Předseda (zvoní): Dalším přihlášeným řečníkem je p. posl. Sladký. Dávám mu slovo.

Posl. Sladký: Slavná sněmovno, již ve své letošní řeči k rozpočtu ministerstva školství a nár. osvěty dne 21. února jsem měl čest jménem čsl. strany nár. socialistické s tohoto místa velmi zevrubně a detailně probrati celý problém školských a učitelských požadavků v jeho šíři a hloubce a proto bych se nerad znovu těmito otázkami zabýval, už proto ne, že stanoviska mé strany, která jsem zde v únoru tlumočil, jsou zásadní a tedy neměnitelná, takže bych se vlastně opakoval. Proto doplním dnes svou únorovou řeč o otázkách školských a učitelských pouze některými doplňky, ale za to si dovoluji poprositi slavnou sněmovnu o laskavou pozornost mým vývodům v jiné velmi naléhavé otázce dneška, v otázce národní osvěty a zejména lidovýchovy v celém jejím obsahu a rozsahu, protože v rozpočtové debatě se poměrně málo mluvívá o těchto věcech, ačkoliv výchova a převýchova dospívajících a dospělých je právě tak zásadního významu pro stát, národ a lidstvo jako školní výchova dětí. (Tak jest!) Právem jest ministerstvo, jehož rozpočet právě projednáváme, nazváno nejen ministerstvem školství, nýbrž i ministerstvem nár. osvěty a spojka "a" mezi oběma úředními názvy jest zajisté výstižným dokladem rovnosti a rovnocennosti obou sfér působnosti a činnosti tohoto ministerstva.

A po tomto stručném úvodním vysvětlení dovolte, dámy a pánové, abych přešel k vlastnímu jádru, in medias res.

Prožíváme velkou dějinnou epochu lidstvem dosud mála doceněnou a chápanou, v níž roky platí za století, dobu kácení model a přehodnocování hodnot, dobu velikého historického kvasu celé lidské společnosti, skvělou epochu vlády lidu, lidem a pro lid. Nad teokracií vítězí demokracie! Proto Masarykovo "vychovat" a "převychovat" musí se státi kategorickým imperativem a základním pilířem naší státotvorné práce, a kulturní mobilisace všech lidí dobré vůle stěžejní povinností směrodatných povolaných činitelů ve státě a ve vládě, aby zmizela prapříčina všech krisí politických, hospodářských a sociálních ve státě a v lidstvu, totiž mravní krise válečného a poválečného člověka. Dovedli-li jsme rozbíti prototyp starého předválečného světa, císařské, habsburské Rakousko nad námi a kolem nás, mějme odvahu rozbíti je i v nás! Proto osou veškeré státní a státotvorné politiky nechť se stane kulturní politika a zájem o duchovní statky, politika důstojná národa Komenského a Masarykova, proto ministerstvo školství a nár. osvěty stůjž svou položkou rozpočtovou v popředí celého bohatého rozpočtu Československé republiky.

Opravdu s radostným uspokojením konstatuji, že právě v projednávaném rozpočtu ministerstvo školství a nár. osvěty po prvé překročuje svými výdaji částku jedné miliardy Kč. Proti loňským 955,715.742 Kč stojí dnes výdajová položka 1.010,566.000 Kč, a to ještě není v ní zahrnut úctyhodný státní příspěvek 800 mil. Kč zemím na učitelské platy. Při tom s uspokojením konstatuji, že nevyrostly jen automaticky a tedy samozřejmě osobní výdaje - loni 690,025.896 Kč, letos 724,384.900 Kč - nýbrž že zároveň stouply i výdaje věcné z 265,689.846 Kč na 284,181.100 Kč. To jest jeden z příjemných kladů dnešního vedení ministerstva školství a nár. osvěty. Ale mohu zde kvitovati i druhý cenný klad práce pana ministra školství a nár. osvěty dr Dérera: oživení jeho resortu i po stránce kulturně-politické. Nebylo sice ani dosud dopřáno této slavné sněmovně zabývati se nějakou novou kulturní nebo školskou osnovou zákona, ačkoliv důvodová zpráva ke kap. 10 právě projednávaného rozpočtu přislibuje jenom v oboru školství 9 nových návrhů zákona, zejména už neodkladný zákon o obvodových školách měšťanských a o čtvrtých třídách závěrečných při měšťanských školách, o mateřských školách, o organisaci školské správy, o okresních školních inspektorech, o učňovských školách atd. Na všechny tyto zákonné osnovy toužebně a netrpělivě čeká celá veřejnost, a jestliže nebyly dosud předloženy Národnímu shromáždění k ústavnímu projednání, není to ani tak vinou ministerstva školství, nýbrž způsobuje to spíše zdlouhavost meziministerského připomínkového řízení, potíže finanční a i různost názorová na obsah té neb oné předlohy (na př. na učňovské školy). Tedy po stránce zákonodárné jest bohužel letošní kulturní bilance právě tak chudá, jako byla loňská.

Za to však na druhé straně došlo letos cestou administrativní k vydání několika velmi cenných a významných výnosů a nařízení ve školství. Teprve letos po 8 letech jsme se dočkali vládního nařízení k provedení známého § 11 odst. 4. zák. č. 226/22 Sb. z. a n. (t. zv. malý školský zákon) o pokračovacích kursech pro mládež od 14 do 17 let. Výnosem ministerstva školství ze dne 6. května číslo 47.415-I upraveny byly normální učebné osnovy pro školy obecné (ľudové).

V oboru pedagogickém došlo po návrhu komise pro reformu středních škol k reformě střední školy zatím pro I. a II. třídu, jejímž účelem je především postaviti různé typy středních škol v nižším oddělení na společný základ, a v normálním přehledu vyučovacích hodin vyhověno bylo všeobecnému přání po snížení počtu vyučovacích hodin (I. 27, II. 28 v povinných předmětech).

Výnosem z 10. dubna č. 171.280/29-II. bylo zreformováno přijímání žáků škol národních do I. třídy škol středních a dalším výnosem z 29. dubna č. 164.222/29-II. upraveno bylo přijímání žáků škol měšťanských do školy střední. Velmi nutný a cenný styk rodiny se školou zaveden a upraven byl výnosem ze dne 19. května č. 1.516 pres. o rodičovských sdruženích na školách národních a středních jakož i na učitelských ústavech atd.

Také s povděkem konstatuji oživení činnosti kulturního výboru posl. sněmovny, který ve dvou obsáhlých debatách projednal na podkladě exposé p. ministra Dérera jednak celý bohatý problém vysokoškolský - velmi cenným výsledkem této debaty je zvýšení rozpočtové položky na výstavbu a vybudování vysokých škol v Československé republice na 60,000.000 Kč ročně po dobu 15 let - jednak připravenou středoškolskou reformu. V obou debatách promluveno bylo také o t. zv. menšinovém školství v Československé republice, a že nikoliv bezúčelně, je viděti ze zvýšené položky na novostavby menšinových škol 28 mil. Kč ročně pravidelně po dobu 10 let, čímž je umožněno ministerstvu školství na základě pevných a zajištěných číslic vypracovati přesný, dlouholetý stavební program těchto škol, většinou bohužel dosud umístěných nejen provisorně v nevyhovujících budovách a místnostech, ale mnohdy i přímo ostudně pro Komenského dílnu lidskosti a pro státní prestiž v územích jazykově smíšených. Jsme státotvornou stranou, stranou upřímně a otevřeně národní a hrdě se hlásíme ke svému češství. Jsme stranou poctivě a konstruktivně socialistickou a z tohoto našeho programu plyne naše upřímná láska k českému dítěti vůbec a zejména k českému dítěti proletářskému ve zněmčeném a popolštěném území. (Výborně!)

Proto znovu zdůrazňujíce věčně pravdivou zásadu Komenského, že české dítě patří do české školy, trváme do písmenky na svém prohlášení dne 21. února na této tribuně učiněném, že ve svém vlastním státě má státní osvobozený národ bezvýjimečnou povinnost dáti každému svému dítěti možnost výchovy v československé škole a v mateřské řeči v duchu státním a národním bez ohledu, co to stojí, aby ani jedno dítě osvobozeného státního československého národa nebylo nuceno choditi do škol cizího jazyka a cizího ducha. (Správně! - Potlesk.)

Jest mi úplně lhostejno, jestliže p. posl. Hodina reagoval hned 22. února na toto věcné prohlášení, učiněné jménem mé strany, osobním a nevěcným útokem na mne. Jestliže však dovolával se pan Hodina českých poplatníků venku, jak prý smýšlejí o "tomto rozhazování státních peněz a jak zlá slova věnují tomuto hospodářství", pak ujišťuji pana posl. Hodinu, že v tomto ohledu se naprosto, ale naprosto mýlí. Ani jediný poctivě český člověk nevidí ve zřizování a budování hraničářských škol pro děti národa Komenského pražádné rozhazování státních peněz, protože, jsouce osvobozeni dnes, napravujeme pouze cizí hříchy minulosti, spáchané cynicky a zločinně na našem československém dítěti Vídní a Peští se souhlasem tehdejších politických představitelů německých a maďarských. (Výborně!) Těch dnešních 251 škol měšťanských. 1305 škol obecných, 828 škol mateřských hraničářských v historických zemích, těch 106 občanských škol státních, 1274 lidových škol státních, 2831 škol národních a státem podporovaných a 93 škol mateřských na Slovensku, těch 566 státních škol na Podk. Rusi je výmluvnou obžalobou a věčnou dějinnou hanbou těch, kteří národnímu šovinismu a zaslepenému fanatismu bez rozmyslu obětovali to nejcennější v tvoru božím: lidskost a všelidskou lásku k člověku, a kteří beze studu loupili našemu národu jeho nejdrahocennější statek: jeho dítě! (Výborně!) Velmi správně označil p. ministr dr Dérer naše hraničářské školství jako školství obranné. Ano, obranné, neboť hraničářskými školami chráníme své vlastní a jdeme si i pro ony ztracené syny a dcery, kteří vinou doby a zlobou lidí byly nám odcizeni, odnárodněni a uloupeni. (Souhlas.) Kdysi český člověk, soustavně hospodářsky ochuzovaný a úmyslně finančně vyssávaný pány na Dunaji ve prospěch Vídně a žebráckých německých alpských zemí, i při té své životní bídě a mizerii skládal haléř ku haléři, aby svou dobrovolnou národní daní lásky umožnil obranným národním jednotám záchranu ohroženého českého dítěte v pohraničí. A nejen to! Pro matiční školu nebál se ani vyhazovu z práce, ani vyhazovu z továrního bytu na dlažbu ulice a hrdinně čelil teroru německého zaměstnavatele při školních zápisech. Ujišťuji p. posl. Hodinu, že tatáž krev proudí i dnes žilami českého člověka, že i dnes dovede český člověk ochotně obětovati vše pro české a slovenské dítě, jsa si ve své vrozené inteligenci dobře vědom, že budoucnost republiky a československého národa je v dětech tohoto národa, že pro naše děti jen to nejlepší jest jenom dobré a že investice na dítě jsou nejhodnotnější a nejdrahocennější investicí vůbec, a to vždy a všude. (Potlesk.) Moudrému stačí!

A pana ministra při této příležitosti prosím jménem učitelek bývalých matičních a menšinových mateřských škol, aby ve smyslu mého nedávného dotazu umožnil uznání jejich školských služeb za rovnocenné se službou na mateřských školách veřejných. Za svou obětavou a nezištnou práci pro národ v dobách trudných si toho plně zaslouží!

Řekl jsem již, že žijeme na prahu nové doby, na počátku nedozírné historické epochy, protože světová válka rozbila starou formu a starou náplň života a pro novou éru lidstva vytvořila nové životní podmínky. Protože pak platí jedině správná zásada - škola pro život - musí se škola, má-li sloužiti životu, bezpodmínečně přizpůsobiti novým změněným poměrům, musí přijmouti nového ducha doby, dbáti potřeb změněného života, nehledě ani k tomu, že i rozvoj vědy a jejích nových disciplin kategoricky vyžaduje si reformu staré školy, dlouho ovlivňované německou psychologií Herbartovou. Nová psychologie však učí, že člověk není pouze a jedině rozum, nýbrž i cit a vůle, a že všechny tyto stránky do sebe zasahují. Proto je nutná harmonická výchova člověka jako celku. Protože však každý jedinec je vytvářen úplně odlišně a rozdílně, je diferencováno přirozeně už dítě samo, a proto nesmí nová škola děti uniformovati, nýbrž musí vésti dítě tak, jak nejlépe odpovídá jeho individualitě. Cílem nové školy je posíliti vývoj mravní osobnosti žákovy i jeho přímého a ušlechtilého charakteru a poskytnouti mu soustavného a uceleného základního vzdělání.

Ale člověk není jenom jedinec, nýbrž je členem lidské společnosti. Proto je škola součástí společenského ústrojí národního, státního a lidského. Společností pro dítě je jeho třída, z té nutno tedy vycházeti. Proto nemůže býti nová škola pouze školou pamětnou, ale musí vésti žáka k samočinnosti: žák si má vědomostí dobývati sám, má býti při vyučování činný, aktivní. Vždyť výchova k demokracii znamená vychovávati občana aktivního, který dovede energicky zasáhnouti do života, dovede se zúčastniti vlastní tvořivou prací na jeho vývoji a nespokojovati se se současným stavem věcí.

Proto typ třídy musí ustoupiti typu pracovny a laboratoře, ovšem řádně vybavené, aby v ní mohlo dítě skutečně pracovati samostatně, aby jeho škola stala se místem živé práce a pravého života, ne pouze stínu života. (Výborně!)

Aby pak dosaženo bylo nejvyššího kontaktu školy se životem, jest nutno seznamovati dítě poučnými vycházkami s prostředím, ve kterém žije. Nezbytnou jest i nová organisace školy. Příští škola musí býti jednotná, vnitřně diferencovaná, jak jsem to dokázal již ve své únorové řeči. Při provádění reformy nelze přehlédnouti ani sociální a zdravotní stránku výchovy a pro zdraví dítěte musí se rozhodně dělati více než dosud. Je samozřejmo, že součástí každé školy musí býti hříště a školní lékař. Zkrátka a dobře, celá školská reforma musí vycházeti z dítěte, tohoto živého a věčného zlatého pokladu republiky, a musí se zase k němu vraceti. Nová škola musí býti školou laickou a volnou, školou činnou, školou dělnou a pracovní, školou jednotnou a pokud možno individualistickou, školou zbavenou vlády právnické byrokracie. (Výborně! - Potlesk.) Zájem státu, vědecká pravda, člověk v pravém slova smyslu jest jejím cílem! (Výborně!) Nesmíme při školské reformě otrocky, mechanicky a nezměněně přenášeti cizí vzory, třeba osvědčené, do našich poměrů, a proto musíme každou novotu nejdříve vyzkoušeti a pak teprve začleniti do kulturního a národního života. Školská naše reforma musí vycházeti z našeho ducha, našich potřeb, z našich ideálů a musí býti vyřešena v našem duchu, v duchu národa Komenského. Také nutno nahraditi starou osnovu učební osnovou novou, nutno především zlepšiti učebné methody.

Tento veliký výchovný úkol nezmůže škola sama, zde je nezbytně nutnou pomoc rodiny a spolupráce, součinnost rodiny se školou, k čemuž náběhem jsou právě zakládaná rodičovská sdružení. Protože pak nová škola klade na učitele zvýšené požadavky a vyžaduje jeho předběžnou řádnou přípravu, zdůrazňuji znovu neodkladný požadavek vysokoškolského učitelstva, dokonce lacinějšího nežli dnešní výchova na učitelských ústavech, a opravdu radostně vítám zřízení státní pedagogické akademie v Bratislavě jako první krok k této žádané úpravě učitelského vzdělání na dvouletých vysokých pedagogických akademiích. Nejen učitel vzdělaný, nýbrž také právně postátněný, hmotně zajištěný, ve škole a ve své činnosti učitelské a vychovatelské právě tak svobodný a neodvislý jako soudce při výkonu spravedlnosti - toť stručně formulovaný názor naší strany na učitele jako průkopníka a apoštola výchovy nové republikánské demokracie. Končím kapitolu slovy presidenta Masaryka: "Reforma školy musí býti v jistém smyslu reformou učitelů a profesorů. Kantoři se musí změniti. Moderní škola nemá býti semeništěm byrokratů, nýbrž charakterů, smýšlení, a obecného vzdělání." (Potlesk.)

A nyní dovolte, dámy a pánové, abych odvolávaje se na podrobné zdůvodnění právě předneseného referátu ve své řeči dne 21. února t. r., věnoval další svá slova jiné kapitole ministerstva školství a nár. osvěty, kapitole, bohužel, poněkud zapomínané a málo všímané, k lidovýchově a k národní osvětě vůbec. Je trvalou pravdou, že základním pilířem veškeré výchovy a všeho vzdělání zůstává a povždy zůstane škola, zvláště pak škola národní, povinná bezpodmínečně pro každé dítě duševně zdravé a normální. Avšak nestačí pro občana jen tento základ a nevystačí občan pro život jen s tím, co kdysi v mládí získal školskou výchovou a docházkou, zejména když většina občanstva prošla jenom školou obecnou, ba často pouze jednotřídkou nebo dvoutřídkou. Národ nepočetný, jako jest náš národ, musí stále neúnavně, vytrvale a soustavně nahrazovati početnost svou kvalitou, mravní sílou a duchovní vyspělostí všech svých jedinců, chce-li zdolati obrovské potíže poválečného rozvratu a světového přerodu a chce-li úspěšně ve všech oborech lidské práce a lidského usilování udržeti stejný krok s ostatními mocnými, bohatými a početnými národy a státy. Proto hned v počátcích naší státní a národní svobody utvořeno bylo na rozdíl od ministerstva kultu a vyučování čsl. ministerstvo školství a nár. osvěty, a proto hned v prvním roce Československé republiky pamatovalo toto ministerstvo i na národní osvětu památnými zákony č. 430 ze dne 22. července 1919 o veřejných obecních knihovnách, zákonem o organisaci lidových kursů občanské výchovy č. 67 ze dne 7. února 1919 a k němu se přimykajícími a na jeho podkladě vydanými výnosy ministerstva školství a národní osvěty. Připomínám také zákon o pamětních obecních knihovnách č. 80 z roku 1920. Všechny tyto zákony, výnosy a nařízení vydány v prvém roce našeho osvobození. Z dat těchto výnosů je patrný chvat, s jakým se chtělo co nejrychleji dosáhnouti tak potřebné převýchovy celého národa. Tento opravdu potřebný zápal pro výchovu k demokratismu a vůbec výchovu byl také patrný v celém národě.

Proto každého roku zařazuje ministerstvo školství a nár. osvěty také pravidelné položky na ochranu památek, archivnictví, na vědy historické a musejnictví: Letos 7,800.000 Kč, na umění, t. j. písemnictví 1,530.000 Kč, divadla 20,660.000 Kč, hudbu 8,146.000 Kč, na výtvarnictví 5,764.000 Kč, na lidovou výchovu: a to na občanskou výchovu a lidové knihovnictví 5,595.000 Kč, na kinematografii 404.900 Kč. Celkem pro r. 1931 částku 50,050.000 Kč - loni 48,945.000 Kč, tedy letos o 1,105.000 Kč více než loni.

Ovšem ani z daleka nemůžeme býti s touto číslicí spokojeni. Vždyť hned v následující kap. 14. "kultus" čteme číslici více než jednonásobnou ve výši 107,520.000 Kč, ačkoli v této číslici nejsou ještě zahrnuty platy profesorů náboženství a katechetů na školách. A z celého rozpočtu ministerstva školství a nár. osvěty 1.010,566.000 Kč připadá na velmi důležitou kapitolu nár. osvěty pouze 50 mil Kč, tedy, pouhá 1/20, jistě trochu málo pro účinnou a výslednou podporu tohoto velmi důležitého a významného oboru. Právě na nár. osvětu a zejména na lidovýchovu mělo by ministerstvo školství a nár. osvěty daleko štědřeji pamatovati, protože lidová výchova jest nejvydatnější složkou politické práce v širším slova smyslu, pracujíc nezištně pro štěstí národního a státního celku a podporujíc vždy všude a ve všem vítězství sil duchovních a mravních, vítězství pravdy, práva a sociální spravedlnosti nad lží a násilím, vítězství duchovnosti nad materialismem. (Výborně!) Zlidštiti, plně zlidštiti tento lid - jest konečným cílem pravé a poctivé lidovýchovy, "aby byl každý jedinec podle svých daných schopností a sociálních možností plně aktivní, plně produktivní, aby byl úplně šťasten a měl radost ze života a z kultury", jak praví profesor Inocenc Bláha.

Ten, kdo se prakticky obírá lidovýchovou dnešních dnů, cítí a chápe, že v dnešní lidové výchově není všechno zcela v nejlepším pořádku a že po prvním skvělém organisačním a extensivním rozmachu dochází dnes k určité, ovšem jen přechodné stagnaci. Kořen této stagnace tkví v poválečné mentalitě a tuto mentalitu má udržeti v permanenci kino, bavící bez napínání duševních sil za lacinější peníz při oslňující výpravě scény a garderoby, dále je to drahota knih, špatná literatura atd. Proto musí dnes nastoupiti nové období vnitřní výstavby a období podrobné lidovýchovné činnosti, intensivní a úsilovné drobné práce. Upevniti, co bylo vybudováno, a propracovati do hloubky a kvality!

Bude nutno v budoucnu lidovou výchovu organisačně zjednodušiti a jednotně usměrniti, zdůrazniti ne mnohost, ale jakost lidovýchovné práce, tuto práci zracionalisovati a zejména odstraniti dnešní trapný nedostatek ideových směrnic v lidové výchově. Jest třeba pracovati systematicky, plánovitě, soustavně a soustředěně proti dnešní jednostrannosti, stranické třídní a stavovské roztříštěnosti a sploštělosti této práce. Jest nutno vypracovati plánovitý program s náplní celostátně výchovnou, jest nezbytno lidovýchovnou práci jednotně a ideově usměrniti. Jak cílem školské výchovy jest člověk harmonicky sladěný, tak i lidová výchova musí býti harmonickou a musí rozlišovati mezi výchovou a vzděláním, všímati si nejen rozumu a paměti, nýbrž i ruky, smyslů, fantasie citu a vůle, nejen kultury rozumu, nýbrž i kultury srdce, pracovati nejen v tak zv. utilitaristických a praktických směrech, které se tak často přeceňují, nýbrž vésti lid k ideálům a vychovávati jej k idealismu, ovšem methodami věcnými a střízlivými. (Výborně! - Potlesk.) Správně napsal Leoš Mucha v článku "Ideové směrnice lidové výchovy": "Proto hlavní úkol dneška v lidovýchovné ideologii zní: Organicky všude navazovati na dobrou tradici, přizpůsobovati vše změněným potřebám dne a uvědoměle pokračovati na vzestupné linii dalšího vývoje. To znamená revisi celé dosavadní lidovýchovné ideologie a rozšíření její základny prohloubením a doplněním ideových směrnic." (Výborně!)

Souhlasím s názory, že základními prvky lidovýchovy musí býti:

1. Její lidovost, vedoucí zejména v občanské výchově k demokracii, k uvědomělému republikanismu a učící občanské odpovědnosti, ukázněnosti a solidaritě, vychovávající k soudnosti a ke smyslu pro fakta, k loyálnosti mezi stranami a jejich stranickými názory, zájmy a city, neboť na uvědomělých a ukázněných občanech spočívá nejbezpečnější síla a zdatnost každého státu.

2. Musí býti národní, t. j. musí se opírati zcela organicky o kulturu svého vlastního národa, jak to krásně formuloval prof. Masaryk už roku 1905 ve spise "Národnostní filosofie doby novější": Zkrátka všecko, co zoveme kulturou, má vztah k národnosti. Někdo pojímá kulturu, jako by byla nad národností, jako něco všeobecného, bez národnosti, abstrahovaného. Pravá však kultura musí býti národní". (Výborně!) Mějme vždy na paměti, že "lidstvo, abstraktum, žije konkrétně jen ve svých národech a že světoobčany jsme jen prostřednictvím svého vlastního národa. Poctivě mezinárodními stáváme se teprve, jsme-li dříve zcela svými, národními." Chcem a učiti lid lásce k lidstvu a povznésti jej na vyšší stupeň lidství, musíme dříve vypěstovati v něm uvědomělou lásku k národu a živé národní cítění. (Výborně!)

3. Třetí základní směrnicí lidovýchovy jest idea sociální, t. j. úkol vychovávati člověka k sociálnímu cítění a šířiti v lidu sociální uvědomění na podkladě širokého sociologického vzdělání. "Sociální cítění, toť láska a úcta člověka k člověku. Toť vzájemné pochopení a respekt jednotlivců, skupin, stavů, tříd a vrstev." Sociální cítění, hluboké a uvědomělé, je nejspolehlivějším regulátorem všech společenských otřesů. Důsledkem sociálního cítění je sociální solidarita, která se prakticky projevuje účinnou sociální péčí.

4. Vedle stránky rozumové nutno v lidovýchově pěstovati i výchovu citovou a mravní.

5. Konečně musí býti více pamatováno na výchovu tělesnou, na výchovu hospodářskou a také na výchovu praktickou. Zejména nutno touto výchovou vyzbrojiti námezdného pracovníka proti nezaměstnanosti, neboť je nutno, aby dnešní člověk vynikal pružnou přizpůsobivostí uprostřed měnivého a často převratného dnešního života, kdy nový vynález může zničiti celé dosavadní zaměstnání a kde pokračující racionalisace v průmyslu umožňuje vyráběti větší množství zboží s menším počtem dělnictva. Za to však se žádá stále více práce kvalifikované, a nejvíce jistoty bude míti ten, kdo se dovede v několika oborech státi inteligentním pracovníkem. Zejména v Americe vystupuje tento úkol lidovýchovy dospělých stále více do popředí. Ale dnešní život vyžaduje i toho, aby se lidé dovedli organisovati při výrobě, distribuci i při spotřebě. Výchova k této hospodářské samosprávě patří též k úkolům výchovy dospělých.

Myslím, že se dopouštíme těžké chyby, když ukládáme povinnost vzdělání skoro výhradně mládeži, a že ji tím ve škole přetěžujeme. Dospělí lidé se pak stávají nepružnými a duševně upadají. Výchova dospělých bude rok od roku důležitější a musí se státi systémem právě tak promýšleným a rozvětveným jako výchova školská. A každému politicky prozíravému je patrno, že se výchovou širokých vrstev dostávají kupředu dosavadní vyděděnci a že se stávají silou politickou. Jelikož pak nejširší účast na věcech veřejných, a to účast inteligentní a kompetentní jest programem demokratického státu, jest lidovýchovná práce v nejvlastnějším smyslu prací na vybudování státu. (Výborně!) A protože tato práce podkopává zároveň i výsady hospodářské a stavovské, jest v pravém smyslu i nepolitickou politikou. (Výborně!)

Takto se ve shodě s vynikajícími lidovýchovnými pracovníky díváme a takto formulujeme úkoly nové etapy lidovýchovné práce.

Základem vší praktické lidovýchovné činnosti musí býti naše vyšší lidové školy. Máme jich 48, z nichž 21 jsou úplné vyšší školy lidové, navazující uvědoměle, cílevědomě, plánovitě a soustavně na odbytou povinnou docházku školní, která jistě bude časem doplněna povinnou návštěvou škol měšťanských a bude rozšířena do 15. roku. Dne 1. a 2. listopadu t. r. konaný manifestační sjezd a druhá celostátní konference vyšších lidových škol v Praze dokázala výstižně, jaký nedocenitelný význam lidovýchovný mají tyto školy, a bolestně žalovala na nedostatky brzdící rozvoj těchto škol, zejména na základní nedostatek, že není lidovýchovných domů, v nichž by bylo možno umístiti i vyšší lidové školy, takže nedostatek přednáškových síní a učeben jest na některých místech takřka trapný. Bohužel, ani Praha nečiní v tom výjimku! Vyšších škol lidových, které nechtějí nahrazovati ani školy střední ani školy vysoké, není v Československé republice přespočet, ale jsou mezi nimi velké instituce, zejména v Praze, v Plzni, Moravské Ostravě (Husova škola, Ústřední škola dělnická, Dělnické akademie, německá Uranie atd.). Vnitřní školní reforma musí zasáhnouti i vyšší školy lidové. Je třeba specialisace škol, osnov, metod, laboratorní metody musí míti převahu. Proto musí býti dána možnost použíti pomůcek z kabinetů středních a odborných škol. Jménem své strany jsem slíbil už na letošním listopadovém sjezdu úplnou podporu těchto snah a činím tak s jejím souhlasem také s tohoto významného místa.

Je samozřejmé, že k udržení zdárného vývoje lidové výchovy je potřebí finančních prostředků, zvláště pak na vybavení krajských ústředí osvětových, na vybudování lidovýchovných škol, na podporu obecních knihoven v malých obcích a v obcích finančně slabých, na organisaci putovních knihoven, především však na podporu kulturní kinematografie. Na všechny tyto účely je na r. 1931 preliminována částka 6 mil. Kč, t. j. o 550.000 Kč více než loni. Tato částka, o kterou byl rozpočet proti loňsku zvýšen, je určena pro osvětové domy a vyšší lidové školy. Není třeba dokazovati, že zvýšení je malé při tak rozvité soustavě mimoškolní lidové výchovy.

Obce mají přispívati podle zákona č. 67/1919 na kursy občanské výchovy, ale ani v zákoně ani v instrukci k němu není stanovena výše tohoto příspěvku, což si velmi často obce vykládají nesprávně, takže nedávají na občanskou výchovu vůbec nic. Stává se dále, že okresní, po příp. zemské výbory položky na lidovou výchovu v obecních rozpočtech škrtají. Jest pro příště potřebí uvědomiti si, že položky na občanskou výchovu, na obecní knihovny jsou plněním zákonů a že je protizákonné, jsou-li škrtány. (Tak jest!)

Obsáhlá a významná práce vyšších škol lidových musí býti doplněna jednak knihou, jednak přednáškou. Už básník Vrchlický napsal: "Dvě zbraně máme my, knihu jen a školu, leč jimi křísíme dav apoštolů, již lásku mají v ideál náš svatý." Kniha pro obrození národa vykonala zázraky, v dobách útisku a úzkosti byla kniha skoro jediným "remedium doloris", s knihou v tornistře odcházel český voják na frontu, kniha je dnes denním duševním chlebem českého člověka. A přece i zde jeví se dnes zarmucující stagnace. Nedostačuje už dávno zákon o veřejných obecných knihovnách č. 430/1919, ačkoliv jeho ohromný význam dokazuje r. 1929 v Československé republice 16.168 knihoven, zejména 12.002 knihoven veřejných obecných v Čechách a v zemi Moravskoslezské. 3,865.410 svazků v českých knihovnách, 9,943.824 výpůjček, 505.867 českých čtenářů. Jedna československá knihovna připadá už na 763 obyvatelů. Rozvoj obecních knihoven brzdí také zákon č. 77/1927, který nutí obce co nejvíce šetřiti i na položce obecní knihovny, ačkoliv i za této neblahé situace činil loňský příspěvek českých obcí 9,512.439 Kč.