Uděluji slovo prvému řečníku, zapsanému na straně "proti", jímž je p. posl. dr Schollich.

Posl. dr Schollich (německy): Vážené dámy a vážení pánové! Letošní porada o státním rozpočtu jest ve znamení naprosté neúčasti, jak dostatečně ukazují prázdné lavice poslanců i ministrů. Jest zřejmo, že parlamentarismus u nás jest v neuvěřitelném úpadku, neboť větší zájem se neprojeví ani při tak důležitém jednání, jako o rozpočtu. V jiných zemích se právě podle rozpočtu obzvláště horlivě kontroluje státní správa a debaty se použije k řešení velikých problémů. Zde však díky panujícímu systému se to utvářilo jinak. Nemám proto v úmyslu před prázdnými lavicemi si nějak zvláště namáhati hlasivky a ujmu se jen zcela zdrženlivě mně uloženého úkolu, promluviti zde o školském rozpočtu.

Letošní rozprava rozpočtového výboru o školském rozpočtu nelišila se nijak od obdobných porad dřívějších let, ačkoli se snad mohla očekávati podstatná změna a dalekosáhlé zlepšení poměrů z toho, že nyní se účastní vlády a tedy i prý moci také německá sociálně demokratická strana. Opět si všichni němečtí poslanci bez rozdílu dřívějšího postavení své strany naříkali na zřejmé opomíjení německého školství a opět jsme, jako každý rok, měli rozkošné divadlo, že i poslanci německých vládních stran nelenili v několikahodinových řečích přednášeti své nářky s celou spoustou křiklavých příkladů a případů. Posl. Hodina (Svaz zemědělců) mluvil co nejobšírněji o kapitole "Menšinové školství" a uvedl četné příklady zakládání zbytečných škol s nedostatečným počtem dětí v německém území, což je jasný důkaz, že v tomto ohledu se to ani v minulém roce za sociálně demokratického ministra školství dr Dérera nezlepšilo, ovšem nezhoršilo-li se to dokonce. S ním naříkali posl. Jaksch (něm. strana soc. demokratická) a dr Peters (pracovní a hospodářské souručenství) na základě objemného a přesvědčivého průkazního materiálu o odmítání oprávněných německých kulturních požadavků. Pánové při tom zapomněli, že tyto nářky jsou zároveň výmluvným a pádným důkazem jejich politické bezmocnosti a že se tím stane i politicky neznalým a důvěřivým přívržencům jasně a plně zřejmým, jak nepatrná jest síla a moc těchto vládních stran a že ani nejobětavější a nejnezištnější účast německých stran ve vládě nepřivodí změnu oficielního, státního, protiněmeckého kursu, přes všechna krásná slova, promluvená při různých příležitostech, zřejmě jen k oklamání ciziny a přes nejkrásnější sliby. Tento stále trvající stav opravňuje z takovýchto praemis učiniti závěr, že se v tomto ohledu ani v budoucnosti nic podstatného nezmění, ani nezlepší a že čeští držitelé moci se neodhodlají doopravdy jednou poněkud se přikloniti k mnohým německým stížnostem, přezkoumati je, nebo dokonce o nich rozhodnouti. Ukazují na to nejlépe a nejzřetelněji výklady ministra dr Dérera ke konci školské debaty. Jsou v několika směrech pozoruhodné. Proti těžkým stížnostem se strany Němců do opomíjení, ujišťuje pan ministr, opíraje se o nesprávné a zkreslené zprávy svých národně demokratických úředníků, že se německým spoluobčanům neděje žádná křivda, a že nářky Němců nejsou věcně odůvodněny. Toto odvážné a překvapující tvrzení snaží se pan ministr dokázati domnělou skutečností, že průměrný počet žáků ve třídě jest na straně německé příznivější než na české, což dostatečně prý ukazuje, že státní správa pečuje stejnou měrou i o německé školství. Ke zřizování českých menšinových škol vedou podle něho jen ohledy pedagogické, a školy tyto prý nemají bojovného charakteru. Jedním dechem však pan ministr přiznává, že nyní jest 224 českých menšinových škol měšťanských a 1150 českých menšinových škol obecných, tedy 1374 českých menšinových škol, avšak jenom 6 německých menšinových škol měšťanských a 17 německých menšinových škol obecných, tedy 23 menšinových škol, ještě kromě 3 menšinových škol polských. Tyto číslice: 1374 ke 23 ke 3 mluví samy. Při tom se nesmí zapomínat důležitá věc, že při těchto 23 menšinových školách německých nejde tu o školy nově založené, nýbrž jen o školy, které se zdráhala česká většina v obci vydržovati, takže stát byl přinucen je jednoduše převzíti do státní správy. Týká se to hlavně měst Prahy a Plzně. Avšak čím to je, že se zřizují jen české menšinové školy a ne ve stejném měřítku i menšinové školy německé, ačkoliv by jich tu bylo zajisté značná potřeba. Dokazuje to hlavně činnost německého kulturního svazu, který nyní vydržuje 34 vlastních soukromých škol se 46 třídami, 107 mateřských školek se 115 odděleními a 10 denních útulen, a který kromě toho dává vyučovati po domech soukromě na 22 místech 33 učiteli, což jsou vesměs úkoly, které by měl vlastně plniti stát. Proč se činí i tehdy obtíže zřízení nové německé školy, chce-li obec nebo jiný svazek sám hraditi udržovací náklady? Žádosti o zřízení německých škol jsou pod nicotnými záminkami od nejrůznějších úřadů od obce až po ministerstvo po celá léta protahovány a nechávány bez vyřízení, viz na př. Albrechtice u Sušice, Holasovice-Loděnice a j. Uvedl jsem velký počet těchto pokusů protahování již v rozpočtovém výboru. Pan ministr se toho chytře ani slovem nedotkl a snad slíbil rychlejší vyřízení podobných žádostí. Místo toho však velice obratně manipuloval některými číslicemi, aby dostal pro Němce příznivější průměr žáků. Již před mnoha léty a od té doby častěji jsem opětně na to poukazoval, že Němci vzhledem k místům, v nichž bydlí, mají podstatně více nízce organisovaných jednotřídních a dvojtřídních škol, než Češi. Němci obývají nehostinná, málo výnosná okrajová pohoří, kde jsou nanejvýše špatné cesty. Německé děti musejí mnohdy za každého počasí celé hodiny putovati do nejbližší školy, ačkoli by bylo v místě dosti dětí ke zřízení školy vlastní. Češi naproti tomu bydlí v bohatém a požehnaném rovinatém kraji, pročež tu mohly vzniknouti vesnice se školami s vyšším počtem tříd. Není tu tedy opravdu velký div, že tu průměrně připadá na jednu třídu více dětí, není to však také známkou opomíjení se strany státu. Stejně jest tomu i se školami měšťanskými, kde se rovněž sídelní poměry odrážejí v počtu žactva. To všecko ví zajisté i ministr dr Dérer a jeho úředníci, přesto se však znovu používá tvrzení o vyšším počtu žáků, založené na falešných předpokladech. (Výkřiky posl. dr Hassolda.) Ptám se, jak by však vypadal tento průměr, kdyby se do této statistiky pojaly i české menšinové školy s jejich často nepatrným počtem dětí? Ministr dr Dérer musí sám přiznati, že jest 49 českých menšinových škol s počtem dětí menším než 10 a 321 škol s méně než 20 žáky.

Jest to velice podařený eskamotérský kousek, přes tuto věc se jednoduše přenésti a k ní nepřihlížeti. Rovněž dobrý tah jest neodpověděti na nepříjemné otázky a místo toho odvrátiti mnoha slovy pozornost jinam. Podle této osvědčené methody neodpověděl pan ministr dr Dérer ani slovem na moje další otázky o jednostranně českém složení úředníků v ústředních úřadech a v ministerstvu, stejně odvážně se přenesl přes skutečnost, kterou jsem uvedl, že z přibližně 94 milionů Kč stavebního školního programu pro r. 1931 jest jen 3 1/2 milionu = 4% určeno na německé školské účely, za to však 90 milionů = 96% na české školní stavby. Výslovně jsem prosil pana ministra, aby mi tuto již od převratu prováděnou, stále stejnou praksi vysvětlil, praksi, která znamená známé a urážlivé odstrkování německého školství. Vezmu v úvahu jen posledních 5 let. Program školních staveb byl v létech 1927 101,247.133 Kč, z nich na stavbu menš. škol 36,000.000 Kč, 1928 96,934.300 Kč, z nich na stavbu menš. škol 34,000.000 Kč, 1929 89,421.731 Kč, z nich na stavbu menš. škol 30,001.438 Kč, 1930 74,109.159 Kč, z nich na stavbu menš. škol 27,201.438 Kč a 1931 93,980.300 Kč, z nich na stavbu menš. škol 28,000.000 Kč. Součet 455,692.623 Kč, z nich na stavbu menš. škol 155,202.876 Kč.

Ze 455 milionů korun na školní stavby v minulých 5 letech, mohu to tvrditi se vší určitostí, nepoužilo se ani 20 až 25 milionů pro německé školní účely, opravdu jen drobeček se stolu bohatcova. Jsou snad německé školy v tak pěkném stavu, že nejsou nutny novostavby, přestavby a přístavby? Musím opětně při této příležitosti zdůrazniti, že Němci si za Rakouska sami své školy postavili, ohromnými peněžními obětmi si je sami udržovali, zatím co Češi si dnes z největší části dávají své školy stavěti a udržovati státem, tedy též z daní zaplacených Němci. Měli-li snad v čas převratu Němci své školství lépe vyvinuté a výše organisované, bylo to z veliké části pro větší obětavost německého obyvatelstva, zdravější názor německých obcí na význam dobré školy, který je také přinutil dáti více peněz k disposici pro školské účely. Češi to dnes zajisté mají jednodušší a lehčí, používají k co nejlepší výstavbě svého školství bohatých podpor státních a nikdy se ani nezeptají, nebyl-li by příkaz spravedlnosti - slovo, jež vůbec nemají ve slovníku - poskytnouti příslušný díl i německému školství. Jak naléhavě nutné by na př. bylo, dáti nové, lepší přístřeší našim přímo ostudně umístěným vysokým školám, a jaké úsilí již po mnoho let se v tomto směru vyvíjí s německé strany. Zdůrazňuji, že všechno toto úsilí zůstalo až dosud zcela bez výsledku, ač se pan ministr dr Dérer sám o její oprávněnosti na místě přesvědčil. Dodnes se nepodařilo novostavbu chemického ústavu německé vysoké školy technické v Praze na Slupi, r. 1918 proti právu zabranou pro účely nově zřízené české Vysoké školy obchodní, opět uvolniti a vrátiti jejímu původnímu určení, ač jest to kvalifikovaná budova, stavěná účelně pro chemii a ačkoliv za 12 let bylo jistě dosti času a příležitosti, toto "přechodné opatření", které nebylo lze ještě k tomu odůvodniti, odstraniti a opět napraviti. Poměry v Husově třídě umístěných chemických laboratoří, poslucháren a pracoven jsou přímo zoufalé, jsou největším kulturním skandálem přítomné doby. Pobyt ve starých, sklepních, vlhkých místnostech znamená pro profesory i studenty těžké újmy na zdraví, nehledě ani k tomu, že badání, vyučování a studium novodobé chemie jest v takových místnostech zcela nemožné. Jak nemá za těchto zdrcujících okolností jen roztrpčiti, proslýchá-li se, že ministerstvo má v úmyslu přiděliti oddělení pro chemii této vysoké školy technické laboratoře v Trojanově ulici, uprázdněné přestěhováním české vysoké školy technické do dejvické novostavby! České oddělení chemické, které vykazuje průměrně menší počet posluchačů než německé, dostane nové, nádherné a moderně vypravené místnosti, staré německé vysoké škole, která slaví příštího roku 125 let svého trvání, pravděpodobně zcela dobře stačí budovy opuštěné Čechy. Že se na takový, tak těžce Němce urážející plán, v ministerstvu třeba jen pomyslilo, charakterisuje nejlépe, jaký duch vládne ve vysokoškolském oddělení ministerstva. Jak bezprávné jest postavení vysokých škol německých vůbec, ukazuje nový násilný čin proti německé universitě, neoprávněné odnětí místností bývalé německé polikliniky na Ovocném trhu.

Zpravodaj kol. Macek mluvil ve své úvodní řeči v rozpočtovém výboru i o lapání duší, které ve starém Rakousku provozoval německý průmysl proti českým dělníkům a odsoudil co nejostřeji tyto methody. Pan ministr dr Dérer označil obavu Němců, že německé děti mohou býti menšinovými školami odnárodněny, za příliš jednostrannou. Zde jest zřejmá snaha zakrýti hezkými slovy hrozící nebezpečí. Jak jest již veliký nátlak, který dnes stát vykonává na těch svých málo německých zřízenců a úředníků, na německé důstojníky, aby je přinutil posílati děti do české školy! Lepší služební místo nebo postup na místo vedoucí často na tom závisí a předpokládá to. I bez nátlaku však poskytuje návštěva české školy německým dětem mnohé výhody, jest tu dokonce snad možnost, dostati české místo u státu a tím i jisté zaopatření. Konečně, jak mnozí němečtí rodiče, zvláště ti, kteří jdou ve dne do práce, jsou vázáni a nuceni, svěřovati své děti české opatrovně, poněvadž v obci právě není opatrovny německé? Zákon o obecních financích dal českým dohlédacím úřadům možnost, požadavek německé opatrovny, jako zbytečný zcela z obecního rozpočtu škrtnouti, nebo tak snížiti, že nemůže s opatrovnami českými, státní pomocí bohatě obdařenými, vůbec konkurovati. Se zcela zřejmým cílem a úmyslem byla při české menšinové škole zároveň zřízena i česká opatrovna, ať tu bylo dosti českých dětí nebo ne. Tím se stává, že v těchto českých výchovných ústavech se musí k vůli německým dětem s počátku mluviti více německy než česky. Ve stech německých obcí bývá česká opatrovna, ale žádná německá, protože obec jest příliš chudá, aby zajistila pro ni peníze. Jest v tom pro budoucnost veliké nebezpečí, kterého nelze podceňovati, neboť v těchto opatrovnách právě v nejpřístupnějším věku se vpustí do srdcí těchto německých dětí duch cizího národa, neněmecké názory a cizí city, které již podle přírody nutně musejí vésti k odcizení vlastnímu národu. Tak se již připravuje půda pro následující návštěvu české obecné školy. Je-li k tomu ještě škola ve vzdálené obci, které mohou děti jen těžko a s obtížemi při špatném počasí nebo v zimě dosáhnouti, jest pak pochopitelno, že úzkostliví nebo slaběji národně cítící rodiče své děti raději pošlou do místní menšinové české školy, kde se kromě toho rozdělují ke všem svátkům bohaté podpory nejrůznějšího druhu. Bylo by to jen zavírání očí před drsnou skutečností, kdybychom nechtěli viděti toto nebezpečí, i když je s české strany dnes popírají.

Pan ministr dr Dérer neuznal za nutné rozptýliti tyto obavy na př. prohlášením, že co nejostřeji odsuzuje tento systém a že se napříště postará, aby se tu stala zásadní změna. Raději, aby nevzbudil odpor ve svém vlastním národním táboru, volil jiný, lepší, rovněž odvážný způsob a zásadně o těchto otázkách pomlčel a jen dal naději, že nové menšinové školy budou jen tam zakládány, kde bude aspoň 10 žáků. Víme z dřívější zkušenosti, jak si umějí čeští horlivci a členové národních výborů uměle vytvořiti tyto počty žáků, jen aby umožnili zřízení školy. Když tu pak už jednou je, pak se nenajde tak lehko někdo, kdo by měl odvahu ji zase zrušiti. Ani ministr dr Dérer se neodváží dáti naději na rušení menšinových škol s málo žactvem nebo aspoň dáti přezkoumati německé údaje o těchto zbytečných menšinových školách. Již celá léta žádáme, aby se předložil úřední seznam těchto škol a počtu jejich žáků, aniž se tomuto jistě oprávněnému přání vyhovělo. Však pánové vědí, proč svou moudrost nechtějí předložiti veřejnému úsudku. Výsledek by byl zajisté, po svědomitém objektivním přezkoumání, ještě více zdrcující, než se obecně předpokládá. 280 milionů korun k výstavbě menšinového školství, které ministerstvo zařazuje pro příštích deset let v ročních částkách 28 milionů Kč do svého rozpočtu, bude zajisté sloužiti opět jenom ke zřizování dalších takových zbytečných škol v německém území a tím k pořizování nových krystalisačních bodů pro počešťování. Proti tomu se musíme co nejrozhodněji brániti. Nebude zajisté žádného zástupce německého lidu, který by, aniž se nezarděl před svým národním svědomím, dal svůj hlas této položce rozpočtu a tím výslovně tyto methody schválil. Jako jasný protest proti této politice v menšinovém školství podal jsem návrh na škrtnutí těchto 28 milionů Kč na budovy menšinových škol a očekávám od svých německých vládních kolegů, že se k této akci připojí a že tak ukáží svou nelibost účinněji, než se to stále děje velikým řečněním.

Důsledně také pomlčel pan ministr dr Dérer o požadavku školské autonomie, všemi německými stranami stejně ostře zdůrazňovaném, ačkoliv by se od něho, jako od sociálního demokrata, mohlo snad konečně chtíti jasné vyjádření o této palčivé časové otázce Mohlo se očekávati od něho i po posledním sjezdu české sociálně-demokratické strany, poněvadž zrevidovaný program této strany uznává samosprávu kulturních zařízení za předpoklad národnostního míru mezi jednotlivými národy tohoto státu. Němečtí sociální demokrati skládali právě do tohoto bodu programu nejvíce nadějí a kol. Jaksch mohl právem při kulturní debatě v rozpočtovém výboru poukázati na mnohdy rozumné výroky s české strany a na programové přiznání českých sociálních demokratů ke kulturní autonomii a žádati, aby "tato otázka přešla konečně ze stadia diskuse ve skutek." Dalo se tedy stále o tom očekávati od pana ministra nějaké programové prohlášení. Pan dr Dérer se však halil v hluboké mlčení - a právě v tom byly jeho skoro 3 hodiny trvající vývody velmi výmluvné a přesvědčující - a chránil se učiniti nějaké, třeba ani nezavazující a nic nezaručující poznámky o této věci. Zůstává to tedy jasné a zřetelný slib, kterým dr Hodža jako ministr školství dne 8. dubna 1927 slíbil brzké zavedení školské autonomie, zůstává nesplněn jako tolik jiných slibů, které dali českoslovenští ministři, ač zatím nabyla 1. lednem 1928 platnosti správní reforma, kterou Hodža označil za předpoklad autonomie kulturní. Tehdy ohlášené konkrétní návrhy nespatřily podnes světlo světa a dají asi na sebe ještě dlouho čekati, neboť německá trpělivost nezná mezí, což dostatečně dokazuje to, že německé strany celé poslední čtyři roky zůstaly ve vládě. Pan ministr jen prohlásil, že se připravuje návrh zákona, který demokraticky upraví sestavení a organisaci místních a zemských školních rad a který se opírá o zákon č. 292 z r. 1920. V brzkém čase bude jmenována z resortních úředníků užší komise, aby zpracovala připravený materiál. Víme-li, jak pomalu takové komise pracují, že jim to trvá celá léta, než uzří světlo světa docela neupotřebitelný návrh, o který pak celá léta trvají hádky, než snad dostane formu upotřebitelnou, nemůžeme si od tohoto prohlášení pana ministra příliš mnoho slibovati. Konečně pak organisace místních a zemských školních rad ještě daleko neznamená kulturní autonomii, jest to spíše jen návrat toho, co již rakouští národové měli za převratu. (Předsednictví se ujal předseda Malypetr.) Neboť dosud jsme se ve svobodném republikánském státě dožili jen dalekosáhlého zpátečnictví, nedemokratického rušení osvědčených zařízení, najmě v oboru školství.

Zřízením místních a okresních školních rad a německých odborů zemských školních rad z příslušníků vlastního národa byl v Rakousku dán základ ke školské samosprávě a byl zajištěn klidný vývoj právě v tomto ohledu, choulostivém pro sebevědomý národ. Má-li tento stav ohlášenou reformou býti dnes obnoven, není to pro nás popudem, abychom se nějak v obzvláštní radosti rozplývali a vychvalovali tento samozřejmý krok jako nezištný ohromný čin a velký úspěch německé vládní politiky. Naopak, hlásíme se k názoru, že nás může uspokojiti jen bezvýjimečná a úplná kulturní autonomie a že všechna tato zařízení jednoho národa mu musejí býti odevzdána v neomezenou, vlastní správu. Peníze od státu na tyto účely určené nechť jsou jednotlivým národům, resp. příslušným samosprávným svazkům podle národnostního klíče odevzdány k volné disposici a tyto svazky musejí nadto dostati berní výsost nad svými vlastními příslušníky. Jen touto cestou může býti zbavena významu předhůzka, že česká kulturní politika směřuje konec konců k tomu, zbaviti německý národ zcela všech kulturních práv a odnětím peněz snížiti jeho kulturní úroveň.

Dokud však všechny německé školy a vzdělávací ústavy budou od zdola až po ministerstvo vydány českým úředníkům, dokud bude lze konstatovati podle čísel státního rozpočtu stamilionové roční zkracování německých kulturních potřeb, dotud se nemůžeme dáti mýliti o skutečném stavu krásnými slovy, ať přicházejí odkudkoli. Myslíme, že nestačí, že německé vládní strany každoročně vystoupí při poradě v rozpočtu s ostrým stýskáním a dlouhými řečmi, aniž dosáhly změny. Tvrdíme, že se neshoduje se ctí německých stran, aby tím, že odevzdají své hlasy pro rozpočet, proti němuž bojujeme, podporovaly tento systém a veřejně jej schvalovaly. Německá strana národní se nemůže k tak nedůstojnému jednání připojiti, považuje národní čest stále za náš jediný majetek a odmítá proto rozpočet školský, tak jako odmítá celý rozpočet státní. (Potlesk.)