Poučnou je ta kritika, která směřuje z minulosti do přítomnosti. Je 28. říjen 1918. Rakousko-uherské mocnářství je rozbito, Češi jásají, nový stát dostane 13 milionů obyvatel a půdu bohatou přírodními poklady a průmyslem. Přes válečná a hladová léta je dřívější blahobyt díky mírnému zdanění dřívějším režimem téměř nedotčen. Brzy však se to změní. Ti, kteří se zasloužili o nový stát, musí býti odměněni a k tomu je třeba mnoho peněz. Vlastní lidé jsou varováni, aby neutrpěli žádné anebo aspoň nikoliv velké škody a pak následují po sobě kolkování peněz, dávka z majetku, pozemková reforma, znehodnocení válečných půjček. Vzniká neočekávaně četná byrokracie a rovněž poměrně veliká armáda. To má za následek, že hyne tisíce existencí. Většinou náležejí národnostním menšinám.

Avšak rozsah nových zařízení vyžaduje ještě dalších prostředků a proto nutno berní šroub utáhnouti ještě pevněji, časem až na 100% výkonnosti. To však nic nedělá. To, co se nazývá českým geniem, dme pyšně vlasteneckou hruď. Neboť se tvrdí, že z republiky byla vytvořena hospodářská oasa. Všechno kolem republiky hyne. Německo, Rakousko, Maďarsko je otřásáno inflační horečkou. Polsko a Rumunsko se viklají, ale jako skála stojí tu hospodářství vlastní republiky. Měna je stabilisována, dokonce má býti zavedena zlatá měna. Všecky zraky mají směřovati a utkvíti na republice jako hospodářském divu, vytvořeném českými vlastenci. Český les novin šumí radostí, rozhlašuje hlasitě vnitřní konsolidaci, a vážnost za hranicemi, vzrůstající síla mísí se jako ministr zahraničních věcí do vnitřních záležitostí poražených sousedů, řinčí často šavlí, neboť všechno musí zůstati tak, jak jest, a běda tomu, kdo si dovolí míti jiný názor, než jaký ráčil předepsati všemocný ministr zahraničních věcí. Kromě toho pan ministr zahraničních věcí rozhlašuje jak doma, tak za hranicemi: národnostní menšiny jsou uspokojeny, dostaly dokonce více, než jim patří, a demokratická konsolidace byla politicky korunována tím, že část německé menšiny vstoupila do české vlády, aniž kladla nějaké národnostní podmínky. A mentalita, která uskutečňuje všecky české politické sny a která si lichotí, že kdyby všecko kolem zahynulo, musí vlastní hospodářská oasa jíti vstříc nezadržitelnému vývoji, nepozoruje, že začíná dělati chyby v hospodářských počtech.

Zavedení soc. pojištění a zatížení poplatníků k nejzazší hranici výkonnosti začínají připravovati průmysl o schopnost soutěže. Ale radost z desetiletého jubilea existence státu zamořuje všechny tu a tam se vynořivší obavy a ve světle milionů spálených svíček, v opojení tisícerých jubilejních řečí, ve vzruchu vojenských parád a přehlídek a za zvuků dechových hudeb nesmí se nikdo oddávati jiným než růžovým patriotickým myšlenkám. Avšak když minulo jubilejní opojení, bylo nezbytně viděti, že hospodářská oasa hrozí rozplynouti se do prázdna. Methoda z hospodářství jenom bráti, bráti až do 100%, jako by nebyl možný žádný odraz, sama o sobě již poškodila kupní schopnost mnoha vlastních občanů a když hospodářská krise dostala se i do republiky, což musil předvídati každý myslící hospodářský politik, nebyly tu takřka žádné reservy a najednou byla hospodářská oasa ta tam. Písčitá Sahara skoro již úplně zasypala chudší Slovensko, a také v historických zemích šíří se vůčihledě neplodný písek, aby i zde přikryl hospodářský blahobyt.

Jako mrtvicí raněná nedělala červeno-zelenočerná koalice nejprve nic proti hrozícímu nebezpečí, jsouc fascinována myšlenkou hospodářské oasy, již si představovala jako věčnou, nechtěla věřiti vážnosti situace a čekala na nebeský zázrak. Avšak místo zázraku vyvinula se krise do tragiky. Dnes se přiznává 300.000 nezaměstnaných. Ale tato statistika je falešná, neboť v ní nejsou započteni neorganisovaní zemědělští dělníci a ani živnostníci a obchodníci bez zákazníků, v celku jistě rovněž 300.000 hlav rodiny. A přede dveřmi je zima neznámá ještě svojí krutostí. Vývoj můžeme předvídati. Nepomine-li krise nebo nebudou-li učiněna opatření proti hladu pro nepodporované dělníky, dojde v zimě určitě k morálnímu debaklu, který se nutně projeví v obrovském vzrůstu krádeží a loupeží, nemluvě o všech jiných možných důsledcích.

Co bylo dosud učiněno, aby se zabránilo následkům dalšího šíření nezaměstnanosti, není ani onou příslovečnou kapkou do moře, při čemž nutno poznamenati, že i tato kapka padla namnoze do zemí historických, východně od řeky Moravy, kde je bída mnohem větší, možno velmi málo pozorovati z této kapky. Táži se: Má republika ještě takové bohatství, že beztrestně může se zříci poznání, že pracovní síla je nejvyšším statkem a nezaměstnanost marnotratností? Jistě je na místě výstraha, že hladovému žaludku marně se káže střídmost a že hladový nepočítá s důsledky pudového jednání. V duši nezaměstnaného číhá zoufalství, aby odvrátilo nezasloužený, nespravedlivý osud. Vláda není sama odpovědna za všeobecnou hospodářskou krisi, avšak stíhá ji plně vina, že se poměry mohly vyvinouti takovým způsobem.

Oposice již léta poukazovala na nesprávnost vládních method a požadovala změnu hospodářské politiky, mírnou politiku berní, šetrnost ve vojenském rozpočtu a ve správě, změnu v jednání s menšinami a změnu zahraniční politiky. Ani tím nebyli bychom se vyhnuli hospodářské krisi, avšak dala by se snáze snésti. Co pomůže, že republika sjednala smlouvy obchodní a o právní pomoci se státy vzdálenými, jež hospodářsky sotva mají pro nás význam? Opravdu není uměním sjednati smlouvy obchodní a o právní pomoci, kde sotva existují vzájemné styky. Avšak dosud nemáme stálých smluv s Německem, Rakouskem, Maďarskem, ba ani s Jugoslavií, a teprve nedávno se podařilo uzavříti smlouvu s Rumunskem. Také zde je početní chyba a to ta, že se spekulovalo na hospodářské shroucení sousedů, a že se dokonce udělalo všecko, aby bylo přivoděno, aby se potom tím spíše mohlo politicky loviti v kalné vodě. Tak dlouho se postupovalo lstivě, až prostředkem byl účel zmařen; vlastní hospodářská oasa zmizela.

Stává se to obyčejně, když chce někdo býti příliš chytrým. Ministr zahraničních věcí Beneš oslepen svými úspěchy v roce 1920 při jednání o mírových smlouvách, myslil, že týmiž tahy přelstí také hospodářství sousedů přemožených, třeba nikoli vlastním národem. Avšak při jednání o obchodních smlouvách stáli proti sobě rovnocenní protivníci a tu musel pokus ministra zahraničních věcí o přelstění ztroskotati. Ministr zahraničních věcí Beneš totiž nevěděl, že podle jednoho maďarského přísloví byl v Budapešti jen jeden výroční trh na psy. Kdyby uměl maďarsky, byl by to věděl a nebyl by spekuloval na druhý.

Zahraniční politika sledovaná dosud v hospodářském směru byla tedy chybná, byla totiž infikována vedlejšími politickými cíli a tak musila skončiti žalostně a přivedla zemi do mimosmluvního stavu právě v době hospodářské krise. Avšak i jinak pohybuje se zahraniční politika chybným směrem. Od vzniku mírových smluv hlásá dr Beneš jejich nedotknutelnost a svatost. Patrně spal poslední léta a ztratil pravou cestu ke skutečnosti. Žije v ilusi věčnosti, jinak by musil pozorovati, že se okolní svět počíná měniti. Pan Beneš nepozoruje, že se všecko, co je důležité, i ve Francii - mimo Poincaréa připravuje na revisi mírových smluv; nepozoruje, že právě mírové smlouvy daly uzráti situaci, jež se pociťuje jako nesnesitelná a má býti zlepšena. Jedním slovem: mírové smlouvy zrají pomalu k revisi. Nechce-li však ministr zahraničních věcí pozorovati nastávající změnu, pak ponenáhlu přivede svoji zemi v odpor s celým světem. Přísahá-li dnes ještě na nezměnitelnost mírových smluv, pak je tenorem, který zpívá falešně a ku podivu: Čechové, kteří jsou jinak dobrými hudebníky, nepozorují, že jejich tenor v zahraničním ministerstvu zpívá falešně. Myšlenky nestojí v klidu a bylo by tedy v zájmu země zabývati se myšlenkou změny mírových smluv a na tom vybudovati své rozhodnutí.

Jediná chladně myslící hlava v tomto směru jest bez pochyby prof. Masaryk, který se již po léta snaží mluviti o smírné revisi. Dlouholetá methodická vědecká práce zachovala mu logický způsob myšlení a umožňuje mu logicky mysliti. Je zcela jisto, že vědomí onoho nebezpečí, které může jeho zemi vyrůsti z toho, že se bude držeti nedotknutelnosti mírových smluv, vedlo ho k opětovným jeho projevům. On je dosud také jediným, který mezi Čechy měl odvahu vysloviti, že by byl ochoten jednati s Maďarskem o změně hranic. On se sice pod tlakem své vlády, jez se neskládá vesměs z universitních profesorů, zase vždy opravil, avšak z toho, že opět podobné projevy učinil, nutno vyvozovati, že u něho při tom jde o logický důsledek. Zvláště konkretně vyslovila se hlava státu letos v létě. A ačkoli i tentokráte vrchní universitní profesor Udržal prostě opravil projevené mínění profesora Masaryka, stojí naproti tomu projev interviewera majora Newmana, který vůči Udržalovu projevu sdělil veřejnosti toto: "O interviewu, který mně president Masaryk dne 13. srpna laskavě poskytl na zámku Topolčiankách, musím zdůrazniti, že doslov, jejž jsem předal londýnskému General Press k uveřejnění, reprodukoval podle mého nejlepšího vědomí a svědomí podle pravdy mínění, jež president Masaryk přede mnou vyslovil v nejlepší angličtině. President při tom nežádal, aby interview dříve byl předložen jemu ke schválení. V uveřejněné opravě československé vlády není správně uvedeno mínění, jež přede mnou vyložil president o polském koridoru a o Maďarsku. Ještě bych připojil, že vždy bylo a jest vážnou mojí snahou sdělovati svým čtenářům pravdu v nejpřísnějším smyslu, poněvadž se domnívám, že tím se nejlépe poslouží účelům tisku a politice všech zemí". Ano, pane Newmane, máte úplně pravdu.

Mužné a věrohodné prohlášení Newmanovo nemluví proti profesoru Masarykovi, nýbrž proti chybnému horizontu zahraniční politiky jeho vlády. Profesor Masaryk nechce války, v níž bychom právě my museli přinésti největší oběti. Ovšem rozhodování o otázkách zahraniční politiky nezávisí na menšinách, avšak i naší povinností je žádati, aby zlepšil náš poměr k sousedům a také k Maďarsku.

Ministr zahraničních věcí Beneš pojal patrně svůj úkol, pokud jde o Maďarsko, v tom smyslu, aby poměr k Maďarsku udržoval ve stálém stadiu napětí, a k tomu je dobrý každý prostředek, dokonce i politika šlapání na kuří oka. Když ještě před nedávnem státní správce maďarský slavil deváté jubileum svého správcovství, zuřily české listy podřízené ministru Benešovi v nejhrubších osobních urážkách proti admirálu Horthymu takovým způsobem, že diplomatický zástupce maďarský v Praze uznal za nutno zakročiti u ministerstva zahraničních věcí, ovšem jen s tím úspěchem, že mu tam podle údajů časopiseckých bylo dáno licoměrné vysvětlení, že ministerstvo zahraničních věcí nemá na tisk vlivu. Toto vysvětlení nutno označiti jako falešné, což potvrzují tyto skutečnosti.

1. Když přímý předchůdce italského konsula v Mor. Ostravě byl odstraněn na žádost československé vlády pro těžké útoky na český národ, zakázalo československé ministerstvo spravedlnosti prostřednictvím censurních úřadů fungujících u státních zastupitelstev všem zdejším novinám pod trestem zabavení vůbec o případu psáti. Skutečně žádné noviny o tomto případě nic nepřinesly.

2. Stejný zákaz byl vydán novinám, když interview profesora Masaryka s majorem Newmanem opravil předseda vlády Udržal. Skutečně žádný zdejší časopis si nedovolil napsati o věci svůj vlastní komentář.

Když pan Beneš v těchto otázkách týkajících se zahraniční politiky velmi lehce našel cestu, aby navěsil domácím novinám náhubek, pak se v případě Horthyho vědomě nedržel pravdy.

Cizina ví, že ministr zahraničních věcí disponuje časopisy, a pamatuje si taková vysvětlení. A přes to všechno je i význačným hospodářským zájmem republiky, aby se došlo s Maďarskem k lepším hospodářským poměrům. Možno konstatovati, že poměr k Maďarsku díky snahám ministra zahraničních věcí jest i dnes ještě politicky naprosto špatný. S Německem zvláště od třídenního propuknutí nenávisti české Prahy proti německé řeči nestojí to mnohem lépe, třeba že ostýchavá, skoro devotní omluva ministra zahraničních věcí jakž takž sklížila oficielní poměr. V německých duších to ovšem vře dále.

O Rakousku se Beneš domníval, že je má stále pevně v ruce pomocí tamních soc. demokratů a novin skoupených koncernem Orbisu. Nyní se chce Rakousko patrně orientovati raději k Mussolinimu nebo k německé říši než k Čechům. Že jsme si politicky úplně odcizili Italii tím, že jsme se zcela neoprávněně míchali do jejich vnitřních poměrů, to je nepochybné. Polsko jest ještě nepopsaným listem, avšak je nápadné, že nechce sdíleti odpovědnost za Malou dohodu.

Je tedy jasné, že možno považovati politické obklíčení a isolování republiky ze strategického hlediska za úplné. Je tedy v zájmu republiky nejvyšší čas, aby se osvobodila z tohoto obklíčení změnou dosavadního zahraničního kursu a především vykázáním dosavadního ministra zahraničních věcí. Čím dříve, tím lépe pro republiku. Občanské menšiny žádají opravdový mír a přátelství se všemi sousedy bez výjimky. To může však uskutečniti jen takový ministr zahraničních věcí, který není jaksi dědičně zatížen mentalitou minulosti, který není obtížen balastem stylisovaných memoirů z roku 1920. Musí to býti člověk, o němž cizina a zejména i sousedé budou nutně přesvědčeni, že na odiv ukazované ujišťování o míru a přátelství opírá se o poctivé přesvědčení.

Poněvadž mne nutí omezený čas, abych skončil dříve, než jsem podrobil kritice poměry vnitřní a finanční, musím skončiti. Strana, k níž náležím, bude pro nedostatek důvěry k nynější vládě hlasovati proti rozpočtu. (Potlesk.)

Místopředseda Špatný (zvoní): Uděluji slovo dalšímu řečníku, jímž je p. posl. Srba.

Posl. Srba: Slavná sněmovno! Jako strana účastná na koalici jsme odhodláni hlasovati pro rozpočet, který se právě projednává, a nemůže býti o tom pochybnosti. Jisto však je, že naše účast v této koalici neznamená, že bychom byli ochotni a svolni souhlasiti se vším, co v tomto rozpočtu je obsaženo, a že bychom si dali vzíti právo kritiky nad jeho obsahem. (Posl. Kurťak [ukazuje na prázdné lavice čsl. soc. dem. poslanců]: Pane ministře, vy jste mimo klub?) Račte posečkat, víte dobře, že v určitých situacích se páni nejdříve najedí. (Místopředseda Špatný zvoní.)

My jsme si tedy vědomi své povinnosti jako koaliční strana, ale stejně víme, že máme své přesné a určité stanovisko jako strana pracujícího lidu a že jsme povinni a budeme uvnitř tohoto státu hájiti tyto zájmy, jakožto zájmy eminentně státní.

Rozpočet ukazuje již svým ciferným obsahem nesmírný dosah státu pro hospodářství veřejné. Jestliže stát vybírá na daních na 10 miliard korun a jestliže těchto 10 miliard také rozděluje, tedy zasahuje do kapes poplatníků, vybíraje z nich celou 1/7 národního důchodu.

Málokdo si uvědomí hospodářský dosah této zkušenosti a proto také málokdo si uvědomí, co znamená účast na vybírání těchto prostředků a účast na jejich rozdělování. My jsme si vědomi toho, že tento stát je dosud třídním státem, jsme si vědomi také toho, že položky daňové ukazují, že daně jsou především vybírány od těch, kteří mají na svých důchodech nejméně, a že jsou vynakládány způsobem, který ani zdaleka nedává spravedlnost podílu, který pracující třídy mají na udržování tohoto státu.

Posl. soudr. Remeš v řeči pronesené v rozpočtovém výboru, o které bych si přál, aby byla plakatována ve všech obcích a na všech nárožích v celé republice, ukázal podrobně, z jakých položek sestává rozpočet a jakým způsobem je těmito položkami hospodařeno. Ukázal, že máme dnes nedoplatků na přímých daních a dani obratové na 5 miliard Kč. Připomeneme-li si, že přímé daně nejsou placeny těmi, kteří je odvádějí, protože by to přesahovalo jejich možnost každý může platiti jen z toho, co sám vydělá - musíme si říci, že tyto daně jsou sice vybírány, ale jsou zpronevěřeny; poněvadž stát své daně dostati musí, jsou ve skutečnosti vybírány ještě jednou od těch, kteří se vybírání nemohou brániti, kteří je zpronevěřiti nemohou, a to jsou dělníci a gážisté, kteří jsou pod plnou kontrolou daňových orgánů. Soudr. Remeš ukázal, jak v poslední době poklesly daně přímé ve výnosu v jediném roce o 256 mil. Kč a při tom byl vzestup daní nepřímých o 872 mil. Kč. Ukázal, že odpisy na válečné dani, tedy dani z válečných zisků, činí více než 1 miliardu Kč. Tedy prosím, to je jedna stránka věci, a přihlédneme-li k daňovému zatížení příslušníků pracujících vrstev, příslušníků dělnictva a drobných gažistů a přehlédneme-li výbornou studii našeho předního statistika dr Kollara o zatížení dělníků a úředníků daněmi, shledáme, že u nás připadá na spotřební jednotku dělníka 19letého nebo úředníka ve stejném věku daňové zatížení bez cel od 404-457 Kč, a na spotřební jednotku úřednickou přes 885 Kč. Uvážíme-li tedy 4člennou rodinu dělnickou nebo úřednickou, pozůstávající přibližně ze tří spotřebních jednotek, spočítáme, že daňové zatížení na dělnickou rodinu dělá ročně nejméně 1200 Kč a daňové zatížení rodiny úřednické 2700 Kč.

To je, prosím, bez cel, která činí 1400 mil. Kč co do výnosu nynějšího, a bez přirážek, které při rozdělení daní ve zlomcích dělá obchod a průmysl. Uvažme, že dnes pracuje dělník podle situace jeden až dva měsíce na daně pro stát, že pracuje úředník 1 až 2 měsíce na daně, dávky a poplatky pro stát. Prosím, to je daň, jaká se nevybírá od nikoho ve státě, poněvadž tato daň je vybírána i od lidí, kteří nemají existenčního minima, působí obrácenou progressí čili čím je kdo chudší, tím vyšší platí daň a v důsledcích toho se nemůže mluviti o srovnání majetných tříd, které odvedou daně přímé a vybrané od jiných, pokud jsou nepřímé, platí je z přebytku svého důchodu, po němž jim zbude existenční minimum postačitelné. To je ten... (Posl. Čižinská: To jsou ti švindléři! - Místopředseda Špatný zvoní.) Nevědomost hříchu nečiní. (Posl. Čižinská: Ovšem, to jsou vaši lidé, hrajete demagogii!) To je, prosím, vážená kolegyně, tak. Kdybyste byla zasvěcena poněkud do daňové soustavy v Rusku, přišla byste na to, že látky, které se u nás kupují, se prodávají v Rusku za pateronásobek toho, zač se koupí u nás. To je způsob, jakým sovětská republika zdaňuje své dělníky a sedláky. (Výkřiky posl. Čižinské.)

Místopředseda Špatný (zvoní): Prosím o klid.

Posl. Srba (pokračuje): Já slyším zde křičet již třetí garnituru komunistické strany. Počkejte chviličku, možná že za 14 dní zde nebudete a budete mluviti na opačném konci. (Veselost.)

Vážení! Zde vidíte, že běží o pravý vdovin groš, zatěžující pracující třídu, a vidíte, jak nesmírný význam má rozpočet Československé republiky na sociální a životní úroveň našeho dělnictva a pracující třídy vůbec.

My máme ovšem ještě jednu věc, o níž se rovněž zmínil soudr. Remeš. To je způsob, jakým se u nás přímo daně zpronevěřují. To jsou ty intervence poslanců některých skupin průmyslových i jiných, to jsou ty vlivy, které se projevují na státní správu, aby se odepsaly průmyslové daně nahromaděné a zatajené. Zde skutečně nastává veřejné nebezpečí.

Soudr. Hampl, náš milý předseda, mluvě kdysi s Ant. Švehlou o některých takových frapantních případech poslaneckých intervencí, prohlásil, že když někdo krade, má býti aspoň tak zdvořilý, aby a 10 kroků každého pozdravil. Dnes, prosím, nezachovávají tyto elementy již ani tuto zdvořilost. Mluvil jsem nedávno s jistým vysokým úředníkem, který mně řekl: co nejvíce překvapuje při těch intervencích, je samozřejmá drzost, s jakou ti pánové vystupují. Může se mu doložiti, že to, co chce, je korupce, že je to nezákonné, že je to nepřípustná věc, ale on trvá přes to na tom, aby se tak stalo, a najde 10 cest a cestiček, aby si něco vynutil.

Nedávno měli jsme příležitost v této sněmovně pozorovati metody, kterými se pracuje v tom případě, když se vymáhají pro určité skupiny, kapitálově dosti silné, výhody a páni nebudou pochybovati o těchto metodách uvnitř státní správy, ale to znamená, že je nutno, aby veškeré ty případy se dostaly na světlo veřejnosti. Považoval bych za nutné, aby všechny daňové předpisy, jak tomu je dnes i v kapitalistické Americe, byly uveřejňovány, resp. aby byla dána možnost uveřejnění, aby byly intervence omezeny, a pokud by byly připuštěny, aby rovněž z jistých důvodů byly uveřejněny, a aby u každého aktu, který se týká daní, byly uveřejněny všechny intervence, které se v určitém případě stanou. Ať všechny přijdou na plné světlo veřejnosti, ať každý ví, co mu bylo předepsáno, ať to srovná se svým předpisem, ať se může brániti a veřejně ať se může poukázati na každou takovou věc v plném světle veřejnosti.

My ovšem máme ještě jiné elementy, které mají vliv na naši hospodářskou situaci, a já se o nich zmíním. Vedle státu a vlády, která nám vládne, máme ještě "vlády", které jsou anonymní, které sice vybírají také daně, těžké a veliké daně, ale skromně drží se v pozadí, necítí žádné touhy, aby nějakým způsobem svou faktickou moc veřejně manifestovaly, vyjma tím, že sahají poplatníkům do kapes. Máme zde kartely - zjevné i tajné - máme řadu sociálních příživníků, o nichž se zmíním dále.

Řekl jsem na počátku své řeči, že jako strana dělnická vyhrazujeme si - třeba jsouce v koalici úplně neodvislé a kritické stanovisko k jednotlivým položkám. Nejsme zde sami a ti, kteří jsou vedle nás - a s názory často proti nám - uplatňují rovněž svá mínění. A my nevidíme žádného důvodu, abychom brali odpovědnost za všecko, co se děje. Každý z nás může bráti odpovědnost pouze za to, za čím stojí. A řekl-li zde kdysi posl. soudr. dr Macek, že pro určité věci můžeme hlasovati pouze se zaťatými zuby, je to stejně tak, i pokud se týče různých položek státního rozpočtu.

O tom, že složení této koalice jest ještě daleko toho, aby odpovídalo skutečným potřebám pracujícího obyvatelstva tohoto státu, svědčí všecky problémy, které se dostávají k projednání. Největší jejich část se pouze nakousne, aniž by se mohla dodělati. Přijdou socialisté s konkrétními návrhy, něco z nich prosadí, velká část se neprosadí - na druhé straně kompensuje se to opatřeními, které v řadě případů buď jsou bezúčinná a obtížná nebo případně i škodlivá.

Všimněme si na příklad, jak tato koalice sáhla na otázku zemědělské krise. O této otázce začalo se u nás jednati v pravdě teprve tehdy, když přišli sociální demokraté do vlády. Před tím byla krise také, a nemluvilo se o ní nikterak zvláště. Teprve tehdy, když ti, t. zv. nepřátelé venkova, dostali se do vlády, teprve od té chvíle začíná se vážně jednati o zemědělské krisi. Ale, prosím, největší naše strana, vedoucí zemědělská strana, prohlásila tuto krisi především za krisi našeho obilnářství, za krisi, jejíž hlavní příznak je, že klesly ceny obilí - a to že se dotýká katastrofálně celého našeho zemědělství.

Vážení pánové, vezmeme-li kteroukoliv statistickou příručku u nás a podíváme-li se na rozvrstvení našeho pozemkového majetku, přijdeme k tomu, že máme přes 1 mil., téměř 73% držitelů zemědělské půdy od lha do 5 ha. To jsou pouzí dělníci s kouskem půdy, a žádní zemědělci, u nichž by otázka rentability zemědělské a nanejméně již obilní v prvé řadě rozhodovala. Kdysi v dobách dávných, když se ještě jednalo o reformě zemědělské rady, byl to pan dr Viškovský, náš velmi vážený ministr nár. obrany, který konstatoval tento fakt u zemědělců do 1 ha čili do 4 korců a přišel později p. dr Brdlík, ředitel Spravovědného úřadu zemědělského, který prohlásil při jedné příležitosti, kterou mám zaznamenánu, totéž o zemědělcích do 2 ha čili 8 korců. Kdo chodí po venkově, shledá, že se to vztahuje sice v největším počtu případů kromě vzácných vyjímek i na zemědělce do 5 ha, a já mohu doložiti ještě, jak se zmíním, zvláštní statistiku, jak daleko zasahuje tato účast zemědělského obyvatelstva na průmyslové výrobě. U těchto 73% zemědělců je také krise, ale není to naprosto žádná krise obilnářská. Poněvadž nám jde o to, abychom zachraňovali lidi a nikoliv nějaké imaginární věci, musíme si říci, že těmto lidem nejde o to, aby byli zachraňováni obilními cly. Měl jsem na př. v Kyšperku konferenci domkářskou, kde mi řekl domkář, mající přes 20 korců: Nemluvte nám tu o obilních clech, mohu-li si krmiti o jedno prase více, vynese mi to více, nežli vaše obilní cla. Tedy tito interesenti nejsou žádnými interesenty obilnářskými, ale přijdeme-li dále na výměr 5 až 20 ha, majících 15% - zde přicházíme celkem ke 4/5 zemědělského obyvatelstva - záleží velmi na krajině, kde ti lidé jsou, abychom uvážili, na čem mají větší interes, zdali na obilnářství, řepařství nebo živočišné výrobě, nebo mají-li interes na výrobě průmyslové. Zjišťoval jsem na domkářských schůzích ve vsích, kolik je tam lidí, kteří prodají 1/2 vagonu obilí. Obyčejně mi řekli, že nikdo nebo jeden, dva. Všichni ostatní mají zájem na výrobě živočišné. Přijdeme-li dolů na rovinu, mají zájem daleko větší na výrobě řepné, na cukrovarnictví. Jestliže tedy agrární strana postavila v popředí celé té akce obilnářství, octla se vůči 4/5 zemědělského obyvatelstva na falešné cestě.

Za prvé, cla mohou pomoci pouze plodinám, které se k nám dovážejí, to je pouze pšenice. Jedině tato pšenice může býti clem zdražena. Ale každý, kdo s hospodářstvím měl co dělati nebo dal si předložiti statistiku, ví, že pšenice zůstává u nás z nejvýnosnějších hospodářských plodin. Při ceně, kterou měla na začátku sklizně i při ceně dnešní na dobrých půdách vynese svůj užitek. Při faktickém výrobním nákladu 80 korun až 120 korun za 1 q může tedy zemědělec při pšenici relativně přece jen přijíti na svůj účet. Pánové, opatřil jsem si ze 12 statků v Čechách podrobné výpočty a přišel jsem na cifru 78 až 135 Kč výrobního nákladu pšenice, průměrně 118 korun.

To jsou cifry, které vyšly z praxe a byly konstatovány skutečným odborníkem. Neříkám, co se dostane z pšenice, že jsou přehnané zisky, naopak, neměl bych žádných námitek, rozumným způsobem tyto věci upraviti. V zemědělství nesmí ovšem nikdo zapomínati, že jsou různé půdy a podle toho se musí odhadnouti hodnota statku a jeho výnos, stejně jako nemůže dostati z řepné půdy stejný výtěžek. Ale pravda je, že pšenice, které cla mohou jedině snad pomoci, jest nejméně potřebna, kdežto žito, oves, těm nemohou cla pomoci, jak faktický příklad ukázal. A tu bychom mohli říci, že drobní zemědělci jsou postiženi skutečně silně. Ježto jim právě cly pomoci nemůžeme, je zcela přirozeno, že se musíme obrátiti na stranu druhou a rozvažovati, co bychom mohli pro ně udělati. Dali jsme tu souhlas - obě socialistické strany - aby byla zavedena pohyblivá, klouzavá cla na vepřový dobytek. Přáli jsme si, aby drobným zemědělcům byla umožněna aspoň po nějakou dobu skutečnými zisky na vepřovém dobytku - kde můžeme odhadnouti výrobní náklady na 1 kg kolem 5 Kč, pak ovšem něco za hlídání a ostatní - při ceně 10 Kč - jistá lukrativnost, aby se mohli zaříditi, aby mohli pěstovati, abychom se mohli spolehnouti na výrobu domácí. Nám se často vykládá, když mluvíme o poměrech dánských, kde jsou krmiva bezcelná a jsou zařízeni hlavně na živočišnou výrobu, že Dánsko má vedle Anglii, že může do Anglie vyvážeti. Ale my máme Anglii doma, poněvadž dovážíme do republiky tuků, masa a dobytka za cenu kolem jedné miliardy Kč. Máme tu možnost, abychom drobnému zemědělci něco poskytli.

Ale od zavedení těchto cel uplynulo půl roku a co vidíme? Vidíme, že ceny vepřového dobytka v prodeji u zemědělce v zapadlejších místech začínají se pohybovati kolem 7 Kč až 7˙50 Kč za 1 kg živé váhy. Proč to, když v městech necítíme vůbec žádného zlevnění? Nám se prodává stejně. Cena mrtvé váhy u řezníka jest tatáž. Zde jest jisté zavinění oficielních orgánů zemědělských. Ony měly počítati, že se musí postarati také o družstevní zhodnocení a prodávání vepřového dobytka, aby drobní zemědělci nebyli odkázáni na zprostředkovatele ze řad obchodu, kteří zase počínají v Praze a jinde diktovati ceny. Něco ovšem přispěla k tomu krise, poněvadž jestliže v měsíci říjnu t. r. klesl prodej dobytka jen na pražském trhu o desetitisíc kusů proti roku loňskému, znamená to zmenšenou poptávku a tím je dána možnost, aby obchodníci využívali této situace, zvláště když nemáme dosud chladíren, kam by bylo možno maso ukládati. Zde jest jistá povinnost, která byla zanedbána a která byla skutečnou povinností odpovědných organisací úředních a zemědělských.