Totéž týká se drůbeže, vajíček, másla, které jest prodáváno na venkově za 12 až 14 Kč a dostává se nám do rukou za 22 až 24 Kč falšované a zředěné. Zde jsou věci, kterým může odpomoci jen zemědělské družstevnictví.

Ale vezměme si druhou skupinu zemědělců, o které podivuhodným způsobem nikdo nemluví; to se týká řepařů a cukru. U nás máme neustále nářky, že naše cukrovarnictví nic nevynáší, že není možné, aby se takovým způsobem udrželo, že jest nutné, aby zemědělci si nechali líbiti za řepu ceny, které jen na nejlepších řepných půdách a počítaje se všemi možnými odpady mohou se považovati pro zemědělce za jakž takž rentabilní.

Pamatuji se na výpočty našeho znamenitého prof. Brdlíka, kde se mluvilo o tom, že výrobní náklad řepy jest 25 Kč za 1 q. Pak jsme viděli jiné výpočty, kde se mluvilo o 18 Kč výrobních nákladů na 1 q. Pak uveřejnil také jeden z jeho úředníků kdysi výpočty a byly opět poněkud odchylné od výpočtů oficiálních. Tedy chtěl bych říci podle našich vlastních výpočtů, že co se dnes platí zemědělcům za řepu, těch 14 až 14˙50 Kč, jest cena, která se pohybuje těsně na hranici prodělávání a že skutečně jen nejmodernější hospodářství na nejlepší půdě mohlo by z toho něco míti. Ale prosím, při tom u nás v sousedství, v Rakousku, Německu, všude se platí ceny za řepu daleko vyšší, než u nás při nižší ceně cukru. A odhaduji-li letošní sklizeň na 80 mil. q a řeknu-li, že se u nás zpracovává kolem 70 až 80 mil. q ročně a řeknu-li, že cena místo 14 Kč by měla býti 20 Kč a mohla by býti placena, můžeme konstatovati, že naši zemědělci platí cukrobaronům ročně 450 až 500 mil. Kč zvláštního poplatku na udržení výnosnosti cukrovarů, které jsou již několikráte amortisovány a kde jenom snad ti pánové, kteří je koupili za spekulační cenu později, mohou říci, že by nepřišli na svůj účet. Jak to vypadá se skutečnou výnosností, malá ukázka. V mé župě je cukrovar v Přelouči, to je t. zv. rolnický cukrovar, tam totiž mnoho lidí dodává cukrovku a méně lidí již má akcie. Má-li někdo jednu akcii nebo dvě, to není žádný akcionář, to je zrovna tak, jakoby někdo řekl, že Rotschild, který má sta milionů, a někdo, kdo má uloženou stovku, jsou oba kapitalisté. Teoreticky je to ovšem pravda, ale ve skutečnosti je to velký rozdíl. Tento rolnický svépomocný cukrovar platí letos i v těchto těžkých dobách, kdy cukrovary tak prodělávají, že nemohou platit za řepu, 20% dividendy. Při tom si můžete také připočítat nějaké odpisy, které budou činiti také slušnou sumu, a uvidíte jasně, jak vypadá vydírání našich drobných zemědělců se strany cukrobaronů a velkostatkářů, kteří mají akcie. Ono je to výhodnější, když několik tisíc lidí dodává lacinou řepu a když deset akcionářů se rozdělí o zisk.

Při tom, vážení pánové, cukrovarský kartel, ten dovede jinak zacházeti s velkoobchodníky a drobnými obchodníky. Na příklad u bramborů dostane výrobce, i když počítáme levnou cenu, 60 haléřů za 1 kg bramborů, v Praze jen 30% z té ceny. Dovoz drahou činí 8%, potravní daň 5%, velkoobchodník dostane 15%, detailista 42%, takže dohromady dostanou velkoobchodník a detailista 70%, kdežto zemědělec jen 30 %.

Cukrovarnický kartel názorně ukazuje, jak i tyto věci při jistém pořádku mohou býti vyrovnány. Cukrovarský kartel, který v detailu prodává 1 kg za 6.30 Kč, vyzíská 86% a povoluje velkoobchodníkovi 1˙27% a detailistovi 5 1/2%.

Zde vidíte, jak skvěle dovedou si to zaříditi ti pánové, a jak by bylo možno při jisté organisaci zaříditi to i při jiných výrobcích tak, aby zemědělec dostal za svou celoroční práci slušně zaplaceno a aby - s odpuštěním - nesežraly jeho namáhání elementy, kteří nemají s jeho prací nic co činiti a nenesou ani 10% toho risika, které nese on sám. Tak to vypadá s těmito drobnými zemědělci, kteří intensivně hospodaří na té rovině v řepařské krajině. Je pozoruhodno, že zde člověk neslyší z agrárních kruhů nic, nanejvýše když se dostane na schůzi do polemiky o této věci, že se vykládá o tom, že musíme do ciziny prodávat lacino a u nás že musíme na to připlácet. To je zase jedna z polopravd nebo nepravd. Dobře zařízený cukrovar, pracující s vlastním kapitálem, pracující s původním kapitálem a nikoli spekulačně koupeny přijde i při ceně 160 Kč za 1 q krystalu vyvezeného do ciziny na své peníze; nevydělá žádný div, ale přece jen na své peníze přijde. Nikdo by nedodával do ciziny, aby na to musil připláceti.

Vážení pánové a dámy! Rád bych věděl, co by se nám tak řeklo, kdybychom poslali každý rok do ciziny 100.000 dělníků, nechali je tam pracovati za 20 Kč denně, a aby mohli býti živi, posílali jim z republiky dalších 20 Kč z vlastní kapsy. To je úplně totožné, jako když nám pánové vykládají o tom, že je nutno prodávati do ciziny pod cenou a doma že musíme na to dopláceti. Ještě ukáži při rozboru cen, jaké důsledky by toto stanovisko muselo míti. Tedy není to pravda. Pánové nemají na vývozu do ciziny sice zvláštního zisku, ale pod tímto titulem mají ohromné a naprosto vyděračné zisky doma.

Tato celá věc byla tedy traktována falešně. Drobnému zemědělci se může pomoci hlavně jakožto výrobci živočišných produktů a tu je zajímavo, že nedávno, když zde mluvil pan dr Zadina, přimlouval se, podle německého prý vzoru, za to, aby u nás cena kukuřice stoupla až na 200 Kč za 1 q. To by znamenalo, že bychom znovu uvedli ceny všech krmiv do vzestupného směru a že to jediné, čím můžeme drobnému zemědělci pomoci, živočišnou výrobu, která u něho žádá jako základ stabilitu levných krmiv, jako v Dánsku nebo jinde, bychom mu opět znemožnili. To je úplně falešný postup, úplně falešný názor. To není otázka obilní produkce, to je otázka docela jiná. Každý průmysl a každá výroba musí zde najíti vy rovnání mezi jednotlivými složkami. Není možno postaviti se na stanovisko, že sebemenší skupina jedině má právo z důvodů sobeckých diktovati důsledky hospodářské, které poškozují katastrofálně vrstvy ostatní. Zde je možno najíti vyrovnání, když je spravedlivá věc, ale nutno žádati také jisté oběti.

Ale chtěl bych říci, že největší pomocí drobnému zemědělci je něco, co se vůbec netýká zemědělské produkce. Jest to otázka správného rozložení a umožnění práce v průmyslu. Pánové, jděte se podívati do těch našich horských krajů mezi drobné zemědělce! Dal jsem si udělati statistiku z řady obcí z přeloučského kraje, z bohaté roviny, do jaké míry chodí tamní zemědělci ze samostatných hospodářství do průmyslového zaměstnání, a shledal jsem - budu míti možnost ještě to uveřejniti - že zemědělci až do 14 korců na úrodné rovině, chodí pracovati do průmyslu. Přijdete-li však do horských krajů - škoda že tu není kol. Polach, který tu včera mluvil - shledáte, že ohromná část textilního dělnictva rekrutuje se z řad drobných zemědělců a domkářů. Tito lidé jsou odvislí ne od svého trpasličího zemědělského hospodářství, které je jim pouhou pomocí a možností snazšího živobytí, nýbrž jsou odvislí především od průmyslových výdělků, a jsou katastrofálně postiženi tím, že pracují jen půl týdnu nebo nepracují vůbec. Ztratí-li 20 Kč denně, znamená to 600 Kč měsíčně. Jaká chcete udělati pro ně celní opatření, aby na nich vyzískali 600 Kč? Zpravidla svou zemědělskou výrobu snědí, občas prodají kousek toho dobytka. Tam jsme ochotni jim pomocí, ale na ostatní výrobě nemůžeme jim pomoci vůbec nic.

Jsem úplně stejného mínění jako kol. Polach, který upozorňuje, že z těchto zemědělských elementů vyjde nám pravděpodobně v poměrně brzké době nejprudší sociální hnutí, poněvadž nemají průmyslového zaměstnání a možnosti, aby vedle svého trpasličího hospodářství našli nějakou existenci. To bude tento element, který z valné části nedostává podpory v nezaměstnanosti, z něhož vyjdou první pohyby. Ti lidé mají zadlužené domky, poněvadž hospodářství, majetek to nese sebou; musí jeden odbýti druhého; musí dáti věno dcerám, rozděliti se s bratry. Tím se zadlužují. Jen průmyslové zaměstnání jim pomáhalo, aby mohli vůbec toto své hospodářství v neztenčené míře držeti, a nemají-li ho dnes, stávají se tito lidé nespokojenými. Tedy především cítí krisi průmyslovou a nikoli krisi zemědělskou.

Správné rozdělení průmyslu v zemědělských krajích, jistá soustavnost v této věci a celkové luštění těchto otázek průmyslových, to je to, co může třem čtvrtinám ne-li čtyřem pětinám našich zemědělců pomoci. A pak, vážení, uvědomme si ještě jednu věc: kde je ta krise v drobném zemědělství? To je přebytek našeho obilí, žita, chlebovin, ale není toho tak příliš mnoho - mluvilo se o pěti až šesti milionech q. Ale podíváme-li se na výživu obyvatelstva, shledáme, že celá věc vězí také v tom, že lidé nemohou ten přebytek spotřebovati; ten přebytek je fiktivní zejména proto, že lidé se dnes nemohou najísti dosyta chleba.

Když se podíváme do domácností na Českomoravské vysočině, musíme si říci, že se člověk stydí, že se může dosyta najísti. Tam je káva a brambory, káva a brambory. Mám zde grafické znázornění spotřeby brambor; vidíme, jak právě zemědělské obyvatelstvo venkovské stojí ve spotřebě brambor daleko nade všemi obyvateli republiky. Spotřeba chleba je však u něho daleko horší a co je zvláště charakteristické, že spotřeba cukru, počítaná podle hlavy stát. statistickým úřadem jest u nás největší u venkovského obyvatelstva, dělníků a s nimi na stejné úrovni žijících domkářů a malorolníků, a pak přijde teprve dělnictvo průmyslové a konečně úřednictvo. To znamená, že oni lidé se živí kávou a brambory. Chléb, to už je případ méně častý, o mase ani nemluvě. Kdyby úroveň těch venkovských lidí a dělníků z průmyslu, kteří jsou s nimi v těsné souvislosti, platově byla vyšší, spotřebovali by více chleba a masa, na něž zase by se mohla zkrmiti zadní mouka a otruby. Tato krise zemědělská je součástí celkové krise.

Byly doby, kdy se říkalo: když má sedlák, mají všichni. To bylo tehdy, když výživa byla odvislá od úrody; v té chvíli to byla pravda. Ale dnes jsme v situaci úplné jiné, máme krisi následkem přebytku v zemědělství, je přebytek potravin, avšak efekt jest úplně jiný. Dnes musíme říci: když mají dělníci, pak mohou koupiti od zemědělce a mají všichni. Dnes vězí věc v nákupní síle dělnických vrstev a od nich jsou odvislí zemědělci, poněvadž to, co oni vyrobí, nemůže spotřebovat smetánka ve městech, nýbrž nejširší vrstvy, které chtějí brambory, chléb a mouku, kterou zemědělci vyrábějí. Zde je přímá symbiosa, zde musí ve vzájemném poměru sil jeden vyhověti druhému. Proto mají zemědělci také zájem nejen na tom, aby i průmysloví dělníci a gážisté našli zaměstnání, nýbrž aby také měli takové mzdy, aby mohli zemědělci zaplatiti. Zápas se nevede o nějakou tu korunu mezi nimi a zemědělci, nýbrž o možnost, aby se dělník za mzdu mohl najíst, a každá politika je falešná, která štve dělníka proti zemědělci, jako by byli nepřátelé. Nepřáteli jsou ti páni, kteří to vedou. (Posl. Chloupek: Když jste to dělali obráceně, bylo dobře!) Pane kolego, nevím, že bychom to byli dělali obráceně. My stojíme vždycky na tomto stanovisku a mluví-li se o tom, že venkov je jedna rodina, nezapomínejme, že pracující lidé ve městech jsou synové a dcery malorolníků a živnostníků na venkově a velcí páni na venkově a ti bankéři a velkoprůmyslníci ve městech jsou doslovně také tytéž rodiny. My jsme vždycky cítili s pracující třídou na venkově, ale necítíme žádnou nutnost, abychom pod záminkou hájení zájmů venkova hájili zájmy venkovských rentierů a kapitalistů.

Vážení přítomní, velkou vinu na tomto zbídačení venkova má stanovisko, které zaujala minulá koalice v otázkách autonomních. Jestliže jsme nezavedli župy s jistou samosprávou finanční, jestliže jsme naopak rušili okresy místo zřizování nových, jestliže jsme omezili obcím možnost, aby přirážkami zdaňovaly bohaté podnikatele ve svém středu, vzali jsme venkovu školy, úřady, hromadu lidí, kteří mohli býti přímými konsumenty jeho výrobků v místě a mohli něco zaplatiti. Zákony protiautonomními soustavně ochuzujeme venkov, který musí všechno posílati do hlavních středisek, a dopravní náklady a velká konkurence, která tam je, znemožňuje, aby prodával s výhodou. Kdo venkovu přeje, přeje mu samosprávu finanční i samosprávu v ostatních věcech a kdo jest nepřítelem venkova, osekává jeho možnosti hospodářské i politické. (Výborně!) Tvrdí-li se někdy se strany některých pánů, kteří mluví jménem zemědělství, že na př. podpory v nezaměstnanosti jsou věcí ztracenou, račte si vždycky uvědomiti, že podpory v nezaměstnanosti umožňují, aby lidé něco kupovali od zemědělce. Dostane-li člověk 10 až 15 Kč, nejde si koupiti brilantový náhrdelník, nýbrž brambory, chléb nebo vajíčka, jsou to tedy zemědělci, kteří mají nepřímo ze všech těchto podpor svůj zisk. My jsme jistě v těchto problémech, jak bylo již vyloženo jinými řečníky, zaujali stanovisko, kterým jsme se snažili pomoci těm, kteří pomocí nejvíce potřebují.

Stejně obtížná situace je při sociálním a třídním složení této koalice ve věcech cenových. Jak víte, vážení přítomní, minulá koalice hodlala léčiti krisi cenovou zrušením ministerstva zásobování. To měl býti její energický počin k tomu, aby ceny u nás zlevnily. Že se jim to nepodařilo, není jejich zásluhou, to je důsledek našeho odporu a zásluhou některých pánů z té koalice, kteří tehdy viděli kousek do předu a proti - řekl bych - jistým generálním maršrutám umožnili, aby tento skutek nebyl dokonán. Domnívá-li se však někdo, že je dnes tak znamenitý podklad pro zlevňovací akci i uvnitř této koaliční vlády, byl by na velkém omylu. Máme již rok jejího trvání, ale dosud zde chybějí některé základní předpoklady pro celou akci. Tak na př. nemáme dosud zákon o kompetenci ministerstva pro zásobování lidu, ovšem ne proto, že by nemělo ministerstvo zákon připravený. Já sám mám v rukou asi 3. nebo 4. versi návrhu tohoto zákona a soudr. Bechyně velmi správně od počátku chápal, že bez tohoto podkladu nemůže úspěšně pracovati. Ale my máme jedno znamenité zařízení ve státě, které je schopno vystrojiti každé sebe lepší věci pohřeb první třídy, totiž kompetenci různých ministerstev a meziministerské porady. I nejnezkušenější koncipista kteréhokoliv ministerstva se cítí povolán a schopen vznésti uvnitř takové meziministerské porady tolik důležitých námitek, návrhů a změn, že celá věc musí býti projednávána ještě druhou, třetí, čtvrtou, pátou, šestou, sedmou schůzí, že musí býti vrácena a opětně vyžadováno dobrozdání, doplnění a pod.

My dnes nemáme státní správu jako jeden podnik, jako jedno zřízení, kde jsou ministerstva jednotlivými sekcemi téhož zřízení a jsou povinna navzájem si pomáhati a hleděti si práci usnadniti. Máme řadu jednotlivých republik, z nichž každá pracuje sama pro sebe, žárlí na druhou, dělá jí překážky a snaží se dokázati svou vlastní důležitost. Důsledek toho jest, že i při dobré vůli žádná věc nemůže vyjíti z meziministerských porad a což teprve, když dobrá vůle chybí. Naše ministerstva nejsou také jenom samostatnými podniky, ona se cítí representanty jednotlivých skupin výrobních, ona si neřeknou: Já jsem ministerstvo republiky, ona si řeknou: My hájíme zájmy t. zv. zemědělství, zájmy průmyslu, zájmy ty a ty. A efekt je potom ten, že na př. ministerstvo zásobování přeje si od ministerstva obchodu seznam kartelů, který tam mají. Ministerstvo obchodu se dlouho rozmýšlí a řekne: To není možné, poněvadž páni od těch kartelů to mají u nás uloženo jaksi soukromě a cítili by se potrefenými, kdybychom to druhému ministerstvu prozradili. (Veselost.)

Ministerstvo zásobování na př. vypracuje návrh na zlevnění cen železa a pošle jej ministerstvu obchodu. Ministerstvo obchodu je sice také ministerstvem republiky, ale usuzuje, že první hlas přece jen zde musí míti ten, koho se zlevnění cen železa týká, totiž železářského kartelu a tak mu to pošle k dobrozdání, aby podle toho upravilo dobrozdání své vlastní.

Dovedete si představiti, jak vypadá potom zápas u nás o zlevňování nějakých artiklů. Kdyby soudr. Bechyně nebyl zároveň náměstkem min. předsedy, nevím, zdali by druhá ministerstva neodmítla s ním na konec vůbec jednati jakožto s ministerstvem zásobování, které je posledním v tom kalendáři svatých a o němž nikdo neví, kdy bude jeho konec, ale takto přece jen se mu daří, aby bez ohledu na nevyřešenou otázku kompetence skutečně s úspěchem sáhl do řady otázek, ovšem jen podle té možnosti, jaká odpovídá našemu právnímu stavu.

Když do Prahy dováží někdo mléko a falšuje je tím, že přilévá do něho vody, považuje za svou povinnost přidati také k tomu kousek prý "vůně venkova" a vezme kravinec a nadrobí do toho, aby bylo viděti, že je to z chléva. To je právě to, co se netýká zemědělců. (Posl. Ostrý: Co to povídáte, že házejí kravince do mléka!) Prosím, pane kolego, nechte si vyprávět. (Posl. Ostrý: Není přece nikdo takový mamlas...!) Když je někdo takový mamlas, aby lil do mléka 3/4 vody, tak je také takový, aby tam naházel nečistotu. (Výkřiky.) Prosím, račte se optati lidí, kteří mají s tím co dělati. Já mluvím na podkladě skutečných událostí. Když jsme za tou věcí šli, tak jsme řekli také, že není možno, aby ve chlévě byla taková nečistota, aby do celého množství mléka se dostaly takové odpadky. (Posl. Chloupek: Promiňte, to přece není možné!) Pane kolego, každý má svou zkušenost, vy nemusíte hájiti žádného špinavého chlapa, neobviňujeme všechny živnostníky, víme, že jsou mezi nimi také slušní a poctiví lidé. To je výjimka a výjimky existují. Mně je to dobře známo. Neračte se rozčilovat pro špatné lidi, kteří nepatří mezi vás. (Posl. Chloupek: Nevěříte tomu sám!) Jak pak bych tomu nevěřil, kdybych to neznal. Dějí se ještě jiné věci. (Posl. Ostrý: Kdyby nebyla kráva před dojením umyta, tak tomu budu věřit!) Kdyby ta špína byla jen ze chléva při dojení, je to v nejhorším případě jenom troška, ale když je to v celém množství mléka, pak v tom musím vidět úmyslnou manipulaci. (Výkřiky.) Prosím já to mluvím ironicky, neračte se rozčilovat. Tak se to myslí, aby se zdálo, že je to od zemědělce, tak se to takovým způsobem i dělá. Právě vy jste povinni hájiti čest zemědělce. (Hlas: A vy ji nesmíte napadat!). Pane kolego, to je moc umělé rozčilování, když já hájím zemědělce, že bych je chtěl napadat. (Hluk. - Výkřiky.) Neračte takovým umělým způsobem vyvolávati něco úplně jiného. Račte se držet zemědělců, jichž se já ujímám, poněvadž je znám a poněvadž jsem s nimi ve styku.

Zde schází ještě konsumentské komory a družstevní, poradní sbory a hlavně orgány okresní a obecní, o něž by bylo potřebí se ministerstvu na venek opírati při cenové kontrole a poradní činnosti. Také se zapomíná na jednu věc. U nás se neustále mluví o tom, že lichva vězí hlavně v tom, že relace mezi velkoobchodem a drobným obchodníkem je příliš špatná, že je to drobný obchodník, který především zdražuje. To také není pravda. První, který slevuje, je výrobce, po něm přijde velkoobchodník, a velkoobchodnické slevy jsou z velké části nepatrné a fiktivní. Velkoobchod něco málo sleví a pak to přijde k detailistovi. Někde ovšem vychází všechno přímo od skartelovaného výrobce. Ukážu na příkladě, jak ty věci ve skutečnosti vypadají.

Vezměme si nejdříve náš milý cukr. U nás, jak jsem ukázal na té 20%ní dividendě cukrovarů, prohlašuje se, že je krise, že se nemůže zaplatiti zemědělci, ale zároveň se prohlašuje, že nemůže se také prodávat cukr laciněji, než za 6·30 Kč.

Jak vypadá kalkulace doopravdy? Do ciziny posíláme nyní cukr nejpřednější kvality franko Ústí za 160 Kč 1 q. Daňové zatížení, které je u nás přehnaně veliké, dělá více než 100% prodejní ceny, totiž 2·09 Kč. Tedy cukr i s daněmi stojí 3·69 Kč. My ho však prodáváme za 6˙30 Kč, tedy činí zisk cukrovarů resp. cukerního obchodu u domácího konsumenta proti cukru prodávanému do ciziny 2˙61 Kč.

Já tedy navrhuji toto řešení cukrovarnické krise: Jestliže my platíme náš cukr o 2·60 Kč dráže než se prodává do ciziny, prosím, jaká kalkulace by se nám vyplatila? Zaplaťme tomu zemědělci za řepu a nechme mu ji, zaplaťme cukrovarnickému dělníku za práci a nechme ho doma. Zaplaťme všem dodavatelům cukrovarů za jejich dodávky a nechme jim je raději. To bude stát 1˙60 Kč, za které vyváží cukr do ciziny. K tomu 2·09 Kč daně, to je 3·60, tedy zbývají ještě celé 2·60 Kč; a když si pak cukr koupíme za 1·60 Kč z ciziny, přijde ještě o korunu laciněji, než ho dodává cukrovarnický kartel. (Hlasy: Zavřete cukrovary!) V tomto případě je možno klidně je zavřít. Navrhuji, zaplaťme dělníkům, sedlákům, každému, a koupíme cukr ještě o korunu laciněji z ciziny.

Myslíte, že taková soustava je obchod, výroba? To je drzé vydírání, to je parasitismus, který se zde roztahuje díky tomu, že velké, mocné skupiny politické za ním stojí a jej umožňují. (Hlasy: A je to vyřešeno!) Prosím, nikdo nemůže nic namítat proti logice čísel.

Máme tu druhou skupinu, která je právě taková jako první. Vezměme si naše železářství. Tam máme tutéž situaci: zase zde máme politicky a hospodářsky mocné skupiny a jsou to často tytéž ruce, které pracují na obou stranách, i v kapitálu zemědělském i v průmyslovém.

Co nám dělá na příklad kartel železářský? Udržuje u nás tyto ceny: U nás se platí za tunu polotovarů 1200 Kč, v cizině 771 Kč. Za tyčové železo, traversy, nosiče, betonové železo, tedy nejvýznačnější druhy našich hotových výrobků je naše cena 1450 Kč za tunu, ale světová cena 870 Kč za tunu, tedy zase téměř jen polovina ceny, kterou máme my. Při tom jsou světové ceny kalkulovány železářským kartelem světovým se slušným ziskem pro výrobce železa. To není cena režijní, to je cena, při níž výrobce přichází na slušný zisk.

U plechu je u nás cena 1700 Kč, světová cena 1038, u středního plechu činí naše cena 1800 Kč, světová cena 1106 Kč, u jemného plechu naše cena 2000 až 2100 Kč, světová cena 1175 Kč, u váleného drátu naše cena 1650 Kč, světová 1050 Kč. Trubky z kujného železa: naše cena průměrně 4000 Kč, světová 2800 Kč. Železné kolejnice: naše cena 1600 Kč - železnice dostávají rabat, tedy 1380 Kč - světová cena 1070 Kč.

Jaký je efekt celé historie? U nás zbude pro vlastni spotřebu po vývozu 1.148,633.000 tun. Kdybychom přepočítali železo, které sami spotřebujeme, na světové ceny, při kterých by zbyly našim výrobcům ještě pořád slušné ceny, znamenalo by to, že bychom ušetřili na domácí spotřebě na 700 mil. Kč ročně. Tedy, prosím, nás zatěžuje železářský kartel proti světovým cenám zvláštní daní 700 mil. Kč ročně, tedy vybírá u nás z hlavy obyvatelstva po 50 Kč zvláštního příplatku na udržení železářského kartelu. Zde máte druhou stránku věci, druhého parasita, který se živí na hospodářském těle státu, aniž by kdo měl odvahu se proti němu postaviti. Když se jim šlápne na paty, aby slevily, dovolávají se dělníků a volají, že by musili omezit výrobu a snížiti mzdy. Konstatuji, že pravý opak jest pravdou; ježto železo u nás jest tak nesmírně drahé, činí spotřeba váleného železa v poměru k jiným zemím pouze 80 kg na jednu hlavu obyvatelstva, kdežto v Anglii, Francii a Německu je vyšší nežli 160 kg na hlavu, čili dvakráte tolik, v Americe 280 kg, čili tři a půlkráte tolik. Kdyby pánové ke slevě byli donuceni, bude dělnictvo míti dvakrát tolik práce, a poněvadž u nás, jak kol. Polach správně uvedl, dělá podíl dělnické mzdy na hotovém výrobku sotva 10%, není naprosto žádného důvodu, aby tento nepatrný podíl mzdy byl nějakým způsobem snižován. Zde máte, pánové, ukázku, jakým způsobem se u nás zatěžuje.

Teď si vezměte správu našeho ministerstva železnic, které potřebuje ročně, tuším, asi 100 tisíc tun železa, co by to znamenalo pro jeho vlastní hospodářství, kdyby byl železářský kartel donucen, aby šel se svými cenami dolů na světovou úroveň.

Totéž je u uhlí a kdekoli jinde. To jest jedna z ukázek, které bych mohl rozmnožiti do nekonečna, ale jsem omezen časem, který je mně vyměřen.

Ale ještě na něco si dovolím ukázat. Nedávno se stalo, že jeden materialista v Praze na Újezdě, chtěje vyhověti všeobecnému volání po zlevnění, začal prodávati Schichtovo mýdlo "Favorit" za 3·80 Kč místo 5 Kč, jak je prodávají ostatní prodavači, jeden druh krémů za 7˙40 Kč místo 9 Kč, jiný za 10·80 místo 13 Kč. Odůvodňoval to tím, že se spokojí s 15% zisku místo 30 až 40%, který by docílil při normálně platných cenách. Efekt byl ten, že jakmile toto udělal a kupující začali k němu choditi, gremium drogistů, zastoupené právníkem, podalo na něho žalobu pro nekalou soutěž, poněvadž byl tak drzý, že chtěl bráti pouze 15% místo 40%. Když se ukázalo, že tato cesta nevede dosti rychle k cíli, obrátili se na Schichta, který poslal zmíněnému drogistovi výzvu, aby pod konvenční pokutou 5.000 Kč počal prodávati zase se 40% zisku. Když drogista odmítl, pan Schicht v Ústí n. L. zastavil mu dodávku zboží, aby nemohl Schichtovo zboží vůbec prodávati. Zde máte ukázku služby veřejnosti a ukázku mravních názorů a obchodních metod našich největších podniků. To není žádný ubožáček, který si chce pomoci, to je velký milionář, stamilionář! Kolik musí vydělávat takový pán, když považuje 40% pro detailistu za přiměřený zisk, a jaká je mravní úroveň těch pánů a jaké je jejich cítění pro potřeby a lidskou slušnost, když podávají prostřednictvím svého právníka žalobu na nekalou soutěž.

Nedávno jste četli, že prodavači gramofonových desek zvyšují cenu ze 27 Kč na 30 Kč a že nedovolí nákup tomu, kdo nevstoupí do jejich spolku. Kdo tam není, tomu se nesmí desky prodávati. To je ukázka method, jakými se u nás pracuje. Do té věci se musí sáhnouti bezohledně, musí se sáhnouti zákonem, tady nemůže a nesmí býti žádného couvnutí před těmi elementy, zde stojí stát ohrožen ve svých základech. Nedávno bylo zcela správně řečeno, že jistá reakce, která vznikla v Německu, vzniká z toho, že jsou lidové vrstvy ve skutečnosti iritovány. Kdo nám vládne vlastně? Stát anebo jednotlivé skupiny nikomu nezodpovědných a neznámých kapitalistů? Svrchované právo státu je ukládati daně. Když však je může ukládati kdokoliv a kdykoliv, jen když má k tomu tu drzost, kde je ten stát? Zde zápasí stát o svou existenci mezi nekontrolovanou vládou a svým právem upravovat veřejné záležitosti, aby to odpovídalo potřebám jeho obyvatelstva. (Potlesk.)

Ukázal jsem na některých případech, jak je možno upraviti tyto věci, jak si je upravil cukerní kartel. Na př. zrovna zemědělce bude zajímati, že je možno i tomu zemědělci vhodnou organisací opatřiti větší podíl na jeho výrobcích. Podívejme se na mléko, poněvadž prodej mléka je řízen mlékárnami, jež jsou buď družstevní nebo průmyslové, a podívejme se, jak vyniká podíl zemědělce na mléce na př. v družstevní mlékárně. Mléko nalévané 2˙20 Kč, nákupní cena u zemědělce dělá 77·5%, mlékárna sama má režii a zisk něco přes 22% a detailista, a prosím, mléko je choulostivá věc, jenom 7·25%. To je mléko s poměrně velkou manipulací a s dosti velkými nesnázemi v úschově. Ale jde to, poněvadž je zde organisace, která se o to stará, aby zemědělec přišel na svůj účet.

Tyto věci jsou skutečně možné a zde musí býti dána ministerstvu zásobování faktická možnost, aby mohlo tyto věci prováděti. To znamená nejdříve zákonnou možnost nahlédnouti do kalkulací. Ale dnes nikdo do těch kalkulací nevidí. Pánové nejsou povinni nic dokazovati nebo předkládati, buď to jde nebo to nejde, nikdo neví, jaký je podíl dělnických mezd na jednotlivých výrobcích, ale přijde se s požadavkem, že je třeba snižování mezd, kdežto ve skutečnosti to není naprosto potřebí.

Jednou z otázek, do níž jsme se dostali, je otázka nezaměstnanosti. Prosím, to je problém světový. Je nesporno, že naše republika sama nemůže býti tou, která tento problém rozluští. Je to, řekl bych, ústřední problém, poněvadž zasahuje daleko dál, než by si někdo představoval, je to jediná, řekl bych, skutečná národohospodářská ztráta. Můžeme se hádati o tom, je-li luxusní potřeba nějakou ztrátou, ale když někdo, vážení pánové, nepracuje a musí býti přece živ a když musí jiní pracovati o to déle, sice zbytečně, to je faktická ztráta, která není ve spořádané společnosti vůbec omluvitelná.

Je zajímavo, kolik theorií bylo vysloveno, kolik článků bylo uveřejněno a kolik řečí neobyčejně učených a důmyslných se vede o příčinách této krise jen proto, aby se zabránilo přijíti na tu prostou příčinu. Krise je dnes z přebytku zemědělské výroby a z přebytku průmyslové výroby. Textiláci zahálejí ne proto, že by jim scházela bavlna, nýbrž že jsou plná skladiště. Obuvníci zahálejí proto, že jsou plná skladiště obuvi, zemědělci mají krisi proto, poněvadž nemohou prodávati své výrobky. Největší krise je právě v tom, že je toho nikoli málo, nýbrž moc. Co se stane, když je něčeho moc? Má se to spotřebovati. Jestliže ti lidé, kteří vyrábějí, dostali by možnost, aby to mohli spotřebovati, pak je po krisi. A kdyby nemohli spotřebovati, co vyrábějí, mohou dělati méně, aniž by poškodili svůj vlastní blahobyt. Tedy buď vyšší mzdy a platy, větší podíl na národním důchodě a pak ti lidé ten chleba snědí, maso snědí, obuv roztrhají, šaty nebudou nositi staré, anebo když by toho přes to bylo dosti, zkrácení pracovní doby a nebude se dělati 8, nýbrž 6 nebo 4 hodiny. To je logická věc, logický předpoklad a logický důsledek. Ale píšou se neobyčejně důmyslné teorie, co, jak a kterak, jak by se to mělo udělati atd. Léčí se to tím, že se racionalisuje výroba, aby se mohlo ještě více lidí vyházeti ven, a zapomíná se, že když jsou ti lidé venku a nemohou kupovati ani to nejnutnější, bude to ještě horší. Léčí se to tím, že se snižují platy a mzdy a tím zase přirozeně klesá nákupní schopnost. To je právě z toho, že není zde žádné dobré vůle sáhnouti na kořen problému a léčiti ho tam, kde je léčiti nutné.