Česká buržoasie ztotožňuje se dnes úplně se stanoviskem a výrokem knížete Schwarzenberga. Tradici táboritství a husitství snaží se buržoasie co nejvíce zatlačiti, poněvadž je to tradice revolty proti Římu, proti utlačovatelům, poněvadž historie táboritství a husitství říká, že u nás byly doby, kdy utlačovaný lid vzal cepy, okoval je a začal jimi mlátiti po hlavách svých utlačovatelů. Učiti takové historii zdá se býti české buržoasii velmi nebezpečné a proto snaží se husitskou a táboritskou tradici co nejvíce potlačiti. Ona by nejraději z historie vytrhla všechny stránky od XIV. století nahoru, poněvadž na každé stránce se mluví o tom, jak český lid stál v odboji proti Římu a jak církev dovedla zde v českých zemích barbarsky řáditi. Ona hledá v historii nové vzory, novou tradici, ale poněvadž nová doba neskýtá vhodné tradice, je buržoasie nucena jíti hodně daleko do středověku, ke Karlu IV, jehož tradice je obzvláště pěstována fašisty, poněvadž tradice Karla IV, to je tradice historie, kdy byla česká říše veliká, která odpovídá imperialistickým tužbám a cílům buržoasie.

Česká buržoasie se vrací k vůli agrárníkům také k tradici Přemysla Oráče, ale nejvíce ovšem je v kursu tradice sv. Václava. Až do doby temného starověku musila buržoasie jíti, aby odtamtud mohla vytáhnouti vhodnou tradici. Prof. Pekař před válkou říkal, že o době sv. Václava ví toho historická věda velmi málo, že ví pouze jen tu věc, která se týká těch 120 volů, ale najednou jsme se dočkali, že prof. Pekař napsal spis, ve kterém vylíčil sv. Václava a jeho dobu tak, jak se to skvěle hodí buržoasii. Sv. Václav jeví se tu podporovatelem vojáků, militarismu, a ovšem svatováclavská tradice se nejlépe hodí také proto, že sv. Václav pěstoval velmi loyální poměr vůči německým vládcům, což se hodí velmi dobře pro dobu spoluvlády dr Kramáře a dr Spiny, Čechožrouta a Němcožrouta. Vidíme také, že se buržoasie nejen snaží vymycovati všechny vzpomínky na svůj někdejší protiklerikální a protiřímský boj, nýbrž že také velmi brutálně začíná potlačovati protiklerikální agitaci, jak o tom svědčí osud německobrodských studentů, kteří jen proto, že napsali "Pryč s Římem", že opakovali Havlíčkova slova "Nic jim nevěřit a nic jim nedávat" a Masarykovo heslo "Řím musí býti souzen", byli odsouzeni do kriminálu. Kdyby platil Meissnerův zákon o trestnictví nad mládeží, mohli se dostati do polepšovny.

Zkrátka kulturní reakce v Československu je na pochodu a má před sebou řadu výbojných cílů. Nestačí jí posice, kterých si za podpory buržoasie a sociálfašistických stran vydobyla, chce jíti dále, má cíl, který zde vyjádřil pan posl. Myslivec: uchvátiti úplně školu a vyučovati děti opět v ruchu náboženských báchorek, které jsou dávno vyvráceny a které slouží a mohou sloužiti jedině k ohlupování lidské mysli. Katolická církev a klerikální strany si vzaly za cíl, odstraniti zákon o rozluce manželství a opětně obnoviti stav, kdy by manželství bylo nerozlučitelné, leda smrtí.

Pan posl. Myslivec také vyznačil další cíl klerikální reakce, §em 144 zameziti a potlačiti volání po volnosti mateřství. Chápeme, že posl. Myslivec může se bíti za tento požadavek, poněvadž zastupuje hlavně vrstvy klerikální, kněze, mnichy atd. On může celkem býti pro utužení tohoto zákona, poněvadž ví, že krutost tohoto paragrafu nikdy nepostihne farské kuchařky a pátery, kteří sice tento paragraf nejvíce přestupují a dopouštějí se nejčastěji přestupku tohoto zákona, ale jejichž beztrestnost je zaručena právě posvátností far a klášterů, kde se pod rouškou posvátnosti mohou páchati nejhnusnější zločiny, jak ukazují nesčetné případy.

Klerikální reakce si vzala za cíl potírání nemravné literatury, t. zv. literárního braku. K tomu je třeba také něco poznamenati. Je známo, a každé knihkupectví vám to řekne, že největší zásilky zapovězeného ovoce a pornografické literatury jdou na kláštery a fary. Že by jim šlo skutečně o mravnost, nelze věřiti. Je jisté, že je to pokrytectví. Kdyby skutečně chtěli povznésti mravnost, myslím, že by měli mnoho a mnoho práce, než by povznesli mravnost služebníků katolické církve, mezi nimiž jsou obyčejně největší nemravové.

Jeden stařičký biskup učinil pokus, povznésti mravnost římsko-katolických kněží. Říkám stařičký, poněvadž i u římsko-katolických kněží závisí mravnost od stupně potence. Ale musil toho nechati, poněvadž seznal, že jeho snaha je naprosto marná. Ve skutečnosti smyslem klerikálního útoku na poli kultury a umění je útočiti na levé umění, revoluční, a zameziti a potlačiti moderní třídní výchovu pracujících mas, poněvadž všecko, co je kulturní a skutečně umělecké, jde s revolučním proletariátem. Každý kulturní pokrok znamená nebezpečí a útok na vládu tmy, kterou představuje katolická církev a kterou buržoasie šíří. Tedy takové jsou cíle klerikální reakce. Jsou to výbojné cíle.

Jest ovšem třeba říci, že tento nápor klerikální reakce u nás v Československu by nebyl možný, kdyby klerikální reakce neměla podpory určitých činitelů, kdyby nebylo podpory tak zvaných socialistických stran.

Jsou to socialistické strany, které mají na svědomí, že nebyla provedena odluka církve od státu. Že nebyla provedena odluka církve od státu, to je mimo jiné také velmi příznačné pro demokracii v dřívějších letech. Kdyby bylo provedeno lidové hlasování o tom, zda mají býti církev a stát odloučeny, je naprosto jisté, že by se 95 % ní většina obyvatelstva vyslovila pro odluku církve od státu.

Potlačování požadavku odluky církve od státu je dokladem, jak v dřívějších letech byl u nás fakticky respektován princip demokracie a princip respektování vůle většiny obyvatelstva.

Socialistické strany mají také na svědomí, že nejen nebyl proveden požadavek odluky církve od státu, nýbrž že byl vztah, svazek mezi církví a státem ještě utužen. Modus vivendi je dílem socialisty min. dr Beneše.

Jsou to socialistické strany, které také po celou dobu existence Československé republiky schvalovaly všechny výdaje na církevní kultus. Již neplatí slova starého posl. Němce, který v býv. říšské radě, když bouřil proti výdajům na církevní kultus, říkával: "Vydržujeme si učitele, který má dětem svíci osvěty rozsvěcovati, ale zároveň si vydržujeme pátera, který tu svíci osvěty zase zháší a sfoukne."

Jsou to socialistické strany, které uvolňují pole klerikální reakci. Orelský slet loňského roku byl toho nejlepším dokladem. Když socialistické strany vydaly heslo, aby v době, kdy Šrámek táhl se svou černou armádou Prahou, pražské dělnictvo demonstrativně proti náporu a pochodu klerikální reakce vystoupilo, bylo jim to znemožněno.

Také persekuci protiklerikální agitace mají na svědomí socialistické strany. Takový rozsudek, jaký byl vynesen v Kutné Hoře nad německo-brodskými studenty, nemohl by býti vynesen v předcházejících letech. Tento rozsudek mohl býti vynesen právě v této době, kdy na křesle ministerstva spravedlnosti sedí dr Meissnera kdy soudcové dobře cítí, jaký kurs spravedlnosti representuje ministr dr Meissner, že si mohou dovoliti takový provokativní políček do tváře většiny obyvatelstva Československa, jakým byl rozsudek nad německo-brodskými studenty.

To ovšem neznamená, že při podpoře klerikální reakce sociální demokraté neoperují ještě také protiklerikálními hesly. Nikoliv. Ale důležité je to, že jejich stanovisko k církvi a náboženství se úplně změnilo. Tak jako zfalšovali Marxe ve všech věcech, tak zfalšovali Marxe a vědu třídního socialismu i v otázce poměru k náboženství a církvi. Najednou si vyložili úplně falešně starou zásadu třídního socialistického hnutí, že náboženství je věcí soukromou. Marx a tehdejší socialistické hnutí tuto zásadu myslilo v tom smyslu, že má býti církev odloučena od státu, že mají býti věci náboženství vyloučeny ze sféry veřejného práva a přeneseny do sféry práva soukromého, že církve mají býti soukromou institucí a že stát nemá podporovati jejich činnost. Najednou si vyložili tuto zásadu tak, že náboženství je věcí soukromou v tom smyslu, že nemá býti bráno lidem a že je to jejich privátní záležitostí, věří-li nebo nevěří.

Pan ministr Bechyně to byl, který razil heslo: "Boj proti církvi a náboženství nelze vésti jako boj politický. Boj proti církvi chtěl redukovati jen na sféru kulturního boje, chtěl z toho učiniti otázku sebevzdělání a vlastního svědomí každého jednotlivce. Je to úplně falešné vyložení a zkroucení marxistické zásady, co ostatně nedělá jen čsl. soc. demokracie, nýbrž i soc. demokracie v druhých státech a v Rakousku hlavně Otto Pavel. Viděli jsme, že soc. demokracie změnou svého stanoviska došla tam, že v řadách soc. demokracie může býti plno kněží, v rakouské soc. demokracii jsou páteři a klášterní mnichové, mezi poslanci anglické Labour-Party je několik vysokých církevních hodnostářů. Tak to dopadá. Stanovisko, že náboženství je soukromou věcí, vyložili jste tak, že i v socialistickém hnutí mohou býti docela dobře páteři, nehledě k tomu, že socialistické strany si náboženské ohlupování samy učinily nástrojem vlivu na pracující masy. Vysvítá to z toho, že národně sociální strana, která si tak dlouhá léta usurpovala právo a patent na husitskou, protiřímskou a protiklerikální agitaci, úplně oficielně má svou církevní filiálku v československé církvi a že také v řadách soc. demokracie jsou směry, které úplně přešly na půdu náboženského ohlupování a náboženské ideologie. V řadách soc. demokracie je směr t. zv. náboženského socialismu, v řadách soc. demokracie v Československu může býti takový prof. Emanuel Rádl, který je hlavou náboženské společnosti, hlavou YMCY. Tak daleko to došlo. Soc. demokracie přešla na půdu náboženského ohlupování. Ona si již prostě osvojila zásadu, kterou za buržoasii kdysi vyjádřil Voltair. Nelze mysliti, že by socialističtí vůdcové věřili v Boha, většina z nich jsou bezvěrci a v Boha nevěří právě tak jako buržoasie. Buržoasie věří ve svou kapsu, ve své peníze, ve své bankovní tresory a šekové knížky, ona se desetkrát denně rouhá božské spravedlnosti. Ona nejlépe ví, že to není božská spravedlnost a prozřetelnost, která řídí svět, nýbrž že je to ona, která má v rukou karabáče, kterými jsou bity pracující masy. Voltair se vyjádřil o buržoasii takto: Já sice nevěřím, ale jsem velmi rád, když věří můj krejčí, aby mě, když mi šije šaty, ze strachu před Pánem Bohem neošidil. Tyto zásady praktikuje buržoasie i soc. demokratičtí vůdcové. Nevěří v Boha, věří jedině v peníze, v ministerská křesla, která přinášejí blahobyt a dobrý život. Ale začíná nutiti lid k tomu, aby věřil v Boha, aby se nebouřil a nerevoltoval proti kapitalistickému systému. Že tak daleko soc. demokracie došla, to je logické. Jakmile se jednou postavila na půdu třídních zájmů buržoasie, na půdu kapitalistického třídního státu, musila tak daleko dojíti, musila dojíti k tomu, že nejen že zradila třídní socialismus a marxismus, nýbrž že nemůže zastávati důsledně a konsekventně ani stanovisko měšťáckého volnomyšlenkářství, liberalismu a že musí přecházeti na půdu náboženské reakční ideologie. (Posl. Čuřík: A co dáte dělníkům místo té duševní náplně?) Já vám řeknu, co vy jim na Ostravsku dáváte. Znám vaši činnost, jak sloužíte Guttmannovi a Rotschildovi. Vaše křesťansko-sociální odbory tam na Ostravsku dělají politiku smíru s Guttmannem a Rotschildem, politiku potlačování každé stávky proti židovským magnátům. (Posl. Čuřík: To není pravda, pane kolego!) Známe křesťansko-sociální odbory Čuříkovy, co dělají na Ostravsku. (Posl. Čuřík: Pane kolego, váš sekretář se dal koupiti od kapitalistů, to je horší věc! Pana Trdlíka neznáte?) Jestli to nazýváte koupením, tak tím prostě přiznáváte, že přešel ze stanoviska třídního boje na stanovisko vaše. (Posl. Čuřík: To je sofistika!) Co dělal Trdlík, to vy děláte na Ostravsku. To je politika třídního smíru, to je politika, kterou právě vyjádřil Lev XIII. ve své encyklice Rerum novarum, který tenkráte velmi dobře razil linii budoucího smíru mezi třídami, kterou zastává dnes soc. demokracie a kterou vy praktikujete. Že sociální demokracie přešla na linii a půdu klerikální reakce a na půdu hlásání náboženských pověr, má důvody v tom, že podpora klerikální reakce je v zájmu buržoasie a zájem buržoasie je pro sociální demokracii a socialistické strany rozhodující. Ten také určuje jejich ideologické stanovisko. Ano, klerikální reakce, to je veliký zájem buržoasní ozvěny v dnešní době.

Pan posl. Myslivec zde reprodukoval apokalyptická slova pražského arcibiskupa Kordače. P. posl. Myslivec, který je politik a parlamentní mluvčí p. arcibiskupa Kordače, reprodukoval zde proroctví Kordačovo. Kordač v apokalyptickém vidění prorokoval zkázu kapitalistické společnosti, prorokoval na podkladě nynější hospodářské krise nevyhnutelný příchod sociální revoluce, prorokoval, že kapitalismus bude sežehnut prameny rudého bolševismu.

Pan posl. Myslivec toto proroctví zde reprodukoval. My ovšem k tomu říkáme: Nikoho nezmate, že p. arcibiskup Kordač a zároveň jeho parlamentní tlumočník p. posl. Myslivec se staví v těchto proroctvích velmi radikálně proti kapitalismu. My ve mi dobře víme, že takové horlení Kordačovo proti kapitalismu a bankám není myšleno upřímně, nýbrž že je to pokrytectví, že je to metoda fašistické demagogie. Ten Hitler v Německu a ten Stříbrný také otevřeně nepřizná, že se staví za kapitalismus. Ten své služby pro finanční kapitál také provádí pod rouškou demagogie antikapitalistické stejně tak, jako to dělá arcibiskup Kordač. (Hlasy: A co kapitál v Rus ku?) Nehledě k tomu, že je velmi lehko p. posl. Myslivcovi dokázati, jak toto horlení proti kapitalismu, bankám a kartelům jest demagogické. Vždyť p. posl. dr Dolanský, jeden z hlavních a předních činitelů lidové strany, hraje velikou roli v tom generálním štábu průmyslových a bankovních koncernů u nás v Československu. Ať řekne p. Myslivec a lidová strana, v kolika správních radách sedí dr Dolanský. Těch správních rad je velmi mnoho, sedí v Moravské bance, sedí ve správní radě elektrikářské společnosti, patří mezi kapitány, kteří vedou průmyslovou a bankovní oligarchii. Je to komedie a demagogie, když arcibiskup Kordač a posl. Myslivec předstírají antikapitalistické stanovisko. Stejně je tomu, když mluví o pozemkové reformě. Je známo, jak přímo nádherně z toho vyšla římsko-katolická církev se svým majetkem. Nebylo nikde na něj sáhnuto, poněvadž páteři se výborně vyznají ve švindlech. Pěkně si dovedli vyložiti zákon o pozemkové reformě v takovém smyslu, aby jim byl církevní majetek zachován s odkazem na zákon. Jestliže církevní majetek, třebas několik tisíc ha, náležel některému řeholnímu řádu, vyložili to tak: Zákon o pozemkové reformě připouští u vlastníka půdy anebo lesů nejvýše 750 ha. Řeholní řád rozpočítal na jednotlivce, kolik jejich majetek činí dohromady a tak byl řeholní majetek podle této zásady, že na každého člena řádu připadá 750 ha, šikovně zachován.

Na církevní majetek sáhnuto nebylo. Naopak, klerikální partaj a její vlivní političtí činitelé se postarali, aby církevní majetek rozparcelován nebyl. Je známo, že dr Dolanský jest právním zástupcem rakouské šlechty a Koburků, kteří zde mají ohromné pozemkové vlastnictví. Jak šikovně to dovedl svým vlivem docíliti, že mnohý šlechtický majetek vůbec rozparcelován nebyl! Jděte a tažte se, kolik majetku bylo rozparcelováno knížeti Metternichovi, a dovíte se, že to byl vůdce klerikální strany, který svým vlivem docílil, že majetkem knížete Metternicha nebo Colloredo-Mansfelda nebylo v Československé republice pořádně ani hnuto!

Jděte a tažte se malorolníků v místech, kde jsou církevní velkostatky! Nepustili jim ze svého pozemkového majetku ani píď půdy. V mnoha místech na Českomoravské vysočině by si mohli malorolníci zlepšiti svoji existenci, kdyby byl rozparcelován církevní majetek a oni mohli svůj majetek o něj rozšířiti. U Ledče, kde má své panství ústav šlechtičen, klerikální mnišský řád nepustí ani kousek půdy a malorolníci musí vedle nich hladověti.

Tak to dopadá s pozemkovou reformou. Právě z těchto dnů máme doklad. Olomoucké arcibiskupství uzavřelo právě dohodu s Pozemkovým úřadem, že nebude určitá část církevních velkostatků rozparcelována pod záminkou, že to je na podporu olomouckého semináře. Dovedli si to velmi šikovně zaříditi. Jestli pan posl. Myslivec se zde stavěl do pósy ochránce zájmů malorolníků, je to nejhorší demagogie a pokrytectví. Nikdo se nedá zmásti gesty arcibiskupa Kordače, tím hřímáním proti kapitálu atd. Každý ví, že to je jen fašistická demagogie. Proroctví arcibiskupa Kordače má jen ten význam, že prorokuje zkázu kapitálu, která nezadržitelně přijde, poněvadž se jeho podmínka záchrany kapitálu nesplní.

V čem spatřuje arcibiskup Kordač možnost záchrany kapitálu? V tom, že svět se má vrátiti k duchu křesťanství, nebo-li kapitalismus může býti jediným záchrancem římsko-katolické církve. Jak je třeba rozuměti tomu, že se máme vrátiti k duchu křesťanství? Rozhodně ne tak, že by snad revoluci bylo možno zažehnati svěcenou vodou. Na revoluci svěcená voda neúčinkuje. Nelze tomu také rozuměti tak, že by snad Bůh všemohoucí pomohl kapitalistům zadusiti bolševismus, revoluci a komunistického antikrista. Někdo by si takhle přál, aby Pán Bůh existoval. Jak by si to přála buržoasie, aby jí mohl Pán Bůh pomoci z této hospodářské krise, ve které se nalézá, aby mohl odvrátiti příchod komunistické revoluce. Ne, na svěcenou vodu a na všemohoucího Pána Boha pan Kordač nemyslil, když mluvil o tomto návratu v duchu křesťanství. Jeho návrat k duchu křesťanství znamená návrat k středověké universální nadvládě katolické církve, znamená návrat k středověkým metodám duševního a materiálního útlaku. Ten návrat světa k duchu křesťanství znamená, že by církev opět zaujala středověké postavení, vtiskla politické moci buržoasie svůj ráz, znamená, že by komunism byl vyhlazován pálením na hranicích a inkvisičními methodami, že by církev dostala opět do rukou úplně školní výchovu, že by ve státních úřadech nesměli býti bezvěrci, že by dělníci bezvěrci byli propouštěni z práce, že by církev učinila manželský svazek nerozlučitelným, že by do nemocnic přišly jeptišky, že by byla potlačena věda, že by místa vysokoškolských učitelů opět zaujali jesuité se širáky, že by rozhodování o filmu, divadlu, literatuře a umění dostali do rukou kněží. Tak si představuje Kordač spásu kapitalismu a jest třeba říci, že se buržoasie na tyto cesty spásy pomocí křesťanství a katolické církve již v mnohých místech dala a že se na tuto cestu dává i československá buržoasie. Ona používá velmi vydatně pomoci církve a klerikálního hnutí. Církev a klerikální hnutí se dnes jeví jako nejúhlavnější nepřátelé pracující třídy, jako úhlavní nepřátelé třídně revolučních cílů dělnické třídy, jako nejpřednější pomocníci kapitalistické reakce. Církev katolická a klerikální hnutí podporují plnou silou sociální reakci, starají se o to, aby dělníci měli hladové mzdy, aby dělníci nebrojili proti hladovým mzdám a nežádali vyšší mzdy. Jeden případ to velmi jasně ilustruje. Na Slovensku do kostela přišly dvě zemědělské dělnice, které se zúčastnily stávky, a co se stalo? Ludácký páter s kazatelny se na ně obořil a z kostela je vyhnal, začal jim nadávat a spílat: já vás nevychovávám nábožensky proto, abyste byly pobožny, proto vás vychovávám, abyste byly poddajnými otroky kapitálu. Jestliže jste stávkovaly, hýbaj z kostela. Máte-li poctivý poměr k Bohu a náboženství, na to kašleme, naší snahou jest prostě učiniti pracující lid otrokem, vštěpovati do něho otrockou morálku pokory, vštěpovati do nich zásadu křesťanství, mocní nechť vládnou, ale chudí a potlačení nechť jsou pokorní a uznávají své nadvládce. Tak to jest se sociální reakcí.

Mohl bych uvésti právě vůči posl. Čuříkovi, jak křesťanské sociální odbory postupují, že nepodporuji mzdové boje dělnictva, naopak, že v továrnách a závodech provádějí politiku míru s kapitalisty, že hasí dělnické boje, že pomáhají kapitalistům, přes to že to jsou židovští, cizí kapitalisté, dusit a utlačovat české, polské a německé horníky v ostravských šachtách. (Posl. Čuřík: Vy jste jim pomohli k bídě a nouzi! Vy je týráte stále!) Mohl bych na to uvésti, jak se křesťanskosociální odbory zachovaly r. 1925 v době, kdy ostravští horníci právě pod vedením revolučních odborů povstali, aby si proti Guttmannovi a Rotschildovi vybojovali vyšší mzdy, které by odpovídaly vzestupu drahoty. Tehdy jste hráli úlohu jako reformistické odbory, které horníkům vrazili dýku do zad a umožnili, že Guttmannovi a Rotschildovi se podařilo provésti ohromný nápor na existenci ostravských horníků. 10.000 jich vyhodil a zotročil a vyvolal také onu fašistickou organisaci Národního sdružení, která je stejně oddaným pomocníkem a služebníkem Guttmannovým a Rotschildovým, jako vy a socialisté. (Posl. Čuřík: Tak jste je vychovali!) Nepopírám, že Trdlík z půdy třídního boje přeběhl, a na to právě ukazujeme, jak hanebný čin to je a jak na druhé straně barikády, kam přeběhl Trdlík, se provádí politika protidělnická kapitalistická.

Římsko-katolická církev a klerikální hnutí není jen pomocníkem sociální reakce, nýbrž podporuje také všemi prostředky fašistickou kontrarevoluci, reakci. Všude vidíme, že církve a klerikální strany podporují tuto nejkrvavější formu buržoasní nadvlády. Obraz z minulých dob, z dějin českých zemí, kdy jesuita s krucifixem v ruce kráčel po boku liechtensteinského dragouna při mordování a vyhlazování jinověrců v českých zemích, se v novodobé formě opakuje. Římsko-katoličtí kněží s krucifixem v ruce jdou společně s fašistickými vražednými žoldnéři mordovati dělnictvo a revoltující rolníky. Při krvavých trestních expedicích Pilsudského režimu proti ukrajinským rolníkům v Polsku asistovali a asistují římsko-katoličtí kněží a papežský nuncius ve Varšavě dává Pilsudského režimu a všem jeho krvavým násilnostem své požehnání ve jménu Boha, Krista a jeho zástupce na zemi.

K nejužšímu spojenectví přímo mezi papežem a fašismem došlo v Italii. Mussolini, který v prvých dobách svého režimu postihl svou fašistickou sekerou i italskou lidovou stranu klerikální "Popolari", velmi brzy nastoupil cestu nejužší spolupráce s Vatikánem. Mussolini si koupil Vatikán uznáním papežského státu a darováním půl druhé miliardy církvi jako odškodnění papeži, a dnes Vatikán podporuje všude všemi silami fašistický režim Mussoliniho nejen pokud je namířen proti dělníkům, nýbrž také pokud je namířen proti utlačovaným národnostem.

Papež dal souhlas k popravě 4 Slovinců, přes to že slovinský lid, jak známo, je ještě silně katolický a nábožný. Papež dal však výslovný souhlas k tomu, že v severní Italii, ve slovinském území byly rozehnány slovinské náboženské spolky, dal souhlas k tomu, aby byly potlačeny slovinské náboženské časopisy. Římský papež dal souhlas, že se nesmí v severní Italii na slovinském území konat bohoslužby ve slovinském jazyku a že se ani nesmějí Slovinci v kostelích slovinsky modlit. Papež podporuje plně utlačovací režim diktatury Mussoliniho. Ale nejen to, Vatikán je také služebníkem imperialistických zájmů Italie, podporovatelem válečných a výbojných cílů Mussoliniho. Měl-li sňatek bulharského krále Borise s dcerou italského krále politický význam, pak je třeba říci, že se na uskutečnění tohoto sňatku podílel hodně římský papež svým vlivem. Papežští nunciové, kteří jsou většinou Italové, jsou ve všech státech agenty italského imperialismu a podporují všude jeho zájmy a cíle. Vidíme, že Vatikán a římsko-katolická církev podporuje fašismus nejen v zemi jeho zrození, nýbrž že tak činí stejně v druhých státech, a že podporuje i jinak reakci. Diplomacie papežské stolice sleduje všude houževnatě jeden cíl vatikánské politiky, obnovu monarchistických režimů ve střední Evropě. Vatikán podporuje docela otevřeně plány restaurace Habsburků v Rakousku a v Maďarsku. Ostřihomský arcibiskup Serédi stojí v čele šlechtické fronty, která chce v Maďarsku nastoliti prince Otto. V Rakousku pro tento cíl pracuje křesťanskosociální strana a v jejím čele dvořenín císařovny Zity, prelát Seipel. Serédi a Seipel jsou údy téhož těla, k němuž patří i monsignor Šrámek, Hilgenreiner, Hlinka, Tiso. Všichni tito klerikální politikové jsou služebníky jedné mezinárodní organisace, jejíž politiku provádějí ve všech státech. Je to Vatikán, který určuje politiku klerikální strany v různých kapitalistických státech, jsou to klerikální strany, které musejí prováděti jednotnou politiku Vatikánu ve všech státech, ovšem že rafinovaně, obratně, se zřetelem ke specielním poměrům. Římsko-katolická církev a klerikalismus v Československu sledují ovšem rafinovaně cíl vatikánské politiky: obnovu monarchistických režimů ve střední Evropě. Katolická církev a klerikální hnutí v Československu velmi rafinovaně sledují plán a cíl podpory restaurace Habsburků. Když byly rakouské volby, dávala Šrámkova lidová strana a její tisk s "Lidovými Listy" v čele s klerikálním fašistou Šejnostem nadšeně na jevo souhlas s plány Ignáce Seipela, souhlas s nastolením fašistické diktatury křesťansko-sociální strany, diktatury Seipelovy, která je jen přípravou k nastolení Habsburků v Rakousku. Československé kláštery, jako na př. klášter znojemský, jsou hnízdy monarchistického hnutí. Lidová strana a katolická hierarchie v Československu spolupracují politicky velmi úzce s bývalou šlechtou, která má v Československu velkostatky a zámky, ale která bydlí ve Vídni a tam patří k táboru, který pracuje pro návrat Habsburků.

Nedávno prošla tiskem nenápadná zprávička, jak si Vatikán a československá hierarchie i československá lidová strana pochvalovaly, jak několik bývalých šlechticů v Československu složilo ochotně několik milionů na podporu a vybudování Nepomucena v Římě, na podporu výchovy klerikálních agitátorů, na podporu výchovy monarchistických propagandistů. Ano, je to dnes tak, že kdo podporuje klerikální reakci, podporuje také monarchismus. Bechyně, Meissner, Czech, Franke sedí po 12 let ve vládních křeslech se Šrámkem a Mayr-Hartingem, kteří se nezpronevěřili stěžejnímu cíli vatikánské politiky, obnově monarchistických režimů v Evropě. Tato politika Vatikánu je založena na tom, že římský papež přesvědčuje mezinárodní kapitalismus, že monarchistické režimy by byly lepší a pevnější hrází proti vlně rudého bolševismu, než režimy republikánské, a že by také byly lepším nástrojem připravované války proti SSSR.

Přicházíme k další partii. Vidíme, že Řím a katolická církev je mimo jiné také nejhorlivějším štváčem proti Sovětskému svazu. Pan posl. Myslivec ze sebe učinil československého Catona, také zde operuje svým "Ceterum autem censeo Sovdepiam esse delendam." Pan posl. Myslivec soustavně zde opakuje, že je třeba zničiti Sovětský svaz, vyhladiti sovětské zřízení z jedné šestiny zeměkoule.

Klerikální strana a katolická církev patří k nejhorlivějším inspirátorům válečného plánu a válečným piklům proti Sovětskému svazu. Je známo, že na jaře letošního roku klerikální strana a římský papež organisovali celou světovou kampaň proti Sovětskému svazu. Ovšem tato kampaň byla pro římského papeže, pro katolickou církev a klerikální strany naprostou blamáží. Selhala na celé čáře. Ukázalo se, že mezinárodní kapitalismus to s Římem a katolickou církví proti mezinárodní proletářské revoluci nevyhraje a nemůže vyhráti, poněvadž Řím a katolická církev jsou činitelé krajně zdiskreditovaní v celé historii svým chováním za imperialistické války a podporováním všeho režimu útlaku.

Jak dopadla tato březnová kampaň? Dopadla tak, že v polském kostele, v tom katolickém Polsku, když vystoupil kněz na kazatelnu se štvanicí proti Sovětskému svazu, věřící demonstrativně z kostela odešli a řekli, že nesnesou a nestrpí štvaní proti Sovětskému svazu.

V Anglii v jednom kostele vystoupil kněz a řekl věřícím: "Bylo mi nařízeno, abych štval proti Sovětskému svazu a abych vás vyzval, abyste poklekli a modlili se za zdar chystaného válečného tažení proti Sovětskému svazu. Já vás však vyzývám k tomu, abyste poklekli a modlili se za zdar sovětské výstavby v Sovětském svazu, poněvadž sovětský režim uskutečňuje slova Kristova: Poslední budou prvními a první budou posledními. (Potlesk komunistických poslanců.) Ano, v Sovětském svazu je režim, kde bývalí utlačovaní, opovrhovaní, vyssávaní a vysmívaní dělníci jsou vládnoucí třídou a těmi posledními jsou kapitalisté, kteří kdysi koukali s pohrdáním na pracujícího člověka.