Bylo mně uloženo, abych ve specielní debatě promluvil k rozpočtu ministerstva zdravotnictví a tělesné výchovy a ministerstva soc. péče.
Dříve než přikročím k rozboru některých rozpočtových položek, dovolte, abych s potěšením konstatoval, že právě tyto dvě knihy rozpočtových kapitol nás nejlépe poučují o pronikavé změně vládního režimu. Zdá se, že duch režimu občanské koalice, s nímž jsme se shledali ještě ve všech rozpočtových kapitolách na r. 1930, pomalu mizí.
Naše stesky a žaloby, které jsme proti oběma kapitolám státního rozpočtu ještě loňského roku pronášeli, na nedostatečnost dotování těchto dvou důležitých ministerstev, nevyzněly zcela na prázdno. Dílčí rozpočet ministerstva veř. zdravotnictví na r. 1931 vykazuje částku 157,171.400 Kč proti částce preliminované na r. 1930 146,771.399 Kč a je tudíž vyšší o 10,400.000 Kč.
Rozpočet ministerstva soc. péče zvyšuje se pak na r. 1931 o 41,113.786 proti r. 1930. Toto zvýšení považujeme sice za obrat k lepšímu, ale plně nás dosud neuspokojuje a naší snahou bude, abychom docílili takového dotování pro oba dílčí rozpočty, aby obě ministerstva mohla plniti svůj úkol na poli veřejného zdravotnictví a v sociálně humanní péči.
Sledujeme-li vývoj rozpočtu ministerstva veř. zdravotnictví, shledáme, že od r. 1926 projevuje se tendence stoupající ciferně či percentuelně ve srovnání s celkovou cifrou rozpočtu celostátního, jak patrno z následujícího přehledu: R. 1929 bylo preliminováno 144,771.872 Kč, t. j. 1·5%, r. 1930 146,771.339, t. j. 1·5% a na r. 1931 se preliminuje 157,171.400 Kč, což je zase asi 1·5% celkové cifry státního rozpočtu.
Zajímavé je, srovnáme-li výši částky v našem rozpočtu, věnované na zdravotnictví, s výší částky, věnované na zdravotnictví r. 1930 na př. v sousedním Rakousku. V rozpočtu Rakouska věnováno je na zdravotnictví v kap. 15. sociální správy 40,206.900 šilinků, což přepočítáno na naši měnu činí 190,982.775 Kč. Věnuje tudíž republika Rakouská na zdravotnictví pro svých 6,450.000 obyvatel o plných 33,811.375 Kč více, než u nás věnujeme pro 13,611.000 obyvatel.
V republice Rakouské je 10 let u moci vláda sociálně-reakční a jak číslice přesvědčuje, věnuje republika Rakouská na zdraví svého obyvatelstva nepoměrně více než republika naše. Rozdíl tento nejlépe vynikne, vypočteme-li výdaje na zdravotnictví v obou státech na jednoho obyvatele. Při tomto výpočtu se přesvědčíme, že Rakousko vydává na jednoho obyvatele našich 29·60 Kč, kdežto naše republika pouze 11·55 Kč. Vezmeme-li u nás za základ, t. j. 100%, částku 11·55 Kč, kterou vydáváme u nás na jednoho obyvatele, v republice Rakouské pak 29·60 Kč, seznáme, že republika Rakouská vydává na zdraví jednoho obyvatele o 156·28% více než naše republika, čili dvaapůlkráte tolik.
Veřejné zdravotnictví vykazuje v celém vzdělaném světě v posledních letech značný rozvoj. Nebezpečí válečná a poválečná plynoucí jednak z možnosti vznikání a zavlékání nákaz, jednak z celkového oslabení širokých pracujících vrstev obyvatelstva hrůzami válečnými, podvýživou a pod., ukázala na eminentní důležitost zdravotnictví ve veřejné správě. Proto v době poválečné věnují všechny státy zvýšenou pozornost veřejné zdravotní péči ve svých územích a spojují se ve věcech zdravotnictví se týkajících i na poli mezinárodním, na př. činnost Společnosti národů, mezinárodní smlouvy zdravotnické, neboť chápou význam nezbytného souručenství všech členů mezinárodního společenství v boji proti nemocem a ve snaze po zdravotním zdokonalení obyvatelstva bez rozdílu národnosti a státní příslušnosti. Obor veřejného zdravotnictví je velmi rozsáhlý a úřad, který je řídí, musí bráti zřetel na nesčetné okolnosti mající význam pro vznikání nemocí a jejich potírání, musí uvésti v činnost všechny složky účelné profylakse a therapie a musí i vhodnou propagandou upozorňovati veřejnost na význam a důležitost opatření zdravotní správy, aby zákroky se setkaly u širokých vrstev obyvatelstva s porozuměním. Pozorujeme-li vývoj veřejného zdravotnictví u nás, musíme doznati, že úkoly jeho rostou, a nesmíme též zavírati oči před skutečností, že úkoly tyto budou zmnohonásobeny novým nazíráním na úkoly veřejné zdravotní správy, novými výzkumy na poli vědy lékařské a novým způsobem našeho života, který přestává býti čím dále tím více idylou a stává se bojem kladoucím na fysickou a duševní zdatnost individua zcela jiné požadavky, než život dřívější.
Rozhlédneme-li se po oborech veřejného zdravotnictví, bude nás v prvé řadě zajímati otázka, jak se s úspěchem čelí nemocem, jak se čelí úmrtnosti, a to tím spíše, že u nás jako i jinde jedním z nejvýznačnějších zjevů populačních současné doby je nepřetržité ubývání porodnosti.
Po katastrofálním úbytku porodů za války dostavil se, jak je přirozeno, v letech 1920 až 1921 stejně náhlý vzestup natality, nestal se však trvalým, porodů ubývá dále. Na př. v Československu připadlo na 1000 obyvatelů r. 1924 26·49 případů narození, 15·35 případů úmrtí, r. 1926 25·18 případů narození, 15·58 úmrtí, r. 1927 23·85 případů narození, 16·03 případů úmrtí, r. 1929 22·9 případů narození, 15·5 případů úmrtí.
Pokles natality je zjevem smutným, uvážíme-li, že v naší republice zmírá každé sedmé narozené dítě.
Zkoumáme-li statistická data o příčinách úmrtí, shledáme, že kromě normálního úbytku obyvatelstva stářím nejvíce lidí v republice zmírá na záněty plic, tuberkulosu, choroby nervových a smyslových orgánů, na rakovinu a jiné zhoubné nádory a chorobami srdečními. Podle poslední statistiky z r. 1928, kterou mám po ruce, vykazován je počet úmrtí číslem 219.149. Z toho úhrnného počtu zemřelo na př. stářím 25.551 obyvatel, zánětem plic 23.681, tuberkulosou 23.231, chorobami nervových a smyslových orgánů 19.887, rakovinou a zhoubnými nádory 16.172, chorobami srdečními 15.800 obyvatel. Je viděti, že ze specielních nemocí potřebuje dnes nejakutnější pozornosti a nejintensivnější a plánovité péče potírání tuberkulosy, rakoviny a jiných zhoubných nádorů a nemocí nervových a srdečních.
Poměrně málo na 219.149 případů úmrtí připadá úmrtí nemocemi epidemickými, 8.593. Zajímavo je, že sebevraždou zahynulo v Československé republice jen asi o polovinu obyvatel méně než jich zemřelo na epidemické nemoci, t. j. 4.069.
Vzhledem k nedostatečnému počtu lůžek upozorňuji, že zákonem ze dne 9. října 1924, č. 221 Sb. z. a n., bylo vládě podle §u 257 povoleno 100 mil. Kč, z čehož má býti podporováno podle citovaného zákona zřízení léčeben pro pojištěnce, trpící nakažlivými nemocemi, zejména tuberkulosou. Částka 100 mil. Kč, která byla vládě citovaným zákonem povolena, měla býti podle mého názoru k tomuto účelu opatřena a příslušná umořovací a úroková kvota měla býti již vložena v r. 1927 anebo nejpozději v r. 1928 do rozpočtu. Není mně známo, že by zmíněná ministerstva byla se zvlášť horlivě o povinnost vládě již zákonem uloženou starala a že ministerstvu financí bylo vládou uloženo, aby výnosem z úvěrních operací byla zákonem stanovená částka 100 mil. Kč opatřena. Proto apeluji na pana ministra veř. zdravotnictví a soc. péče, aby se tohoto ustanovení zákona co nejdříve chopili, vešli ve styk s p. ministrem financí a dožadovali se bezodkladného plnění zákona.
Jsem přesvědčen, že pan ministr financí jako vždy položí otázku, kde vzíti peníze. Mám za to, že v tomto konkretním případě je odpověď velmi snadná. Nechť pan ministr financí zkusí jednati s Ústř. soc. pojišťovnou o kontrohování potřebné zápůjčky. Tato zápůjčka může býti realisována postupně podle etapového léčebného plánu a potřeby, neboť by běželo jenom o to, aby pro prvou etapu byla zcela nepatrná částka vložena do rozpočtu na úrokovací a umořovací kvotu. Mám za to, ujme-li se této věci energicky p. ministr Spina a pan ministr soc. péče dr Czech, že jejich krok bude rozhodně doprovázen úspěchem. Bude pak možno odpomoci katastrofálnímu nedostatku lůžek pro osoby tuberkulosní a osoby trpící jinými nakažlivými nemocemi, zejména také rakovinou.
Pro krátkost času nemohu se již podrobně zabývati nedostatky jednotlivých státních nemocnic, apeluji na pana ministra prof. dr Spinu, aby pokud možno co nejdříve byly již dobudovány státní nemocnice na Vinohradech, v Mor. Ostravě, v Bratislavě, v Košicích, v Mukačevě, Dětský Šrobárův ústav ve Smokovci.
Úbytek živých porodů v čsl. republice ve srovnání let 1928 a 1929 činí více než 11.000 živě narozených. Tento pokles porodnosti má též velký účinek na přirozený přírůstek obyvatelstva, poněvadž s ním ruku v ruce nejde pokles všeobecné úmrtnosti. V Čechách a na Moravě všeobecná úmrtnost r. 1929 stoupla. Slabý pokles na Slovensku a Podkarpatské Rusi tohoto vzestupu nevyvážil, takže pro republiku jako celek dochází k mírnému zvýšení všeobecné úmrtnosti činící rozdíl r. 1928 až 1929 asi 6.000 jedinců.
K této smutné kapitole chtěl bych ještě p. ministra upozorniti, že by se mohlo čeliti více úmrtnosti kojenců. Vysoká úmrtnost kojenců v tomto státě s vysokou porodností měla by být ministerstvu zdravotnictví výstrahou. Je to ostuda, že 17 států v Evropě má úmrtnost kojenců daleko nižší než my v Československu. Za námi co do úmrtnosti kojenců jde už jen Bulharsko, Maďarsko a Rumunsko; to není příliš dobré vysvědčení naší soc. zdravotní a populační politice.
V naší republice bylo od r. 1927 věkové rozvrstvení zemřelých osob takové, že ze 100 zemřelých dožilo se věku do jednoho roku 22˙8%, od 1 až 4 roků 6·6%, od 5 do 14 2·7%, od 15 do 39 21˙9%, od 40 do 59 15%, od 60 a více 40%. Pouze 2/5 úmrtí spadají do věku nad 60 let života, 28% zemřelých činí osoby dospělé mladšího věku a zbytek, téměř třetina všech úmrtí připadá na děti, především na děti mladší než rok.
Chceme-li snížiti úmrtnost kojeneckou vůbec, musíme se především postarati o nemanželské matky. Kromě pomoci ku porodu a jeslí, kam by dítě přes den mohly svěřiti v opatrování, více nevyžadují. Nemanželské matky a děti potřebují intensivní ochrany po celé těhotenství a jistě že celý rok po porodu.
Lituji velmi, že lidová strana a p. ministr Šrámek prosadili změnu zákona o nemocenském pojištění velmi zhoršující ustanovení proti dřívějšímu zákonu. Družky podle dřívějšího zákona měly v případě porodu nárok na pomoc při porodu, pomoc lékařskou, nárok na náhradu za pomoc porodní asistentky nebo lékaře, nárok na pomoc lékařskou pro kojence. To však bylo změněno na jejich úkor, neboť družka není podle změněného zákona rodinným příslušníkem. Že toto tvrdé, nekřesťanské ustanovení zákona nepřispělo k poklesu úmrtnosti kojenců, je samozřejmé.
Novelisací zákona o soc. pojištění byla občanskou koalicí r. 1928 zhoršena péče o matky a kojence tím, že naturální požitky u zemědělských dělnic, žen zaměstnaných v domácnosti mohou působiti zařazení pouze o jednu mzdovou třídu. Podle starého zákona byla šestinedělka z okruhu těchto pojištěnek odškodněna takto: podpora v těhotenství a šestinedělí 8809˙40 Kč, premie za kojení 445˙20 Kč, celkem 1.335·60 Kč. Podle "zlepšeného" návrhu občanské koalice nyní tyto matky se stejnými mzdovými a naturálními požitky dostávají: podpora v těhotenství a v šestinedělí 420 Kč, pro kojence 210 Kč, celkem 630 Kč, tudíž méně o 705 Kč.
Není tudíž divu, že jsme, pokud se výše úmrtnosti kojenců týče, na prvním místě. V žádném státě po světové válce se nezhoršila péče o kojence a matky. Tohoto primátu se zhostilo pouze zásluhou občanské koalice Československo.
Všechna data a úvahy z nich vyplývající nutí rozhodně všechny, kdož mají na mysli budoucnost státu a národa, aby uvažovali o úpravě sociálních poměrů porodních asistentek. Známý odborník porodnický dr Pachner v řadě svých publikací konstatuje, že naše ústavní porodnictví je dosud v plenkách. Uvádí, že z 360.000 porodů, jež máme ročně v republice, koná se nejvýše 15.000 v ústavech a že ohromná 95% většina porodů se koná v domácnosti a je svěřena z části porodním asistentkám. Při tom však hned podotýká, že rozložení porodních asistentek je velmi neúčelné. V městech je porodních asistentek nadbytek, na venkově, zvláště v chudých krajinách, jest jich nedostatek. Uvádí dále, že v historických zemích jsou okresy, kde 15% porodů se koná bez porodnické odborné pomoci. Čím neschůdnější kraj, tím je hůře postaráno o porodnickou pomoc.
Odpomoci tomuto nedostatku dalo by se jedině rayonováním obvodů porodních asistentek a zabezpečením porodní asistentky v tom směru, že by jí byl zabezpečen honorář určitého počtu porodů z jednotlivých rayonů, kterýžto honorář při chudých rodičkách byl by hrazen z veřejných prostředků.
Poukazuji na to, že hlavně v Německu a ve Švýcařích je mnohem lépe postaráno o sociální poměry porodních asistentek nežli u nás. Na př. v sousedním Sasku byly zákonem upraveny hospodářské poměry porodních asistentek a posledním zákonem jejich honoráře byly přizpůsobeny valutárním poměrům. Porodní asistentky v Sasku mají zaručený minimální příjem, jenž činí 1.500 marek ročně. Nedosahuje-li jejich příjem z povolání této výše, hradí se z veřejných prostředků nedostávající část. Rovněž je v Sasku zavedena úprava podpor zaopatřovacích porodním asistentkám nyní minimálně 250 ř. m., nejvýše 750 ř. m.
Jak jsem již řekl, je v zájmu populace, aby neudržitelné poměry porodních asistentek byly upraveny zákonem, neboť jsou celé kraje, zvláště horské a chudé, bez porodních asistentek a uvážíme-li, že pokud úmrtnosti kojenců se týče, vykazuje naše republika ze všech států evropských téměř nejvyšší úmrtnost, rovněž je žádoucno, aby byla zřízena stipendia pro žačky ústavu pro vzdělání a výcvik porodních asistentek, zvláště pak na Slovensku a v Podkarpat. Rusi a aby se postupovalo liberálně jak při řízení o osvobození žákyň od školného, tak při stanovení náhrady za ubytování a stravování v ústavech. Podle statistiky, kterou mám po ruce, je celkem v republice 10.938 porodních asistentek, z toho připadá 155 na 100.000 žen.
V souvislosti s úpravou poměrů porodních asistentek a opatření řádné pomoci při porodech poukazuji k tomu, že dosud není prováděn zákon ze dne 28. června 1929, č. 114 Sb. z. a n., o výkonu lékařské praxe, Podle tohoto zákona má býti v místech, kde bydlí větší počet lékařů praxi konajících, zabezpečeno poskytování první pomoci v každé době, zejména v době noční a o nedělích a dnech svátečních, aby měl vždy jeden nebo podle potřeby několik lékařů pohotovost. Příslušné nařízení může vydati po dobrozdání lékařské komory zemský úřad. Podle mých informací dosud toto ustanovení zákona provedeno nebylo, žádáme tudíž ministerstva zdravotnictví a školství, aby nyní po konstituování se lékařských komor učinila opatření, aby provádění tohoto ustanovení bylo zajištěno, ježto hlavně pro velká města potřebné ustanovení je nejvýše žádoucí.
Bývalý vládní režim značně zhoršil situaci osob, které jsou postiženy zejména tuberkulosou. Omezení v zákoně o sociálním pojištění, že naturální požitky mohou způsobiti zařazení u deputátníků o 2 třídy, osob zaměstnaných v domácnosti, čeledi hospodářské a učňů pouze jednu mzdovou třídu, než jakou odůvodňuje mzda na penězích, mělo za následek, že u tuberkulosních pojištěnců rekrutujících se z těchto řad byly velmi krutě sníženy peněžité dávky, což mělo za následek zhoršení celé sociální a hospodářské situace a výživy, neboť obdržela-li na př. před novelisací zákona osoba v domácnosti zaměstnaná na nemocenské podpoře při platu 180 Kč měsíčně a stravě za celý rok částku 3.869 Kč, obdrží nyní táž tuberkulosní osoba podle zákona "zlepšeného" občanskou koalicí pouze 1.825 Kč, tedy o 2.044 Kč ročně méně.
Stejně tak byli poškozeni tuberkulosní učňové, kteří požívali mzdy a byli zařazeni podle své mzdy do příslušné mzdové třídy. Vynětí osob mladších 16 let z pojištění invalidního a starobního považuji za zločin. Všechny tyto osoby nehledě k tomu, že v případě onemocnění tuberkulosou béřou o 60% menší podporu, jsou úplně vyloučeny z odborné sanatorní péče, neboť Ústřední soc. pojišťovna teprve v poslední době učinila rozhodnutí převzíti částečně vysoké náklady ošetřovací.
Také nemocenské pojišťovny nemohou pro finanční tíseň převzíti vysoké náklady za ústavní ošetřování, takže ty nejubožejší z ubohých, učňové trpící zákeřnou tuberkulosou, nejsou dnes vůbec odborně léčeni, ač právě v této době do učení nastupují hoši a děvčata, kteří v útlém mládí prožívali nejčernější hladová válečná léta, a bylo by tudíž především povinností zabezpečiti ústavní léčení těmto mladistvým osobám, neboť u těchto mladých osob jsou léčebné výsledky nejjistější.
Jaký je zdravotní stav této nynější mladé dělnické generace, dokazují tyto číslice: ze dvou velkých závodů v Praze bylo odborným lékařem prohlédnuto 160 učňů. U 65% byly zjištěny zárodky slabší nebo silnější tuberkulosy, 26% z těchto případů vyžadovalo by ihned ústavního ošetřování. U pomocnic v domácnosti ze všech hlášených případů onemocnění je 25% případů tuberkulosních.
S politováním konstatuji, že Československá republika se dosud nepřipojila ku státům, které zavedly obligatorní hlášení tuberkulosy.
Specielní debaty k rozpočtu ministerstva soc. péče rád bych použil také k tomu, abych se zmínil o sociálně pojišťovacích požadavcích našich soukromých zaměstnanců. Zákon o pensijním pojištění soukromých zaměstnanců z r. 1929 vykazuje řadu nedostatků, na které jsme poukazovali již při projednávání návrhů ve sněmovních výborech.
Jedním z předních úkolů novelisace starého pensijního zákona bylo upraviti důchody, zejména starým pojištěncům tak, aby v pensi nebo invaliditě mohli býti alespoň skromně živi a aby vdovy po úřednících nemusely výdělkem doplňovati si své nedostatečné příjmy od nositelů pojištění.
Ministerská komise, která byla pověřena úkolem připraviti novelisační materiál, navrhovala tehdy, aby na místo příspěvku, kterým stát doplňuje renty dělníků a který činí 500 Kč ročně, byla věnována z prostředků státu částka, která by v prvém roce činila asi 7 mil. Kč, stoupala by až na 27 mil., kterých by bylo dosaženo v 20. roce a pak by opět vymíráním starší generace klesala. Této částky mělo býti použito na částečné započítání nepojištěné doby starších pojištěnců. Jedná se o doby zaměstnání, které leží před 1. lednem 1909 a pro velmi početný okruh pojištěnců před 1. lednem 1920, pro všechny pojištěnce pak na Slovensku před 1. lednem 1923, čímž by se důchody dnešní zvýšily až o 5.000 Kč ročně.
Občanská koalice, která pochopitelně neměla dostatek pochopení pro potřeby pensionovaných soukromých úředníků a jejich vdov, tento návrh ministerské komise, podporovaný také naší stranou, zamítla, a tak jako v jiných případech jest úkolem nynější vlády staré chyby napraviti. Vypuštěním ustanovení o zákupu nepojištěné doby stal se pensijní zákon torsem a jsem přesvědčen, že kdyby bylo bývalo členům komise známo, že dojde ke škrtnutí ustanovení o zákupu nepojištěné doby, byla by bývala komise určitě vypracovala jiný systém dávkový. Jde však o to, aby zákon, který zmíněná již ministerská komise opět připravuje, byl v nejkratší době uskutečněn, aby ti, kteří toužebně čekají na zlepšení svého neutěšeného údělu, se tohoto zlepšení také dočkali. Aby se tak stalo, požádala již naše strana p. ministra soc. péče, aby naléhal na ukončení přípravných prací v ministerské komisi a na předložení návrhu oběma sněmovnám.
Práci komise naše strana pilně sleduje a jsme rádi, že pochopením obou interesovaných skupin, t. j. zaměstnanců a zaměstnavatelů, byly dány podmínky pro opatření úhrady potřebného nákladu mírným zvýšením příspěvků. Průběh dosavadního jednání v komisi pro novelisaci pensijního pojištění opravňoval k nadějím, že jednání povede k cíli.
V poslední chvíli, jak se dovídám, zástupci zaměstnavatelských organisací vyslovili veto proti ustanovení připravovaného návrhu zákona o částečném započítání nepojištěné doby v pensijním pojištění, kterým měla býti započítána také doba ztrávená v zaměstnání dělnickém.
To postihuje zejména ony kategorie vyšších zaměstnanců, pro něž byla doba dělnického zaměstnání nezbytnou průpravou, jako u dílovedoucích, mistrů, dozorců a pod. U těch nezapočtením nepojištěné doby dělnické nebudou přiměřeně upraveny důchody, ačkoliv oni i jejich zaměstnavatelé budou povinni příslušnou zákonem stanovenou kvotou na toto zlepšení přispívati. Účelem připravovaného zákona je zvýšiti dnes nedostatečné důchody a nároky starých pojištěnců. Započitatelnost nepojištěné doby je jen forma, jak by mělo býti toho účelu dosaženo. Proto je odpor zaměstnavatelských kruhů, který maří dosažení tohoto účelu, nepochopitelný. Vyloučení dělnické doby ze započitatelnosti postihne také krutě báňské zřízence a zaměstnance.
Ti před vstupem pensijního pojištění v platnost byli i jako dělníci pojištěni u provisorního oddělení bratrských pokladen a tato léta ztrávili, aniž by jim byla jakkoliv nahražena. Bratrská pokladna byla sice povinna až do skončení čekací doby v pensijním pojištění zachovávati těmto pojištěncům za stanovené příspěvky, které činily 30 Kč měsíčně, nabyté nároky, po jejím uplynutí však byla pojištěná léta ztracena, neboť z tohoto pojištění, které bylo rozvrhové, nebyla převedena žádná prémiová reserva. Záložní podíly, které podle pensijního zákona měly býti převedeny, z 99% neexistovaly.
Přímo kritická situace je na Slovensku a Podkarpatské Rusi, kde se pensijní pojištění uskutečnilo teprve v roce 1929 a kde tedy zaměstnanci získali v pensijním pojištění o 13 roků méně, než v zemích historických. Horníci, kteří zůstali v bratrských pokladnách, mají samozřejmě pojištěnou dobu nejen zachovánu, ale zákonem ze dne 11. července 1922, č. 242, i nároky zvalorisovány. Bude-li proto poskytnut z prostředků státu příspěvek na započtení nepojištěné doby, je záhodno, aby v prvé řadě byl použit na vyrovnání této nespravedlnosti.
Prohlašujeme, že se nevzdáváme pomoci státu, který má stejné povinnosti k úředníkům jako k dělníkům a když přispívá ze samozřejmé povinnosti k dělnickým důchodům, je povinen přispívati i k důchodům úřednickým, třeba v jiné formě, jak to úředníci žádají.
Splněním této povinnosti k nejstarším účastníkům pensijního pojištění nezvyšujeme jen životní úroveň invalidů, pensistů a vdov, nýbrž vykonáme i dobrý skutek národohospodářský.
Úpravou důchodů staropojištěncům umožníme pesionování těch, kteří pro dosavadní nízkou jejich výměru jsou nuceni dále vykonávati své zaměstnání, uvolníme místa novým silám a přispějeme vydatně k zmírnění nezaměstnanosti, která tak těžce v dnešní době hospodářské krise na soukromé zaměstnance doléhá.
Nepředstavuji si však, že doplněk pensijního zákona se obmezí jen na vyřešení otázky nepojištěné doby. Zmíním se o pensijním zákonu i jeho nedostatcích, které třeba odstraniti. Je nutno odstraniti obmezení maxima důchodu na průměr služebních požitků posledních 60 příspěvkových měsíců, které není ničím jiným, než zkrácením nabytých nároků a trestem za to, že zaměstnanec před nápadem důchodu vykazuje platový sestup. Pak jest zde otázka sestupu z úřednického pojištění do dělnického, která se nejvíce dotýká těch zaměstnanců, kteří z různých příčin, zejména průmyslových nebo zemědělských krisí, musejí hledati práci jako dělníci, na př. dílovedoucí, mistři, strojmistři a pod. Těm se v případech, že vykonávají zaměstnání jako dělníci déle než 24 měsíců, převádí premiová reserva na Ústřední pojišťovnu, která však nezajišťuje jejich v dřívějším pojištění nabyté nároky, ale podle ustanovení zákona podstatně je snižuje, nehledě ani k další újmě, která vzniká. Zde musí býti sjednána náprava, neboť nelze býti nespravedlivějším k zaměstnancům, kteří přechodně musí vykonávati práce dělnické, než osobám osamostatnivším se nebo k provdaným, které placením mírného uznávacího poplatku uchovávají si nabyté nároky, nebo které mají možnost dalším placením příspěvků pokračovati v pojištění.
Pak jsou zde ti, kteří nastoupili do pojištění u nás po 1. lednu 1919, to jsou zaměstnanci z různých ústředen nebo filiálek obchodních a závodů bývalých zemí rakouských, kteří léta placená v úřadovnách bývalého vídeňského Všeobecného pensijního ústavu vyjma úřadoven v zemích českých ztratili. O ty musí býti také postaráno buď mezistátními úmluvami nebo připravovanou novelou. Stejný zájem, jakému se těší mezi soukromým zaměstnanectvem pojištění pensijní, je i o pojištění nemocenské. Jak známo, měl býti současně s novým pensijním zákonem projednán i připravovaný návrh zákona o nemocenském pojištění zaměstnanců a je velkou chybou, že se tak nestalo. Existují mnohá ustanovení v pensijním zákoně, která se dovolávají neexistujícího zákona nemocenského, a jsou dnes mnohé náhradní pensijní ústavy, které právě pro tento nedostatek ani dobrovolně nepojistily pro případ nemoci své důchodce, ač v placených premiích je kvota na toto pojištění zahrnuta. Tento stav zaviňuje, že se v úřednickém pojištění s dávkami licituje, že je předmětem agitace, jak to vidíme dnes na Slovensku, že se poskytují výhody osobám v závodech rozhodujících o pojišťovací příslušnosti. Strana a její zájmové složky těžce nesou, že u dvou největších nositelů nemocenského pojištění pensijních pojištěnců neexistují dosud rozhodčí soudy, stejně jako neexistují v pojištění pensijním. Naše strana, která má kladný poměr ke všem požadavkům soukromých zaměstnanců, bude usilovati o to, aby zákon o nemocenském pojištění soukromých zaměstnanců stal se skutkem. Musí to však býti zákon, kterým nebude zhoršen dosavadní stav ani v dávkové části, ani v organisační, a jímž nesmí býti znehodnoceno toto pojištění tak, jako se stalo nemocenskému pojištění dělnickému.
Zákony soc. pojišťovací doplňují pak ostatní soc. politické, které jednak mají býti reformovány, jednak nově uskutečněny. Z požadavků těch sluší zmíniti se o reformě zákona o obchodních pomocnících, která je od r. 1923 slibována. Zákon byl reformován již ve všech nástupnických státech Rakouska. Jde o úpravu pracovního poměru soukromých zaměstnanců ve vyšších službách, o výpovědní lhůty, o dovolené, o služném v nemoci, o odbytném a jiných. Není dosud zákona o nedělním klidu v obchodech, není zákonné úpravy kolektivních smluv, pracovního soudnictví, a není vyřešena účast zaměstnanců na správě podniků. A nyní ke konci mi dovolte, abych při specielní debatě o rozpočtu ministerstva soc. péče alespoň několika slovy se zmínil o krisi pojištění nemocenského. Toto pojištění, které se rodilo koncem minulého století, kdy pomalu začal pronikati zájem o soc. pojišťovací zákonodárství, prožívá již 4 roky těžkou krisi. Příčin této krise je několik. Pro krátkost času nemohu probírati všechny a omezuji se proto jenom na nejnutnější fakta. Za více jak 40leté působnosti zákona vytvořilo si nemocenské pojištění na poli péče o zdraví dělníků neskonalé zásluhy a jenom neobjektivní a notoričtí kverulanti, ať už náleží do tábora buržoasního nebo Národní ligy, mohou tvrditi, že se soc. pojištění svému poslání zpronevěřilo. Svým vývojem dospělo nemocenské pojištění k jistému dávkovému normálu ať již v plnění peněžitém nebo naturálním a nevím, kdo by se opovážil dnes armádu 2 1/2 mil. lidí provokovati nějakou restrinkcí v pojistných dávkách a chtěl omeziti jakýmkoliv způsobem vymoženosti na tomto úseku soc. pojišťovacího zákonodárství. A nyní jsem u otázky, zda jsou nemocenské pojišťovny s to, aby dosavadní výši peněžitých a naturálních dávek udržely při pojistném, které bylo zákonem stanoveno. Stačí či nestačí dnešní základna pojistného? Nikoliv, nestačí. Strkali bychom hlavy do písku, kdybychom si chtěli namlouvati něco jiného. Vždyť to uznalo i ministerstvo soc. péče, které 300 nemocenských pojišťoven zvýšilo pojistné k návrhu Ústřední sociální pojišťovny a to na 5 i 6 1/2 %. V listech buržoasních stran se poukazuje velmi často na to, že se dříve vyšlo s 3%. Ano, vyšlo se s nimi dokonce dobře a vystačilo by se dál, kdyby nebylo světové války a jejích strašlivých důsledků, které velmi hluboko zasáhly až na kořeny nemocenského pojištění. Zapomíná se, že se tolik změnilo.