Další postup záležitosti byl ten, že vláda Československé republiky teprve po dlouhém jednání dala býv. zem. správ. výboru souhlas ke koupi domu čp. 1435-II za cenu 890.000 Kč a zároveň svolila, aby za tím účelem bylo použito příslušných prostředků rozpočtových až do částky 1,100.000 Kč. Proto býv. zemský správní výbor převedl částku tuto na zvláštní účet u Zemské banky. Pohříchu nedošlo ani nyní k uskutečnění koupě zmíněného domu, a to z toho důvodu, že odepřen byl souhlas státně-církevní pro nízkou výši trhové ceny, a tak propadla i výše uvedená částka 1,100.000 Kč na zvláštní účet u Zemské banky převedená.

Stavba doplňovací budovy pro Národní divadlo nesnese již odkladu. V Národním divadle je nejen nedostatek místností kancelářských, nýbrž i místností pro divadelní dílny, pro ukládání garderoby, rekvisit a všeho ostatního fundu divadelního, nedostatek místností zkušebních i prostoru na jevišti. Tak zejména dosavadní skladiště garderobní a rekvisitární jsou přeplněna nesmírným množstvím drahocenného fundu, ač jsou využity i místnosti půdní, zákulisí a chodby. Ba i schodiště jsou zastavena dekoračními předměty, takže za tohoto stavu věcí netoliko se ničí divadelní fundus, nýbrž se dokonce ohrožuje bezpečnost divadelního personálu i návštěvníků, a proto již i divadelní komise s největším důrazem žádá, aby tomuto naprosto neudržitelnému a krajně nebezpečnému požárnímu stavu bylo s největším urychlením odpomoženo výstavbou doplňovací budovy.

Také přichází v úvahu, že v souterainních místnostech doplňovací budovy bude možno umístiti dekorace pro repertoir tří až čtyř neděl, čímž by odpadla dnešní zdlouhavá a nákladná doprava divadelních dekorací ze skladiště v ulici Apolinářské, způsobující, že technický personál není včas hotov s odstraněním dekorací s jeviště a přípravou dekorací nových, čímž jeviště je přizpůsobeno k účelům zkušebním zpravidla teprve až kolem 11. hod. dopol., takže nutno zkoušeti přes čas s příslušnými ovšem finančními důsledky. Při dvou pak představeních, jež jsou konána třikráte do týdne, zkoušky na jevišti vůbec nejsou možny.

Podobný katastrofální nedostatek místa je i v budově dekoračního skladiště v ulici Apolinářské, a proto k účelům rozšíření tohoto skladiště již býv. zemský správní výbor zakoupil svého času sousední domek čp. 439-II, a třeba nyní jen zakoupiti ještě druhý domek čp. 440-II. Zatím nezbývá než rušiti soustavně dekorace staré, čímž je ovšem způsobována jen větší nákladnost divadelního provozu a znemožňuje se železný repertoir.

Zákon o zestátnění Národního divadla vydaný v červnu loňského roku ustanovuje, že jej provede ministr školství a nár. osvěty v dohodě se zúčastněnými ministry, tedy s ministrem financí, vnitra a veř. prací, a zároveň týž zákon ustanovuje týmž paragrafem, že nabude platnosti 1. ledna 1930, ale že "již před tímto dnem lze provésti podle tohoto zákona opatření přechodná a opatření, jež zákon ke včasnému provedení předpokládá již v době předchozí". Od vydání tohoto zákona uplynulo už 17 měsíců a nutno se zeptati, jaká včasná opatření byla pro zdar státního Národního divadla od té doby učiněna a zvláště jakým způsobem jsou zúčastněná ministerstva na správě a kontrole stát. Národního divadla opravdu účastna. Vytýká se, že z divadelní organisace naprosto byl vyloučen dřívější úřad intendanční jakožto nezbytná a jedině odpovědná spojka mezi zůčastněnými ministerstvy - neboť nemůže se mluviti jenom o ministerstvu školství a nár. osvěty - že nově vydanými instrukcemi byla veškerá moc odevzdána dosavadní umělecké správě, proti níž je ve veřejnosti mnoho námitek, jak jsem se přesvědčil z hromadného projevu divadelního obecenstva mně k disposici daného, a v ministerstvu školství samotném není přece jen dost možností, aby se státní Národní divadlo jakožto náš nejpřednější umělecký a kulturní ústav bedlivě spravovalo a usměrňovalo. Značnou položku na úhradu jeho schodku možno tedy povoliti jenom s tím přesvědčením, že bude nyní provedeno všechno, co se dosud zanedbalo a čeho se veřejnost dovolává.

Při Národním divadle dovolte, vážení pánové, abych upozornil ještě na jednu velmi smutnou kapitolu. Po převzetí Národního divadla z rukou společnosti do zemské správy došlo teprve od 1. července 1925 k založení Pensijního fondu zaměstnanců Národního divadla, kterým byli členové a veškeří ostatní zaměstnanci divadla zaopatřeni pro případ invalidity a stáří. Až do té doby byli pouze odkázáni na svépomocné fondy, a to: Pensi jiní ústav solistů, Pensijní fond členů orchestru a sboru a konečně Sirotčí, vdovský a podpůrný fond. Tyto fondy však, založené vesměs v době předválečné, skýtaly důchody, které vzhledem k poválečným hospodářským poměrům nestačily ani na uhájení existence. Proto všichni staropensisté, odkázáni jedině na tyto fondy, mezi nimi i takoví, kteří tolik se zasloužili o slavnou historii Národního divadla, octli se v úplné bídě, pokud nebyli jinak existenčně zabezpečeni. Zemský správní výbor, který založením velkého Pensijního Fondu z r. 1925 zabezpečil aktivní členy do budoucna, měl pochopení i pro svízelnou situaci staropensistů a měl v programu i upravení jejich pramalých důchodů. K výrazu došlo to ihned tím, že do zemského rozpočtu na r. 1926 vložil úvěr 350.000 Kč na úpravu požitků staropensistů. Tím však, bohužel, tento program končil. Zemský výbor vkládal každoročně až do r. 1929, do kdy bylo Národní divadlo v jeho správě, tento úvěr do svého rozpočtu, ale k nějaké velkorysé akci v otázce úpravy požitků staropensistů již nedošlo. Ale nejen že zemský výbor tuto akci nedokončil, pochybil i v tom, že zmíněný úvěr 350.000 Kč rozdělil každoročně jen některým staropensistům ve formě mimořádných darů k nadlepšení nedostatečných pensí, aniž by dostatečně spravedlivě přihlížel jednak k zásluhám, jednak k existenčním potřebám jednotlivců. Summa 350.000 Kč ročně nemohla ovšem dostačovati na úměrné nadlepšení všech starých pensí. Nebylo-li však hleděno alespoň na existenční potřeby, pak i při tomto kusém řešení zůstaveni byli zasloužilí býv. členové i vdovy po nich i nadále ve značné bídě.

Ačkoliv na jedné straně sice zasloužilým, ale existenčně trvale velmi dobře situovaným staropensistům byly přiznány každoroční trvalé mimořádné dary ve výši 9600 Kč, 11.760 Kč, 16.860 Kč až 18.000 Kč, dostávají na druhé straně jiní staropensisté dary jen 2000 nebo 3000 Kč a méně zasloužilí herci a členové sborových těles nedostávají už vůbec nic. Mám zde celý dlouhý seznam, kterým nebudu unavovati!

Ubohý stav staropensistů volá, aby dokončena byla akce na úpravu jejich skromných důchodů. A nestalo-li se tak souběžně při zabezpečení novopensistů od r. 1925, pak nemělo by býti znovu na ně zapomenuto, zvláště v nynější době, kdy připravuje se osnova zákona, kterým má býti novelisováno pensijní pojištění, v důsledku čehož dojde i k zlepšení pensijního pojištění pro zaměstnance Národního divadla do budoucna. Je morální povinností příslušných činitelů, aby pohlíželi k minulosti a zlepšili také důchody těch, kteří tohoto nového pensijního zlepšení nebudou účastni, poněvadž nejsou již aktivně činní. Nemá býti zapomenuto, že oni staropensisté i dnes zůstávají těmi, kteří po stránce umělecké a historické budovali aktivum Národního divadla!

Pokud se týká divadel v Československu, dovoluji si jen stručně upozorniti, že z našeho velmi rozvinutého divadelnictví dostává se toho času vedle Národního divadla státní subvence 35 divadlům, která jsou provozována pod záštitou země, měst nebo jiných veřejných korporací. Pro tato divadla je ve státním rozpočtu preliminováno ne celých 6 mil. Kč. 3 z těchto divadel jsou ve šťastné situaci, že se jim dostává státních subvencí milion nebo více než milion Kč. Dovedeme si snadno odhadnouti, kolik ze státního příspěvku připadne na divadla ostatní, jichž je ještě 32. Co jim může stát dát, co mohou tato divadla za ten státní příspěvek udělat? Mohou angažovati členy za výhodnějších podmínek? Mohou vypravovati hry, které při veškeré své kulturní a umělecké důležitosti se kasově nevyplatí? Mohou pořádati ve větším měřítku lidová představení za snížené ceny? Mohou vůbec udržeti hospodářskou rovnováhu za náhlých otřesů, jakým jest na příklad nynější hospodářská krise? Ta divadla musí nezbytně živořit hospodářsky i umělecky. Dosahují-li přes to mnohá z nich velmi slušné úrovně, sluší to přičísti skutečně výborné organisaci divadelního podniku, oddanosti obecenstva a uměleckého členstva. Jest nám to však jen další pobídkou, abychom tento kulturní zisk zcela bezpečně zachytili a postavili na basi hospodářské nekolísavosti. Jsme zavázáni věnovati těmto divadlům tolik, aby jejich umělecká činnost mohla se rozvíjeti a mohla vytvořiti významná divadelní střediska také mimo Prahu.

Jsem si docela dobře vědom, že nynější situace rozpočtu státního nedopouští, abychom měli prozatím v republice víc státních divadel, než právě máme v Národním divadle. Také nevidím správné cesty k ozdravění divadel ostatních v tom, že by se dotace věnovaná Národnímu divadlu ochudila. Nesmíme se báti pohleděti přímo ve tvář skutečnému stavu a říci: Zabezpečení divadel mimopražských, které vyrostly ze svých podmínek oblastních a místních, je možno jen v těchto podmínkách. Stát má však povinnost, aby přispěl dostatečným způsobem k jejich co nejlepšímu uměleckému rozvoji. Jediný způsob je, aby příslušná položka subvenční byla bez újmy Národního divadla zvýšena způsobem podstatným a rozhodujícím. Kdyby ze všech nedostatečně subvencovaných 32 divadel udržela se po těžké hospodářské krisi jenom jedna třetina se všemi bolestnými důsledky takové redukce počátečního slibného vývoje, i tenkráte bychom potřebovali pro jejich naprosté zabezpečení položky alespoň desateronásobné, než jest nynější, ze které má žít nebo lépe řečeno živořit 35 divadel. Nemluvím tu jen za divadla česká, nýbrž i slovenská, na nichž se tvoří čsl. divadelní kultura.

Velmi živě pociťuje se v našem ochotnickém a lidovém divadelnictví nedostatek vhodného divadelního zákona, který by povznesl lidové divadelnictví, zvláště na venkově, na vyšší a kulturnější úroveň a jenž by zejména odstranil nebo aspoň zmenšil různé tíživé poplatky, dávky, provozovací právo atd., aby z výtěžku se mohlo doplňovati a zdokonalovati divadelní zařízení a zaříditi vzorná divadelní knihovna a především aby lidovými cenami byl umožněn přístup právě těm, kteří nejvíce potřebují osvěžení i poučení. Také naše loutkářství stává se z pouhé krásné rodinné zábavy vděčným předmětem lidovýchovy a proniká vítězně na mezinárodním foru (tak prof. Skupa, loutkové divadlo vinohradské a Suchardovo) jsouc pěstováno zejména zásluhou revue "Loutkář" a prof. dr Veselého uvědoměle a i vědecky a rostouc do šířky a do hloubky, takže v r. 1929 bylo napočteno více než 3000 loutkových divadel v Československé republice. Pro loutkové divadlo získáni byli umělci a literáti nejzvučnějších jmen, tak Aleš, Kašpar, Jirásek, Kvapil, Mašek - Fa Presto. Praha jest centrem evropského ruchu loutkářského a prof. Veselý předsedou mezinárodního svazu loutkářů, a to přímo na návrh říšských Němců. Jistě že ani ministerstvo školství nezapomene věnovati své sympatie a svou podporu tomuto novému, skvělému oboru lidovýchovnému!

Pokud se týče oboru ochrany památek, zdůrazňuji pouze, že s určitou roztrpčeností připomínám p. ministru školství, že dosud nebyl předložen k ústavnímu projednání Národnímu shromáždění návrh památkového zákona, jehož nedostatek se pociťuje zejména nyní při pozemkové reformě a při stavebním rozmachu posledních let. Úřady, jež by měly zakročovati, jsou úplně bezmocné pro nedostatek právního podkladu. Jest opravdu s podivem, že za 12 roků trvání samostatnosti státu nedošlo ani k vypracování předlohy zákona, ačkoliv v některých sousedních státech právě ve válce byly podobné zákony vydány. Vidíme v této věci opravdové kulturní nebezpečí z prodlení!

A na konec ještě několik slov o Národním museu! Dalším bolestným problémem naší kulturní politiky je otázka zveřejnění Národního musea, které jest jednou z nejstarších a nejvýznamnějších institucí českých. Hned po převratu se dály pokusy, aby Národní museum bylo převzato z rukou soukromé Společnosti Národního musea, která již dávno finančně nestačila na plnění svých úkolů a byla již před válkou odkázána na subvence z fondů veřejných. Jediným kladným výsledkem těchto snah bylo převzetí úředníků Společnosti Národního musea do služeb zemských. Tak se vyvinul nemožný a nezdravý stav, kterým trpí Národní museum dodnes: Sbírky, které jsou z valné části majetkem společnosti soukromé a jen z části náležejí státu a zemi, jsou spravovány úředníky zemskými. Tito veřejní úředníci podléhají však v I. instanci výboru Společnosti Národního musea, tedy výboru volenému náhodně na valných hromadách soukromého spolku. Virilní zástupci státu a země jsou v naprosté menšině, neúměrné finančním nákladům, které jsou na správu Národního musea upláceny z prostředků veřejných. Tato nejednotnost a neúměrnost správy a různost zájmů veřejných, jež se tu křižují se zájmy soukromými, zaviňuje protahování provisoria a vede ústav pozvolna k úpadku.

Slavná sněmovno, měl jsem již r. 1929 čest předsedati kulturnímu výboru posl. sněmovny, který měl projednati předlohu ministerstva školství a nár. osvěty o postátnění Národního musea. Podnět k postátnění a návrh předlohy zákona vyšel tehdy z ministerstva školství a nár. osvěty, jež projevilo dobrou vůli, aby Národní museum bylo pro přítomnost i budoucnost finančně zabezpečeno. Je přirozeno, že stát, který přejímal veškeré povinnosti i finanční břemena, vyhražoval si také v návrhu plný vliv na správu tohoto ústavu, což bylo i úřednictvem spontánně uvítáno jako první krok k ozdravění vnitřních poměrů v Národním museu a k příštímu jeho rozkvětu. Avšak na telefonické zakročení výboru Společnosti Národního musea byla tato předloha v poslední minutě vzata s pořadu kulturního výboru. Příčinou tohoto zakročení byla nespokojenost výboru Společnosti Národního musea s předlohou, plynoucí prý především z obavy některých jeho členů, že ztratí bezprostřední vliv na vedení Národního musea. Výbor Společnosti Národního musea kladl státu požadavky, na které stát přistoupiti nemohl, poněvadž odporovaly zákonům. Tímto zásahem do parlamentního jednání byla promeškána vhodná chvíle k uskutečnění postátnění Národního musea, jež tehdy mělo nejlepší vyhlídky na zdar. Tak bylo tehdy zmařeno postátnění Národního musea a nezdravé provisorium, poškorující ústav, trvá dodnes.

Jest s podivem, že výbor Společnosti Národního musea si neuvědomil význam ústavu, který spravuje, a že v době, kdy ještě jednání se státem ukončeno a se strany státu přerušeno nebylo, dal si odhlasovati na valné hromadě plnou moc, aby mohl navázati nové jednání se zemí Českou o pozemštění ústavu.

Slavná sněmovno, jest nutno prohlásiti také na tomto místě, že stát je si plně vědom významu Národního musea jako ústavu celostátního a že jest v zájmu státu, aby ústav, který své vysoce kulturní poslání plnil již po celé století - nezapomínejme na jeho významné styky se Slovenskem už v minulém století - byl převzat do správy státní a aby nebyl pozemštěním zatlačován na místo ústavu provinciálního.

Převzal-li stát do své správy Národní divadlo, jehož roční náklad finanční převyšuje několikanásobně dobré finanční zajištění Národního musea, jest stejnou povinností jeho, aby zajistil také tento vědecký ústav, jehož význam pro kulturní život národa a státu je stejný jako význam Národního divadla. A nejen to. Kromě nezměřitelných hodnot duchovních znamená pro stát i velký kapitál hmotný. Jak ukázaly články universitního prof. Kozáka, jest Národní museum nutným a rovnocenným praktickým doplňkem universit. Jistě nikdo nepochybuje, že vysoké školství musí míti stát ve svých rukou. Proto bude na místě, převezme-li do své správy také Národní museum, největší to museum ve státě a v hlavním městě, tak jako je tomu ve všech kulturních státech evropských. Nestačí už dnes dovolávati se neustále minulosti, že jsme byli kulturní. Je již na čase také jednati.

Slavná sněmovno, dávám proto na uvážení, aby státní činitelé přikročili bez odkladu k dalšímu jednání o postátnění Národního musea. Kdyby je nebylo možno provésti v plném rozsahu najednou, ať se tak děje po etapách, aby tento ústav ocitl se ve státní správě co nejdříve. To lze provésti ihned tím, že bude znovu podán návrh zákona, podle kterého by stát v právech a povinnostech k Národnímu museu vstoupil na místo země České a tak vykonal svou povinnost k museum, která náleží jemu a nikoli zemi.

V závěru své řeči dovoluji si zdůrazniti toto: Státní péči o lidovou výchovu provádí u nás široce vybudovaná organisace 10.562 místních osvětových komisí, z čehož je 8383 čili 80% československých a 562 okresních osvětových sborů, zřízených podle zákona o kursech občanské výchovy ze dne 7. února 1919, čís. 67 Sb. z. a n. Tyto komise a sbory uspořádaly v minulém roce 135.572 podniků (přednášek, kursů odborných a všeobecných) se 4,448.717 posluchači. Čísla to opravdu imponující. Ale při tom všem nutno pro další utěšený a výsledný rozvoj lidovýchovný velmi důrazně požadovati vybudování vzorné školy pro vzdělání osvětových vzdělavatelů, aby dosaženo bylo řádného jich výběru a soustavného vyškolení. Nestačí jen nadšená a obětavá práce dobrovolnická! A na universitách musí dojíti ke zřízení stolic lidové výchovy, aby byla vypěstována na vědní obor a rozvinuta její metodika a didaktika. Také zde musí urychleně a účinně zasáhnouti ministerstvo školství jako nejvyšší orgán národní osvěty, protože, znovu opakuji, demokracie jest odpovědnost a proto vzdělání. Jen vzděláním vychováme národ, politicky zanedbaný, vychovávaný v dobách habsburského jařma školsky i občansky v životním názoru monarchistickém a theokratickém, časem pro důslednou a čistou demokracii. Jen tato výchova doplní naši národní povahu s letorou sanguinistickou - náhlé vzplanutí, náhlý pokles a apathie - houževnatostí, vytrvalostí a stálostí a umožní jíti přes překážky k cíli a upevní takto trvalé základy naší drahé republiky a svobody.

V závěru dovolte několik slov ke kapitole "kultus". Již při rozpravě k rozpočtu ministerstva školství ujal se můj klubovní kolega posl. dr Moudrý spravedlivých požadavků církve československé, vzpomínající letos své desetileté státotvorné práce nábožensko obrodné, jejímž úkolem jest formovati ideu živého i žitého národního náboženství a uváděti ji v praxi všeho osobního a veřejného života na podkladě myšlenky eticko-sociální a v souladu se svérázným životem suverenního národa. Proto musela vzniknouti po převratu církev československá, jakožto zjevný důsledek národního odboje. Statisíce státu oddaných občanů, osvobozených od jha Vídně, počaly se vraceti k náboženství národnímu, husitskému, aby tak dovršeno bylo osvobození duchovní. Ale tyto snahy jsou odpovědnými státními činiteli přezírány, nechápány a podceňovány. Celých 10 let volá církev československá k vládě, parlamentu a kulturním institucím státním, aby jí bylo měřeno spravedlivě, aby statisíce nábožensky cítících občanů republiky nebyli odháněni od spoluvlády a nebyla jim brána víra ve spravedlnost státní, ale toto volání jest hlasem volajícího na poušti.

Nežádali bychom pro církev československou nižádné státní podpory, třebaže oběti jsou nad její síly, kdyby byla uskutečněna stěžejní republikánská zásada - odluka církve od státu. Marně za ni manifestujeme, marně o ni žádáme. Nelze-li tudíž tomuto nejspravedlivějšímu požadavku v této době vyhověti a musí-li již stát přispívati na kult církvím, z kteréhožto příspěvku bohatá církev římskokatolická dostává desítky milionů, žádáme totéž právo i pro církev československou. Zákonodárci byla jí určena roční kvota 4,200.000 Kč, ale tento příspěvek není církvi vyplácen, nýbrž jen záloha ve výši 2,700.000 Kč. V tom je patrna určitá nespravedlnost, toť určité přezírání čsl. církve, ústrk statisíců občanů a jejich rodin.

Nejbolestněji se dotýká církve československé křivda zastavením subvencí na nově stavěné sbory. Když jí bylo znemožněno konati bohoslužby v kostelích katolických, přislíbil jejím představitelům býv. min. předseda dr Švehla účinnou podporu na výstavbu sborů. Jedině tak se mohla církev československá odvážiti staveb svých sborů nákladem 60 mil. Kč. Ale od r. 1926 byla stavební subvence zastavena, aniž jí byla sdělena příčina. V té době, kdy bylo církvi nejvíce třeba podpory na rozestavěné sbory, neobdržela ničeho. I zde je patrný určitý úmysl se strany povolaných vládních činitelů. Marné jsou žádosti a intervence, aby byly odvráceny nucené exekuční prodeje sborů, aby byla zachráněna nesčetná řada obětavých příslušníků i s rodinami, kteří podepsali vysoké směnky, od zkázy a zoufalství.

Marně se po léta dožaduje církev československá, aby byly už jednou zrušeny některé starorakouské zákony, které upravují t. zv. disposiční právo církve římsko-katolické, povstalé posvěcením kostelní budovy, hřbitova a pod. Marně se dožaduje zrovnoprávnění náboženských vyznání ve věcech hřbitovních, patronátních atd.

Duchovní církve čsl. jsou placeni z příspěvků členů církve a stát přispívá dotací, ale římsko-katoličtí kněží mají štolu, kongruu a příspěvky t. zv. náboženské Matice, kam náš stát odvádí ročně velké sumy peněz. Tato náboženská Matice měla by býti svou povahou jelikož je dotována státem, tedy z kapes všech vyznání - majetkem veřejným, státním.

A přece přestoupí-li římsko-katolický kněz do církve československé, jsou mu odpírána práva na vrácení pensijních příspěvků s odůvodněním, že pense vyplácí náboženská Matice, která je a náleží církvi římsko-katolické.

Marně se poukazuje na křiklavé bezpráví ve věcech školských. Nejsou to jen šikány katechetů církve československé; marně se dožaduje církev čsl. zastoupení v zemských školních radách. Bylo kdysi o této otázce jednáno s představiteli církve československé, ale zůstalo při starém s poukazem, že prý to nestojí za to, neboť zemské školní rady budou zreformovány.

Nejtíže pociťuje se ústrk v otázce zřízení fakulty pro kněze církve československé. Ač má přes 250 náboženských obcí, ač statisíce občanů republiky tvoří církev československou, přes mnohé přísliby a vyjednávání s vládními činiteli se dosud církvi československé fakulty nedostalo.

Proto zde zdůrazňuji tyto základní a nejnaléhavější požadavky církve československé a žádám jménem své strany za jejich splnění: 1. zařazení a pravidelné přispívání ze státního rozpočtu na stavby a dostavby Husových sborů, 2. zřízení samostatné fakulty bohoslovecké, 3. upravení státní dotace podle státního sčítání lidu a vyplácení plné kvoty na hlavu každého příslušníka. Bezodkladné doplacení zadržené dotace za léta 1926 až 1930 kvotou alespoň 6 Kč na hlavu, a to do konce letošního roku, 4. spravedlivé zastoupení v zemských školních radách, 5. zrušení patronátního práva ve smyslu návrhu posl. klubu čsl. strany nár. sociální č. 52 ze dne 2. prosince 1929, 6. uznání nároků na započítání římsko-katolických let služebních do pense. Ať ministerstvo školství a nár. osvěty jakožto nejvyšší kultový úřad rozhodne, který ze státních orgánů je právním subjektem, povinným zakoupiti duchovním církve československé do pense jejich služební léta, vysloužená v církvi římsko-katolické ve smyslu mého sněmovního dotazu podle §u 67 jedn. řádu, který jsem podal v posl. sněmovně 8. dubna t. r. a který dodnes nebyl mně, bohužel, ministerstvem školství a nár. osvěty zodpověděn, 7. urychlené a řádné vyřízení žádostí o zřizování katechetských míst církve československé, kde úřady dělají často zbytečné průtahy a byrokratickou pasivní resistenci, 8. nechť vychází se církvi československé vstříc v žádostech o propůjčení starých historických nepoužívaných chrámů, které církev československá se zvláštní pietou restauruje, jak je to viděti v Praze na Zderaze nebo u kaple svatováclavské ve Znojmě.

Zakončuji, ačkoliv bych měl na mysli ještě řadu věcí! "Sine ira et studio", jsa pouze veden nejlepším úmyslem a nejlepší snahou dovolil jsem se dotknouti ve své řeči různých otázek školských a národně-osvětových. Nerad bych, aby má upřímně míněná slova zapadla bez ohlasu ve sněmovní těsnopisecké zprávě, a proto prosím jak pana ministra dr Dérera, kterého si osobně velmi vážím, tak i pány referenty v ministerstvu školství a nár. osvěty, aby jim věnovali laskavě pozornost a umožnili jejich brzké uskutečnění. Vždyť ne mocí fysickou, ale silou ducha chceme a musíme vždy vítěziti!

V důvěře, že můj dnešní hlas promluvený s této tribuny nebude hlasem volajícího na poušti bude náš klub pro rozpočet ministerstva školství a nár. osvěty hlasovati. (Potlesk.)

Místopředseda Roudnický (zvoní): Slovo má dále p. posl. Simm.

Posl. Simm (německy): Dámy a pánové! Počínám-li jménem své strany mluviti o školském rozpočtu pro r. 1931, mám již základní směrnici dánu svými projevy k téže kapitole dřívějších rozpočtů. Zdůrazňoval jsem v debatách o školských rozpočtech vždy, že školský rozpočet jest zvláště dobrým měřítkem pro život ve státě, který neukazuje jen touhu po kulturním vývoji, kterou lze měřiti podle velikosti nákladu, který jest v celkovém státním rozpočtu určen kulturním zařízením, nýbrž který i v tomto směru ukazuje finanční schopnost státu.

Rozpočet pro r. 1931 má přes 1 miliardu kulturních výdajů, přesně 1.010·6 milionů korun, to jest proti kulturním výdajům r. 1930, které činily 955·7 milionů korun, o 54·9 milionů korun více. Srovnáme-li kulturní rozpočty posledních pěti let, 1927 až 1931, shledáme stálé stoupání. Z 782·3 milionů korun r. 1927 stoupl školský rozpočet 1928 na 893·8 milionů korun, 1929 na 923·9 milionů korun a 1930 na 955·7 milionů korun až, jak jsem již řekl, 1931 přestoupil miliardu.

Škoda jen, že nemůžeme o číslicích státního rozpočtu uvažovati jen podle jejich absolutní výše a tedy se z jejich stoupání radovati. Pro nás jest vždy hlavni zkoumati, jak absolutní číslice se dělí, t. j., zdali částky určené pro kulturní účely státu jsou všem národům státu rozděleny stejnoměrně. Jen to jest důležité pro národnost, kterou zastupujeme.

Podle výsledku tohoto zkoumání musíme i letos tvrditi, že rozpočet nás v naznačeném smyslu nemůže uspokojiti. Neukazuje žádné rovnoprávnosti v rozdělení částek, určených pro kulturní účely. Dokonce spíše opět utvrzuje systém nerovnoměrného rozdělení. Již při poradách v hospodářském výboru byly od členů německého poselstva vzneseny trpké stížnosti a není nijak možno od těchto stesků při hospodářské rozpravě pronesených ustoupiti. (Posl. Geyer [německy]: I když říkají, že máme mlčeti!) Zajisté. I já se musím znova ujmouti tohoto úkolu. Předem bych rád upozornil na naše školská práva smlouvami zaručená, abych umožnil správné posouzení stížností. Podle ustanovení mírové smlouvy o ochraně menšin byly nám, resp. našemu kulturnímu vývoji dány některé záruky. Směřují k tomu, aby 1. umožnily veřejné vyučování v menšinovém jazyce v krajinách s podstatnými zlomky menšinového obyvatelstva, 2. aby zaručily menšinám právo z vlastních peněz si zřizovati sociální, humánní a kulturní ústavy a konečně i k nutné péči o menšiny v té formě, že 3. jsou přiměřeně účastny na penězích poskytnutých státem pro školské účely, což při kritickém pozorování současné doby jest obzvláště zdůrazniti.

Není třeba znovu říkati, že míra ustanovení na ochranu menšin jest sama o sobě pro nás ponižující. Říkáme, i když nejsme vlastně menšinou ve smyslu těch, kteří stanovili práva menšin, spíše organická část státu, že nemůže pro nás, resp. pro jednání státní správy s námi, platiti žádná jiná zásada, než zásada platná pro jiný národ ve státě, počítaje v to i tu, která platí pro národ český.

V Československu však oficielní 10letá kulturní politika působila tak, že nám nedala ani spravedlnost ve smyslu menšinových práv stanovených v mírových smlouvách. Nemáme ani nerušené právo, zřizovati si školy, sociální a lidumilné ústavy tam, kde toho vidíme potřebu, nedopomůže-li nám ku právu sám stát, ukazuji v souvislosti s tím na případ albrechtický (Výkřiky posl. inž. Junga.), známý i za hranicemi státu, ani nám není dáván přiměřený podíl z veřejných peněz k pořízení kulturních zařízení. Ve výkladu pana ministra školství bylo nám to upřímně přiznáno. Pan ministr podal zprávu, že stav českých menšinových obecných škol jest ke konci správního období 1150, k čemuž přistupují 224 české menšinové školy měšťanské. Proti tomuto počtu stojí 17 německých menšinových obecných škol, 6 německých menšinových škol měšťanských, většinou na území Prahy, a tři menšinové školy polské. (Výkřiky posl. Geyera.) Pozorujeme-li tento upřímně sdělený stav menšinových škol, obdržíme mezi Čechy, Němci a Poláky poměr 1374 ke 23 ke 3. (Výkřiky posl. inž. Junga.) Peněžní účinek tohoto klíče ukazuje částka v rozpočtu na menšinové školství, určená číslem 111.3 milionů korun. (Posl. inž. Jung [německy]: To jest výsledek německo-české spolupráce!) Musíme-li pozorovati takovéhle výsledky, připadají nám, pohlížíme-li na ně s německého stanoviska, maně zcela zvláštní myšlenky o ceně takové koalice.