V době našeho státního převratu jsme měli v Čechách 59·3% škol národních, 58·6% škol středních, 56% škol obchodních a 38·5% škol odborných, ač sčítání lidu podle národnosti vykázalo Čechů 66·6%. Na Moravě bylo v téže době 71·7% čes. škol národních, 53% škol středních, 57% škol obchodních a 50% škol odborných proti 78·3% Čechů, ve Slezsku jsme měli jen 29·9% škol národních, 23·5% škol středních a ani jediné školy obchodní a odborné, ač tu bylo Čechů 47·6%. Vše, čeho se Čechům nedostávalo, bylo ke prospěchu Němcům, aniž se kdo z nich nad těmito křiklavými nespravedlnostmi pozastavil. Obec i stát stály stejně v nepřátelské frontě proti našemu školství, i když šlo o ústavy soukromé, na něž sbírala peníze Ústřední Matice Školská. Náš stát převzal obtížné dědictví a dosud nejsou bezpráví, jež po velikou řadu let na nás byla napáchána, odčiněna. V mateřských školách mají Němci stále ještě 27·4%, tedy zhruba o 4% více než jim přísluší podle národnostního klíče, který tak rádi citují.

V obecných školách jsou blízko tomuto klíči, avšak v měšťanských školách, kde tak často žalují, mají 23·8%, tedy více než jim podle národnostního klíče by příslušelo. Na třídu české školy obecné připadá průměrně 40, na německou jen 38, rovněž u měšťanské školy jest poměr dětí na třídu připadající vyšší, na českém ústavě 28, na německém 27.

Je také důležito všimnouti si toho, že na československých školách jest jinonárodních dětí pouze 3·1%, kdežto na německých 5·1%. Českému národu nemůže býti lhostejný ten vysoký počet českých dětí, které chodí do německých škol. Na př. loni jich chodilo v Opavě 56, v Modlanech u Ústí n. L. 31, v Prachaticích 30, ve Falknově n. O. 48, v Rychnově 22 atd. V 27 obcích je dohromady takových dětí 425!

Útoky Němců na naše hraničářské školy se zvláště soustřeďují na to, že prý máme ve svých školách malý počet dětí, a že jsou to prý děti nikoliv české. Co máme však říci tomu, že německá škola v Haklových Dvorech u Čes. Budějovic měla 12 dětí a z nich 6 sirotků, německá škola v Hor. Sukolomu u Šternberka, od níž jest nejbližší německá škola vzdálena po krásné a rovné silnici jen 1 km, má letos 14 dětí, z nich jedno české a 6 cizích.

Měšťanská škola německá v Olešnici u Nového Města nad Metují měla ve 3 třídách 48 dětí, v Usově kol. 60 dětí, ve Visenbergu (okres Šumperk) kolem 65 dětí.

Zemská školní rada v Praze zrušila německou školu v Přebytku u Lusdorfu pod Smrkem a odkázala děti do blízké německé školy v Lusdorfu, poněvadž škola má pouze 5 dětí a není naděje, že počet bude zvýšen.

Proti tomu podali komunističtí senátoři interpelaci, v níž nepopírají, že je tam pouze 5 dětí, ale tento počet prý se zvýší. Interpelanti žádají za ponechání této školy, ač děti mohou choditi do blízké školy německé, avšak útočí proti českým školám s menším počtem dětí, ač tyto daleko nemají žádné české školy, do níž by mohly choditi.

Pokud jde o střední školy, není o tom pochybnosti, že se československému školství u nás dosud nedostalo toho postavení, jež mu náleží.

Německých středních škol jest 25·1%, tedy stále více, než by jich mělo býti podle počtu německého obyvatelstva. K tomu sluší ještě uvážiti, že na německých ústavech studuje 1.182 cizích příslušníků proti 472 na školách československých. Těchto 6% cizího žactva na německých ústavech je po stránce finanční na úkor studujících českých. Také ovsem i německé průměrné číslo na ústav 214 (a třídu 28) je značně nižší českého, kde připadá na jeden ústav 247 žáků a na jednu třídu 31 žáků.

Jako při školství národním, tak i středním klademe potřebu reforem vnitřních nad reformy vnější. Mezi nejnaléhavější potřeby vnitřní náležejí vážné nedostatky budov. Každý rok při státním rozpočtu upozorňuji na neudržitelné poměry na mnohých českých středních školách a nemohu se tomu vyhnouti ani letos.

Dosud nemá vlastní budovy státní reálka v Praze VI, umístěná zcela nevhodně ve staré radnici vyšehradské, nemá vlastní budovy druhé státní reálné gymnasium v Praze XIX, státní reálka v Praze XVI, definitivního umístění nemá ani akademické gymnasium. Nesnesitelné jsou poměry na ref. reál. gymnasiu v Praze XIX. Ústav mající 18 tříd a přes 700 žáků, je zatímně umístěn ve dvou budovách obecných škol, čtvrt hodiny od sebe vzdálených, nemá speciální posluchárny, kabinetů, laboratoří. Ústav tento jest odkázán na tělocvičny obecných škol, v nichž však má vyhrazeny jen určité hodiny v týdnu, takže tu je tělocvik pěstován jen v rozsahu omezeném proti rozsahu předepsanému platnými osnovami.

Rovněž naprosto nevyhovuje umístění dívčího ref. reál. gymnasia v Praze XII ani dívčího reál. gymnasia ("Krásnohorská") v Praze

II. Ovšem zde jde o ústav spolkový, po př. městský, ale umístění dívčího ref. reál. gymnasia v Praze XII v činžovním domě, jejž nelze adaptovati pro účely školní, volá silně po nápravě, už také proto, že je to jeden z největších dívčích ústavů v republice.

Ale nejen v Praze jsou takové poměry, nýbrž i mimo Prahu. V Karl. Varech je české státní ref. reál. gymnasium umístěno nedostatečně v budově, kterou postavila Ústřední Matice Školská pro internát a to nikoliv v městě samém, nýbrž v předměstí Rybářích. V Jičíně dívčí reál. gymnasium nemá rovněž dosud vlastní budovy, jeho učebny jsou roztroušeny v několika budovách značně od sebe vzdálených. Pro značné stáří staveb nelze odstraniti opravami vady budov na gymnasiu v Ml. Boleslavi, na reál. gymnasiu v Nov. Bydžově, v Klatovech, v Kolíně, v Slaném. Budova ústavu v Kolíně byla vystavěna r. 1860, má jen jednoduchá okna, která jsou tak chatrná, že z důvodů bezpečnostních jich nelze otvírati, schody jsou dřevěné a úzké.

Připravuje se nový program stavební na příštích pět let. Je nezbytno, aby tento nový program pojal do sebe ty potřeby, jež jsou nejnaléhavější. Jaké to jest vyučování, když na př. na stát. ref. reál. gymnasiu v Praze XIX (Bubeneč) jsou učebny ve 3 budovách vzdálených od sebe 10-15 minut cesty, obě nouzové kreslírny jsou zároveň stěhovavými třídami, pro fysiku a chemii jest jediná posluchárna pro maximální počet 35 žáků, není poslucháren pro chemii, přírodopis, přírodopisné sbírky mají jedinou místnost o 28 m² a v ní je 11 skříní a 2 stoly. Porady sboru profesorského se konají v učebně. V jedné kreslírně se svítí po celé dny. Tělocvičny, jež jsou vypůjčeny, je nemožno čistiti, je na to málo času. Vnitřní zařízení je staré, vybrakované z národních škol. Všechny intervence vyzněly dosud, bohužel, na prázdno. Je trapno mluviti o reformách středních škol a vychovávati žáky za takovýchto poměrů. V Šumperku na Moravě je reálné gymnasium již od 1. září t. r. v novostavbě, ale nemohou se tam konati žádná praktika, protože akt o doplňcích vnitřního zařízení (asi za 170.000 Kč) leží v ministerstvu financí, odkud nelze dostati vyřízení. Vyučuje se tu v místnostech s holými stěnami.

Profesoři středních škol mají v posledních letech mnoho důvodů, aby si stěžovali do svých neurovnaných právních poměrů. Platový zákon nebyl ještě proveden, ač jeho účinnost trvá již téměř 5 let. Platový zákon zrušil starší předpisy o započítání služby beze zkoušky nebo služby na školách jiných kategorií a sliboval, že budou vydány nové normy o započítání takové služby do platového postupu. Ale přes to byli ponecháni profesoři po plná 4 léta bez toho započtení a teprve v 5. roce platnosti zákona se přistoupilo k provádění individuálního započítání u těch, kteří nastoupili na školskou službu před účinností platového zákona a stali se profesory za jeho účinnosti. Z výše doplatků, kterých se jim nyní při provádění započtení dostává, jest viděti, jaká křivda se jim dála, když byli po řadu let ponecháni bez započtení v nejnižších stupních služného, ač slouží státu již dlouhá léta a jsou věku pokročilého a otci rodin.

Ale na své právo čeká ještě další řada profesorů, těch totiž, kteří nastoupili službu školskou až za účinnosti zákona platového.

Velmi nespravedlivé jsou poměry, pokud jde o znehodnocení válečné služby vojenské pro postup platový. Jestliže ji mají započtenu ti, kdo se stali profesory asi do poloviny r. 1924, ať na toto započtení měli nárok zákonný či neměli a jestliže se započítává nyní těm, kdo se stali profesory po 1. lednu 1926, ale jestliže se toto započítání odpírá těm, kdo se jimi stali ve druhé polovině r. 1924 a r. 1926, je to jistě taková nesrovnalost a tak zvláštní stav právní, že je věru těžko nalézti rovna v celém komplexu státně zaměstnaneckých poměrů.

Dosud nebyla vydána norma, jakých se má dostati odměn zatímním správcům ústavů, a tak jsou odkázáni profesoři spravující ústavy na nepatrné a nezaručené vánoční odměny, ačkoliv mají plnou odpovědnost a jejich funkce trvá někdy i řadu let.

To se naprosto nesrovnává s duchem platového zákona, který funkčním služným ředitelů středních škol a soudců odměňuje vykonávání funkce, ale u zatímních správců funkce skutečně vykonávaná zůstává bez odměny.

Tato otázka souvisí s průtahy při obsazování ředitelských míst. Nebylo na středních školách nikdy viděno, aby ředitelské místo zůstalo po několik let neobsazeno ke škodě školy i stavu profesorského, jako se děje nyní. Máme ústavy - jmenuji jen Rychnov n./Kn., Brno, Kroměříž, - kde není ředitele již 3 až 4 roky. To již nejsou interkaláře jako jinde vznikají, než se obsadí uprázdněné místo, to jest stav nezákonný, neboť každý ústav má míti podle zákona ředitele a instituce de jure sice zatímních, ve skutečnosti trvalých správců, nemají v zákoně opory.

Pro profesory je to tím bolestnější, že trpí také újmu proti ostatním vysokoškolsky vzdělaným úředníkům, že jim je dostupný jen nepatrný počet vyšších míst. Všechna místa inspektorská i ředitelská činí dohromady sotva 6% celkového počtu systemisovaných míst profesorských na školách státních i odborných. Pociťovalo-li profesorstvo rozdíl mezi sebou a jinými obory vysokoškoláků velmi citelně, cítí to ještě-více nyní po resystemisaci. Tento rozdíl je nutno nahraditi profesorstvu nejen včasným obsazováním ředitelských míst, nýbrž též náležitým odměňováním zatímních správců a všech zvláštních výkonů a také poskytnutím takového zlepšení hmotných poměrů profesorů, aby se procento těch, kdo překročí požitky všeobecně dostupné, vyrovnalo procentu úředníků s vysokoškolským vzděláním ve třetí a vyšších platových stupnicích.

Dnes je aprobovaných, ale neumístěných kandidátů profesury asi 200 a polovice z nich působí na měšťanských školách. Stav ten trvá již 3 roky.

Tito kandidáti profesury předložili ministerstvu memorandum, v němž žádají, aby jejich služné bylo upraveno podle požitků I. platové stupnice odborných učitelů, aby jim byl přiznán titul profesorů a aby jim léta této služby byla plně započítána při přestupu na školy střední. Tito zkoušení kandidáti profesury dostávají měs. 750 Kč, nemají možnosti postupu ani zvýšené odměny. Jejich postavení je zoufalé, zadlužují se stále více a více a v očích veřejnosti jsou pokládáni za trosečníky. Jsou většinou na systemisovaných místech odb. učitelů. V době, kdy byl citelný nedostatek profesorů na středních školách hlavně na učitelských ústavech, byli na tato místa jmenováni odb. učitelé beze zvýšení kvalifikace v plné hodnosti a platové rovnosti profesorů a dosáhli definitivy. Jest spravedlivo, aby naše správa školská přihlédla k této těžké situaci této skupiny profesorů a učinila pro zmírnění jejich osudu, co učiniti může.

Školství odborné je pro nás každoročně pramenem stesku, pokud jde o jeho národní rozdělení. V obchodních akademiích mají Němci 25%, v obchodních školách 28·8%, v jednoročních obchodních kursech 37·7%, ve státním průmyslovém školství 28·1%, ve státním odborném školství 50%, ze státních ústavů pro domácký průmysl 45·4%, ze zemských škol odborných 14·3%, z městských a soukromých 45·4%, ze živnostenských a pokračovacích 24·4%, z odborných škol pro ženská povolání 25·3%. Ve všech těchto odvětvích jsou Němci daleko před námi s výjimkou škol zemských, které ovšem tvoří mizivý úsek z tohoto druhu školství vůbec.

Na odborných školách pro ženská povolání je nutno prohloubiti vyučování jazyku mateřskému, nelze se tu spokojovati pouze výklady ze slovesnosti a literatury. Reforma ústavů ku vzdělání učitelek domácích nauk chystaná ministerstvem školství a nár. osvěty přeměnou dosavadních dvouletých ústavů ve čtyřleté dotkne se též odborných škol pro ženská povolání. Až dosud nesměla býti v přijímací zkoušce do ústavu domácích nauk býti připuštěna žadatelka, která neabsolvovala 2 ročníky odborné školy pro ženská povolání. Důsledek chystané reformy bude, že souvislost mezi oběma těmito školami úplně pomine. Byla-li reforma střední školy letos provedená motivována též důvody sociálními, že totiž žáci měšťanských škol pobudou o 2 roky déle doma a pak teprve přijdou na střední školu, čímž se jim zkrátí studium z 8 na 6 nebo ze 7 na 5 let, reformou ústavů domácích nauk se prodlužuje studium ze 2 roků na 4, vzdalujeme od sebe školy, které až dosud spolu účelně souvisely.

Velký počet externích pěstounek mateřských škol, jichž se hlásí ke zkouškám až pětkráte více než vychovanek interních, jest mementem, aby na těchto ústavech byly přijímány žákyně každý rok a ne po dvou letech, analogicky s ústavy ku vzdělání učitelek domácích nauk, kde externí zkoušky již úplně odpadly. Opatření takové prospěje mateřským školám a ulehčí učitelským sborům z pedagogií přetíženým tolikerými zkouškami během roku, že toho v žádné kategorii středních škol není obdoby.

Pan ministr školství a nár. osvěty prohlásil v rozpočtovém výboru, že částečná reforma střední školy letos zahájená posunutím latiny do třídy třetí nenarazila na námitky věcné. Proto nutno konstatovati, že tato reforma nemohla býti kritisována zde v plenu poslanecké sněmovny, ježto se sem nedostala a pokud byla nepříznivě kritisována v kulturním výboru poslanecké sněmovny, byly uvedeny též četné a věcné námitky. Vedle toho však byla také kritisována mimo parlament a tu bylo shrnuto - viz anketu "Národních Listů" - velice mnoho pozoruhodných námitek nejen s hlediska formálního, nýbrž též věcného.

V nejbližší době má býti publikována reforma maturitních zkoušek na středních školách. Pokud jsme o jejím obsahu informováni, vzbudí jistě i tato reforma vážné námitky především proto, že tu jest postaven státní jazyk na roveň němčině. Budou případy, že abiturient bude konati maturitní zkoušku z němčiny, ale nemusí konati zkoušku z jazyka státního.

Jenom letmo zmiňuji se o fondu na výstavbu vysokých škol, o němž zde již bylo více mluveno. Chci zdůrazniti, že doba 15 let na výstavbu a dostavbu vysokých škol je dlouhá a že je třeba v tom smyslu, jak již včera o tom mluvil dr Kramář, výstavbu urychliti. Stejně důležité, ba důležitější je při tom to, aby obnosu, který není velký, bylo využito opravdu ekonomicky a podle plánu, který by byl velkoryseji založen nežli pouhé splňování programů vysokých škol jednotlivě těmito vysokými školami předkládaných. Bude třeba pomýšleti na koncentraci knihoven vysokých škol v jednu velikou ústřední knihovnu stejně jako na velkorysé vybudování ústavů, které mohou a měly by býti pro více vysokých škol společnými. Uvážíme-li, že na př. v Brně, kde máme vedle university a techniky také vysokou školu zemědělskou a zvěrolékařskou, má každá z těchto škol svůj fysikální ústav, je na snadě, že není překážek, aby vybudován byl ústav společný, který pak v lepším vybavení a s menšími náklady splní svůj úkol dokonale. Stejně je tomu s ústavy botanickými atd. a poměry jsou v Praze také zcela obdobné. Takovou účelnou koncentrací, o jejichž detailech se nechci šířiti, docílí se s týmž nákladem nejenom lepšího vybavení, nýbrž i menších nákladů provozovacích, což naopak znamená, že bude lze vybudovati a udržovati s tímtéž obnosem více, nežli kdyby před touto koncentrací z důvodů prestižních bylo váháno. Doporučoval bych, aby celkový plán byl pořízen hned na začátku, aby bylo možno jeho hospodárnost a účelnost posouditi a abychom dodatečně nestáli před faktem, že řešení této otázky nebylo provedeno velkoryse a s vědomím významu, který pro naši vědu i praxi vysoké školy mají.

Co se týče lidovýchovy, chci tentokráte poukázati především na položky našeho divadelnictví. Náš stát přispívá na divadelnictví ročně asi 20 miliony Kč. Tato položka je sama sebou značná, zasluhuje všestranné podpory potud, pokud se jí užívá opravdu k podpoře naší národní kultury a ušlechtilé zábavy, ale i tehdy třeba míti stále na zřeteli, že musí býti dbáno toho, aby se těmito penězi neplýtvalo a aby se jich užívalo co nejúčelněji. Tři čtvrtiny této položky jdou na vrub Národního divadla v Praze, jež jest od Nového roku ústavem státním. Zde tedy především chceme žádati nikoliv snad zmenšení této státní dotace, ale jejího co nejplatnějšího využití. Naše státní Národní divadlo musí býti víc než kdykoliv jindy nositelem našich národních snah, výrazem našeho národního cítění a místem, kde se česká kultura, české umění a český myšlenkový obzor šíří co nejúsilovněji. Nemůžeme tedy souhlasiti s tím, aby toto státní Národní divadlo bylo průchodní stanicí pro různá cizí hesla a pro experimenty, které se jinde neosvědčily. Nedávný případ opery - "Strojník Hopkins" - která, sotva pohořela doma, v Německu, byla k nám uvedena s přepychovým nákladem a barnumskou reklamou, načež kde koho zklamala a svým neúspěchem divadelní pokladnu velice poškodila. Tento příklad vedle mnohých jiných budiž výstrahou pro budoucnost.

Dnes je nám za finanční a neméně i kulturní hospodaření v Národním divadle zodpovědno ministerstvo školství a n. o. a proto žádáme pana ministra dr Dérera, aby si povšiml značné nespokojenosti, která se jeví v řadách divadelních návštěvníků a která nabyla výrazu také v hromadném projevu našeho divadelního obecenstva panu ministru adresovaném. Bohužel se dovídáme, že se v ministerstvu takových varovných hlasů nedbá. Je už nejvýš nutno, aby Národní divadlo bylo vráceno svému národnímu poslání a stalo se zase tím zbožňovaným národním ústavem, jakým bylo v době svého vzniku a jak se slavně osvědčilo v nejtěžších dobách, především ve válce světové. Jenom tenkráte bude míti jeho sestátnění náležitý smysl a jenom tenkráte bude mu možno povoliti nadále tak značnou státní dotaci, kterou ovšem musí samo doplňovati vlastní účelnou prací a přiměřenými příjmy.

Není to zdravý zjev, vydělává-li divadlo tolikerou přízní opatřené jenom 2 pětiny svého nákladu, kdežto třemi pětinami dalšími musí přispívati stát.

Nedávno prošla novinami zpráva o hospodářských poměrech státního divadla v Drážďanech, jež jest zajisté zvláště svou operou jedním z nejslavnějších divadel evropských. Stát a město na ně přispívají arci značným penízem, podle naší měny bezmála 20 miliony korun, ale divadelní podnik má vedle toho svých vlastních příjmů přes 27 milionů Kč. Podle toho počítáno zasluhovalo by naše pražské Národní divadlo, jež jistě nemá méně příznivé poměry než divadlo drážďanské, při svém vlastním příjmu 10 milionů Kč ročně sotva 6 milionů a nikoliv bezmála 15 milionů Kč státní dotace.

Vedle pražského Národního divadla podporuje náš stát i jiná divadla v republice několika milionovým obnosem, ale obnos tento tvoří asi jen třetinu toho, čeho se dostává jedinému Národnímu divadlu v Praze samému. Ostatní divadla státem podporovaná nejsou arci státními podniky, ale pro jejich veliké a nejen místní kulturní poslání má k nim stát povinnosti namnoze i větší než k vlastnímu divadlu státnímu, obklopenému všemi výhodami a možnostmi hlavního města. Připomínáme především naše veliká divadla v ostatních dvou hlavních městech republiky Brně a Bratislavě, o jejichž sestátnění se už ostatně také jednalo, ale jež prozatím požívají jen státních subvencí. Tato divadla v městech ovládaných do nedávna cizojazyčnými elementy a dosud nezcela vrácených státnímu národu a jeho kulturnímu svérázu mají zvlášť vynikající poslání v našem státním programu světovém a je nutno o ně dbáti nejenom prostředky hmotnými, nýbrž i bedlivým dozorem na to, jak se těch prostředků pro zdar národní kultury užívá. Bratislavské divadlo prochází teď právě těžkou krisi finanční, o které nemožno zamlčeti, že byla zaviněna z valné části nerozumným a nejednotným vedením a jejíž důsledky patrně těžce dolehnou na letošní divadelní rozpočet našeho ministerstva školství a n. o. Národní divadlo v Brně vykonalo po dlouholetých ústrcích v poněmčeném hlavním městě Moravy tolik plodné práce od převratu, kdy bylo mu možno usídliti se v dosavadním městském divadle, že třeba s úctou a s povděkem činnost tuto připomenouti. Dostalo se však po několikaletém klidném popřevratovém rozvoji také do krise hospodářské a umělecké a krise tato musí býti léčena nejenom bezpečným ustálením jeho vnitřních poměrů, k nimž při nastalém pozemštění bohdá dojde, nýbrž i náležitou a úměrnou podporou státu. Je mou povinností zmíniti se také o divadle plzeňském, o němž je známo, že bývalo nejvyspělejší scénou mimo Prahu. Dnešní umělecký soubor Národního divadla se z nemalé části až do nedávné doby tvořil z Plzně, ať pro činohru nebo operu. Dnes je plzeňské divadlo bez prostředků, není tu peněz ani na gáže personálu, který hrozí, dohnán ke krajnostem, stávkou. Apeluji na pana ministra, aby plzeňskému divadlu jeho resort věnoval větší péči než dosud. Je to věcí naší cti na českém západu, aby tento významný stánek umění nehynul, nýbrž aby mohl své veliké poslání plniti jako dosud. Pokud jde o taková divadla, jež se dožadují státní subvence, máme právo žádati, aby nejen finanční, nýbrž i kulturní hospodaření těchto podniků bylo podrobeno státní kontrole a jakémusi společnému usměrnění. Náš stát nebude a nesmí přispívati divadlům, která jsou zaplavena méněcennou ba i bezcennou produkcí cizí, placenou nikoliv jen tisíci, ale celými statisíci našich korun do zahraničních agentur, a která při tom velmi nedostatečně plní svoje nejen mravní i finanční závazky autorům domácím, jak jsme se v četných případech přesvědčili, ale arci i zde by mělo býti, a bohužel není, vůdčím příkladem naše státní divadlo v Praze. Jestliže však u nás v Praze fedrují na rychlo opatřená cizí díla á la "Strojník Hopkins", zatím co posmrtné dílo největšího současného skladatele - Janáčkova opera "Zápisky z mrtvého domu" - marně čeká na svou premiéru v našem státním divadle, ačkoliv už je chystají či dokonce provedla některá divadla v Německu - jestliže se musí vynikající český spisovatel domáhati soudní žalobou, aby mu Národní divadlo provedlo jeho dílo, k čemuž se písemnou smlouvou zavázalo, zatím co jest repertoire tohoto českého divadla zaplaven cizími hrami, v pražském německém divadle už dokonale obehranými - pravíme: jestliže takovéto příklady přicházejí z pražského Národního divadla jiným divadlům naší republiky, nelze se ani diviti mnohému, co by tam venku zasluhovalo pokárání.

Správně bylo z několika stran a také už panem ministrem dr Dérerem poukázáno, že máme mnoho divadel operních, a kdybychom to srovnali s poměry i v nejpokročilejší cizině, viděli bychom, že je v tom kus našeho velikášství a současně maloměšťáctví. Několik divadel ve větších našich městech trpí neustále finančními úbytěmi, ale při tom si vydržuje veškeré obory divadelní, činohru i operu, operetu i balet, tedy několikerý personál, s nímž arci nemůže dostatečně pracovati.

Když naše zákonodárné sbory projednávaly loni předlohu zákona o sestátnění Národního divadla, promluvilo se mnoho vážných a důkladných slov o jeho národním a osvětovém poslání. Mluvilo a psalo se při tom mnoho také o tom, že je třeba dbáti neméně o jiná naše vůdčí divadla, a všechny tyto úvahy vyznívaly konec konců v ten rozum a v to očekávání, že při sestátnění Národního divadla bude vzat náležitý zřetel na československé divadelnictví vůbec, a že upravení i řízení těchto nových poměrů bude svěřeno - na rozdíl od dosavadních politických nebo jinak stranických intendantů - konečně rukám zkušeným a odborným, lidem, jejichž odbornictví je s to, aby jím mohli býti za správu státního Národního divadla i za státní dozor na jiná divadla z veřejných prostředků podporovaná naší vládě odpovědni. Podnes se to nestalo, ba stal se pravý opak: sestátnili jsme Národní divadlo už počátkem roku 1929, ale ještě koncem roku 1930 není bezpečně rozhodnuto o definitivní organisaci jeho správy. Nynější stav, dávající příčinu k mnohým stížnostem nechce zajisté sám pan ministr pokládati za rozluštění těch poměrů, i žádáme ho, aby této věci věnoval svou pozornost.

Musím se však také zmíniti o zaměstnancích Národního divadla. Po převzetí Národního divadla z rukou Společnosti do zemské správy došlo teprve od 1. července 1925 k založení Pensijního fondu zaměstnanců Národního divadla, kterým byli členové a veškeří ostatní zaměstnanci divadla zaopatřeni pro případ invalidity a stáří. Až do té doby byli pouze odkázáni na svépomocné fondy a to: Pensijní ústav solistů, Pensijní fond členů orchestru a sboru a konečně sirotčí, vdovský a podpůrný fond. Tyto fondy však, založené vesměs v době předválečné, skýtaly důchody, které vzhledem k poválečným poměrům nestačily ani na uhájení existence a tak všichni staropensisté, jedině na tyto fondy odkázaní, mezi nimi i takoví, kteří tolik se zasloužili o slavnou historii Národního divadla, ocitli se úplně v bídě, pokud nebyli jinak existenčně zabezpečeni. Zemský správní výbor, který založením velkého Pensijního fondu z r. 1925 zabezpečil aktivní členy do budoucna, měl pochopení i pro svízelnou situaci staropensistů a měl v programu i upravení jejich pramalých důchodů. K výrazu došlo toto ihned tím, že do zemského rozpočtu na rok 1926 vložil úvěr 350.000 Kč na úpravu staropensistů. Tím však, bohužel, tento program končil, zemský výbor odkládal každoročně až do roku 1929, do kdy bylo Národní divadlo v jeho správě, tento úvěr do svého rozpočtu a k nějaké velkorysé akci v otázce úpravy požitků staropensistů již nedošlo. Nejen však, že tuto akci nedokončil, zemský výbor pochybil i v tom, že zmíněný úvěr 350.000 Kč rozdělil každoročně některým jen staropensistům ve formě mimořádných darů k nadlepšení nedostatečných pensí, aniž by dostatečně spravedlivě přihlížel jednak k zásluhám, jednak k existenčním potřebám jednotlivců. Suma 350.000 Kč ročně nemohla ovšem dostačovati na úměrné nadlepšení všech starých pensí, nebylo-li však hleděno aspoň na existenční potřeby, pak zůstal i při tomto kusém řešení stav, že zasloužilí bývalí členové i vdovy po nich i nadále zůstaveni byli ve značné bídě.

Ač na jedné straně sice zasloužilým, ale existenčně trvale velmi dobře situovaným staropensistům byly přiznány každoroční trvalé mimořádné dary ve výši 9.600 Kč, 11.760 Kč, 16.880 Kč až 18.000 Kč, na druhé straně dostávají jiní dary jen 2000 Kč nebo 3000 Kč a méně zasloužilí a členové sborových těles nedostávají už vůbec ničeho.

Ubohý stav staropensistů volá, aby dokončena byla akce na úpravu jich skromných důchodů. A nestalo-li se tak souběžně při zabezpečení novopensistů od r. 1925, nemělo by býti znovu na ně zapomenuto zvláště v nynější době, kdy připravuje se osnova zákona, kterým má býti novelisováno pensijní pojištění pro zaměstnance Národního divadla do budoucna. Jest morální povinností příslušných činitelů, aby pohlíželi i do minulosti a zlepšili také důchody těch, kteří tohoto nového pensijního zlepšení nebudou účastni, poněvadž nejsou již aktivně činní, neboť nemá býti zapomínáno, že oni i dnes zůstávají těmi, kteří po stránce umělecké i historické aktivum Národního divadla spolubudovali.

Rozpočet na památky a musea je proveden příliš sumárně a lakonicky, takže některé položky jsou nejasné. Zajímalo by nás věděti, která a kolik museí a archivů jsou ve správě státní. Soudíme, že náš stát kromě musea v Košicích, zděděného po maďarské správě, a malého báňského musea v Báňské Šťavnici a asi dvou drobných ústavů na Slovensku, nemá jiného musea ve své správě. Máme také v paměti, že Maďaři při evakuaci Košic proti všemu právu a mezinárodní zvyklosti odvezli všechny hodnotné věci z musea do Budapešti, a dosud nevíme, co se učinilo pro jejich navrácení do našeho musea, jehož památky byly kdysi získány z území našeho státu.