A račte dovoliti, abych vám něco řekl ze své zkušenosti. Když byl můj proces, měli jsme jako vojenského znalce plukovníka Ronge. Víte asi, že to byl šéf t. zv. informativní služby, čili vyzvědačské služby rakouské. Ten byl vrch. dozorcem našeho procesu. Pan plukovník Ronge byl vyslýchán jako znalec, tedy pod přísahou, resp. pod slibem, a tu - a na to, bohužel, už není svědka Rašína, nýbrž jen Červinka - řekl doslovně v tajném zasedání toto: "My jsme byli nuceni vésti preventivní válku, poněvadž do r. 1917 bylo Rusko i Francie již tak připraveno, že bychom nemohli nikdy víc vyhráti." To řekl pan plukovník Ronge, který byl přece tak informován jako nikdo, poněvadž jako šéf výzvědné služby musil věděti i věci nejtajnější. (Výkřiky.)

Chcete-li věděti něco o vině na válce, mohl bych vám říci dále, jak jeden aristokrat z okolí Františka Ferdinanda, když jsem pro boha prosil, aby Rakousko nedělalo takovou politiku vůči Srbsku - bylo to také v tajném zasedání delegačním, - přišel ke mně a řekl: Myslíte to doopravdy? Řekl jsem: Ovšem! A jak udělal energické gesto - to bylo 5 měsíců před válkou - a řekl: Tak to musí jíti jinou cestou! Já jen chci říci, že Versailleská smlouva vyšla z této psychologie a je to něco úžasného, že se může dnes už interpretovati tento k ničemu nezavazující preambule takovým způsobem, jako by byla Francie nebo Anglie zavázána k určitému omezení zbrojení. (Posl. dr Kafka [německy]:Já jsem upozornil jen na smlouvu o Společnosti národů!) Ale ano, o tom není pochybnosti. Zrovna tak je ve smlouvě o Společnosti národů článek 19, který mluví o tom, že co se týče oprav hranic, vše se může díti smírnou cestou prostřednictvím Společnosti národů. To je totéž, co říká p. Curtius, že všecko budeme dělati smírnou cestou. Jsem tak loyální, že přiznám, že mu věřím, a věřím také, že je veliká část lidí v Německu, kteří jsou téhož přesvědčení, a musím dokonce říci, že spolehnutí je zde do jisté míry pro všechny přátele míru hlavně na silnou soc. demokratickou stranu. Ale když se stále opakuje národu, že musí býti revise po dobrém a po dobrém to nejde, pak přijde psychologický moment, kdy se to najednou všecko převrátí a je z toho násilné řešení v okamžiku, jakmile národ vidí, že je dosti silný, aby si to, když to nejde dobrovolně, vydobyl jinak. To je nebezpečí, skryté v této psychologii, nebo chcete-li ve všeobecné psychose obyvatelstva, kterou vytýkáme něm. soc. demokratům z r. 1914, a která zachvátí všechno. Proti ní není nikdo dosud silný a nejméně pomohou řeči ministrů, které slibují, že se bude všecko dělati smírnou cestou. V Maďarsku Bethlen také říká, že to bude dělati smírnou cestou. Věříte tomu někdo? V tom ohledu musím tedy říci, že jsou všecky tyto věci velmi nebezpečné a že by nás měly míti k tomu, abychom byli velmi opatrní.

Nebudu se plésti do vojenského rozpočtu, nerozumím mnoho v tomto ohledu, ale smím snad tvrditi jedno, že totiž těžiště budoucí války bude v letectví. (Souhlas.) A tu musím konstatovati, že je to přímo hříšné, jak my své letectví zanedbáváme. Když si vezmete budget letectví Anglie a Francie, vidíte v něm přes 2 miliardy a vezměte si naše mizerné miliony, kde se chlubíte, že jste dali letectví o 30 mil. více. Vzpomeňte si, jak silné letectví obchodní má Německo, a jak lehce se dá proměniti na válečné, vzpomeňte na letectvo, které staví v Rusku, a přiznáte, že je to přímo hřích, který děláme na státu. Při teritoriální konfiguraci našeho státu, co chcete míti pro obranu nutnějšího, než naše letce. Máme prvotřídní stroje a tak skvělé bombardovací letadla nemá, myslím, hned tak někdo jiný. Viděl jsem naše letce vrhati bomby a musím říci, že je to přímo obdivuhodné, co dovedou, ale co mohou dělati, když v rozpočtu je na letectví celkem, myslím, 80 milionů? To je něco úžasného, to není udržitelné. Vyhazujete peníze na různé věci - nebudu o tom mluviti - ale kde jde o nás všechny, poněvadž je to jedna z nejnebezpečnějších věcí, se takovýmto způsobem šetří. Myslím, že by bylo potřebí, aby se v tom jednou něco energického udělalo, poněvadž právě naši letci zasluhují, aby se s nimi zacházelo jinak. Odpusťte, že já, který mluvím o šetření, přicházím s tím, že se musí něco zvýšiti. Ale raději ušetřiti na všem jiném, jenom musíme lidu dáti pro budoucnost nějakou bezpečnost. Co je všechno platné, když máme tak úzké teritorium, že nás může brániti než kontraataka letectví? Máme výtečná děla proti aeroplánům, ale ty vše neudělají. Myslím, že je největší povinností, abychom se již vážně zabývali touto otázkou. Ty věci jsou vážné, a nesmíme si je zakrývat, musíme si přiznati, že od vyklizení Porýní je nová situace zahraniční. Německo začíná býti docela jiné, velmi sebevědomé, a tu dovolte, abych řekl několik slov o tom, co nám říkal p. Curtius. Pan ministr Curtius by po mém soudu nemluvil takovým způsobem, kdyby necítil se v nové situaci, v které může ohlašovati revisi mírových smluv a kdyby se na nás nedíval proto trochu tak, jak toho snad přece jen nezasluhujeme.

Jistě nejsem přítelem pouličních demonstrací a ještě méně vytloukání oken, ale musím říci: Co je to všechno platné, udrží někdo někoho, když ten cítí, že za všecku svou ústupnost má jenom - řekl bych výsměch? (Souhlas.) Tak jsme na tom v Praze. Kdyby si býval pan Curtius dal referovati, co bývalo dříve v Praze, jak se proti nám chovali pražští Němci, čím nám hrozili za války a čím my jsme se jim odměnili, když oni čekali pomstu a strachem se třásli - že my jsme jim však neudělali nic, a dali jsme jim tolik, že jsme jim více ani dáti nemohli, chtěli-li jsme zachovati národní ráz státu.

Vím, že se věci mění, jsme tím sami vinni. Praha se stává němečtější, to přiznávám, poněvadž se sem stěhují veliké koncerny, které potřebují úředníky, umějící německy. A poněvadž my jsme byli tak moudří, že jsme se nechtěli učiti německy, musejí sem tedy němečtí úředníci, a ti mluví německy, a my jim přece nemůžeme přikázati, aby nemluvili vlastním jazykem. Že mluví trochu více na hlas, než je potřebí, to je už starý německý zvyk, takovým způsobem se vždy před válkou dělal německý charakter Prahy. (Souhlas.) A s tím se začíná znovu v poslední době.

P. Curtius mohl by vědět, že naši lidé cítí, že se k nim chovají Němci nespravedlivě, že neuznávají, že se Němcům nezkřivil vlas na hlavě. My, kteří máme jen jediné veliké hlavní město Prahu, chceme, aby stará historická Praha byla skutečně českou, aby když vidíme, že se dělá všecko možné, aby se to pomal vrátilo, je přirozené, že lidé dělají, co jim je nejbližší, že jdou na ulici a ukáží tak, že to nechtějí dopustiti. Ale ovšem při každých demonstracích se do toho vpletou lidé, kteří v důstojných demonstracích chtějí si přihřáti svou polívčičku, ale to přece vidí p. Curtius pod vlastními okny každou chvíli, vždyť takových kravalů mají v Berlíně více než my, tedy proč se tomu diví! (Předsednictví převzal místopředseda Taub.)

Ale jedno je velmi nesprávné a nepěkné od p. Curtia, že tak mluví o našem kulturním životě. Chce-li ministr zahraničí tak mluviti, má se dát informovat. On tu má - řeknu otevřeně - velmi milého a dobrého vyslance p. Kocha, který by mu byl o tom našem kulturním životě řekl něco docela jiného. Poslouchal-li někoho druhého, je to jeho věc, ale neměl by aspoň tak mluvit; přece jeho vyslanec v Praze, by mu musil říci, že o nějakém nepřátelství k opravdu kulturním věcem německým nemůže býti u nás řeči.

Vezmeme-li programy koncertů a divadel, vidíme, že tam, i v Národním divadle sice jsou německé věci, které by tam snad ani nemusily býti, ale nemůžeme říci, že by u nás bylo to nejmenší nepřátelství k opravdové německé kultuře, literatuře a umění. Já, předák nacionalistické strany, jsem stále ještě, jako starý Wagnerián pod dojmem letošní návštěvy v Beyreuthu! I to německé divadlo, o kterém p. Curtius mluvil, má k nám dnes jiný poměr, než dřív. Dříve se tam bojkotovala každá česká opera, ale dnes se tam české opery dávají a jsou i čeští lidé, kteří jdou do německého divadla na českou operu, protože říkají, že je tam dávají lépe. To by měl pan Curtius vědět, když chtěl už mluviti o našich věcech kulturních. Ostatně do naší kultury se nemá pan Curtius co míchati, to je naše věc, kterou si sami obstaráme. (Souhlas.) My jsme si svou kulturu uchovali takovou, že můžeme býti na ni hrdi a pyšni a nemusíme si dáti líbiti, aby se o našem kulturním životě mluvilo svrchu, jak to on učinil. Ovšem mezi mnou a p. Curtiem je velký rozdíl. On je moderním diplomatem, kdežto já jsem starý pán, já jsem byl 20 let v rakouských delegacích. Prodělal jsem všechny ministry a diplomaty, a přiznám se, že takovou řeč jsem tam neslyšel. Jak mluví p. Curtius, je opravdu trochu příliš moderní, a já myslím, že ta stará mluva diplomatů byla přece jen lepší.

O čem vlastně mluvil? Hájil filmy. Já nyní chápu rozdíl nazírání na věci mé skromné osoby a p. ministra zahraničí německé říše. On považuje filmy za kulturu a umění, kdežto já, hříšný člověk, se přiznávám, že to ve většině případů nepovažuji ani za jedno ani za druhé. To je ta hloubka různosti našich názorů. Považuji filmy jednoduše za obchodní artikl, a to velmi vážný, neboť podle nedávné statistiky jsme mohli zjistiti, že platíme do ciziny skoro 100 milionů za cizí filmy. Myslím arciť, že jsou to velmi marnotratně utracené peníze. A o té kultuře filmů jsem také posud mnoho neslyšel. Ovšem já tam nechodím, leda jen když hrají zvířata, poněvadž je mám rád. Myslím ze svého stanoviska, že by tedy p. Curtius neměl mluviti o kultuře, když mluví o filmech. Nechci srovnávati filmy s botami, ale když se dělal Baťovi bojkot v Německu proti jeho botám, také náš ministr nemluvil a nemusil se omlouvati a nebyla intervence vyslance a nic podobného. Když v Německu udělali prohibitivní cla na náš ječmen a slad, také jsme nic nedělali, Baťa si pomohl sám pokud mohl, ale nedělala se z toho aféra a nemluvilo se o kultuře německého národa.

Ovšem, jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. Možná, že je to chybou naší velké skromnosti, že si myslíme, že musíme býti všude takoví ponížení. Musíme jednou ukázati - a dobře že tak pan ministr zahraničních věcí končil, ovšem měl snad tak spíše začíti, že on i ministerstvo zahraničí musí hájiti důstojnost svou a svého národa, - aby konečně i pan Curtius a nikdo jiný si nedovoloval takovým způsobem mluviti o věcech, které u nás byly. To jsou věci policie a až příliš našich soudů. My se také nepleteme do kravalů na berlínských ulicích. To je věcí jejich policie a toto bylo věcí naší policie. Dokud se nestalo nic žádnému německému říšskému občanu, nemá žádný německý vyslanec právo intervenovati. (Tak jest!) Dostávám se tak k něčemu, co by mohlo býti na konec velmi nebezpečno a k čemu zde nesmíme dát dojíti. Pan ministr Curtias mluvil, jako kdyby byl povolaným ochráncem ne říšských Němců u nás, nýbrž celého němectví u nás, německé kultury atd. (Souhlas) K tomu nemá žádné právo, naprosto žádné, to je míchání se do věcí, do kterých mu naprosto nic není (Tak jest!) a do kterých nemůže mluvit, když chce respektovat samostatnost a svobodu našeho národa. Já vím odkud to přichází. To přichází z nešťastné minoritní smlouvy. Říká se, že pan ministr Curtius mluvil o ní, jako o naší služebnosti, bez které by nebylo samostatnosti našeho státu, pan ministr zahraničních věcí to popírá, druzí to tvrdí, řekl nebo neřekl, no budiž.

Musím však konstatovat, že z jeho řeči vyznívá, jakoby tomu věřil. Dokonce je-li to pravda, jak to tam bylo řečeno, že je to služebnost, bez které bychom neměli stát, je to něco úžasného. Nevím, odkud bere p. ministr Curtius poučení o mírové smlouvě.

Konstatuji jako člověk, který byl toho účasten, že jsme měli svůj stát 28. října, (Tak jest!) že byl oficielně uznán versaillskou smlouvou a že jsme podpisovali minoritní smlouvy teprve v míru St. Germainském, když už jsme svůj stát plně měli a nám ho nikdo na světě nemohl upříti, když nešel na nás s válkou.

Nikoho nenapadlo dělat naší samostatnost od takové smlouvy závislou. A pak se to také netykalo především nás, to bylo daleko východnější a nejednalo se hlavně o Němce, nýbrž o něco docela jiného. Jednalo se o minority, které byly v Rumunsku a Polsku. Pro ty se dělala ochrana a byla známým způsobem formulována. Svezli jsme se při tom a já jsem se snažil, aby byly závazky u nás co nejmenší. Ale ani ty nechtěl jsem podepsat, poněvadž jsem předvídal, že ustanovení, že mohou si minority stěžovati u Společnosti Národů prostřednictvím někoho, kdo je v Radě Národů, - a konkludoval jsem, že to bude Německo, poněvadž proti jinak všeobecnému mínění tenkráte v Paříži, jsem si nemohl představiti, že by 60milionové Německo, kdyby bylo ve Společnosti Národů, nebude také v radě Společnosti - povede k tomu, že bude protektorem německých minorit. To se také vyplnilo. Víte, co mluvil p. Stresemann a po něm p. Curtius.

Ale i když je zde ta smlouva, nemá ministr německý, resp. zástupce Německa v Radě národů žádné jiné právo ochrany našich menšin, než které má z textu minoritních smluv. To se nedá interpretovat extensivně, zde se musí interpretovat tak, jak je to, textuálně. Dodržujeme-li ustanovení z minoritních smluv a jen ta, má z toho právo přednášet stížnosti člen rady, který zastupuje ty minority. Nic jiného. Ale vyinterpretovati z toho protektorát Německa nad našimi Němci, to nejde!

Ke konci dovolte, abych řekl ještě něco: Já - to ví každý - byl jsem vždycky pro to, abychom s německým sousedem žili v míru a pokoji, v dobrém sousedském přátelství. Já jsem také, když jsme byli spolu v majoritě s Němci - a to mne všichni mohou dosvědčiti - dělal všechno, co bylo možné, aby se mezi námi poměr náš vytvořil pokud možno loyálně a přátelsky. Nikdo mi to neupře. Ale můj princip je - a na tom zůstanu - a myslím všech nás: my si své záležitosti uspořádáme sami mezi sebou a nikdo cizí nemá práva se nám do toho plésti. (Výborně!) A jsou-li Němci trochu psychology, musí velmi dobře věděti, že naše povaha je taková, že takového vměšování zvenčí naprosto nesneseme a že kdyby to Němci chtěli, že by na tom nic nevydělali. Naopak!

My se díváme na věci jinak. Můžeme si říci, že se věci u nás mění. Zejména naše mládež vrací se k nacionalismu. To je něco, co nás hluboce těší a co nám dává naději do budoucnosti, ne stranickou, nýbrž, že se nestane to nejstrašnější, čeho jsme se obávali, totiž že bychom v době nebezpečí nenašli zase tu jednomyslnost národa, která byla naší silou, když šlo o boj za naši svobodu. Báli jsme se stále, že tím, co se všechno u nás hlásalo, se zmrtvuje a dusí národní duch, kterému jedině máme co děkovati za svoji svobodu. Bohudíky se to všecko mění, naše mládež začíná býti zase nacionalistickou. Ale musím také a mohu říci: při tom všem není naše mládež násilnická, nikoli, naše mládež je čistě demokratická a má čistý ideál demokratický a nevidí demokratismus v tom, že by člověk nesměl hájiti do posledního své a že nesměl by státi na svém a hájiti to, co je mu historií, tradicí, vší jeho výchovou, čím žije, tím nejdražším! O to tu jde! A my doufáme, že to tak potrvá. My nikoho nenutíme k lásce, nechceme si získati přízeň nikoho sliby, které nemůžeme splnit a plnit nebudeme. My nikomu neslibujeme národnostní stát. Náš stát, má-li býti tím, zač jsme bojovali a trpěli, nemůže býti jiným než národním. (Tak jest!)

Nechceme žádný násilnický stát k menšinám, naopak, ctižádostí našeho poctivého demokratismu je, aby našli dobrý poměr ke státu i ti, kteří jsou v menšině. A já myslím, když menšiny vidí, že my se dobrovolně, bez nucení dělíme s nimi o moc ve státu, o vládu ve státě, že nahlédnou, že i ten náš národní stát zasluhuje jejich úcty, poněvadž jeho základem je opravdová, čistá demokratičnost, spravedlnost a dobrá vůle ke všem. (Výborně! - Potlesk.)

Místopředseda posl. Taub (zvoní): Dalším řečníkem je p. posl. Dobránsky. (Hlasy: Není přítomen!)

Není přítomen, ztrácí slovo.

Dále má slovo pí. posl. Kirpalová.

Posl. Kirpalová (německy): Slavná sněmovno! V mezích krátké debaty mi zajisté není možno mluviti o všech těch problémech, které zasluhují reformy. Musím se tedy spokojiti s tím, že poukáži na některé nedostatky, že budu žádati nápravu a že přednesu i některé základní požadavky.

Nejdříve musím súčtovati s některými tvrzeními kol. Onderčo, který tu včera v povšechné rozpravě mluvil. Posl. Onderčo doslova pravil: "Representant a zástupce ve vládě ministr dr Czech se chlubil na sjezdu strany v Teplicích, že spoluprací s vládou byly všechny jejich požadavky" - požadavky německé soc.-demokratické strany dělnické - "splněny". Ráda bych se zeptala kol. Onderčo, odkud má tuto moudrost, kterou zde jako pravdivou přednesl. Řeč ministra dr Czecha byla na sjezdu strany stenografována, tedy doslovně zachycena. Mohl ji čísti ve všech listech, hlavně v listě našem. Kol. Onderčo tam nenajde nic z toho, co zde prohlásil. Zdůrazňujeme ještě jednou, že náš ministr dr Czech prohlásil, že mnohá naše přání, mnohé požadavky zůstaly nesplněny. Pravil, že to, čeho jsme za naší spolupráce s vládou dosáhli v ohledu sociálním, tyčí se jako Himalaja nad prací dřívějšího bloku občanského, že však v poměru k našim požadavkům jest to jen kapka na rozpálený kámen. Současně musím říci kol. Onderčovi, že všecko to, co dokázal Czech ve vládě a zvláště ve svém oboru, prospívá nejen německému obyvatelstvu, nýbrž i obyvatelstvu celého československého státu, tedy i Slovákům. Znovu žádáme kol. Onderčo, aby nám ukázal místo a přesvědčil nás o tom, že ministr Czech prohlásil to, co on zde tvrdil.

Obrátím se nyní k některým otázkám. Nejdříve bych se ráda krátce zabývala správním zřízením. S vývojem správy nemůžeme naprosto býti spokojeni. Starý občanský blok zavedl režim, který volá po nápravě. Tento režim vede nejen k byrokratismu a zvůli, nýbrž způsobuje i, že celý správní aparát pracuje úžasně pomalu. Spisy zůstávají v úřadech ležeti. Chápeme - přiznávám to - že mnohé úřady jsou prací přetíženy, to však nenapravuje nijak skutečnost, že spisy zůstávají nevyřízeny celé měsíce, ba celé roky. Smím snad uvésti příklad této úřední zvůle a tohoto protahování, abych to, co jsem řekla, také dokázala. Již za starého Rakouska vydal správní soud rozhodnutí, že osoby podrobené nemocenskému pojištění, jsou-li v nemocnici déle 28 dnů, nemají samy platiti útraty za další dny ošetřování. Přes tuto jasnou judikaturu požadují správy nemocnic od pojištěnců zaplacení útrat za ošetřování, ba uvalují na ně dokonce exekuce. Ministerstvo sociální péče bylo upozorněno na tento postup a vydalo oběžník zemským resp. okresním úřadům, v němž upozorňovalo na tuto judikaturu. Dalo by se čekati, ba možno říci, bylo by samozřejmé, že vedoucí úředník v resortu pošle tento výnos dále. On si však místo toho pozval správce všech nemocnic, upozornil je na tento výnos, při čemž však jim zároveň prohlásil, že naprosto není ochoten výnos dále poslati, naopak, že vyzývá správce nemocnic, aby tak jako dříve energicky vymáhali nedoplatky útrat za ošetřování a aby se nezalekli ani vymáhání exekučního.

Vím dobře, že tato otázka patří věcně ministerstvu soc. péče. Uvedla-li jsem ji zde, jest to jen proto, že jest současně i věcí správní a že jsem chtěla tímto jedním příkladem dokázati to, co jsem řekla o úřednické zvůli. Správní aparát jest, jak jsem právě poznamenala, nesmírně zdlouhavý. Může to býti dokázáno i na jiném případu. Podpora stavebního ruchu přímo vázne proto, že v zemském úřadě zůstávají žádosti ležeti celé měsíce. Kdykoli upomínáme ministerstvo sociální péče o nějaký spis týkající se podpory stavebního ruchu, v domnění, že by již i tam mohl býti vyřízen, dostaneme téměř vždy odpověď, že spis leží ještě ve stavebním oddělení zemského úřadu. Tím se stává, že se nejen stavebníci zdržují ve stavbě, nýbrž že si stavebníci stavbu i rozmyslí, jak toho máme příklady.

Mluvím-li již o otázkách správních, nemohu pominouti reformu správní samu. Při rozpravě o zákonu o správní reformě jsme zřetelně vyslovili své stanovisko. Poukázali jsme již tehdy co nejzřetelněji na to, že správní reforma jest krokem zpět o celá desetiletí, ukázali jsme na to, že správní reforma znamená zničení samosprávy, že jest ranou pěstí do tváře demokracie. Protestovali jsme proti tomu, aby práva samosprávy byla vydána byrokracii. Pokládáme stále za křiklavé bezpráví, že zastupitelské sbory zemské a okresní se neskládají jen z volených zástupců, nýbrž že třetina těchto zástupců jest jmenována. Cítíme jako potupu to, že vedením těchto zastupitelstev jest pověřen předseda jmenovaný vládou. Tím jsou omezena práva obyvatelstva. Protestovali jsme co nejenergičtěji proti uloupení volebního práva milionům státních občanů a nazvali jsme právem tento zákon zásahem do obecní samosprávy. Reforma správy, prohlašuji zde znovu co nejdůrazněji, zůstává věčnou hanbou pro tehdejší občanský blok. Doufáme, že se nám podaří tento zákon opět odstraniti a doufáme rovněž, že budeme v tom podporováni všemi stranami, které neztratily dosud zcela porozumění pro samosprávu.

Budu nyní mluviti o jiné kapitole, ráda bych totiž něco řekla o potřebě reformy spolkového zákona. Ve spolkovém zákoně jest podnes § 30, směšný paragraf, který nebyl oprávněn ani ve starém Rakousku. Ještě méně jest odůvodněn tento paragraf v demokratickém státě, kde ženy jsou politicky rovnoprávné s muži. Vidíme, že již podle ústavy a tento paragraf odporuje ústavě (Souhlas.) mohou ženy nejen voliti, nýbrž mohou býti i voleny. Domníváme se, že se zapomnělo tento paragraf zrušiti, a čekáme, že tento paragraf ze spolkového zákona úplně zmizí. (Výkřiky posl. Jurnečkové.)

Ještě slovo k častému zakazování schůzí. Naše stanovisko k tomu jest jasné. Vždycky jsme se stavěli proti libovolnému zakazování schůzí, stejně jako proti tomu, že ještě dnes jsou schůze pod dozorem. Vidíme však s politováním, že dnes ještě stále jsou do schůzí vysíláni vládní komisaři. Ministerstvo vnitra postupuje, jak jest patrno z jeho instrukcí, s plnou přísností. Shledáváme, že jest přímo směšné - dovolte mi to upřímně říci - že se komunistům zakazováním schůzí a dozíráním na nich pomáhá k novým úspěchům. Pokládáme za zcela směšné a nemístné, že se jim těmito prostředky dělají mučedníci. Komunistická karikatura revolučního hnutí se nezničí policejní zvůlí, naopak, tím se toto hnutí jen posílí. Komunistické hnutí může zaniknouti jen svou směšností. Pokládáme tyto akce za zcela zbytečné, neboť, jak jsem již řekla, dělají se tím jen noví mučedníci. O komunistickou stranu se dnes kromě policie a úřadů nestará nikdo. (Tak jest!)

O tiskové reformě by se ovšem dalo velmi mnoho mluviti; nečiním-li to, děje se to jen proto, že snad již v nejbližší době budeme míti možnost posouditi nový návrh tiskového zákona. Ráda bych jen zcela krátce řekla, že nesouhlasíme zcela s novým návrhem zákona, že neodpovídá úplně našim přáním a požadavkům, můžeme však konstatovati, že v poměru k zákonu starému znamená veliký pokrok. Doufáme rovněž, že se nám podaří při projednávání zákona dosáhnouti některých zlepšení.

Ráda bych ještě něco řekla o naší filmové a divadelní censuře, která se stala přímo směšnou každému zde, i v cizině. V Československu se konfiskují i ty nejnevinnější věci. Ukáži to na několika příkladech. Nechť mluví důkazy. Letos byla censurována ohromná spousta filmů, mezi nimi - a tento případ mluví za všecky - byl censurován i jeden film Chaplinův, jmenující se "Charlie dělá všecko". Jest zajímavo zde krátce podati obsah tohoto veselého filmu, aby se mohlo ukázati, jak filmový censor pracuje. Obsah filmu jest, že Charlie svou ženu i milenku klame jednu s druhou a že mu obě natlukou. Film byl v Československu zakázán. Nevím, co k tomu filmového censora přivedlo, snad strach z napodobování? Nůžky v rukách našeho filmového censora jsou však i k tomu určeny, aby pozdvihly mravnost v obyvatelstvu a tak byly letos - nechci ani vzpomínati let minulých - vymýceny některé tituly i titulky různých filmů, jak praví odůvodnění "z mravnostních důvodů". Některé ukázky: "Pusťte čerstvý vzduch, ať odvane konečně prach přežitých názorů!" - Konfiskováno! Jiný titulek: "Zdá se, že vám nestačí mladý lidský život." - Konfiskováno! Nebo: "Z vás mluví nová doba." Konfiskováno! Kdo může mi říci, že by tyto názvy nebo titulky, kdyby nebyly vymýceny, poškodily mravnost? Tomu nemůže věřiti nikdo, ani pan censor! Domníváme se, že není vůbec žádné filmové censury zapotřebí. V Rakousku není od r. 1919 žádné filmové censury a já nechávám každému na vůli, aby sám posoudil, zdali jest rakouské obyvatelstvo mravně zkaženější nebo lepší než československé.

Divadelní censura jest pro Československo přímo skandálem. Poslední dobou se tato censura v pravém slova smyslu blamovala. Před několika nedělemi chtěla místní skupina Volně Myšlenky v Bohosudově hráti sociální drama z hornického života "Golgata". Všechno bylo připraveno, dům vyprodán, právě v den určený ke hře však obdrželo vedení striktní zákaz hru provésti. Nevím, proč se zakazuje hra, ukazující na jevišti život horníka? Co říká zákaz? Doslova toto: "Tento zákaz vychází z úvahy, že tato hra se nehodí pro svůj obsah a celou svou ostrou stranickou tendenci k veřejnému provedení, neboť odporuje příkazům veřejného klidu a pořádku a na některých místech i příkazům trestního zákona." Prohlašujeme, že tento zákaz jest nicotný. Hra tato se odehrává denně v životě pracujících lidí. (Souhlas.) Dá-li si censor tu práci, může se denně přesvědčiti o pravdivosti této divadelní hry, že dělníci, ať již pracují v dolech, nebo v textilních továrnách, nebo v jiných podnicích, se brání vykořisťování, že bojují o vyšší mzdy, a že, nepomohou-li všechny protesty, vstupují do stávky. Nic jiného nevyjadřuje tato hra. Ostrá stranická tendence, kterou zde censor udává za důvod zákazu, jest v tom, že spisovatel uvádí na jeviště samé organisované sociální demokraty. Místní skupina Volné myšlenky v Bohosudově se proti zákazu odvolala a my pokládáme za přirozené, že ministerstvo vnitra tomuto odvolání vyhoví, neboť tu nebylo příčiny k zákazu.

Ještě více se však ministerstvo blamovalo tím, že zakázalo divadelní hru Edmonda Rostanda: "Člověk, kterého jsem zabil". Hra měla býti hrána 6. listopadu v Ústí n. L., divadlo bylo vyprodáno, celé stovky textových knih byly rovněž prodány. Ráda bych uvedla, že tato hra byla již hrána v Brně, i v ostatních státech již přišla na scénu, mezi nimi ve Francii, v Německu, v Anglii. Připravuje se i v Americe. V den představení si ministerstvo vnitra zavolalo ředitelství ústeckého městského divadla a telefonicky představení zakázalo. Spisovatel hry se obrátil, neznaje československé divadelní censury, protestním telegramem na presidenta Masaryka. Přednesu vám jednu větu tohoto protestního telegramu, neboť vyjadřuje zároveň i tendenci hry. Spisovatel tu praví: "Jest to dílo lidskosti, kterému může bez úhony naslouchati každé civilisované obyvatelstvo, dílo hlásající lásku, mír a nenávist k válce. Jsou-li ještě v Evropě národy, u nichž jest možno, aby tato hra byla zakázána, jsou důvody, proč jsem ji napsal, ještě naléhavější, než jsem si mohl pomysliti." Další věta z předmluvy ke hře: "Nikdy nemůže a nesmí již dojíti k válce mezi Německem a Francií. Každá politika vedoucí k válce jest zhoubná a dokud se oba národy nerozlučně nespojí, potud jest celá lidská kultura ohrožena. Kdo v, co jest válka, kdo ví, že nová válka znamená bezúčelné a nicotné oběti, že nemůže dnes býti vítězů nebo poražených, nýbrž jen nešťastné oběti na obou stranách hranic, a kdo přes to třeba jen si připustí myšlenku na nové vraždění národů, jest zločinec." Kdo tedy - zdůrazňuji - zakazuje provádění této hry, staví se do řady těch, kteří štvou do války, věříme, že ministerstvo vyhoví odvolání ústeckého městského divadla a umožní provedení hry. Neumožní-li je, má ministerstvo o velikou ostudu více.

Ukončím nyní tuto kapitolu, kterou bych mohla doplniti ještě mnohými příklady a obrátím se k jiné, která se stala bolestí mnoha tisíc občanů. Jest to udělení státního občanství. Často jsme již použili příležitosti poukázati z tohoto místa na tento neblahý stav. Upřímně doznávám, že se poslední dobou mnohé zlepšilo, že se nám v mnohých případech podařilo vyříditi žádosti, které již celá léta ležely v úřadech a že tedy mnohým bylo státní občanství přiznáno. Jest to však v poměru k mnoha žádostem, které podnes leží v ministerstvu nebo u zemského úřadu příliš málo, jest to, použiji-li slov kol. Pohla nebo ministra dr Czecha, kapka na rozpálený kámen. Jde tu většinou o lidi, kteří případně z neznalosti zákona promeškali opční lhůtu, většinou o lidi, kteří zde již po celá desítiletí žijí, mnohdy se zde narodili, nebo kteří vůbec žili v tomto státě nebo ve starém Rakousku, kteří se však o státní občanství nestarali. Věříme, že musíme žádati právem ministerstvo vnitra a zemský úřad jako první instanci, aby již konečně odůvodněným žádostem - a my pokládáme všecky za odůvodněné - vyhovělo, a aby tyto žádosti byly rychle vyřízeny.