Předseda (zvoní): Dalším přihlášeným řečníkem je p. posl. Vičánek. Dávám mu slovo.

Posl. Vičánek: Slavná sněmovno! Budiž mi dovoleno několik poznámek k rozpočtu ministerstva školství a nár. osvěty. Veškeré výdaje státní na školství a osvětu tohoto státu činí slušnou částku 2 miliardy Kč, ovšem rozdělenou na rozpočty několika resortů. Na rozpočet ministerstva školství připadá z toho něco přes jednu miliardu. Uvážíme-li, že je to celá pětina státních výdajů a uvážíme-li dále, že přes velmi kritickou hospodářskou situaci našeho státu se zvyšuje rozpočet ministerstva školství o více než 60 mil. Kč, pak proti všem opačným tvrzením musíme prohlásiti, že náš stát na tomto úseku své činnosti nešetří, že nakládá na školství a osvětu lidu tolik, jako málokterý jiný z kulturních národů evropských.

Reklamoval jsem již při minulé rozpočtové debatě zvýšení položek, zejména na některé obory školství, nemáme tedy po této stránce celkem námitek. Jiná otázka jest ovšem, zda a pokud bylo a v budoucnosti bude těchto dvou miliard racionelně využito. Jsou to každoroční obrovské investice k rozmnožení duchovních a mravních hodnot národů tohoto státu, a právě proto, že jsou tak obrovské, nutno bezpodmínečně žádati, aby byly tyto investice rentabilní. Tato rentabilita se musí projevovati v rozvoji duchovních hodnot, vzdělanosti, mravnosti a ušlechtilé osvícenosti lidu.

Uznávám rád dobrou vůli a snahu školské správy, nemohu se však zbaviti dojmu, že zde není zdravého organismu, že je zde vleklá choroba organismu výkonného, která brzdí a často znemožňuje provádění dobrých záměrů a úmyslů jak zákonodárce, tak resortního ministra. Myslím, že naše školství prožívá těžkou krisi, neméně zlou a neméně nebezpečnou, jako ji prožívá náš stát ve smyslu hospodářském. Kvantitativně a věcně máme u nás školství vybaveno téměř dobře. Jsou sice místy nedostatky a závady, zejména v chudých, horských krajích, kde bez vydatné pomoci státu nebude možno vyřešiti palčivé otázky novostaveb a přístaveb školních, přece však většina našich budov školních snese dobře srovnání se zahraničními. V tomto směru bych měl pouze jedno přání. Ve školských kruzích se mluví hodně o stanovení jakéhosi jednotného typu školních budov, který by s využitím všech moderních technických vymožeností vyhovoval také všem moderním požadavkům školské hygieny a všem požadavkům ostatním. Souhlasím s touto snahou, poněvadž takové standartní vzorné plány budov školních by znamenaly zejména pro chudé venkovské obce značnou úsporu při stavbě, nehledě ani k tomu, že by tak bylo zabráněno provádění často naprosto nevyhovujících novostaveb školních na venkově, prováděných neodborníky. Musíme však bezpodmínečně trvati na tom, aby tyto jednotné plány vyhovovaly také po stránce stavebního nákladu, aby byly pokud možno nejlacinější, aby tak dnes již přetíženým komunám nebyla uvalována nová zbytečná břemena.

Žádám znovu důrazně, aby chudým horským obcím, zejména na Valašsku a Slovácku, kde jsou budovy školní namnoze v nemožném stavu, bylo vydatným příspěvkem státním umožněno odstranění alespoň nejkřiklavějších nedostatků v tomto směru. To by byla vnější stránka našeho školství. Jinak to však vypadá po vnitřní stránce. Stav je takový, že možno směle mluviti o těžké a vleklé krisi veškerého našeho školství od obecného až po vysoké.

Z řad pokrokového učitelstva tolikrát bylo patheticky voláno, že naše škola potřebuje klidu, klidu a zase klidu, aby se mohla plně věnovati svým povinnostem a plniti své poslání v národě. Souhlasím plně. Musím však rozhodně odmítnouti ničím nedoložené tvrzení, jako by to byli organisovaní katolíci, kteří jsou těmi kazimíry, kteří zneklidňují stále školskou hladinu a znemožňují tak práci ve škole. Ukázal bych rád, kdo jsou ti kazimírové, kdo jsou ti skuteční rušitelé klidné a plodné práce ve škole.

Naše školství je po řadu let, zvláště však v poslední době soustavně postihováno nesoustavnými, nepromyšlenými a nedomyšlenými reformami. Jsou zde skupiny teoretiků, málo obeznámených se školskou praksí, kteří si vzali za životní úkol kdejaký reformní pokus z ciziny přenášeti a vštěpovati na náš organismus školský. Nevycházíme ze samých reforem, zaváděných hned na tom, hned na onom úseku školském. Jsme samý pokus, samá reforma, nikdo neví dnes, co bude zítra. Že tato nejistota působí nejvýše zhoubně na klidný vývoj našeho školství, není třeba zvláště zdůrazňovati.

Nejsem proti reformám. Prohlásil jsem to jménem čsl. strany lidové v kulturním výboru v debatě o částečné tak zv. reformě střední školy. Jsem přesvědčen, že je třeba odstraňovati různé nedostatky a vady našeho školství, že nelze našich školních síní uzavírati novým myšlenkovým proudům a novým výzkumům o duševním i tělesném vývoji, krátce, že je třeba reforem.

Právě tak jsem však přesvědčen, že všecky reformní počiny musejí nezbytně vycházeti ze zdravé školské praxe a ne od zeleného stolu teoretiků reformní komise, kterým je ovzduší učíren a skutečné poměry a potřeby našeho školství neznámou pevninou. Máme dosti vynikajících a zkušených školských praktiků, máme dosti odborných časopisů, v nichž by zdravé a rozumné reformní náměty a návrhy byly řádně uváženy a posouzeny. Jsou tedy dány všecky podmínky k provádění školských reforem s vědomím a souhlasem celé veřejnosti a není třeba voliti nedemokratickou a neudržitelnou cestu překvapujících reforem anonymními reformními komisemi.

Jen tehdy bude ve školství potřebný klid, když bude možno rodičům znovu věřiti, že svěřují škole své děti a nikoliv pokusné králíky.

Také poměr mezi školou a rodinou není zrovna nejlepší. A řeknu otevřeně, že na tom nejmenší vinu nesou rodiče. Přes 12leté trvání našeho demokratického státu je stále ještě vysoké procento tak zv. pokrokového učitelstva, které nedovede najíti správný poměr k rodičům svých žáků a ujasnit si vedle svých práv také své povinnosti ke státu a jeho zákonům a nařízením a k obyvatelstvu, které podle demokratické ústavy je zdrojem a pramenem veškeré moci. A to je, myslím, nejhorší kapitola z budoucích dějin vývoje naší popřevratové školy.

Socialistické strany vrátily se podezřele lehce k Maria-tereziánské thesi, že škola je politikum, to jest záležitost státu. Při výkladu a provádění této these jdou pak tak daleko, že se nespokojují s velkým zájmem, který stát vskutku na stavu školství a lidového vzdělání má - a který i my katolíci loyálně přiznáváme - nýbrž vyhlašují docela jednoduše školský státní monopol se všemi důsledky a neobmezené právo vlastnické státu k veškeré mládeži bez ohledu na práva rodičů.

Jinými slovy: stav je dnes takový, že škola a všecek dětský školský materiál je výhradním prý majetkem státu, který, abych tak řekl, obhospodařuje docela neobmezeně a úplně podle své vlastní vůle nebo zvůle učitel jako zástupce státu. Všecka božská i lidská práva rodičů k vlastním dětem, k určování jejich výchovy, se prostě těmito dočasnými držiteli moci neuznávají. To jsou poměry prostě úžasné, k nimž aspoň my nechceme a nebudeme mlčeti.

Pro nás katolíky neexistuje žádný školský monopol. Neuznáváme a nikdy neuznáme oprávněnost zásahu státu do výsostných a posvátných práv rodičů. Za celou dobu trvání tohoto státu dokázali katolíci nesčetněkráte, že milují tento stát, že dovedou k jeho udržení a zabezpečení přinésti i největší oběti. Nikdy však nepůjdeme tak daleko, abychom následovali příkladu starých pohanských Foeničanů a obětovali Molochu státu své vlastní děti, neboť to je otázka naší víry, našeho svědomí.

Toto naše zásadní stanovisko by mělo býti konec konců již dávno známo jak odpovědným představitelům naší školské správy, tak i výbojným protikatolickým borcům z řad pokrokového učitelstva. Nejsme to my, kteří ruší mír a klid školy. Proto všecky výtky v tom směru nám činěné rozhodně odmítáme.

Místo "dílnou lidskosti" je dnes škola stále ještě bojištěm o duši dítěte, o duši celých příštích generací. Katolíci však tohoto boje ani nevyvolali, ani z něj netěží. Pro nás je to boj obranný, jsme k němu nuceni. Útočníky jsou páni s druhého břehu, na ně tudíž padá všecka odpovědnost.

Jako ilustraci k svým tvrzením uvádím tento případ: Obec Strání na Uherskobrodsku jest obec katolická. Veškeré žactvo až na jednoho je vyznání římsko-katolického. Až do nedávna začínalo a končilo zde vyučování modlitbou. Nový správce školy však svolal konferenci, v níž bylo většinou hlasů usneseno modlitbu zakázati s tímto kuriosním odůvodněním:

"Aby odstraněna byla příčina sporů a stížností mezi školou a občanstvem - aby přestalo obesílání učitelů v trestní záležitosti k vyšším úřadům - aby byl získán klid k plodné práci ve škole a odstraněna roztrpčenost - aby ani učitelé ani žáci nebyli nuceni k přetvářce - aby uvolněno bylo žactvo i učitelé z útlaku na jejich svobodu svědomí aby škola zbavena byla škodlivých starých zvyků". - Tedy, prosím, to si dovoluje v čistě katolické obci říci učitel, že náboženské úkony, které jsou i četnými výnosy ministerskými dovoleny, k jejichž konání nesmí býti sice nikdo nucen, ale v jejichž konání nesmí býti nikomu zabraňováno (Výkřiky!), tyto náboženské úkony nazval učitel bez ohledu na důsledky škodlivými, starými zvyky. (Hlasy: Co je to za patrona?) Přitáhneme si ho potom blíže na světlo.

Konečně, "aby byla škola osvobozena od škodlivého vlivu, jejž si v tomto případě osvojují někteří příslušníci církve nebo politické strany."

Tedy to bylo usnesení konference a pak byl poslán po všech třídách oběžník tohoto znění:

"Proto nařizuji: ode dneška ve všech třídách vyučování nebude začínáno ani končeno modlitbou. Dětem budiž vysvětleno, že vykonávání modlitby způsobem nápadným, vzrušujícím, teatrálním nebo hromadným působí nátlak na svobodnou vůli ostatních, a proto že byl upraven řád školní, podle něhož se nebude začínati ani končiti vyučování modlitbou ve škole, že však je každému svobodno vykonati svou modlitbu před vyučováním a po vyučování mimo školu, třeba doma nebo v kostele."

To jest vrchol rozumu takového přepokrokového pána. Vážení pánové, zdá se, že pokrokovému správci školy ve Strání není znám výnos Šustův o náboženských úkonech, podle něhož nesmí býti sice nikdo k náboženským úkonům nucen, v jejichž konání však nesmí býti nikomu jakýmkoliv způsobem a jakoukoliv formou bráněno. A co říci drzé neomalenosti takového pokrokářského vychovatele, který si dovolí v katolické obci nazvati modlitbu starým škodlivým zvykem a útlakem na svobodu svědomí žactva i učitelů? Bylo by možno se diviti, kdyby na takový tvrdý pokrokářský špalek přišli katoličtí rodiče s přiměřenou tvrdou palicí? Já k tomu nevyzývám, ale upozorňuji pouze, že to nejsme my, kteří takové boje vyvolávají, a že by školská správa měla se dostatečně postarati o to, aby do obcí čistě katolických nebyli dávaní lidé, kteří nemají ani dostatek inteligence, ani rozumu, jak si mají počínati, aby nevzbudili oprávněné pobouření celé obce proti škole. (Posl. Čuřík: Ale Šrámek to mohl napraviti, když byl ve vládě!)

Vy jste mohl také všelicos napraviti a nedělal jste nic, jen jste míval po koutech různé konference.

Kdo je ten, který vyvolává boj? Mají si katolíci dáti líbiti každou zvůli učitele-bezvěrce? Upozorňuji zdvořile na tento případ p. ministra školství, poněvadž jsem pevně přesvědčen, že není jeho úmyslem trpěti ve škole zvůli, anarchii a rozvrat.

Mluvil jsem na začátku o rentabilitě kulturních investic. Prosím za prominutí, že si dovoluji do značné míry pochybovati o účelnosti zvýšení položky na osvětovou činnost, jejíž výsledky se mně zdají býti naprosto neúměrnými se značnými částkami na ně vynakládanými. I zde musím upozorniti na zvůli některých činitelů, kteří své osobní názory a záměry kladou nad zákon. Mám zde jeden doklad. Měl jsem již jednou povinnost podati dotaz o činnosti krajského osvětového referenta v uherskohradišťském volebním kraji p. učitele Sotorníka. Tehdy ovšem podivnou nějakou náhodou se stalo, že p. učitel Sotorník měl daleko dříve vyřízení mého dotazu než já, že vlastně mu bylo svěřeno shánění materiálu pro odpověď ministerstvu a už dávno, než jsem dostal odpověď z ministerstva školství, psal mi tento pán celý obsah odpovědi p. ministra a jak celá ta věc dopadne. (Výkřiky čsl. lidových poslanců.) To je ovšem poněkud podivný postup a ukazuje to na velmi podivné poměry v té části ministerstva školství.

Mám zde něco jiného. Podle zákona o obecních knihovnách vybírají knihy vhodné pro obecní knihovny a zakupují je na návrh knihovníka místní knihovní rady. Krajské sdružení okresních osvětových sborů poslalo všem knihovním radám oběžník, ve kterém upozorňuje, že byl sestaven seznam tak zv. knihovního základu všech obecních knihoven, z nichž je uvedeno 50 knih. Až na nepatrné výjimky jsou to knihy dobré a vhodné. Jde však o něco jiného. V tom oběžníku se praví: "Přikládáme vám seznam 50 nejlepších knih, vybraných župním osvětovým sborem, které každá knihovna musí míti ve své knihovně do tří let." Dále se tam praví: "Při doplňování všech obecních knihoven budiž zařaděno těchto 50 knih do každé knihovny a nebudiž kupováno nic jiného, dokud se nevyčerpá pořadí první padesátky. Žádné knihovně nedostane se také podpory, dokud nebude míti úplného základu. Při všech revisích knihoven budou páni knihovní okrskoví dozorcové přihlížeti nejen k řádnému vedení knihovny, nýbrž i k jejímu obsahu a při každé revisi zjistí, zda má knihovna úplný základ, což výslovně v revisní zprávě uvedou a zapíší také chybějící čísla."

Prosím, to je něco, co přesahuje pravomoc takového krajského ústředí osvětových sborů a co je zřejmým terorem a porušováním zákona o pravomoci knihovních rad. Krajské ústředí osvětových sborů má právo a povinnost poraditi knihovníkům, kteří si častokráte nevědí rady při výběru knih. Nemá však práva nařizovati knihovním radám, které knihy mají býti zakoupeny a že tyto knihy musí býti odebírány prostřednictvím okresních osvětových sborů. Rád bych se zeptal knihkupců, co na to říkají, že se tu obchází živnostník-knihkupec a že se jednotlivci v okresních osvětových sborech zařizují po knihkupecku, poškozují tím knihkupce a vydělávají sami, že se musí všechny knihy odebírati prostřednictvím těchto referentů, a to jen ty určené a nesmí nikdo kupovati jiné knihy. Kdyby se knihovní rady opovážily plniti zákon a odvolávaly se na to, že podle zákona mají právo koupiti knihy, pak se jim nedostane podpory z prostředků státních, které vlastně na to jsou, aby byly dávány na podporu knihoven a nikoli na podporu překupníků nebo takových knihkupeckých zprostředkovatelů z osvětových sborů. Tato věc nesmí býti trpěna, a já se divím, že sdružení našich knihkupců ještě v této věci nezasáhlo. My aspoň nesneseme, aby osvětový referent, který má státem placenou dovolenou, zneužíval svého postavení a terorisoval knihovní rady a odpíral těm, které se budou říditi zákonem, podporu z částek státem povolených.

Ke konci jen několik poznámek. V rozpravě o státním rozpočtu pro tento rok přednesl jsem řadu požadavků na naši školskou správu. Žádal jsem předložení řady dávno již připravených zákonů školských - obvodové školy měšťanské, IV. třídy měšťanských škol, mateřské školky, zestátnění inspektorů, jehož se tito dlouho marně dovolávají, dále jsem žádal splnění nejpalčivějších personálních požadavků učitelů, profesorů a katechetů, započítání vojenské služby, které bylo slibováno po léta, ale dosud se v tom ničeho nestalo, prováděcí nařízení k požitkovým zákonům, započítání suplentských let profesorů v době války, kde jsou značně zkracováni atd. Konstatuji, že za celý rok nebylo z těchto oprávněných a školskou správou přislíbených požadavků splněno naprosto ničeho. Prohlašuji, že jsme s těchto svých požadavků neslevili ničeho a že na nich trváme v celém rozsahu. Proto o nich nechci znovu mluviti. Očekáváme, že školská správa aspoň v příštím roce projeví větší činnost v plnění svých slibů, předpokládáme však, že se bude přísně držeti cesty v demokracii jedině možné a schůdné, cesty ústavní - nikoli cesty starých císařských patentů a nařízení, jako tomu bylo při reformě střední školy. Máme plné právo to žádati. (Posl. Čuřík: Aspoň máte něco pro volby!) Pane kol. Čuříku, my nemusíme pro volby dělati žádné zásoby a ani vymýšleti takovou zásobu různých pomluv jako křesťansko-sociální strana pana Čuříka.

Čsl. strana lidová přeje si vroucně nejen politického, nýbrž i kulturního rozkvětu našeho státu, pro nějž náš lid tolik obětí přinesl a přináší. Žádáme pouze, aby stát, resp. státní školská správa měla dostatek porozumění pro spravedlivé požadavky katolického lidu, dosti síly k ráznému zjednání zákonitého stavu ve školství, ochraně výsostních práv rodičů a zabezpečení klidného, kulturního vývoje katolíků československých na solidní bási křesťanských zásad. Nechceme milosti, žádáme pouze jako dobří občané tohoto státu svá práva. (Potlesk.)

Předseda (zvoní): Dalším přihlášeným řečníkem je pan posl. dr Lukavský. Dávám mu slovo.

Posl. dr Lukavský: Vážená sněmovno! Ve specielní debatě rozpočtové, a to k rozpočtu našeho ministerstva školství a nár. osvěty chci promluviti o některých aktuálních otázkách především z oboru našeho národního školství.

Výnosem ministerstva školství a nár. osvěty ze dne 19. května 1930 byla zavedena rodičovská sdružení na školách národních a středních, jakož i na učitelských ústavech. Podle výnosu tohoto mohou také rodiče přejímati ve školním prostředí funkce, kterými by dětem prospívali. Rodičovská sdružení se zřizují vždy pro jednotlivou školu a mohou býti při něm organisovány odborné sekce. Zpravidla mají se pak ještě rodiče sdružovati podle jednotlivých tříd a pokud možno, má býti těmto sdružením přikázána ve škole místnost společensky upravená. Řádnými členy rodičovského sdružení jsou rodiče žáků příslušné školy nebo odpovědní dozorci žáků. Avšak mimo ně mohou se státi mimořádnými členy jiní přátelé školy. Rodičovský výbor se volí na rok a má pečovati o finanční prostředky, svolávati aspoň jednou za dva měsíce plenární schůze rodičovské a říditi pravidelnou činnost sdružení. Několikrát do roka, zpravidla ve dny a hodiny předem stanovené má býti umožněn rodičům přístup ke školnímu vyučování.

Jsme pro úzký, přátelský styk školy s veřejností vůbec a rodiči dětí zvlášť. Ale musíme varovati před tím, aby zřizováním výborů a přístupem rodičů do tříd při vyučování nebyl rušen normální vývoj školy. Každá škola podléhá místnímu školnímu výboru, který má zákonem vyměřenou kompetenci. Vedle tohoto úředního činitele byly u nás rodičovské besídky, které se osvědčily. Proč se mají u každé školy zřizovati ještě zvláštní výbory s kompetencí, která lehce může se křížiti s kompetencí místního školního výboru? A uvažme, kdyby všichni rodičové dětí té neb oné třídy navštívili do roka několikráte vyučování, zda to tomu vyučování prospěje! Škola především potřebuje klidu a nikoliv neustálého zasahování vnějších činitelů, kteří práci učitelovu posudky a i jiným způsobem vážně ztěžují.

Naše ministerstvo školství a národní osvěty zřídilo zvláštní studijní oddělení a komise pro školské reformy. Jsme pro školské reformy, ale v prvé řadě pro reformy vnitřní a zvláště odstranění veliké řady nedostatků, jimiž naše školství velice trpí.

Do svého reformního plánu zařaďuje také pokusné školy differencované. Není tajností, že u mnohých rodičů tyto pokusné školy vyvolaly veliké obavy a odpor. Do těchto pokusných škol jsou zařaďovány děti z určitého obvodu, ať rodiče chtějí nebo nechtějí. Ovšem není nikde zákonného ustanovení, jímž by byla tato povinnost vyslovena. Ustanovením § 11 zákona ze dne 13. července 1922 se vyslovuje povinnost dítěte choditi do školy vůbec, ale, kde dítě tuto povinnost plní, předepsáno není. Rayonováním školních obvodů má býti jen zajištěno, že všechny děti školní povinnosti skutečně též zadost učinily. Dítky mohou choditi do školy i mimo svůj obvod, ale potřebují k tomu povolení místní školní rady a toto je zase závislé na tom, nejsou-li jednotlivé třídy jí příslušející školy přeplněny. Ale i z jiných praktických důvodů je rodičům hodně ztíženo, aby své děti posílali do jiné školy než školy pokusné, kterou naše školská správa v určitém obvodu zřídí. Naše pokusné školy se zřizují na přání některé skupiny rodičů. Nemusí to býti většina, často většina se musí podrobiti menšině. Jak zkušenosti ukazují, ti, kdo s výchovou ve škole pokusné nesouhlasí, protestují u nadřízených úřadů, ale není jim to nic platno.

Pokusnictví v našich národních školách je věcí velice vážnou. Občané, kteří pokusnou školu vyvolali v život, nenesou žádné zodpovědnosti, ale velikou odpovědnost má naše školská správa a především její nejvyšší činitel ministr školství a nár. osvěty. Není žádnou tajností, že byly u nás pokusné školy, které skončily velice smutně. Nedivme se rodičům, že mají strach o své děti, neboť léta, která se pokusnictvím proti jejich vůli ztratí, se už nikdy nevrátí. Máme zprávy z věrohodných pramenů, jak a čemu se učí v těchto pokusných školách, a právě proto připomínáme naší školské správě, že musí zde postupovati s největší zodpovědností, s největší kontrolou a že sama musí míti určitý plán a nikoliv, aby se dala vésti tím neb oním učitelem. Pak však také je povinna tento svůj plán veřejnosti sděliti. Proti globální methodě jsou i z řad učitelských pronášeny vážné námitky. Zřizují-li se pokusné školy, mohou se zřizovati jen tam, kde je škola náležitě pomůckami a místnostmi vybavena.

Ministr prohlásil v rozpočtovém výboru, že předloží k veřejné diskusi novou zákonnou úpravu správy školské a organisace národních škol. Proč však nebyla předložena k veřejné diskusi osnova a metoda pokusných škol, jež se povolují?

Vyučování ručním chlapeckým pracem nesplnilo tak, jak se koná, nadějí v ně kladených. Především proto, že není postaráno na učitelských ústavech o řádné vzdělání učitelů v tomto oboru a že se staví v cestu i jiné vážné překážky v samé škole. Jestliže se naše ministerstvo nyní ptá, jak se osvědčují rodičovská sdružení, doporučujeme také, aby se zeptalo, ovšem přímo, učitelů, jak se osvědčuje zavedení chlapeckých ručních prací.

Zrovna tak je nutno se ptáti, jak se osvědčuje nynější vyučování občanské nauce, které se, jak sami učitelé potvrzují, zvrhá často v kazatelnictví. Na četných schůzích učitelských jsem slyšel, že občanská nauka jako samostatný předmět se neosvědčuje, nýbrž že má býti připojována jako integrující součást ke každému vyučovacímu předmětu.

Na obecné škole budiž základem trivium a vlastivěda na středním stupni budiž opět rozdělena na jednotlivé předměty: zeměpis, dějepis, přírodopis a přírodozpyt. Bolavou stránkou našeho národního školství je sloh, který se stal popelkou. Na vyšších stupních jest mu věnována jedna hodina týdně! I živnostníci a obchodníci, jak je viděti z četných projevů, si stěžují na vážné nedostatky učňů v tomto směru.

Pan ministr školství a nár. osvěty prohlásil v rozpočtovém výboru, že v komisi pro školskou reformu se pracuje především o nové úpravě učebných osnov pro školy měšťanské. Připomínám, že je nanejvýš naléhavá revise učebnic a to již na škole obecné. Nelze tam ponechávati článků, jimiž se budí, nebo posiluje třídní nenávist.

Ministr pokládá za nezbytnou brzkou novou úpravu správy školské a organisace národních škol a ohlašuje příslušnou osnovu zákona. Při tom musí býti také řešena otázka úhrady školního nákladu. Zde musí býti rozhodnuto o požadavku učitelstva o jeho postátnění, podotýkáme však, že setrváváme na svém zásadním odporu proti nacionální školské autonomii. Důvody své jsme vyslovili již mnohokráte a nikdo tyto důvody neseslabil.

Znovu opakujeme požadavky, tykající se zákona o obvodových školách měšťanských, čtvrtých tříd těchto škol, prováděcího nařízení k zákonu učitelskému, novelisace tohoto zákona, ekvivalentu pro učitele za resystemisaci provedenou u státních úředníků, funkčního přídavku řídících učitelů a ředitelů, nízkého honorování nepovinných předmětů, velkého počtu hodin zvláště ve třídách škol měšťanských, zákona o školách mateřských, úpravy poměrů učitelek těchto škol a to jak aktivních, tak pensistek, započítání vojenské služby učitelů do postupu a pense a j.

Prospěch a zdárný rozvoj našeho národního školství žádá, aby na místa inspektorů byli povoláváni jen ti, kteří mají příslušnou nejlepší kvalifikaci. Jakékoli jiné vlivy způsobí našemu školství takové škody, jež se nedají nahraditi. Byl vydán výnos, že může býti jmenován školním inspektorem jen ten, kdo se vykáže příslušnou administrativní praxí.

Je-li toto podmínkou u jednoho, nelze ji promíjeti u druhého.

Na naše hraničářské školy v poslední době se útočí se stran německých způsobem, že nelze útoky tyto přecházeti mlčením. Jestliže se na německé straně vzpomíná bez ostychu starých dob, jako to učinil pan posl. Hodina, tedy připomínáme my toto:

Za Rakouska jsme zřizovali své školy menšinové cestami křížovými, na nichž nepřehledná řada našich lidí utrpěla škody nenahraditelné. Tak v Mostě jsme žádali o českou školu r. 1882, ale škola byla zřízena až r. 1890. V Duchcově jsme začínali r. 1882 soukromou školou se 130 dětmi, v Ledvicích rovněž, ač tu bylo více než 300 dětí. V Teplicích jsme museli zříditi r. 1883 soukromou školu pro 219 dětí, ale přes to byli vypovídáni čeští rodičové z bytu a práce.

Veřejná škola tu byla zřízena v r. 1897, v Košťanech obdrželo 11 žadatelů o českou školu výpověď z práce a 7 z bytu, v Sobědruhách odmítla obec z téhož důvodu 30 žadatelům české národnosti domovské právo, v Bilině byli r. 1898/9 vypovězeni rodičové z bytu, kteří se přihlásili v žádosti za českou školu a ještě k tomu 4 si stěžující byli zavřeni. V Břežánkách bylo r. 1901 30 rodičů vypověděno z práce a 35 soudně vystěhováno na ulici, v Žatci byla r. 1897 česká soukromá škola vytlučena, v Ervěnicích dostalo r. 1897 35 z 55 žadatelů o českou školu výpověď z bytu, takže po čase činil počet všech soudních výpovědí tohoto druhu 120. V Březnici u Ústí n. L. bylo dáno na 160 soudních výpovědí z bytu českým rodičům, ale veřejná škola tu byla zřízena až po převratě. Dnes je v Březnici a v Ústí n. L. více než 700 dětí na českých školách. V Chabařovicích se odvážilo žádati 104 českých rodičů za školu, ale hned 11 z nich obdrželo výpověď z práce. V Trutnově byla otevřena česká veřejná škola teprve po 7 letech od podání žádosti pro více než 200 dětí. V Litoměřicích trval boj o českou veřejnou školu od r. 1883 až do r. 1912. Dnes je v Litoměřicích v českých školách přes 500 dětí.

Nejinak tomu bylo v jižních Čechách. V Liticích u Plzně, kde jsme měli r. 1890 většinu, jsme dostali českou veřejnou školu až po převratu, v Budislavi jsme se museli po mnoho let spokojiti školou soukromou, ve Zbuchu se přihlásilo do české školy r. 1909 217 dětí, ale škola byla zřízena až za republiky, v Líni stávkovalo marně více než 300 dětí.

Podobné byly poměry v Prachaticích, v Čes. Krumlově, ač tu bylo několik set českých dětí ve školách německých. V Čes. Budějovicích byli Češi ve většině, ale v důsledku censuálního systému neměli v obci takové zastoupení, aby si mohli zřizovati potřebné české školy. Zemská školní rada nerozhodovala o minoritních školách v sekcích, ale v plenu, ba nerozhodovala ani o soukromých školách.