Ako ďalší doplnok k výkazu pána ministra o rozdeľovaní štátnych prostriedkov medzi zemiami uvádzam ešte toto zo záverečného účtu za r. 1929: Štát dáva na učiteľské platy zálohy. Menšinové školy sú štátné školy tak ako naše štátné školy na Slovensku. Tieto platy sú zabezpečené v rozpočte. Platy ostatného učiteľstva mnohonásobne vyššie sa uhradzovaly dosiaľ, ako je všeobecne známo, z pokladničných hotovostí. To sú t. zv. mimoetátné výdaje. Takto sa poskytujú i platy neštátnemu učiteľstvu na Slovensku. Dostáva zálohy na ťarchu udržovateľov škôl. Kvitujeme i to veľmi vďačne, že sme už raz dospeli k tomu, že učiteľstvo môže aspoň spokojne pracovať. Sme za to republike vďačni a kritizujeme-li, kritizujeme iné veci.

Štát dáva tedy učiteľské platy zálohove len neštátnym školám. Tieto činia do konca r. 1929 4.674,670.666 Kč, tedy viac než 4 a 1/2 miliardy. Z toho dostalo neštátné učiteľstvo české 2783 mil. Kč, Morava 1.454,500.000 Kč, Sliezsko 263 mil. Kč, Hlučínsko tak 12,500.000 Kč, neštátné školy slovenské 155,879.000 Kč, Podkarpatská Rus 5,429.000 Kč. Vzal som si zrovna neštátné školstvo k porovnavaniu, lebo štátné školstvo je v rozpočte zabezpečené, o to sa musí štát rovnako starať, tejto povinnosti sa štát nevzdáva a ju nepopiera. To sa robí. Preto tu ani nejdem porovnávať, koľko detí a učiteľov na štátné školy pripadá, aké obnosy tu a v historických zemiach. Ale keď sa vytýka a na oči vyhadzuje církevným školám na Slovensku, aké obnosy dostávajú od štátu, musím vice versa poukázať na to, ako prijdú tiež neštátné školy v historických zemiach k tomu, aby dostávaly o veľa väčšie miliardy?

Historické zeme dostaly na neštátné školstvo za uplynulé roky 4.513 mil. Kč a tytiež neštátné školy na Slovensku 156 mil. Kč. To sú 3·3 procentá z celkových záloh.

Neračte tu, pánovia, namietať, že malé je procento škôl, tedy že malé je i procento záloh. V Čechách sriaďujete školy pre 4 deti, na Slovensku sa tiesni niekde v triede 130 až 150 detí. Priemer na triedu v historických zemiach je 36, na Slovensku reciprok, 63, bezmála dvakráť toľko. Potřeba na školstvo, myslím, sa má stanoviť podľa počtu žiactva. To je jediný správny kľúč. Poslúžim štatistikou o tom, uvedenou na jednu bázu cieľom správneho porovnania. Počet žiactva na neštátnych školách na Slovensku v r. 1929/30 bol 302.448, na neštátnych školách v historických zemiach 1,229.838. Keby sme chceli rozvrhnúť 4 1/2 miliardy záloh na všetkých žiakov, ktorí boli účastní vyučovania na neštátnych školách tu i tam za minulých 10 rokov, bola by to trochu komplikovaná početná úloha, ale je to i zbytočná vec. Uspokojíme sa s počtom žiactva z posledného školského roku, ako keby toto malo zaplatiť všetky tieto dlhy za všetkých svojich bývalých spolužiakov, myslím, že počet pravdepodobnosti nebude sa ďaleko vzďalovať od pravdy. A tedy prichádzame k nasledujúcim zaujímavým číslam. Keby sme rozvrhli 4 1/2 miliardy záloh na jednoho žiaka neštátnej školy v historických zemiach, pripadá naň 3.673 Kč dlhov, na Slovensku, chvála Bohu, len 515 Kč, t. j. 1/7 z toho. V Podkar. Rusi ešte menej, 204 Kč. Riekol som chvála Bohu, ale musím riecť skôr žial Bohu. Tak vypadá distribucia štátnych prostriedkov medzi zemiami republiky! Proti týmto pomerným číslam absolutné cifry pána ministra srovnávané nie na podklade skutočnej potreby, nie podľa počtu žiactva, nemajú dôkaznej sily.

Vychádzajúc z tých istých dôvodov a výchovných principov, aké máme za katolícke školy ľudové, domaháme sa aj stredného školstva katolíckeho, ktoré bolo na Slovensku po prevrate via facti šmahom poštátnené. Evangelíkom bolo ponechané reálné gymnázium v Kežmarku a Prešove. Doprajeme im toho z tej duše, len sa domaháme i tu parity. Kláštorské gymnázium pod Zniovom je udržovane z milodarov a sbierok, ktoré boly jedným ministrom Slovákom oného času zakázané. Gymnázium toto s krásnou národnou tradíciou, ktoré i teraz vyplňuje medzeru v tom kraji, má 317 žiakov. Žiadame preň viac pochopenia so strany vlády.

Zmienim sa ešte o vysokých školách. Pán minister ako opozičník sa dožadoval slovenskej techniky pred rokmi ihneď. Ako minister ju odkladá na 15 rokov. Výkaz o tom, že v akom pomere sa hlásili študenti zo Slovenska o štipendiá, aby mohli študovať techniku, zase nás nepresvedčuje o zbytočnosti slovenskej techniky. Štipendiá sú štipendiá a technika je technika, tá je nielen pre študenstvo, ale mala by slúžiť celému národnému hospodárstvu Slovenska. Tá by mohla udržať kontakt nielen so študentmi, ale všetkými národohospodárskymi kruhy slovenskymi a preto my na techniku slovenskú nehľadíme len ako na jednoduchú školu, ale ako na potrebnú ustanovizeň, ktorá má Slovensku v jeho trampotách mnoho a dobre poradiť. (Potlesk.)

Pán kol. Slavíček veľmi zazlieval pánu kol. Rázusovi jeho výrok, keď porovnal terajší hospodársky stav Slovenska s predprevratovým. Riekol to tak skoro po ľudácky, že pred prevratom bolo lepšie. Žialbohu takéto výroky po shromaždeniach počuť. My sa usiľujeme a pracujeme, aby ľudia nemohli takhľa rozprávať, a celá naša kritika tu a inde smeruje k tomu, by takéto výroky nemaly podkladu. Myslím, že konáme tedy štátotvornú politiku a vykonávame kritiku s dobrým úmyslom.

Ja si dovolím tiež s kol. Rázusom porovnávať predprevratový stav a stav poprevratový Slovenska, čo sa týče školstva vysokého. Možná, že i ja tak zle pochodím, ako kol. Rázus, ale nech. Na veci to nič nemení. Pred prevratom boly na území Slovenska dve vysoké školy rázu technického, v Košiciach a v Banskej Štiavnici. 12 rokov po prevrate sa nám rieklo, že až za 15 rokov môže byť reč o slovenskej technike, keď Nemci majú dve!

My sa dožadujeme toho, čo už sme mali, trebárs to nebolo slovenské, ale slúžilo to územiu Slovenska, trebárs v rámci uhorskom. Predsa len využitkovaly sa tie vedy na týchto ústavoch získané v prospech zeme námi obývanej. (Tak je!)

Našej strane nemôže nikto vytknúť, že by sme boli otázku techniky zpolitizovali, alebo si práci za ňu vyvlastnili. Dožaduje sa jej celé Slovensko. Žiadajú ju straníci pána ministra - na schôdzach, žiada ju agrárna strana na schôdzach, ináč vraj neodhlasuje rozpočet, žiada ju agrárny klub - v klube, žiada ju jej rečník vo výbore, žiada ju živnostník vo výbore, ale keď som podal konkrétny návrh, aby sa z tých 900 milionov venovaných na vysoké školstvo vyhradilo pre slovenskú techniku ročných 6 milionov, všetci hlasujú vo výbore proti návrhu a budú hlasovať i tu v pléne. Nebol to návrh demagogický, žiadal som len skromňúčkych 6 milionov vyhradiť z tých 900 milionov, ktoré sú zabezpečené pre vysoké školy, žiadal som, aby sa nejaký ten fond nasbieral, veď prijde tá doba, že i pán minister uzná za vhodné, že už možno techniku realizovať, aby tedy ten fond bol nastrádaný.

I našiel som na túto techniku i na iné veci úhradu v rozpočte a tiež to nebola žiadna demagogia ani antisociálny návrh proti štátnym zamestnancom, keď som navrhoval zrušiť odmeny, keď dostávajú štátni úradníci bez rozdielu 13. služné. Našiel som tedy úhradu, táto otázka tedy nemohla robiť žiadne ťažkosti a keď prišlo k hlasovaniu o týchto návrhoch, všetci títo činitelia a všetky tieto strany potom hlasovaly za odmietnutie mojich návrhov a verím, že budú tak hlasovať i v pléne.

Ak kto zneužíva slovenskej techniky na agitačné ciele, aby vo vláde robila koaličnému ministrovi nepríjemnosti, tam doma, aby nenechala prvenstvo v rukách našich, je to strana agrárna. Dáme jej príležitosť, by pri hlasovaní dokázala, ako vážne berie svoje sľuby. (Výkřiky. - Místopředseda Špatný zvoní.)

Vážená snemovňa, neuspokojuje nás odpoveď dôvodovej zprávy, že úprava osobných pomerov učiteliek materských škôl neštátnych sa odkladá do uzákonenia návrhu o školách materských vôbec. Tento zákon sa sľubuje už 10 rokov a opatrovateľky živoria, ak to možno životom nazvať, z nevalorizovaných predválečných uhorských platov. Žiadame úpravu trebárs dočasnou novelizáciou zákona.

Stavovské požiadavky učiteľstva som spomenul vo výbore, nejdem ich tu opakovať, len znovu upozorňujem na to, že učiteľom vojakom sa krivdí za to, že konali vlasti službu vo zbrani. Sú preto v pôžitkoch zkracovaní. Žiadame urýchlene predložiť príslušný návrh zákona, tiež už viackrát prisľúbený.

Vážená snemovňa, podal som k rozpočtu celý rad pozmeňovacích návrhov, počtom asi 160. I keby sme nehľadeli na odhlasovanie rozpočtu ako na akt dôvery ku vláde, i tak by sme mohli odhlasovať rozpočet len s navrhovanými zmenami. Inak budeme hlasovať proti rozpočtu. (Potlesk.)

Místopředseda Špatný (zvoní): Uděluji slovo p. posl. dr Singerovi.

Posl. dr Singer: Slavná sněmovno! Když jsem v rozpravě o rozpočtu na rok 1930 s tohoto místa mluvil, dotkl jsem se některých ožehavých otázek, jejichž řešení se domáhají nyní již 12 let příslušníci židovské národnosti v republice, čítající přes 180.000 duší. Jedním z hlavních požadavků, jež jsem tehdy vyslovil, bylo, aby se nic neměnilo na konstatování důvodové zprávy v naší ústavní listině, že Židé v naší republice mohou se hlásiti ke své národnosti židovské bez ohledu na mateřský jazyk. Konstatuji s dostiučiněním, že vláda a zvláště pan ministr vnitra postavil se na půdu zmíněné důvodové zprávy a mravního nazírání na tuto věc. Pokud jsme rozuměli politické a novinářské rozpravě o sčítání národnosti židovské, uplatňovali čeští přátelé našeho stanoviska mimo jiné prospěch plynoucí pro československý národ, pokud se týká, obavu, že by české posice ve městech se smíšeným obyvatelstvem mohly býti poškozeny, kdyby se národnost židovská nesčítala. Přiznávám se, že argumentace, třebas by se zdála pro nás výhodnou, neodpovídá mravním předpokladům, jež nás přiměly, abychom uplatňovali dotčený požadavek. Jsem přesvědčen, že u většiny národa československého působil tu jistě také smysl pro svobodu svědomí, která je podle slov českého buditele jenom tehdy pravou, jestliže člověk svobodný hájí i svobodu svého bližního. Přál bych si tedy, aby uznání národnosti židovské jak co do předpokladů tak co do důsledků bylo hodnoceno nikoliv jako tah politické obratnosti, nýbrž jako skutek moudrý a spravedlivý.

Tyto oba hlavní rysy mám na mysli, jestliže dnes, kdy už rozčilení posledních týdnů odpadlo, zmíním se dříve, než přejdu k jiným věcem, o nedávných událostech pražských. Demonstrace vyvolané sporem o cizí filmy nabyly záhy rázu protižidovského. Byl poškozen židovský majetek a - co je horší - byla napadena židovská čest. Pan Mayer ze Štýrského Hradce jest arijský Němec, ale jeho výroky šly na vrub židovského občanstva. Nejsme bolestíny a neutíkáme od odpovědnosti, naopak hlásíme se věrně ke svému židovství. To však vyžaduje, aby s druhé strany se netvrdily o nás nepravdy a aby zejména tisk neživil v české veřejnosti protižidovskou zaujatost, toto dědičné zlo Evropy. Rádi vzali jsme na vědomí, že vláda nehodlá nadále trpěti dalších nepokojů a že se skutečně podle toho zachovala. Má-li však býti dán základ pravé a trvalé občanské svornosti, bylo by třeba, aby podle toho jednal i tisk blízký členům vlády, aby nepřinášel o židovském obyvatelstvu nepřesných zpráv, zejména však aby neschvaloval trestních činů, i když postiženými jsou občané židovští. Neboť takový postup poškozuje nejen zájmy obyvatelstva židovského, nýbrž stejně i zájem republiky.

Úterní řeč pana poslance Stříbrného nutí mne, abych několika slovy odpověděl na jeho vývody. Pro německé filmy demonstrovalo se v Praze proti Židům. Pan posl. Stříbrný remonstroval pro zahraniční zprávy rovněž proti Židům. Je zde patrně psychologická souvislost mezi onou demonstrací a touto remonstrací. Na protižidovských vývodech pana posl. Stříbrného nemění nic obrat o německožidovské propagaci, o německožidovských novinářích atd., neboť tento přívlastek má začasté tvořiti jakési alibi pro případ potřeby, ale na podstatě věci nemění ničeho. Mám naopak silný dojem, že vývody pana posl. Stříbrného zahroceny byly na druhou část tohoto dvojpojmu, tedy na atribut židovství. Jsem v tom utvrzen tím, že můj protipól, poslanec antisemitické strany německých národních socialistů, měl týž dojem, jak patrno z toho, že vesele přitakával panu posl. Stříbrnému antisemitickými výkřiky. Bylo by mi nepochopitelno, proč by pan posl. Stříbrný při uplatňování svých nacionálních snah pardonoval německé nacionály a německé národní socialisty, jejichž poměr k Židům je, jak panu posl. Stříbrnému je dobře známo, více než negativní. Chci podle pravdy konstatovati, že jsem neměl dosud příčiny pokládati pana posl. Stříbrného za antisemitu a zdá se mi, že se obrací na cestičku už dávno vyšlapanou, získati totiž nebo upevniti svou popularitu bonbonkem, který určitým vrstvám obyvatelstva alespoň na nějaký čas chutná. Jedná se mi tedy zde o to, aby bylo jasno.

Pokud se pak týče pana posl. Krebse, ujišťuji ho, že nemůže uraziti pražské židovstvo a nemám chuti se tímto hrdinským zastáncem hakenkreuzlerovského antisemitismu zabývati. Stačí konstatovati, že neomalenosti jeho směru jsou dostatečně známy v celém světě již podle různých klasických výroků representantů tohoto hnutí.

Dámy a pánové, dovolte, abych ihned v této spojitosti přešel ke kladné stránce celé otázky. Pokládá-li se za správné, aby se 180.000 duší hlásilo k národnosti židovské a aby se tím uplatnila číselně zvláštní národnostní skupina, ukládá to státu a jeho orgánům určité povinnosti. Již v minulé rozpravě zdůraznil jsem, že naše požadavky po té stránce jsou v podstatě nepatrné. To lze říci zvláště pokud se týká zemí historických, kde se rovnoprávnost celkem uplatňuje, ačkoli i zde jsou náběhy směřující hlavně v oboru hospodářském k zneprávnění židovského živlu. Mám tu na mysli dodávky státní, postup při pozemkové reformě a jiné případy, kde se rozhoduje podle volného uvážení. Hůře je tomu na východě republiky a to především na Podkarpatské Rusi. Stížnosti, které odtamtud přicházejí, jsou dvojího druhu a v podstatě jsem na ně upozornil v minulém parlamentním údobí. Jsou především rázu zásadního. Na Podkarpatské Rusi žije 80.000 občanů židovské národnosti, t. j. přes 14% obyvatelstva. Tato skupina má zde nárok na vlastní školství. Svaz hebrejských škol nebyl však dosud téměř podporován a vydržuje školy z obětavých sbírek. Jest nanejvýš politování hodno, že nebyla dosud zrušena potupná pro nás klausule ve zřizovacím aktu českohebrejského gymnasia, jíž se kuratorium gymnasia musilo zavázat, že nebude žádati podpory od státu. Jsou zamítány žádosti tohoto gymnasia, do jehož I. třídy je letos zapsáno přes 50 žáků a jež má celkem v dosavadních sedmi třídách 213 žáků, o podporu na učebné pomůcky a české knihy pro chudé frekventanty. Ačkoliv zemské zastupitelstvo podkarpatské povolilo loni značnou částku na tyto účely, nebyla částka ta v této zemi typické negramotnosti vyčerpána a zbytek z této položky věnován byl určitému novináři.

Tím se ocitáme u jedné z nejsmutnějších kapitol podkarpatských, t. j. u tisku, vydržovaného přímo a nepřímo ze státních prostředků. Tento tisk štve po několik roků soustavně proti židovským kulturním a sociálním institucím a používá v hospodářských věcech při získávání insertů a ze zamlčování rodinných tragedií prostředků, z nichž musí býti demokratickému občanu úzko, zejména když vidí tento tisk ve spojitosti s nejvyššími hodnostáři země. Před několika měsíci byli jsme svědky, jak v jednom z oněch listů byl potupen guvernér Podkarpatské Rusi dr Beskid za to, že prohlásil cosi o židovské bídě na Podkarpatské Rusi. Dr. Beskid řekl mimo jiné, že části židovského obyvatelstva vzhledem k malým možnostem výrobním a obchodním za nastalého vzestupu Rusínů, jimž pomáhají družstva, nezbude, než aby se vystěhovala. Zato byl dr Beskid v maďarském denníku zemského úřadu užhorodského pošpiněn, byl přirovnán k Faraonovi, jenž prý také chtěl vyhubiti Židy. Se vší rozhodností odmítám a odsuzuji tento útok na dra Beskida, třebaže s ním co do důsledků, k nimž došel, nesouhlasím. Děkuji mu však, že upozornil veřejně na bídu židovského obyvatelstva. Jsem přesvědčen a z celého kontextu vyplývá, že nešlo o projev protižidovského smýšlení, nýbrž o projev lidské účasti. Konstatuji, že uvědomělý židovský tisk v republice událost tu v tomto smyslu hodnotil a vyzval židovskou veřejnost, aby zasáhla organisovanou pomocnou akcí. Tím spíše pokládám já za svou povinnost upozorniti s tohoto místa, že je na čase, aby se něco podniklo se strany státu ve prospěch židovského proletariátu. Domnívají-li se úřady, že to přispěje k výchově židovských mas a k získání jistých živlů pro t. zv. státotvornou politiku, když rozmnožují zbytečné kořalečné licence, jak jsem již minule uvedl, anebo zvýšeným přídělem denaturovaného lihu, nutno to nazvati bankrotem poctivé politiky vůbec. To je cesta k znemravňování na jedné i druhé straně, jež je doplněna poměrem státních úřadů k židovským obcím náboženským.

Takovými prostředky se tedy nepomůže stejně jako jiným zjevem, o němž se v poslední době mnoho mluví a píše. Jsou to české školy v čistě rusínských vesnicích navštěvované výhradně židovskými dětmi. Mám plné porozumění pro žaloby rusínských politiků a kulturních pracovníků, kteří těžce nesou zřizování těchto škol, zatím co mnoho tisíc rusínských dět právě v nejchudších oblastech zůstává nezaškoleno. Mohla by se vzbuditi domněnka, že mají školy ty hráti roli, jako kdysi měly německé školy v českých krajích, a bylo by jistě na čase, aby se státní správa školská vrátila k tradicím Komenského. Jedině správným postupem by bylo, kdyby se jednotlivým skupinám dalo, co jejich jest podle zákona. Ale Zemský úřad v Užhorodě dusí židovské školství, aby měl židovský materiál proti Rusínům. To je neblahá školská politika, jež nebude míti dobrých následků. Říkám to ne proto, že by moji političtí přátelé na Podkarpatské Rusi byli snad zaujati proti českému jazyku. Naopak! Židé na Podkarpatské Rusi učí se bez rozdílu politického smýšlení rádi česky, a tak na př. vyučuje na hebrejském gymnasiu v Mukačevě několik českých profesorů celé řadě předmětů v jazyku českém. Ale toto zřizování českých škol v rusínských vesnicích, v zemi, jež má zaručenu autonomii právě ve věcech školských, jazykových a církevních, bude kdysi kamenem úrazu. Tato prakse jest nebezpečná a jsem nucen protestovati proti tomu, jestliže se židům z chvilkového politického rozmaru vnucuje úloha živé překážky pro dorozumění českorusínské. Rozhodně však se stavíme proti tomu, aby se židovští rodiče terorisovali tam, kde si pro své děti zřizují vlastní učeliště. To se stalo na př. v Toruni, kde byli židovští rodiče pokutováni za to, že posílali děti do moderní školy hebrejské a kde česká učitelka odváděla přímo tyto děti ze školy. To ovšem není důstojný obraz kulturní. Žádáme plnou podporu židovského národního a středního školství, jehož úkolem jest vychovávati židovskou mládež ku produktivní práci a k pochopení i konání všech občanských povinností v demokratickém státě. Žádáme, aby se věnovala pozornost výchově židovského dorostu tak, aby nespatřovala pouze v povolání obchodním hlavní cíl, nýbrž především v činnosti produktivní. Hlavním předpokladem kromě hmotné podpory je tu, aby rozhodování o těchto otázkách nebylo svěřováno důsledným a okázalým nepřátelům židovského obyvatelstva. V této souvislosti pokládám za svou povinnost poukázati na zdárný vývoj a výborné výsledky židovského reform. reál. gymnasia v Brně i tamní obecné školy, jež jistě zasluhují pozornosti ministerstva školství a přiměřené podpory zejména pro vystavění náležité budovy, ježto nynější místnosti jsou nanejvýše chatrné a nedostatečné. Také Pražská škola obecná připravuje s plným úspěchem početné žactvo pro občanské i střední školy.

Po stránce taktické je nejvýš na čase, aby administrativní úřady Podkarpatské Rusi dostaly se co nejdříve na koleje svého pravého poslání. Nejlepší zákony a instrukce jsou málo platné, když ti, kteří je mají prováděti, mají na mysli osobní a stranické zájmy a tkvějí myšlenkově v ovzduší dob a method, jež je dlužno pokládati za překonané. Byl to národně demokratický časopis užhorodský, jenž nazval podkarpatský režim semeništěm skandálů, afér a zločinů. Nebudu blíže rozváděti této zdrcující kritiky, k níž se pojí obdobné a souhlasné projevy jiných stran státotvorných. Snahou správy má býti sbližování všech státotvorných složek k rozumné a čestné spolupráci. Podkarpatský režim má zálibu v rozkládání státotvorných složek, v aranžování vzájemného ubíjení snah, jež by se při dobré vůli mohly snést a spolupůsobit ku prospěchu republiky. Provozuje-li se taková politika českými koaličními stranami, možno si představiti, jak se postupuje proti nám. Role podporovaného tisku redigovaného namnoze činiteli pochybné minulosti je přímo ostudná a může se státi osudnou, nenastane-li obrat. Není možno nadále strpěti, aby naši voličové za naprosté pasivity censurních úřadů byli v tisku blízkém Zemskému úřadu uráženi a podezíráni a aby se jim vyhrožovalo ztrátou existence anebo aby byla dokonce ohrožována jejich osobní bezpečnost. Mohu tím spíše proti tomu protestovat, že v našich řadách se po celou dobu nevyskytl nikdo, kdo by byl působil proti zájmům republiky a pravím, že bychom takových živlů nebyli strpěli. Máme právo žádat, aby ústava a zákony o svobodě přesvědčení se nadále v Podkarpatské Rusi nesuspendovaly a aby tam byla co nejdříve nastolena soustava odpovídající československé kultuře a civilisaci.

Konečně se musím bohužel zmíniti o poslední sensační aféře z Podkar. Rusi. Z novin jest známo, že se ve Velkém Berezném koná líčení, tak zv. rituelní proces proti dvěma zachovalým občanům užhorodským, kteří prý odebrali dvěma dětem krev "patrně pro účely rituelní" zaplativše každý 50 haléřů. Dotyčné děti, byvše bez jakéhokoliv nátlaku učitelem vyslechnuty, udaly, že si způsobily poranění jedno dítě sklem, druhé trnem. Podlehnuvše patrně různým vlivům, měnily často tyto výpovědi a byvše pak konfrontovány s dotyčnými obviněnými, prohlásily, že jich neznají. Matka dítěte odepřela připojiti se k trestnímu řízení, načež veřejný funkcionář rozšířil žalobu z původního lehkého ublížení na těžké ublížení těla. Spor se táhne již několik měsíců, ačkoliv jest zralý k rozhodnutí, t. j. k bezpodmínečnému zproštění zachovalých občanů. Soudce ve Velkém Berezném však líčení stále odročuje a zdá se, že vede spor určitým směrem odpovídajícím jeho mentalitě. Podle posledních zpráv bylo dokonce na učitele Pazuchaniče podáno oznámení pro podezření ze svádění ke křivému svědectví, a to opět četnictvem v Perečíně. Hoch Vasil Kosta, o něhož jde a jenž udává, že se poranil sklem, byl po svém výslechu dne 21. listopadu u okr. soudu ve Velkém Berezném udeřen soudním funkcionářem do obličeje, takže se zvrátil, spadl se schodou a do krvava se poranil. Pokládám za svoji povinnost, abych na tuto věc upozornil důrazně pana ministra spravedlnosti i p. ministra vnitra hlavně proto, že hrozí z toho nemalý skandál Masarykově republice.

A nyní dovolte, dámy a pánové, abych se krátce dotkl některých zjevů, jež svým dosahem a významem přesahují rámec republiky. Mohu to učiniti tím spíše, poněvadž jde o otázky zahraniční, v nichž si republika Československá svým stanoviskem zjednala nejen vděčnost svých židovských občanů, nýbrž i uznání celého židovského světa. Již na mírové konferenci a později v San Remu bylo Československo v řadě těch mocností, jež vyslovily souhlas se zřízením židovské národní domoviny v Palestýně, a na té linii setrvalo po celou dobu. Jest mi skutečným dostiučiněním, že politiku tu sledují i ostatní státy Malé Dohody a že to byl zejména jihoslovanský ministr Dr. Marinkovič, jenž v právě uplynulém zasedání rady společnosti národů svým mužným projevem potvrdil tuto orientaci v době, kdy po hříchu dělnická vláda Anglie dávala, jak se zdá, přednost sympatiím velkostatkářů a pogromistů před dílem židovských dělníků, měnících palestýnskou poušť v úrodné lány. Děkuji panu ministru Marinkovičovi za tento nový projev sympatií národa jihoslovanského, jehož poměr k židovskému obyvatelstvu odpovídá i jinak ušlechtilým tradicím svobody a práva.

Velmi nerad zmiňuji se v této souvislosti o případech hlášených z jiného státu Malé Dohody, velkého Rumunska. Postavení naší republiky a naše snaha prospívati jí vždy a všude, ukládá mi jistou reservu. To však nemůže vésti tak daleko, abych nevyslovil hluboké lidské politování nad postavením židovských občanů v Rumunsku. Stále se opakující pronásledování a týrání židovských lidí sledují českoslovenští Židé s velikým znepokojením. Vyslovuji vřelé přání, aby v Rumunsku v poměru k Židům zvítězila lidskost a spravedlnost.

S bolestným dojetím musím vzpomenouti žalostného postavení národně uvědomělého židovstva v dnešním Rusku. V našem tisku se mluví často o domnělé židovské vládě sovětského Ruska, ale málo kdo měl dosud odvahu prohlásiti podle pravdy, jak se věci mají. V sovětském Rusku, kde bylo druhdy hlavní jádro hnutí sionistického, jsou stoupenci národní myšlenky židovské krutě pronásledováni, ne že by se byli něčeho dopustili, nýbrž jenom pro židovské přesvědčení. Za několik roků bylo v ruských žalářích a na vyhnaneckých stanicích utraceno mnoho tisíc nevinných židovských lidí a mnoho tisíc jich dosud úpí v žalářních kobkách. Často slyšíme a čteme protesty různých korporací hájících lidská práva pronásledovaných. Pokud nepovznesou svého hlasu také ve prospěch židovsko-národních mučedníků v Rusku, zůstanou tyto projevy jednostrannými.

Je zvláštní, že v protižidovské zaujatosti libují si právě světové proudy extremistické. Jestliže sovětské Rusko hledá smutné vavříny v krvavém potírání židovské myšlenky národní, hledají hakenkrajclerovské výstřelky německého nacionalismu židovské odlišnosti ku pěstování a uplatňování rasové theorie, jež je hanbou XX. století. Nám Židům v Československé republice vytýká se s české strany často přílišný sklon pro jazyk německý. Nechci zde rozpřádati tento námět ani to, že se po této stránce přehání. Jisto je, že vědy judaistické jsou z největší části uloženy a přístupny v jazyku německém. Již minule upozornil jsem na nutnost českého učeliště rabínského, jež by umožnilo pěstování židovských věd a vydávání židovských vědeckých pomůcek v jazyku českém. Takové opatření bylo by účinnější a prospěšnější než výtky, jež se ozývají druhdy i z pohnutek ne právě vlasteneckých. Očekávám, že ministerstvo školství a národní osvěty ukáže pro tuto nutnost větší pochopení než dosud.

Konečně dovoluji si opětně upozorniti na neuspokojivý stav platného zákona o nabývání státního občanství, jakož i zejména na neuspokojivou praksi při rozhodování o žádostech sem spadajících. Bylo by proto nanejvýše nutno, aby ministerstvo vnitra předložilo v brzké době osnovu nového liberálního zákona, jenž by vysvobodil tisíce rodin z dnešního často zoufalého postavení.

Apeluji vřele na všechny strany slavné sněmovny, zejména pak na vládu, aby všem těm věcem, které jsem tu uvedl, věnovala pozornost. Osvěta a pokrok mají význam a jsou pravým požehnáním jenom tehdy, zasáhnou-li jejich funkce a účinky rovnoměrně všechny složky obyvatelstva. Dnešní rozpočet nehledí téměř vůbec ke skutečnosti, že v Československé republice žije židovská národní skupina 180.000 duší, jejíž valná část potřebuje naléhavě pomoci státní.

Budeme hlasovati přesto pro rozpočet, což činíme s nadějí, že této složce, jež koná plně své povinnosti, dostane se i jejích práv. (Souhlas.)

Místopředseda Špatný (zvoní): Uděluji slovo dalšímu řečníku přihlášenému v rozpočtové debatě, kterým jest pan posl. Hatina.

Posl. Hatina: Slavná sněmovno! Knihy mrtvých číslic státního rozpočtu na r. 1931, jimiž se ve specielní debatě obíráme, dotýkají se života téměř 14 mil. obyvatelstva tohoto státu. Za každou mrtvou číslicí všech kapitol našeho státního rozpočtu stojí zájmy těchto 14 milionů živých lidí Za klub čsl. strany národně-socialistické, k němuž mám čest náležeti, promluvila k různým kapitolám projednávaného rozpočtu řada mých klubovních kolegů a podrobila státní hospodářství pečlivému rozboru a objektivní kritice.