Vážení, ve statistikách máme, že náš národní příjem jest asi 5.000 Kč ročně na hlavu obyvatelstva. Tedy čtyřčlenná dělnická rodina by měla míti průměrný příjem 20.000 Kč ročně. To je tedy průměr. Ale v Ústřední soc. pojišťovně máme přes 1 milion lidí, kteří mají mzdy od 5 do 14 Kč denně. Kde je ta jejich scházející část toho národního důchodu? A to jsou zrovna ti nejtíže pracující lidé na venkově a také v městech. Kde je vlastně ta část jejich národního důchodu, která by jim umožňovala, aby ten efekt, tu práci mohli skutečně také spotřebovati? Máme 796.000 lidí, kteří mají denní mzdu od 18 do 25 Kč. Kdo těm vzal tu příslušnou část jejich národního důchodu? A teď co se děje? Dnes se stěžuje ohromně na to, jak narostla režie obchodu. Ale to se rozumí samo sebou, neboť když budeme nutit přejedeného, aby ještě jedl, pak je k tomu třeba náramné režie. Dejme raději možnost těm, kteří hladovějí, aby se najedli - a budete míti po obchodní režii. Co se dnes všechno děje? Jděte na př. po Václavském náměstí anebo po Příkopech nebo vedlejších ulicích, kolik je tam věcí, které si může koupiti člověk s 20 korunami denní mzdy, která jest u nás průměr? Křičíme neustále k těm, kteří mají všeho dosti: Pane, račte si koupiti ještě, račte jísti ještě, račte ještě nový automobil, račte ještě novou vilu - a ten pán už nemůže! Ale ti, co chodějí kolem, upínají si opasek a nemohou se najísti, nemohou slušně bydliti a se obléci. A to je příčina té nezaměstnanosti a krise, to je ten důvod: nesprávné rozdělení národního důchodu, shrnutí ohromného příjmu na straně nepatrné menšiny a vyhladovění ohromné většiny těch, kteří pracují. Sáhne-li se na to s této stránky, máte rychle po krisi, poněvadž ona se bude regulovati sama sebou; co se vyrobí, to se spotřebuje, a čeho je faktický přebytek, tam se zkrátí zcela přirozeně výroba.

Ovšem, jak jsem řekl, dnes se to léčí poněkud jinak. Přijdu do Holic a shledám, že na 400 lidí čeká před fabrikou, aby našli práci. Ale lidem ve fabrice dává se práce domů, poněvadž jejich mzdy jsou tak bídné, že když přijdou z továrny domů, dělají doma do 12 a 1 hod. v noci, aby si přivydělali k té mzdě, která nestačí na živobytí. Nepracují-li v textilních krajích aspoň dva lidé z rodiny, tak nemohou býti vůbec živi. To je k zoufalství, jak mi řekla důvěrnice továrny, ti lidé, aby spáchali sebevraždu, poněvadž jak mohou býti živi za 15, 18 Kč denně? To není možná věc. Nebo poukazuji na jiný takový ohromný zlořád, kterým je nutnost, že musejí pracovati vdané ženy. Kdo za tímto zlořádem může státi? Je to dnes nutnost hospodářská? Je to něco správného? Na jedné straně máme 300.000 nezaměstnaných a na druhé straně máme děti doma, které jsou úplně bez dozoru a ochrany. Měli jsme jeden takový případ nedávno uveřejněný v pražských novinách.

Dítě mělo spálu, učitelka poznala, že je nemocné a poslala je domů, ale dítě přišlo zpátky a řeklo: Prosím, byt je zavřen, nemám, kde bych byla, musíme se do té školy vrátit. To dítě spálu přechodilo a teprve po 12, 14 dnech lékař rozpoznal, že jde o těžkou, nakažlivou chorobu. V takových poměrech máme zaměstnané lidi, kteří pracují po domácku 18 hodin denně, ne protože by chtěli, nýbrž proto, že nemohou býti jinak živi při bídných mzdách.

Ocitáme se v situaci, že musíme vyvážeti lidi nebo zboží. Ale my stavíme hranice celní, sousedé nám to odplácejí, zboží vyvážeti nemůžeme. Měli bychom vyvážeti lidi, ale Amerika, která jest přirozeným cílem vystěhovalectví dělnictva našeho národa, ač má 14-16 lidí na 1 km², zabraňuje příchod nových lidí ze států, které mají 100 až 200 lidí na 1 km². Co nám zbývá? Před nedlouhou dobou uvažoval Malthus, že lidstvo není schopno při svém rozmnožování se uživiti a doporučoval jistou opatrnost při rozplozování. Dnes jsme v situaci, že lidstvo není schopno se uživiti, poněvadž máme všeho dost, poněvadž sedláci mají potraviny, banky peníze, průmysl magaciny plné zboží. Máme však nezaměstnanost, lidé nejsou schopni se uživiti, zboží nemůžeme vyvážeti, lidi nemůžeme vystěhovati a následkem toho vzniká nutnost, abychom omezovali rozmnožování československého národa a začali páchati pozvolnou sebevraždu. Pan ministr dr Engliš, hlava bystrá, který dovede domysliti problémy do konce, se zmínil o této věci ve svém rozpočtovém exposé, kde uvažoval o tom, jestli otázka rozmnožování národa jest v pořádku, a ve vrcholně zajímavých článcích, které měl nedávno v "Lidových Novinách", dotýká se této otázky znovu. Tam přicházíme se svým systémem, s kapitalistickou soustavou a svým způsobem, jak lze luštiti tyto věci. Chtěl bych mimochodem podotknouti, že naše vynikající průmyslové hlavy trvají na tom, aby se domácí výroba hájila, třeba za cenu vyššího zatížení domácího obyvatelstva. Ale pánové mají poněkud jiné mínění, když se jedná o jejich záliby. Na př. generální ředitel cukrovarnické společnosti uznal, že je nutno, aby si koupil luxusní automobil americký, bývalý ředitel pražské železářské společnosti také si koupil americký automobil, aby nedal domácí výrobě zbytečné zaměstnání, a tak to dělá řada ostatních. Nenahlížejí, jestli jednání jejich souvisí s jejich vlastním hlásáním. (Předsednictví se ujal předseda Malypetr.)

Chci skončiti několika závěrečnými pohledy: Jsme si vědomi toho, že za nynější soustavy dnešní společnosti všecky prostředky, kterých užíváme k zmírnění krise, mohou býti pouze dočasné a paliativní. Mohou nás převésti snáze do nové situace, ale nemohou ji v základě vyléčiti. To jest právě proto, že jsme se dostali do doby zlomu jedné hospodářské soustavy a že přichází hospodářská soustava nová. Kdo si všimne hlasů doby, ví, že nachází v hlavách obyvatelstva něco podobného jako před velkou revolucí francouzskou. Každou velkou revoluci předchází příprava myšlenková. My jsme prodělali ve svém krátkém věku největší vynálezy technické, auto, radio, letadla. My jsme prodělali největší válku světovou, která zrevolucionisovala svět v různých způsobech a v různých dosazích a přicházíme ke své největší revoluci sociální. Jsem přesvědčen, že jsme již v ní, třeba na počátku, a že možná ještě my sami dojdeme k tomu konci. - Nejsme to my socialisté, kteří činíme tuto diagnosu, viděli jsme to na straně lidové, že arcibiskup povznesl svého hlasu, mluvily o tom hlasy našich dělníků, vidíme ty myšlenky u velkých národohospodářů i z jiných táborů. (Hlas: Kordač!) Zmínil jsem se.

Kapitalistický svět dokonává svou úlohu, on byl znamenitý, dokud se jednalo o výrobu, on zapřáhl do služeb výroby nejsilnější lidské pudy, sobectví a touhu po zisku. Vybičoval výrobu, zracionalisoval ji, přivodil celé spousty technických vynálezů, dostal se tak daleko, že dnes máme přebytek a nikoliv nedostatek. To je jeho historická zásluha, kterou mu nikdo nebude upírat. Ale v této chvíli, když svět se dostává tak daleko, přestává soukromokapitalistický systém býti způsobilý, aby řídil dále svět. On dovede vyráběti, dovede shrabovati, ale nedovede výtěžek lidské práce spravedlivě rozděliti. Zde je právě základní jeho vada a pramen všech krisí. Jak jsem ukázal, přijdou krise, které jej zvrátí. Je možné, že tato přítomná bude překonána. Možná, že přijdou ještě výkyvy napravo. Všimněte si, Hitlerovci v Německu nezvítězili nacionální myšlenkou, nýbrž tím, že říkali: banky pryč, židy pryč, kapitál pryč, budeme žádat hlavy dolů a pod. Nebo myšlenka Gandhiho v Indii. Tam nevyhrál nacionální myšlenkou, která je tam neznámá, ale tím, že řekl: Máme se dát vyhánět ze zaměstnání, z přádelen, dát se zbavit existence, když můžeme tkáti doma, po domácku a dát zase statisícům lidem práci?

Jsou to boje o sociální principy, které jdou celým světem a také u nás. Síly, které dnes pracují, a kterých nejsme schopni ovládati, budou pracovati dále a konečně dosavadní řád zvrátí. Socialismus nastupuje k svým úkolům. Socialismus je moc pořádající, chce, aby myšlenka soukromého zisku byla nahrazena myšlenkou veřejného zájmu a společného zájmu všech.

Jednou jsem si utržil docela posměch, když jsem řekl, že budou to zemědělci, kteří budou první spolupracovati s průmyslovým dělnictvem na novém socialistickém uspořádání světa, poněvadž jsem ukazoval, jak navzájem souvisí jejich interesy, poněvadž oni jsou to, kteří nemohou odejíti od své půdy. Továrník odejde, uloží peníze jinde, dá je do záložny, do spořitelny, koupí cenné papíry a vydělá event. více, než kdyby dělal v továrně. Ale zemědělec to udělati nemůže. Jest odkázán, aby spolu s dělníkem uspořádal poměry tak, aby přišli oba na výtěžek své poctivé práce. Socialismus nemůže býti na půl. Když se mi vede špatně, tak jsem socialista, když se mi vede dobře, tak soukromý kapitalista. Musíme se dostati k dohodě a ta přijde, ať si toho přejeme anebo ne. Jakým způsobem přijde, nikdo nemůže předvídati. Přáli bychom si, aby to bylo v dobrotě, bez krveprolití, bez velkých sociálních otřesů. My jsme přesvědčení internisté, říkáme, že jen hlupáci se domnívají, že bolest hlavy se vyléčí tím, když někoho do hlavy praštíme kladivem. Především třeba léčiti interně, tak aby se sociální organismus nepoškodil, aby bylo možno přivoditi zde zdravější poměry bez násilného zásahu, o němž nikdo neví, jaké bude míti dodatečné důsledky. Přejeme si, abychom v této věci dostali se do součinnosti a spolupráce se všemi lidmi dobré vůle, nechť se nazývají socialisty nebo ne. Budou to socialistické nauky, které povedou v této věci, ale spolupracovati musí všichni, kteří chtějí, aby ten velký přelom, který nastává, stal se klidně, rozumně, bez velkých otřesů.

Jsme přesvědčeni, že je to možné, že se to stane, že je to historickou úlohou socialismu, ale také víme, že je k tomu třeba dobré vůle. Těm, kteří dobré vůle nemají, můžeme jen připomenouti věštecká slova francouzského básníka Viktora Huga: Zadržte proud, budete míti povodeň. Zadržte vývoj, budete míti revoluci. (Potlesk.)