V únorové své řeči jsem věnoval pozornost dnešním poměrům našeho knihovnictví. Zde upozorňuji naléhavě, aby byla věnována velmi bedlivá pozornost především veřejným knihovnám v malých, zvláště venkovských obcích, kde tvoří pilíř veškeré civilisační práce na vesnici. Má-li dostáti venkovská knihovna svému úkolu, musí jakost obsahu nahraditi nedostatek počtu svazků; proto musí její obsah býti vybírán daleko pečlivěji, opatrněji, svědomitěji a s větší odbornou znalostí než v knihovnách městských. Venkovský knihovník nemá po ruce knihkupectví, aby si mohl knihy kdykoli pohodlně prohlédnouti, nemá k disposici tolik časopisů a vůbec informačních možností jako v městě. Mimo to je venkovským knihovníkem mnohdy člověk bez vyššího školského vzdělání a zastává svou funkci obyčejně z ochoty, takže změny ve správě knihovny jsou velmi časté. Proto velmi mnoho záleží na práci a agilnosti okresního referenta knihovního a na okrskovém dozorci knihovním. Mnoho ke zvýšení venkovských knihoven mohou přispěti i pravidelné konference knihovnické a krátkodobé kursy knihovnické, konané nejlépe na podzim v neděli dopoledne. (Tak jest!)

Opakuji: nejtěžším úkolem knihovníkovým vůbec je výběr knih, ať už jde o literaturu zábavnou nebo poučnou, aby každý našel, co by ho potěšilo, ovšem především díla českých spisovatelů a dobrou lidovou četbu. Knihovna musí míti podle zákona aspoň jednu pětinu naučných knih. Zejména výběr literatury poučné činí potíže. Nutno tedy vyhledati spisy živé, nikoli suché, psané snadným, srozumitelným a přístupným slohem, aby jim i prostý, málo vzdělaný čtenář porozuměl. Zejména nutno pamatovati na vzornou literaturu pro mládež. Každý knihovník musí nejen dobře znáti místní poměry a prostředí, ale zároveň pochopiti čtenářovu duši a vžíti se do svého čtenářstva, neboť každá kniha se nehodí pro každého čtenáře. Cílem je přece čtenář, kniha je jenom prostředkem k cíli. Proto knihovník měl by vlastně nejen dělati statistiku, nýbrž měl by i zjišťovati, jak kniha působila na čtenáře, jak ji pochopil a jak mu prospěla.

Proto je životní otázkou každé knihovny, aby získala dobrého knihovníka, muže, jenž má lásku ke knize a ke knihovnickému povolání a jest vzorem přesnosti, dochvilnosti a pořádku, muž vzdělaný a zkušený.

Zakončuji tuto kapitolu konstatováním cenného fakta, že zákon o veřejných obecních knihovnách dal do každé obce knihovnu a vzbudil tím o knihu zájem u tisíců a tisíců občanů, že i malé obce jsou hrdy na svou vlastní knihovnu tak, jako je ideálem každé obce pochlubiti se vlastní školou. Ale přes to je velmi naléhavou urychlená a včasná novelisace zákona čís. 430/1919, aby se odstranila nepřesnost a nejasnost knihovnického zákona, zvláště v otázkách finančních, i zastaralost organisace veřejného knihovnictví, a aby se mohla dobrá a vhodná síť obecních veřejných knihoven doplniti zřizováním okresních knihoven, které by zásobovaly četbou zejména malé knihovny venkovské. Jistě, že také právě projednaná novelisace zákona čís. 77/1927 umožní obcím štědřeji pamatovati na obecní knihovny a zmírní dnešní povážlivou finanční krisi knihoven, zejména městských.

Mocným a vlivným prostředkem lidovýchovným je dobrá a cenná přednáška. R. 1929 bylo jich uspořádáno osvětovými komisemi a sbory 51.473 se 4,307.659 posluchačů. Tedy jistě čísla velmi úctyhodná. I zde mluvívá se o tak zv. krisi přednášek. Nevěřím v ni na 100%. Spíše možno mluviti o chybách pořadatelů a řečníků, neboť se pracuje v oboru tomto příliš šablonovitě (Souhlas.) a mnohdy je na zřeteli spíše počet absolvovaných přednášek nežli jejich cena a kvalita podle zásady "ut aliquid fecisse videatur". Lid má i chuť i touhu dáti se poučiti mluveným slovem, touží po rozšíření obzoru a po prohloubení svých vědomostí a znalostí. Ale poučné slovo přednášky musí býti slovem opravdu živým, ze života a pro život, ze srdce k srdcím, musí býti opravdu přednášeno, nikoli čteno, musí vzbuditi v duši kladné hodnoty a musí prýštiti z vlastních bohatých znalostí přednašeče ovládajícího podrobně a suverenně daný předmět a théma.

Jednoduchou přednáškou nelze lid něčemu naučiti, ona musí býti jen popudem, musí vzbuditi zájem, který donutí posluchače ku přemýšlení při denní robotě a k pohovoření za dlouhého večera. Stálé rostoucí rozšíření rozhlasu umožní proniknouti k duši a srdci člověka i do odlehlých vesniček, ba i do zapadlých samot, a radiové vlny sblíží a spojí všechny bez rozdílu v jednu velikou kulturní rodinu, "jež chce dlouhým adventem očistiti srdce tak, aby v něm mohly zazníti sladké hlasy zvonů vánočních, vánoc to celého lidstva."

Vedle živého slova, názorně doprovázeného vhodným a umělecky provedeným diapositivem, je mocným prostředkem vzdělávacím i kulturní film a mnoho dobrého může v lidovýchově vykonati školní a kulturní kinematografie. Dobré základy jsou už dnes položeny, avšak jest nyní třeba prohloubení péče o kulturní film, a to ve dvou směrech: pronikavé koncentrace péče o kulturní film a vydatné peněžní podpory. Doporučuji velmi vřele námět p. univ. prof. dr Pastrnka, předsedy Masarykova lidovýchovného ústavu, aby tento ústav vybudován byl jako centrála pro kulturní film a jako centrální půjčovna osvětových a školních filmů, aby mohl centrálně pečovati o výrobu a opatřování nových osvětových filmů, zejména filmů zvukových. I v tomto oboru nutno uvésti v soustavu kulturní představení filmové pro široké vrstvy lidové, aby i biograf postavil se do služeb lidovýchovy jako výchovná instituce.

Na podporu osvětových a lidovýchovných snah v kinematografii je v rozpočtu preliminováno celkem 218.400 Kč. Uvážíme-li, jak významným prostředkem šíření kultury může býti film a jak je v zájmu národní kultury, aby kulturní film dostal se mezi nejširší vrstvy, kde se často předvádějí filmy s hlediska výchovného méněcenné, musíme přiznati, že uvedená částka, určená pro kulturní kinematografii, je zcela nepatrná. Nedá se za ni nic organisovati, ani nic vyráběti, ani jí nelze podporovati s úspěchem snahy o poučný vědecký a kulturně vědecký film a o výchovné využití kina.

Přimlouvám se proto co nejvřeleji, aby tato položka byla značně zvýšena. Nepochybuji o tom, že ministerstvo školství zvýšené částky užije co nejlépe na prospěch dobrého výchovného filmu i na prospěch národní kultury.

Dále se přimlouvám, aby byl rozpočtově zabezpečen státní fond pro výrobu školních a lidových filmů, aby zřízena byla instituce s úřední pravomocí, jež by teoreticky i prakticky řešila otázky tohoto oboru, aby byla sjednocena výroba školních a kulturně výchovných čsl. filmů. Žádám, aby byla vydána podrobná ustanovení o provozování kulturních a školních kin po stránce pedagogické a technické a aby byl opatřen výcvik vzdělavatelů učitelstva po obou těchto stránkách. Konečně buďtež zabezpečeny zemské a obecní subvence na zařizování projekčních síní a pojezdných kin okresních, která mají sloužiti školní i lidové výchově. (Výborně!)

Skoro v plenkách je doposud nedoceněná a přece tak významná výchova estetická, výchova srdce, citu a zjemněného a vytříbeného vkusu širokých vrstev lidových v době přemíry chladného intelektualismu a hrubého materialismu. Máme školy, máme knihovny a čítárny, máme leckde i musea, ale bílou vranou v našich komunách, zejména menších, je umělecká galerie, ačkoliv pro první počátky stačily by dobré reprodukce uměleckých děl výtvarných ve stálých, regionalisticky zabarvených galeriích, doplňované třeba soustavně organisovanými putovními kolekcemi. I zde musí ministerstvo školství a nár. osvěty podati pomocnou ruku nejen po stránce ideové a organisační, nýbrž především finanční, a i zde nutno uvažovati, aby v tit. 11, umění, v §u 4, výtvarnictví, položka 11,500.000 Kč na výstavy domácí a cizí a na uměleckou výchovu byla vydatně zvýšena.

Chtěl bych při této příležitosti upozorniti i na jinou položku, která v rozpočtu ministerstva školství figuruje velmi podivně, na položku, věnovanou na státní galerii. Něco málo přes 700.000 Kč má dnes stačiti ke krytí nákupních potřeb státní galerie, což je méně než málo. Budujeme svoji galerii od základů, nejsme v té situaci jako velké sbírky zahraniční, které mají velkou tradici a které se postupně vyvíjely ze sbírek panovnických. Přispívali jsme na sbírky vídeňské, ale při reparacích jsme z nich nezískali ničeho a proto jsme odkázáni jen na sebe. Může ke krytí nejpotřebnějších potřeb stačiti položka tak malá? Ostatně veřejnosti není ani dostatečně známo, že tato položka slouží nejen k nákupům umění starého, nýbrž že z ní je opatřován i nákup Moderní galerie, která z dotace, hrazené z této položky státní galerie, nakupuje domácí moderní umění, obrazy, sochy a grafiku pro budoucí státní galerii. Obrazárna je nejen zdrojem poučení o uměleckém vývoji, nýbrž jest i jakousi kulturní visitkou, kterou se ukazujeme cizině. Proto odpovědní činitelé měli by si býti vědomi této své odpovědnosti a opatřiti galerii tolik prostředků, aby své poslání opravdu plniti mohla. Kultura neměla by býti přepychem, zejména v našem státě a u našeho národa, neboť byla to právě kultura a bylo to naše umění, které nás samostatně representovalo před světem v dobách, kdy jsme se před ním samostatně nemohli representovati politicky. Proto žádám, aby položka určená pro státní galerii byla podstatně zvýšena.

Také výchova hudbou a k hudbě je dosud u nás pěstována náhodně, mezerovitě, nesoustavně. Správně řekl Beethoven: "Hudba jest vyšší zjevení než veškerá moudrost a filosofie." Právem, neboť hudba otvírá nejúčinněji člověku dráhu do světa krásy, míru a lásky všelidské, kde možno sejíti se všem lidem dobré vůle bez jakýchkoliv předsudků. Její význam je skutečně všelidský, umění hudební náleží všem, jest majetkem ryze sociálním. Abychom řeči hudební rozuměli, jest třeba hudební výchovy, a to už kolébkou počínaje: doma krásná píseň lidová, v ústech matky vychovatelky - dnes, bohužel, je tato píseň opravdu zapomenutou a odstrčenou Popelkou, zakřiknutou líbivými barovými šlágry a lascivními hospodskými popěvky - obecná škola má a musí pak navázati na hudební výchovu domova, odkudž dítě si má přinésti znalost a lásku k písni, střední škola má za povinnost zařaditi zpěv jako řádný předmět a připojiti k němu vzdělání o základech hudební vědy po stránce historické, rytmické, harmonické, intonační a dynamické. Totéž platí o hudební výchově na kterýkoliv nástroj. A hudební výchova mimoškolní? Zorganisovati zpěvní výchovu, zejména v malých obcích, a účinně podpořiti pěvecké a hudební kroužky a spolky doporučuji velmi vřele laskavé pozornosti p. ministra na př. právě založenou Menšinovou Filharmonii v Touškově u Plzně - s povinností reprodukovati lidovou píseň a skladby ryzí umělecké ceny srozumitelné duši a vnímání prostého posluchače. (Souhlas.)

Dále nutno oceniti a podpořiti význam radia při prohlubování hudební výchovy. Jako ministerstvo školství podporuje zejména na venkově subvencemi zakupování skioptikonů, tak ať podpoří i malé, nezámožné obce příspěvkem na zakoupení radia, ovšem přesného a dobrého stroje s amplionem, umístěného ve škole, nechť v obci hudebně vzdělaný člověk, nejspíše učitel, vybere vždy z radiožurnálu vhodné výchovné a vzdělávací vysílání s ohledem na místní kraj a lid, předešle před reprodukcí krátký rozbor, úvod, obsah díla a charakteristiku skladatelovu, a touto soustavnou činností vytříbí časem smysl občanstva pro ušlechtily poslech. (Výborně!)

Větší péči nutno věnovati také soukromým hudebním školám. Zejména upozorňuji, že dosavadní položka stát. rozpočtu nestačí ani zdaleka na všechny potřeby na ni kladené. Z položky se udělují subvence zatím celkem 60 ústavům. Celé 3/5 položky vyčerpávají ústavy s právem veřejnosti: něm. akademie hudební v Praze a Hudobná a dramatická akademia v Bratislavě, jimž se dostává po 300.000 Kč. Je povinností státu, aby uskutečnil snahy vybudovati z této akademie vzorný a dokonalý ústav hudebně školský, ale i vzorný ústav pro vznikající ostatní hudební ústavy slovenské. Zbytek položky 400.000 Kč musí vystačiti pro ostatních 58 hudebních ústavů. Jsou mezi nimi ústavy velmi vysoké úrovně. Vzpomínám městské hudební školy plzeňské, která se svými 600 žáky zcela odůvodněně musí býti vřazena k oběma výše zmíněným akademiím. Vyučovací a umělecké výsledky této školy na brněnské výstavě soudobé kultury a při pražských výstupních večerech mimopražských škol v r. 1929 a 1930 potvrdily, jak vysokým kulturním, výchovným a uměleckým ústavem tato škola jest. Plzeňské škole lze na roveň stavěti brněnskou školu Filharmonické Besedy. Ale je to celá řada dalších škol, které svými výsledky a ustavičným vzestupem přesvědčily již veřejnost odborně kritickou nejen o své prosperitě, ale také o své kulturní nezbytnosti. Jest nutno, aby bylo možno účinněji podporovati tyto hudební instituce, vytvořiti mnohem větší položku subvenční, poněvadž větší potřeba při skromném odhadu, pokud jde o škol. pomůcky, činí nejméně 1 mil. Kč.

Uzávěrem opakuji, že nezbytně je potřebí zvýšiti dosavadní položky pro potřeby hudebního školství na Slovensku a Podk. Rusi. Povznésti tam obecnou vzdělanost hudební při bohatém hudebním nadání tamějšího lidu jest opravdu příkladnou otázkou nezbytnosti.

Příštím rokem vstoupí proslulá, jedinečná Česká Filharmonie v třicátý rok své samostatnosti. Jest profesionálním tělesem, které representuje vrchol našeho reprodukčního umění symfonického. Nutno konstatovati, že vědoma si je plynoucí z toho odpovědnosti.

Nelze neuznati, že práva jest všem požadavkům v tom směru na ní kladeným. Má nesnadný úkol vychovávati koncertní obecenstvo, což se děje soustavným pěstěním vybraných děl klasické, romantické a moderní tvorby nejen cizí, ale zejména domácí. Doplňuje tedy vlastně Česká Filharmonie výchovu nejen mladé naší generace skladatelské, dávajíc příležitost skladatelům přesvědčiti se o účinnosti jejich děl, nýbrž i veřejnosti, seznamujíc jí se snahami domácích umělců tvořících.

Česká Filharmonie toto své kulturní poslání přináší všem vrstvám národa ve svých koncertech pro žactvo škol národních, středních, pro dělnictvo i pro ostatní hospodářsky silnější třídy obyvatelstva.

Orchestr České Filharmonie skládá se z absolventů konservatoře, tedy z hudebníků, jichž erudice má spolehlivý základ v mnoholetém školení na našem nejvyšším hudebním učilišti. V orchestru dosahují dalšího výcviku a uměleckého vzrůstu. Dokazuje to okolnost, že z řad členů povoláváni jsou učitelé přímo na konservatoře. Vysokou úroveň uměleckou uznávají častí dirigenti cizí ve Filharmonii hostující.

Členem orchestru může býti jen umělec technicky a umělecky nejvyspělejší, vysoké mravní úrovně, neboť jest postaven před dilema hráti v uměleckém orchestru Filharmonie za nepatrný peníz neb za tučnou odměnu v kavárně neb baru. (Souhlas.)

Česká Filharmonie 30letou svou činností přesvědčila nejen o vysokém stupni své kulturní hudební vyspělosti, ale i našeho národa a stala se nezbytným a nepostradatelným kulturním činitelem.

Přes to však není její existence tak zabezpečena, jak by se zdálo. Stále zápasí s finanční rovnováhou, třeba by vlastní výdaje držela na nejnižším stupni. Doposud platí své členy nejhůře ze všech ostatních profesionálních orchestrů. Nedostává se jí z veřejných zdrojů dosud podpory v té míře jako oněm druhým orchestrům. Svůj rozpočet okrouhle 3 mil. Kč musí ze 2/3 uhraditi vlastním podnikáním.

Při panujícím odklonu od vážné hudby, zaviňujícím poloprázdné koncertní síně, musí silněji, nežli jest zdrávo pro umění a uměleckou prestiž České Filharmonie, uplatňována býti zásada finanční rovnováhy. Z týchž důvodů nemůže Česká Filharmonie plniti také své poslání lidovýchovné a omezuje se na úzké území pražské, zanedbávajíc šíření svého umění v ostatním území státním, kdež by zejména pro hudební výchovu tak důležitou pro mravní obrození člověka mohla vykonati dílo hodnot nedomyslitelných.

Shledáváme se ještě s jiným nepříznivým zjevem zaviněným finanční chudobou České Filharmonie. Česká Filharmonie jest jediným sborovým tělesem hudebním u nás, které nemůže šířiti slávu českého umění a státní prestiže za hranicemi. A bylo by toho v cizině velmi potřebí, neboť ta zná z naší symfonické hudby velmi, velmi málo! (Souhlas.)

Že umělecká úroveň Filharmonie jest na tak dokonalé výši, toho příčinou jest zejména okolnost, že orchestr, t. j. členové jeho jsou poměrně ještě mladí a téměř vesměs na výši uměleckého tvoření. Lze si snadno představiti, jak dopadne budoucnost, nebude-li možno jednak orchestr finančním a sociálním zabezpečením konservovati, jednak umožniti zestárlým členům odchod na zasloužený odpočinek a vedení Filharmonie získávání mladých plnohodnotných náhrad.

O starobní a invalidní zabezpečení členů postaráno jest jen podle všeobecných předpisů, které doposud zabezpečovaly nejvyšší roční důchod starobní 7200 Kč. Jistě velmi hubená existence vzhledem ke kvalifikaci členů a k většímu nebezpečí invalidity než u obyčejného normálního pojištěnce. Výkonný umělec se stává mnohdy invalidním i při plné jinak kondici tělesné a duševní normálního člověka. Dosavadní subvenci České Filharmonie z veřejných zdrojů zaručují stát z 50%, země česká a obec pražská každá po 25% - ale jen 1/3 výše zmíněného rozpočtu. To naprosto nedostačuje. Má-li Č. Filharmonie plniti zdárně všechny své úkoly, potřebuje úplného veřejného zajištění, to jest subvence aspoň 2 mil. Kč ročně.

Akademie výtvarných umění v Praze usiluje již od r. 1925 o nástavbu budovy, protože trpí jednak velikým nedostatkem místností, jednak bylo by účelné z důvodů pedagogických i uměleckých, aby její 4 speciální školy, nacházející se mimo budovu akademie, mohly býti umístěny v hlavní budově.

Stejně je tomu se Státní umělecko-průmyslovou školou v Praze. Je tedy naprosto nutné, aby i po této stránce nastal pořádek.

A nyní několik slov k divadelnictví, především k Národnímu divadlu.

Národní divadlo v Praze od samých počátků probuzení našeho národa představovalo vyvrcholení našich kulturních snah i národních snah osvětových a manifestaci národní vůle žít ve svém prostředí, ze svých sil a po svém způsobu i v nepříznivém politickém ovzduší bývalého Rakouska. Tímto střediskem národní ctižádosti zůstalo Národní divadlo již navždy, i když vývojem politickým a kulturním našeho národa vytvářela se střediska jiná, a rozvíjející se naše věda i umění dovedly si vytvořiti jiné ústavy nejvyšší úrovně, v nichž se upevňovaly a rozvíjely jiné snahy kulturní. Žádný z ústavů jiných, ať sebe svrchovanější, nedosáhl nikdy všeobecné popularity Národního divadla a zbožné úcty, se kterou každý Čech přihlíží k jeho osudům a navštěvuje jeho stánek. Heslo "Národ sobě" stalo se skutečně živým po celé naší vlasti. Celý národ se od prvního okamžiku díval na Národní divadlo v Praze jako na divadlo "vlastní a své".

Tento zvláštní poměr všeobecného národního vztahu se projevil nejen ve významu, jejž pro národní uvědomění mělo již divadlo Prozatímní, ale zejména ve všeobecné národní účasti při položení základního kamene k vlastnímu Národnímu divadlu a v konečném jeho vybudování z příspěvků celého národa jako skutečného pomníku národního probuzení, na němž měla vynikající účast všechna odvětví našeho umění. Za různých osudů našeho národa, za proměny veřejného cítění, uměleckého tvoření a obecného vkusu stejně jako za všech proměn politických vlivů zůstávalo Národní divadlo vždy střediskem uměleckých představ národní osvěty, k němuž se soustředil společenský život pražský, k němuž se obracely první kroky českého venkova při návštěvě Prahy. Bylo vzorem, připomínkou a podnětem všemu divadelnímu životu našeho národa.

Na tom se nic nezměnilo, ani když rozvíjející se divadelní život vytvořil v samé Praze nová divadla, zejména Městské divadlo na Král. Vinohradech, které převzalo úkol státi se dalším representačním divadlem činoherním, a když po Čechách i na Moravě vznikla nová divadla, která co nejsvědomitěji plnila svůj úkol osvětový i národní. Na této funkci Národního divadla se rovněž nic nezměnilo, naopak ona byla ještě posílena, když zemské divadlo české, jsouc právě divadlem Národním, se stalo divadlem státním Československého státu a celého československého národa. K národnímu významu, jejž zaujímalo a jehož obvod se rozšířil na celé státní území, přibyla ještě skutečnost, že Národní divadlo se stalo prvním salonem politické representace národní při oficiálních slavnostech, při národních svátcích, při všech příležitostech státního lesku. Tato skutečnost byla projevena také zestátněním provozu Národního divadla a uvedením jeho hmotných potřeb do státního rozpočtu. (Předsednictví převzal místopředseda Roudnický.)

Národní shromáždění přijalo nový úkol s vědomím plné odpovědnosti vůči tomuto ústavu jako ústavu na výsost národnímu. Jeho rozpočet není sumářem vydání a příjmů, nýbrž je kulturním osvědčením Československého státu. Dotace věnovaná našemu Národnímu divadlu může býti vyšší či nižší podle toho, kolik stát může a chce věnovati na tento důležitý úsek své kultury. Hlediska úspornosti mají ovšem i zde plnou platnost. Vřele se však přimlouvám, aby se vším důrazem bylo hleděno na to, "jak" a nikoli na to, "kolik". Je třeba si uvědomiti, že na ústav tohoto druhu musíme už něco věnovati, ať jsme sebe chudší, jako náš český člověk vůbec věnuje na své osvětové potřeby, "kdyby na sůl nebylo".

Potřeba Národního divadla ovšem musí přihlížeti k tomu, aby Národní divadlo mohlo skutečně zastávati svůj mimořádný úkol a aby jej také co nejlépe plnilo. Rozpočet tak značný musí pamatovati na všechny možnosti ústavu, jehož běh závisí nejen na vnitřní organisaci, nýbrž také na okolnostech zcela zevních, určujících denní návštěvu obecenstva. Zdá-li se, že je poněkud nadsazen, je třeba si to vysvětliti právě pomyšlením na to, že očekávaná úhrada ze vstupného by mohla ve stoupající tísni hospodářské zklamat. Případný deficit by pak bylo těžko hraditi odjinud. To by byl skutečný deficit hospodářský, který se v rozpočtu Národního divadla objeviti nesmí.

Slova deficit se však užívá často zcela neprávem o dotaci na Národní divadlo věnované. Tam, kde chceme míti představení, jehož úroveň snese světové měřítko, nemůžeme při malém poměrně návalu cizinců, kteří udržují například mnohá divadla německá a jiná, očekávati, že divadlo se zaplatí samo anebo bez vyššího příspěvku státního. To, čeho se mu nedostává k plnění jeho úkolů, nemůže býti tedy nazýváno deficitem. Deficitem by bylo naopak, kdyby divadlo těmto svým úkolům dostáti nemohlo.

Jaké jsou hlavní úkoly Národního divadla? Je to především domácí a slovanský repertoir ve všech svých vrcholných dílech. Je to repertoir světový v míře potřebné pro udržení světové orientace našeho Národního divadla. Není to ovšem kde jaká novinka, jež měla v cizině svůj bulvární úspěch. (Výborně!) Těch tady nepotřebujeme. Přimlouvám se vřele, aby Národní divadlo neprovozovalo různých atrakčních škvárů nebo pochybností z důvodů t. zv. kasovních. Právě proto se domáháme dostatečného rozpočtu a schvalujeme jej, aby Národní divadlo nebylo trápeno takovými existenčními starostmi, které snižují jeho úroveň.

Dalším požadavkem jest, abychom se na Národním divadle setkávali vždy s dokonalou uměleckou reprodukcí provozovaného díla. K tomu je potřebí dostatečného množství sil. Nezapírám si, že v oboru operním jsme často vydáni tísnivé konkurenci divadel říšskoněmeckých, které můžeme čeliti ovšem jen řádným dotováním uměleckého členstva. Domnívám se však, že Národní divadlo dosáhne i bez stálého angažování těžko udržitelných hvězd slušného průměru prvotřídní reprodukce. Proti t. zv. sparsystému se stavím zcela rozhodně. Právě ústav, jakým jest Národní divadlo a jakým má býti, musí zakládati svoji umělecky reprodukční pověst na zcela jiné základně, než jest oslňování a přitahování obecenstva jednotlivými výminečnými zjevy. Tanou mi spíše na mysli veliké umělecké příklady, kdy každá i nejnepatrnější úloha byla v rukou naprosto spolehlivých, umělecky dokonalých. To bych přál Národnímu divadlu i nám všem. Úroveň takto získaná by pak nekolísala od představení k představení, jak se nyní bohužel někdy děje. Dokonalá reprodukce ovšem souvisí také s možností dokonalé výpravy. Tam, kde divadlo musí překotně studovati a urychleně dávati premiéry, nemůže ovšem býti nastudování dostatečné a tak vybroušené, jak si právě představuji. Souvisí to opět s požadavkem, aby divadlo nebylo tísněno potřebami kasovními a mohlo pracovati s lepším klidem a větším oddechem. Pak zajisté udrží výtečným propracováním na repertoiru i hry, které, vyčerpavše svůj obsahový zájem, nemají dále obecenstva. Stále reklamovaný t. zv. železný repertoir původní tvorby, který i já reklamuji, je možným teprve tehdy, když hra bude přitahovati kvalitami umělecky reprodukčními, nejen novostí svého obsahu.

S mnohými výtkami setkávají se výpravy her na Národním divadle provedených. Je pravda, že je těch výprav nyní hodně štědře. Jsem však informován, že bylo učiněno již opatření, aby se v té věci nedělaly zbytečnosti a aby nebyly pořizovány nové výpravy her, teprve v době poměrně nedávné nově vypravených. Jinak se přimlouvám, abychom byli spíše uspokojeni z toho, že to na našich premiérách v Národním divadle vypadá vždycky skutečně nově. Je to stránka, kterou šťastnější cizina byla na naše divadlo zvlášť upozorněna. Tam, kde je vydatný kruh obecenstva a opora velikého kulturního střediska, je možno dosáhnouti dokonalosti premiérové i s konvenční, starou výpravou. Nebudiž zazlíváno Národnímu divadlu, že používá výtvarnických schopností ke zvýšení pozornosti ke své umělecké práci. Ostatně je to také věc všeobecně výtvarnická, nejen divadelní. Malíři a architekti, účastnící se na Národním divadle výtvarnou spoluprací, mají tu opět možnost svého uměleckého uplatnění a výdělku, což musíme jen vítati. Připomínám ještě, že při mnohém poplachu s výpravami se děje divadlu křivda ještě jiná. Počítají se na vrub výpravy také trvalé investice, jichž bylo při té které příležitosti poprvé použito. To ovšem je nespravedlivo, zejména při ústavu, který jako Národní divadlo ještě daleko není technicky vybaven tak, jak toho moderní scéna vyžaduje.

Při tom technickém vybavení je nutno ještě připomenouti administrativní tíseň Národního divadla a také nedostatečnost jeho pomocných místností, šaten, skladišť atd. Není nadsázkou tvrzení, že doplňovací budova pro Národní divadlo jest otázkou další existence a s ní i rozvoje českého dramatického umění.

Budovatelé Národního divadla nemohli v tehdejších idylických poměrech předvídati jeho netušený rozvoj a určili proto pro ně velmi omezené staveniště. Zatím, co cizí veliká divadla mají k disposici značná prostranství, na nichž jsou vybudovány vedlejší objekty pro provoz a existenci divadla nutně potřebné, bylo Národní divadlo vybudováno uprostřed budov soukromých. Nedostatku místa, který se ukázal již po požáru Národního divadla, aspoň částečně se odpomáhalo různým způsobem. Tak přibráno bylo staveniště býv. divadla Prozatímního a s ním souvisícího domu soukromého, podnikány různé adaptace místností v divadle samotném a pod. R. 1915 projektovala technická správa přístavbu patra se dvěma etážemi nad budovou administrační. Návrh její byl však zamítnut s největší rozhodností ke škodě Národního divadla.

Započato proto bylo již tehdy jednání o koupi budovy konventu Uršulinek čp.1.435- II, jakožto domu pro potřebu doplňovací budovy Národního divadla ideálně situovaného, ježto přemostěním Divadelní ulice možno týž spojiti přímo s jevištěm Národního divadla. Pohříchu jednání ztroskotalo pro vysokou cenu, která konventem byla požadována. Nicméně i v jednání bylo pokračováno a jeho výsledkem byla konečně nabídka konventu Uršulinek, podle níž tento požadoval za dům 890.000 Kč s tím, že býv. zemský správní výbor ponese ze svého veškeré poplatky i ostatní výlohy spojené s provedením trhové smlouvy a zaknihováním. Není od místa podotknouti, že i samotná státní regulační komise vyšla vstříc vypracováním plánů, jež mají sloužiti za podklad řešení stavebního projektu uvažovaného jako doplňovací budova Národního divadla.