"Žijeme ve století kapitalismu, který způsobil pauperismus - všeobecné ochuzení lidových tříd, pod jehož tlakem trpí katolíci právě tak jako socialisté a marxisté. Masám lidu se nedostává nejen hmotného kapitálu, nýbrž také kapitálu duchovního. A to vede nutně k zoufalství. Vlivem válečného a poválečného materialismu byl duch zničen a lidstvo kleslo. Jsme v nebezpečí, že upadneme do temnot bez kultury a musíme se proto snažiti, oživiti starou civilisaci.

Jsme ve století egoismu a úpadku. Tento úpadek jest jen následkem nemorálního kapitálu, neproduktivního kapitálu, který hromadí kořistníci a spekulanti, jednotlivci jako korporace, banky a kartely. Tento kapitál, ležící ladem, je výsledkem produktivní práce dělnických rukou a úřednických mozků, místo aby sloužil pokroku, je základní příčinou všeobecného zchudnutí a poklesu. Nejsem nikterak zaujat proti kapitálu, ale kapitál musí oplodniti práci. Spravedlivý hospodářský zákon je dán lidstvu na prvních stránkách Starého zákona. Tam je psáno: "Budiž pánem a nikoliv otrokem." Dnes však nevládne řád, nýbrž chaos."

A končí svůj projev:

"Zažíváme právě dobu přelomu historie, jaká nebyla od stěhování národů, které zničilo řecko-římský věk. Tehdy se zrodilo z obrovského prolévání krve křesťanství. Velké události vznikají vždycky jen z krvavého moře. A předpoklady k takovému krveprolití jsou dány z lidské společnosti vždycky, jakmile došla k svému vrcholnému bodu.

Běda národům, jejichž státníci - a mezi ty bych snad také počítal členy poslanecké sněmovny, pomocníky státníků toto nebezpečí sice předvídají, nevěnují mu však pozornosti. Svět je zralý pro sociální revoluci. A neuznají-li držitelé moci a kapitalistické zákony křesťanství, bude spálen celý svět plameny rudého moře."

Vážené shromáždění, to je projev hodnostáře církevního, který vždycky každé slovo své vážil na vážkách zlatých, muže vynikajících kvalit, který již jako studující na teologických ústavech světových požíval všeobecné úcty.

A není to snad něco nového. Připomínám, že právě loňského roku před 1. květnem papežský orgán "Osservatore Romano" přinesl článek - kdybych měl vyměřenou delší dobu, tak bych jej zde citoval - který sice jinými slovy, ale takřka totéž praví, co řekl arcibiskup Kordač ve svém projevu a jenž zase je opakováním velkého památného okružního listu, který úctyhodné paměti pro mne papež Lev XIII. rozeslal celému křesťanskému světu a v němž pojednával o otázkách dělnických, encyklika "Rerum novarum", kde hned úvodem praví doslova: "K tomu pak veškerý průmysl a obchod stal se výhradným majetkem několika málo jednotlivců, kteří, nashromáždivše ohromné bohatství, uvedli do otroctví nesmírné spousty dělného lidu."

Vážené Národní shromáždění! Proto pozdravuji, že již s takových míst tak důrazná slova se ozývají, jež mají vyburcovati svědomí těch vrstev, které mohou a také mají přispěti k rozmnožení sociální spravedlivosti, nemá-li místo toho procesu nastati sociální katastrofa, která by Evropu a svět mohla proměniti v jeden velký hřbitov.

Nemohu si pomoci, ale musím se dotknouti ještě toho, že v některých kruzích zavládlo nad tímto projevem pana arcibiskupa značné pobouření. On již sám na to odpověděl, event. ještě najde svou tribunu, odkud odpoví. Nejsem povolán, odpovídati za něho, ale těm kruhům bych jen připomenul, že náboženství není jen policajtem wertheimek, náboženství má své přikázání velmi důtklivé také pro ty, kteří mají majetek. Připomíná jim povinnost sociální spravedlnosti. Majetek podle křesťanského názoru není absolutním vlastnictvím, nýbrž každý majitel je po křesťanském názoru správcem jeho a až jedenkráte k němu padnou slova: Vydej počet z vladařství svého, bude se zodpovídati, jakým způsobem si počínal vůči pracujícím, trpícím, nešťastným a strádajícím.

Bylo také poznamenáno, že takové projevy jsou vlastně podporou komunismu, což by jistě bylo něco neobyčejného, aby se dokonce i církevní hodnostáři stali fedrovateli a podporovateli komunistického hnutí. (Veselost.) Pánové na těch lavicích (ukazuje na komunistické lavice) se často dovolávali toho, že první křesťané byli také komunisty, že všechny jejich věci byly společné. O těchto věcech jsou názory i dosti vzdělaných lidí velmi mlhavé. Křesťanský komunismus a bolševický komunismus to je ohromný rozdíl.

Teoreticky bych to musil déle vykládati, proto to řeknu krátce, prakticky. Jdou dva lidé a ten jeden řekne: Bratře, to, co je ve tvé kapse, jest i mé. To je bolševický komunista. A zase jdou dva lidé a jeden řekne ke druhému: Bratře co jest v mé kapse, je také tvé. To je křesťanský komunista. (Potlesk. - Veselost.) Ten jeden se chce děliti o cizí, ten křesťan se dělí o své.

Vážené shromáždění! K rozdání soukromého vlastnictví nelze nikoho nutiti. Klasický příklad máme zaznamenaný v Písmě z dob apoštolských. Když Ananiáš a Safíra se chtěli blýsknouti a chtěli provésti první podvod, prodali svůj statek, přišli a složili majetek u nohou Petrových, ale něco si nechali v kapse. Sv. Petr řekl: Ananiáši, proč pokoušel tě ďábel, abys lhal duchu svatému? Vždyť to pole bylo tvé, nemusil jsi je prodávati, bylo tvým vlastnictvím, ale žes pole prodal, část peněz jsi si schoval a řekl, že jsi všechno odvedl, podvodu jsi se dopustil. Neselhal jsi lidem, ale Bohu. A padl Ananiáš a mrtvého ho vynesli ven, praví se ve "Skutcích apoštolských". Totéž se opakovalo se Safírou.

K dobrovolnému rozdělení majetku nemůže církev nikoho nutiti a nikdy nenutila, ale k plnění sociální spravedlnosti musí křesťanských ideí dbající stát nutiti, když se jim dobrovolně nechtějí podříditi ti, kteří z ovoce práce, mozolů lidu a práce mozku jsou živi. (Posl. Kopecký: Na velkostatku arcibiskupa jsou zemědělští dělníci nejhůře placeni!) Až to budete moci dokázat, tak to dokazujte, ale já toto tvrzení prohlašuji za nepravdivé a kdybych chtěl užíti výroku neparlamentárního, nazval bych toto tvrzení lživým.

Slavná sněmovno! Jest otázkou, co může náš parlament učiniti. Krise hospodářská, sociální i finanční je krisí evropskou. O tom jsme zde slyšeli dosti výkladů z úst ministerských i poslaneckých. A tu musím říci, že dnes dopoledne bylo zde jen tak ťuknuto na věc - pan kol. Čuřík to pronesl - ale já se k tomu podnětu připojuji a chtěl bych jej určitěji formulovat, aby vzhledem k akutní evropské hospodářsko-sociální a finanční krisi, která se hrozí státi katastrofou, bylo použito také zvláštních mimořádných pro středků a opatření a aby se strany tohoto parlamentu, specielně se strany naší vlády a ještě konkrétněji řečeno - s strany zahraničního ministra vyšel popud k okamžitému anebo co nejdříve se uskutečňujícímu svolání evropské mezinárodní konference, pokud možno všemi státy evropskými obeslané, která by se krisí sociálně-hospodářskou a finanční zabývala a která by se shodla na opatřeních, která v dané chvíli jsou nutna. (Posl. dr Mareš: Zatím však dělejme, co doma dovedeme!) Buďte ubezpečen, že budeme dělat, a vy, pane kolego, budete míti na to ve své straně, ve svém klubu vliv, poněvadž předpokládám, že jste také součástkou stran tvořících vládní většinu, ale poněvadž náš stát nemůže v té věci sám komandovat celou Evropu, (Veselost.) poněvadž krise je evropská, tedy musí býti dán podnět k tomu, aby se taková mezinárodní konference k řešení sociální krise svolala. Připomínám, že by to nebylo ničím novým, vždyť v 90. letech minulého století, v počátcích sociálního rozvoje, v té veliké době nejen já, nýbrž i mnozí z vás, jak vidím, přítomných, prožívali tu dobu a uplatňovali své síly k dosažení sociální spravedlnosti. A čest každému ať stojí ve kterémkoli táboře, který jakýkoliv krok a čin podnikl k tomu, aby sociální spravedlnost zde v Evropě, na tomto světě nastoupila vítěznou cestu.

Připomínám mezinárodní konferenci v letech 90tých, připomínám mezinárodní kongres na ochranu dělnictva - Arbeiterschutzkongreß - který se konal roku 1897 v Curychu, a na němž stejně vedle patriarchy německého socialismu Augusta Bebela, vedle švýcarského sociálního politika Schürera, stejně tak i katolicko-sociální politik dr de Kürtens hájil a propagoval zásady sociální spravedlnosti, aby utvořil lepší budoucnost.

Jestliže se dnes v přemnohých evropských státech demokracie vítězná uchopila vlády, jestliže někdejší pracovníci a propagátoři této myšlenky jsou dnes i ministry a zákonodárci v četných evropských státech, pak těmto a takovým kongresům a konferencím sluší za to děkovati. Jestliže je dnes zvláště mimořádná doba, která si vyžaduje mimořádných opatření, přimlouvám se za to, aby tento podnět nezapadl do zapomenutí. Není potřebí, aby sem z Francie jeli soukromě ministři, poslanci a finančníci - tohle všechno je pod pokličkou dělané za kulisami, ale zde je veřejná záležitost, tady běží o zájmy pracujícího, strádajícího lidu, tak ať se to děje veřejně, na světle, před tváří evropského světa, ať se taková konference svolá a co bude možno pro okamžité zmírnění běd, hospodářskou a sociální krisí vyvolaných, učiniti, ať se učiní.

Vážené Národní shromáždění, už čas kvapí a já bych byl rád se dotkl ještě několika slovy příčin té krise. Ale to by vedle daleko, a pak řeknu, že v té věci jsou názory úžasně se různící. Především je to - to se nedá upříti neochota likvidovati válečné ceny u mnohých vrstev výrobních a obchodních. Když si člověk jedenkráte zvykne - promiňte mně to neparlamentní slovo - krást, ten se těžko potom učí poctivé práci a poctivému výdělku. Kdo byl zvyklý na válečné lichvářské ceny, nerad by je snižoval. To je jedna část té krise. Jaké nejasnosti v této věci máme, na to vrhla také maličký paprsek i řeč p. dr Kramáře, který zde pravil, že jednou z těch příčin je také, že 20 milionů lidí padlo ve válce. Myslím, že to už by byla poslední příčina. Spíše, že daleko více než 20 mil. lidí ve válce nepracovalo, netvořilo hodnoty, ale plnýma rukama dosavadní hodnoty a úspory rozhazovalo. Ale jedno jest potřeba. Již jednou jsem to zde řekl, a zde platí to ceterum autem censeo, - jedno je třeba stále zdůrazňovati, že bez Ruska není Evropy. Rusko evropské má 4 1/2 mil. km² výměry, Evropa 10. To znamená, evropské Rusko samo jest polovicí celé Evropy. Rusko celé, evropské i asijské, má 21 mil. km², Evropa 10, tedy Rusko samé je více než dvakrát tak veliké než celá Evropa. 150milionová říše ochromená, neschopná kupovati a získávati, říše, kde jeden milion lidí zotročil ostatních 149 mil., vážené shromáždění, domnívá se někdo z evropských státníků, národohospodářů, politiků, že bez takové říše nenastane krise v hospodářství evropském a světovém? Ne! I kdyby kolem toho chodili státníci evropští jako někdo kolem horké kaše, tak dlouho bude Evropa trpěti, dokud bude tyto nezdravé, nelidské, hovadské přímo poměry v dnešním Rusku trpěti... (Potlesk.), o nichž právě nyní projednávaný soud s inženýry je zase jiným dokladem.

Bolševické Rusko je stálým nebezpečím. (Výkřiky komunistických poslanců.(Můžete křičeti jak chcete, ale na vás to nezáleží. (Předsednictví ujal se předseda Malypetr.) Bolševické Rusko je stálým nebezpečím pro evropské státy a pro celý svět.

Těší mne, že již zejména ve Francii i v orgánech dosti - řekl bych, jak to běžná terminologie říká - pokrokových, na př. v "L' Ére Nouvelle" píše francouzský žurnalista Dalbiez, národohospodář:

"Problém vztahů mezi sovětským Ruskem a ostatními státy byl dosud západními vládami zanedbáván. Nyní však si ho začíná všímati evropský tisk. To ukazuje, že budou muset se jím obírat i státníci. Dá se předvídati, že každý stát nejprve zaujme stanovisko nejlépe odpovídající jeho zvláštním zájmům. Budou tedy míti jednotlivé státy různá stanoviska, až se na konec pochopí, že je nutno postaviti proti politice světové revoluce, kterou soustavně sledují nynější vládci v Rusku proti všem státům bez výjimky, politiku společnou a jednotnou."

Zdá se, že tato myšlenka nalezla v Německu již dosti ohlasu. V Německu se kladly velké naděje ve sblížení se sověty. "V nedávném článku německého listu ťGermaniaŤ se však upozorňuje" - praví dále francouzský autor Dalbiez - "že obchodní styky německo-ruské končily v posledním pololetí pro Německo pasivem 52 mil. Mk, to jest přes 400 mil. Kč činí obchodní pasivum Německa se sovětským Ruskem." ťGermaniaŤ dále upozorňuje, jaké pokroky dělá v Německu sovětská propaganda a dodává: "Jistě Německo má podle světového plánu býti nástrojem na vyvolání světové revoluce. Mezi Moskvou a Berlínem se odehrává hra, kterou by chtěla každá s obou stran vyhrát, Moskva by chtěla využít Německa pro své plány světové revoluce, kdežto Německo chce, jak to bylo řečeno v ťAllgemeine ZeitungŤ, učiniti sovětské Rusko spojencem své politiky. Tato situace neodnímá naděje na sblížení s Německem, naopak je možno pomýšleti na společnou akci."

Jsem povděčen, že také v pokrokových žurnálech francouzských tyto názory se objevují a potřeba společného postupu proti zabijácké politice celkem hrstky lidí proti mase ruského národa již aspoň hlavu pozvedá.

A teď bych již jen stručně konstatoval: Evropa potřebuje míru a odzbrojení. Vítáme proto přípravy Ženevy k odzbrojovací konferenci, vítáme je také vzhledem k Rusku, poněvadž Rusko bylo sice proti odzbrojení jiných států, jeho zástupce Litvinov podával v Ženevě návrhy na odzbrojení, ale při tom Rusko za pomoci německých odborníků takovou měrou zbrojilo, že se mu nevyrovná žádný jiný z evropských států. (Odpor komunistických poslanců.) A vy, kteří říkáte, že hájíte právo malých lidí, podívejte se na to, že v Rusku až 4 roky trvá vojenská služba, kdežto u nás již postupuje od půldruharoční k nižší a toužíme ještě po větším snížení vojenské služby, abychom pracovní síly v armádě se nalézající upotřebili užitečnějším způsobem.

Vítáme tedy přípravy v Ženevě k odzbrojovací konferenci. Bylo sděleno v exposé pana ministra zahraničních věcí, že se v lednu 1931 předloží výsledky Radě Společnosti národů a že koncem r. 1931 nebo v jarních měsících 1932 lze očekávati, že se sejde odzbrojovací konference. Při té příležitosti vítáme, že již před tím sdružení evropských katolických žen v četných evropských státech, a také u nás, zahájilo na širokých základech zbudovanou, dobře promyšlenou a agilně vedenou akci ve prospěch propagace míru. (Posl. Kopecký: Při tom papež podporuje Mussoliniho!) A právě papež v těchto dnech oznámil, že chystá novou encykliku ve prospěch míru, ačkoliv pochybuji, že to bude encyklika, ale bude to pravděpodobně projev, kterým pravidelně před vánočními svátky, kdy jest konána papežská konsistoř, papež k důležitým otázkám světovým zaujímá své stanovisko. Lituji, že tu a tam padly hlasy bouřliváčků, a lituji, že k těmto bouřliváčkům na prvním místě třeba počítati italského premiera Mussoliniho, který dělá - lze-li to parlamentně říci - velkou vodu, aby ve sporu s Francií o otázce, kdo má míti větší loďstvo, donutil ji k povolnosti. Ale tam, kde se mluví o větším loďstvu, o zbrojení, o kanonech a letadlech, jsou velká nebezpečí v dnešní době, která, ačkoliv jest 12 roků po světové válce, je plna nebezpečí a plna třaskavin, takže dokonce máme četné projevy, kde se mluví, že jest nebezpečí války větší, než bylo r. 1914.

Když již jsme u těch projevů, tedy také zahraniční ministr Curtius učinil projev - to jest projev proti Polákům. Postup Němců proti Polákům je více než smělý. Doufejme, že v Ženevě, kam se, myslím, Německo obrátí se stížností, dostane se mu příslušného poučení, že k navázání a udrženi dobrých vzájemných styků není zavázán jen jeden, nýbrž oba dva sousedé.

Jen bych ještě s tohoto místa pokládal za potřebné odmítnouti projev, který učinil zahraniční ministr německé říše o našich domácích vnitropolitických poměrech v souvislosti s projevy na pražských ulicích při předvádění mluvících filmů a zároveň s provokací, jíž se dopustil jakýsi Arthur Mayer ze Št. Hradce, který našim osmadvacátníkům řekl, že to byli zbabělí čeští psi.

Pan ministr Curtius si nemusí stěžovat, to už zde bylo řečeno, ale já bych upozornil na jednu věc: Berlín si musí uvědomit, že Praha není Vídeň. Ve Vídni se přímo třásli při každé jen poněkud ožehavé otázce, co tomu řekne Berlín. Bývalý min. předseda rakouský kníže Thun učinil jednou, když Prusáci vypovídali rakouské státní příslušníky, v poslanecké sněmovně prohlášení, že v Rakousku je také dosti příslušníků pruské říše a že, kdyby tyto poměry v Německu měly nadále potrvat, by se mohlo Rakousko revanchovat. Dnes ten výrok učinil a zítra již nebyl min. předsedou. Takový byl vliv Berlína ve Vídni a ačkoliv mnoho roků uplynulo a mnoho se změnilo, myslím, že v Berlíně si to pletou a jsou toho názoru, že nás budou mustrovat a mentorovat takovým způsobem, jako to činili Vídni. A na to musíme my říci: Ruce pryč! My si nepřejeme nepřátelského vzájemného poměru, my si přejeme býti dobrými, korektními sousedy, ale nikoli vasaly, a jako my si to přejeme, tak si to musí přáti také Berlín, a pak budeme dobrými přáteli, ale mentorovat, jako páni z Berlína mentorovali vídeňské státníky, se nedáme.

Upozorňovali bychom p. zahraničního ministra Curtia, aby nenásledoval jistého předválečného politika v té snaze obkličovací. Jsme si vědomi toho, v jaké jsme posici. Známe národnostní mapu Evropy, víme, že jsme nejzápadnější výspou slovanskou. Víme zejména, kdyby byl proveden Anschluß, jak bohdá se nestane, že bychom byli obklíčeni ze tří čtvrtin, ale my jsme si tu posici uhájili 1000 let a my si ji, dá Bůh, uhájíme i teď (Výborně. - Potlesk.), i když bude pan zahraniční ministr Curtius, jako to nejnověji učinil pozváním maďarského min. předsedy pana hr. Bethlena a přátelskými styky s Tureckem atd., pokračovati v tom, co zdá se býti jeho cílem a plánem.

Jen malou ještě poznámku chtěl bych učiniti, když si přejeme míru - a to platí do našich řad a zejména do našich vládních kruhů: aby si bedlivěji povšimli významného projevu, který učinil vynikající anglický publicista Seton Watson - pseudonym Scotus Viator v "Lidových novinách". Je to pět článků, které uveřejnil a o kterých bych byl očekával, že budou v naší politické veřejnosti více hodnoceny, než jak se stalo. Ani vůči takovým projevům není na místě pštrosí politika. Když Seton Watson psal ty články o Jugoslavii do "Lidových Novin" - to je tak hodně orgán blízký vynikajícímu členu vlády, panu zahraničnímu ministru dr Benešovi, a je to orgán jedné ze stran vlády - a když je uveřejnil, jistě nechtěl přes Prahu, resp. Brno poučovati Jugoslavii, nýbrž chtěl říci něco nám. A jak ze soukromého sdělení osoby, která už po napsání oněch článků Setona Watsona navštívila, vím, bylo přímo jeho úmyslem, tyto výstrahy, které marně ústně činil, opakovati písemnou cestou a předložiti je k uvážení směrodatným činitelům v našem státě. Více o té věci říci pokládám za nevčasné.

Spěji ke konci! Mluví se o krisi hospodářské, finanční, sociální, ale je zde také krise mravní. Nejsem škarohlídem, nedívám se na svět černými brýlemi, ale to mně dozná každý člen této sněmovny - a kdyby to zde neuznal, myslím, že zdravý rozum našeho národa to uzná - že mravní poměry v našem životě klesají. Vraždy bývaly dříve také, ale aby člověk bral ráno noviny do ruky a divil se tomu, že není jedna, dvě nebo tři nové vraždy, to, myslím, nebylo nikdy.

Vážené shromáždění! Jde o to, nač si veřejnost naříká, že sice máme soudy, které soudí, ale rozsudky jejich se neprovádějí. Račte dovoliti jen jeden případ dívky ze Slovenska, která sem přišla, ubohá, za chlebem, aby pomohla rodičům, a zde na periferii Prahy ve smíchovské ohradě pracovala od rána do noci a tam se stala obětí bestiálního vraha Lukšíka; všecko prokázáno, vrah se doznal a odsouzen k smrti. Měsíce uplynuly, Lukšík sedí a lékař chodí v poledne prohlédnouti, zda má dobrý oběd. Volovik, zločinec z ciziny přišlý... (Hlas: Nezabiješ!) - To "nezabiješ" měli oni dříve zachovávat - (Výborně!), ale soucit s vrahy není soucitem s obětmi vraždy. Volovik zločinec odsouzen, Novotná odsouzena, sedí. Vážené shromáždění, nedivíte se, když v době nezaměstnanosti a bídy, kdy mnohý člověk ráno neví, co v poledne dá do úst, a večer neví, bude-li míti zítra co jíst, v té době, když se spočítá, že platíme na jednoho trestance takovou částku, že by z ní skoro celá chudá rodina mohla býti živa, nejsem tak krvežíznivým, nemluví ze mne krvežíznivost - ale v tak sociálně kritické době šetřiti vrahy tak zpustlé a bídné, nedivte se pak, že všechno obyvatelstvo bez rozdílu na to již poukazuje jako na humanitu, která není na místě. (Hlasy: A jste pro trest smrti?)

Jsem pro trest smrti pro toho, kdo zabíjí sám a bestiálně zabíjí. (Výkřiky.)

Přiznávám však, že samy popravy ovšem nepomohou. Třeba revidovati výchovu, školy. (Hlasy: A náboženství!) Ano. A jestliže jsme hlásali a celá léta se snažili o to, aby se prováděla zásada "české dítě patří do české školy", pak chceme také, aby platila zásada "křesťanské dítě do křesťanské školy, křesťanskou výchovu". (Potlesk.)

Vážené shromáždění, myslím, když státy tak velké jako Amerika, Francie, Anglie, Italie, Belgie a Holandsko neutrpěly na státním významu a jednolitosti, když tam vedle škol státních, jak se říká neutrálních, zavedeny byly pro křesťanskou mládež školy křesťanské, státem vydržované, pak jsem přesvědčen, že by to neškodilo jednolitosti ani našeho státu, naopak, že by to přispělo ke konsolidaci.

A teď již opravdu končím, ale ještě jedno bych poznamenal. Slyšel jsem zde mnoho slov chvály o nebožce vládě. Myslím, že to nebylo jen z té zásady celkem uznávané "o mrtvých jen dobře mluviti". Vždyť i sám člen této vlády pan ministr dr Engliš pokládal před neutrálním forem posluchačským za potřebné vytknouti, že právě léta 1926 až 1929 byla pro náš stát, jeho hospodářství a jeho finance těmi nejšťastnějšími. Myslím, že pro našeho ministra, který tehdy byl zástupcem šéfa vlády a který byl znám jako moc šetrný ministr, je to vysvědčení velmi dobré.

Ale to nemá býti přísnou kritikou nynější vlády. Vždyť již jsem poznamenal, že jsem členem strany, která je také v té vládě.

Vyslovuji politování, že nebyli pojati do této vlády také zástupci katolických Slováků.

Tři čtvrtiny slovenských katolíků nemá jediného ministra, jedna čtvrtina evangelických Slováků má ministry dva! Toho si cizina všimne a bude se nad tím pozastavovati. (Výborně! - Výkřiky.) To není spravedlivé. Dívejte se na to, jak chcete, a nepříčí-li se to vám, najdou se ve světě lidé, kteří se nad tím pozastaví!

Ale řekl jsem, že pochvala předchozí vlády nemá býti na úkor vlády nynější, která jest ještě zcela mladé stvoření, které dokonce bylo poněkud zatíženo těžkým porodem. Vždyť si pamatujeme, že to trvalo skoro dva měsíce, nežli se ta nová vláda narodila a ještě není rok stará; tedy od ní divů žádati nemůžeme.

Ale tolik mohu prohlásiti: v našich stoupencích lidové strany, v lidovém poslaneckém a senátorském klubu, v ministrech lidové strany i tato nová vlády najde podporu ve všem tom, co bude směřovati pro blaho a štěstí obyvatelstva tohoto státu a státu samotného. (Výborně! - Potlesk.)