Při této kritické úvaze jsem nevzpomněl ještě toho, že, počínaje rokem 1931, máme v rozpočtu na 10 let určen mimořádný příspěvek na menšinové školství, který opět není malý; činí ročně 28 milionů korun. V 10 letech tedy pěkná částka 280 milionů korun. Nádherné české školní stavby jsou všem viditelné důkazy české školské politiky. Všeobecné veřejné obecné a měšťanské školy dostanou podle rozpočtu 156·2 milionu korun. Rovněž i z této částky obdržíme my Němci jen náš nepoměrně malý díl.

Při jednání v rozpočtovém výboru vznesla celá řada členů německých stran otázku, jaký jest skutečný podíl Němců na vedení státu a tedy i na správě školské, a na tuto otázku bylo i odpověděno. Při vší skromnosti můžeme však říci, že úřední odpovědi na německé dotazy neuspokojily v žádném směru německých žádostí. Požadavek německých úředníků jest nám však tak velikým a závažným, ideálním, materielním i sociálním problémem, že není možno nám zabrániti, abychom jej znovu ve sněmovně nezdůraznili. Pokud se týče osazení školské správy německými úředníky, musíme prohlásiti, že jest neudržitelno z ohledů ethických i kulturních, dáti si v ohledu kulturním sloužiti a dáti se spravovati cizí národností, nebo musiti jako úředník cizí národnosti sloužiti a ji spravovati. Z titulu "školní dozor" jest zařazeno 17·9 milionu státního nákladu proti 16·8 milionu výdajů roku loňského. To, co platí všeobecně o ústřední správě a správě školské, platí i o školním dozoru. Poukazuji tu jen na všeobecně známé německé požadavky, aniž se u nich déle zdržuji. Nemůžeme-li si nějak zvláště stěžovati stran počtu škol středních, učitelských ústavů, odborných a obchodních škol, musíme to však přece činiti stran vybavování těchto školských odvětví. Zatím co se pro obdobné české ústavy činí nápadně veliké výdaje pro jejich vnitřní vypravení, shledáme naproti tomu, že proti německým ústavům, jejichž počet, upřímně řečeno, jest úměrný německým požadavkům, se používá methody vyhladovovací, která činí život na německých ústavech velmi skromným. Velmi poučný jest pohled na rozpočet investiční. (Posl. Geyer [německy]: Srovnáme-li rozpočet s účetní uzávěrkou shledáme, že se povolených částek z veliké části ani nepoužije!) Zcela správně. Kdežto jednotlivé fakulty české university se stěhují do nových paláců, jsou němečtí studenti v Praze stále nuceni konati svá studia v ponurých středověkých stavbách. (Posl. inž. Jung [německy]: Poměry na pražské německé universitě, na naší jediné, jsou skandální. Čechové si budují paláce, kdežto němečtí studenti se posílají do stájí!) K tomu se ještě vrátím. Jak skandální poměry tu jsou, jest zřejmo z toho, že chemický ústav jest v místnosti, která donedávna sloužila za stáj, a že kriminalogický ústav jest v tmavé vlhké chodbě, jejímž jediným kusem nábytku jest starý červotočivý stůl. (Posl. inž. Jung [německy]: Krávy dvacátého století jako civilisované odmítají zdržovati se v takových chlévech.) Zcela správně. Stejně malý zájem projevuje stát o vědecké vzdělání německých studentů na fakultě lékařské. Celé stovky studentů se musejí spokojiti s jediným mikroskopem. Proti všem těmto závadám, kterých jsem tu jen několik uvedl a které zajisté jsou ostudou kulturního státu, vzneslo v pátek německé studentstvo jednomyslně opět co nejostřejší protest. Nadmíru četná účast studentů na tomto projevu dokázala, že jsou všichni hotovi postaviti se za své požadavky. (Posl. inž. Jung [německy]: Největší skandál je, že se tohoto projevu nezúčastnil žádný zástupce vlády.) Ano, ke každé malé schůzi venku na vesnici přijdou. Ostatně i české kruhy souhlasí, že tyto poměry námi zde líčené neslouží nijak státu ke cti.

Apelujeme však naposled touto formou na odpovědná místa. Místo lichých slibů chceme již jednou viděti činy a jest třeba okamžité pomoci. Zanikne-li i tento poslední výkřik bez odezvy, musí vláda ručiti za následky těchto nesnesitelných poměrů. Není přece možno, aby se vláda nesnažila velikou nouzi o místo zmírniti ani přístavbami, ani omezením přílivu cizinců. Na ministra školství dr Dérera obrací se proto naposled veškeré německé studentstvo naléhavým výkřikem: Jak dlouho ještě?

Na stavby vysokých škol a jejich vnitřní zařízení jest rozvržena na příštích 15 let částka 900 milionů Kč. Počínaje rokem 1931 bude do rozpočtu každoročně zařazena částka 60 milionů Kč. Tuto částku rozdělí ministr školství a národní osvěty v dohodě s ministrem veřejných prací a s ministrem financí. V tomto plánu se zajisté zračí veliká péče o vysoké školství pro příštích 15 let. Žádáme jen, aby aspoň nyní, při rozdílení tohoto nákladu na vysoké školy přihlíželo se co nejvíce k ústavům německým. Nesnesli bychom, aby se při rozdílení těchto 900 milionů Kč postupovalo podle starého způsobu rozdělování.

Neobyčejně bolestná kapitola pro nás Němce jest také záležitost nedostatečného podporování německé akademie hudby a výtvarných umění. Musíme znovu a znovu bojovati o hospodářskou existenci tohoto ústavu, protože stát neplní povinností, které vzal na sebe ve smlouvách o ochraně menšin, a protože samosprávné svazky nejsou pro nešťastný zákon o obecních financích s to poskytovati dostatečné podpory. Kdežto obě státní konservatoře v Praze a v Brně dostanou podle státního rozpočtu 4·6 milionu Kč, při čemž má státní národ ještě k disposici akademii hudby v Bratislavě, dostávající přes milion podpory z veřejných peněz, dostane jediná německá vysoká hudební škola republiky 300.000 Kč podpory, tedy sotva pětinu toho, co jí náleží podle klíče obyvatelstva. Odmítáme tento stav jako nás nedůstojný. Žádáme již pro rok 1931 dostatečnou dotaci a prosíme, aby se ve školském rozpočtu v tomto směru učinila ještě před jeho přijetím změna.

Stěžovali jsme velmi silně poslední léta na státní ceny pro umělce. I zde jest skutečnost, že proti 18 státním cenám pro české umělce jsou zde jen dvě ceny za německé výkony. Tento poměr 18 ku 2 při rozdělování státních cen jest stejně velikou národní újmou sudetských Němců jako těžkou urážkou německého umění. I zde musí se jinak projeviti národnostní konsolidace a vyrovnání, o němž se tolik mluví.

Jak si ostatně cení občanstvo německé ústavy, o které se stát takto stará, ukazuje případ, který se stal nedávno na německé zubní klinice.

Německá zubní klinika jest v Praze II., Štěpánská 18 a osoby tam zaměstnané byly od majora zdravotní služby dr Miloše Pučálky (od okr. doplňovacího velitelství Praha-venkov), bydlícího v témže domě ve třetím poschodí tak nepopsatelným způsobem ohrožovány, tupeny a hanobeny, že byly nuceny podati na něho trestní oznámení. Major Pučálka má ve zvyku, přijde-li domů a zdviž není volná, hlasitým křikem na schodišti, které jest silně frekventováno jako přístup k veřejné zubní klinice, německou zubní kliniku a tam činné osoby těmito slovy tupiti a ohrožovati: Rošťáci, němečtí blbci, špinaví němečtí pacholci, němečtí židi, nevychovaná banda německá, zatracená banda německá, já vás všecky vyfackují. Takové spílání se opakovalo častěji. Vrcholu dosáhlo v noci ze 4. listopadu na 5. listopad 1930. Dr Pučálka vzbudil bouřlivým lomozením a hlasitým zvoněním asi ve 24 hodin tam přítomnou sestru a vynutil na ní nebezpečným vyhrožováním, jako: "já vás zabiji, já vás vyfackuji" a nadávkami nejhrubšího druhu vydání klíče od zdviže. Po tomto výstupu šel dr Pučálka k domovníkovi, před kterým znova zopakoval dříve citovanými, i ještě horšími slovy, jako "německá prasata" a jinými výrazy, jichž nelze uváděti, urážky a vyhrožování německé zubní klinice. Dr Pučálka nemá žádného důvodu ani práva žádati na německé zubní klinice vydání klíče od zdviže. Zdviž jest přístupna se schodiště. Jelikož dr Pučálka bydlí ve 3. poschodí a zubní klinika jest v pátém a šestém poschodí, nelze nijak připustiti, že by dr Pučálka byl k tomuto jednání něčím přinucen. Chování majora dr Pučálky jest činem šovinisty, kterému jest zřejmě nesnesitelno musiti bydleti v témž domě s "německou" zubní klinikou.

Dosud nesplněna zůstala naše přání týkající se vysokých škol, naše návrhy na zřízení státní vysoké školy obchodní a hospodářské, zřízení báňské fakulty při německé vysoké škole technické v Praze, zřízení vysoké školy lesnické, zřízení vysoké školy výtvarných a užitých umění a dále zřízení zvěrolékařské fakulty a německé vysoké školy pro tělesná cvičení. Všechny návrhy leží v odborných výborech. Nestalo se skutkem ani resolucí slíbené zřízení vysoké školy obchodní a hospodářské jako oddělení pražské techniky. Jak velice jsme zkracováni ve vysokém školství, jest nejlépe zřejmo z nedávného opominutí. Studenti si dále musí opatřovati své speciální vzdělání v cizině a mají po návratu ještě ohromné potíže při nostrifikaci vysvědčení. Máme-li pak nějaké ústavy, jsou jejich životní poměry tak stísněné, že rozhořčení nad tím již dávno se rozšířilo do širších vrstev, než kterých se to přímo týká. Rozhořčení to pak jest stejně veliké v soudné cizině jako u sudetských Němců samých.

Již když jsem mluvil o středním školství, nazval jsem tento způsob jednání s našimi německými ústavy methodou vyhladovovací, které se proti nám používá v oboru školském. Jest to pokus, co ještě z kulturních zařízení máme, finančně co nejvíce zkrátiti. Potřebujeme jen zpracovati si náklady na vysoké školství pro r. 1931 podle národnostního klíče, abychom poznali jasnou mluvu číslic, jak jest tato methoda zřejma i v investičním rozpočtu.

K první methodě, zřejmému ničení kulturního majetku, na př. rušením škol a školních tříd, ke druhé methodě, vyhladovování zbytku našeho kulturního majetku, připojuje se methoda třetí, methoda vykonávání vlivu, záležející v tom, že se nám bere z rukou právo vlivu na ten zbytek škol a kulturních zařízení, který nám zůstal. Omezuje se nám stále více právo účastniti se správy našich škol. Moje interpelace ministrovi školství a národní osvěty o jazykových právech našich správ středních škol byla zodpověděna přímo zdrcujícím způsobem. Úmysl sledovaný všemi těmito methodami se nám objeví, shledáme-li, že řediteli našich středních škol jsou čím dále tím více jmenováni cizinci. Z 84 ředitelských míst na středních školách, z nichž 10 jest neobsazeno, což se také nepatří, jest 12 ředitelských míst na německých středních školách uděleno cizincům. Z 84 míst jest tedy 62, t. j. 73·8% v německých rukou, 26·2% těchto míst jest v cizích rukou nebo neobsazeno. (Předsednictví převzal místopředseda Taub.)

Nemusím snad zvláště připomínati, že i ve všech ostatních kapitolách školského rozpočtu jsme stejně jako v těchto zkráceni: 16·8 milionu Kč, které jsou určeny na kulturní styky s cizinou, slouží hlavně jen vybudování styků se slovanskými kulturami; sociální péče o studenstvo, vyžadující 11˙2 milionu, prospívá jen zcela nepatrnému dílu německých žadatelů, peníze pro umění jsou umění německému téměř nedosažitelné, vzpomínám tu jen bídy našich německých divadel, výdaje na výchovu lidu prospívají nám jen nepatrně.

Hlavní příčina tohoto bědného stavu jest v tom, že ustanovení o ochraně menšin, která, byť i jsou pro nás dostatečná, by nás přece aspoň poněkud uchránila od těchto škod, byla zařazena do ústavní listiny československého státu tak, že se jim může dáti jiný smysl, neboť byly připojeny dodatky, kterými se svěřilo provedení těchto ustanovení pouhému zákonodárství nebo dokonce jen nařízením úřadů. Tím se stalo, že se provedlo co nejvíce toho, čím se nám mohlo hlavně kulturně uškoditi. Jest tu snaha učiniti nás neschopnými toho, abychom v tuhé soutěži života s ostatními obstáli. Zvláště se to ukazuje na státním zákonodárství, většinou na tom, které upravuje poměry hlavni skupiny našich kulturních zařízení - na nižších školách. Připomínám jen zákony ze dne 3. dubna 1919, č. 189 Sb. z. a n., ze dne 9. dubna 1920, č. 292 Sb. z. a n., a ze dne 9. dubna 1920, č. 295 Sb. z. a n.

Abych podal protivu této české školní politiky, poukazuji opět na praxi školského zákonodárství za starého Rakouska. Poukazuji na ni i proto, že v kulturní rozpravě rozpočtového výboru jeden kolega, vládní Němec, našel vysvětlení pro výstřelky české kulturní politiky v kulturní politice starého Rakouska. Rakouský říšský zákon o obecných školách ve shodě se zákony zemskými upravil ve svých nejdůležitějších paragrafech zřizování obecných a měšťanských škol a základní zásady jejich finančního udržování. První ustanovení mluvilo o tom, že se škola má zříditi všude, kde jest podle pětiletého průměru v okruhu jedné hodiny více než čtyřicet dětí, které musejí navštěvovati školu vzdálenější čtyř km. Kromě toho ustanovil zákon naprostou nutnost, že se má, navštěvuje-li jednu třídu přes 80 dětí, zříditi třída druhá a dále že se má v každém školním okrese zříditi škola měšťanská. To tedy byl základ nuceného zřizování škol. Nikdo se tomu nemohl vyhnouti, ani úřady, ani ti činitelé, kteří mají zákonnou povinnost zřizovati školy: školní obec, školní okres a země. Nejdůležitější činitel tu byla obec, která se musila starati o přístřeší pro školu a pro její udržování po stránce hmotné. Obec se mohla se svými školskými požadavky obrátiti na úřady, z nichž žádný se nikdy neodvážil jich odmítnouti, byly-li založeny na zákonném podkladě. Každá národnostní skupina měla ve starém Rakousku možnost, dostati své vyvinuté školství. Úřady nemohly úmyslně školské požadavky odmítati, neboť, jak jsem již zdůraznil, musily se ujmouti zřízení škol, byly-li tu zákonné předpoklady. Ostatně byly zemské školní úřady počínaje r. 1890 rozděleny podle národností. Zemské výbory a samosprávné zemské úřady byly v Čechách a na Moravě podle svého národnostního složení většinou české a jistě by nikdy nebyly odporovaly zřizování německých škol.

V Československu naproti tomu se prováděl plán, o kterém jsem se v jednotlivostech již zmínil a který souborně vyjadřuje toto:

1. Snížení kulturní výše německého lidu zavíráním německých škol a přeměňováním jejich vyšší organisace na nižší.

2. Zřizování českých škol menšinových bez ohledu na počet žáků, nejen k tomu, aby se udržela národnost českých dětí, nýbrž i k přijímání dětí německých, což má býti duševní příprava pro jejich assimilaci.

3. Zmenšení příležitosti k odbornému vzdělání zavíráním německých odborných škol a připojováním českých poboček, které mají býti přípravou k počešťování ústavů.

4. Snížení počtu duševně vzdělanějších, vyšších vrstev Němců, zavíráním středních škol, přidělováním nevhodných místností a nedokonalým vypravením učebnými pomůckami.

5. Odmítání přijetí Němců do veřejné služby, aby se tím zmenšila chuť k návštěvě německých ústavů.

6. Zanedbávání německých vysokých škol nedostatečnými podporami. Průtahy v povolávání říšskoněmeckých učitelských sil tím, že se jim nevychází finančně vstříc.

7. Odpírání zřízení německé školy báňské, odborné školy lesnické, německé vysoké školy obchodní a nepatrné podporování německé hudební akademie.

8. Stížení práva volného stěhování studentů, aby se oslabila kulturní souvislost s Německem a Rakouskem.

9. Zcela nepatrné podporování německých studentských podpůrných zřízení.

10. Potíže s uznáváním zahraničních vysvědčení.

11. Vyvlastňování německých divadel a uměleckých ústavů.

12. Zákazy nebo znesnadnění účasti v říšskoněmeckých a rakouských kulturních spolcích a sjezdech.

13. Zákazy knih a časopisů.

14. Pokusy přeorientovati duševně žáky revisemi knihoven a učebnic s tím účelem, aby se uvolnila duševní a vnitřní spojitost s dějinným a kulturním vývojem všeho Němectva.

15. Zastrašování německých učitelů služebním přemisťováním.

16. Obsazování vedoucích míst německých škol lidmi cizí národnosti.

17. Nedostatečný německý školský dozor.

18. Vykonávání vlivu na finanční správu škol.

Novelou k zákonu o obecních financích, o které se v těchto dnech v parlamentě rokovalo a která byla přijata, byl opět učiněn průlom do zavedené zákonné školské praxe. Ve starém Rakousku byla otázka finančního udržování obecných škol rozřešena tak, že dostávaly, jakožto školy veřejné, peníze z peněz veřejných. Placení věcného nákladu náleželo školní obci. Jak si školní obce tento věcný náklad utvářily, jak jej uspokojily, byla jejich zcela soukromá věc, téměř ve všech případech však obce opravdu poskytly školství co nejvíce tím, že povolily dostatečné částky, které daly na tento věcný náklad k disposici, byť se i tu a tam vyskytly výjimky. Poněvadž pak tu šlo většinou o činnost národnostně jednotných školních obcí, bylo vypravení školy v moci jednotlivých národností. Osobní a ostatní výdaje na obecné školy nesly země, v Čechách pak až do jisté procentní výše školních přirážek, okresy.

Pro školu a její vývoj mělo zcela mimořádný význam, že místní školní rady měly právo pořizovati školský rozpočet. Jen místní obce a každá z obcí přiškolených měly až do r. 1927 možnost odvolati se proti rozpočtu pořízenému místní školní radou k nadřízeným školním úřadům.

Již zákon z 15. června 1927, č. 77 Sb. z. a n., o nové úpravě finančního hospodářství územních samosprávných svazků zmenšil vliv školních úřadů na sestavení školského rozpočtu tím, že se dalo právo odvolání proti němu každému voliči a každému poplatníkovi a že se dalo právo o protestech rozhodovati okresním zastupitelstvům. Podle novely pak dostane § 4 tohoto zákona ten smysl, že právo rozhodovati o školském rozpočtu dostanou obce, a naopak místní školní rada se může odvolati, o čemž v nejbližší instanci opět rozhoduje okresní zastupitelstvo.

Této změny jest velice litovati. Poznáme její škodlivý vliv na školu. Nemůžeme bohužel o tom pochybovati. Vysvětlení jest toto: Podle staré praxe měla právo pořizovati školský rozpočet místní školní rada. Byla to obzvláště povolaná korporace k hájení zájmů školy, která rozhodovala o věcných potřebách školy bohatě a ne tak zcela se stanoviska zájmů obecních financí. Došlo-li k rozporu s obcí, rozhodoval o odvolání opět školský úřad, okresní školní rada. Byly tu tedy výborně hájeny zájmy školy. Jak jsem již pravil, byla tato praxe r. 1927 změněna potud, že o případném odvolání obecního zastupitelstva, voliče nebo poplatníka jednalo okresní zastupitelstvo z jedné třetiny jmenované. To byla první rána osvědčenému zákonnému základu. Nyní však byla dokonce novelou k zákonu 77/1927 odkázána místní školní rada jen do stavu passivity. Nemá již práva pořizovati školský rozpočet, toto právo přešlo na obecní zastupitelstvo. Místní školní rada se smí jen odvolati.

Obecní zastupitelstva jsou ve stísněných finančních poměrech. Tuto stísněnost se budou snažiti řešiti při školských rozpočtech, snad právě při těchto rozpočtech. Jest tu nebezpečí pro školy, že se zarazí jejich vývoj. Jen školy menšinové, které podléhají přímo ministerstvu školství, budou tohoto nebezpečí uchráněny. Všichni přátelé školství jsou za jedno v tom, že jen nová úprava poskytne nové předpoklady kulturnímu životu.

Stanovisko pana ministra financí jest to, že konkurenční činitel v udržování školství musí míti v rukou právo spolurozhodovati. Použije-li se této zásady až do důsledku, bude ministr financí v dohledné době vykonávati větší vliv na vývoj školství než ministr školství a národní osvěty, a to nejen při sestavování rozpočtu, nýbrž vždy a stále, i v jiných otázkách, než čistě finančních.

Právě zde mělo staré Rakousko jiné pojetí, které se zračilo i ve školních zákonech. Jest škoda, že se opustila přijatelná cesta. Celkový dojem jest, že se připravuje plán, který jest opakem kýžené školské autonomie. Neboť zvýší-li se práva faktorů škole konkurujících, bude silně ohrožena ve smyslu své samosprávy. Němci jsou v ohledu školství velice citliví, má to však základ ve zkušenosti, kterou nám dal desetiletý boj proti našemu školství, a novými způsoby, jimiž lze vykonávati vliv na školu, jsou znovu podstatně poškozeni.

Ve výboru jsem již podal ministrovi interpelaci stran služebního překládání, které má podle našeho mínění vždy politický důvod. Dostal jsem odpověď, že takováto překládání jsou vždy přezkoumávána, aby se vypátraly skutečné důvody. Pan ministr poznamenal dále při tomto ujištění, že rovněž nesmí býti politická činnost nikdy příčinou disciplinárky. V případě zvlášť interpelovaném, v případě pana ředitele měšťanských škol Josefa Hantschela mi rovněž bylo sděleno, že to byly vnitřní důvody, týkající se školní služby, jež způsobily jeho tehdejší sproštění. Do případu prý nezasáhla ani zemská školní rada, ani ministerstvo školství a národní osvěty, poněvadž jest tu dána kompetence okresního školního výboru ve smyslu § 2 zákona z 8. září 1899, č. 60 z. z. č., zákona t. zv. substitučního. Rozhodně nepochybuji, že ani ministerstvo ani zemská školní rada neměla na Hantschelově případě účast. Podle našeho názoru na věc jest však jisto, že předseda příslušného okresního školního výboru měl ještě jiné důvody ke svému opatření, než jen vnitřní. (Posl. Knirsch [německy]: Vždyť měl od okr. školního výboru pochvalné uznání!) Zcela správně připomíná pan kol. Knirsch, že nemohly disciplinární řízení způsobiti vnitřní důvody, dostal-li zatím již zesnulý kol. Hantschel za své vzorné vedení ústavu pochvalné uznání. Musíme proto kategoricky žádati, aby učiteli nebylo nijak bráněno v jeho politické a národní činnosti. Nebude to škole ke škodě, neboť na tolik musí znáti učitel meze, aby nezaváděl politiku do školy, aby se jí zabýval jen venku. Kromě toho žádám znovu, aby učitelům byl dán volný čas, aby mohli vykonávati politický úřad. Jest známo, že mnoho učitelů jest purkmistry. Kdežto až do nedávna jim byly dávány bez velkých obtíží dovolené k vykonávání jejich úřadu, nyní se dělají při povolování dovolených veliké obtíže. I toto jednání musí přestati. Správně označuje dr Jesser tuto politiku za opakování rozhodně chybné kulturní politiky z doby husitské. Obranný boj proti této politice musí býti od sudetských Němců vždy veden jednotně. Sudetské Němectvo musí svou kulturní politiku, nejdůležitější díl politiky povšechné, naříditi dnes přes obranu k opětné nápravě všech škod a jako cíl si musí udati osvobození své vlastní kultury od jakéhokoli cizího vlivu. Obrat jest nutný a naším úkolem jest ukázati prostředky a cesty k němu. Přednesu naše základní požadavky v Československu, které nejsou novinkou ani zde ve státě, ani jinde, které lze pozorovati v cizích zákonodárstvích, týkající se organisace samosprávy, školského dozoru a finančního vedení školství.

Organisace národní kulturní samosprávy musí býti rozšířena tím, že národnosti musí býti určeny jako pravoplatné svazky, což bude předcházeti pojetí každého člena státního svazku do národnostního seznamu některé z těchto národností. Zapsání v tomto seznamu opravňuje a zavazuje k účasti na veřejnoprávní samosprávě. Žádáme stejný základ pro tyto národnostní seznamy, jaký mají jinde. Vstoupení a vystoupení nutno ponechati jen vlastní vůli státního občana. Každé působení při svobodné volbě některého národnostního seznamu výhrůžkami i slibováním a všechen útisk pro přiznání využíváním hospodářské závislosti musí býti přísně trestán. Po tomto soupisu zorganisují se i samosprávné orgány. Pro ochranu kulturních práv národností jest pro místa, okresy a země zříditi jejich vlastní korporace (místní, okresní a zemské školní rady), které by jedině byly oprávněny obstarávati kulturní záležitosti (i péči o chudé a o mládež) toho území, pro které jsou určeny. Nejvyšší školní správou pak po místní, okresní, zemské a říšské školní radě jest národní shromáždění toho kterého národa, kterého se jeho poslanci musejí zúčastniti.

Stejně i školní dozor vykonávají tyto orgány, které mají právo používati svého národního jazyka, a užívati ho i ve styku vzájemném a se státními správními úřady. Tyto orgány mají míti dostatečný obor působnosti: Jedině ony mohou zřizovati, udržovati, podporovati, zmenšovati nebo rušiti určitá národní zařízení, stejně mohou jen ony ustanovovati, propouštěti a kárati učitele. Jednotlivé národnosti mají své síle odpovídající podíl ve všech rozpočtech státu, zemí a obcí a mohou rovněž na úhradu mimořádných kulturních výdajů vybírati kulturní daň. Plnění pro stát nutných kulturních úkolů, které stát donucovacími prostředky zákona vyžaduje, hradí se zásadně z veřejných peněz. Kulturní daň samosprávných národů slouží jen ke hrazení mimořádných kulturních nákladů.

Tyto úpravy jest nutno provésti kromě mnoha jiných. Rozhodně si jich přejí národy jako menšiny, a kdyby byly uskutečněny, ukazovaly by na velikého státnického ducha.

Nemluvíme tu naposledy. Považujeme však jedno za svou povinnost: Stále se dožadovati této úpravy a pokoušeti se jí vydobýti. Uspokojení našich přání znamená pak zajištění našeho kulturního života a jeho klidného vývoje. Národní socialismus vědomě zaujímá toto stanovisko. Nezná většího přikázání, než vážiti si kultury. Věnuje všechnu politickou sílu, kterou má, proniknutí této myšlenky. Dokud nepůjde školská politika státu tímto směrem, dokud budou rozpočty pracemi nespravedlivými, dotud jsme nuceni rozpočet odmítnouti protestujíce tím proti nespravedlivému rozdělení peněz. (Potlesk.)

Místopředseda Taub (zvoní): Dalším řečníkem je pan posl. Jaša. Uděluji mu slovo.

Posl. Jaša: Slavná sněmovno! Školský rozpočet na r. 1931 překročuje 1 miliardu Kč, činí více než 1/10 rozpočtu státního. Vítáme tuto skutečnost, poněvadž v republikánském a kulturním státě, jenž svůj osud sepjal s kulturní a politickou vyspělostí svých občanů, musí býti budget na kulturní potřeby bohatý. Ale v žádném odvětví školském nejsme ještě u cíle, ačkoli den ode dne i mezi lidem roste zájem o otázky školské práce a výchovy. Zájmu tomu však neodpovídá vždy dostatek prostředků finančních, jež státní správa na školské potřeby uvolňuje. Máme na příklad celé oblasti republiky bez řádných školních budov, jsou i školy obecné v našich horských oblastech nevyhovující, nehygienické, ano zchátralé. Není to vždy vinou školních obci jako vydržovatelů škol. Jde většinou o obce s nepatrnou daňovou základnou, o dědiny nuzné, kde po celý rok je hostem jen bída. Mám na mysli na př. moravské Kopanice, kde bez pomoci státní a zemské není možno školy vybudovati. Tam není ještě ani dosti škol obecných, toho základu, bez něhož vyšší organisace a práce školská je nemožná. Škol měšťanských je v těchto obvodech zoufalý nedostatek. Nechybí tam vždy dobrá vůle, ale peníze chybějí vždy. Velký nedostatek škol a učeben projevuje se také na Slovensku. V důsledku malého školského zákona zřídilo se na Slovensku v posledních letech 2.000 tříd, které nemají vlastních místností. Buď se v nich nevyučuje anebo se vyučují v jedné místnosti střídavě 2, výjimečně i 3 třídy, nebo jsou umístěny v místnostech úplně provisorních.

Na příspěvky pro zřizování a stavby škol obecných v zemích historických má ministr školství celkem 2 mil. Kč, pro Slovensko 6 1/2 mil. Kč. Kdyby se postupovalo dosavadním způsobem, nekryli bychom dnešní potřebu obecných škol ani za 50 let. Takový postup je však nemožný se stanoviska státního. Mělo by se uvažovati o jiném způsobu řešení. Nemůže-li býti zvýšena roční dotace, je možné jedno východisko: stát by garantoval nuzným obcím, které stavějí školu, půjčku u peněžního ústavu a zároveň s titulem podpory by převzal povinnost spláceti částku anuity v tom poměru, jako podporoval stavebníky dosud.

Ani hmotné a právní poměry učitelské nejsou utěšené. Při konstrukci zákona č. 104, t. zv. učitelského, nevyšlo se ze skutečné potřeby školy, což by mělo býti ovšem samozřejmostí, nýbrž bylo dbáno především, aby nebylo porušeno schéma navrhovatele. Zvláštní povaha školské služby a práce a potřeba škol, zejména měšťanek, byla věcí vedlejší. Důsledky se brzy dostavily, jak jsme předvídali.