Velmi vydatný zdroj příjmů pro vysloveně humánní nebo sociální účely mohlo by si ministerstvo financí zajistiti tím, že by bez výhrady sáhlo na zisky z hracích automatů. Zisky z těchto automatů jsou velmi vysoké pro firmy, které je propůjčily, jakož i pro ty, kdož si je koupili na vlastní účet. Mládež se těmito automaty svádí ke hře. Lze-li si toho přáti či nikoliv, nechci při této příležitosti zkoumati. Ti, kdož udělují povolení k vystavení těchto automatů, posuzují tuto hru jako hru zručnosti. Jistě mnohý hráč dosti vyhraje. Ale jisté jest také, že většina mincí padá do mezery za hráčským prknem a nemůže ji vyhráti již žádný hráč. Proto můžeme s dobrým svědomím tvrditi, že při této hře jest větší část podvodem a že úřady tento podvod dovolují. Nezakáže-li se tedy tato hra a nelze-li odstraniti ani hráčské vášně, pak ať se aspoň udělá z nectnosti ctnost a zisky, ale bezvýhradně, buďtež odváděny výše zmíněnému účelu. Podle lidského předpokladu nezůstaly by tyto skřínky po takovém zasáhnutí jistě již dlouho viseti, poněvadž by držiteli neposkytovaly již žádného zisku, nabytého bez námahy a vypočítaného na lidskou slabost. Nuže, i to by byl užitek a podle mého míněni větší. Místo porad činy. V dnešní době se spotřebuje mnoho papíru. Cena se zřetelem na velice pokleslé ceny dříví bez zvýšení režie a mezd činí, jsem-li dobře zpraven, 3 Kč za 1 kg novinového papíru. V Německu stojí stejný druh asi polovici, třebaže tam jsou vyšší mzdy a dávky. Pro škody v lesích, způsobené bouří, nabízí se nyní mnoho dříví na zbrušování; včera mi bylo oznámeno, že brusírny chtějí platiti 35 až 45 Kč za krychlový metr loco dráha, před 2 lety platilo se ještě 80 až 120 Kč.

U piva se v minulém týdnu něco sebralo. Ještě v četných jiných továrních odvětvích jest nutno, aby státní moc něco pro sebe sebrala, aby aspoň v mnohých zcela křiklavých případech způsobila vyrovnání a jiné hodnoty a ceny zboží. Studijní komise k tomuto účelu zřízená měla by hojně vděčné práce a její práce by jí přinesla díky nesčetných lidí. Neboť svobodná hra sil, soutěž, jest přece často vytvořena tím, že četné firmy stejného druhu přísně prováděnými dohodami upravují jak výrobu, tak i cenu, ovládají trh a nenáležitě předražují zboží kupujícím. Dokud zůstane tento stav se svými špatnými důsledky, dokud se tím nezpůsobí zdravé vyrovnání, potud je to těžké poškozování národního hospodářství, které trvale zostřuje krisi. Dobré vlastnosti rayonování a úpravy výroby a snad i odbytu nemají býti naprosto zneuznávány, ale co přesahuje míru dobré hospodárnosti, jest nespravedlností a lichvou na újmu národního hospodářství, jednotlivce a státu. Byl-li kdy oprávněn boj a výčitky proti lichvářskému kapitálu, jest to dnes, neboť dnes můžeme ve všech evropských a zámořských státech konstatovati, že se dělají obchody za každou cenu, aniž se ve smyslu slušného obchodníka béře ohled na okolní svět. Co prospívá všem? Slušnost v obchodním životě, smysl pro spravedlnost. Všude tam, kde zásadně převládá tento stav, kde se proměňuje v činy zásada "jen vlastní já jest mým Bohem, mým vším", musí dojíti k anarchii. Asi mnoho lidí zapomnělo na podřízení se a sloužení jiným, a poněvadž se dobrovolně neobracejí nebo nechtějí obrátiti, bude zapotřebí tvrdého donucení, aby se tomu zase naučili. I panování bank, na které dnes všichni pohlížejí jako na věc přirozenou, bude musiti dříve nebo později býti silně omezeno, a pánům těchto ústavů, kteří dnes ovládají hospodářství států, bude dlužno tvrdým donucením připomenouti jejich přirozené povinnosti, sloužiti hospodářství. Kdyby byl tento duch pronikl do našich družstevních zařízení a kdyby tam působil, byli by již dávno byli smeteni, a to právem. Zde dlužno vykonati tak ohromné množství práce, že si každý, koho práce těší, může jen blahopřáti. Již dříve jsem pravil, že se lidé radí a tak těžce docházejí k činu. Domnívám se také, že u lože nemocného hospodářství jest příliš mnoho lékařů a že se nemohou dohodnouti na diagnose. Mezitím u nemocného choroba vzrůstá a možná, že se již nedá vyléčiti. Nebo snad lékařům tane na mysli trapná otázka, že není lékárníka, který by dovedl uvařiti vhodný lék? Nuže, politicky myšleno jest lidové zastupitelství takovým lékárníkem. Rozliční experti, organisace, znalci atd. jsou lékaři. Kde jest chyba, choroba, nedostatek dobré vůle? Pohlédněme na jedno opatření, které se zde uzákonilo. Nezřídka můžeme konstatovati, že některé samo sebou dobré ustanovení stává se špatným a neúčinným, poněvadž osobní, stranicko-politická a také národně politická úzkoprsost a neméně ohled na bankovní kapitál dobrou věc tak rozředí, že si člověk ke konci řekne: Bylo by bývalo lépe, kdyby se nebylo vůbec nic stalo. Nevyčítejte mi, že říkám-li to, neznám překážek, které ti nebo oni musí míti, poněvadž patří k té nebo oné skupině. Ach ano, myslím, že tomu rozumím. Stačí, když zde pomyslím jen na tantiemy, náhrady, sinekury a podobné, a již to pochopím. Ale když se to přehlíží a trvale se to trpí, stane se to vyznáním víry a pak nám nebude nikdy možno vkročiti na cestu pokud možno největší sociální spravedlnosti.

Co se pak stane? Snad se mi dostane i výčitky, abych se nestaral o věci, jež posouditi a oceniti přísluší socialistům. Ale přece se domnívám, že to dosud bylo a jest velké štěstí pro celé naše hospodářství, že náš konservativní venkovský lid má tak velký smysl pro spravedlnost a že si zachoval tak veskrze jemný cit vůči všem velkým, do nebe volajícím sociálním nespravedlivostem. Bez toho byly by naše vesnice dnes místy v rozkladu, bez toho byla by se naše družstva s celým svým požehnáním stala pro družstevníky tím jako ona, na která si stěžujeme. Kde jsou ještě ideály, tam jest také víra, a kde jsou obě, tam jest ještě i přátelství a tam jest ještě místo pro pohotovou pomoc a jest ještě cit pro sociální spravedlnost.

Dnes stojí tisíce drobných a také velkých sedláků před hroznou otázkou, začínají pochybovati, začínají ztráceti víru v primitivní sociální spravedlnost. Prosím vás, pomozte této skupině lidí v jejich nezaviněné nouzi, aby udrželi své síly budující kulturu, které ještě dnes mají. Neboť budou-li i ony ubity, pak běda státu a běda národu.

A jak dobře mohli by nám pomoci četní lidé, kteří jen kupují zemědělské výrobky. Dávejte přednost tomu, co zde doma vyrábíme v nejlepší jakosti, odmítejte zboží přicházející z ciziny, poněvadž i my ho máme dostatek. Řekněte nám, jaká zvláštní přání máte, a my se zařídíme na jejich výrobu. Kupujte zdejší tuk, domácí máslo místo méně hodnotného rostlinného tuku, kupujte domácí sýr místo drahého cizozemského, kupujte zdejší ovoce místo amerického a místo banánů ze států nám naprosto cizích; zkuste náš dobrý žitný chléb místo bílého chleba vyrobeného ze slámy a sta jiných věcí více.

Často se nám radí: Změňte hospodářství! Zajisté, my to můžeme učiniti, ale jelikož to je spojeno s velkým peněžním výdajem, můžeme to učiniti teprve a jen tehdy, když budeme míti jistotu, že tyto peníze nebudou vydány marně, že se více nezadlužíme. Musíme míti záruku, že nám pak také naše výrobky budou odbírány za přiměřenou cenu. Jinak jest změna výroby spekulací, která se jistě ve většině případů a po krátké době změní v přehmat, jehož již nelze napraviti. V zemědělství nedají se totiž prováděti takové zázraky, jako v průmyslu s jeho neomezenými technickými možnostmi. Náš Pán Bůh nedovoluje si tak beztrestně plésti se mu do řemesla. Změniti přírodu nemůže bohudík ještě nikdo, poněvadž jakost půdy, výše pozemků, podnebí atd. mají své určité zákony, jimž se člověk provozující rolnictví musí přizpůsobiti. On může zušlechťovati, zlepšovati, přivésti až k nejvyššímu výkonu, a to budiž uznáno odběrem a spotřebou; již tím by se mnoho pomohlo. Ministerstvo zemědělství, zemědělské rady atd. musejí stejně se starati o spotřebu domácích výrobků, jak to činí rozličné firmy, které se pokoušejí prodati jak své kvalitní výrobky, tak i bezcenný brak. Když vidíme, jak mnoho reklamy dělá Schicht mýdlu a rostlinnému tuku a kolik tato reklama ročně stojí - a zdá se, že se tento výdaj velmi dobře vyplácí, neboť konečně musejí jej zaplatiti také kupující - a když musíme viděti, že se našim výrobkům dělá reklama vlastně jen v našem drobném zemědělském tisku, kterého bohužel ve městech nečtou, tu se ovšem nikdo nemůže diviti, že se raději kupují hezky zabalené cizí výrobky, vychvalované s mnohým křikem a často s velmi malým obsahem, než stejně dobré domácí výrobky. Kdybychom poměrně mohli vydati stejně na reklamu výrobků domácího zemědělství, jako rozličné velké firmy, jsem přesvědčen, že všichni bychom byli velmi příjemně překvapeni. Při této příležitosti bych řekl ještě toto: Včera mi řekl jeden pán: "Nyní nemůžeme již jísti ani závin." Táži se ho: "Proč pak nemůžete jísti závin?" "Poněvadž se dá závin dělati jen z americké nesmíšené mouky." Odpověděl jsem mu: "Za války a v poválečné době nejedl jste také žádný závin?" "Jistě, proč pak ne," praví on. "Protože jste neměl americkou mouku." "Na to jsem vlastně ještě vůbec nepomyslil," praví on. Proto jest nutno, abychom i ve veřejnosti při každé příležitosti upozorňovali, že mnoho našich domácích výrobků má stejnou jakost jako výrobky dovezené z ciziny.

Zemědělství zchudlo a nemůže dnes sehnati tyto peníze. Ale s málo penězi mohlo by ministerstvo zemědělství a ministerstvo pro zásobování lidu dělati reklamu ve školách, v rozhlase, v tisku stále a vytrvale a mnoho by se získalo. Když by se částečně vyloučilo cizozemské zboží, mohla by ohromně vzrůsti domácí spotřeba, i pod heslem, jak to udělali ve Švýcarsku: "Nikomu na škodu, ale nám k radosti."

K národně-politickým věcem a k rozličným jiným otázkám promluví jiní kolegové z našeho klubu. Žádná strana nemůže si dnes v tomto státě sama pro sebe diktovati a snad ani pro národ, který má v tomto státě většinu, pro Čechy, není dobré, aspoň pro mnohé není dobré, chtíti diktovati. V oboru hospodářském a sociálním lze dobré vytvořiti jen v dobré dohodě. Stále pomýšleje na naše nouzi trpící hospodářství a na nouzi trpící jeho členy a na mnoho nouzi trpících lidí domnívám se, že nemůže býti příliš těžké najíti dobrou vůli ke vzájemné uspokojivé práci. Uvítáme s radostí, když jednotlivá ministerstva již nyní přikročí k tomu, aby kriticky pomýšlela, jak by bylo lze umožniti, aby rozpočet pro rok 1932 mohl býti o malou miliardu nižší. Pan ministr financí bude míti jistě těžký úkol, ale našemu chorému hospodářství musí se v nejkratší době značně odlehčiti. A to jest úkolem pro všechny lékaře, kteří konají svou praxi u lože chorého našeho hospodářství. Všichni si toužebně přejeme dobrého a trvalého výsledku.

Sociální péče pro zemědělství jest jedinou mzdou za jeho práci. Tato mzda se dnes neposkytuje. Vynořují se nejrozmanitější plány, jak mu pomoci. Budou to almužny, které u mnoha jiných jistě zase způsobí nepřízeň a závist. Proto nedávejte nám almužny, pomozte nám spíše ku přiměřené mzdě za naši práci a pomůžete tím ke splnění jednoho z největších sociálních činů. Od řečníků všech stran slyšeli jsme v posledních měsících jen blahovůli pro trpící zemědělství. Proto nemůže přece býti těžkým připraviti léky, které by churavému zemědělství a celému národnímu hospodářství přinesly zmírnění, vyléčení a zdraví. Miliony lidí ještě čekají a doufají. Běda, zklamou-li i tyto naděje! (Potlesk.)

Místopředseda Špatný (zvoní): Dalším řečníkem je pan posl. Mojto. Uděluji mu slovo.

Posl. Mojto: Vážená snemovňa! Stanovisko našej strany k rozpočtu ministerstva školstva mal som česť tlmočiť už v rozpočtovom výbore. Nech je mi dovolené vrátiť sa k niektorým svojim vývodom a k odpovedi pána ministra na ne a súčasne zmieniť sa o niektorých časových otázkach, ktoré sú dnes predmetom verejnej diskusie a nechutnej agitácie v súvislosti so sčítaním ľudu. (Čujme!)

Mal som v rukách leták Voľnej myšlienky, adresovaný na všetkých pokrokových občanov, na. ľudí dobrej vôle. Tento leták rozširuje miestné sdruženie Voľnej myšlienky pre západné Slovensko v Bratislave (Výkřiky posl. Šaláta.), istý F. Michal, rešpicient finančnej stráže na hlavnom nádraží v Bratislave.

Ešte máme v dobrej pamäti prestrelky na Slovensku exponovaných zamestnancov po prevrate. Nebyť tých, politické pomery na Slovensku by sa boly vyvíjaly snáď docela iným smerom. Nebolo by nastalo také rozladenie a rozvadenie, ktoré spolunažívanie Slovákov s Čechmi v tomto štáte tak veľmi strpčilo (Souhlas.) a dobré meno našej republiky v zahraničí tak poškodilo. Tieto poprevratové nechutnosti sa v týchto dňoch opakujú. Či v prospech republiky, či v prospech konsolidácie v tak tiesnivej hospodárskej situácii sa nachádzajúcej republiky, to nechávam na posúdenie rozvážnym činiteľom nášho politického a verejného života. Ja sa obmedzujem len na vyslovenie uprimného poľutovania, áno, dešpektu nad týmto počínaním, nad touto nechutnou, nezralou a nezodpovednou agitáciou, o akej na Slovensku do nedávnych čias nebývalo ani chýru ani slychu. Činím tak v mene dobrého vkusu.

Vážená snemovňa, čo sa na Slovensku politicky sožalo, to bylo siatím Voľnej myšlienky a jej exponentov, tak zv. pokrokových politických strán. Táto Voľná myšlienka neštíti sa ani lži, keď udáva počet ľudí bez vyznania v republike na 1 1/2 mil., kdežto vieme, že ich je len 725.000 podľa posledného sčítania. Ja by som sa s týmito smutnými zjavmi s tohoto miesta nezapodieval, keby Voľná myšlienka nemala svojich najhorlivejších propagátorov v stavovskej tlači učiteľov v historických zemiach. České učiteľské časopisy "Český Učiteľ", "Vestník moravských učiteľov" a "Škola Mešťanska" s horlivosťou lepšej veci hodnou unisono agitujú medzi učiteľstvom za vystúpenie z cirkvi. Toto mi dáva podnet k tomu, aby som sa tuná zapodieval s otázkou nášho školstva, v ktorom vychovávajú učitelia takýmto duchom preniknutí deti katolíckych rodičov. Títo rodičia hľadia na takého učiteľa s najväčšou nedôverou, odovzdávajú mu svoje dieťa do výchovy s najväčšou obavou a úzkosťou, lebo nemajú žiadnej záruky, že sa im dieťa vo škole neotrávi, podobným duchom nenapáchne.

V rozpočtovom výbore citoval som slová pána kol. V. Beneša práve zo spomenutého Vestníka o potrebe spolupráce rodiny so školou. Ako je tu za takýchto okolností spolupráca možná, keď delia učiteľa od rodiny celé svety. Rodičovské sdruženia by maly k tejto výchovnej spolupráci napomáhať. Nemám veľkých nádejí, že by sa vedela rodina nábožensky smýšľajúca sblížiť s učiteľom voľnomyšlienkárom. Každý pôjde svojou stranou. Vo výchove sa však nemôžeme uspokojiť s tým, aby každý ťahal za iný konec. Veľká zodpovednosť je na rodičoch, väčšia však na tých, ktorí úlohu rodičov prejimajú, a niemenšia na tých, ktori školstvo spravujú.

Rodičia katolícki volajú po katolíckej škole. Správa školstva nechce o tom počuť a pod tlakom pokrokových politických strán a starých rakúskych a uhorských liberálnych zákonov nanucuje katolíkom školu tak zv. neutrálnu dľa zásady: Nos legem habemus. Máme staré zákony, nepotrebujeme žiadnych poštátňovacích zákonov; nos legem habemus et secundum legem debet mori, my zákon máme a podľa zákona katolické školstvo musí zomreť. Voľnej myšlienke nejde o neutrálnu školu, ale jej ide zrovna o školu protináboženskú. Neutralitou sa len z počiatku chlácholí svedomie úzkostlivých rodičov, ale keď čas dozraje, ukáže sa taká škola v celej svojej podstate, takže dôsledkom jej vyučovania a výchovy bude vieru v Boha učiniť zbytočnou, ba nemožnou.

Pařížský "Temps" zo 4. januára 1925 píše: "Je jasné, že naprostá neutralita je možná snáď v teorii, ale nie v skutočnosti. Názory učiteľove a jeho osobnosť, i keď svoje myšlienky pred žiakmi tají a so svojou osobnosťou sa skrýva za nestranné výklady, majú vliv na smýšľanie a na svedomie dietok, vystavených najčastejšie bez protiváhy jeho vlivom."

A Bougle, profesor na Sorbonne píše: "Všeobecne vzato priznávam, že vyučovanie čisto neutrálné nie je možné na obecnej škole. Je nesnadno učiteľovi uspokojiť sa tým, aby za seba nechal hovoriť faktá, vždy buďto v tej alebo v inej forme vsunie do výkladu svoje stanovisko, chváli alebo haní, hoci len tónom hlasu, alebo posunkom, alebo chovaním." Inak pedagogom je to zbytočné dokazovať, každý dobre vie z vlastnej zkúsenosti, že učiteľ vytvára dušu žiakovu aj bez mnoho kázania na svoju tvár, na svoje podobenstvo, vdýchne doň dušu svoju a človek je stvorený, jak Písmo nám rozprávi.

Voľná myšlienka odcírkevnenie, zneutralizovanie školy len predstiera, ale pravý a konečný cieľ označil minister Viviani neobalene takto: "Hovorí sa o neutralite vo škole. Ale je už na čase povedať, že neutralita v škole nebola iným ako diplomatickou lžou a pretvárkou. Hovorili sme o nej, aby sme utíšili úzkostlivcov a bojazlivcov. Ale včul sa už o to nejedná a preto odkryjeme otvorene karty. Nemali sme nikdy iného úmyslu, ako vytvoriť protináboženské školstvo, protináboženské v účinnom, bojovnom smysle."

Toto je, vážená snemovňa, zreteľná a úprimná reč, takto by mali hovoriť odcirkevňovatelia, zobecňovatelia a poštátňovatelia školy od prvopočiatku, aby ich úzkostlivci a bojazlivci hneď poznali aj u nás.

Kam dospela odnáboženščená škola vo Francii, ktorú my vo školstve tak radi kopírujeme, ako sa zdiskreditovala, na to nám posvietia tieto dáta: V jedinom kraji Vendée bolo 14 štátnych škôl bez jediného žiaka, učiteľa však štát platil. R. 1920 oznámil minister školstva, že vo Francii je 1047 štátnych škôl s menej ako 5 žiakmi, 2522 škôl s 5 až 9 žiakmi. Církevné školstvo sa proti tomu vzmáha a má hojne žiakov. Tieto prázdné francúzské školy nám pripamätávajú štatistiku uvedenú pánom ministrom v rozpočtovom výbore o našom menšinovom školstve, o ktorej sa ešte neskôr zmienim.

Vážená snemovňa! Za pomerov, aké zavládly aj i u nás v pokrokových organizáciach najmä v historických zemiach - ale sa zlý príklad ujíma aj na Slovensku - stáva sa otázka školy podľa náboženského vyznania diferencovanej so dňa na deň aktuálnejšou, naliehavejšou. Katolícki rodičia, ale aj rodičia iných vierovyznaní, domáhajú sa takejto školy v mene svojho rodičovského práva... (Posl. Šalát: Za to platia dane!) Tak je!

Domáhajú sa takejto školy v mene rodičovského práva na výchovu detí a v mene demokratickej slobody. Na Slovensku, kde také školstvo máme, ide len o jeho zachovanie a zabezpečenie jeho existencie. S tým sa musíme, slávna snemovňa, uspokojiť; kým je dvojaké nazeranie na výchovu: názor tých, že náboženstvu do výchovy nič, a názor tých, že náboženstvo je podstatnou čiastkou výchovy, dotiaľ musí byť dvojitá školská sústava zachována (Souhlas.) a republika sa musí o všetko školstvo rovnako starať. Církevné školy nie sú nejakým prežitkom, sú ony vo všetkých kultúrnych štátoch sveta a v tých štátoch, kde sa demokracia nezvrhla v diktaturu, kde sa demokracie poctive chápe a spravedlive prevádza, tam štát nielen dovoľuje cirkvám vydržovať si školy z vlastných prostriedkov, ale vydržuje im ich sám. Tak je tomu v Holandsku, tak je tomu v niektorých kantonoch Švajciarska, kde ešte aj chýrna katolícka univerzita fryburská je vydržovaná štátom, tak je tomu aj v Anglicku. V týchto štátoch všetok školský náklad osobný i vecný snáša štát a obec. A tu máme súseda - Nemeckú republiku. A toto Nemecko nikto nemôže považovať za štát zpiatočnický. Nová ústava nariaďuje v §e 146: "Na návrh tých, ktorí sú za výchovu zodpovední, tedy v prevažnej väčšine prípadov na žiadosť rodičov, majú byť sriadené v obciach ich vyznania alebo ich svetového názoru." A § 149: "Náboženské vyučovanie je riadnym predmetom, vynímajúc školy bez vyznania a udeľované buď v rámci školského zákonodarstva, a to v shode so zásadami dotyčnej náboženskej obce." Toto je skoro ten samý systém, čo aj v Holandsku. Náboženstvu sa vyučuje na školách národných v prvom školskom roku po troch hodinách, v 2. až 8. školskom roku po 4 hodinách týždenne. V tom protestantskom Prusku bolo napočítané r. 1921 33.281 národných škôl, z tých evangelických 23.159 (69˙59%), katolíckych 8638 (26%), židovských 159 (0˙5%), t. zv. paritných, to by boly naše státní 1331 (4%).

Tak prosím, pánovia, toto osvietené Nemecko, z ktorého vyšlo toľko geniov, sa nehanbí udržať konfesijné školstvo. Takto riešily školskú otázku západné kulturné štáty demokratické. Na diktátorskú Italiu sa nejdem odvolávať, hoci by to bolo na mieste, lebo pokroková kulturná politika usiľujúca sa o školský monopol, je tiež nič iného ako diktát, proti ktorému sa veľmi rozhodne staviame.

My sme za školu demokratickú, ale nie za školu zuniformovanú, šablonovitú, nie za školu oktrojovanú. Každému doprajeme takej, akej si sám praje, ale žiadame, aby katolíkom bola dopriata taká, akú si oni prajú.

Pán kol. Moudrý v rozpočtovom výbore povedal, že škola je politicum. Sú to hádky starého dáta: škola ecclesiasticum, škola politicum. Nech si je politicum, ale politicum v tom smysle, že povinnosťou štátu je, starať sa o všetko školstvo hmotne, o výchovu v štátnom duchu, o hygienu, žiadať minimálné vzdelanie, aké má každá škola poskytnúť. Štátu patrí najvyšší dozor, ale nie právo zbaviť školu svetového názoru detí ju navštevujúcich. Nežiadame teda nič nesprávneho, nič protištátneho, nič nepokrokového a uznávame vo všetkom právo štátu až po prah svedomia.

Bude mi namietané, že tento školský systém by viedol k rozdrobeniu školstva.

Vážená snemovňa!. Nenamietate ničoho proti drobeniu školstva, keď ide o školy menšinové. Pán minister nám predložil vo výbore štatistiku menšinových škôl. Máme ich 49 s menej ako 10 žiakmi, 321 s 10 až 20 žiakmi, 204 s 20 až 30 žiakmi a 580 s viac ako 30 žiakmi. Pán kol. Hodina však uviedol mnohé prípady, že sa sriadila menšinová škola pre 3 až 4 žiakov. Na tieto školy sa vyhradzuje finančným zákonom na 10 rokov 280 mil. Kč. Tu sa nevolá po unifikácii, tu sa neprotestuje proti drobeniu škôl, lebo je prirodzené, že každé dieťa má byť vychované vo svojej materinskej reči. Ale práve tak prirodzené je, že každé dieťa má byť vychované vo svojom náboženstve. Keď Voľná myšlienka dosiahne takých úspechov, že bude obyvateľstvo republiky na 100% bezkonfesijné, potom môžu byť bezkonfesijné školy v republike tiež na 100%. Kým však je v republike bezkonfesijných len 5˙3% obyvateľov, hlásiacich sa k niektorej konfesii 94˙7%, dotiaľ nemajú práva strany s Voľnou myšlienkou do jednoho vreca dúchajúce oktrojovať t. zv. jednotnú školu akonfesijnú.

Na Slovensku máme všetkých národných škôl ľudových a meštianských 5944, z toho cirkevných 2413, tedy 61%. Nemáme sa prečo za ne hanbiť. Nemecko ich má ešte viac.

V rozpočtovom výbore som poukazal na to, ako sa rôzní povolaní i menej povolaní činitelia, žialbohu, usiľujú, aby toto procento bolo čím nižšie. Uviedol som na to konkretné faktá.

Pán minister všeobecne popieral, že by sa tu potlačovalo cirkevné školstvo. Z konkrétnych prípadov však, ktoré som uviedol, nepoprel ani jeden. Školská, ale i politická správa sleduje, áno, intenciu: keď chcú mať katolíci školu, to je luxus, nech si ju postavia sami, nech si ju vydržujú sami. Uvediem na to novší doklad, ktorý sa mi odvtedy do rúk dostal. Je to prípis okr. školského inšpektorátu v Dol. Kubíne predsedníctvu katolíckej školskej rady v Krásnej Horke, č. j. 3493/1930 (čte): "Dolný Kubín 26. septembra 1930. Predsedníctvu rímsko-katolíckej školy v Krásnej Horke. Zdvorile žiadam predsedníctvo rím. kat. ľudovej školy v Krásnej Horke o právoplatné usnesenie školskej stolice v tom smysle, že cirkevná obec, ktorá je zastúpená školskou stolicou, mieni zo svojich prostriedkov vystaviť a rozšíriť rím. kat. ľudovú školu v Krásnej Horke alebo nie. Usnesenie školskej stolice zo dňa 12. septembra 1930 nemôže byť právoplatným, už aj preto nie, lebo politická obec je nie povinná ani nesmie podporovať cirkevnú školu natoľko, nakoľko by to jej majetkové pomery nedovolily." To sa pán inšpektor mieša do otázky, o ktorej má rozhodovať krajinský úrad. "O tom som notárskemu úradu úplnú úpravu dal." To je znamenitý slovenský slovosled. "V páde, že cirkevná obec sa nerozhodne, a to čím prv, odpadne od prídelu zo sanačného fondu, čím len občania budú trpeť. Jestli sa ale cirkevná obec rozhodne, že z vlastných prostriedkov vystaví školu, vtedy nemá nároku na štátny a krajinský príspevok a náklad na novú školu nemôže byť do obecného rozpočtu uvedený. Odpoveď prosím hneď. Kollárik, škol. inšpektor."

Logika školského inšpektora je táto: ak rozšíri cirkevná obec školu z vlastných prostriedkov, nemá nároku na štátny a krajinský príspevok, ani náklad na novú školu nemôže byť do obecného rozpočtu pojatý. Ak chce rozšíriť katolícku školu obec politická, to sa jej zabraňuje, k tomu vraj nemá práva. A keby to predsa spravila, nedostane prídel z krajinského sanačného fondu. Jedným slovom, či tak, či onak, na katolícku školu niet peňazí. Kto má tú školu postaviť? Takto nám hynú školy, takto sa im odníma možnosť rozvoja. To je zámienka k zobecneniu školy. Obecná škola potom môže existovať v nezodpovednej budove aj na ďalej, to nevadí.

Pán minister uviedol ako dôkaz aj to, že na udržovanie katolíckych škôl prispievajú i udržovatelia pomerne najmenším procentom. To však pán minister neuviedol, že koľkým procentom v štátnych daniach prispievajú títo občania k udržovaniu škôl, tedy nekatolíckych, popri tom, že platia i svoje školy. Takéto porovnanie by bolo úplné a správné. Ja doplním výkazy pána ministra cifrou veľmi zaujímavou, ktorá nám posvieti na distribuciu štátnych prostriedkov na školské ciele jednotlivých zemi. Kľúčom tejto distribucie má byť skutočná potreba, počet žiactva a nie počet učiteľstva, ktoré môže byť náhodou zbytočné, ako sa jeden čas zbytočným ukázalo, keď bolo treba učiteľstvo v historických zemiach reštringovať. Pán minister uznal v laňajšej rozpočtovej debate, že na menšinové školstvo sme venovali nepomerne moc, 300 mil. Kč, na slovenské 80 mil. Kč. I pri tohoročnej debate uznal, že sme menšinovým školstvom saturovaní, že tento nepomer treba napraviť, srovnať. A predsa na vybudovanie slovenského školstva pamätá tento rozpočet zvýšením laňajších položiek len o 1,800.000 Kč, na menšinové školy zvýšením laňajších položiek až o 33 mil. Kč a okrem toho na ďalších 9 rokov zabezpečuje finančný zákon ročných 28 mil. Kč. (Posl. Šalát: My staváme školy maďarské!) Nie, pane kolego, pod menšinami sa rozumajú v praxi české menšiny v nemeckom uzavretom území. (Hlasy: Na Slovensku?) Neviem, koľko takých škôl sa postavilo pre Maďarov. Myslím, že veľmi málo, myslím, že to bude nula.

Na slovenské školy pán minister sľubuje len štátnu záruku na pôžičky, ktoré si majú udržovatelia sami amortizovať do 25 mil. Kč.

Myslel by som, vážená snemovňa, keď sa už taký zákon pripravuje, keď sa tu chce predsa čosi urobiť, aby sa slovenské školstvo postavilo, ten zákon by mal mať na zreteli zásady podobné tým, ktoré sú obsažené v zákone o stavobnom ruchu, kde je štátna podpora k stavbe rodinných domkov dvojaká: v podobe záruky a v podobe skutočnej podpory udeľovanej určitým procentom (2˙5%) na amortizačné splátky. Neviem, pán minister sa ešte o tejto veci obšírne nerozhovoril, len na krátko naznačil, že sa zákon pripravuje. Já by som snažne prosil pána ministra, aby sa zasadil celou svojou váhou vo vláde, aby ten zákon bol sostavený dľa možnosti podľa týchto zásad.

V prídele slovenskej samospráve sa na stavby škôl vôbec nepamätá, v štátnom rozpočte maličkosťou, obciam sa viažu ruky, aby nemohly cirkevné školy rozšíriť, všetko sa váľa na plecia cirkevníkov, ako by tí k štátnym daniam a obecným prirážkam ničím neprispievali.

Ja som len na to zvedavý, vážená snemovňa, čo by si počala školská správa, keby sa tak v jeden krásný deň všetky cirkvi na Slovensku razom zriekly svojich škôl a povedaly by: viac škôl nevydržujeme, nie je to naša zákonitá povinnosť. V zákone máme možnosť, ale nie sme povinni. Čo by si počal štát, keby musel všetky školy dosiaľ vydržiavané cirkvami nahradiť školami štátnymi, alebo by uvalil túto povinnosť na obce podľa platných zákonov? Kde by vzala štátna správa alebo krajinská správa alebo jednotlivé obce potrebné miliardy na zakúpenie budov od cirkví - lebo je to vlastníctvo cirkvi! - a miliony na vecný náklad? (Hlasy: Jednoducho to soberú cirkvi!) Myslím, že k takému zhabaniu budov by sa naša republika predsa len neodvážila. (Výkřiky.) Išlo by o vykúpenie, o tom som presvedčený, ale na výkup sú treba peniaze, k tomu sú treba miliardy. Nehovorím, že to štát bude habať bez náhrady, iba môže si zabezpečiť právo užitku budov na určitý čas, a tak v tých starých, nevyhovujúcich budovách budú ďalej pôsobiť nové obecné školy, a som presvedčený, že tento stav by potrval niekoľko rokov a potom bude dobre? Stalo by sa generelne, čo sa dnes robí v jednotlivých prípadoch. Ale čo by na toto všetko povedal pán minister financií? Rádo sa poukazuje na to, že sme pred prevratom slovenské školy vôbec nemali a včul ich máme tisícky. Kvitujem to vďačne a kvitoval som to aj vo výbore. Som rád, že je máme, ale snáď si nikto z pánov nebude vec predstavovať tak, že sme nemali ani školských budov na Slovensku a že už všetky tieto školské budovy vystavala republika. Treba sa tešiť sebe menšiemu nákladu, sebe menšej obeti, snášanej udržovateľom dobrovoľne, ku ktorej by bol inak viazaný štát alebo obec.