Připočteme-li 1101 jinocha, školícího se v 96 jinošských družinách, obdržíme úhrnný počet 170.742 příslušníků pouze u České zemské jednoty hasičské, nehledě ku zvláštním útvarům na Moravě, Slezsku, Slovensku a Podkarpatské Rusi.

Dnes jest v České hasičské jednotě vycvičeno ve 3633 samaritských strážích 12.421 samaritánů, připravených zakročiti v prvé pomoci jak při katastrofách živelných, tak i při nehodách jednotlivců. R. 1930 bylo pořádáno při Zemské jednotě české 33 hasičských župních skol a na příští rok jest již učiněno 17 nových jejich ohlášení. A tyto školy pořádány jsou téměř výlučně na náklad samého hasičstva.

Dnešní zrychlené tempo celého našeho hospodářského života přineslo mimo zrychleného výrobního procesu také zvýšené nebezpečí pro majetek, zdraví a život jednotlivců i celku. Proto také hasičské sbory snaží se zdokonaliti obranné prostředky na zdolání tohoto nebezpečí.

V prvé řadě jest však nutno nahraditi dnešní, moderní době nevyhovující, požární řád zákonem, zabezpečujícím řádné provádění požární policie.

Zdůrazňuji, že čsl. hasičstvu nejde naprosto o nějaké zřízení nové, stát a samosprávu zatěžující instituce, naopak ono jest přesvědčeno, že řádné provádění požární a samaritské služby, zvláště na našem venkově, není možno upraviti jinak, než stávající korporací založenou na dobrovolném a nezištném podkladě.

Jde spíše o to zabezpečiti řádné vyškolení sborům, jejich vyzbrojení, které k úkolům těm přináleží. Jest zapotřebí, aby položky v naší samosprávě nebyly škrtány pod záminkou, že nespočívají na právním titulu.

Jsou to začasté položky, které v celkovém hospodářství jsou pranepatrné a mnohdy i pro stanovení úhrady bezvýznamné.

Na druhé straně jest často dáváno na jevo neporozumění pro snahu hasičských činovníků - opatřiti prostředky cestou svépomoce. Jest ještě dobře, že dobrovolné hasičstvo při potřebě pomoci neuvažuje, zda je právně povinno poskytovati pomoc, či nikoli, nýbrž vždy bez veškerých ohledů tak činí co nejrychleji.

Činností našeho dobrovolného hasičstva bylo sice zabráněno miliardovým škodám a zachráněno velmi často zdraví, avšak na druhé straně mnohdy členstvo těchto sborů zdraví své ztratilo, začasté i životy. Sta a sta těchto neznámých hrdinů leží roztrouseno po našich hřbitovech jako oběti svých ideí.

A nutno si rovněž uvědomiti, že největší část členstva pochází z vrstev hospodářsky slabých, kteří chrání majetek druhého. Zákon o provádění požární policie a samaritské službě jest také nutný, aby zabezpečen byl rozvoj našich slibně se vyvíjejících živností a průmyslových podniků, zabývajících se výrobou moderního hasícího zařízení.

Prosím proto, aby i této záležitosti vláda naší republiky věnovala největší pozornost. (Potlesk.)

Místopředseda Roudnický (zvoní): Slovo má dále p. posl. Höhnel.

Posl. Höhnel (německy): Slavná sněmovno! Při projednávání státního rozpočtu pokládám jako německý komunista za nutné, abych zaujal stanovisko k národnímu problému našeho měšťáckého národnostního státu. Právě ve státním rozpočtu kapitalistického státu projevuje se nejzřetelněji metoda potlačování menšinových národů národem vládnoucím, která jest výsměchem každému lidskému právu. My, komunisté, neoddáváme se však naprosto žádné ilusi, abychom snad očekávali od měšťáckého parlamentu, že se bude vážně obírati národním útiskem nečeského obyvatelstva. Víme, že je to prostě nemožné, a to proto, poněvadž měšťácký státní řád nemůže rozřešiti národní problém. Neboť rozřešiti národní problém, že se národu poskytuje možnost, aby se hospodářsky, kulturně a sociálně rozvíjel tak, jak by to odpovídalo jeho kultuře, jeho mravům a národním vlastnostem, to měšťácká společnost nedovede. To může jen sovětový stát, v němž jest odstraněna hlavní překážka osvobození národů, měšťácká demokracie jako metoda pro potlačování národních menšin. Československý stát, líčený českými národními historiky jako stát národní, jest však ve skutečnosti vyloženým státem národnostním, rakousko-uherské mocnářství v malém vydání, není produktem boje za osvobození, vedeného širokými vrstvami národa, nýbrž jest to výrobek imperialistického míru versaillského, st. germainského a trianonského, mzda za protirevoluční činy české buržoasie proti prvému proletářskému státu, Sovětskému svazu. K těmto protirevolučním činům zneužila česká buržoasie českých legionářů na polích Sibiře. Jestliže hnutí mas, vedené občanskými vůdci, přispělo také určitým dílem, pak produkt tohoto hnutí není nic jiného než osvobození české buržoasie z nadvlády německé buržoasie ve starém Rakousku. Nebyl osvobozen český národ, nýbrž česká buržoasie použila širokých vrstev proletariátu, rolníků a drobných měšťáků, aby se sama osvobodila a tím dosáhla hegemonie pro vykořisťování těchto vrstev českého národa. Tolik vychvalované osvobození českého národa není nic jiného než uskutečnění cílů a přání české buržoasie. Český národ dostal sice svou státní samostatnost, ale národně se naprosto neosvobodil. A proč? Poněvadž národ, který utlačuje jiné národy, nemůže býti a také není svobodným. Sociální obsah národního potlačování nezáleží ve dvojjazyčných uličních tabulkách, nýbrž v možnosti vykořisťovati nejen české, nýbrž i německé, maďarské, slovenské, ukrajinské a polské dělníky, rolníky a maloměšťácké vrstvy. (Předsednictví převzal místopředseda Stivín.)

Bylo také pochopitelné, že se česká buržoasie nezalekla sáhnouti k prostředkům násilné anexe německých, slovenských a podkarpato-ruských krajů, které jsou dnes českým územím. Nepostačila jim hegemonie pro vykořisťování českých pracujících mas, jejich touha po zisku byla mnohem větší. I když tak zvané české hnutí za svobodu svým bojem proti habsburskému monarchismu obsahovalo pokrokové složky, jeho produkt byl právě tak reakcionářský útvar jako ten, proti němuž bojoval, imperialistický národnostní stát, jako rozbité Rakousko v malém vydání, s tím jediným rozdílem, že potlačující národnost jest ve státě menšinou. 12 let trvání českého státu potvrzuje naši thesi, neboť potlačování Němců, Slováků, Maďarů, Ukrajinců a Poláků jest právě tak surové jako ve starém Rakousku. Nápis na štítu se změnil, ale krám zůstal stejný. Zásada sebeurčení národů byla zdeptána. Neboť, kde mluví zájmy buržoasie, musí zmlknou ti zájmy národů. Jestliže nyní posl. inž. Kallina ve své rozpočtové řeči odvážil se opět žádati sebeurčovací právo pro Němce, svědčí to jen o tom, jak špatně jsou na tom německé občanské strany a jak velice jest v nebezpečí kapitalistická soustava.

Pojem "národ" neznamená pro občanské mozky nic jiného než buržoasie. Ať si znějí národní fráze, jichž používá buržoasie všech národů, sebe krásněji, vyžaduje-li toho zájem kapsy, národní bardové, ačkoliv krátce před tím překypovali láskou ke svému národnímu kmenu, změní se v tu chvíli ve zrádce, kteří prodávají svou národnost a své krajany za jidášský groš.

Naše stanovisko jako německých komunistů k tomuto státu a k problému osvobození utlačovaných národů jest diktováno naším oceněním. Stojíme a stáli jsme vždy na stanovisku, že Němci v tomto státě nemohou býti osvobozeni bez zničení nynějších mocenských posic. V tom smyslu, jako se osvobodila česká buržoasie, osvobodila se také buržoasie německá. Což nemá dnes právě tak právo vykořisťovati pracující lidi ostatních národů? Zcela určitě. Což němečtí kapitalisté nepoužívají českých a slovenských dělníků ke ztlačování mezd proti německým dělníkům? Což četnictvo a veškerý státní aparát není německým podnikatelům, v jejichž podniku dělnictvo stávkuje, i kdyby to byli desetkrát čeští dělníci, právě tak k disposici jako českým kapitalistům? Zde nejde o zájmy národní, nýbrž o zisky buržoasie. Německá buržoasie, jejímuž svědomí dlužno přičísti lidi padlé v březnových bojích, nemá nejmenšího práva mluviti o právu sebeurčení, i když to vytýčila pokrytecky jako heslo. Buržoasie dospěla až k samosprávě, až k národnímu vyrovnání. Německé proletářské rolnické a maloměšťácké vrstvy daly se zneužíti pro účely německé buržoasie. Tím dosáhla svého cíle a nyní kašle na sebeurčení, což jest jasným důkazem nezpůsobilosti buržoasie provésti osvobození národů. Právě tak jako česká buržoasie ze strachu před revolučním proletariátem zradila r. 1848 národní osvobození, právě tak také německá buržoasie ze strachu před proletářskou revolucí zradila národní osvobození. Hrozící nebezpečí proletářské revoluce donutilo buržoasie všech národů v našem národnostním státě, aby se spojily, aby udržely svou moc jako moc k utlačení pracujícího lidu.

Ale v Československu má hegemonii česká buržoasie a ta využívá svého přednostního postavení, aby se obohatila na útraty menšinových národů. Soukromé dráhy byly převedeny do majetku státu, němečtí zaměstnanci a státní úředníci byli většinou propuštěni, při státních dodávkách a zakázkách dává se přednost českým kapitalistům. Pozemkovou reformou vyvlastňuje se německý velký majetek pozemkový, přikazuje se českým uchazečům k počešťování v německých krajích, kdežto drobný rolník půdu nedostal. Totéž počešťování prováděla také státní policie, a víme, jak surově v tomto státě četnictvo a státní policie postupují proti dělníkům v českých krajích. Ale v německých krajích postupují četnictvo a státní policie proti německým dělníkům ještě mnohem surověji, poněvadž zde se ještě přidružuje národní nenávist, kterou česká buržoasie stále a stále rozdmychává a která se pak vybíjí na bezbranných německých dělnících. Téže myšlence slouží také české školy, které vyrůstají v německých krajinách jako houby po dešti. Jako komunisté nezávidíme naprosto českému národu školy v německém území, ale protestujeme proti tomu, že se s našimi německými školními dítkami nenakládá právě tak jako s českými.

Stát podporuje český průmysl a pomáhá mu vším způsobem. Tato politika projevuje se však strašlivě na německých pracujících lidech, neboť německá buržoasie se snaží nahraditi si škody na pracujících masách. Racionalisací, snižováním mezd a hromadnými propouštěními snižuje neustále životní úroveň dělníků; při tom drahota nesmírně stoupla, všechny předměty spotřeby, nájemné atd. jsou v německých krajinách mnohem dražší než v českých. Následek toho jest neslýchaná, hromadná bída. Nezaměstnanost jest v německých krajinách dvakrát tak velká jako v českých, zvláště v průmyslu textilním a sklářském. Také agrární krise projevuje se mnohem hůře. Toto zvýšené vykořisťování dodává buržoasii vládnoucí třídy velké mimořádné zisky. Německá buržoasie vystupuje při tom v úloze koloniálního kapitalismu. Ale němečtí pracující lidé nemají chuti dáti s sebou nakládati jako s otroky v koloniích. Ruku v ruce se svými českými třídními soudruhy povedou boj proti českým a německým vykořisťovatelům. Německá buržoasie smířila se s úkolem, který jí přidělila česká buržoasie.

Toto spojení české a německé buržoasie bylo ještě podporováno bohatstvím, které má v rukou německá buržoasie. Německá buržoasie má ve svých rukou 66% kamenného uhlí, 80% zisku z hnědého uhlí, 40% kovového těžkého průmyslu a téměř polovici veškerého bankovního velkokapitálu ve státě. Jest to tedy mocný činitel, s nímž česká buržoasie musí počítat, pročež jest pro ni velkou výhodou vyrovnání. Tak jako se národní buržoasie vyrovnaly ke společnému boji proti pracujícím masám, také sociálfašistické strany prodělaly rovněž změnu, aby již ve dnech převratu s národní buržoasií za její zájmy proti proletariátu jiných národů, s licoměrnickým heslem práva sebeurčení, ve chvíli hrozící proletářské revoluce a v době nejsilnějšího národního potlačení dospěly k samosprávě, ke spolusprávě. Také sociální demokrati dožadují se samosprávy a kulturní autonomie. Němečtí sociální demokraté ostatně prohlašují, aby oklamali masy, že se nevzdali práva sebeurčení, nýbrž jen jeho uplatňování.

S kulturní autonomií má se to takto. Ve starém Rakousku, když stále více hrozilo rozpadnutí tohoto státu, Bauer a Renner, aby udrželi rozpadávající se mocnářství pohromadě, vydali heslo kulturní autonomie a samosprávy. Jestliže dnes totéž heslo slyšíme od hakenkrajclerů, sociálfašistů a německé buržoasie, děje se to jen proto, poněvadž kapitalistický český stát jest v podobné situaci, a aby proto zadržel masy od revolučního boje, především od boje za právo sebeurčení. Sebeurčení zmizelo z jejich programu, poněvadž jejich spoluvinou musily padnouti oběti za zájmy německé buržoasie.

Několik málo pokusů oslniti pracující masy jejich politikou uličních tabulek se nepodaří, my, komunisté, strhneme jim jejich masky z jejich fašistické pitvory. Poslední diskuse, které konají měšťácké a sociálfašistické strany o otázce sudetsko-německé politiky od roku 1918, jsou nejjasnějším důkazem úplné bezmocnosti rozřešiti tento problém. Dokud si německé pracující vrstvy ustanovují hakenkrajcléry, německé nacionály, křesťanské sociály a sociálfašisty za obhájce svých národních práv, budou marně čekati na své národní osvobození.

My komunisté prohlašujeme, že národní osvobození, sebeurčení národů, jest především činem internacionalismu všech pracujících lidí našeho národnostního státu, který ode všech pracujících lidí žádá především boje proti vlastní národní buržoasii a dále boje proti československému imperialismu, a to vesměs ode všech pracujících lidí všech národů. My komunisté stojíme dnes tak jako vždy na zásadě sebeurčení. [Další slova byla usnesením předsednictva posl. sněmovny ze dne 27. listopadu 1930 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké zprávy. Viz str. 111 této těsnopisecké zprávy.]

Boj za osvobození německých pracujících vrstev musí býti zároveň bojem za osvobození všech národů našeho národnostního státu. V tomto boji buržoasie nemůže ovšem míti vůdčí úlohu. Vedení musí míti proletariát a společně s ním rolnické a maloměšťácké vrstvy musí státi v boji za své osvobození proti buržoasii. Boj Němců za osvobození může míti jen tehdy positivní výsledek, podaří-li se nám Němcům získati v tomto boji za společníky český proletariát a pracující rolníky a maloměšťácké vrstvy.

Národní osvobození jest více než jazyková otázka, jest více než otázka správy škol a obcí. Národní osvobození předpokládá, že se poskytnou národu, a nejen buržoasii, hospodářské, politické a sociální možnosti rozvíjeti se podle svých národních vlastností. Stojíme na stanovisku, že německé továrny, které jsou v rukou německé buržoasie, patří německému proletariátu. Hájíme stanovisko, že německá půda, která jest v rukou německých a českých statkářů, patří německému rolníku. Hájíme stanovisko, že již nyní musí býti Němcům umožněno, aby do všech úřadů volili úředníky, kteří by jednali se stranami německy, kdykoliv sesaditelné, poruší-li své povinnosti. Hájíme stanovisko, že školy musí býti spravovány volenými učiteli a školními inspektory, kteří mohou býti kdykoliv kontrolováni rodičovskými radami a při porušení povinnosti kdykoliv sesazeni. Hájíme stanovisko, že německý voják, pokud musí sloužiti měšťáckému státu, má právo žádati německé velení. Hájíme stanovisko, že čeští úředníci, kteří byli vysláni do německého území, aby počešťovali, musí zmizeti. Hájíme stanovisko, že v soudech mají seděti jen volení a voličům odpovědní a sesaditelní soudci. Hájíme stanovisko, že německá divadla a biografy patří dělníkům, rolníkům a maloměšťáckým vrstvám, že tyto vrstvy mají je samy spravovati a že musí býti vyrvány z rukou několika držitelů biografů. Hájíme však také stanovisko, že tyto požadavky lze uplatňovati jen ve spojení s osvobozením všech ostatních národů v Československu. Kdo dnes ještě blouzní o tom, že jest možno osvobození národní, aniž byla zničena nynější kapitalistická společnost, jest právě vědomý podvodník národně utlačených mas. Již z toho vysvítá, že národní osvobození není možné bez osvobození politického a sociálního. Politické a sociální osvobození znamená však zničení buržoasie, zničení měšťáckého státu a zavedení diktatury proletariátu. Postaráme se, že se německým měšťáckým a sociálfašistickým stranám již nepodaří používati národní štvanice jako ideologické přípravy k válce, postaráme se - a to zvláště pokud jde o sovětské Rusko, jedinou zemi, ve které národní otázka byla skutečně rozřešena - abychom dělníky, sedláky a drobné měšťáky vychovali k internacionalismu a tím vybudovali předpoklad pro národní osvobození. Naše zásadní stanovisko k národnímu osvobození ukládá nám zároveň, abychom bojovali nejostřejšími prostředky proti každému pokusu národního potlačení. Postavíme se v čelo těchto bojů. [Další věta byla usnesením předsednictva posl. sněmovny ze dne 27. listopadu 1930 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké zprávy.] (Potlesk komunistických poslanců.)

Místopředseda Stivín (zvoní): Dále má slovo p. posl. Myslivec.

Posl. Myslivec: Vážená poslanecká sněmovno Národního shromáždění! Těch 25 nebo 30 minut, které jsou mi vyměřeny k mému projevu, je doba velmi omezená a proto se mohu dotknouti jen několika málo otázek, které pokládám za důležité.

Především bych se dotkl, ještě než přijdu k věci samé, dvou věcí, které během debaty byly zde předneseny. Z řeči p. kol. Polívky, učitele z Lučence, překvapila mě zmínka, že by mělo býti účelněji použito státních subvencí pro žurnalistiku na Slovensku. To mně opravdu bylo překvapením, poněvadž mi dosud není známo, že by otevřeně stát poskytoval politickým žurnálům subvence. Že jsou subvence na prasečí chlívky, stáje, býčky, různá zařízení hospodářská, jest známo, ale že by byly subvence také pro noviny, bylo mně opravdu novinkou. Poněvadž kol. Polívka, mluvčí strany nár. socialistické, tu poznámku zde učinil, myslím, že musel mluviti ze zkušenosti, že tedy dobře věděl, že se takové státní subvence novinám skutečně poskytují. (Posl. Šalát: Ještě ne malé! Však sa zakládajú osobitné časopisy na Slovensku, Slovenská Krajina, Slovenský Východ!) Nerušte mě, pane kolego! Rád bych, kdyby se nám dostalo v té věci poněkud vysvětlení, poněvadž nevím, jsou-li podporovány státními subvencemi časopisy všechny, nebo jen některé, ve kterémžto případě bych v tom musel spatřovati úžasnou politickou korupci, že by si stát pomocí subvence dokonce vydržoval určité politické deníky. (Posl. Stříbrný: Stát ne, vláda, pane kolego!) Vláda, to je rozdíl, přirozeně. Tedy v této věci by mě zajímalo, kdyby se strany určitého ministerského resortu dostalo se posl. sněmovně určitého prohlášení a sdělení. (Posl. Stříbrný: K tomu se nebude nikdo hlásiti!)

Druhá věc, jíž bych se chtěl dotknouti, byla poznámka pí. kol. Jurnečkové, která znovu se zde zmínila o projevu p. ministra dr Engliše, týkajícím se potřeby omezení populace. S této tribuny již můj vážený klubovní kolega dr Nosek tento názor ministrův odmítl jako nesociální. Poněvadž však dnes pí. kol. Jurnečková zase se k němu vrátila a dokonce si jej pochvalovala, poznamenal bych jen tolik, že pan ministr dr Engliš učinil ten výrok dosti opatrně. On mluvil pro omezení populace. To může se díti různým způsobem, také jistým druhem celibátu. Ale jestliže chtěl rozuměti tím svým výrokem pan ministr dr Engliš něco, co je v dnešním světě dosti běžné a zhusta se vyskytuje, to je násilné ničení plodu nezrozených, pak musím znovu se připojiti k projevu svého kolegy a odmítnouti, aby takovým způsobem bylo zde se přimlouváno z lavic ministerských dokonce za něco, co, ať to nazýváte jak chcete, jest a zůstává vraždou. (Posl. Kopecký: Vraždu provádějí farské kuchařky a páteři a mniši v klášteřích!) Myslím, že pan kol. Kopecký, který tu nebyl, když měl mluviti, má nejméně příčiny, aby toto stanovisko hájil, poněvadž je to ultra-kapitalistické stanovisko, to je nesociální, protisociální stanovisko, které chce pracujícímu člověku zabrániti, aby si založil a přiměřeně rozvinul svou rodinu a které chce toto právo poskytnouti jen tomu, kdo má plné žoky zlata, aby si to mohl dopřáti. (Výkřiky komunistických poslanců.) Myslím, že tedy socialistické strany mají nejméně příčiny, aby tohoto stanoviska hájily.

Jestli paní kol. Jurnečková prohlásila zde, že církev měla 1000 let v rukou výchovu a že v tom směru mohla působiti, byl bych skutečně očekával od dámy, která je učitelkou mládeže, že nebude opakovati takové - ať laskavě promine - tuctové fráze, poněvadž dokud vliv církve, zde myslím církve Kristovy, t. j. církve katolické, v sociálním životě rozhodoval, tak zajisté umělé omezování plodnosti a vraždění nezrozených nebylo zjevem tak rozšířeným jako dnešního dne. A ještě dnes vezměte statistiku a sledujte kraje nábožensky zachovalé a shledáte, že v nich jest plodnost daleko rozšířenější, početnější nežli v krajích, ve kterých víra vymizela! Já bych v té příčině mohl poukázati na Slovensko a sesterskou Moravu, kde jest větší náboženský základ a hlubší náboženský fond a kde není vraždění nezrozených zjevem tak hustým jako v krajích, kde církev vlivu na duše nemá. (Hlasy: Pane kolego, nemluvte již o tom, na galerii je mnoho mladých dam!) Máme zde poslaneckou sněmovnu, kde se snad může otevřeně mluviti, poněvadž poslanecká sněmovna není pensionát. (Veselost.)

Vážené shromáždění, poněvadž mám krátkou dobu vyměřenou, budu co nejstručnější. Obraz našeho parlamentu - vyjímám tedy galerii - obraz té nevalné účasti a patrné netečnosti jest přímo křiklavým protějškem hospodářské, finanční a sociální krise, vyskytující se v našem státě, ale také ve většině evropských států. Vážená poslanecká sněmovno, tak často poslední dobou byly činěny projevy o soumraku demokracie. Právě ta netečnost v parlamentech samotných při projednávání nejdůležitější státní předlohy, kterou jest rozpočet, svědčí skutečně o velkém úpadku demokracie, poněvadž parlamentarismus jest barometrem demokracie. Mám snad zkušenosti i z jiných parlamentů, ale když jsem první den byl svědkem generální debaty v tomto sněmu a viděl, že od samého počátku s netečností a úžasnou neúčastí při prázdných lavicích tato debata jest zahajována, tak jsem si řekl, že nemají docela nepravdu ti, kteří mluví a píší o soumraku demokracie, o poklesu parlamentarismu; a bohužel parlament sám k tomu přispívá. (Hlasy: Ovšem i lavice ministerské!) Ovšem i lavice ministerské, já je nevyjímám. Vážené shromáždění, prosím, aby každý, komu opravdu na demokracii záleží - a já se hlásím k těm, kterým na ní záleží - uvažoval, co to jest za zjev v Evropě, kde jeden stát za druhým provádí diktaturu ať v té či oné formě, poněvadž každá diktatura jest protivou, nebezpečím a smrtí pro demokracii. Je to snad také důkazem, že důležitějším činitelem ve státě nežli jest parlament skutečně se jeví finanční svět? Nemohu si pomoci, ale v těchto dnech konaly se porady železářského kartelu. Vládním zástupcům šlo o to, přiměti železářský kartel, aby snížil ceny železa v době, kdy jsou u nás ceny železa dvakrát tak vysoké jako v sousedních státech. Konala se porada, byly přizváni zástupci železářských společností, vládní zástupci tam přednesli poníženou supliku, ještě jsem si myslel, aby napsali hezkou prosebnou žádost a vyslali prosebnou deputaci k slovutným pánům majitelům železáren, aby skutečně následovali příkladu ciziny a šli s cenami železa dolů. A po dlouhém vyjednávání dospělo se konečně k tomu, že o 6˙9% - ani na těch 7% to nemohli přivésti - projevili velmožové železářští ochotu cenu železa snížiti.

Nemohu si pomoci, ač jsem členem strany, která je v této vládě, vzpomínám na okamžik, který se udál loňského nebo předloňského roku, když cukrovarníci přišli se zdražením cukru. Tu na této tribuně vystoupil tehdejší zástupce předsedy vlády, ministr soc. péče dr Šrámek a ačkoliv věděl, jaká velmoc stojí za cukrovarníky, že je to sama sebou finanční velmoc, a ačkoliv věděl, že ze socialistických stran, místo aby mu bylo pomáháno, byly mu házeny klacky pod nohy, prohlásil zde otevřeně: "Zdražení cukru, jak je provedli cukrovarníci, je neodůvodněné a přičiníme se, aby toto zdražení bylo sníženo." Musím se přiznati, že bych byl nynější vládě, která je hodně sociálněji zabarvena, přál aspoň část té energie v boji proti výstřelkům velkokapitalismu, jak se právě v železářském kartelu projevily.

Tento vzrůst finanční moci na úkor parlamentarismu a demokracie, kde několik bank a velkotováren v tomto státě váží více než celý parlament, než všechny ty miliony voličů, to jsou poměry povážlivé a myslím, že by to nemělo býti tomuto parlamentu lhostejné, jak se poměry vyvíjejí. Musím jen souhlasiti s tím, co píše dnes orgán naší strany "Lidové listy": "Nevoláme po konfiskacích a neštveme na nikoho ulici, ale je třeba, aby se o lidech, kteří z národního důchodu, vytvořeného prací všech, pobírají podíl tak nepřiměřeně veliký, vytvořilo veřejné mínění, které by tyto zjevy činilo nemožnými. To nejde, aby všichni poplatníci platili daně na policii a četnictvo jen proti komunistům, musí zmizeti také zjevy, které komunistickou agitaci v duších chudých lidí ospravedlňují."

Vážení pánové! Náš stát pěkně začal. Ještě dnes vidím ten okamžik, kdy poslanec revolučního Nár. shromáždění, býv. kol. Modráček, odůvodňoval pozemkovou reformu a ve své odůvodňovací řeči prohlásil: "Teď jsme rozřešili jednu část svých sociálních úkolů provedením pozemkově reformy a pak přistoupíme k otázce socialisace průmyslu, kterou zatím budeme studovati." Řekl jsem již jednou s této tribuny, že když starorakouská vláda "anno dazumal" chtěla některou otázku pochovati, že ji začala studovati. (Veselost.) Svolávala anketu za anketou a uplynula léta a pořád v té které otázce, jež se stala předmětem studia, nedospělo se nikam.

Ano, my jsme provedli pozemkovou reformu. My jsme ovšem s této tribuny několikrát řekli, komu pozemková reforma nejvíce prospěla, zda to jsou široké vrstvy lidu nebo noví magnáti. Ale k tomu, co slíbil tehdy pan sen. Modráček, že přistoupíme také na jistou socialisaci průmyslu, t. j. k jistému přidržení průmyslu, aby nesl také sociální břemena a přispíval k rozmnožení blahobytu širokých vrstev, k tomu se nijak nechce odhodlati žádná z dosavadních vlád.

Vážené shromáždění! Nedávno jeden vážený člen této sněmovny - však je to p. generální sekretář republikánské strany kol. Beran - prohlásil na jedné schůzi: My se musíme také postarati o to, abychom ve velikých průmyslových závodech určitou měrou uplatnili zájem státní a zájem ostatních vrstev. Prosím, jen to p. kol. Beran prohlásil, bylo velké pobouření; ono se to dělo za kulisami, ale musel přijíti sám ústřední orgán republikánské strany, nejsilnější strany v naší republice, a musil dát odtroubiti retraite, ústup: Nic nebude se vnikáním do průmyslových závodů. A tak, když přijdete do Králova Dvora u Berouna a když budete chtíti mluviti s gen. ředitelem těchto obrovských závodů, cementáren atd., když neumíte německy, nedohovoříte se s ním a nebudete k němu ani vpuštěni.

A to není jeden takový závod. Uprostřed své národní državy máme průmysl úžasnou měrou nám, našemu národu, našim státním a národním příslušníkům nepatřící. Na pozemkovou reformu jsme měli kuráž, ale na finanční magnáty, kartely, banky, železářské a jiné společnosti, na ty nemá ani tento parlament ani vláda dosti odvahy a kuráže.

Pak se ovšem nedivíme, vážená poslanecká sněmovno, že v širokých vrstvách lidu klesá stále větší měrou zájem o parlament. Opakuji, že toho lituji, a upozorňuji, že to povede k vážným sociálním bojům, poněvadž tam, kde parlament svých sociálních úkolů neplní, bude je muset plnit někdo jiný, a to bude voda na mlýn těch (ukazuje na komunistické poslance) na krajní levici zde zasedajících. (Veselost.) Proto se mohou radovati, seděti klidně a ne se příliš namáhati, poněvadž je dosti činitelů v tomto státě, kteří pro ně a za ně pracují a ženou vodu na jejich mlýn. (Výkřiky.)

Vážené Národní shromáždění! Bylo zde již vzpomenuto projevu, který učinil arcibiskup pražský. Pánům, kteří byli členy revolučního Národního shromáždění, jest jeho osobnost známa a snad nepřeháním, když řeknu, že požíval vážnosti a úcty i na těch lavicích, kde zasedali poslanci docela jiného světového názoru, než jaký zastával nynější arcibiskup dr Kordač. Ale jest jistě zjevem na pováženou, když tento starý církevní hodnostář, jak se říkalo, takřka nad hrobem stojící vážný kmet, učiní veřejný projev, v němž prohlašuje: