Ještě slovo k otázce přiznání státního občanství těm, kteří nepatří k žádnému státu. Tento problém nelze ovšem řešiti jen v Československu. Žádáme však, aby nastalo konečně dorozumění s ostatními státy a aby se vyjednávalo, aby se dopomohlo těmto ubohým obětem, jinak jich nelze nazvati, k jejich právu.

S touto otázkou jest úzce spojena otázka vydávání pasů. Nezdá se snad býti tak důležitá a myslilo by se, že se tu o ní vůbec nemusí mluviti, přece však se zde chci o ní zmíniti a prosila bych o vysvětlení, proč se tu nedbá zákonů a nařízení. Nemýlím-li se, byl r. 1928 vydán nový pasový zákon. Podle tohoto zákona jest možno vydávati žadatelům pas na dobu 5 let. Místo toho se však vyhotovují pasy mnohdy jen na 1 rok, nejvýše na 2 roky. Sledovala jsem tu věc a mohu mluviti ze zkušenosti. Když jsem žádala o prodloužení svého pasu, ptala jsem se u pasového úřadu v Ústí n. L., proč se neplní tento zákon a proč se nevyhotovují pasy na 5 let a dostala jsem jasnou odpověď: "Máme pokyn shora, abychom vydávali pasy nejdéle na 2 roky." Příčina? Hlavně jen vybírání poplatků. Při vydávání pasů nebo jeho prodlužování musí se zaplatiti nejméně 50-60 Kč i více a v tom právě jest příčina, že se tu mají poplatky vybírati častěji, než jednou za 5 let. Ostatně také, proč jednoduše, jde-li to složitě.

Ráda bych nyní obrátila pozornost na soudnictví, zvláště pak na výkon trestu. Jako základní myšlenku říkám: Má-li provedení trestu působiti polepšujícím účinkem, nesmí se nikdy zapomenouti, že ve vězení sedí ne zločinec, nýbrž člověk, za kterého jsme odpovědni. Je-li nám toto vůdčí myšlenkou a zařídíme-li plně podle ní provedení trestu, pak, myslím, můžeme teprve mluviti o moderním výkonu trestu. Rádi bychom tu dávali podněty a prosíme, aby tyto naše podněty nebyly jen vyslechnuty, nýbrž i vskutku prováděny. Především, nesmí se s vězněm zacházeti jako s takovým, jaký jest, nýbrž jako s takovým, jaký by měl býti. Účel, který by si mělo předsevzíti provádění trestu, jest nejen potrestati člověka žalářem, nýbrž připraviti a vychovati ho právě pro svobodu. K tomu jsou nutné některé předpoklady. Především patří do moderní věznice psychiatr, psycholog a pedagog. Budou-li tito lidé ruku v ruce pracovati, budou-li uměti si získati důvěry vězňovy, podaří-li se jim nad to vzbuditi ve vězni samém sebedůvěru, nastoupí nejlepší výchovnou cestu. Jakmile jest vězeň dodán, jest nutno si vypátrati z jakého prostředí přichází, aby se poznaly jeho vztahy ke světu a okolí. Vždyť většina vězňů pochází z nejnižších vrstev obyvatelstva, byli většinou přinuceni ke zločinu nouzí a zoufalstvím, nezřídka i nezaměstnaností. Chceme-li systematicky a methodicky prováděti výchovu, musíme se snažiti zabrániti duševnímu otupění vězňovu. K tomu jest nutna dobrá četba, pěstování hudby a zpěvu, čtení dobrých novin. V našem trestnictví scházejí téměř všechny tyto předpoklady, které jsem právě vyslovila. Přiznávám, že jsou některé trestnice, ve kterých si vězňové utvořili orchestr. Jsou to však jen řídké výjimky.

Četba, zvláště pak čtení novin jest zcela nedostatečná. Jeden z redaktorů našeho ústředního listu měl nedávno možnost si prohlédnouti některá československá vězení a píše o tom v "Sozialdemokratu". Podám tu jen stručný obsah vězeňských novin. První článek na př. oznamuje, že v Československu byla zřízena novinářská komora. Jiný pak jedná o stanovách Anglo-československé banky a Pražské úvěrní banky. Pak se tam píše o Baťovi, o výživnosti vajec, dále píší tyto noviny o mytí hlavy a jiných takových věcech. O jiném tyto vězeňské noviny nepíší. Myslíme, že takový list může býti jen směšný, neboť nemůže u těchto lidí vzbuditi vědomí a zájem o veřejný život.

Jeden z nejdůležitějších našich požadavků jest vyučování vězňů. I tu by se mělo soustavně a věcně postupovati. Žádáme pomocné vyučování těch, kteří jsou pozadu a vyučování základní pokročilých. Kdyby to se mohlo provésti nebo provedlo, přineslo by to v mnohém směru vězňům duševní rovnováhu.

Něco o pracovních methodách. Pracovní methody v našich věznicích jsou zcela zastaralé a měly by býti přizpůsobeny moderním provozovnám. Kdežto venku vniká technický pokrok do všech závodů, vězňové sedí u stolu a lepí kornouty; kdežto venku chrlí stroj ze svého nitra tisíce kornoutů v hodině, musejí vězňové lepiti sáčky za doslova 5 až 15 haléřů za hodinu. Takové pracovní methody napros to nesměřují k tomu, aby se vězeň, až bude jednou propuštěn, mohl zařaditi do moderního pracovního postupu. Jsme i pro řádné placení, ne snad jen proto, že vykonané práci náleží i příslušná mzda, nýbrž i proto, že nemůžeme přihlížeti, jak se vězňů používá ke stlačování mezd dělnické třídy. Přáním, ba naléhavou nutností jest, aby vězňové vykonávali práci svého dřívějšího povolání, aby se tomuto svému povolání neodcizili. Kdo nemá povolání - a těch jest velice mnoho - má býti během trestu k nějakému zaměstnání přidržen a v něm vzdělán. Hlavně však nesmí býti práce jen vyplněním času.

O udržování a dosažení zdraví vězňů by se dalo mnoho mluviti. Naše vězení nejsou v tomto ohledu naprosto moderní, vidíme tam pohromadě syfilitiky nebo postižené plicní chorobou se zdravými. Oddělení těchto nemocných a jejich ošetření odborně vzdělanými ústavními lékaři považujeme za nutnost. Ústavní lékař, léčí-li vězně, nesmí nikdy viděti před sebou vězně, nýbrž člověka, kterého má léčiti. Musí přestati i vodění vězňů po dvoře. Jest nutno od toho upustiti již proto, že to nijak, jak se předstírá, nepřispívá ke zdraví vězňovu. Jsme tak moderní, že můžeme prohlásiti, že vězňové mají prováděti tělesná cvičení a sport. Vím, že se řekne: "A co ještě? Potom již vlastně nebude trestnice trestnicí, nýbrž vězňům se tam bude docela pěkně dařiti. Žádají-li nyní sociální demokrati, aby se v trestnicích vystavěly tělocvičny, žádají-li, aby se v trestnicích zřídila hřiště, pak jest to opravdu jen potěšením, býti vězněm." Prohlašujeme, že tělesná cvičení již dlouho přestala býti pouhou zábavou. Tělesná cvičení a sport jsou právě tak nutny k udržení lidského zdraví, jako chléb. Můžeme dnes s radostí prohlásiti, že pan ministr spravedlnosti opět zavedl občanskou kontrolu s právem stížností, opatření, které již dříve bylo zavedeno (Předsednictví převzal místopředseda Špatný.) a které bylo za občanského bloku, kterému byla kontrola velmi nepříjemná, zrušeno.

S provedením trestu jest těsně spojena péče o propuštěné vězně. Ponecháme-li vězně po jeho propuštění jeho osudu, počíná teprve pro něho opravdový trest, jak to jednou vyslovil říšskoněmecký rada zemského soudu Krebs. Propuštěný vězeň stojí tu ve světě bez pomoci, nedostatečně oblečen, bez peněz. Těch pár korun, které se mu podařilo prací v trestnici si vydělati, posílal, pokud bylo možno, své rodině. Není tu však jen nedostatečný oděv a málo peněz: nejstrašnější jest, že na něm lpí pečeť trestu, jest vyhoštěn ze společnosti; často nesmí propuštěný ani ke své rodině, musí se potloukati z jedné noclehárny do druhé, jeho útočiště jest noclehárna pro opuštěné. Sotva se udrží, nenajde-li rychle práci a přístřeší, podléhá pokušení a upadá zpět do zločinu. Čím častěji jest tento propuštěný trestán, tím spíše opět propadá. Jeho odolnost se zlomí; a pak přijde společnost a prohlásí, že ho už nesmějí propustiti, že jest nepolepšitelný. Obyčejně se stává, že první den po propuštění rozhodne o budoucím, snad dokonce o celém příštím životě propuštěného. Vznášíme požadavek, a prosíme, aby se k němu měl zřetel: Doporučujeme, aby se pro propuštěné vězně zřídily útulky, které však nesmějí býti pokračováním vězení. Mají-li v těchto útulcích býti propuštění vězňové spokojeni, nesmějí býti podobny věznicím se zamřížovanými okny a visacími zámky, naopak, vězeň tam musí míti pocit, že jest volný člověk, že se může svobodně pohybovati a volně pracovati. Chceme, aby v těchto domech propuštěných vězňů byly zřízeny moderní dílny. Nechť se tam pracuje za plnou mzdu. To vzbudí u vězňů současně radost z práce a opatří jim příjem. Nutno zdůrazniti, že tyto útulky nemají býti stálým přístřeším a místem stálého pobytu propuštěných, nýbrž jsou míněny jen jako místa přechodu pro propuštěné vězně ke svobodnému hospodaření. Čím dříve zařadíme propuštěného vězně do společnosti, tím lépe pro něho i pro společnost.

Měla bych se při této příležitosti ještě zmíniti o vězních politických. Mohu si však uspořiti další vývody, neboť pan ministr spravedlnosti prohlásil v rozpočtovém výboru, že právě to, jak se nakládá s politickými vězni jest neudržitelné a slíbil při tom i výhody. Nemáme příčiny pochybovati o tom, že pan ministr svým slibům i dostojí, přejeme si však jen a doufáme, že se to stane co nejdříve.

Výklad o výkonu trestu by nebyl úplný, kdybych nevyslovila své stanovisko k trestu smrti. Naše základní mínění o něm jest známé. My, soc. demokrati jsme nepřáteli trestu smrti, jsme přesvědčeni, že trest smrti nikdy nepůsobí odstrašujícím dojmem. Můžeme pro to uvésti nesčíslné doklady. Nezřídka se stává, že několik dnů před provedením trestu, nebo dokonce právě v den jeho provedení, se stane vražda, důkaz, že tito lidé se trestu smrti nezaleknou. Stát, který vraždění zakazuje, nemá práva sám nechati vražditi. Zastánci trestu smrti prohlašují, že prý hrozí obavy, že by jeho odstranění ohrozilo veřejnou bezpečnost. Popíráme to a můžeme podati důkazy. Jsou státy, kde již dlouho jest odstraněn trest smrti, v Rakousku, Dánsku, Holandsku, Portugalsku, Švédsku, Norsku, ba v Belgii již 60 let nebyla provedena poprava. V moderním, demokratickém a pokrokovém státě nemá býti vůbec trestu smrti, a šibenice patří do musea, jako dřívější zařízení mučíren. (Souhlas.) Ke konci této kapitoly říkám: Profylakční činnost chrání před trestností a zmenšuje výdaje za výkon trestu.

Upozornila jsem ve své řeči na některé zákony, vyžadující reformy a přednesla jsem některá základní přání a požadavky. Ráda bych k závěru prohlásila, že očekáváme, že všechny tyto podněty nebudou jen vyslechnuty, nýbrž, že se k nim bude i přihlížeti, a že budou opravdu provedeny. (Potlesk.)

Místopředseda Špatný (zvoní): Slovo má další přihlášený řečník, jímž je pan posl. Kopecký.

Posl. Kopecký: Projednávání rozpočtu na r. 1931 je nám komunistům příležitostí, abychom i na něm ukázali pracujícím masám, jak čsl. stát imperialistické povahy a imperialistické úlohy soustřeďuje stále více své státní výdaje k tomu, aby bylo připraven k obhájení zájmů a panství čsl. buržoasie i navenek k provádění imperialistické politiky československé i jinými prostředky, to znamená i prostředky války. Souvisí to s celkovou mezinárodní situací, jak je vyvolávána světovou hospodářskou krisí a jež se Československa v plné míře dotýká.

Světová hospodářská krise změnila za dobu svého dosavadního vývoje velmi silně tvářnost politické situace v kapitalistickém světě. Přiostřila rozpory mezi kapitalistickými státy již tak intensivně, že dnes můžeme prostě mluviti o faktu všeobecné krise evropského imperialistického systému, o celkové krisi systému založeného na mírových smlouvách versaillské, trianonské a st. germainské, jimiž byla ukončena poslední světová válka let 1914 až 1918 a upraveny poměry v Evropě a ve světě. Můžeme říci, že dílo versaillské se pod vlivem účinku mezinárodní hospodářské krise hroutí a rozpadává. Když před 11 lety byla versaillská mírová smlouva podpisována, troubilo se slavnostně do celého světa, že versaillskou smlouvou bylo nejen ukončeno 4leté válečné vraždění, ale že jí byl dán Evropě a světu pořádek, který v duchu demokracie a svobody národů navždy urovnává rozpory mezi státy, rozděluje spravedlivě území státu a zajišťuje pro vždy mír v Evropě a její pokojný vývoj. Namlouvalo se pracujícímu lidu a národům Evropy, že válka let 1914 až 1918 byla poslední válkou, a že na příště vzniklé rozpory budou řešeny za pomoci Společnosti Národů mírně a pokojně. Obzvláště pracujícímu lidu Československa byla za pomoci všech těchto frásí vykládána versaillská smlouva jako posvátná úmluva věčného zajištění míru a pokoje. Dnes po 11 letech poválečného vývoje vypadá situace v Evropě tak, že vzpomínka na všechnu tu okázalou slávu, jíž bylo podepsání versaillské smlouvy provázeno, vyznívá jako vzpomínka na nejcyničtější komedii, jež byla kdy s lidstvem sehrána. A proč? Poněvadž dnes již každý cítí, že se nalézáme po 11 letech opět v předvečer nové imperialistické války, která může každou chvíli vybuchnouti, aby přinesla lidstvu nové hrůzné válečné bědy. Poněvadž dnes je již každému jasno, že versaillská smlouva a druhé smlouvy nebyly, jak se namlouvalo, úmluvami o míru mezi státy, [Další věta byla usnesením předsednictva posl. sněmovny ze dne 26. listopadu 1930 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké zprávy. Viz str. 135 této těsnopisecké zprávy.] Dnes již je pracujícímu obyvatelstvu Evropy jasno, jaký podvod byl na něm sehrán mírovou komedií ve Versailles, dnes je mu jasno, jak měli pravdu komunisté, když před a po podepsání versaillské smlouvy varovali před klamem a ilusemi, jež imperialističtí diplomaté a vítězní válečníci o smlouvách šířili. Versaillská smlouva nepřinesla a nemohla dáti Evropě klidu a věčného míru, poněvadž nejen neodstranila rozpory mezi kapitalistickými státy, naopak zostřila je. Pořádek, který v Evropě versaillská smlouva vytvořila, nesl v sobě již od r. 1919 nejen prvky starých rozporů, nýbrž prvky nových rozporů, prvky rozkladu, zárodek blízké nové imperialistické války, která dnes po 11 letech visí již ve vzduchu a ohlašuje se nyní v řadě zřetelných faktů. Jestliže v dřívějších letech projevovaly se rozpory vznikající z versailleské mírové smlouvy ponejvíce v tom směru, že se týkaly jen otázky reparací, otázky tributů, jež měly poražené kapitalistické státy platiti vítězným imperialistickým mocnostem, a k tomu směřovaly revisní snahy poražených států, vyvstaly v poslední době již otevřeně na povrch evropské imperialistické politiky rozpory, které ukazují, že jde již o více, že jde o rozpory v otázce úpravy hranic, provedené versailleskou a druhými mírovými smlouvami. Situace v Evropě se vyvinula tak, že kapitalistické státy, poražené ve válce 1914 až 1918 vyvstaly, aby již otevřeně fedrovaly i otázku změny hranic, stanovených versailleskou a druhými mírovými smlouvami. Proti versailleské smlouvě a územní úpravě, kterou stanovila, nestojí však dnes v otevřené frontě jen kapitalistické státy r. 1918 poražené, nýbrž v čele této fronty stojí také Italie, evropský velmocenský stát, který ve světové válce 1914 až 1918 stál ve skupině vítězných mocností a podpisoval versailleskou smlouvu jako vítěz.

Mezi velmocenskými státy, které diktovaly versailleskou a druhé mírové smlouvy, není již dávno spojenecké solidarity. Jestliže se Italie již dávno rozešla s Francií a stojí-li dnes otevřeně a nepřátelsky proti ní, a solidarisuje se otevřeně s táborem poražených států v odporu proti úpravě versailleské smlouvy, pak ani v poměru mezi Anglií a Francií nezbývá nic z válečné spojenecké solidarity; i mezi nimi se rozpory zostřily, což má vliv i na stanovisko Anglie k versaillské smlouvě.

Co je však nejnovějším faktem? To, že na úpravě versaillské a druhých mírových smluv netrvají však důsledně již ani Francie, ani její spojenci. V táboře francouzského imperialismu vystal směr, který boje se války s Německem, fedruje myšlenku sblížení Francie s Německem na podkladě revise versaillské smlouvy, pokud se týká hranic Německa na výchově, koridoru a celkově vůči Polsku. Možnost revise hranic vůči Maďarsku naznačil ve svém známém interwievu i president Masaryk s cílem vylákati Maďarsko z vlivu italského imperialismu a sblížiti je s Československem a Malou dohodou, při čemž se v pozadí tajila stará myšlenka podunajské federace států pod hegemonií Československa.

Krise versaillského míru je všeobecně evropská. Vzniká chaos, který se v otázce hranic projevuje nejvýš bláznivě, aby vyniklo jak zájmy imperialistických států různě se křižují a jak se mezi sebou imperialistické rozpory komplikují. Polsko na př. protestuje rozhořčeně proti snahám o revisi východní hranice Německa a revisi v otázce polského koridoru, ale při tom pro své rozpory s Československem a Malou dohodou podporuje revisní snahy Maďarska, jež pokládá tiše za svého spojence.

Československo v zájmu lepšího poměru k Německu naznačuje možnost event. svého souhlasu s revisí v otázce polského koridoru, ale brání se revisním snahám, pokud směřují k omezení a oslabení jeho panství. Prostě chaos, zmatek. Faktem, nesprovoditelným se světa, je všeobecné hnutí proti úpravě hranic, provedené versaillskou smlouvou. Nikdo již nemůže věřiti, že by se versaillský systém dal udržeti. Každý cítí, že musí padnouti. Rozpory mezi evropskými imperialisty se zostřily, zostřeny hospodářskou mezinárodní krisí dospěly k tomu stadiu, že akutním se stává nové rozdělení Evropy a světa mezi imperialisty.

Toto nové rozdělení Evropy a světa nemůže se státi cestou míru, cestou dohody, nýbrž jedině cestou nové imperialistické války. Mezi imperialisty je možna ve věci rozsahu jejich panství jediná dohoda, totiž, že se lup má státi na účet druhého, ale vždy válkou, mečem, násilím. Tak je tomu i v otázce revise.

Revise je prozatímní nevinný název pro imperialistické válečné cíle. Dnes je to revise, zítra to bude imperialistická válka. Mluví se o revisi a naznačuje-li se tímto nevinným slovem možnost nové úpravy hranic cestou dohody a míru, je to jen podvod k oklamání pracujících mas evropských národů. Stejně je podvodem, když pod názvem revise staví imperialisté své válečné cíle tak, jakoby jim šlo jen o úpravu hranic v zájmu osvobození národních menšin, utlačovaných v druhém státě. Nikoli!

Revisní fronta kapitalistických států, v níž se nalézá Německo, Italie, Maďarsko, Rakousko, Bulharsko, je stejně imperialistickou jako je imperialistickým tábor, který na mírových smlouvách založil své panství. Revisní hnutí nesměřuje ke změně mírových smluv v zájmu osvobození potlačovaných národů, nýbrž v zájmu toho, aby maďarští kapitalisté mohli opětně utiskovati miliony Slováků, jež nyní utlačuje čsl. buržoasie, aby Němečtí kapitalisté mohli opět na východě utlačovati miliony Poláků a aby italští imperialisté mohli pod své jho uchvátiti ještě více Němců, Slovinců, Francouzů, Dalmatinců.

Tím je dáno naše stanovisko k revisním snahám. Mezinárodní proletariát nemá nic společného s revisním hnutím kapitalistických států. Bojuje proti nim. Fronta mezinárodní proletářské revoluce jde proti revisní frontě imperialistů stejně jako jde proti frontě imperialistů, držících versailleskou smlouvu a chránících své panství na ni založené. Versailleskou smlouvu, Trianon a Saint Germain rozbije mezinárodní proletářská revoluce, jež svrhne imperialismus veškerý, osvobodí všechny národy, sjednotí územně všechny národy pod systémem evropské Unie sovětských socialistických republik. (Potlesk komunistických poslanců.) Komunistická internacionála, mezinárodní revoluční proletariát má přes všechny hranice, národní a rasové rozdíly stejné a jednotné stanovisko k versailleské smlouvě. [Další slova byla usnesením předsednictva posl. sněmovny ze dne 26. listopadu 1930 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké zprávy.] a potírá ji svorným mezinárodním bojem. Liší se tím základně a principielně od II. internacionály, jejíž strany se v otázce stanoviska k versailleské smlouvě a v otázce revise smluv rozcházejí a jdou proti sobě tak ostře a příkře jako imperialistická buržoasie, jíž v jednotlivých státech slouží!

Krise versailleského imperialistického systému je krise také II. internacionály. V otázce revise vládnou v ní nejostřejší rozpory a chaos. Maďarská soc. demokracie je proti Trianonu a bije se za revisi smluv, za revisi hranic, čsl. soc. demokracie je proti revisi, říšsko-německá soc. demokracie je pro revisi východních hranic Německa, polská soc. demokracie je proti revisi a pro koridor, francouzská soc. demokracie je pro revisi hranic, jak žádá Německo, zatím co čsl. soc. demokracie je proti revisi. Renaudel a Paul Boncour je opět proti revisi. Německá soc. demokracie v říši je pro revisi, německá soc. demokracie u nás se staví na půdu Československa a je tudíž proti revisi. Německá a rakouská soc. demokracie je pro anšlus Rakouska k Německu, německá soc. demokracie v Československu je proti anšlusu. Prostě, jak je znesvářen, znepřátelen, rozbit evropský tábor imperialistů, tak je v otázce mírových smluv a revise rozbit tábor sociál-imperialistické II. internacionály. Stanovisko soc. demokratických stran se v otázce mírových smluv a revisních snah řídí stanoviskem, zájmy jejich vlastní imperialistické buržoasie. Různé směry v táboře imperialistů mají svůj odraz v různých směrech v táboře sociál-imperialistů. Soc. demokratické strany sledují ve všech zemích imperialistické zájmy své buržoasie a sledují je až ke stupni imperialistického výboje, imperialistické války. Až se na sebe vrhnou imperialistické státy, vrhnou se na sebe také soc. demokratické strany. Hrozící nová imperialistická válka rozbije opět II. internacionálu, zatím co komunistická internacionála stojí proti imperialistickým válečným táborům jednotně a svorně přes všechny hranice, v této jednotě proti nim bojuje a v této revoluční jednotě bude usilovat, aby imperialistickou válku změnila všude ve válku občanskou, ve válku proti vlastní buržoasii a za sovětskou moc.

Tvrzení, že by snad Společnost národů byla schopna řešiti cestou míru otázku revise mírových smluv a revise hranic, je dalším podvodem. Společnost národů je nástrojem imperialismu. Imperialisté operovali po 12 let tímto nástrojem, jednou ten tábor, podruhé druhý. Po dlouhou dobu operovala tak Francie. Přibráním Německa do Společnosti národů, změnou stanoviska Italie a stanoviska Anglie ze sílil vliv odpůrců Francie ve Společnosti národů tak značně, že jednostranné používání Společnosti národů se strany Francie je již obtížné a nemožné. Proto chtěl Briand vytvořit něco vedle Společnosti národů, panevropský orgán. Jeho snahy selhaly. Ve Společnosti národů se zrcadlí všechny rozpory mezi imperialisty. Neslouží k sjednocení imperialistů, nýbrž jako salon k pletkám imperialistů. Čím více se zostřují rozpory mezi imperialisty, tím obtížnější je, aby Společnost národů mohla se státi nástrojem jednostranného řešení a nátlaku ve prospěch jednoho imperialistického tábora. Společnost národů není schopna řešit otázky revise smluv. Pokud otázky revise jsou do Společnosti národů zanášeny, je výsledkem toho to, že se tam imperialističtí zástupci pořádně mezi sebou poperou (na př. v otázce ochrany menšin) a že Společnost národů dělá dojem zvěřince, v němž se divé šelmy zuřivě napadají a kousají. Řešení otázky revise hranic ve Společnosti národů a jeji konec, tak jako imperialistická válka mezi různými tábory imperialistů, bude znamenati konec Společnosti národů.

Tedy ani revise cestou míru a dohody, ani řešení za pomoci Společnosti národů, nýbrž jedině imperialistická válka je cesta, po které může imperialistický tábor řešiti své rvačky o nové územní rozdělení Evropy.

Pracující masy si musí uvědomiti, že nikdy nebylo nebezpečí imperialistické války v poválečné době tak určité a hrozivé jako nyní, kdy imperialisté diskutují otevřeně otázku revise hranic a kdy propuká krise versailleského imperialistického systému. Krise Versaillesu se živě dotýká Československa, státu čsl. imperialistické buržoasie, která na versailleských a druhých mírových smlouvách založila své panství a své právo utlačovat pracující massy národních menšin v Československu.

V otázce hranic je nejakutnějším pro Československo jeho rozpor s Maďarskem. Jsme svědky toho, že se tento rozpor nezmírňuje, nýbrž přiostřuje a že dochází výrazu v neustávajícím válečném štvaní s obou stran. Jihovýchodní kout čsl. hranic je stálým ohniskem válečného nebezpečí. S hlediska nebezpečí války mezi Československem a Maďarskem je stále neméně akutní otázka restaurace Habsburků, ke které se maďarská a rakouská buržoasie za protektorátu Italie připravuje. Revoluční proletariát Československa musí býti připraven, aby v případě středoevropské krise vyvolané event. pokusem o restauraci Habsburků v Maďarsku nebo Rakousku byl schopen zasáhnouti účinně a pohotově do událostí a ukázati veškerému pracujícímu lidu československému a pracujícím massám Československa, zvláště na Slovensku, správné stanovisko, stanovisko bojovné solidarity s maďarským proletariátem v boji proti plánům a pokusům fašisticko-dynastické habsburské diktatury a v případě intervence Malé dohody a eventuelně vyvolané imperialistické války [Další slova byla usnesením předsednictva posl. sněmovny ze dne 26. listopadu 1930 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké zprávy.]

Československá buržoasie směřuje k imperialistické válce i jinou cestou, cestou spojenectví s Rumunskem a Jugoslavií. Aliance Československa s Rumunskem a Jugoslavií není založena na mírumilovných snahách, jak se namlouvalo a namlouvá, nýbrž na smlouvě o vojenském spojenectví. Je to spolek pro imperialistickou válku, [Další věta byla usnesením předsednictva posl. sněmovny ze dne 26. listopadu 1930 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké zprávy.] Československý proletariát rozvine zostřený boj proti československému imperialismu a jeho spojencům a při tom vytyčuje požadavek okamžitého zrušení aliančních imperialistických a válečných smluv Československa s Jugoslavií, Rumunskem a Francií, v jichž důsledku může býti Československo vrženo do imperialistické války. V boji proti imperialismu vezme si čsl. proletariát za příklad německý proletariát, který pod vedením KSN bojem proti Youngovu plánu, proti versailleské smlouvě, zotročující pracující masy německého národa, nastoupil rozhodný boj proti imperialistickému útlaku a za své sociální a národní osvobození. Jestliže v boji proti Youngovu plánu a versailleské smlouvě postavil se německému proletariátu po bok francouzský proletariát, prohlašujeme, že i čsl. revoluční proletariát připojuje se k boji německého a francouzského proletariátu proti Youngovu plánu a versailleské smlouvě a slibuje, že bude tento boj všemi silami podporovati nejen svojí pohotovostí k bojovné mezinárodní pomoci, ale nejusilovnějším revolučním bojem proti vlastní čsl. buržoasii, jejíž imperialistická moc vzešla z versailleské smlouvy a je součástí mezinárodního imperialistického systému, jehož dílem je porobení pracujících mas německého národa. Prohlašujeme při tom: cílem revolučního boje čsl. proletariátu je nejen sociální osvobození pracujících, nýbrž i národní osvobození pracujících mas všech národů čsl. buržoasií potlačovaných.

V programu našeho boje je boj za sebeurčení národů až do odtržení. Bojujeme proti versailleské smlouvě, proti st. germainské a trianonské smlouvě, bojujeme proti mírovým smlouvám, na nichž je založeno imperialistické panství čsl. buržoasie a porobení potlačovaných národů Československa. Jen revoluční boj proti čsl. imperialistické buržoasii roztrhá všechny smlouvy, porobující národy v Československu a dá jim svobodu až do úplného osamotnění.

Čsl. proletariát je si vědom, že účinný boj proti čsl. imperialismu a jeho spojencům: rumunskému, jugoslávskému a francouzskému imperialismu je zároveň rozhodným bojem proti největším nepřátelům Sovětského svazu a bojem na jeho obranu.

V poměru mezi kapitalistickým světem a Sovětským svazem jsme nyní svědky nejvyššího vypjetí nepřátelské atmosféry. Mezinárodní buržoasie vytváří nepřátelskou náladu všemi směry proti Sovětskému svazu, aby vytvořila situaci pro válečný útok proti SSSR. Ve štvanici angažováni jsou všichni hospodářští činitelé kapitalistického světa. Měšťácké a sociálfašistické vlády, generální štáby, II. internacionála, mezinárodní organisace na potírání III. internacionály, veškerý světový tisk, ničemní řemeslní provokatéři, všechny náboženské církve, veškerá mezinárodní bělokvardějská emigrace, ruská a ukrajinská pakáž. Oficielně pokračuje se ještě v kapitalistickém světě ve štvanici s dumpingem, ovšem již ve skromnější míře a s menší intensitou. Kampaň s dumpingem utrpěla již mohutné rány a již neúčinkuje. Nikdy nevystoupila mezinárodní buržoasie proti Sovětskému svazu s tak ničemným podvodem jako ve věci t. zv. sovětského dumpingu. Pracující masy velmi brzy prohlédly podvodnost této kampaně a skutečné její motivy. Několikráte jsme je zde již ilustrovali. Chci však poukázati na to: Štvanice s dumpingem byla nebezpečnou zbraní a buržoasie se jí důkladně pořezala. Byla-li pozornost obrácena na otázku dumpingu, pak se odhalilo, kdo skutečně dumping provádí, že to není Sovětský svaz, nýbrž kapitalistické státy, že mezinárodní obchod v kapitalistických zemích je založen na dumpingovém systému.