, osvětu, vzdělávání lidu, prostě všechno, co je morem na šíření náboženských pověr. Tisíce kostelů bylo v Sovětském svazu zavřeno, ale ne násilím, poněvadž socialismus je názoru, že nelze náboženské smýšlení lidem násilím z myslí vytlouci, nýbrž že, mají-li náboženské pověry zaniknouti, je k tomu třeba, aby se změnily sociální a hospodářské poměry, ze kterých tyto pověry jako z kořenů vyrůstají. Náboženství není v Sovětském svazu násilně potlačováno. Jsou-li kostely zavírány, děje se tak prostě proto, že pozbývají svého účelu a významu. Ruští proletáři, ruští mužíci se řídí slovy Masaryka, který kdysi v boji proti klerikálním a katolickým kněžím řekl, že, když má býti Bůh otcem a věřící synem, není třeba, aby bylo mezi otcem a synem nějakých řemeslných služebníků. Tím se oni řídí a i když si třebas náboženské přesvědčení nechávají, souhlasí s tím, že jsou církve zbavovány svého vlivu, souhlasí s tím, že jsou kostely zavírány, poněvadž, když je mužík nábožný, stačí mu, aby se pomodlil před ikonou, kterou má ve své chatě. V Sovětském svazu se ukázalo, co znamená potlačování vlivu církve. Jestliže tam pracující lid dělá tak velký pokrok a buduje socialismus, děje se to proto, že se zprostil pout náboženských pověr. Odluka církve od státu umožnila vzestup kultury širokých pracujících mass. Protože byly změněny společenské řády, byla také vzata půda náboženským pověrám, a to nejen ve městech, nýbrž i na venkově. Kolektivisací zemědělství, zavedením traktorů a elektrisace vzata půda náboženským pověrám.

Toto musíme míti my a čsl. proletariát na zřeteli. Musí pochopiti, že požadavek odluky církve od státu nebude již nikdy čsl. buržoasií a sociálfašisty splněn, poněvadž by jeho splnění ohrozilo třídní zájem vládnoucí buržoasie. Požadavek odluky církve od státu se stal součástí programu revolučního třídního boje proletariátu a v takovém smyslu také musí býti boj za odluku církve od státu veden. Nikoliv jen jako boj kulturní, nýbrž jako boj politický, třídní, jako boj proti kapitalismu, sociálfašismu, který náboženství a církve náboženské používá jako svého pomocníka za účelem massového ohlupování pracujícího lidu. Pracující lid Československa musí pochopiti úkol svého protiklerikálního boje. Musí jíti, zorganisovati se a shromážditi se pod praporem revolučním, třídním, pod praporem revolučního bezbožeckého hnutí. A pod tímto praporem musí jíti do boje proti náporu klerikální reakce, do boje za splněním požadavků, které komunistická strana vytyčuje, do boje za to, aby byl odloučen stát od církve, aby byla provedena odluka církve od státu a od školy, do boje za to, aby byla zrušena kněžská kongrua, vyplácení platů kněžím z peněz chudých poplatníků. Musí bojovati za to, aby těch 110 mil., které se dávají v rozpočtu na církevní kultus a na podporu klerikální reakce, bylo dáno na podporu hladových a nezaměstnaných, tak, jak komunistický klub i zde v plenu sněmovny tento návrh v rozpočtu podává.

Pracující lid musí bojovat za to, aby byl církevní majetek konfiskován, aby kláštery, ve kterých se válejí nyní kněží a jeptišky, byly vyklizeny od kněžských parasitů, a aby tam mohli býti nastěhováni nebydlící proletáři, kterých jest 100.000 bez bytů a bez jakéhokoli přístřeší. Pracující lid Československa musí pracovati za to, aby byly okamžitě přerušeny styky Československa s Vatikánem a navázány řádné právní a diplomatické styky se Sovětským svazem, se státem vítězného proletariátu. (Potlesk komunistických poslanců.)

Pracující lid si ovšem musí býti vědom, že splnění těchto požadavků nezávisí na tomto sboru, poněvadž tento sbor, zástupci měšťáckých parlamentních a sociálfašistických stran zamítli a soustavně zamítají ve výborech i v plénu sněmovny naše požadavky a zamítnou i požadavky naše, které v těchto otázkách zde předneseme. Pracující lid si musí uvědomit, že tyto požadavky mohou býti splněny jen cestou neúprosného třídního, revolučního boje v nejužší souvislosti s bojem za existenční požadavky dělnické třídy, v souvislosti s celkovým bojem proletariátu proti kapitalistické ofensivě, s celkovým bojem za zlepšení postavení pracujících mas a za konečné osvobození jejich, neboť jestliže svržení vlády náboženské tmy je na konec závislé na svržení vlády kapitalismu, burcujeme my pracující lid Československa, aby se shromažďoval pod prapory revolučního komunismu, aby pracující lid Československa v jednotné frontě a v plné své mohutné síle šel s námi bojovat, abychom zahnali kapitalisty ze země a bohy s nebe. (Potlesk komunistických poslanců.)

Místopředseda Zierhut (zvoní): Dále má slovo p. posl. dr Hajn.

Posl. dr Hajn: Paní a pánové! Chtěl jsem ve svém úvodě vzdáti několik slov uznání vládě i generálnímu referentovi rozpočtového výboru dr Hnídkovi za to, že nám podal suché cifry rozpočtu státního s bohatým obložením, velmi zajímavým, dosti výživným a vždy respektu hodným. Avšak jako poslední řečník svého klubu nemohu, nemám tolik času, domílám poslední zbyteček přídělu.

Otázka, na jaké pořadové místo co do svého zabezpečení mezi evropskými státy by se mohl dáti náš stát československý, není dosud ještě zodpověděna dosti spolehlivě. Generál Ludendorff ve své brožuře varuje, že vyvolati teď válku s Francií a jejími spojenci, mezi něž počítá i Československo a Polsko, znamená novou prohru a úplnou zkázu německého národa. Mohli bychom tedy pokládati své zabezpečení v tu chvíli za dostatečné. Nevím, co všecko počítají k předpokladům a podmínkám našeho zabezpečení. Co náš zahraniční ministr, co náš ministr nár. obrany i náš ministr vnitra, tolikéž i náš ministr financí jakož i zásobování, pak ještě i ministr železnic a zdravotnictví? Ale již tento výčet ministrů stačí ukázati, že předpoklady a podmínky takového zabezpečení jsou i zahraniční i vnitřní.

A což ministr školství se svým resortem stojí v otázce míru a války opravdu úplně opodál, jako by se ho věc netýkala? Ale dříve nežli budu odpovídati na tuto otázku, změním ji a budu ji formulovati takto: (Předsednictví převzal místopředseda Taub.)

Což naší škole jest či vůbec může býti lhostejna věc mírumilovnosti národa či jeho brannost? Nemůže býti a není vskutku lhostejna, zní moje odpověď. Aspoň co se týče mírumilovnosti, čili, použito běžnějšího slova, pacifismu, škola naše mu slouží, kde jen může a jak jen může a jak se dá. Chce-li však naše škola nikoli pouhé slovíčko míru, nýbrž skutečnost a bezpečnost míru, musí spolu odchovávati mládež k pevné a odhodlané vůli, hájiti ho i se zbraní v ruce. Aby vojsko naše bylo armádou na výši doby, musí podle toho býti i celé ovzduší národa i státu a veškeré jeho správy, a reservoir národního vojska mládež - musí býti nejen nekompromisního smýšlení národního, nýbrž i ducha branného i branné schopnosti. Náš oficielní pacifismus připomíná nám hnutí pro odzbrojení. Chvála Bohu, že nelze postihovati u nás již známky silnějšího hnutí pro další snižování našeho vojska, zato však se odzbrojení na poli národní myšlenky i hrdosti u nás propaguje neoficielně i oficielně.

Český kolega v této rozpočtové debatě si liboval, že vstoupili Němci do vlády. My jsme si při tom ihned vzpomněli na to, co český kolega právě naopak nejspíše chce zapomenouti, s jakou jizlivostí se na tuto prvou pohromu naší všenárodní koalice díval tenkráte v Trutnově známý německý politik a s jakými posměšnými slovy se o ní ihned také veřejně vyjádřil. A veškeren německý tisk to ihned rozšířil ve známost všeobecnou. Když český kolega pak ještě obzvláště radostně vítal, že se do vlády přihlásili i zástupci největší německé strany sociálně-demokratické, vzpomněli jsme si okamžitě na výklad, který učinil německý soc. demokrat, dnes tedy vládní poslanec československý, Jaksch ve Warnsdorfě na veřejné schůzi o vstupu své strany do vlády. Posl. Jaksch ve svém výkladu odstrčil na vedlejší koleje národ, pardon, oba národy, a na místě nich dal náhražky: třídu dělnickou českou i německou a stav zemědělský, opětně český a německý. Toto opatření a záměna, na pohled tak prostinké a nevinné, jsou ve skutečnosti krajně nebezpečné. Byl to na př. náš ministr školství, příslušník stavu zemědělského, který překvapil najednou náš národ výrokem o školské autonomii. A byl to ministr školství, příslušník třídy dělnické, který vzbudil týmž heslem nové naděje německé. Jenže co heslo vydal u nás mluvčí pouhého stavu nebo třídy, tedy právě tak, jak si přeje kol. Jaksch, byla ozvěna toho hesla u všech Němců bez rozdílu stavů a tříd tak všeobecná, že to byla ozvěna už všenárodně německá. A touto metodou chce tedy druhý tábor prováděti celoněmecké požadavky. Není zde pan ministr školství, ale mám na něj apel, jako by byl zde. Pane ministře školství, apeluji na vás zde veřejně jako na bratra Slováka: odložte podobná hesla! Byli jsme vůči nim citliví jako národní celek již dlouho před převratem za starého Rakouska. Hesla ta spolu tvořila již tenkráte nejpohnutější období v historii národa, ale i osudy stran a osudy osob.

Když jsme zde slyšeli českého kolegu radovati se ze změny všenárodní koalice v koalici smíšenou, vzpomněli jsme si také na naše úřednictvo ve státních službách. Křivdí mu ti našinci, kteří o něm říkají, že nezná nic kromě stavovských otázek. Úřednictvo má svoji duši národní i státní a trpí pod různými nárazy. Pozoruje vlastníma očima, jak systém politických stran rozleptává samu administraci státní a jak činí i vlastní vnitřní posici státního úředníka nejistou. K tomu mělo již dosti příkladů, že nenalezne vždycky ochrany ani shora ani u stran, když chce prováděti zákon nebo respektovati smysl našeho státu. Ký div, že v den nastolení smíšené vlády zavládla u něho deprese a rozšířila se zrovna panika, nebude-li teď ještě hůře.

Český kolega v rozpočtové debatě se nespokojil s vyslovením libosti nad dnešní smíšenou vládou, nýbrž zaujal v různých variantech i posici proti nacionalismu, jejž patrně pro větší účinnost a snad také pro svou obhajobu opatřil přívlastkem "agresivní". Táži se, k čemu, probůh, takové nadbytečnosti? Komu za vděk a k prospěchu jaké věci? Dovolte mně proto, abych směl obrátiti vaši pozornost k polskému sousedovi. Jeho psychologie i pochod myšlení a v důsledku toho i jeho jednání jsou podstatně jinaké. Zcela patrně počítá se zlým poměrem Německa k svému národu a státu jako se skutečností zcela nepochybnou a trvalou a podle toho si udržuje v plné síle, nebojácnosti a pohotovosti národní myšlenku i národního ducha se všemi příslušnými atributy a důsledky u lidu a veškerého veřejného mínění, ale i u vojska i u studentstva.

V jakém ovzduší se pohybuje část našeho politického světa, jak se chce stavěti v nesmiřitelnou protivu československé národní-nacionální ke státnímu, toho zrovna klasický byl hlas, jemuž propůjčil úvodní místo deník koaliční strany, hlas pro to, aby se Národní museum dalo z rukou země do rukou státu a spolu se ihned správa jeho dala do rukou československých, německých a maďarských a aby se museum stalo tak trojjazyčným. Chce se touto trojjazyčnou "státností" dáti na jevo zrovna makavě mínění, že si pouhé snažení československé národní či nacionální nemůže vůbec činiti nároku býti i státním snažením? Pak by v tomto pojetí bylo v Československu svobodněji a lépe Němcům i Maďarům, nežli samotnému státnímu národu našemu. A mám k tomu hned tyto dva doklady: Němečtí poslanci podali zde návrh zákona, aby se jejich "Deutsche Gesellschaft der Wissenschaften und Künste für die Tchechoslovakische Republik" proměnila v Akademii. A hle - nikde jsme nečetli na české straně výtky, proč navrhovatelé chtějí nepokrokově raději jednojazyčnou akademii pro sebe, nežli na př. zutrakvisování České Akademie.

A druhý doklad: Pan president republiky ohlásil při svých cestách po jižním Slovensku větší dar Maďarům na zřízení vědecké maďarské společnosti. A zase jsem nečetl v onom našem pokrokovém táboře projev sebemenšího nesouhlasu s tím, že pan president nenabídl Maďarům dar na vědeckou instituci, ne-li trojjazyčnou, aspoň dvojjazyčnou, a proč naopak takovým jednostranným darem posiluje nepokrokově spíše maďarský národní separatismus a nacionalismus nežli jejich vědychtivost.

Tak rádo se u nás mluví i píše o národním rázu našeho státu, o státní myšlence, o státotvornosti a pod. Ale to vše se musí přece něčím vyjadřovati a vtělovati zcela konkretně, národně, kulturně, hospodářsky i obranně. Podle toho musí býti takový i duch ve školství a proto především školské učebnice. A musí býti v něm konkretně duch slovanský, nepokrytě a trvale slovanství příznivější nežli příznivý němectví. Kdo by byl očekával na př. při převratu, že po 10 letech nebude ještě ruština na našich středních školách povinnou, zato že se jí stane němčina? A když podle zpráv novin musila ruština ustoupiti němčině i na prešovském gymnasiu, zvolal český měsíčník: Střední Evropa, jenže v rouše "das deutsche Mittel-Europa".

I bylo to veškero toto ovzduší, co mě přimělo, abych v posledních schůzích zahraničního výboru citoval výrok Clémenceauův o chloroformování národa.

Hromadné studování cizinců na vysokých školách v Československu je zjevem, který se stává prostě nepochopitelným každému, kdo se nechce uchýliti k mimořádným dohadům po příčinách. Loňským manifestacím našeho studentstva nechtěly naše úřední kruhy, nevyjímaje samu vládu, rozuměti leda jako svévolným demonstracím, jakkoli byly nejpřirozenější obranou. Státní úřad statistický podnikl práci záslužnou - a snad i trochu odvážnou - a vydal nám celé číslo nových zpráv o těch cizincích. A cifry jeho byly takové, že přiváděly prostě v úžas.

Počínaje nepatrňoučkými 2·2% návštěvy cizinců dostoupily na některých ústavech až do 42·6%, a to na vysokých školách českých i německých. Německé vysoké školy zvelebují cizineckým přírůstkem své jméno a dokazují svůj raison d'@etre na útraty našeho státu. R. 1921/22 bylo na všech zdejších vysokých školách v celé republice, českých i německých, 5.200 cizinců, r. 1924/25 dokonce 6.227 (Slyšte!) a posledního školního roku 1928/29 4.123. To je počet, s jakým by se mohla chlubiti mnohá universita nebo technika v Evropě. Znásobte teď tuto cifru průměrným nákladem na vysokoškolského studenta a obdržíte cifru milionů, které stojí tato cizinecká invase náš stát. Pochopí se přijetí ruských studentů emigrantů, pochopí se dobře i přijetí studentů jugoslávských a ze slovanských zřetelů i polských a bulharských, naprosto nepochopitelný jest však příliv studentstva z některých sousedních států určité rasy, z nichž se zase velká část netají svým komunismem. Ta záležitost, interesující na pohled jediného ministra školství, se stává věcí, která by měla vzbuditi největší pozornost i našeho ministra vnitra. Bude-li se dívati na věc se stanoviska svého resortu tento ministr vnitra a dá-li si předložiti výkazy o těchto cizincích na našich vysokých školách, poučí brzy svého kolegu ve školství, že ani on nemůže býti dlouho tak lhostejným, či bezmocným k takovému zneužívání na státní útraty. Dle mého pevného přesvědčení svobodný čsl. ministr školství se svobodným čsl. ministrem vnitra se dohodnou na konec i o t. zv. numerus clausus a přimějí společně i svého kolegu zahraničního, aby k němu svolil. Jmenovaný statistický úřad neopomenul dáti veřejnosti několik cifer, jak hojně na významných vysokých školách jiných států studují cizinci. Ty cifry jsou z r. 1928/1929 a proti cifrám cizinců na našich vysokých školách jsou zrovna nicotné. V Rakousku studovalo 521 cizinců, v Německu 375, v Maďarsku 305, v Polsku 58, v Rumunsku 7, ve Francii 33, ve Velké Britanii 16, v Belgii 11, ve Švýcarech 33, v Italii 1, ve Spojených státech severoamerických 65.

A Čechoslováků podle národnosti - kolik že bylo mezi těmito skromnými ciframi? V Rakousku 15, v Rumunsku 4, ve Velké Britanii 9, v Belgii 2, v Italii 1 a dost. Tento křiklavý nepoměr zapuzuje hned také předem obavu z účinnosti nebo významu represálií interesovaných států, až se u nás zavede numerus clausus.

Mám zde podrobná data o vysokoškolském studentstvu slovanského národa, dávajícím se zapisovati většinou na německých školách. Opak, jak tomu bylo na začátku po převratu, čehož důsledky jsou hospodářsky makavé, mohou však býti také politické. Pokládám věc za příliš vážnou a vyhražuji si pokusiti se o nápravu jinakou cestou než s této tribuny.

Otázka autonomie Podkarpatské Rusi, slavná sněmovno, jako by se chtěla státi najednou aktuelní, a to dokonce u vlády samotné nebo aspoň u některých jejích členů. Naznačil to podobně v zahraničním výboru sám ministr dr Beneš. Tenkráte na můj podiv nabídl mně pan ministr sám od sebe, že mě přesvědčí o dávném svém takovém úmyslu tím, že mně zašle, budu-li si přáti kopie svých návrhů. Ovšem, že jsem si toho přál, ale přes svou urgenci jsem od p. ministra dosud ještě nic nedostal i nezbývá mně, než abych se obrátil k pokusům guvernéra Podkarpatské Rusi, o kterých vím aspoň něco. Předem opakuji, co jsem řekl v zahraničním výboru. Vyslovil jsem přání, aby se otázka autonomie Podkarpatské Rusi nestala předmětem licitace mezi čsl. stranami a aby volební řád příštího podkarpatoruského sněmu byl takový, aby se většiny v něm dostalo většině obyvatelstva. K taktice páně guvernérově, s jakou chce získati uskutečnění autonomie své země, by byly možné mnohé moje poznámky, domnívám se však, že si mnohé z nich učinil již u sebe sama pan guvernér po zkušenostech nabytých v Praze a další poznámky že si učiní po zkušenostech, kterých ještě nabude nebo snad již nabyl po svém návratu doma.

Ale není to jen, dámy a pánové, otázka autonomie Podkarpatské Rusi, která čeká na své vyřízení, jest ještě v té zemi i jazykový spor, něco zbrusu popřevratového a něco specificky československého, když území to i se svým ruským obyvatelstvem bylo částí bývalého Uherska a všecko, co dovedlo čísti a každý tamější ruský inteligent četl nebo psal jen po rusku, t. j. literárním ruským jazykem, v němž byla tam vydána před převratem i celá literatura. Jak se cítilo obyvatelstvo ruským, svědectvím jest památný a historický marmarošsko-sihotský proces před převratem a chování k ruskému vojsku obyvatelstva tamějšího za války.

Nebudu se zde podrobně zastavovati u toho, kdo zavinil v té zemi t. zv. jazykový zmatek, jaké jsou jeho politické příčiny i politické cíle. Spokojím se zde zdůrazňováním toho, že oficielní forcírování jazykové směsice mluvnice Pankěvičovy nakonec ztroskotá jako všecko, co je contra naturam - proti přírodě, jenže celý vývoj země bude tím zpožděn a zůstanou hořkosti, které již hrály, hrají a budou hráti, bohužel, snad ještě i v budoucnosti svou neblahou úlohu.

Je-li demokracie číslo, t. j. většina, jak to tak rádi říkali sociální demokraté po převratu, pak jsou situace dneška i další vývoj v Podkarpatské Rusi jasný nade všecku pochybnost.

V učitelstvu Podk. Rusi má ruský směr rozhodnou většinu a zdá se mi, že je tomu tak i mezi kněžstvem řecko-katolickým, nejen pravoslavným. "Společnost Duchnovičova" při nepatrných státních subvencích daleko převyšuje svou širokou organisací i svou činností ukrajinskou "Prosvitu", jež se těší od svého vzniku štědrým subvencím státním, až i milionovým.

V úředním seznamu novin a časopisů vycházejících na Podk. Rusi, tisk vydávaný ukrajinsky nebo pankěvičtinou sotva najdete, tak je nepatrný; zdrcující většina je psána a tištěna v čisté ruštině.

Mluvil-li zde p. kol. Markovič o mladé generaci slovenské, od níž si slibuje novou budoucnost, tak šťastný jest i náš domácí ruský lid, jak na Podk. Rusi tak i na Slovensku. Před nedávnem pod několika provoláními k sčítání lidu bylo možno čísti již hezký počet dospělých i starých veřejných pracovníků ruských a zde v Praze na českých vysokých školách studuje mladých domácích Rusů již několik set. Spolek ruských studentů Vozroždenie čítá 180 členů. O dorost, o příští politické národní a hospodářské pracovníky mezi domácím ruským lidem je tedy již postaráno.

Německá menšina v Československu, i maďarská i polská mají to štěstí pro sebe, že v sousedních národních státech mají patrona a protektora. Pokud Rusko je pod bolševickým panstvím, ruská menšina u nás nemá nikoho takového, čili dnešní výminečná situace ruského domácího lidu jest jen čistě konjunkturální, zahraničně i vnitřně. To mi doznal před lety sám pan min. předseda a uznal za správnou takovou pražskou politiku vládní, která bude míti raději prozíravě na mysli trvalou budoucnost národního Ruska, než přechodnou přítomnost bolševické usurpace, která ostatně nadto ještě nařídila své odnoži na Podk. Rusi ukrajinskou orientaci a ukrajinskou řeč.

Domácí ruský lid pociťuje tím tíživěji a palčivěji svůj výminečný stav, čím okázaleji dnešní režim dává na jevo svou přízeň menšině maďarské i židovské, čím více vyhovuje jejím žádostem o t. zv. české školy pro maďarské a židovské děti, jež jsou stejně konjunkturální a mohou vymizeti přes noc, jakmile Maďaři a židé, ať ze svého vlastního popudu, ať na pokyn jinaký změní svou orientaci.

Před časem jsem tlumočil osobně panu ministru školství řadu požadavků, týkajících se ruského školství obecného, měšťanského i středního na Slovensku a schválení ruských učebnic pro národní školy ruské na Podkar. Rusi. Dožaduji se zde, pane ministře, příznivého jejich vyřízení se stanoviska nejen kulturního a pedagogického, nýbrž i státního a slovanského. (Potlesk.)

Místopředseda Taub (zvoní): Dalším přihlášeným řečníkem je p. posl. Al. Beneš.

Dávám mu slovo.

Posl. Al. Beneš: Slavná sněmovno! Při každoročním sdělávání státního rozpočtu jest jednou z nejzajímavějších kapitol pro nás rozpočet ministerstva školství a nár. osvěty. Proč říkám jednou z nejzajímavějších kapitol? Protože se v ní zrcadlí stanovisko naší vlády a jejích činitelů nejen k všeobecnému vzdělání příslušníků našeho státu, nýbrž hlavně, jak pohlíží na vzdělávání našeho živnostenského dorostu. Z obsahu pronesených řečí mých předřečníků lze velmi dobře rozpoznávati, na které položky v rozpočtu jmenovaného ministerstva soustřeďuje se největší zájem. Prozatím s politováním konstatuji, že našemu odbornému školství nevěnuje se po výtce taková pozornost, jak by zasluhovalo. Snad také proto, že o toto školství není projevován tak veliký zájem, jako o ostatní naše školy, jest odbýván jich rozpočet, jako vždy, v poměru k celkovému rozpočtu ministerstva školství a nár. osvěty, který jest pro r. 1931 dokonce zvýšen více než o 55 mil. Kč, řekl bych, nepatrnou sumou, ani zdaleka neodpovídající významu a veliké důležitosti těchto škol.

Když uvážíme, že z celkového rozpočtu ministerstva školství, který činí úhrnem 1.010,566.000, připadá na veškeré potřeby našeho živnostenského pokračovacího školství pouhých 25,319.000 Kč, vidíme nejlépe, jak živnostenský stav jest i po této stránce opomíjen, přes to, že jest největším kádrem poplatných vrstev. Proto mám-li mluviti k této kapitole, nemohu ni jiného říci než to, co bylo již s těchto míst nesčetněkráte konstatováno, že živnostnictvu měří se v tomto ohledu velmi nespravedlivě.

Budiž mně proto dovoleno vzhledem k omezenému mému času dnes poukázati jen na některé nesrovnalosti, se kterými nemůžeme souhlasiti a které nutno s těchto míst důrazně připomenouti jak p. ministru školství, tak i p. ministru financí. Přes to, že voláme již řadu let, aby živnostenské pokračovací školství bylo postaveno na roveň jiným školám, nestalo se tak ani tentokrát a postátnění těchto škol opět odsunuto na neurčitou dobu. Oproti tomu vidíme, že jen určité školy odborné těší se zvětšenému zájmu našich vládních činitelů, z nichž zejména nutno jmenovati školy rodinné, v poslední době přezvané na školy pro ženská povolání.

Není nám nic platno utěšovati se zvýšeným preliminářem na potřeby a výstavbu pokračovacích škol, když na druhé straně jsou zakládány stále nové a nové školy pro ženská povolání a stavěny pro ně přepychové paláce v různých městech. Dnes máme těchto škol již 68. V těchto školách poskytuje se vzdělání dorůstajícím dívkám, které potřebují hlavně pro rodinu, a také vzdělání takové, které by jim umožňovalo samostatně se živiti. A právě to jest to bolavé místo, na které chci upozorniti, neboť jest to otázka, která velmi citelně zasahuje do našeho hospodářského života. Řeknu to zcela otevřeně. Školy pro ženská povolání ukázaly se býti velkými poškozovatelkami některých výrobních kruhů, zejména našeho modiství a dámského krejčovství. Že otázka tato není jenom tak jednoduchá, nasvědčuje tomu nejlépe nejen stanovisko společenstev jmenovaných oborů, nýbrž i stanovisko našich obchodních a živnostenských komor a jiných korporací. Rovněž naše zemské živnostenské rady v poslední době zabývají se touto otázkou, nehledě i na ministerstvo obchodu, které uspořádalo v nedávné době několik anket, k nimž byla přizvána jmenovitě ministerstva na věci interesovaná.

Dokud tyto školy, které vsím právem byly nazývány rodinné, zabývaly se vyučováním dívčího dorostu a nepřipravovaly je na samostatná povolání, nemohlo býti námitek, ba naopak každý, kdo otázce vzdělávání dívčího dorostu rozumí, musel toto schvalovati. Avšak jakmile byly při těchto školách zřizovány další III. ročníky a absolventkám těchto III. ročníků byly vydávána vysvědčení, která nahrazují průkaz způsobilosti pro provozování buď živnosti modistické nebo krejčovské, jest zcela přirozené, že v tom okamžiku musela se naše společenstva proti takovému neoprávněnému zasahování do jejích práv postaviti, neboť, jak zkušenosti ukázaly, celá armáda absolventek těchto škol nejen že zasahuje rušivě do výroby, nýbrž do značné míry stále více poškozuje řádně vyučené mistry a mistrové, majitele samostatných živností a i řádně vyučené dělnictvo. Otázka tato těsně souvisí s ustanovením živn. řádu § 14 d), který praví, že jde-li o řemeslnou živnost, kterou obecně ženy provozují, žena o samostatné provozování živnosti takové se hlásící, může podati průkaz způsobilosti také způsobem jiným. Jak tento průkaz jest podati, zůstaveno jest k volnému uvážení živnostenského úřadu, který má dříve vyslechnouti příslušné společenstvo. A na tomto podkladě jest založen také princip, podle kterého vysvědčení z III. ročníku těchto škol nahrazuje tento jiný způsob podávání průkazu způsobilosti k provozování řečených živností.

Jak ze znění § 14 d) živn. řádu jest viděti, vedly prý hlavně sociální důvody k tomu, aby ženám, které se chtí samostatně živiti, bylo podání průkazu způsobilosti zlehčeno, proti čemuž ovšem bychom nemohli nic namítati, kdyby podle toho také absolventka, která toto vysvědčení dostane, byla natolik prakticky vzdělaná, že by bez závady a své újmy mohla živnost provozovati.

Vidíme v tom jednu velikou nespravedlnost, která jest páchána na našem živnostenském stavu, neboť jinak se to má, vstoupí-li dívka do učení k řádnému mistru nebo mistrové, kde musí prodělávati nejen tříletou dobu učební, ale chce-li dosíci průkazu způsobilosti pro provozování samostatné živnosti, musí prodělati ještě dvouletou praksi jako tovaryška. Chaos, který v poslední době vznikl s nerozřešenou otázkou podání průkazu způsobilosti, poměry těchto živností jenom zhoršuje, nehledě na to, že celá armáda nedoučených dívek hledá zaměstnání za každou cenu a nabízí se dokonce majitelům živností, že bude pracovati zdarma, aby dosáhla potřebné prakse k řádnému provozování živnosti. Na doklad toho uvádím několik dat ze statistiky, která byla opatřena zemskou radou živnostenskou na Moravě, která rozeslala dotazníky absolventkám III. ročníku škol pro ženská povolání. Tak na příklad na otázku, co bylo pobídkou k návštěvě této školy, odpověděly ve většině, že především jim šlo o to, aby získaly průpravu pro návštěvu učitelského ústavu pro ženská povolání, další, aby se vzdělaly pro provozování živnosti těch bylo skoro 70%, a jen nepatrná část hledala vzdělání pro vlastní potřebu a některé, aby se naučily pouze šití prádla: těch bylo nejmenší procento. Značná část těchto absolventek zdůraznila, že nabyté vzdělání na této škole není takové, jímž by se mohly bez další prakse a zdokonalení jako samostatné živnostnice uplatniti.