Předseda (zvoní): Dalším přihlášeným řečníkem je p. posl. dr Kramář. Dávám mu slovo.

Posl. dr Kramář: Slavná sněmovno! Ačkoliv kapitoly, o nichž jednáme, nejsou všechny docela hospodářské, není přece nejmenší pochybnosti, že naše hospodářství má na ně veliký vliv, a proto mně snad bude dovoleno, abych promluvil několik slov o naší hospodářské situaci.

Myslím, že jest dobře velmi si ujasniti, odkud je ta strašná deprese, která dnes není jen naše, nýbrž která je světová. Není pochyby, že hlavní příčinou všeho toho, čím dnes trpí celý svět, je bezpříkladná nadprodukce. To je jeden problém a důsledkem této nadprodukce je bezpodmínečná nutnost snížení cen, zejména pro exportní státy. Nadprodukce není ovšem jen průmyslová, ona je také zemědělská. Sledujete-li věci v Americe poněkud dále do minulosti, uvidíte, že jsme dnes v takové situaci, v jaké bylo evropské zemědělství v osmdesátých letech, tenkrát, když náš národ, velikou převahou přece zemědělský, touto ohromnou krisí utrpěl takové škody a takové seslabení, že jsme to velmi silně platili také politicky.

To se všechno změnilo v letech devadesátých, poněvadž velikým přírůstkem obyvatelstva v Americe a vyčerpáním panenské půdy, k jejíž intensivnímu obdělávání Amerikáni neměli dosti laciné práce, se všechny tyto věci zlepšily, takže v devadesátých letech potom nastal cenový obrat. Nyní máme zase ohromnou amerikánskou konkurenci, a to proto, poněvadž drahotu a nedostatek práce v Americe přemohli přímo ohromným upotřebením traktorů, čímž staly se zase tak výrobními, jak to bylo relativně v letech osmdesátých. Vezmete-li k tomu pak ještě Argentinu, Jižní Ameriku, není pochyby, že když tomu neodpovídá zvýšení konsumní schopnosti tam i v Evropě, musí býti krise. Nechci ani mluviti o tom, co by za takových poměrů bylo, kdyby se podařila pětiletka se sovětským dumpingem v celém rozsahu, v jakém by to konečně mohlo být, kdyby bolševici dovedli využitkovati všecku bohatost ruské půdy. (Předsednictví převzal místopředseda dr Lukavský.)

V průmyslu máme tutéž nadprodukci. Na jedné straně je to skutečně bezpříkladná racionalisace, a to nejen v Americe, nýbrž hlavně také v Německu, a na druhé straně nesmíte zapomínati co se stalo v severní Francii, kde všechny staré závody byly ve válce zničeny a nahraženy úplně moderními, ve kterých je racionalisace provedena do všech důsledků skvělým způsobem. A konečně v našich specielních poměrech pak k tomu ještě přichází, že státy t. zv. následnické, jak víte, přímo neobyčejně rozšiřují svoji průmyslovou výrobu, takže máme ve světě absolutní zvýšení produkce průmyslové, které neodpovídá zvýšená konsumní schopnost. Úbytek této je přímo neobyčejný. Musíme ovšem počítati především se 150 mil. obyvatelů Ruska, kteří jsou téměř vyřazeni ze světového-hospodářství. Co to znamená, to si dovede každý jen poněkud hospodářsky myslící člověk představiti a je jen podivuhodno, že tolik učenců evropských stále a stále chtělo řešiti problém hospodářských krisí a zapomínalo na nejdůležitější fakt, na těch 150 mil. ruských lidí, kteří úplně jsou vyřazeni z hospodářského procesu. Vezměte vedle toho Čínu se všemi bouřemi, které tam jsou a které přirozeně také nezvyšují konsumní schopnost stamilionů obyvatel, vezměte si Indii, kde máte bojkot nejen anglického, nýbrž i evropského zboží, a pak nezapomínejte na jedno, totiž že skoro 20 milionů lidí, nejsilnějších konsumentů padlo ve válce a vypadlo z konsumentské massy. Proto trpíme nezaměstnaností nejen zde, nýbrž také v Americe a je docela přirozené, že také to musí působiti na zmenšení konsumu nejen průmyslového, nýbrž i zemědělského. Jestliže vezmeme poměry zejména, jak je vidíme u nás - a patrně nejsou jinde jiné - vidíme, že konec stavebního ruchu a zemědělská krise působily přímo úžasným způsobem na odbyt průmyslových výrobků. Všude a ve všem vidíme onu vzájemnost mezi zemědělstvím a mezi průmyslem, které se nikdo nevyhne, zejména už ne tím, když hubuje se jednostranně na průmysl nebo na zemědělství. Ani krajní agrarismus, ani krajní industrialismus nevyřeší všeobecnou krisi. My právě v tomto státě jsme si vědomi, že jsme odkázáni jeden na druhého, a jestli na př. moje strana, o které se říká, že má především za povinnost zastupovat zájmy průmyslové, s takovou ochotou a jako by ze svojí povinnosti pomáhá řešiti otázky zemědělské, i když to stojí velké oběti, pak to nedělá ze žádných politických a stranických důvodů, nýbrž že se prostě nemůžeme tomu vyhnouti, abychom si nepřiznali, že nikdo netrpí více zemědělskou krisí, než právě průmysl sám a že je povrchním neviděti, že zemědělství v každé zemi, zejména dnes za ohromného boje o zevní tržiště, jest vlastně fundamentem odbytu průmyslové výroby a ten fundament, poněvadž je doma, že jest vlastně nejspolehlivější a že je proto povinností každé strany, která jest interesována na průmyslu - a to nejsou jen ti, kteří mluví o průmyslu jako o kapitálu, nýbrž také socialisté - hleděti, aby neztrácel průmysl nejlepší odbytiště, to je zemědělství. To jsou věci, které jsme poznávali, zejména když bylo zle Když je dobře, obyčejně se to tak necítí, ale v tom okamžiku kdy začne býti jako nyní, vracíme se k tomu, řekl bych primitivnímu, ale velmi správnému hospodářskému nazírání, že se nedá vytrhnouti z kruhu celého hospodářství jeden nebo druhý článek a že je naprosto pochybeno, když se myslí, že můžeme podporovati jen jeden obor hospodářství a nemyslit na druhý. Také dobrá sociální politika jest pro konsumentskou politiku jedním z nejvážnějších a nejdůležitějších momentů, poněvadž se jedná o ohromné konsumentské dělnické masy, a proto podle toho také naše strana vždy postupuje. Ale tento problém nezaměstnanosti se ještě více přiostřuje, poněvadž máme co dělat s cenovým problémem a proto je u nás jedním z nejvážnějších, od kterého vlastně řešení krise zejména našeho exportu, a tedy zaměstnanosti závisí. Stále ještě trpíme v cenovém problému důsledky inflace, které jsme sice nedělali, kterou dělalo za nás Rakousko, a potom důsledky velmi silného poklesu naší valuty, když přišla druhá vláda, kdy klesla koruna na 5 ctm. To je stará věc, kterou nechci podruhé opakovati.

O těchto věcech jsem pracoval, když jsem psal svou knihu "O papírových penězích", tam jsem statisticky dokázal, že sice ceny se přizpůsobily vždycky rychle inflaci, ale dlouho a dlouho se nepřizpůsobily deflaci. Následkem toho v drobném prodeji trpíme pořád všichni jejími následky - v Německu je to zrovna tak, i v Rakousku, všude, kde byla inflace. Ve velkém se tyto věci konečně do velké míry upraví a kde se neupraví dobrovolně, jako je tomu u velkých kartelů, musí zakročiti stát, jako se to stalo v Německu a jak se to musí stát všude, (Souhlas) poněvadž není možno, abychom nutili malý prodej slevovati a velcí aby řekli: sleva může býti jen tak nepatrná, že nestojí za to, a mnoho slevit nemůžeme jak se to říkalo o železe. To ne. Železa se užívá v tak velikých kvantech, že i malé zmenšení mnoho znamená. Mnoho to znamená také psychologicky. Proč má malý snižovati ceny, když veliký nechce. V tom musí býti zachována nějaká rovnováha a doufám, že naše vláda v této věci udělá svou povinnost. Konečně příklady má, jak se to dělá, v Německu.

Budu mít dnes příležitost mluviti trochu o p. Curtiovi, jímž nebudu zrovna nadšen, ale když se podíváme na energii, se kterou Německo provádí deflaci cen, musíme říci, že to vzbuzuje jen respekt. Myslím, že by neškodilo, kdybychom trochu za tím příkladem šli a jej následovali.

Musíme jíti s cenami dolů proto, poněvadž jinak nebude exportu. To je životní otázka exportních zemí, otázka Německa i naše, poněvadž i my jsme odkázáni více než je nám zdrávo na export, prostě proto, že trpíme porad neúprosnými důsledky toho, že náš průmysl je vystavěn na 50 mil. cly chráněných obyvatel a dnes jich máme 13 nebo nanejvýše 15 mil. To jsou věci, se kterými musíme počítat a Německo právě tak. Německo je odkázáno na export daleko více než dříve, poněvadž nemá svých kolonií a je ho méně a proto je také u Německa problém stejně těžký, ba ještě těžší, protože inflace byla daleko větší. Musíme se z toho dostat.

Měl jsem odvahu první o tom mluvit, a mluvil jsem o nutném snížení cen už na začátku tohoto roku, když jsem viděl, jak se utvářely poměry v průmyslu, a dokonce jsem měl odvahu mluvit o tom snížení cen ve specielně svolaném shromáždění živnostníků. Já jsem jim ovšem řekl: musí se to státi, ale já vás jen prosím, abyste to udělali sami dobrovolně, vzájemnou dohodou, aby to potom nemusil dělat stát a úřad. To říkám také zde.

V nejvážnější otázce, v otázce mezd by se snížením cen životních potřeb musilo jíti také snížení mezd, ale - říkám ne snad proto, abych si někoho získal - musí jíti ceny životních potřeb dolů napřed a pak mzdy, poněvadž není pochybnosti, že se mezi námi nenajde nikdo, kdo by chtěl ubírati dělníkům to, co reálně mají. A tu nejedná se o nominelní ceny, nýbrž o jejich reální hodnotu. Právem říkají také agrárníci, že mají nemožně nízké ceny za své produkty, ale všechno stále stejně draho kupují. V té věci musí nastati nějaké vyrovnání. I stát musí jíti dolů se svými náklady, ale i s tím, co od poplatníků žádá.

Stále a stále mluvíme o reformě správy. Ve správě by se daly opravdu ušetřiti veliké miliony, ale prosím, jen žádné velké ankety, neberte si na to učené rozhovory, bůh ví jaké státní teorie, nýbrž ptejte se praktických lidí, řekl bych těch, kteří dnes dělají normalisaci, dejte si od nich státní správu prohlédnouti a uvidíte, co se dá ušetřiti, co je tu zbytečného papíru, psaní atd. Copak je třeba choditi na jedné chodbě z kanceláře do kanceláře, psáti všechno možné a dělati bůhví jaké referáty, když si lidé mohou sednouti k jednomu stolu a vyříditi věc krátce? Dovolte, abych vám řekl něco ze své zkušenosti. Jednou jsme v "Národních listech" na můj popud uspořádali anketu o správní reformě. Velmi vysoce postavení a zkušení úředníci nám tam psali články. Všechny byly velmi krásné teoreticky, ale prakticky jste si z nich nic nevzali. Jeden okr. hejtman, tuším z Litomyšle, nám však napsal 2 články, které byly přímo skvělé, byly to články, které nemluvily o velkých principech, nýbrž o tom, jak se má vyřizovati každý akt, aby bylo docíleno rychlejšího vyřizování, jak možno docíliti toho, aby to každý snadno našel, jak se to má dělati, aby se zbytečně mnoho nemluvilo a nepsalo, nýbrž expeditivně pracovalo. Já jsem sám po celá léta - když jsem ještě nebyl vyřazen z koaliční politiky jako nyní - žádal, abychom konečně provedli malou anketu ne učených lidí, nýbrž lidí praktických, abychom si správu uspořádali. Ale všechno to bylo marné, jako obyčejně. Konečně se snad jednou přece k tomu dostaneme, a já jsem pevně přesvědčen, že pak uvidíte, že se dá uspořiti mnoho. Dá se uspořiti i na dodávkách. Máme věcné náklady, které dělají ohromné stamiliony. Není nejmenší pochyby, když dojdeme ke sníženým cenám, že musíme snižovati i zde. Nelze potom souhlasiti, aby se řeklo, že to nejde, poněvadž máme hotové smlouvy. Máme-li hotové smlouvy, musíme to dělati jako v Německu, že když se sníží cena všeobecně, musí snížiti také státní kontrahenti, poněvadž kdyby se snížily dokonce mzdy, nechtěl bych, aby na těch snížených mzdách dodavatelé vydělávali. V tom ohledu musíme býti naprosto bezohledni a musíme jíti do toho. Ne jako s tou weiland "šetrnou" komisí, kterou jsme měli. Odpusťte, abych to řekl, v té komisi bylo jen usneseno, že nemá míti tolik vládních lidí automobily. A vidíte, jak náramně to pomohlo! Nemějte mi to za zlé, že se trochu pochlubím, nedělám to často. Ač jsem byl předsedou, vzal jsem si železniční resort a mohu říci, že jsem něco dokázal, totiž to, že jsou premie na spotřebu uhlí a oleje. Jsou to ohromné miliony, které se každý rok ušetří. A pak jsme dostali rozkaz, že se nemáme plést do věci, do kterých nám nic není, museli jsme se rozejíti a bylo po "šetrné" komisi.

Ty věci se musejí jednou provést, o tom není pochyby, a to proto, poněvadž stát musí také se svými náklady dolů. Chápu p. ministra financí, že byl úplně nešťasten, když musel proti tradici letos zvýšiti rozpočet. My skutečně jsme tu tradici zachovávali, že jsme šli s rozpočtem stále dolů, najednou však musel p. ministr rozpočet zvýšiti. Byl to nepředvídaný případ, ale bylo to přece něco, co není finančně-esteticky hezké, smím-li se tak vyjádřiti. Chápu, že byl velmi nespokojen. Ale musíme zase dolů, neboť není naprosto možno, abychom to vydrželi. Když my pro export potištěného zboží musíme kupovati cizí látky, poněvadž jsou průměrně o 40 hal. lacinější nežli naše, pak je to neudržitelné. Není možná, abychom takto hospodařili! Zde jde o jeden z největších průmyslů, zde jde o několik set tisíc textilních dělníků. Musíme hleděti, abychom mohli exportovati ze svých tkanin. Nemůžeme to dělati také tak, abychom ve vnitrozemí prodávali velmi draho a mohli lacino exportovat, to by bylo zase velmi pochybené hospodářství, poněvadž bychom si tím zmenšili vnitřní konsum. Co bychom na jedné straně vydělali, na druhé straně bychom prodělali. A pak je konkurence uvnitř tak silná, že by to ani nešlo. To jsou poměry nemožné, a já tedy myslím, že s cenovým problémem musíme začíti doopravdy a konečně nesmíme se báti říci sobě docela otevřeně, že budeme možná docela nuceni k restrikci některých závodů. Jestliže v cukerní industrii jsme to dovedli tak daleko, že zavíráme závody, které nejsou zrovna v nejlepší kondici a nemají rovnocenné podmínky, zejména co se týče půdy a cukernatosti řepy, možná, že to přijde i jinde na druhé závody jiných průmyslových odvětví. Ale nezapírejme si, že zavříti závody, to není otázka, která se týká jen několika pánů fabrikantů, nýbrž že to je otázka dělníků. Pánové, odpusťte, že vám to řeknu, ale kdybyste věděli, jak je člověku, když je před vánocemi, před krutou zimou, a není co dělat, když si vzpomenete, že by ti dělníci musili na ulici a dostávali jen malou podporu, uvěřili byste, že i továrníci mají srdce pro tuto bídu. Jestli pak pracují továrny, buďte ubezpečeni, že pracují s minusem, bez výdělku, jen proto, aby nemusely vyhánět dělníky. Tyto věci jsou velmi vážné a my musíme velmi vážně o nich mluviti, a zejména nelze zvyšovat břemena výroby. Je-li kdo pro sociální věci, jsem to jistě já, a kol. Winter mi to dosvědčí. Když však si spočteme, kolik to dělá, že to je 5-6 miliard v našem hospodářství, pak nevím, jestli to naše výroba snese, aniž by ztratila svou konkurenční schopnost. Abychom to však snesli, musíme hledět na všech stranách se vyrovnati s poměry takovým způsobem, abychom kde jen možno břemena výrobu zatěžující hleděli zmenšiti. O těchto problémech je třeba mluvit s největší vážností.

Co máme dělat? Jednak tedy restrikce závodů a práce. Možná že bude nutná, poněvadž nejsou všichni tak kapitálově silní, aby to vydrželi. A pak přestávají ohledy na všechno a musí se zavírat. Ale musíme také něco positivního dělat! A tu přicházím k otázce velmi vážné, to je stavební ruch. Mluvme si, co chceme, ale jedna věc je jista. Každý, kdo trochu zná život, ví, že stavební ruch živí celý řetěz všech možných řemesel, průmyslů atd., který z toho žije a který se uživí, když se oživí stavební ruch.

My jsme udělali jednu z největších a nejtěžších chyb, že jsme neuposlechli zkušeného starého Bečku, který nás varoval, abychom tenkrát r. 1927 nebo 1928 nedělali zákon na jeden rok. On nám předpovídal do slova: že se bude nyní kvapně stavět, že půjdou všecky ceny bůhví jak vysoko, že budou všichni zaměstnáni, ale najednou budou bez práce a ceny hluboko klesnou. My jsme to chtěli, postavili jsme se za to, ale, bohužel, jsme to neprosadili, a to byla jedna z největších chyb, které jsme mohli udělat. Představte si, co by to znamenalo, kdyby stavební ruch byl rozdělen na několik let, aspoň na 2, 3 roky. Nemuseli jsme do nynější tak ostré krise přijít. Když věci šly tak, že se cihly dovážely do Prahy z Králové Dvora, je to přímo hříšné, a pak se nedivme, jak se všechno zdražovalo, jak se v těch domech musí draho bydlet a jaké to má důsledky. Ale to se neposlechlo. Jednou rukou se dávalo a druhou zas bralo, poněvadž neumí se nikdy dávat z plného srdce a cele, a provedli jsme vše takovým způsobem, že jsme se po roku umělého rozkvětu dostali do let strašlivé krise.

Musíme zase stavět a já velmi vítám, že jsme dostali těch 60. milionů na stavbu vysokých škol do rozpočtu na 15 let. Ale ani to nestačí tak! My se nesmíme bát na těch 60 milionů si vypůjčit. Když je máme zabezpečeny, tak si mohu vypůjčit, a z nich platiti úroky a amortisaci. (Výborně!) Ale pak mohu stavěti hned, co se musí stavěti hned. Vždyť nestavíme pro luxus. Když chceme kliniky, polykliniku, technické ústavy, dílny, laboratoře, vše, co technik potřebuje, nechceme to proto, abychom si postavili krásné paláce, nýbrž, aby naši technikové měli možnost vyučit se všemu, co od nich vyžaduje těžký konkurenční boj, který máme v zahraničí. Máme na to čekat 15 let, až to bude postaveno? Bůh ví, co potom bude. Tyto věci se tedy musí udělat co nejdřív.

Podívejme se na moderní galerii. Děkuji, jako předseda galerie, především kol. dr Černému, předsedovi výboru rozpočtového, že se včera tak vřelým způsobem ujal stavby galerie. Nevíte, jaká je to strašná odpovědnost! Když spadlo panorama Maroldovo, přišli zemští inženýři do galerie a začali prohlížet trámy. Náš sekretář přinesl kus trámu naprosto strouchnivělého. Představte si, že kdybychom nebyli uklízeli hned sníh, padla nám také střecha! To by byla jedna z nejstrašnějších věcí, které si můžete představit, poněvadž bychom ztratili historii celého našeho umění. Velmi dobře řekl prof. Matějíček: Kdyby Luxembourg vyhořel nebo se s ním něco stalo, tak to není tak veliké neštěstí, protože v rukou soukromníků ve Francii je taková spousta velkolepých věcí, že za 2 dny bude nový Luxembourg. U nás ne! Co jsme mohli sebrat, vykoupit a dostat, máme v galerii a jestli se to zkazí, zůstane národ bez historie svého umění, a to je škoda nenahraditelná. Jest to nejstrašnější odpovědnost, kterou máme. Bude se mluviti, že je to dražší pro základy nebo podobné malichernosti, nebo že na Kampě jsou mlhy a voda. Všechny galerie na světě jsou u vody. Podívejte se: Benátky, Eremitage v Petrohradě, Louvre jsou u vody, mlhy v Londýně, Hamburk je na vodě, Berlín na Sprévě a my najednou nesmíme stavěti u Vltavy. Je to přímo komické! Že prý jsou tam drahé základy! Možná, že jsou drahé, to již jinak nejde, ale když jsme mohli potřebovati na sněmovnu 37 mil., buďme trochu opatrni, aby se neřeklo, že máme peníze jen na sebe a na své podohlí. (Souhlas.) Zde nejde také jen o nás, je tam také německá galerie, co mohli Němci sebrati z umění svých lidí v Čechách zrozených, bylo by také ztraceno, a proto jsou i oni povinni naléhati na rychlou stavbu. Děkuji ještě jednou p. kol. Černému, že se tak vřele za to přimlouval. (Posl. dr Kafka [německy]: Pane kolego, musíte tu mysliti také na Němce!) Pokud se týká konservatoře, je přece hudba největším exportním artiklem naší kultury, ale máme konservatoř v takových místnostech, že se musíme stydět, že jest to vůbec možné. To jsou věci neudržitelné! Němci jistě mají také své požadavky co se týče staveb a jsem poslední, který by se proti nim stavěl, poněvadž kultura není jen naše. Když již máme menšiny, jsme povinni se starat o jejich kulturní život.

Jednou věcí, která však ukazuje celou naší malichernost, jsou Štěchovice. Konečně jsme se dostali přes to nejtěžší stadium a řekli jsme si, že můžeme to stavěti. A tu najednou jsme začali počítati, jestli nebude o několik haléřů dražší proud pro Prahu. Zapomínáme, že jde o eminentně státní věc, kterou jsme měli dělat ze samého počátku. Máme Ervěnice na dosah od hranic, za 20 minut mohou být rozbouchány, továrny na dusíkaté látky ve Falknově, Ústí n. L. a v Mor. Ostravě, všechno na hranicích, jen tam pustit bombardovací letadlo a za malou chvíli nemáme žádný dusík. Že můžeme trochu skrýti svoji továrnu na dusík ve Štěchovicích, máme přímo býti za to vděčni, ale místo toho budeme mluvit o tom, bude-li proud o pár haléřů dražší nebo lacinější. Nemluvím ani o tom, jakou jest to povinností k jižním Čechám, že konečně tam chceme něco velkého udělat. Pro Prahu to bude ohromná věc, když tam bude míti automobilovou silnici, veliké jezero, kde bude lze pěstovat vodní sporty. Tam všechno se oživí, budou se tam stavět villy, hotely, a my tu budeme počítati pár haléřů, o které může býti proud dražší? A zapomínáme, že se o to jedná, abychom v době konfliktů měli vůbec proud! Musím chváliti p. ministra inž. Dostálka, že energicky řekl, že se bude stavět! Jen když se bude jednati o nezaměstnané, prosím, aby ti nezaměstnaní pracovali, řeknu docela otevřeně, bráti podpory a nepracovati, když mohou, to ne! (Výkřik posl. Vávry.) Pan kolega se velmi mýlí, tu práci nenajdou, poněvadž není. (Místopředseda Lukavský zvoní.) Měli byste slyšet takového starého sedláka, jako je můj soused ve Vysokém, 74 leta starý, který se dře na horské půdě od prvního úsvitu až do posledního paprsku zapadajícího slunce, když mně řekne: "Co vy tam děláte v tom parlamentě, pořád dáváte podpory v nezaměstnanosti a já, když chci dostati člověka na pole, nedostanu ho!" To jsou velmi těžké věci. Dobře vím, že ne pro každého dělníka se hodí polní nebo zemní práce, tak nemluvím jen já, tak mluví také v Anglii i Lloyd George. (Posl. Chalupník: Na zemědělskou práci ano, ale na jeden den!) Snad nemyslíte, že to jde. Právě naopak. (Posl. Vávra: V každé obci je práce dost, jen prostředky k tomu! - Místopředseda dr Lukavský zvoní.) Prosím vás, pane kolego, nechte mně to, já už si to vyřídím. (Místopředseda dr Lukavský zvoní.) Podpora pro nezaměstnané je dojista velká sociální povinnost, to přece všichni uznáváme, vždyť se to začalo, když jsem byl min. předsedou a kol. Winter ministrem soc. péče, ale jak pravím, nesmějí býti úkazy, které toto sociální dobrodiní úplně lidem znehodnotí, že mluví o podporování lenosti.

Řekl jsem, že jsou jisté druhy práce, na které není každý dělník zvyklý a nic by neplatil, ale jsou zase druhy práce, které může dělník velmi dobře konati, a tam by se to mělo dělati. (Posl. Pik: Středoškoláci dělají nádenickou práci!) Pane kol. Piku, zrovna jsem to řekl, že ne každý dělník se k tomu hodí (Posl. Vávra: Za žádnou práci se nemusí ani inteligence styděti! - Místopředseda dr Lukavský zvoní. - Výkřiky posl. Pika a Vávry.)

Místopředseda dr Lukavský (zvoní): Prosím pana kol. Vávru, aby zachoval klid.

Posl. dr Kramář (pokračuje): Prosím, abych mohl pokračovati.

Ty věci jsou neobyčejně vážné, poněvadž pořáde nad námi ještě k tomu visí jedna z nejstrašnějších zbraní, totiž sovětský dumping. Vidíte dnes, že už to nejsou jen zemědělské produkty, nýbrž také klih, soda atd., s kterými sověty k nám přicházejí. Půjde-li to tak dále, nevím, kam dospějeme. Začínám se také obávati, že tyto věci nejsou jen hospodářské, nýbrž že začínají míti také charakter politický. Jen si vzpomeňme, že se z velké nezaměstnanosti nerodí mír v zemi a mezi třídami, právě naopak! Potřebujeme-li však v naší situaci politické něco, pak potřebujeme nyní vnitřní jednotu. Nikdy jsme ji nepotřebovali tolik hospodářsky a politicky, jako právě nyní. Hospodářsky proto, že nám hrozí hospodářská - nechci říci - zkáza, ale skutečná tíseň, a politicky pro to, co chci dále říci:

Je velmi mnoho těch, kteří se těší nadějí, že se poměry zlepší tím, že dojdeme k odzbrojení. Jsem zvyklý mluviti bez frází, nejsem zvyklý se honiti za chimerami a proto mi nemějte za zlé, co nyní řeknu: Podívejme se na to odzbrojení. Řekněme, že se všechno podaří, že se skutečně mocnosti usnesou omeziti zbrojení. Myslím, že mně všichni přiznáte, že jednou z hlavních podmínek virtuelnosti takových usnesení by bylo, aby se mohl jeden na druhého spolehnouti, že dané slovo také dodrží. A tu nikdo mně nebude popírati, že je mezi evropskými mocnostmi jedno velké X, totiž sověty. Ať usnesou se všichni na odzbrojení, ale sověty odzbrojovat nebudou, a řeknou-li to, neučiní tak. Nemáte naprosto žádnou možnost kontroly v Rusku. Mluvilo se o tom, že vyslanectví mohou míti kontrolu. Vyslanectví jsou však kontrolována od sovětů, ale kontrolovati nemohou nic, to je naprosto vyloučeno. Je to docela na ruby obrácený svět. Hlavní podmínkou diplomatické služby byla vždycky možnost kontroly, ale ta je zde absolutně vyloučena. Říká-li se, že se může kontrolovati zmenšení zbrojení podle cifer budgetu, můžete se na to v pořádných demokratických, konstitučních státech spolehnouti. Ale napíší-li vám to sověty, jsou to - odpusťte mi, že to řeknu - pouhá hausnumera. Nedávno se konalo přelíčení, při němž byl svědkem člověk, který se nevrátil do Moskvy, t. zv. nevozvraščenec. Švédský soudce se ho tázal, je-li pravda, že sověty falšují pasy? Nejen pasy, listiny, ale i dolary a libry, byla odpověď. Jak je tedy možno se v této věci na cifry sovětského budgetu spolehnouti?

Teď si vzpomeňte ještě na jedno! Jediné vyslanectví, které by mohlo něco kontrolovati v Rusku, je vyslanectví německé, ale to má zase všechny příčiny, aby nekontrolovalo. Vzpomeňte si na nešťastný případ letce Amringa. Vidíte, že je tam tolik vyslanectví, missí a všeho možného a dohromady nevěděli nic. Najednou měli důkazy, že němečtí letci zaučují sovětské piloty v letectví, že tam mají továrny a všecko možné, teď teprve šli dále a z "Personalstandu Reichswehru" našli, že je řada důstojníků, kteří jsou vždy na rok nebo dva na dovolené. A to byli ti, kteří se posílali do Ruska. Jak může se při takovém stavu vůbec na to počítat, že by mohlo být nějaké vážné odzbrojení? Vždyť každý z nás by si toho přál! Když se mluví o snížení rozpočtu, víme, kde bychom ho mohli nejúčinněji snížiti. Ale jak mohou snižovati evropské státy, když je tu ohromné nebezpečí od státu, který se nedá kontrolovat a který je nejnebezpečnější v tom, že všude podpaluje vnitřní bouře a je ochoten, když vidí někoho slabého, se hned na něho vrhnouti? Je to věru někdy až strašně komické, když se pánové stále a stále neobyčejně krásně přou o tyto věci. Pan Litvinov se na to dívá, ale žádnému z pánů ani nenapadne pana Litvinova při těch neobyčejných návrzích, které podává, se zeptati, jak to bude možno u Sovětů kontrolovat. To není tak jednoduché, a nejde tu jen o pana Litvinova.

Odpusťte malou vzpomínku. Byl jsem v komisi, která připravovala statut Společnosti národů. P. Bourgeois byl jeden z nejideálnějších pacifistů a chtěl stále, aby Společnost národů měla i svou vlastní výkonnou moc, s čím propadl, ale na druhé straně chtěl aspoň, aby orgány Společnosti národů měly možnost a právo kontrolovati výrobu válečných prostředků v jednotlivých státech. Tam neseděl žádný sovětský člověk. Ale sám Wilson řekl: To ne! Kdyby mně někdo přišel do Ameriky kontrolovat mé fabriky, dal bych mu ihned pas, aby jel z Ameriky pryč.

Takové jsou ty věci. Teď si představte, když tohle řekl Wilson, apoštol míru, co si máte představiti, že bude dělat pan Vorošilov. Jde o to, abychom se my docela zbytečně neuspokojovali nějakými krásnými nadějemi, které by nám mohly na konec přijíti velmi draho. Podívejte se, jak Francie udělala ohromné gesto tím, že vyklidila předčasně Rýn. A jaké byly toho důsledky! Volby Hitlerovců, těch 120.000 Stahlhelmů, kteří v Koblenci defilovali v plných polních uniformách. Dnes pak je důsledek ten, že p. Curtius docela oficielně ohlašuje, že bude stále a stále žádati odzbrojení jako právo Německa ze smlouvy Versailleské, a že na druhé straně bude pro revisi mírových smluv. Tato nová situace je dojista neobyčejně vážnou a já se proto nedivím, že ve Francii i levé kruhy, které byly velmi pacifistické, jako na př. pan Herriot a druzí, dívají se vážně na tyto věci, a že mnoho Francouzů začíná litovat, že neopevnili celé hranice dříve, než vyklidili Rýn. Takové náhlé vypuknutí idealismu pana Bernsdorffa v Ženevě jim ovšem nemůže imponovat. Pan Bernsdorff, který dělal za války nejpodivnější věci v Americe a musil k vůli tomu odejeti, je najednou veliký idealista a přichází s něčím, co je přímo klasickým vzorem, co dovede sugesce německé žurnalistiky a německého - řekl bych - veřejného mínění na cizozemsko.

Já vám přečtu preambule z páté části Versailleské smlouvy a sami posuďte, jak je možno dovozovat z něho nějaký právní závazek k odzbrojování vítězných států. Musím říci, že člověku zůstává rozum stát, ale s tím se dnes pracuje. Pan Curtius, p. Bernsdorff, a za malou chvíli bude to celý svět a všichni budou říkat totéž. (Hlasy: Lloyd George!) Nu, copak ten je ve všem při každé takové věci, hraje proti Francii. To však už mnoho neznamená. (Veselost.) Já to přečtu po česku: "Aby byla umožněna příprava ke všeobecnému omezení zbrojení všech národů, zavazuje se Německo" - ne státy - "dbáti přesně klausulí vojenských, námořních a vzduchoplaveckých." Tedy, aby jen byla umožněna příprava k tomu - žádný závazek právní že to musí Německo dělat. Naopak, u vítězů se jedná jenom o dobrou vůli, ale o vyměření jejího rozsahu, času, přirozeně není tam ani slova! A najednou přichází p. Bernsdorff a Curtius a hrozí se už, že když spojenci, zejména Francie nevyplní tento neexistující, vymyšlený závazek, že také oni nebudou plnit, k čemu se musili zavázati. To znamená, že buďto bude Francie mít tak málo vojáků jako Německo - a Francie si nemůže ani dělat k tomu kamufláže v sovětském Rusku, to může dělat jenom Německo - nebo Německo bude míti tolik vojáků jako Francie. A přichází také p. Mussollini a říká, že je nemožno, aby tu byly státy ozbrojené a neozbrojené, a nic mu nevadí, že s fašistickou milicí má dvakrát tolik aktivního vojska jako Francie. Tak se vyrábějí ve světě legendy. A při tom se už zapomíná na jedno: z jakého ducha vyrostla Versailleská smlouva. Versailleská smlouva vyrostla přece z toho, co bylo přesvědčením všech vítězů, že Německo je vinno válkou. Protože bylo vinno válkou, že bylo nebezpečí, že by mohlo zase přepadnouti druhé, proto se tam daly ony odzbrojovací klausule. Preambule je jen pacifistická dekorace, vyjádření dobré vůle k odzbrojení.